Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
3. Proletariát a rolnictvo
Ruský proletariát procházel při prvních svých krocích politickými poměry despotického státu. Stávky zákonem zakázané, podzemní kroužky, tajná provolání, pouliční demonstrace, srážky s policií a vojsky - toť byla škola vytvořená spletí podmínek, které byly dány kapitalismem, rychle se vyvíjejícím a absolutismem, vzdávajícím se pomalu svých posicí. Soustředění dělníků ve velkých závodech, soustředěnost státního jařma a konečně podnětnost mladého a svěžího proletariátu vedly k tomu, že se v Rusku politická stávka, na západě tak vzácná, stala základním způsobem boje. Počet stávek od počátku tohoto století je nejpoučnější číslicí politických dějin Ruska. Při vší snaze, nezatěžovat text číslicemi, nelze neuvésti číslice o politických stávkách v Rusku za období 1903 - 1917. Číslice podané tu co nejprostěji týkají se jen závodů podrobených tovární inspekci; železnice, důlní průmysl, řemeslné a vůbec malé podniky, nemluvíc už o zemědělství, nejsou v číslicích z různých důvodů zahrnuty. Ale proto nevynikají méně zřetelně obdobné změny křivky, znamenající stávky:
| Rok | stávek[a] |
| 1903 | 87 000 |
| 1904 | 25 000 |
| 1905 | 1 843 000 |
| 1906 | 651 000 |
| 1907 | 540 000 |
| 1908 | 93 000 |
| 1909 | 8 000 |
| 1910 | 4 000 |
| 1911 | 8 000 |
| 1912 | 550 000 |
| 1913 | 502 000 |
| 1914 (první pololetí) | 1 059 000 |
| 1915 | 156 000 |
| 1916 | 310 000 |
| 1917 (leden a únor) | 575 000 |
Máme před sebou jedinečnou křivku politické temperatury národa, nesoucího v svém lůně velikou revoluci. V zaostalé zemi s proletariátem málo početným - v podnicích podrobených tovární inspekci bylo roku 1905 asi 1 a půl milionu, roku 1917 asi 2 miliony dělníků - nabývá stávkové hnutí takového rozmachu jako nikdy dřív na světě. Při slabosti maloměšťácké demokracie, při rozptýlenosti i politické slepotě rolnického hnutí stává se revoluční stávka beran, jímž probouzející se národ míří na hradbu absolutismu. 1,84:3.000 politicky stávkujících jenom roku 1905 - dělníci, účastnící se několika stávek, jsou tu ovšem počítáni znova - už sama tato číslice by nám pomohla ukázat v sloupci prstem na rok revoluce, i kdybychom o politickém kalendáři Ruska nevěděli nic.
Za rok 1904 - byl to první rok rusko-japonské války - vykázala tovární inspekce jen 25.000 stávkujících. Roku 1905 bylo politicky i hospodářsky stávkujících úhrnem 2,863.000, 115 kráte víc než předcházejícího roku. Tento překvapující skok sám sebou vede k myšlence, že proletariát, událostmi nucený improvisovat takovouto nebývalou revoluční činnost, stůj co stůj musil vydat ze svého lůna organisaci, která byla úměrná rozmachu boje a ohromným úkolům: to právě byly s o v ě t y, zrozené první revoluci, které se staly orgány obecné stávky a boje o moc.
V následujících dvou letech, jež se ještě, jak ukazuje počet stávek, přimykají k revoluci, ale již jsou lety odlivu, proletariát, rozbitý v prosincovém povstání 1905, hrdinně usiluje, aby uhájil část dobytých posicí. Čtyři další léta (1908-1911) ustupují ještě dál v zrcadle stávkové statistiky jako léta vítězné protirevoluce. Průmyslová krise, vpadající v tato léta, vyčerpává ještě víc proletariát, beztak už krve zbavený. Hloubka úpadku je úměrná výši vzestupu. Křeče národa zanechávají stopu v těchto prostých číslicích.
Průmyslové oživení, které se počalo roku 1910, staví dělníky na nohy a dává nový popud jejich energii. Číslice let 1912-1914 téměř opakují údaje let 1905-1907, jenže v obráceném pořádku: ne od vzestupu k úpadku, nýbrž od úpadku k vzestupu. 
Na nových, vyšších dějinných základech - nyní je víc, dělníků a mají více zkušeností - se počíná nový revoluční nástup. První pololetí 1914 se počtem politicky stávkujících blíží zjevně vrcholnému roku první revoluce. Ale rozpoutává se válka a nemilosrdně přetrhává tento proces. První její měsíce se vyznačují politickou nehybností dělnické třídy. Ale už na jaře 1915 polevuje ztrnulost. Počíná se nový cyklus politických stávek, který v únoru 1917 dospívá k povstání dělníků a vojáků.
