Poznámky o válce I - Pruská vítězství

Bedřich Engels

Poznámky o válce I - Pruská vítězství^[10]

Poznámky o válce - I
Poznámky o válce - II
Poznámky o válce - III
Poznámky o válce - IV
Pruská vítězství

Napsal B. Engels
od konce července 1870 do února 1871
Otiskováno v "The Pall Mall Gazette"
od konce července 1870 do února 1871

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

Poznámky o válce - I

Dosud nepadl snad ani jediný výstřel, a už minulo první stadium války, které skončilo pro francouzského císaře zklamáním. Vyplyne to už z několika postřehů o politické a vojenské situaci.

Jak se dnes všude připouští, Ludvík Napoleon očekával, že se mu podaří izolovat Severoněmecký spolek^[11] od jižních států a využít nespokojenosti vzmáhající se v nedávno anektovaných pruských provinciích^[12] Zdálo se, že se toho dá dosáhnout rychlým úderem na Rýn, uskutečněným všemi silami, jež bylo možné shromáždit, překročením této řeky někde mezi Germersheimem a Mohučí a postupem na Frankfurt a Würzburg. Francouzi by byli ovládli komunikace mezi severem a jihem a donutili by Prusko, aby co nejrychleji stáhlo k Mohanu všechna vojska, která mělo k dispozici, ať už by byla pro tažení připravena či ne. Tím by se byl narušil celý průběh mobilizace v Prusku a útočníci by měli na své straně všechny vyhlídky, poněvadž by mohli porážet Prusy postupně, jak by přicházeli z různých částí země. Pro takový pokus mluvily nejen politické, ale i vojenské důvody. Francouzský kádrový systém dovoluje daleko rychleji soustředit řekněme 120 000 až 150 000 vojáků než pruský systém zeměbrany^[13]. Ve francouzské armádě se mírový stav liší od válečného pouze počtem vojáků na dovolené a tím, že v míru neexistují náhradní útvary, které se formují až těsně před vyražením. Pruský mírový stav však nezahrnuje ani třetinu mužů tvořících válečný stav a přitom nejen prostí vojáci, ale i důstojníci těchto zbývajících dvou třetin jsou v době míru civilisty. Mobilizace tohoto obrovského počtu lidí vyžaduje čas a je nadto složitým procesem, v němž by náhlý vpád nepřátelské armády způsobil naprostý zmatek. Proto také císař tak spěchal s rozpoutáním války. Kdyby nebyl chystal nějaké takové neočekávané překvapení, neměly by Gramontův ostrý tón^[14] a spěšné vyhlášení války žádný smysl.

Avšak náhlé prudké vzplanutí německého národního cítěni zhatilo každý takový plán. Ludvík Napoleon najednou nestál proti králi Vilému "Anexandrovi"^[a], nýbrž proti německému národu, A v tomto případě nebylo na rychlý úder přes Rýn, třeba i se stodvacetitisícovou nebo stopadesátitisícovou armádou, ani pomyšlení. Místo překvapení bylo nutno organizovat pravidelné tažení se všemi silami, které byly k dispozici. Garda, pařížská a lyonská armáda a sbor z chalonského tábora by byly možná stačily pro prvotní záměr, avšak nyní mohly tvořit sotva jádro velké invazní armády. A tak nastalo druhé stadium války - stadium příprav velkého tažení. Od toho dne pak začaly císařovy vyhlídky na konečný úspěch blednout.

Srovnejme nyní síly, které se připravují ke vzájemnému zničení; a abychom si úkol zjednodušili, všimneme si jen pěchoty. Pěchota je zbraň, která rozhoduje bitvy; nějaká nepatrná převahí v silách jezdectva a dělostřelectva včetně mitrailleus^[15] a jiných zázračně působících zbraní nebude mít pro žádnou z obou stran velký význam.

Francie má 376 praporů pěchoty (38 gardových praporů, 20 praporů střelců, 300 řadových praporů, 9 praporů zuávů, 9 praporů turcos^[16] atd.), přičemž v době míru má každý prapor osm rot. Za války vyčleňuje každý ze 300 řadových praporů dvě roty, které tvoří náhradní jednotky v týlu, a táhne do pole pouze se šesti rotami. Podle dnešního stavu čtyři ze šesti náhradních rot každého řadového pluku (skládajícího se ze tří praporů) mají vytvořit celý čtvrtý prapor, doplněný dovolenci a záložníky. Zbylé dvě roty mají patrně zůstat jako náhradní jednotky a později se z nich mohou formovat páté prapory. Vyžaduje ovšem jisté doby nejméně šesti neděl, než budou tyto čtvrté prapory zorganizovány do té míry, aby mohly vytáhnout do pole; prozatím se s nimi a s mobilní gardou^[17] může počítat jen jako s posádkovými vojsky. Pro první rozhodující bitvy má tedy Francie k dispozici pouze zmíněných 376 praporů.

Z nich - podle všech našich informací - tvoří 299 praporů Rýnskou armádu, skládající se ze šesti armádních sborů, prvního až šestého, a z gardy. Dohromady se 7. sborem (generála Montaubana), který má být zřejmě poslán na Balt, je to tedy 340 praporů, což znamená, že pro ochranu Alžírska, kolonií a francouzského vnitrozemí by zůstalo pouze 36 praporů. Z toho vyplývá, že Francie poslala proti Německu všechny prapory, které měla k dispozici a že tedy nemůže zvětšit své síly o nové útvary schopné vytáhnout do pole dříve než v nejlepším případě počátkem září.

