Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřch Engels
Vývoj socialismu od utopie k vĕdĕČást III.
[Historický materialismus]Materialistický názor na dějiny vychází z teze, že výroba a vedle výroby směna jejích produktů je základnou každého společenského řádu; že v každé společnosti, která vystupuje v dějinách, se rozdělování výrobků a s nimi sociální členění na třídy nebo stavy řídí podle toho, co a jak se vyrábí a jak se vyrobené směňuje. Podle toho nemáme poslední příčiny všech společenských změn a politických převratů hledat v hlavách lidí, v tom, že stále lépe chápou věčnou pravdu a spravedlnost, nýbrž ve změnách způsobu výroby a směny; nemáme je hledat ve filosofii, nýbrž v ekonomii příslušné epochy. Procitající pochopení, že stávající společenská zřízení jsou nerozumná a nespravedlivá, že v tlach rozum, dobro v zlo se mění, [81] je jen příznakem toho, že v metodách výroby a formách směny proběhly ve vší tichosti změny, s nimiž už neladí společenský řád střižený na dřívější ekonomické podmínky. Tím je zároveň řečeno, že prostředky k odstranění objevených zlořádů musí být rovněž už obsaženy – více nebo méně rozvinuté – ve změněných výrobních vztazích samých. Tyto prostředky se ale nedají vymyslet z hlavy, je nutno je s pomocí hlavy odhalit v daných materiálních skutečnostech výroby.
A jak to potom je s moderním socialismem?
Nynější společenský řád – to se už celkem všeobecně připouští – vytvořila dnešní vládnoucí třída, buržoazie. Výrobní způsob vlastní buržoazii, který je od Marxových dob označován jako kapitalistický výrobní způsob, nebyl slučitelný s místními a stavovskými výsadami ani se vzájemnými osobními svazky feudálního řádu; buržoazie rozbila feudální řád a vytvořila na jeho troskách buržoazní společenské zřízení, říši svobodné konkurence, svobody pohybu, rovnoprávnosti majitelů zboží a jak se všechny ty buržoazní skvosty jmenují. Kapitalistický výrobní způsob se teď mohl volně rozvíjet. Výrobní síly vytvořené pod vedením buržoazie se od doby, kdy pára a nové stroje přeměnily starou manufakturu ve velký průmysl, vyvíjely s dosud neslýchanou rychlostí a v dosud neslýchané míře. Ale jako se svého času dostala manufaktura a řemeslo, které se pod jejím vlivem dále rozvinulo, do konfliktu s feudálními pouty cechů, tak se velký průmysl na vyšším stupni svého vývoje dostává do konfliktu s mezemi, do nichž jej vtěsnal kapitalistický výrobní způsob. Nové výrobní síly přerostly už buržoazní formě jejich využití přes hlavu; a tento konflikt mezi výrobními silami a výrobním způsobem nevznikl v hlavách lidí, jako třeba konflikt lidského dědičného hříchu s boží spravedlností, nýbrž existuje ve faktech, objektivně, mimo nás, nezávisle na chtění nebo konání dokonce i těch lidí, kteří jej přivodili. Moderní socialismus není nic jiného než myšlenkový reflex tohoto faktického konfliktu, jeho ideové zrcadlení v hlavách především té třídy, která jím přímo trpí, dělnické třídy.
V čem však spočívá tento konflikt?
Před kapitalistickou výrobou, tedy ve středověku, existovala všeobecně malovýroba založená na tom, že pracující měli své výrobní prostředky v soukromém vlastnictví: zemědělství malých, svobodných nebo poddaných rolníků, řemeslo ve městech. Pracovní prostředky – půda, zemědělské nářadí, dílna, řemeslnické nástroje – byly pracovní prostředky jednotlivce, určené jen k individuálnímu použití, byly tedy nutně drobné, trpasličí, omezené. Ale právě proto patřily také zpravidla výrobci samému. Koncentrovat tyto rozptýlené, omezené výrobní prostředky, rozšířit je, přeměnit je v mocné páky dnešní výroby, to právě bylo historickou úlohou kapitalistického výrobního způsobu a jeho nositelky, buržoazie. Jak to buržoazie, počínaje 15. stoletím, historicky uskutečnila na třech stupních: prosté kooperace, manufaktury a velkého průmyslu, vylíčil obšírně Marx ve čtvrtém oddílu „Kapitálu“. [82] Ale buržoazie, jak je tam rovněž dokázáno, nemohla přeměnit tyto omezené výrobní prostředky v mohutné výrobní síly, aniž je přeměnila z výrobních prostředků jednotlivcových ve výrobní prostředky společenské, jichž mohou používat jen lidé jako celek. Na místo kolovratu, ručního tkalcovského stavu, kovářského kladiva nastoupil spřádací stroj, mechanický tkalcovský stav, parní buchar; na místo jednotlivé dílny továrna vyžadující součinnost stovek a tisíců lidí. A jako se změnily výrobní prostředky, změnila se i sama výroba z řady individuálních výkonů v řadu společenských aktů a výrobky jednotlivců se změnily ve společenské výrobky. Příze, tkanina, kovové zboží, které teď přicházely z továren,byly společným výrobkem mnoha dělníků, musely po řadě projít jejich rukama, než byly dohotoveny. Žádný jednotlivec o nich nemohl říci: To jsem udělal já, to je můj výrobek.
Kde je však základní formou výroby přirozeně, neplánovitě pozvolna vzniklá dělba práce uvnitř společnosti, tam vtiskuje výrobkům formu zboží, jejichž vzájemná směna, koupě a prodej umožňuje jednotlivým výrobcům, aby uspokojovali své rozmanité potřeby. A tak tomu bylo ve středověku. Rolník například prodával zemědělské výrobky řemeslníkovi a nakupoval u něho řemeslné výrobky. Do této společnosti individuálních výrobců, výrobců zboží, se teď vklínil nový výrobní způsob. Mezi přirozeně vzniklou, neplánovitou dělbu práce, která vládla v celé společnosti, vsunul plánovitou dělbu práce, jak byla organizována v jednotlivé továrně; vedle výroby individuální se objevila výroba společenská… Výrobky obou se prodávaly na témž trhu, tedy za ceny přinejmenším přibližně stejné. Ale plánovitá organizace byla silnější než přirozeně vzniklá dělba práce; továrny pracující společensky pořizovaly své výrobky laciněji než izolovaní malovýrobci. Individuální výroba podléhala v jednom oboru za druhým, společenská výroba revolucionovala celý starý výrobní způsob. Ale tento její revoluční charakter byl rozpoznán tak málo, že byla naopak zaváděna jako prostředek k zvelebení a povznesení zbožní výroby. Vznikla tak, že přímo navazovala na určité, už fungující páky zbožní výroby a směny zboží: na obchodní kapitál, řemeslo, námezdní práci. A protože sama vystupovala jako nová forma zbožní výroby, zůstaly i pro ni v plné platnosti formy přivlastňování typické pro zbožní výrobu.