Prudké přílivy a odlivy masového boje měnily po několik let ruský proletariát tak, že ho skoro nebylo možné poznat. Podniky, které před dvěma, třemi lety pro nějaký ojedinělý čin policejní libovůle jednomyslně stávkovaly, ztrácely úplně svůj revoluční vzhled a neprotestovaly ani proti nejhroznějším zločinům úřadů. Revoluční živly ztrácejí moc nad masou. V jejím vědomí nabývají vrchu nepohaslé předsudky a pověry. Bezbarví venkované zatím zřeďují dělnické řady. Skeptikové ironicky potřásají hlavami. Tak bylo v letech 1907-1911. Avšak molekulární proměny v masách hojí duševní rány porážek. Nový obrat událostí nebo malý podzemní hospodářský úder začíná nový politický cyklus. Revoluční živly opět nalézají své posluchače. Boj se obnovuje na vyšším stupni.
Abychom pochopili dva hlavní směry v ruské dělnické třídě, je důležité, abychom pamatovali, že menševictví, opírajíc se hlavně o slabou vrstvu dělníků, kteří se rozešli s revolucí, vytvořilo se definitivně v letech reakce a odlivu, kdežto bolševictví, v období reakce hrůzně rozbité, začalo se rychle zvedat až v letech před válkou na vlnách nového revolučního přílivu. "Živlem nejráznějším, nejstatečnějším a nejschopnějším neúnavného boje, odporu a vytrvalého organisování je onen živel, ony organisace a osoby, které se soustřeďují kolem Lenina," - těmito slovy oceňoval policejní departement práci bolševiků v letech před válkou.
V červenci 1914, když diplomaté zatloukli poslední hřebíky do kříže na ukřižování Evropy, vřelo v Petrohradě jako v revolučním kotle. President francouzské republiky Poincaré kladl věnec na hrob Alexandra III. za posledního ohlasu uličního boje a za prvních zvuků vlasteneckých manifestací.
Kdyby nebyla zasáhla válka, byl by nástup masového hnutí let 1912- 1914 vedl přímo k svržení carismu? Odpovědět na tuto otázku lze sotva s plnou jistotou. Vývoj věcí vedl neodvratně k revoluci. Avšak jakými etapami by tu bylo bývalo třeba projíti? Nečekala hnutí ještě jedna porážka? Jaké doby by byli dělníci potřebovali, aby podnítili rolníky a získali armádu? Ve všech těch věcech jsou možné jenom dohady. Ať tak či onak, válka vývoj věcí nejprve zvrátila, aby jej tím mocněji v příštím stadiu uspíšila a zajistila zdrcující vítězství.
Při prvním zaznění bubnu revoluční hnutí odumřelo. Nejčinnější vrstvy dělníků byly mobilisovány. Revoluční živly se vyháněly ze závodů na frontu. Za stávky se ukládaly kruté tresty. Dělnický tisk byl smeten. Odborové hnutí bylo zadušeno. Do dílen nastoupily statisíce žen, mládeže, rolníků. V spojitosti se zhroucením Internacionály válka politicky neobyčejně zmátla masy a proto i vedení závodů, pozvednuvši hlavu, mohlo si troufnout a vlastenecky mluvit jménem závodů, mohlo značnou část dělníků strhnout s sebou a nejsmělejší a nejrozhodnější donutit, aby osamoceně vyčkávali. Revoluční myšlenka sotva dýchala v nevelkých, ztichlých kroužcích. Nazvat se té doby "bolševikem" neodvážil se v závodech nikdo, aby nebyl zavřen, ne-li zbit zaostalými dělníky.
Bolševická frakce v dumě, osobním svým složením slabá, neukázala ve chvíli vzniku války, že je na výši. Spolu s menševickými poslanci podala prohlášení, v němž se zavazovala "chránit kulturního blaha národa od každého útoku, ať by vycházel odkudkoliv". Duma potleskem stvrdila toto opuštění posic. Z ruských organisací a skupin bolševické strany nezaujala ani jediná nepokryté defaitistické posice, jakou v cizině vyhlásil Lenin. Avšak vlastenců mezi bolševiky bylo pramálo. Na rozdíl od narodniků a menševiků bolševici již od roku 1914 začali rozvíjet v masách agitaci proti válce slovem i písmem. Poslanci dumy se brzy ze zmatku vzpamatovali a znovu se dali do revoluční práce, o níž byly úřady přičiněním rozvětvené špiclovské soustavy dobře zpraveny. Stačí, řekneme-li, že ze sedmi členů petrohradského výboru strany před válkou byli tři ve službách "Ochranky". Tak si hrál carismus s revolucí na kočku a na myš. V listopadu byli bolševičtí poslanci uvězněni. Začalo se obecné vyhlazování strany v celé zemi. V únoru 1915 byla frakce postavena před soud. Poslanci se chovali opatrně. Kameněv, teoretický vůdce frakce, se ohradil proti defaitistickému stanovisku Leninovu, stejně jako Petrovskij, nynější předseda ústředního výboru sovětů na Ukrajině. Policejní departement poznamenal s uspokojením, že krutý rozsudek nad poslanci nezpůsobil v dělnictvu žádného protestního hnutí.
