Z Internacionály

Bedřich Engels

{490} Z Internacionály

"Volksstaat" nepřinesl o situaci v Mezinárodním dělnickém sdružení už delší dobu nic jiného než oficiální sdělení generální rady v New Yorku. Počínal si stejně jako ostatní listy Internacionály a jako velká většina členů Sdružení. Zatímco orgány haagské menšiny vedené Bakuninovou tajnou Aliancí nasadily všechny páky, aby se prohlásily za představitele skutečné většiny Internacionály, všemožně urážely a pomlouvaly kongresovou většinu, starou generální radu a hlavně Marxe a shromažďovaly kolem sebe zneuznané génie všech národů, spokojili se napadení s tím, že jednou provždy konstatovali fakta o haagském kongresu a jen proti největším a nejhanebnějším pomluvám postavili skutečný stav věcí. Jinak se spoléhalo na zdravý rozum dělníků a na činnost generální rady, která také dokázala, že stojí plně na výši svých úkolů.

Následující fakta prokáží, že tento postup, který byl bez dalších úmluv všude dodržován, přinesl své plody.

V Anglii někteří angličtí členové předešlé generální rady, jimž Marx v Haagu - na základě písemných dokladů a jejich vlastního přiznání, přičemž se mu neodvážili slůvkem odporovat - vmetl do tváře obvinění z korupce,^[a] vyvolali loni v prosinci rozkol v britské federální radě^[b]. Vystoupili z ní a svolali separátní sjezd, jehož se zúčastnilo všehovšudy jedenáct lidí, o nichž by nikdo nemohl říci {491} zda zastupují nějaké sekce a které. Těchto jedenáct se rozhořčeně vyslovilo proti haagským usnesením a postavilo se pod prapor odštěpenců; mezi nimi především dva cizinci, Eccarius a Jung. Od této chvíle existovaly dvě federální rady, jenže s tím rozdílem, že jedna, patřící k Internacionále, měla za sebou skoro všechny sekce, kdežto druhá, odštěpenecká, nezastupovala nikoho kromě svých vlastních členů. Tuto komedii hrála odštěpenecká federální rada několik měsíců, ale konečně zašla. S anglickými dělníky, kteří prošli školou padesátiletého hnutí, si totiž nelze takto zahrávat. 1. a 2. června se naproti tomu konal v Manchesteru sjezd britské Internacionály^[350], který nesporně znamená epochu v anglickém dělnickém hnutí. Zúčastnilo se ho 26 delegátů, kteří kromě některých menších míst zastupovali hlavní střediska anglického průmyslu. Zpráva federální rady se od všech dřívějších dokumentů tohoto druhu lišila tím, že - v této zemi tradiční zákonnosti - přiznávala dělnické třídě právo prosazovat své požadavky násilím.

Sjezd tuto zprávu schválil a usnesl se: Rudý prapor je praporem britské Internacionály; dělnická třída žádá, aby pracujícímu lidu bylo navráceno nejen všechno pozemkové vlastnictví, ale i všechny pracovní prostředky vůbec; jako předběžné opatření se požaduje uzákonění osmihodinového pracovního dne; sjezd blahopřeje španělským dělníkům ke zřízení republiky a ke zvolení deseti dělníků do kortesů; anglická vláda se vyzývá, aby neprodleně propustila irské feniany^[175], kteří jsou ještě ve vězení. - Každý, kdo zná dějiny anglického dělnického hnutí, potvrdí, že žádný anglický dělnický sjezd nevytyčil ještě nikdy tak dalekosáhlé požadavky. V každém případě bylo tímto sjezdem a žalostným koncem separatistické, samozvané federální rady o postavení Internacionály v Anglii rozhodnuto.

Ve Švýcarsku nejsou na tom odštěpenci o nic lépe. Je známo, že Jurská federace byla odjakživa duší všech rozkolníků v Internacionále. Její delegáti prohlásili už na haagském kongresu, že zastupují skutečnou většinu Internacionály a že to dokáží na příštím kongresu. Ale časem dostanou rozum i chvastouni. 27. a 28. dubna se konal sjezd Jurské federace v Neuchâtelu. Z jednání vyplývá, že federace má jedenáct Švýcarských sekcí, z nichž bylo zastoupeno {492} devět. Jak to v těchto jedenácti sekcích vypadá, jak jsou silné atd., o tom není ve zprávě výboru ani slovo; zato se v ní prohlašuje, že takřka celá Internacionála se připojila k jejich rozkolnictví. Znamená to tedy, že se tato obrovská většina objeví na příštím všeobecném kongresu a zvrátí haagská usnesení? Vůbec ne. Týž výbor naopak předkládá návrh, který tito "autonomní" delegáti samozřejmě ihned přijímají: aby se nový kongres nedostal opět na nebezpečné scestí haagského kongresu, svolají odštěpenecké federace svůj vlastní kongres do některého Švýcarského města a neuznají žádný kongres, který by snad svolala newyorská generální rada.