Nyní se podívejme na druhou stranu. Severoněmecká armáda se skládá ze třinácti armádních sborů, majících celkem 368 pěších praporů; zhruba tedy připadá na jeden armádní sbor osmadvacet praporů. Každý prapor má v mírovém počtu asi 540, ve válečném počtu 1000 mužů. Po obdržení armádního mobilizačního rozkazu vyčleňuje každý pluk, skládající se ze tří praporů, několik důstojníků, aby zformovali čtvrtý prapor. Okamžitě jsou povoláváni záložníci. Jsou to lidé, kteří mají za sebou dvouletou až tříletou službu u pluku a mohou být kdykoli znovu povoláni až do věku sedmadvaceti let. Je jich víc než dost, aby vyplnili mezery ve třech polních praporech a vytvořili slušný základ čtvrtého praporu, který se zase doplní příslušníky zeměbrany. Polní prapory jsou tak s to vyrazit v několika dnech a čtvrté prapory mohou následovat po čtyřech až pěti týdnech. Současně se ke každému řadovému pluku formuje pluk zeměbrany o dvou praporech, složený z mužů ve věku od osmadvaceti do šestatřiceti let; jakmile jsou tyto dva prapory připraveny, začínají se organizovat třetí zeměbranecké prapory. Na to vše, včetně mobilizace jezdectva a dělostřelectva, je potřeba přesně třináct dní, a protože prvním dnem mobilizace byl 16. červenec, je nebo mělo by být všechno hotovo dnes. V tomto okamžiku má Severní Německo patrně v poli 358 řadových praporů a v posádkách 198 praporů zeměbrany. Nejpozději v druhé polovině srpna budou tato vojska posílena 114 čtvrtými řadovými prapory a 93 třetími zeměbraneckými prapory. Ve všech těchto jednotkách se stěží najde někdo, kdo by neměl za sebou předepsanou dobu služby v armádě. K těmto počtům je nutno přičíst vojska z Hesenska-Darmstadtska, z Bádenska, Wiirttemberska a Bavorska, celkem 104 řadové prapory; protože však se systém zeměbrany v těchto zemích nestačil ještě plně rozvinout, bude možná pro službu v poli připraveno nejvýše 70 až 80 praporů.

Zeměbrana je určena hlavně pro posádkovou službu, ve válce roku 1866 však její značná část šla do pole jako záložní armáda. To se bude nepochybně opakovat i nyní.

Ze třinácti severoněmeckých armádních sborů je jich nyní deset na Rýně; skládají se celkem z 280 praporů. Kromě toho je tam asi 70 jihoněmeckých praporů. To dává dohromady 350 praporů. Na pobřeží nebo v záloze zbývají tři armádní sbory čili 84 prapory. Pro obranu pobřeží plně postačí jeden sbor spolu se zeměbranou. Zbylé dva sbory jsou, pokud víme, snad rovněž na cestě k Rýnu. Tato vojska může k 20. srpnu posílit nejméně 100 čtvrtých praporů a 40 až 50 praporů zeměbrany, jejichž vojáci jsou lepší než vojáci francouzských čtvrtých praporů a mobilní gardy, složených většinou z téměř nevycvičených mužů. Francie má ve skutečnosti k dispozici nejvýše 550 000 vycvičených mužů, zatímco jen samo Severní Německo jich má 950 000. A to je pro Německo výhoda, která se bude projevovat tím víc, čím déle se budou odkládat rozhodující boje, a nejvýraznější bude koncem září.

Za těchto okolností se nemůžeme divit zprávám z Berlína, podle nichž německé velitelství doufá, že odvrátí od německé půdy válečné utrpení; jinými slovy - nebudou-li Němci v nejbližší době napadeni, zaútočí sami. Jak bude tento útok - pokud mu Ludvík Napoleon nepředejde - veden, je jiná otázka.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1703 z 29. července 1870
Podpis: Z.

Poznámky o válce - II

V pátek 29. července ráno měla francouzská armáda zahájit postup. Kterým směrem? Ukáže to zběžný pohled na mapu.

Rýnské údolí uzavírá na levém břehu směrem k západu horský řetěz Vogéz táhnoucí se od Belfortu po Kaiserslautern. Severně od tohoto města se začínají vlnit pahorky, až postupně přecházejí v rovinu u Mohuče.

Údolí Mosely v Porýnském Prusku tvoří hlubokou a křivolakou roklinu, kterou si řeka vyhloubila v náhorní plošině, přecházející na jih od říčního údolí ve značně vysoký horský řetěz zvaný Hochwald. čím blíž k Rýnu, tím víc převažuje charakter náhorní plošiny, až se konečně nejzazší kopce setkávají s nejvzdálenějšími výběžky Vogéz.

Ani Vogézy, ani Hochwald nejsou pro armádu naprosto nepřekročitelné; obojí přetíná několik dobrých silnic, nikde však není takový terén, aby na něm mohly výhodně operovat armády o 200 000 až 300 000 mužů. Krajina mezi oběma pohořími však tvoří jakousi rozsáhlou průrvu širokou pětadvacet až třicet mil, jejíž zvlněný terén protínají všemi směry četné cesty; tedy terén, který má pro pohyby velkých armád všechny přednosti. Nadto pak touto průrvou vede cesta z Met do Mohuče, a Mohuč je první důležitý bod, k němuž Francouzi patrně zamíří.

Zde tedy operační linii předepsala sama příroda. V případě, že by Němci vtrhli do Francie a že by obě armády byly připraveny, muselo by k prvnímu velkému střetnutí dojít v cípu Lotrinska východně od Mosely a severně od železnice Nancy-Štrasburk.^[18] Stejně tak, kdyby se francouzská armáda dala na postup z postavení, v nichž se soustřeďovala minulý týden, došlo by k první důležité akci někde v této průrvě nebo za ní, před hradbami Mohuče.

Francouzská armáda byla soustředěna takto: tři sbory (3., 4. a 5.) v první linii u Thionvillu, Saint-Avoldu a Bitche, dva sbory (1. a 2.) ve druhé linii u Štrasburku a Met; v záloze stála garda u Nancy a 6. sbor u Châlonsu. V posledních několika dnech byla druhá linie posunuta kupředu do mezer první linie, garda se přesunula k Metám a Štrasburk byl přenechán mobilní gardě. Tak se celá masa francouzských sil soustředila mezi Thionville a Bitchem, to znamená; že stojí proti vstupu do průrvy mezi horami. Z těchto předpokladů přirozeně vyplývá, že se Francouzi hodlají dát na pochod do této průrvy.

Vpád by měl tedy začít obsazením přechodů přes Saaru a Blies; dalšího dne by patrně byla obsazena linie Tholey-Homburg, pak linie Birkenfeld-Landstuhl nebo Oberstein-Kaiserslautern atd., samozřejmě za předpokladu, že tyto operace nebudou přerušeny postupem Němců. Obě strany budou mít v horách nepochybně obchvatné oddíly a ty také zasáhnou do boje; opravdovou bitvu však musíme očekávat v krajině, kterou jsme právě popsali.