Zdálo se tedy, že válka změnila dělnickou třídu. Značnou měrou se dělnictvo také změnilo: v Petrohradě se masa dělníků obnovila bezmála ze 40 procent. Obnova kádrů revolučním dorostem byla náhle přerušena, To, co bylo před válkou, počítajíc v to i poslaneckou frakci bolševiků, naráz ustoupilo do pozadí a téměř utonulo v zapomenutí. Ale pod klamným příkrovem klidu, vlastenectví a zčásti dokonce monarchismu, vzrůstala v masách nálada k novému výbuchu.
V srpnu 1915 oznamovali si carští ministři, že dělnicí "hledají všude" zradu, zpronevěru, sabotáž ve prospěch Němců a jsou uneseni pátráním po vinících našich neúspěchů na frontě". Opravdu, v tomto období probouzející se kritika mas nezřídka vycházela - zčásti upřímně, zčásti jen pro zdání - z "obrany vlasti". Ale tato idea byla jenom východiskem. Nespokojenost dělníků si razí cesty stále víc a více, nutíc mistry, černosotěnské dělníky a přisluhovače správy, aby mlčeli a umožňujíc bolševickým dělníkům, aby se vzchopili.
Od kritiky přecházejí masy k činu. Rozhořčení se vybíjí především v nepokojích pro nedostatek životních potřeb, které tu a tam přecházeli v místní vzpoury. Ženy, starci, výrostci se na trhu nebo na náměstí cítí nezávislejší a smělejší než zmilitarisovaní dělníci továrnách. V Moskvě se v květnu rozpoutává z hnutí pogrom na Němce. Třebas jej provádí hlavně městská sběř, řádící pod ochranou policie, přece už sám pogrom v průmyslové Moskvě svědčí o tom, že se dělníci ještě neprobudili do té míry, aby drobnému městskému lidu, vyšinutému z rovnováhy, vštípili svá hesla a svou kázeň. Zásobovací nepokoje, šířící se po celé zemi, šíří válečnou hypnosu a razí cestu stávkám.
Příliv syrové pracovní síly do závodů a chtivá honba za válečnými zisky způsobily všude zhoršení pracovních podmínek a jimi ožily nejhrubší způsoby vykořisťování. Vzestup drahoty samočinně snižoval mzdy. Hospodářské stávky byly nezbytnou odpovědí masy na to, odpovědí tím bouřlivější, čím více se stávkám bránilo. Byly provázeny schůzemi, politickými usneseními, srážkami s policií, nezřídka střelbou a obětmi.
Boj zachvacuje nejprve ústřední textilní oblast. 5. června pálí policie salvu do tkalců v Kostromi: 4 mrtví, 9 raněných. 10. srpna střílí vojsko do ivanovo-vozneseňských dělníků; 16 mrtvých, 30 raněných. Do hnutí textiláků jsou zapleteni vojáci místního praporu. Protestní stávky v různých místech země jsou odpovědí na střelbu v Ivanovu-Vozneseňsku. Zároveň se šíří hospodářský boj. Textiláci jdou nezřídka v prvních řadách.
Proti první polovici roku 1914 je hnutí co do útočné síly a jasnosti hesel velkým krokem zpět. Není se co divit: do boje jsou zavlečeny při úplné roztříštěnosti vůdčí dělnické vrstvy masy značnou měrou nezpracované. Ale už v prvních stávkách za války je slyšet blížiti se velké boje. Ministr spravedlnosti Chvostov pravil 16. srpna: "Není-li nyní ozbrojených dělnických akcí, je to jen proto, že dělníci nemají organisace." Ještě přesněji se vyslovil Goremykin: "S dělnickými předáky je to tak, že nemají organisace, která byla rozbita uvězněním pěti členů dumy." Ministr vnitra dodal: "Poslance dumy (bolševiky) nelze amnestovat, jsou organisujícím jádrem dělnického hnutí v nejnebezpečnějších jeho formách. Tito lidé se věru nemýlili v tom, kde je skutečný nepřítel.
Zatím co ministerstvo i ve chvíli největších rozpaků a náchylnosti učinit ústupky liberálům pokládalo za nezbytné, zasazovat rány do hlav revoluce tak jako dřív, totiž do bolševiků, velká buržoasie se snažila sblížit se k práci s menševiky. Liberální průmyslníci, postrašení vzrůstem stávek, se pokusili vpravovat vlasteneckou kázeň dělníkům tím, že jejich zástupce povolali za členy vojensko-průmyslových výborů. Ministr vnitra si stěžoval, že záměrům Gučkovovým je velmi těžké se bránit. "Celá věc se děje pod vlasteneckým praporem a jménem obrany vlasti. Třeba však poznamenat, že policie se sama vyhýbala uvěznění sociálních patriotů, spatřujíc v nich nepřímé spojence v boji proti stávkám a revolučním‚ výstřelkům'. Na veliké důvěře v moc patriotického socialismu se zakládalo přesvědčení "Ochranky", že pokud je válka, povstání nebude.