Ve zbožní výrobě, jak se vyvinula ve středověku, nemohla vůbec vzniknout otázka, komu má patřit výrobek práce. Jednotlivý výrobce jej zpravidla zhotovil ze suroviny, která mu patřila a kterou si často sám vyrobil, vlastními pracovními prostředky a prací vlastních rukou nebo své rodiny. Vůbec si jej nepotřeboval teprve přivlastňovat, patřil mu úplně samozřejmě. Vlastnictví výrobku bylo tedy založeno na vlastní práci. Dokonce i tam, kde se užívalo cizí pomoci, byla tato pomoc zpravidla vedlejší a často se za ni kromě mzdy poskytovala i jiná odměna: cechovní učeň a tovaryš nepracovali ani tak pro stravu a mzdu jako spíše proto, aby se vyučili řemeslu a stali se sami mistry. Potom nastala koncentrace výrobních prostředků ve velkých dílnách a manufakturách, jejich přeměna ve skutečně společenské výrobní prostředky. Ale se společenskými výrobními prostředky a výrobky se zacházelo tak, jako by to byly stejně jako dříve výrobní prostředky a výrobky jednotlivců. Jestliže si dosud majitel pracovních prostředků přivlastňoval výrobek, protože to byl zpravidla jeho vlastní výrobek a cizí pomocná práce byla výjimkou, přivlastňoval si teď majitel pracovních prostředků výrobek nadále, ačkoli už to nebyl jeho výrobek, nýbrž výhradně výrobek cizí práce. A tak si nyní společensky vyrobené výrobky nepřivlastňovali ti, kdo opravdu uváděli do pohybu výrobní prostředky a kdo výrobky opravdu vyrobili, nýbrž kapitalista. Výrobní prostředky a výroba se staly podstatně společenskými. Jsou však podřízeny formě přivlastňování, která předpokládá individuální soukromou výrobu, při níž je každý majitelem svého vlastního výrobku a přináší jej na trh. Této formě přivlastňování je podřízen výrobní způsob, ačkoli ruší její předpoklad. [83] V tomto rozporu, který propůjčuje novému výrobnímu způsobu jeho kapitalistický charakter, je už v zárodku obsažena celá kolize přítomnosti. Čím víc nový výrobní způsob ovládal všechna rozhodující odvětví výroby a všechny ekonomicky rozhodující země a tím vytlačoval individuální výrobu, až z ní zůstaly jen bezvýznamné zbytky, tím víc musela bít do očí neslučitelnost společenské výroby a kapitalistického přivlastňování.
První kapitalisté našli, jak jsme uvedli, formu námezdní práce už hotovou. Ale námezdní práci jen jako výjimku, jako vedlejší zaměstnání, jako výpomoc, jako něco přechodného. Zemědělec, který chodil občas nádeničit, měl několik jiter vlastní půdy, na nichž se mohl přinejhorším uživit. Cechovní řády pečovaly o to, aby se dnešní tovaryš stal zítra mistrem. To všechno se změnilo, jakmile se výrobní prostředky změnily ve výrobní prostředky společenské a soustředily se v rukou kapitalistů. Výrobní prostředky i výrobky malého individuálního výrobce ztrácely stále víc na ceně; nezbylo mu nakonec nic jiného než jít pracovat za mzdu ke kapitalistovi. Námezdní práce, dříve výjimka a výpomoc, se stala pravidlem a základní formou celé výroby; dříve byla vedlejším zaměstnáním, teď se stala dělníkovou výhradní činností. Občasný námezdní dělník se změnil v námezdního dělníka doživotního. Množství doživotních námezdních dělníků se k tomu ještě obrovsky zvětšilo tím, že se současně zhroutil feudální řád, že byly rozpuštěny družiny feudálních pánů a rolníci vyháněni ze svých usedlostí atd. Dovršila se rozluka mezi výrobními prostředky koncentrovanými v rukou kapitalistů na jedné straně a mezi výrobci, kterým nezbylo nic jiného než jejich pracovní síla, na druhé straně. Rozpor mezi společenskou výrobou a kapitalistickým přivlastňováním se vyjevuje jako protiklad mezi proletariátem a buržoazií.
Viděli jsme, že se kapitalistický výrobní způsob vklínil do společnosti výrobců zboží, individuálních výrobců, jejichž společenské spojení bylo zprostředkováno směnou jejich výrobků. Ale každá společnost založená na zbožní výrobě má tu zvláštnost, že v ní výrobci ztratili vládu nad svými vlastními společenskými vztahy. Každý vyrábí se svými nahodilými výrobními prostředky pro sebe a pro svou zvláštní potřebu směny. Nikdo neví, kolik toho druhu zboží, který vyrábí, přichází na trh, kolik je ho vůbec zapotřebí, nikdo neví, zda po jeho individuálním výrobku je skutečně poptávka, zda se mu uhradí náklady nebo zda bude vůbec moci prodat. Ve společenské výrobě panuje anarchie. Ale zbožní výroba, jako každá jiná forma výroby, má své vlastní, inherentní, od ní neoddělitelné zákony; a tyto zákony se prosazují navzdory anarchii, v ní a s její pomocí. Vycházejí najevo v jediné nadále trvající formě společenského spojení, ve směně, a uplatňují se vůči jednotlivým výrobcům jako donucovací zákony konkurence. Jsou tedy zpočátku neznámé i těmto výrobcům samým a ti je musí teprve postupně odhalovat dlouhou zkušeností. Prosazují se tedy bez výrobců a proti výrobcům jako slepě působící přírodní zákony jejich formy výroby. Výrobek ovládá výrobce.