Haagský kongres generální radě výslovně uložil, aby určila švýcarské město, v němž se bude konat příští kongres.^[c] Usnesení Jurské federace neznamená tedy nic jiného než nový ústup zastíraný hlučnými frázemi.

Tito pánové měli skutečně načase, aby si kryli záda. Ve dnech 1. a 2. června, jež byly pro rozkolníky osudné, probíhal Švýcarský dělnický sjezd v Oltenu^[351]. Z 80 delegátů bylo všehovšudy pět jurských. Bylo navrženo založit centralizovaný Švýcarský dělnický spolek.

Naproti tomu pět členů Jurské federace předložilo návrh na federativní systém vyšperkovaný výhradami, který by celou organizaci zbavil akceschopnosti. Poněvadž byli v beznadějné menšině, rozhodli se - stejně jako v Haagu - okrádat druhé o čas. Celou neděli ztratil sjezd diskusí o takzvané "otázce principů". Nakonec byla většina, přesně tak jako v Haagu, nucena nudným řečníkům zacpat ústa, aby se vůbec dostala k práci. V pondělí bylo jednoduše usneseno založit centralizovaný spolek, načež pět kazatelů přečetlo nic neříkající prohlášení, opustilo sál a odebralo se domů. A tito lidé, ve své zemi úplné nuly, se po léta zaklínají, že jsou povoláni reorganizovat Internacionálu.

Ale neštěstí nechodí nikdy samo. V Itálii, kde odstěpenečtí anarchisté mají nyní velké slovo, poslal jeden z nich, Crescio z Piacenzy, svůj nový list "L'Avvenire Sociále" ("Sociální budoucnost") Garibaldimu, jehož tito pánové neustále počítají mezi své. List byl plný žlučovitého pokřiku proti tomu, čemu říkají "princip {493} autority" a co je podle jejich mínění kořenem všeho zla. Garibaldi jim na to odpověděl:

"Milý Crescio, srdečné díky atd. Chcete ve svém listu vypovědět válku lži a otroctví, to je velmi krásný program. Já se však domnívám, že potírat princip autority je jednou z chyb Internacionály, která jí brání v rozvoji. Pařížská komuna padla, protože v Paříži nebyla žádná autorita, ale pouze anarchie."^[343]

Starý bojovník za svobodu, který v jediném roce 1860 vykonal víc, než oč se všichni anarchisté pokusí za celý svůj život, dovede posoudit cenu kázně tím spíš, že sám musel vždycky ukázňovat své jednotky, a to ne jako oficiální vojáci drilem a neustálou hrozbou zastřelením, nýbrž tváří v tvář nepříteli.

Bohužel nejsme ještě u konce s výčtem všech mrzutostí, které odštěpence potkaly. Chybělo jim jen jedno, a i na to došlo. "Neuer"^[70], jehož policejní čich už dávno objevil u těchto rozbíječů Internacionály jistý příjemný pach, přešel teď zcela na jejich stranu. Ve svém 68. čísle shledává, že návrh stanov, jak jej předložili Belgičané - kteří fakticky z Internacionály vystoupili - plně odpovídá jeho názorům, a slibuje připojit se k odštěpencům. Nic lepšího jsme si nemohli přát. Až se na sjezdu odštěpenců objeví Hasselmann a Hasenclever, dostane tento odštěpenecký spolek svůj pravý charakter. Zprava Bakunin, zleva Hasenclever a uprostřed nešťastní Belgičané, vodění za nos svými vlastními proudhonovskými frázemi!

Napsal B. Engels 19.-20. června 1873
Otištěno v "Der Volksstaat",
čís. 53 z 2. července 1873

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a Viz tento svazek, str. {678} (Pozn. red.)

b Viz tento svazek, str. {230-240} (Pozn. red.)

c Viz tento svazek, str. {190} (Pozn. red.)