Ve volbách do vojensko-průmyslového výboru se octli v menšině obránci vlasti s rázným kovodělníkem Gvozděvem - setkáváme se s ním později jako s ministrem práce v koaliční vládě revoluce. Avšak s pomocí nejen měšťáctva, ale i byrokracie usilovali o to, aby přívržence bojkotu, vedené bolševiky, odrazili a petrohradskému proletariátu vnutili zastoupeni v orgánech průmyslového patriotismu. Posice menševiků byla jasně patrná z řeči, kterou se jeden z nich obrátil k průmyslníkům ve výboru: "Musíte žádat, aby nynější byrokratická moc odešla se scény a ustoupila vám jako následníkům tohoto zřízení." Mladé politické přátelství rostlo ne dny, ale hodinami. Po převratu dá své zrale plody.
Válka vykonala v podzemním táboře zhoubné dílo. Po uvěznění poslanců frakce bolševici neměli ústřední stranické organisace. Místní výbory vznikaly a zakrátko zanikaly a neměly vždy spojení s okresy. Pracovaly rozptýlené skupiny, kroužky, jednotlivci. Avšak oživení stávkového boje dodávalo jim v závodech ducha a síly. Pomalu se nacházeli navzájem, navazujíce spojení s okresy. Podzemní práce se obnovila. V policejním departementu psali později: "Leninci, za nimiž jde převážná většina podzemních, sociálně demokratických organisací, vydali od počátku války v největších svých střediscích (jako je Petrohrad, Moskva, Charkov, Kijev. Tula, Kostroma, Vladimirská gubernie, Samara) značně mnoho revolučních výzev s požadavkem ukončiti válku, svrhnouti nynější vládu a ustaviti republiku; následek této práce se projevil: byly to dělnické stávky a nepořádky."
Tradiční výročí dělnického průvodu k Zimnímu paláci, jež před rokem minulo téměř bez povšimnutí, způsobuje 9. ledna 1916 rozsáhlou stávku. Stávkové hnutí vzrůstá toho roku dvojnásobně. Srážky s policií provázejí každou větší a úpornou stávku. K vojsku se chovají dělníci okázale přátelsky a "Ochranka" nejednou zaznamenává tuto znepokojující skutečnost.
Válečný průmysl nabobtnával, požíraje kolkolem všechny zdroje a podkopávaje své vlastní základy. Mírová výrobní odvětví počala odumírat. Usměrňování hospodářství přes všechny plány nemělo výsledků. Byrokracie, jsouc neschopna pro odpor mocných vojensko - průmyslových výborů, aby se sama ujala této věci, nesouhlasila také s tím, aby úkol usměrňování byl ponechán buržoasii. Zmatek rostl. Neobratní dělníci byli vyměňováni za obratné. Uhelné doly, závody a továrny Polska byly už téměř ztraceny: za prvni rok války ztracena asi pětina průmyslových sil země. Na 50 procent veškeré výroby šlo na potřeby armády a války, počítajíc v to asi 75 procent textilií v zemi vyrobených. Přetížená doprava nebyla s to, aby dopravila do závodů nutné topivo a suroviny. Válka nejen pohlcovala veškeren běžný národní důchod, ale měla v zápětí i povážlivé rozmrhání základního kapitálu země.
Průmyslníci byli stále méně ochotni ustupovat dělníkům a vláda jako vždy odpovídala na každou stávku surovými represáliemi. Všechno to nutilo myšlení dělníků obraceti od drobného k obecnému, od hospodářství k politice: "Stávkovat musí všichni zároveň." Tak se znovu rodí myšlenka obecné stávky. Postupné radikalisování mas se projevuje nejpřesvědčivěji ve statistice stávek. Roku 1915 účastní se politických stávek 2 a půlkráte méně dělníků než stávek hospodářských, roku 1916 2krát méně; první dva měsíce roku 1917 zachvacují už politické stávky 6 krát vice dělníků něž stávky hospodářské. Význam Petrohradu je patrny v teto číslici: petrohradských politicky stávkujících dělníků za válečných let bylo 72 procent všech politicky stávkujících dělníku.
V ohni boje shoří nemálo starých pověr. "Ochranka" s bolestí referuje, že kdyby se mělo podle zákona reagovat na "všechny drzé a nepokryté urážky veličenstva, dosáhly by procesy pro § 103 nebývalého rozsahu". Avšak vědomí mas jde přece za jejich hnutím. Strašlivý tlak války a rozpadu urychluje proces do takové míry, že se široké masy dělníků až do samého převratu nestačí osvobozovat od mnohých klamů a předsudků, přinesených z vesnice nebo z maloměšťáckých rodin. Tato okolnost tiskne své znamení prvním měsícům Únorové revoluce.