Ve středověké společnosti, zejména v prvních staletích, byla výroba zaměřena v podstatě na vlastní spotřebu. Uspokojovala převážně jen potřeby výrobce a jeho rodiny. Tam, kde existovaly, jako na venkově, vztahy osobní závislosti, přispívala také k uspokojování potřeb feudálního pána. Nebyla tu tedy žádná směna, výrobky proto také nenabývaly charakteru zboží. Rolníkova rodina vyráběla skoro všechno, co potřebovala, nářadí a oděv, stejně jako potraviny. Teprve když už dospěla tak daleko, že vyráběla přebytek nad svou vlastní potřebu a nad naturální dávky, jimiž byla povinována feudálnímu pánovi, teprve pak vyráběla také zboží; tento přebytek, vržený do společenské směny, nabízený na prodej, se stával zbožím. Městští řemeslníci museli ovšem vyrábět pro směnu hned od začátku. Ale i oni si obstarávali většinu předmětů své vlastní potřeby sami; měli zahrady a políčka; vyháněli svůj dobytek do obecního lesa, který jim kromě toho poskytoval užitkové dřevo i palivo, ženy předly len, vlnu atd. Výroba pro směnu, zbožní výroba, teprve vznikala. Odtud i omezená směna, omezený trh, stabilní způsob výroby, lokální uzavřenost navenek a lokální sjednocení dovnitř; marka [84] na venkově, [85] cech ve městě.
Ale s rozšířením zbožní výroby a zejména s nástupem kapitalistického výrobního způsobu začaly také zřejměji a mocněji působit dosud dřímající zákony zbožní výroby. Staré svazky se uvolnily, staré přehrady byly prolomeny, výrobci se stále víc měnili v nezávislé, izolované výrobce zboží. Anarchie společenské výroby vycházela najevo a stále víc se vyhrocovala. Ale hlavní nástroj, jímž kapitalistický výrobní způsob stupňoval tuto anarchii ve společenské výrobě, byl pravým opakem anarchie: vzrůstající organizace výroby jako společenské výroby v každém jednotlivém výrobním podniku. Touto pákou skoncoval se starou pokojnou stabilitou. Kde byla zavedena v některém průmyslovém odvětví, nestrpěla vedle sebe žádnou starší výrobní metodu. Kde se zmocnila řemesla, tam zničila staré řemeslo. Pracoviště se stalo bojištěm. Velké zeměpisné objevy a kolonizace, která po nich následovala, zmnohonásobily odbytiště a urychlily přeměnu řemesla v manufakturu. Vypukl nejen boj mezi jednotlivými místními výrobci; místní boje se rozrůstaly v boje národní, v obchodní války 17. a 18. století. [86] S velkým průmyslem a vytvořením světového trhu se tento boj stal nakonec všeobecným a zároveň nabyl neslýchané prudkosti. V boji o existenci mezi jednotlivými kapitalisty i mezi celými průmysly a celými zeměmi rozhoduje to, nakolik příznivé jsou jejich přírodní nebo vytvořené výrobní podmínky. Poražený je bez milosti odstraněn. Je to darwinovský boj o individuální existenci, přenesený s umocněnou zběsilostí z přírody do společnosti. Přirozený postoj zvířete se jeví jako vrchol lidského vývoje. Rozpor mezi společenskou výrobou a kapitalistickým přivlastňováním se tu pak jeví jako protiklad mezi organizací výroby v jednotlivé továrně a mezi anarchii výroby v celé společnosti.
Kapitalistický výrobní způsob se pohybuje v obou těchto jevových formách rozporu, který je mu v důsledku jeho původu imanentní, opisuje bezvýchodně onen „bludný kruh“, který v něm objevil už Fourier. Fourier ovšem ve své době ještě nemohl vidět, že tento kruh se postupně zužuje, že tento pohyb je spíše spirála a musí dospět ke svému konci, stejně jako pohyb planet, srážkou se středem. Právě hybná síla společenské anarchie výroby mění velkou většinu lidí stále víc v proletáře, a právě proletářské masy nakonec s anarchií výroby skoncují. Hybná síla sociální anarchie výroby mění nekonečnou zdokonalitelnost strojů ve velkém průmyslu v kategorický příkaz pro každého jednotlivého průmyslového kapitalistu, aby pod trestem zániku stále zdokonaloval své stroje. Ale zdokonalovat stroje znamená učinit lidskou práci přebytečnou. Jestliže zavádění a rozmnožování strojů znamená vytlačování miliónů ručních dělníků malým počtem strojních dělníků, pak zlepšování strojů znamená vytlačování stále většího množství strojních dělníků samých a koneckonců vytvoření jistého počtu pohotových námezdních dělníků, převyšujícího průměrný počet, který kapitál potřebuje zaměstnat, vytvoření úplné průmyslové rezervní armády, jak jsem ji nazval už roku 1845, [87] která je k dispozici pro dobu, kdy průmysl pracuje plnou parou, a je vyhozena na dlažbu, jakmile nastane nevyhnutelný krach, která je vždycky olověným závažím na nohou dělnické třídy v jejím existenčním boji s kapitálem, regulátorem udržujícím mzdy na tak nízké úrovni, jak to odpovídá potřebám kapitálu. Tak dochází k tomu, že stroje, abychom to řekli Marxovými slovy, se stávají nejmocnějším bojovým prostředkem kapitálu proti dělnické třídě, že pracovní prostředek neustále vyráží dělníkovi z rukou životní prostředek, že se dělníkův vlastní výrobek mění v nástroj porobení dělníka. [88] Tak dochází k tomu, že zhospodárnění pracovních prostředků je od samého počátku zároveň nejbezohlednějším mrháním pracovní silou a loupením normálních předpokladů fungování práce; [89] že stroje, nejmohutnější prostředek ke zkrácení pracovní doby, se zvrhají v nejjistější prostředek, jak přeměnit celou dobu života dělníkova i jeho rodiny v pracovní dobu, která by byla k dispozici pro zhodnocení kapitálu; tak dochází k tomu, že nadměrná práce jedněch je předpokladem pro nezaměstnanost druhých a že velký průmysl, který se pachtí po celém světě za novými spotřebiteli, omezuje doma spotřebu mas na hladové minimum, a tím si podkopává svůj vlastní vnitřní trh. „Zákon, udržující relativní přebytek obyvatelstva čili průmyslovou rezervní armádu v rovnováze s rozsahem a energií akumulace kapitálu, přikovává dělníka ke kapitálu pevněji, než Hefaistovy klíny přikovaly Prométhea ke skále. Podmiňuje akumulaci bídy, odpovídající akumulaci kapitálu. Akumulace bohatství na jednom pólu je tedy zároveň akumulací bídy, útrap práce, otroctví, nevědomosti, zesurovění a morální degradace na opačném pólu, tj. na straně třídy, která vyrábí svůj vlastní výrobek jako kapitál.“ (Marx, „Kapitál“, str. 671.) [90] A očekávat od kapitalistického výrobního způsobu jiné rozdělování výrobků by znamenalo žádat, aby elektrody baterie, dokud jsou na ni zapojeny, nerozkládaly vodu a neuvolňovaly na kladném pólu kyslík a na záporném vodík.