O postaveních Němců nevíme nic. Předpokládáme však, že hodlají-li se utkat s nepřítelem na levém břehu Rýna, soustředí se přímo před Mohučí, tedy na druhém konci této průrvy. Ne-li, pak zůstanou na pravém břehu mezi Bingenem a Mannheimem a podle okolností se budou soustřeďovat buď nad Mohučí, nebo pod ní. Mohuč sama byla ve své dřívější podobě vystavena bombardování rýhovaného dělostřelectva, avšak zřízení nové linie samostatných pevnůstek ve vzdálenosti 4000 až 5000 yardů od pevnostních valů města ji, jak se zdá, celkem zabezpečilo.

Máme všechny předpoklady k domněnce, že Němci budou schopni a ochotni vyrazit kupředu nejpozději dva či tři dny po Francouzích. V takovém případě dojde k bitvě jako u Solferina^[19] - k bitvě dvou armád, které jsou rozvinuty do plné šíře fronty a pochodují si navzájem vstříc.

Nelze očekávat dovedné a přespříliš obratné manévrování. U tak velkých armád je dost práce s tím, aby se pohybovaly prostě frontálně podle předem připraveného plánu. Kdyby se ta či ona strana pokusila o nebezpečné manévrování, mohla by být roz-drcena prostým postupem nepřátelských mas mnohem dříve, než by byla s to své manévry rozvinout.

‒‒‒‒‒

V Berlíně se nyní hodně mluví o knize pana von Widderna o rýnských pevnostech^[20]. Autor tvrdí, že od Basileje po Murg není Rýn vůbec opevněn a že jedinou obranou jižního Německa a Rakouska proti francouzskému útoku v tomto směru je silná pevnost Ulm, obsazená od roku 1806 smíšenými bavorskými a württemberskými silami v počtu 10 000 mužů. Tyto síly lze v případě války zvětšit na 25 000 mužů a dalších 25 000 se může umístit v opevněném táboře uvnitř pevnostních valů. Rastatt, který podle očekávání bude vážnou překážkou francouzského postupu, leží v údolí, jímž protéká řeka Murg. Obranná zařízení města se skládají ze tří velkých pevnůstek ovládajících okolní krajinu a spojených valy. Jižní a západní pevnůstka, zvané "Leopold" a "Bedřich", jsou na levém břehu Murgu; severní pevnůstka, zvaná "Ludvík", je na pravém břehu, kde je rovněž opevněný tábor, schopný pojmout 25 000 mužů. Rastatt leží čtyři míle od Rýna a krajina mezi městem a řekou je zalesněná, takže pevnost nemůže armádě zabránit, aby na tomto místě překročila řeku. Další pevnost je Landau, která se dříve skládala ze tří pevnůstek - jedné na jihu, druhé na východě a třetí na severozápadě - oddělených od města bažinami na březích říčky Queich. Jižní a východní pevnůstka byly nedávno opuštěny a v obranyschopném stavu je nyní udržována jen severozápadní. Nejdůležitější a nejlépe umístěnou pevností v této oblasti je Germersheim na březích Rýna. Ovládá značný úsek řeky na obou stranách a prakticky ji nepříteli uzavírá až po Mohuč a Koblenz. Pevnost by mohla značně usnadnit postup vojsk do Rýnské Falce, protože by její děla mohla krýt stavbu dvou či tří mostů přes řeku, nehledě na pontonový most, který tam už je. Germersheim by mohl být i operační základnou levého křídla armády rozmístěné podél řeky Queich. Mohuč, jedna z nejdůležitějších rýnských pevností, je ovládána několika přilehlými výšinami; proto bylo nutno rozmnožit opevnění ve městě, což opět znamená, že tam jen stěží bude dost místa pro velkou posádku. Celá krajina mezi Mohučí a Bingenem je nyní silně opevněm a mezi ní a ústím Mohanu (na protějším břehu Rýna) jsou tři velké opevněné tábory. O Koblenzi pak pan von Widdern říká že vyhlídky na úspěch při jeho obléhání by mohla mít jen armád, šestkrát větší, než je jeho posádka. Nepřítel by patrně zahájil útok ostřelováním pevnůstky "Alexander" z návrší známého pod jménem Kuhkopf, kde by byla jeho vojska chráněna lesem. Autor popisujt rovněž opevnění Kolína nad Rýnem a Wesselu, neříká však nic, co by už o tomto předmětu nebylo známo.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1705 z 1. srpna 1870
Pod první částí článku je podpis: Z.

Poznámky o válce - III

Konečně se začíná jasněji rýsovat plán pruského tažení. Čtenář si jistě vzpomene, že sice došlo k obrovským přesunům vojsk na pravém břehu Rýna, směrem od východu na západ a jihozápad, že se však neproslýchalo téměř nic o soustřeďování vojska v bezprostřední blízkosti ohrožených hranic. Pevnosti dostaly velké posily od nejblíže stojících vojsk. U Saarbriickenu došlo k přestřelce 500 mužů 40. pěšího pluku a tří eskadron 7. hulánského pluku (oba patří k 8. sboru) s nepřítelem; bavorští myslivci a bádenští dragouni prodloužili linii předních stráží až k Rýnu. Avšak přímo v týlu této opony tvořené několika lehkými oddíly patrně nebyly umístěny žádné větší masy vojsk. Nikde není zmínka o tom, že by se některé z těchto přestřelek zúčastnilo dělostřelectvo. V Trevíru nebylo vůbec žádné vojsko. Naproti tomu jsme slyšeli o velkých masách vojska na belgických hranicích, o 30 000 jezdců v okolí Kolína nad Rýnem (kde všude na levém břehu Rýna až téměř k Cáchám je nadbytek píce), o 70 000 vojáků před Mohučí. To vše vypadalo podivně; vypadalo to skoro jako trestuhodné rozptylování vojsk v protikladu ke kompaktnímu soustředění Francouzů ve vzdálenosti jen několikahodinového pochodu od hranic. Náhle se však tu a tam objevují náznaky, které patrně odhalují toto tajemství.