Ke konci roku 1916 stoupají o překot ceny. K inflaci a k rozkladu dopravy se přidává přímý nedostatek zboží. Spotřeba se tou dobou zmenšila o víc než polovinu. Křivka dělnického hnutí se prudce zdvíhá. Od října přichází boj do rozhodného období, sdružuje kdejakou nespokojenost. Petrohrad se rozbíhá k únorovému skoku. Továrnami jde vlna schůzování. Předmětem je: zásobování, drahota, válka, vláda. Šíří se bolševické letáky. Začínají se politické stávky. Po opuštění práce dochází na improvisované demonstrace. Je pozorovat sbratřování jednotlivých závodů s vojáky. Vzplane bouřlivá protestní stávka proti rozsudku nad revolučními námořníky baltického loďstva. Francouzský vyslanec upozorňuje ministerského předsedu Štürmera na to, že vojáci stříle]i po policii; dostal o tom sám zprávu. Štürmer uklidňuje vyslance: "Potlačení bude nemilosrdné." V listopadu mobilisují značnou skupinu militarisovaných dělníků petrohradských továren na frontu. Rok se končí v bouři a blescích.
Ředitel policejního oddělení Vasiljev, srovnávaje situaci s rokem 1905, dochází neobyčejně neutěšeného závěru: "Oposiční nálady dosáhly takového neobyčejného rozšíření, jakého v onom nepokojném období v širokých masách ani zdaleka nedosáhly." Vasiljev nespoléhá na vojenské posádky. Dokonce policejní strážnici se mu nezdají úplně spolehliví. "Ochranka" podává zprávu o oživení hesla obecné stávky a o nebezpečí; že se obnoví teror. Vojáci i důstojníci, vracející se ze zákopů, říkají o situaci: "Nač se rozmýšlet, zapíchnout takového mrzáka. Kdybychom tu byli, nerozmýšleli bychom se dlouho" a pod.
Šljapnikov, člen ústředního výboru bolševiků, sám kdysi kovodělník, vypravuje, jak nervosně byli těch dnů naladěni dělníci: "Stačilo mnohdy hvízdnutí a trocha rámusu, aby to dělníci pokládali za znamení: zastavit práci." Tato podrobnost je hodna pozoru jako politický příznak i jako psychologický rys: revoluce už sedí v nervech ještě dřív než vyjde na ulici.
Provincie prochází týmiž etapami, jen pomaleji. Růst hnutí v masách a růst bojovného ducha přenáší těžiště od textiláků ke kovodělníkům, od hospodářských stávek - k politickým, od provincie k Petrohradu. V prvních dvou měsících roku 1917 zaznamenává se 575 000 politicky stávkujících, z nichž lví podíl připadá na hlavní město. Přes opětné roztříštění organisací, provedené policii v předvečer 9. ledna, stávkovalo v hlavním městě v den krvavého výročí 150 000 dělníků. Nálada napjatá, kovodělníci v prvních řadách, dělníci stále více cítí, že není ústupu. V každém závodě se tvoří činné jádro, nejčastěji kolem bolševiků. Stávky a schůze se první dva únorové týdny stále střídají. 8. února na Putilovském závodě je přivítána policie "krupobitím kusů železa a strusky". 14. února, v den zahájení dumy, stávkovalo v Petrohradě asi 90 000 dělníků. Několik továren se zastavilo i v Moskvě. 16. února zavedly úřady v Petrohradě chlebenky. Tato novinka byla rána na nervy. 19. února se nakupil lid, zvláště ženy, kolem obchodů s poživatinami, všichni žádali chléb. Druhého dne došlo v některých čtvrtech města na plenění pekáren. To už byly červánky povstání, které mělo vzplanouti za několik dnů.
* * *
Revoluční smělost čerpal ruský proletariát netoliko v sobě samém. Už jeho situace jakožto menšiny národa ukazuje, že by sám boji nemohl dát takový rozmach a tím méně by se mohl postavit v čelo státu, kdyby neměl opory hlouběji v národě. Takovou oporu mu zajistila agrární otázka.
Opozdilé a polovičaté osvobození rolníků roku 1861 zastihlo zemědělství téměř na též úrovni, na níž bylo před dvěma sty lety. Uchování starého, za reformy oloupeného fondu obecní půdy (obščiny), zaostřovalo při archaických způsobech zpracovávání půdy samo sebou krisi vesnice, působenou přelidněním, krisi, která byla zároveň krisí trojstranného hospodářství[b]. Rolnictvo se cítilo tím více v slepé uličce, že se proces rozvíjel ne v XVII., ale v XIX. století, tedy za daleko pokročilejšího peněžního hospodářství, které na rolnickou sochu[c] kladlo požadavky, jež lze snad zmoci jen traktorem. I tu vidíme, že se jednotlivé stupně dějinného vývoje více k sobě přiblížily, a výsledek toho - neobyčejné ostří rozporů.