Viděli jsme, jak na nejvyšší míru vystupňovaná zdokonalitelnost moderních strojů se v důsledku anarchie výroby ve společnosti mění v kategorický příkaz pro jednotlivého průmyslového kapitalistu, aby neustále zlepšoval své stroje, aby neustále zvyšoval jejich produktivitu. A ve stejný kategorický příkaz se pro něj mění pouhá faktická možnost zvětšovat okruh své výroby. Nesmírná rozpínavost velkého průmyslu, proti níž je rozpínavost plynů pouhou dětskou hrou, se nám jeví jako kvalitativní a kvantitativní potřeba rozšiřování, která hravě zdolává jakýkoli protitlak. Protitlak tvoří spotřeba, odbyt, trhy pro výrobky velkého průmyslu. Ale schopnost trhů rozšiřovat se extenzívně i intenzívně je především ovládána zcela jinými zákony, které nepůsobí ani zdaleka tak energicky. Rozšiřování trhů nemůže držet krok s rozšiřováním výroby. Kolize se stává nevyhnutelnou, a protože nemůže dosáhnout řešení, dokud nerozmetá sám kapitalistický výrobní způsob, stává se periodickou. Kapitalistická výroba vytváří nový „bludný kruh“.
A opravdu, od roku 1825, kdy vypukla první všeobecná krize, se asi tak jednou za deset let celý průmyslový i obchodní svět, výroba a směna všech civilizovaných národů a jejich víceméně barbarských přívěsků vykolejí. Styky váznou, trhy jsou přeplněny, výrobky zůstávají hromadně ležet a není pro ně odbyt, hotové peníze mizejí, úvěr se ztrácí, továrny stojí, pracující masy mají nedostatek životních prostředků, protože jich vyrobily příliš mnoho, bankrot stíhá bankrot, dražba dražbu. Stagnace trvá léta, výrobní síly i výrobky se hromadně promrhávají a ničí, až nahromaděné spousty zboží, víceméně znehodnocené, konečně zase odplynou, až se výroba a směna dostanou pozvolna zase do chodu. Tempo se postupně zrychluje, mění se v klus, průmyslový klus přechází v cval, a ten se zase stupňuje až v nezadržitelný trysk, v dokonalé průmyslové, obchodní, úvěrové a spekulační steeplechase, a nakonec se po nejkrkolomnějších skocích zase octne – v příkopu krachu. A tak stále znovu. Od roku 1825 jsme to zažili už pětkrát a v tomto okamžiku (1877) se toho dožíváme po šesté. A charakter těchto krizí je tak výrazný, že je všechny vystihl Fourier, když označil první z nich za crise pléthorique, krizi z nadbytku.
V krizích rozpor mezi společenskou výrobou a kapitalistickým přivlastňováním násilně propuká. Oběh zboží je na čas zničen; oběživo, peníze se stávají překážkou oběhu; všechny zákony zbožní výroby a oběhu zboží jsou postaveny na hlavu. Ekonomická kolize dosáhla svého vrcholu: způsob výroby se bouří proti způsobu směny.
Fakt, že společenská organizace výroby uvnitř továrny dospěla až k bodu, kdy je už neslučitelná s anarchií výroby ve společnosti trvající vedle ní a nad ní, tento fakt se násilnou koncentrací kapitálů, která se uskutečňuje za krizí rumováním mnoha velkých a ještě více malých kapitalistů, stává zřejmým i samým kapitalistům. Celý mechanismus kapitalistického výrobního způsobu selhává pod tlakem výrobních sil, které sám zplodil. Nemůže už celou tuto masu výrobních prostředků přeměnit v kapitál; výrobní prostředky zahálejí, a právě proto musí zahálet i průmyslová rezervní armáda. Výrobních prostředků, životních prostředků, pohotových dělníků, všech prvků výroby a obecného bohatství je nadbytek.
Ale „nadbytek se stává zdrojem nouze a nedostatku“ (Fourier), protože právě on zabraňuje přeměně výrobních a životních prostředků v kapitál. Neboť v kapitalistické společnosti nemohou výrobní prostředky začít působit, pokud se napřed nezmění v kapitál, v prostředek vykořisťování lidské pracovní síly. Nutnost, aby výrobní a životní prostředky nabyly vlastnosti kapitálu, stojí mezi nimi a dělníky jako přízrak. Jen ona zabraňuje tomu, aby se věcné a osobní páky výroby spojily; jen ona zakazuje výrobním prostředkům, aby fungovaly, dělníkům, aby pracovali a žili. Na jedné straně je tedy kapitalistický výrobní způsob usvědčován z neschopnosti nadále spravovat tyto výrobní síly. Na druhé straně volají samy tyto výrobní síly stále naléhavěji po zrušení tohoto rozporu, po tom, aby byly zbaveny své vlastnosti kapitálu, po faktickém uznání svého charakteru společenských výrobních sil.