Korespondent listu "Temps"^[21], který se odvážil až do Trevíru, byl 25. a 26. července svědkem, jak městem procházely velké síly složené ze všech druhů vojska směrem k linii řeky Saary. Přibližně v téže době byla značně posílena slabá posádka Saarbriickenu, patrně z Koblenze, kde je hlavní stan 8. sboru. Vojska, která procházela Trevírem, musela patřit k nějakému jinému sboru, blížícímu se od severu přes Eifel. Konečně se pak ze soukromého pramene dovídáme, že 7. armádní sbor byl 27. července na pochodí z Cách přes Trevír k hranicím.

A tak tu máme nejméně tři armádní sbory, čili asi 100 000 vojáků, vržené na linii Saary. Dva z nich jsou 7. a 8. sbor, patříc k Severní armádě generála Steinmetze (7., 8., 9. a 10. sbor) Můžeme z toho se značnou jistotou vyvodit, že celá tato armáda je v této chvíli soustředěna mezi Saarburgem a Saarbrückenem Jestliže v okolí Kolína nad Rýnem bylo skutečně oněch 30 000 jezdců (nebo přibližně tolik), museli i oni táhnout přes Eifel a Mo selu k Saaře. Všechny tyto dispozice by nasvědčovaly tomu, že hlavní útok Němců povede pravé křídlo v prostoru mezi Metami a Saarlouisem směrem na údolí horního Niedu. Jestliže se dalo záložní jezdectvo už touto cestou, mění se tento předpoklad v jistotu.

Tento plán předpokládá soustředění celé německé armády mezi Vogézami a Moselou. Střední armáda (princ Bedřich Karel s 2., 3., 4. a 12. sborem) by měla zaujmout postavení tak, že by s buď přimkla k Steinmetzovu levému křídlu, nebo by stála za ním jako záloha. Jižní armáda (korunní princ^[b] s 5. sborem, gardou a jihoněmeckými vojsky) by tvořila levé křídlo někde u Zweibrückenu. Nevíme však nic o tom, kde všechna tato vojska jsou a jak mají být dopravena do svých postavení. Víme jen, že 3. armádní sbor se začal přepravovat přes Kolín nad Rýnem na jih po železnici na levém břehu Rýna. Můžeme však předpokládat, že táž ruka, která načrtla plán, podle něhož se 100 000 až 150 000 vojáků ze vzdálených a zdánlivě rozptýlených míst rychle soustředílo na Saaře, určila podobné sbíhající se pochodové osy i pro zbývající části armády.

Je to vskutku odvážný plán a nebude zřejmě o nic mén účinný než jakýkoli jiný plán, který by bylo možné vymyslet. Je zamýšlen pro bitvu, v níž německé levé křídlo, od Zweibrüickenu až téměř k Saarlouisu, povede čistě obranný boj, kdežto pravé křídlo, postupující od Saarlouisu a západně od tohoto města, zaútočí s podporou všech záloh na nepřítele plnou silou a odřízne jeho komunikace s Metami bočním manévrem celého záložního jezdectva. Podaří-li se tento plán a Němci vyhrají první velkou bitvu, dává francouzská armáda v sázku nejen to, že bude odříznuta od své nejbližší základny - Met a Mosely, ale i to, že bude zatlačena do postavení, kdy se Němci octnou mezi ní a Paříží.

Němci, kteří mají své komunikace s Koblenzem a Kolínem nad Rýnem dokonale zabezpečeny, si v tomto postavení mohou dovolit riskovat porážku, která by pro ně ve svých důsledcích nebyla zdaleka tak katastrofální. Přece jen však je to smělý plán. Bylo by neobyčejně obtížné převést poraženou armádu, zvláště pravé křídlo, bezpečně přes soutěsky Mosely a jejích přítoků. Mnoho vojáků by přitom nepochybně padlo do zajetí, byla by ztracena značná část dělostřelectva a dlouho by trvalo, než by se armáda znovu zformovala pod ochranou rýnských pevností. Přijímat takový plán by bylo bláznovství, kdyby si generál Moltke nebyl dokonale jist, že má pod svým velením tak drtivou převahu, aby vítězství bylo téměř nepochybné, a kdyby nadto nevěděl, že Francouzi nejsou s to napadnout jeho vojsko v době, kdy se teprve ze všech stran stahuje do postavení vybraného pro první bitvu. Je-li tomu skutečně tak, poznáme patmě velmi brzy - snad dokonce už zítra.

Zatím je dobré mít na paměti jedno: nikdy se nelze spoléhat na to, že tyto strategické plány budou mít přesně ten výsledek, jaký se od nich očekává. Vždycky se tu či tam objeví nějaká překážka; sbory nedorazí právě v té chvíli, kdy je jich zapotřebí; nepřítel provede nějaké neočekávané pohyby nebo učiní nějaká neočekávaná předběžná opatření; konečně pak tvrdý a úporný boj nebo zdravý rozum některého generála často zachrání poraženou armádu před nejhorším důsledkem, jaký může porážka přinést - před ztrátou spojení se základnou.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1706 z 2. srpna 1870
Podpis: Z.

Poznámky o válce - IV

Dne 28. července přijel císař do Met a druhý den ráno se ujal velení nad Rýnskou armádou. Podle napoleonské tradice mělo toto datum znamenat zahájení aktivních operací; minul však už týden a neslyšeli jsme dosud o tom, že by se Rýnská armáda jako celek pohnula. Dne 30. července se malému pruskému oddílu u Saarbrückenu podařilo odrazit francouzský průzkum. Dne 2. srpna obsadila druhá divize (generála Bataille) 2. armádního sboru (generála Frossarda) výšiny jižně od Saarbrückenu a granáty vyhnala nepřítele z města, nepokusila se však překročit řeku a vzít ztečí výšiny, které na jejím severním břehu ovládají město. Francouzi se tedy při tomto útoku nezmocnili linie Saary. Od té doby jsme nedostali žádné nové zprávy o francouzském postupu, takže výhoda, získaná akcí z 2. srpna, se rovná téměř nule.