Učení agronomové a ekonomové předpovídali, že půdy by bylo při racionálním zpracovávání dost a dost; navrhovali tedy rolníkovi, aby skočil hned na vyšší stupeň techniky a kultury, nedotýkaje se ani velkostatkáře ani úředníka nebo cara. Avšak ani jediné hospodářské zřízení, a tím méně zemědělské, které je ze všech nejnehybnější, nezmizelo bez vyčerpání všech svých možností. Dříve než byl rolník nucen přejíti k intensivnější hospodářské kultuře, musil se pokusit naposled rozšířit své sochy. Toho bylo lze dosíci zřejmě jen zabráním statkářské půdy. Mužík, duse se v stísněnosti svého políčka, musil se pod palčivou knutou berní správy a trhu nezbytně pokusit, vyúčtovat jednou provždy se statkářem.
Před první revolucí odhadovalo se v evropském Rusku množství užitečné půdy na 280 milionů desjatin. Obecní půdy bylo asi 140 milionů, korunní více než 5 milionů, církevní a klášterní asi 2 a půl milionu desjatin. Ze soukromé vlastnické půdy náleželo třiceti tisícům velkostatkářů, z nichž každý měl nejméně 500 desjatin, celkem 70 milionů desjatin, tedy tolik, kolik náleželo přibližně deseti milionům rolnických rodin. Tato pozemková statistika byla hotový program selské války.
Zúčtovat se statkáři se první revoluci nepodařilo. Nepozvedla se všechna rolnická masa, hnutí ve vesnicích nešlo ruku v ruce s hnutím v městech, armáda složená z rolnických živlů, se kolísala a na konec ze sebe vydala dost sil k rozprášení dělníků. Jakmile se gardový semenovský pluk vypořádal s moskevským povstáním, monarchie odvrhla každou myšlenku na omezení statkářské půdy i svých samovládných práv.
Avšak poražená revoluce nepřešla ve vesnici beze stop. Vláda zrušila staré výkupní poplatky a umožnila houfnější přesídlení na Sibiř. Postrašení statkáři nejen svolili k značným slevám na pachtovném, nýbrž také začali horlivěji rozprodávat svá latifundia. Těchto plodů revoluce úspěšně využívali nejmajetnější rolníci, kteří byli s to najímat a kupovat statkářskou půdu.
Avšak největší možnosti, aby se z rolnictva vyloupla vrstva kapitalistických farmářů, dal zákon z 9. listopadu 1906. hlavní to reforma vítězné protirevoluce. Skýtaje i nevelké menšině rolníků kterékoliv obce práva vykrajovat proti vůli většiny z obecní půdy ojedinělé lány, byl zákon kapitalistickým podkopem, namířeným proti pospolitosti půdy, proti obščině. Předseda ministerské rady Stolypin vyjádřil základ nové vládní politiky v rolnické otázce slovem "sázka na silné". To znamenalo: dodat hořejší vrstvě rolníků odvahy k záboru pospolité půdy skupováním "osvobozených" lánů a proměnit nové kapitalistické farmáře v opory pořádku. Vytknouti takový úkol bylo snazší než jej vykonat.
Do 1. ledna 1916 zajistilo si 2 a půl milionu hospodářů 17 milionů desjatin pro své soukromé vlastnictví. Dva další miliony hospodářů žádali, aby pro ně bylo určeno 14 milionů desjatin. Zdálo se, že úspěch reformy je ohromný. Avšak takto vzniklá hospodářství byla většinou naprosto neschopna života a byla jen materiálem pro přirozený výběr. Zatím co nejzaostalejší statkáři i drobní rolníci horlivě prodávali - jedni svá latifundia, druzi své kousíčky půdy - kupovala půdu hlavně nové selská buržoasie. Zemědělství vstoupilo do stadia nepochybného kapitalistického vzmachu. Vývoz zemědělských výrobků z Ruska stoupl za pět let (1908-1912)z 1 miliardy rublů na 1 a půl miliardy. To znamenalo: veliké masy rolníků se proletarisovaly, hořejší vrstva vesnice uváděla na trh stále více obilnin.
Na místě nucené pospolitosti rolnictva rychle se vyvíjelo dobrovolné družstevnictví, jemuž se za několik let podařilo proniknout dosti hluboko do rolnických mas a stalo se naráz předmětem liberálního a demokratického idealisování. Skutečnou moc v družstvech měli však jen bohatí rolníci, jímž družstva konec konců také sloužila. Národnická inteligence, soustřeďující v rolnických družstvech hlavní své síly, uvedla konečně svou lásku k lidu v solidní měšťácké koleje. Takto se zvláště připravoval blok "protikapitalistické" strany eserů se stranou kadetů, kapitalistickou par excellence.