A právě tento protitlak mohutně rostoucích výrobních sil proti jejich kapitálové vlastnosti, tento stále se stupňující nátlak na uznání jejich společenské povahy nutí samu kapitalistickou třídu, a to stále víc, aby s nimi zacházela, pokud je to za kapitálového vztahu vůbec možné, jako se společenskými výrobními silami. Jak období, kdy průmysl běží na plné obrátky, období bezmezně nafouklého úvěru, tak i sám krach vyvolaný zhroucením velkých kapitalistických podniků vedou k té formě zespolečenštění větších mas výrobních prostředků, s níž se setkáváme v různých druzích akciových společností. Některé z těchto výrobních a komunikačních prostředků jsou už od počátku tak obrovité, že vylučují, jako například železnice, jakoukoli jinou formu kapitalistického vykořisťování. Na jistém stupni vývoje už nestačí ani tato forma; velkovýrobci v témž průmyslovém odvětví uvnitř dané země se spojují v „trust“, sdružení, jehož účelem je regulace výroby; určují celkové množství, které se má vyrobit, rozdělují si je mezi sebou, a tak si vynucují předem stanovenou prodejní cenu. Protože se však takové trusty, jakmile přijde špatná doba pro obchod, většinou rozpadnou, dohánějí právě tím k ještě soustředěnějšímu zespolečenštění: celé průmyslové odvětví se mění v jedinou velkou akciovou společnost a domácí konkurence ustupuje domácímu monopolu této jedné společnosti; tak tomu bylo už roku 1890 s anglickou výrobou alkálií, která je teď po splynutí všech 48 velkých továren v rukou jediné, jednotně řízené společnosti s kapitálem 120 miliónů marek.
V trustech se svobodná konkurence zvrhá v monopol, neplánovitá výroba kapitalistické společnosti kapituluje před plánovitou výrobou nadcházející socialistické společnosti. Zprvu ovšem ještě k užitku a prospěchu kapitalistů. Zde se ale vykořisťování stává tak zřejmým, že musí zkrachovat. Žádný národ by si nedal líbit výrobu řízenou trusty, tak nezahalené vykořisťování celku malou bandou několika střihačů kupónů.
Ať tak či onak, s trusty nebo bez trustů, nakonec musí řízení výroby převzít oficiální představitel kapitalistické společnosti, stát. [91] Tato nutnost přeměny ve státní vlastnictví se nejdříve objevuje u velkých komunikačních podniků: u pošty, telegrafu, železnic.
Jestliže krize odhalila neschopnost buržoazie k tomu, aby nadále spravovala moderní výrobní síly, pak přeměna velkých výrobních a komunikačních podniků v akciové společnosti, trusty a státní vlastnictví ukazuje, že pro tento účel je buržoazie postradatelná. Všechny společenské funkce kapitalistovy obstarávají dnes placení zaměstnanci. Kapitalista dnes už nekoná žádnou společenskou funkci kromě shrabování důchodů, stříhání kupónů a hry na burze, kde se různí kapitalisté navzájem obírají o svůj kapitál. Vytlačoval-li kapitalistický výrobní způsob zprvu dělníky, vytlačuje teď kapitalisty a zařazuje je právě tak jako dělníky mezi přebytečné obyvatelstvo, i když zprvu ještě ne do průmyslové rezervní armády.
Ale ani přeměna v akciové společnosti a trusty, ani přeměna ve státní vlastnictví nezbavuje výrobní síly vlastnosti kapitálu. U akciových společností a trustů je to nabíledni. A moderní stát je opět jen organizace, kterou si vytváří buržoazní společnost, aby zachovala všeobecné vnější podmínky kapitalistického výrobního způsobu proti zásahům jak dělníků, tak jednotlivých kapitalistů. Moderní stát, ať už má jakoukoli formu, je v podstatě kapitalistický stroj, stát kapitalistů, pomyslný celkový kapitalista. Čím víc výrobních sil přebírá do svého vlastnictví, tím víc se stává skutečným celkovým kapitalistou, tím víc občanů vykořisťuje. Dělníci zůstávají námezdními dělníky, proletáři. Kapitálový vztah není zrušen, naopak, je nanejvýš vyhrocen. Ale v nejvyšším bodu se zvrací. Státní vlastnictví výrobních sil není řešením konfliktu, ale skrývá v sobě formální prostředek, nástroj řešení.
Toto řešení může záležet jen v tom, že se fakticky uzná společenská povaha moderních výrobních sil, že se tedy způsob výroby, přivlastňování a směny sladí se společenským charakterem výrobních prostředků. A to se může stát jen tak, že společnost se otevřeně a bez okolků zmocní výrobních sil, které už přerostly každé jiné řízení kromě jejího. Tím výrobci zcela vědomě uplatní společenský charakter výrobních prostředků a výrobků, který se dnes obrací proti nim samým, který periodicky rozbíjí způsob výroby i směny a prosazuje se jen násilně a ničivě jako slepě působící přírodní zákon, a tento společenský charakter se změní z příčiny poruch a periodických krachů v nejmocnější páku výroby samé.
Společensky účinné síly působí, dokud jsme je nepoznali a nepočítáme s nimi, úplně stejně jako přírodní síly: slepě, násilně, ničivě. Jakmile jsme je však poznali, jakmile jsme pochopili jejich činnost, jejich směřování, jejich účinky, záleží už jen na nás, zda je budeme stále víc podřizovat své vůli a jejich prostřednictvím dosahovat svých cílů. A obzvlášť to platí o dnešních mohutných výrobních silách. Dokud se tvrdošíjně bráníme pochopení jejich povahy a charakteru – a tomuto pochopení se vzpírá kapitalistický výrobní způsob a jeho obhájci – dotud se tyto síly prosazují navzdory nám, proti nám, dotud nás ovládají, jak jsme to podrobně vylíčili. Jakmile je pochopena jejich povaha, mohou se v rukou sdružených výrobců změnit z démonických vládců v ochotné služebníky. Je to rozdíl mezi ničivou silou elektřiny v blesku za bouře a mezi spoutanou elektřinou telegrafu a obloukové lampy; je to rozdíl mezi požárem a ohněm sloužícím člověku. Až se bude s dnešními výrobními silami zacházet podle jejich konečně poznané povahy, nastoupí na místo společenské anarchie výroby společensky plánovité řízení výroby podle potřeb celku i každého jednotlivce; tím bude kapitalistický způsob přivlastňování, v němž výrobek porobuje zprvu výrobce, potom však i přivlastňovatele, nahrazen způsobem přivlastňování výrobků založeným na povaze moderních výrobních prostředků samých: na jedné straně přímé společenské přivlastňování jako prostředek k udržování a rozšiřování výroby, na druhé straně přímé individuální přivlastňování jako prostředek k životu a požitku.