Stěží můžeme pochybovat o tom, že ve chvíli, kdy císař odjížděl z Paříže do Met, hodlal okamžitě zahájit postup přes hranici. Kdyby to byl udělal, byl by mohl velmi podstatně narušit nepřátelské přípravy. Ve dnech 29. a 30. července nebyly německé armády ještě ani zdaleka soustředěny. Jihoněmecká vojska se teprve po železnici a pěšky stahovala k mostům přes Rýn. Pruské záložní jezdectvo projíždělo v nekonečných kolonách Koblenzem a Ehrenbreitsteinem směrem k jihu. 7. sbor byl mezi Cáchami a Trevírem, daleko od všech železnic. 10. sbor opouštěl Hannover a garda odjížděla po železnici z Berlína. Rázný postup v té chvíli by byl téměř jistě přivedl Francouze až k předsunutým pevnůstkám Mohuče a zajistil by jim značné výhody nad ustupujícími německými kolonami; snad by byl dokonce Francouzům umožnil postavit most přes Rýn a krýt ho předmostím na pravém břehu. Rozhodně však by se byla válka přenesla na nepřátelskou půdu a to by bylo nutně mělo skvělý morální vliv na francouzská vojska.

Proč tedy k žádnému takovému postupu nedošlo? Z toho prostého důvodu, že byli sice připraveni francouzští vojáci, nikoli však jejich intendantura. Nemusíme ani naslouchat pověstem přicházejícím z německé strany; máme svědectví kapitána Jeanneroda, starého francouzského důstojníka, který je nyní armádním zpravodajem listu "Temps". Jeannerod výslovně konstatuje, že rozdělování zásob pro tažení začalo až 1. srpna, že vojsko mělo nedostatek polních lahví, kotlíků a ostatních táborových potřeb, že maso bylo zkažené a chléb často plesnivý. Jak se zdá, lze říci, že armáda druhého císařství byla dosud porážena samotným druhým císařstvím. Za režimu, který musí své přívržence zahrnovat dary prostřednictvím celého tradičně zavedeného systému korupce, nelze počítat, že se tento systém zastaví na prahu armádní intendantury. Podle přiznání pana Rouhera se tato válka připravovala už dávno; přípravě zásob, hlavně výstroje, se však při tom zřejmě věnovalo nejméně pozornosti; a nyní právě v tomto bodě vzniká takový chaos, že to způsobuje téměř týdenní odklad vojenských akcí právě v nejkritičtějším období tažení.

Toto týdenní zdržení podstatně změnilo situaci ve prospěch Němců. Poskytlo jim čas, aby dopravili svá vojska na frontu a aby je shromáždili v postaveních, která pro ně byla vybrána. Jak naši čtenáři vědí, předpokládáme, že veškeré německé síly jsou v této době soustředěny na levém břehu Rýna, přibližně proti francouzské armádě. Zdá se, že to potvrzují všechny oficiální i soukromé zprávy, jež došly od úterka, kdy od nás "Times" převzaly celý názor, který vůbec dosud na tuto věc měly a který dnes ráno vydávají tak rozhodně za svůj^[22]. Tři armády - Steinmetzova, prince Bedřicha Karla a korunního prince - představují vcelku třináct armádních sborů čili nejméně 430 000 až 450 000 mužů. Veškeré síly, které stojí proti nim, nemohou být - při velmi shovívavém odhadu - o mnoho početnější než 330 000 až 350 000 vycvičených vojáků. Jsou-li silnější, pak tento přebytek určitě tvoří nevycvičené a nedávno zformované prapory. Německé jednotky však zdaleka nepředstavují celkovou sílu Německa. Jen z polních vojsk nejsou do uvedeného odhadu zahrnuty tři armádní sbory (1., 6. a 11.). Nevíme, kde mohou být. Víme, že opustily své posádky, a sledovali jsme pluky 11. sboru na levý břeh Rýna a do Bavorské Falce. Víme rovněž s určitostí, že mimo zeměbranu nejsou nyní v Hannoveru, Brémách a v jejich okolí žádná jiná vojska. To by vedlo k závěru, že aspoň většina těchto tří sborů byla rovněž přesunuta na frontu, a v tom případě by početní převaha Němců vzrostla ještě o nějakých čtyřicet až šedesát tisíc mužů. Nebyli bychom překvapeni, ani kdyby bylo na frontu na Saaru posláno i několik divizí zeměbrany; zeměbrana má nyní v plné pohotovosti 210 000 mužů a v řadovém vojsku je téměř připraveno 180 000 vojáků čtvrtých praporů atd., takže někteří z nich by mohli být uvolněni pro první rozhodující úder. Ať se nikdo nedomnívá, že tito lidé existují snad jen na papíře. Mobilizace z roku 1866 dokazuje, že je to fakt, a nynější mobilizace znovu ukázala, že vycvičených lidí, připravených vyrazit do boje, je více než dostatek. Tato čísla vypadají neuvěřitelně; ale ani ona nevyčerpávají vojenskou sílu Německa.

Koncem tohoto týdne bude tedy císař stát tváří v tvář početní přesile. A jestliže minulý týden postupovat chtěl, ale nemohl, teď asi nejen nebude moci postupovat, ale nebude ani chtít. Že si je vědom síly svého protivníka, naznačuje zpráva z Paříže, podle níž je 250 000 Prusů soustředěno mezi Saarlouisem a Neunkirchen. Co je mezi Neunkirchen a Kaiserslautern, to pařížská zpráva neříká. Je proto možné, že nečinnost francouzské armády až do čtvrtka byla částečně způsobena změnou plánu tažení; místo útoku možná Francouzi zamýšlejí setrvat v obraně a využít toho, že sílu armády očekávající útok v opevněném postavení značně zvětšují zadovky a rýhovaná děla. Jestliže však došlo k takovému rozhodnutí, bude začátek tažení pro Francouze velkým zklamáním. Obětovat polo-vinu Lotrinska a Alsaska bez pravidelné bitvy - a pochybujeme, že pro tak velkou armádu lze najít nějaké dobré postavení blíže k hranicím než někde u Met - je pro císaře velmi povážlivé.

Proti takové francouzské akci by Němci použili plánu, který jsme vyložili výše. Pokusili by se vtáhnout své protivníky do velké bitvy ještě předtím, než by Francouzi mohli dosáhnout Met; vyrazili by vpřed mezi Saarlouisem a Metami. Rozhodně by se pokusili obchvátit francouzské opevněné postavení a přerušit jeho spojení s týlem.