Liberalismus tvářil se k agrární reakční politice tak jako dřív oposičně, ale s velkou nadějí patřil na kapitalistický rozpad pospolitosti. "Ve vesnici se rodí mocná drobná buržoasie," psal liberální kníže Trubeckoj, "svou podstatou i rázem cizí jak ideálům sjednocené šlechty, tak i socialistickému blouznění."
Ale tato velkolepá medaile měla i druhou stranu. Z pospolitosti se vylupovala nejen "mocná drobná buržoasie", ale také její protinožec. Rolníků, prodávajících své kousky půdy, jimiž byli poděleni a s nimiž si pro chudobu nevěděli rady, přibylo počátkem války na milion, což znamenalo nejméně pět milionů duší zproletarisovaného obyvatelstva. Dosti výbušnou látkou byly také miliony rolníků-chuďasů, jimž nezbývalo, než se držet svých hladových dílců. V rolnictvu se tak obnovovaly ony rozpory, jez v Rusku tak brzy podervaly vývoj měšťácké společnosti. Nová vesnická buržoasie, jež měla být oporou starších a mocnějších vlastníků, byla k spodním masám rolnictva právě tak nepřátelskou, jako staří vlastníci k národu vůbec. Dřív než se mohla stát oporou pořádku, potřebovala selská buržoasie silný pořádek sama, aby se na dobytých posicích mohla udržet. Za těchto okolností není divu, uchovala-li si agrární otázka ve všech státních dumách své ostří. Všichni cítili, že poslední slovo nebylo ještě řečeno. Poslanec rolník Petričenko prohlásil jednou s tribuny dumy: "Veďte si debaty jakékoliv - jinou zeměkouli přece nestvoříte. A půdu, která je tu, budete nám musit vydat." Tento rolník nebyl bolševik ani eser; naopak, byl to poslanec pravice, monarchista.
Agrární hnutí, ztichlé koncem roku 1907 podobně jako stávkový boj dělníků, se roku 1908 částečně obnovuje a v následujících letech se zesiluje. Pravda, boj se značnou měrou přenáší dovnitř obce: v tom právě záležela politická vypočítavost reakce. Časté jsou ozbrojené srážky rolníků při rozdělování obecní půdy. Ale také boj proti statkářům neodumírá. Rolníci vytrvale podpalují šlechtické statky, úrodu, slámu i majetky odštěpenců, kteří se oddělili od pospolitosti proti vůli obce.
Takové zastihla válka rolnictvo. Vláda vyvezla z vesnic asi 10 milionů pracovníků a asi dva miliony koní. Slabá hospodářství se ještě víc oslabila. Vzrostl počet neosévajících hospodářství. Ale také hospodářství středních rolníků v druhém roce války chřadla. Nepřátelský poměr rolnictva k válce zostřoval se měsíc od měsíce. V říjnu 1916 podávala petrohradská četnická správa zprávu o tom, že se ve vesnicích již nevěří v úspěch války; podle slov pojišťovacích agentů, učitelů, obchodníků aj. "čekají všichni neustále, kdy se konečně skončí tato prokletá válka…" Nedosti na tom, "všude se mluví o politických věcech, přijímají se usnesení, namířená proti statkářům, kupcům, zřizují se buňky různých organisací… Sjednocujícího ústředí dosud není ale třeba pamatovat, že se rolníci sjednocují družstvy, která se množí hodinu co hodinu po celém Rusku". Leccos je tu zveličeno, v lecčems četník předběhl, ale základní věc je tu nepochybně ukázána správně.
Majetné vrstvy nemohly nepředvídat, že vesnice jim podá účet, ale odháněly mračné myšlenky, doufajíce, že z toho nějak vyváznou. O této věci besedoval za války zvědavý francouzský vyslanec Paléologue s bývalým ministrem zemědělství Krivošejnem, bývalým ministerským předsedou Kokovcevem, velkostatkářem hrabětem Bobrinským, předsedou státní dumy Rodzjankem, velkoprůmyslníkem Putilovem a jinými váženými muži. Při tom se mu objevilo toto: aby se uskutečnila radikální pozemková reforma, bylo by třeba práce stálé armády o 300.000 geometrech nejméně po 15 let; ale za tu dobu by vzrostla hospodářství na 30 milionů a proto všechny předcházející výpočty by byly nadarmo. Pozemková reforma byla tak v očích statkářů, hodnostářů a bankéřů kvadraturou kruhu. Netřeba podotýkat, že takové matematické vrtochy byly mužíku úplně cizí. Mužík měl za to, že napřed třeba pána vykouřit a pak že se uvidí.