Tím, že kapitalistický výrobní způsob přeměňuje čím dál větší množství obyvatelstva v proletáře, vytváří moc, která je nucena provést tento převrat pod trestem zániku. Tím, že stále naléhavěji vyžaduje přeměnu velkých zespolečenštěných výrobních prostředků ve státní vlastnictví, ukazuje sám cestu k uskutečnění tohoto převratu. Proletariát se chápe státní moci a mění výrobní prostředky nejprve ve státní vlastnictví. Ale tím ruší sám sebe jako proletariát, tím ruší všechny třídní rozdíly a protiklady a tím i stát jako stát. Dosavadní společnost, která se pohybovala v třídních protikladech, potřebovala stát, tj. organizaci té nebo oné vykořisťující třídy k tomu, aby zachovala své vnější výrobní podmínky, tedy zejména k tomu, aby vykořisťované třídy násilím udržovala v podmínkách útlaku daných dosavadním výrobním způsobem (otroctví, nevolnictví nebo poddanství, námezdní práce). Stát byl oficiálním představitelem celé společnosti, jejím shrnutím ve viditelnou korporaci, ale byl jím jen potud, pokud byl státem té třídy, která ve své době sama zastupovala celou společnost: ve starověku státem občanů, kteří měli otroky, ve středověku státem feudální šlechty, v naší době státem buržoazie. Tím, že se konečně fakticky stává představitelem celé společnosti, dělá sám sebe zbytečným. Jakmile už není společenská třída, kterou je třeba potlačovat, jakmile jsou spolu s třídním panstvím a s bojem o individuální existenci založeným na dosavadní anarchii výroby odstraněny i kolize a výstřelky, které z něho vznikají, pak tu už není co potlačovat, není nic, co by vyžadovalo zvláštní potlačovací moc, stát. První akt, v němž stát skutečně vystupuje jako představitel celé společnosti – převzetí výrobních prostředků ve jménu společnosti – je současně jeho posledním samostatným aktem jako státu. Zasahování státní moci do společenských vztahů se stává zbytečným v jedné oblasti po druhé a potom samo usíná. Na místo vlády nad osobami nastupuje správa věcí a řízení výrobních procesů. Stát není „odstraněn“, stát odumírá. Podle toho je třeba posuzovat frázi o „svobodném lidovém státu“, [92]. ]je tedy třeba vidět jak její dočasnou agitační oprávněnost, tak koneckonců její vědeckou neudržitelnost; totéž platí o požadavku takzvaných anarchistů, aby stát byl odstraněn z dneška na zítřek.
Od té doby, co do dějin vstoupil kapitalistický výrobní způsob, uvažovali jednotlivci i celé sekty nejednou víceméně nejasně o převzetí všech výrobních prostředků společností jako o ideálu budoucnosti. Ale možným, dějinnou nutností se mohlo stát teprve tehdy, když vznikly faktické podmínky pro jeho provedení. Jako každý jiný společenský pokrok stává se proveditelným ne proto, že lidé pochopili, že existence tříd odporuje spravedlnosti, rovnosti atd., ne proto, že je tu vůle tyto třídy odstranit, nýbrž proto, že tu jsou jisté nové ekonomické podmínky. Rozštěpení společnosti na třídu vykořisťující a vykořisťovanou, vládnoucí a potlačenou bylo nutným důsledkem dřívějšího nepatrného rozvoje výroby. Dokud veškerá společenská práce poskytuje jen takový výtěžek, který jen o málo převyšuje to, co je potřebné k nuzné existenci všech, dokud tedy práce zabírá všechen nebo skoro všechen čas velké většiny členů společnosti, dotud se společnost nutně dělí na třídy. Vedle velké většiny, která je jen otrokem práce, se vytváří třída osvobozená od přímé produktivní práce, která obstarává společné záležitosti společnosti: řízení práce, státní záležitosti, soudnictví, vědy, umění atd. Základem rozdělení na třídy je tedy zákon dělby práce. Ale to nebrání tomu, aby se toto rozdělení na třídy neprosazovalo násilím a loupeží, lstí a podvodem a aby vládnoucí třída, jakmile je v sedle, neopomenula ani jedinou příležitost k upevňování svého panství na úkor pracující třídy a k přeměně společenského řízení ve stupňované vykořisťování mas.