Třistatisícová armáda potřebuje značné množství potravin a nemůže si dovolit, aby její zásobovací linie byly přerušeny třeba jen na několik dní. Tak je ji možno donutit, aby vyšla ze svého postavení a bojovala v otevřeném poli, čímž ovšem ztrácí výhodu postavení. Ať se stane cokoli, můžeme být jisti, že už brzy se něco stát musí. Tři čtvrti miliónu vojáků nemohou zůstat dlouho soustředěny v prostoru padesáti čtverečních mil. Takovouto masu vojáků nelze zásobovat a to donutí jednu či druhou stranu k akci.

Závěrem opakujeme: Vycházíme z předpokladu, že jak Francouzi, tak Němci vrhli veškeré vojáky, které měli k dispozici, na frontu, aby se zúčastnili první velké bitvy. V tomto případě se domníváme i nadále, že Němci budou mít dostatečnou početní převahu, aby si zajistili vítězství - nedopustí-li se ovšem velkých chyb. Tento náš předpoklad potvrzují všechny oficiální i soukromé zprávy. To všechno ovšem nelze pokládat za absolutně jisté. Musíme vycházet z údajů, které mohou být klamné. Nevíme, jaké dispozice mohou být přijaty právě ve chvíli, kdy se píše tento článek. A není možné předvídat, jakých chyb se dopustí velitelé na obou stranách, nebo naopak, jak se projeví jejich genialita.

Naše poslední dnešní poznámka se bude týkat německé zteče linií u Wissembourgu v Alsasku^[23]. Na německé straně se boje účastnily jednotky 5. a 11. pruského sboru a bavorského 2. sboru. Tím se nám přímo potvrzuje, že nejen 11. sbor, ale všechny hlavní síly korunního prince jsou ve Falci. Pluk, uváděný ve zprávě jako "královští gardoví granátníci", je 7. nebo 2. západopruský granátnický pluk, který stejně jako 58. pluk patří k 5. sboru. Podle pruského systému je vždycky zasazován do boje celý armádní sbor dříve, než jsou povolána vojska jiného sboru. Zde však bylo použito vojsk tří sborů, pruských a bavorských, pro akci, na kterou by byl snadno stačil jediný z nich. Zdá se, že přítomnost tří sborů ohrožujících Alsasko měla zapůsobit na Francouze. Nadto pak by útok vzhůru údolím Rýna musel zastavit Štrasburk a při bočním pochodu Vogézami by průsmyky byly blokovány malými pevnostmi Bitche, Phalsbourg a La Petite-Pierre, které stačí k blokování silnic. Domníváme se, že zatímco tři nebo čtyři brigády tří německých sborů útočily na Wissembourg, jádro těchto sborů zřejmě pochodovalo přes Landau a Pirmasens na Zweibrücken, kdežto - jestliže tyto brigády dosáhly úspěchu - několik Mac-Mahonových divizí se asi dalo na pochod v opačném směru k Rýnu. Tam by byly naprosto neškodné, protože jakýkoli vpád do Falce v nížině by zadržely pevnosti Landau a Germersheim.

Tato akce u Wissembourgu byla očividně uskutečněna s takovou početní převahou, že úspěch byl téměř jistý. Byla to první vážná srážka v této válce a bude tedy nutně mít velký morální účinek, zvláště proto, že zteč opevněného postavení se vždycky považuje za obtížnou záležitost. Že Němci vyhnali na hrotech bodáků Francouze z opevněných linií navzdory jejich rýhovaným dělům, mitrailleusám a chassepotkám^[24] - to zapůsobí na obě armády. Je to nepochybně první případ, kdy bodáky byly úspěšné proti zadovkám, a proto tato akce neupadne v zapomenutí.

A z téže příčiny tato akce zmate i Napoleonovy plány. Je to novinka, kterou nelze ani v nejmírnější formě sdělit francouzské armádě, nebude-li doprovázena zprávami o úspěších na jiných místech. A nelze ji tajit déle než nejvýše dvanáct hodin. Proto se dá čekat, že císař uvede své kolony do pohybu, aby se poohlédl po těchto úspěších, a bude s podivem, jestliže brzy nedostaneme nějaké zprávy o francouzských vítězstvích. Současně se však patrně pohnou i Němci a čela nepřátelských kolon se dostanou do styku už ne na jednom, ale na více místech. Dnešek nebo nejpozději zítřek by měl přinést první rozsáhlejší boje.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1710 ze 6. srpna 1870

Pruská vítězství

Rychlé akce německé Třetí armády stále jasněji ukazují, jaké jsou Moltkovy plány. Tato armáda se zřejmě soustředila ve Falci tak, že přešla po mostech v Mannheimu a Germersheimu a snad i po vojenských pontonových mostech zřízených mezi těmito městy. Než vojska shromážděná v rýnském údolí vyrazila z Landau a Neustadtu přes Hardt na západ, mohlo jich být použito pro útok na francouzské pravé křídlo. Takový útok, uskutečněný s přesilou a s pevností Landau přímo v týlu, byl naprosto bezpečný a mohl dosáhnout velkých výsledků. Kdyby se mu podařilo odlákat značnou část francouzských vojsk od jádra jejich armády do rýnského údolí, porazit je a zahnat je údolím proti proudu ke Štrasburku, byly by tyto síly vyřazeny z generální bitvy, zatímco německá Třetí armáda by se jí stále ještě mohla účastnit, protože by byla mnohem blíže k hlavním francouzským silám. Rozhodně by útok na francouzské pravé křídlo Francouze zmátl, jestliže Němci zamýšlejí - jak na rozdíl od spousty vojenských i nevojenských klepařů stále věříme - vést svůj hlavní útok na francouzské levé křídlo.