Zůstávala-li však přes to vesnice v letech války celkem klidnou, bylo to proto, že její činné síly byly na frontě. Vojáci nezapomínali na půdu, alespoň ne tehdy, když nepřemýšleli o smrti; a mužické myšlenky o budoucnosti prosycovaly se v zákopech vůní prachu. Avšak přes to by rolnictvo nikdy, třeba se i naučilo zacházet se zbraní, nebylo provedlo vlastními silami agrárně-demokratickou, tedy vlastní svou revoluci. Po prvé ve světových dějinách bylo souzeno, že rolník našel svého vůdce v dělníkovi. V tom je základní a lze říci i dokonalý rozdíl mezi ruskou revolucí a všemi revolucemi předchozími.
V Anglii vymizelo poddanství ve skutečnosti koncem XIV. století, tj. o dvě století dříve, než vzniklo v Rusku a o 4 a půl století dříve, než tu bylo zrušeno. Vyvlastňování půdy rolníků táhne se v Anglii reformací a dvěma revolucemi do XIX. století. Kapitalistický vývoj, nebyv vnějšími vlivy urychlován, měl proto dost času, aby odstranil nezávislé rolnictvo dávno předtím, než se k politickému životu probudil proletariát.
Ve Francii boj proti královskému absolutismu, proti aristokracii a církevním knížatům přinutil měšťáctvo, aby koncem XVIII. století různými svými vrstvami a na několik způsobů provedlo radikální agrární revoluci. Nezávislé rolnictvo se pak stalo na dlouho oporou měšťáckého pořádku a roku 1871 pomohlo měšťáctvu vypořádati se s pařížskou komunou.
V Německu se ukázalo měšťáctvo neschopné revolučního řešení agrární otázky a r. 1848 vydalo rolníky statkářům tak, jako je Luther asi před třemi sty lety za selských válek vydal knížatům. Naopak byl zase německý proletariát v polovici XIX. století ještě příliš sláb, aby se chopil vedení rolnictva. Kapitalistickému vývoji Německa dostalo se proto, třeba ne tak dlouhé jako v Anglii, přec jen dostatečné lhůty, aby si podrobil zemědělství, jak vyšlo z neukončené měšťácké revoluce.
Rolnická reforma r. 1861 v Rusku byla provedena šlechtickou a úřednickou monarchií pro naléhavé potřeby měšťácké společnosti, avšak při úplné politické nemohoucnosti buržoasie. Ráz rolnického osvobození byl takový, že kapitalistické přetvoření země, o něž usilovalo, převracelo nezbytně otázku agrární v otázku revoluce. Ruští buržoové snili o agrárním vývoji hned francouzského, hned dánského, hned amerického typu - jakéhokoliv typu, jen ne ruského. Nedovtípili se však, že se musí zavčas zásobit francouzskými dějinami nebo americkou sociální strukturou. Demokratická inteligence přes svou revoluční minulost šla ve chvíli řešení s liberální buržoasií a se statkáři, ne však s revoluční vesnicí. Právě jenom dělnická třída se mohla za těchto okolností postavit v čelo rolnické revoluce.
Zákon kombinovaného vývoje opozdilých zemí - v smysle svérázného splétání složek zaostalosti s novějšími činiteli - vyvstává tu před námi v nejdokonalejší formě a je zároveň klíčem k základní hádance ruské revoluce. Kdyby byla agrární otázka, jakožto dědictví barbarství starých ruských dějin, rozřešena měšťáctvem a kdyby jím mohla být rozřešena, ruský proletariát by jistě nebyl mohl roku 1917 dobýti moci. Aby se sovětský stát uskutečnil, bylo třeba sblížiti a vzájemně prolnouti dva činitele úplně rozdílné dějinné povahy: selskou válku, tedy hnutí, jež je příznačné pro červánky buržoasního vývoje, s povstáním proletářským, tedy s hnutím, znamenajícím západ buržoasní společnosti. V tom právě je smysl roku 1917.
__________________________________
Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách Spisu.
a Číslice za rok 1903 a 1904 se týkají všech stávek, tedy i hospodářských, jež nepochybně převládaly.
b Polní hospodářství, kde se zasívají jen obilniny, při čemž se jedna třetina půdy nechává ladem, dvě třetiny se osejí, každá jiným druhem obilí. Příští rok zůstane ladem jedna ze dvou třetin, která byly osety, atd. Pozn. překl.
c Socha (rádlo) znamenala v Rusku nejenom primitivní pluh, ale také až do konce 15. století výměru půdy, kterou někdo zoral se třemi koňmi sám, později však socha přestala býti pozemkovou měrou a stala se jednotkou zemědělského majetku. Pozemkový majetek, dvory a řemesla na nich se oceňovala tak, že se stanovilo, kolik znamenají soch či radel. Podle počtu soch se pak stanovily daně ze zemědělského majetku. Z každé sochy (rádla) brala vláda jako daň určité procento. Pozn. překl.