Ale má-li podle toho rozdělení na třídy jisté historické oprávnění, pak je má jen pro daný časový úsek, pro dané společenské podmínky. Bylo založeno na nedostatečnosti výroby; bude smeteno plným rozvojem moderních výrobních sil. A opravdu, odstranění společenských tříd předpokládá takový stupeň historického vývoje, na němž se stane anachronismem, zastará trvání nejen té nebo oné určité vládnoucí třídy, nýbrž vládnoucí třídy vůbec, tedy třídního rozdílu samého. Předpokládá tedy tak vysoký stupeň vývoje výroby, na němž se přivlastňování výrobních prostředků a výrobků, a tím i politického panství, monopolu na vzdělání a duchovního řízení zvláštní společenskou třídou stalo nejen zbytečným, nýbrž i ekonomickou, politickou a intelektuální překážkou vývoje. Tohoto bodu je teď dosaženo. Jestliže politický a intelektuální bankrot buržoazie je sotva ještě tajemstvím i pro ni samu, pak její ekonomický bankrot se opakuje pravidelně vždy po deseti letech. V každé krizi se společnost dusí pod tíhou svých vlastních výrobních sil a výrobků, které nedovede využít, a stojí bezradně před absurdním rozporem, že výrobci nemají co spotřebovávat, protože není dost spotřebitelů. Expanzivní síla výrobních prostředků rozbíjí okovy, kterými ji spoutal kapitalistický výrobní způsob. Osvobození výrobních prostředků z těchto okovů je jedinou předběžnou podmínkou nepřetržitého, stále rychlejšího vývoje výrobních sil, a tím i prakticky neomezeného stupňování výroby samé. Ale to ještě není všechno. Společenské přivlastnění výrobních prostředků odstraňuje nejen dnešní umělé brzdění výroby, nýbrž i vyslovené promrhávání a drancování výrobních sil a výrobků, které je dnes nevyhnutelným průvodcem výroby a dosahuje vrcholu v krizích. Kromě toho uvolňuje masu výrobních prostředků a výrobků pro celek tím, že odstraňuje nesmyslné rozmařilé plýtvání nynějších vládnoucích tříd a jejich politických představitelů. Možnost zajistit všem členům společnosti prostřednictvím společenské výroby existenci, která je nejen materiálně úplně dostačující a den ode dne bohatší, nýbrž která jim zaručuje i úplný svobodný rozvoj a uplatnění jejich tělesných a duchovních vloh, tato možnost je tu nyní poprvé, ale je tu: Několik čísel může dát přibližnou představu o nesmírné rozpínavosti moderních výrobních prostředků, dokonce i pod kapitalistickým tlakem. Podle Giffenových výpočtů [93] činilo veškeré bohatství Velké Británie a Irska zhruba:
1814.........2200 miliónů liber št. = 44 miliardy marek
1865.........6100 miliónů liber št. = 122 miliardy marek
1875.........8500 miliónů liber št. = 170 miiiard marek
S převzetím výrobních prostředků společností je odstraněna zbožní výroba, a tím i vláda výrobku nad výrobci. Anarchie ve společenské výrobě je nahrazena plánovitou, uvědomělou organizací. Boj o individuální existenci ustává. Teprve tím se člověk, v jistém smyslu, definitivně vyděluje z říše zvířat a vstupuje ze zvířecích podmínek do skutečně lidských. Okruh životních podmínek obklopujících lidi, který až dosud lidi ovládal, se teď dostává pod vládu a kontrolu lidí, kteří se poprvé stávají uvědomělými, skutečnými pány přírody, protože a tím že se stávají pány svého vlastního zespolečenštění. Teprve pak lidé s plnou znalostí věci používají, a tedy ovládají zákony svého vlastního společenského konání, které až dosud stály proti nim jako cizí přírodní zákony, jež je ovládaly. Vlastní zespolečenštění lidí, které dosud stálo proti nim, jako by jim je příroda a dějiny vnutily, se teď stává jejich svobodným činem. Objektivní cizí mocnosti, které až dosud ovládaly dějiny, se dostávají pod kontrolu lidí samých. Teprve pak budou lidé dělat své dějiny s plným vědomím sami, teprve pak budou mít společenské příčiny, které uvedli do pohybu, převážně a ve stále rostoucí míře i účinky, které chtěli. Je to skok lidstva z říše nutnosti do říše svobody.
Shrňme nakonec stručně průběh vývoje:
I. Středověká společnost: Individuální malovýroba. Výrobní prostředky přizpůsobené pro individuální potřebu, a proto primitivně neohrabané, titěrné, s trpasličím účinkem. Výroba pro bezprostřední spotřebu ať už výrobce samého, nebo jeho feudálního pána. Jen tam, kde je přebytek výroby nad tuto spotřebu, nabízí se tento přebytek na prodej a přichází do směny: zbožní výroba tedy teprve vzniká; ale už teď v sobě obsahuje, v zárodku, anarchii ve společenské výrobě.
II. Kapitalistická revoluce: Přeměna průmyslu zprvu s pomocí prosté kooperace a manufaktury. Soustředění dosud rozptýlených výrobních prostředků ve velkých dílnách, tím jejich přeměna z výrobních prostředků jednotlivcových ve společenské – přeměna, která se celkem nijak nedotýká formy směny. Staré formy přivlastňování působí dál. Vystupuje kapitalista: jako vlastník výrobních prostředků si přivlastňuje i výrobky a dělá z nich zboží. Výroba se stala společenským aktem; směna a s ní i přivlastňování zůstávají individuálními akty, akty jednotlivcovými: společenský výrobek si přivlastňuje jednotlivý kapitalista. Základní rozpor, z něhož pramení všechny rozpory, ve kterých se pohybuje dnešní společnost a které jasně odhaluje velký průmysl.
A) Odloučení výrobce od výrobních prostředků. Odsouzení dělníka k doživotní námezdní práci. Protiklad mezi proletariátem a buržoazií.
B) Vzrůstající význam a stoupající účinnost zákonů, které ovládají zbožní výrobu. Bezuzdný konkurenční boj. Rozpor mezi společenskou organizací v jednotlivé tovární a společenskou anarchii v celkové výrobě.
C) Na jedné straně zdokonalování strojů, z něhož konkurence udělala kategorický příkaz pro každého jednotlivého továrníka a které zároveň znamená stále rostoucí vysazování dělníků z práce: průmyslová rezervní armáda. Na druhé straně neomezené rozšiřování výroby, rovněž kategorický zákon konkurence pro každého továrníka. Na obou stranách nebývalý rozvoj výrobních sil, přebytek nabídky nad poptávkou, nadvýroba, přeplnění trhů, každých 10 let krize, bludný kruh: zde přebytek výrobních prostředků a výrobků – tam přebytek dělníků bez zaměstnání a bez existenčních prostředků; ale obě tyto páky výroby a společenského blahobytu se nemohou spojit, protože kapitalistická forma výroby nedovoluje výrobním silám, aby působily, a výrobkům, aby obíhaly, ledaže se napřed přemění v kapitál: a právě tomu brání jejich přebytek. Rozpor se vystupňoval v protismysl: výrobní způsob se bouří proti formě směny. Buržoazie je usvědčována z neschopnosti řídit nadále své vlastní společenské výrobní síly.
D) Částečné uznání společenského charakteru výrobních sil vnucené samým kapitalistům. Přivlastnění velkých výrobních a komunikačních organismů, nejprve akciovými společnostmi, později trusty a pak státem. Buržoazie se ukazuje jako zbytečná třída; všechny její společenské funkce plní teď placení zaměstnanci.