Náhlý a úspěšný útok na Wissembourg svědčí o tom, že Němci byli informováni o postavení Francouzů a že je právě tyto informace povzbudily k takovému manévru. Francouzi, ženoucí se za revanší, vběhli střemhlav do pasti. Maršál Mac-Mahon začal okamžitě soustřeďovat svůj sbor k Wissembourgu, přičemž k provedení tohoto manévru prý potřeboval dva dny. Korunní princ mu však zřejmě nehodlal tento čas poskytnout. Okamžitě využil své výhody a zaútočil na maršála v sobotu v blízkosti Woerthu na řece Sure^[25], asi patnáct mil jihozápadně od Wissembourgu. Mac-Mahon sám líčil své postavení jako silné. Nicméně z něho byl k páté hodině odpoledne vytlačen a korunní princ předpokládal, že s celým vojskem ustupuje k Bitche. Tak by se byl Mac-Mahon uchránil toho, že by byl zatlačen stranou ke Štrasburku, a byl by si udržel spojení s jádrem armády. Pozdější francouzské telegramy se však zdají na-svědčovat tomu, že skutečně ustoupil směrem k Nancy a že jeho hlavní stan je nyní v Saveme.

Dva francouzské sbory, vyslané, aby čelily tomuto postupu Němců, se skládaly ze sedmi pěších divizí, z nichž podle našeho předpokladu se nejméně pět zúčastnilo boje. Možná že všechny v průběhu boje postupně dospěly na místo, nebyly však už s to dosáhnout rovnováhy sil, stejně jako tomu bylo s rakouskými brigádami postupně se objevujícími na bojišti u Magenty^[26]. Rozhodně můžeme počítat, že tu byla poražena pětina až čtvrtina všech francouzských sil. Na protivné straně byly nasazeny pravděpodobně tytéž síly, jejichž předvoj obsadil Wissembourg - druhý bavorský sbor a pátý a jedenáctý severoněmecký sbor. Z těchto sborů pátý se skládá ze dvou poznaňských, pěti slezských a jednoho vestfálského pluku a jedenáctý z jednoho pomořanského, čtyř hesensko-kaselských a nasavských a tří durynských pluků, takže se boje zúčastnila vojska z nejrůznějších částí Německa.

Na těchto bojových akcích nás nejvíce překvapuje strategická a taktická úloha každé z obou armád. Je to totiž pravý opak toho, co by se podle tradice dalo očekávat. Němci útočí, Francouzi se brání. Němci jednají rychle, operují velkými masami a snadno se jim to daří; Francouzi sami přiznávají, že po čtrnáctidenním soustřeďování byla jejich vojska ještě stále tak rozptýlena, že potřebovali dva dny na to, aby shromáždili dva armádní sbory. V důsledku toho byli poraženi po částech. Podle toho, jak Francouzi přesunují svá vojska, by bylo možno pokládat je za Rakušany. Jak to vysvětlit? Prostě tím, že za druhého císařství tomu jinak být nemohlo. Wissembourgské žihadlo stačilo pobouřit celou Paříž a nepochybně i rozrušit armádu. Revanš byla nutná: Mac-Mahon byl okamžitě vyslán se dvěma sbory, aby jí dosáhl; tento krok byl očividně chybný, avšak, buď jak buď, musel být proveden a byl také proveden - s výsledkem, který už známe. Jestliže maršála Mac-Mahona nelze posílit natolik, aby byl schopen znovu stanout proti korunnímu princi, může se princ po asi patnáctimílovém pochodu k jihu zmocnit železnice ze Štrasburku do Nancy, vyrazit na Nancy a tak obejít kteroukoli linii, již by Francouzi doufali udržet před Metami. Právě strach z této možnosti vede bezpochyby Francouze k tomu, aby vyklidili Sársko. Korunní princ může rovněž přenechat pronásledování Mac-Mahona svému předvoji a okamžitě odpochodovat vpravo přes kopce k Pirmasensu a Zweibriickenu, aby se regulérně spojil s levým křídlem prince Bedřicha Karla, který byl celou tu dobu kdesi mezi Mohučí a Saarbrückenem, zatímco Francouzi ho vytrvale umisťovali k Trevíru. Jak jeho pohyby ovlivní porážka sboru generála Frossarda u Forbachu^[27], po níž zřejmě včera následoval postup Prusů na Saint-Avold, nemůžeme zatím říci.

Jestliže druhé císařství po Wissembourgu nezbytně potřebovalo nějaké vítězství, pak nyní, po Woerthu a Forbachu, potřebuje toto vítězství ještě mnohem naléhavěji. Stačil-li Wissembourg rozbít všechny dřívější plány týkající se pravého křídla, pak sobotní bitvy musely zvrátit všechny dispozice pro celou armádu. Francouzská armáda ztratila všechnu iniciativu. Spíše než vojenskými úvahami jsou teď její pohyby diktovány politickými potřebami. Třistatisícová armáda tu stojí téměř na dohled nepřítele. Jestliže se její pohyby nemají řídit tím, co se děje v nepřátelském táboře, nýbrž tím, co se děje nebo co by se mohlo dít v Paříži, je už dnes zpola poražena. Nikdo přirozeně nemůže s určitostí předvídat výsledek generální bitvy, která nyní nadchází nebo možná už probíhá; tolik však můžeme říci, že ještě jeden týden takové strategie, jakou předvádí Napoleon III. od čtvrtka^[c], sám postačí zničit i tu nejlepší a největší armádu světa.

Dojem, jakým zapůsobily pruské zprávy o těchto bitvách, ještě prohlubují telegramy císaře Napoleona^[28]. V sobotu o půlnoci sděloval holá fakta: ,,Maršál Mac-Mahon prohrál bitvu. Generál Frossard byl donucen ustoupit."

O tři hodiny později došla zpráva, že spojení mezi císařem a maršálem Mac-Mahonem bylo přerušeno. V neděli v šest hodin ráno byla fakticky přiznána závažnost Frossardovy porážky doznáním, že k ní došlo značně daleko na západ od Saarbriickenu - až u Forbachu; oznámení, že "vojska, která byla rozdělena, se soustřeďují u Met," nadto připouštělo, že pruský postup nelze okamžitě zastavit. Další telegram je těžko srozumitelný: "Ústup bude proveden v úplném pořádku."(?)