III. Proletářská revoluce, vyřešení rozporů: Proletariát se chápe veřejné moci a z této moci přeměňuje společenské výrobní prostředky, které se buržoazii vymykají z rukou, ve veřejné vlastnictví. Tímto aktem osvobozuje proletariát výrobní prostředky od jejich dosavadní vlastnosti kapitálu a dává jejich společenskému charakteru plný průchod, aby se prosadil. Od nynějška se stává možnou společenská výroba podle předem určeného plánu. Vývoj výroby činí další existenci různých společenských tříd anachronismem. Postupně, jak mizí anarchie společenské výroby, usíná i politická autorita státu. Lidé, konečně páni svého vlastního způsobu zespolečenštění, se tím zároveň stávají pány přírody, pány sebe samých – svobodnými.
Vykonat tento čin, který osvobodí svět, je historickým posláním moderního proletariátu. Prostudovat historické podmínky a tím i samu povahu tohoto činu a tak uvědomit třídu povolanou k této akci, dnes potlačenou, o podmínkách a povaze její vlastní akce je úkolem teoretického výrazu proletářského hnutí, vědeckého socialismu.
__________________________________
Poznámky:
81. Mefistův výrok z Goethova „Fausta“, díl I, 4. scéna.
82. Viz Karel Marx, „Kapitál“, díl I, oddíl IV, Výroba relativní nadhodnoty, čes. vyd. 1953, str. 337-536.
83. Není tu třeba podrobně vysvětlovat, že i když forma přivlastňování zůstává táž, je charakter přivlastňování revolucionován procesem, který jsme vylíčili výše, neméně než výroba. Zda si přivlastňuji svůj vlastní výrobek, nebo výrobek jiných, to jsou samozřejmě dva velmi rozdílné druhy přivlastňování. Mimochodem: námezdní práce, v níž je už v zárodku obsažen celý kapitalistický výrobní způsob, je velmi stará; porůznu a rozptýleně doprovázela po celá staletí otroctví. Ale v kapitalistický výrobní způsob se tento zárodek mohl vyvinout až tehdy, když se pro to vytvořily dějinné předpoklady. (Engelsova poznámka.)
84. Viz Engelsova předmluva k anglickému vydání z roku 1892
85. Marka, markovní společenství – forma společného vlastnictví a společného obdělávání půdy u starých Germánů; udržovala se na některých místech v Německu až do 19. století. Obdobný typ společného vlastnictví půdy u jižních Slovanů se nazýval zadruga, v Rusku občina, v naší zemi obec. O marce napsal Engels dodatek k německému vydání „Vývoje socialismu od utopie k vědě“. Viz o tom v předmluvě k tomuto svazku na str. 13–14. český překlad Engelsovy stati „Marka“ viz Marx - Engels, Spisy, sv. 19, čes. vyd. 1966, str. 349–366.
86. Obchodní války 17. a 18. století – války o ovládnutí koloniálních trhů, zejména Indie a Ameriky. Bojovaly o ně Anglie s Holandskem a s Francií. Anglie zvítězila a koncem 18. století soustředila ve svých rukou téměř všechen světový obchod.
87. Engels tu cituje I. díl Marxova „Kapitálu“ (viz Karel Marx, „Kapitál“, díl I, čes. vyd. 1953, str. 464 a 517). Znění některých částí citátů na tomto místě a dále se liší od českého vydání, protože Engels citoval podle 2. německého vydání z roku 1872, kdežto české vydání „Kapitálu“ je přeloženo ze čtvrtého vydání z roku 1890.
88. „Postavení dělnické třídy v Anglii“, str. 109. (Engelsova poznámka.)
89. Viz Karel Marx, „Kapitál“, díl I, čes. vyd. 1953, str. 492
90. Viz tamtéž, str. 680.
91. Říkám: musí. Neboť jen tehdy, jestliže výrobní nebo komunikační prostředky skutečné přerostly řízení akciových společností, jestliže se tedy jejich zestátnění stalo ekonomicky nevyhnutelným, jen tehdy znamená, i když je provede dnešní stát, ekonomický pokrok, dosažení nového předstupně k tomu, aby všechny výrobní síly převzala do svých rukou sama společnost. Ale v poslední době, kdy se dal do zestátňování Bismarck, objevil se jistý falešný socialismus, který se tu a tam dokonce zvrhl v jakési přisluhování a bez okolků prohlašuje každé zestátnění, dokonce i to bismarckovské, za socialistické. Kdyby ovšem zestátnění tabáku bylo socialistické, pak by k zakladatelům socialismu patřili i Napoleon a Metternich. Když si belgický stát z naprosto všedních politických a finančních důvodů stavěl hlavní železniční tratě sám, když Bismarck bez jakékoli ekonomické nutnosti zestátnil hlavní železniční tratě v Prusku, prostě proto, aby je mohl lépe zařídit a využívat pro případ války, aby si z železničních úředníků vychoval stádo hlasující pro vládu, a hlavně proto, aby si tak opatřil nový zdroj příjmů nezávislý na rozhodování parlamentu – pak to rozhodně nebyly přímé ani nepřímé, vědomé ani bezděčné socialistické kroky. Jinak by byly socialistickými zařízeními i královská Seehandlung (Seehandlung, zkratka názvu „Preussische Seehandlungsgesellschaft“ - „Pruská společnost pro námořní obchod“) – obchodní a úvěrová společnost, založená v Prusku roku 1772; obdržela od státu řadu výsad; poskytovala vládě půjčky, a tak vlastně plnila úlohu jejího bankéře a makléře. V roce 1820 byla přeměněna v peněžní a obchodní instituci pruského státu.), královská porcelánová manufaktura, a dokonce i rotní krejčí u armády anebo konečně i zestátnění bordelů, které docela vážně navrhoval jakýsi chytrák ve třicátých letech za Bedřicha Viléma III. (Engelsova poznámka.)
92. „Svobodný lidový stát“ – programový požadavek německých sociálních demokratů v 70. letech, který Marx kritizoval zejména v „Kritice gothajského programu“ a Engels v dopise Augustu Bebelovi z 18. až 28. března 1875 (viz Marx - Engels, Spisy, sv. 19, čes. vyd. 1966, str. 39-61 a 31-37).
93. Údaje o úhrnném bohatství Velké Británie a Irska převzal Engels z přednášky anglického statistika Roberta Giffena, otištěné v časopise „Journal of the Statistical Society“ z března 1878.