Čí ústup? Nikoli maršála Mac-Mahona, protože spojení s ním bylo stále ještě přerušeno. Nikoli generála Frossarda, protože císař pokračuje: "Od generála Frossarda nejsou žádné zprávy." A jestliže v 8.25 hod. ráno mohl císař hovořit pouze v budoucím čase o ústupu vojsk, o jejichž postavení nic nevěděl, jakou cenu pak má telegram poslaný o osm hodin dříve, v němž císař praví - v přítomném čase - že "ústup se provádí v úplném pořádku"? Všechny tyto pozdější zprávy pokračují v tónu, který udala první: "Tout peut se rétablir."^[d] Pruská vítězství byla příliš závažná, než aby dovolovala uchýlit se k taktice, jíž by se císař byl přirozeně chopil. Nemohl se odvážit zatajit pravdu v naději, že bude moci napravit dojem současnou zprávou o další bitvě s jiným výsledkem. Bylo vyloučeno šetřit hrdost francouzského lidu a zatajit mu, že dvě z jeho armád byly poraženy; proto tedy císaři nezbývalo než spolehnout se na vášnivou touhu získat zpět ztracené, na touhu, kterou v minulosti vzbuzovaly ve francouzských srdcích zprávy o podobných neštěstích. Soukromé telegramy nepochybně předepsaly císařovně a ministrům linii jejich veřejných projevů, nebo - ještě spíše - jim z Met došel přímo text jejich příslušných prohlášení. Z obojího vyvozujeme, že nehledě na náladu francouzského lidu jsou všechny vysoce postavené osobnosti od císaře dolů hluboce sklíčeny, a to samo o sobě už hodně znamená. V Paříži byl vyhlášen stav obležení - nesporný příznak toho, co by mohlo následovat po dalším pruském vítězství, a vládní provolání končí slovy: "Bojujme úporně a vlast bude zachráněna."

Zachráněna! - Francouzi se možná ptají sami sebe: Před čím? Před vpádem, který podniknou Prusové, aby odvrátili francouzský vpád do Německa. Kdyby byli poraženi Prusové a kdyby podobné zaklínání zaznělo z Berlína, byl by jeho smysl jasný, protože každé nové vítězství francouzských zbraní by znamenalo novou anexi německého území Francií. Bude-li si však pruská vláda umět správně poradit, pak bude francouzská porážka znamenat jen to, že se nezdařil pokus zabránit Prusku, aby nerušeně provádělo svou německou politiku. Těžko věřit, že odvody en masse^[e], o nichž prý uvažují francouzští ministři, umožní obnovit útočnou válku.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1711 z 8. srpna 1870

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Slovní hříčka, ironicky spojující slovo "anexe" a "Alexandr" (narážka na Alexandra Makedonského). (Pozn. red.)

b - tj. Bedřich Vilém. (Pozn. red.)

c - tj. 4. srpna. (Pozn. red.)

d "Všechno se dá napravit." (Pozn. red.)

e - všeobecné. (Pozn. red.)

10 "Poznámky o válce" jsou jedno z největších Engelsových vojenských děl, v němž z hlediska historického materialismu rozebral události prusko-francouzské války z let 1870-1871. Tvoří řadu 59 vzájemně souvisících článků, napsaných ve formě vojenských přehledů. Čtyřicet z nich má titul "Poznámky o válce" a příslušné číslo, ostatní mají různé tituly. Bezprostředním podnětem k tomu, že Engels napsal sérii článků o prusko-francouzské válce, byl návrh jednoho ze spolupracovníků "Pall Mall Gazette", který nabídl Marxovi, aby do tohoto listu posílal vojenské úvahy. Marx zprostředkoval tuto nabídku Engelsovi. První tři články poslal Engels Marxovi, který si je prohlédl a poslal je do redakce. Další články pak už Engels posílal do redakce ,,Pall Mall Gazette" přímo, aby se jejich uveřejňování nezdržovalo.

Ve svých článcích sledoval Engels nejčerstvější události prusko-francouzské války. Pečlivě studoval všechny dostupné zprávy o válečných událostech: informace anglických, německých a francouzských listů i nejnovější telegrafické zprávy z Francie i z Německa. Přes neúplnost a rozpornost těchto zpráv dokázal Engels rekonstruovat ve svých článcích skutečný průběh válečných akcí, i když v podrobnostech se pochopitelně nemohl vyhnout některým nepřesnostem.

Když Engels začínal "Poznámky o válce" psát, předpokládal, že bude dodávat po dvou článcích týdně. Protože však hned první tři články vzbudily obrovský zájem čtenářů a pozornost celého tisku, požádal redaktor "Pall Mall Gazette" Greenwood Engelse, aby posílal do redakce neomezené množství článku. V obdobích nejaktivnějších vojenských operací psal Engels tři a dokonce i čtyři články týdně.

Greenwood text Engelsových článků nejednou bez vědomí autora opravoval. Jak Engels poznamenal v jednom dopise, došlo např. v "Poznámkách o válce - III" ke svévolné změně některých vojenských termínů, přičemž tyto změny svědčily o tom, že se Greenwood nevyzná ve vojenské terminologii. V "Poznámkách o válce - XIII" byl přidán poslední odstavec (viz poznámku ^[48]).

"Poznámky o válce" vycházely v "Pall Mall Gazette" od 29. července 1870 do 18. února 1871; až na první tři články, podepsané šifrou "Z", byly otiskovány bez podpisu a jen úzký okruh osob věděl, že jejich autorem je Engels. Engelsovy články o prusko-francouzské válce měly velký úspěch. Mnoho listů přejímalo ve svých přehledech jejich obsah. Mezi Engelsovými přáteli se pro jejich autora ujala přezdívka "generál".

Za Engelsova života nebyly jeho články o prusko-francouzské válce znovu vydány. Výstřižky z "Pall Mall Gazette" s Engelsovým vlastnoručním podpisem v pravém nebo levém horním rohu každého článku měl u sebe jeden z vúdců rakouské sociální demokracie Victor Adler a po mnoho let o nich široká čtenářská veřejnost nevěděla. Teprve několik let po Adlerově smrti, roku 1923, byly Engelsovy články uveřejněny ve Vídní pod společným titulem "Notes on the War" ["Poznámky o válce"]. Byl to zvláštní litografický otisk anglického originálu. česky vycházejí "Poznámky o válce" v tomto svazku poprvé.

"The Pall Mall Gazette" - londýnský večerník, který vycházel v letech 1865-1920. V šedesátých letech měl konzervativní zaměření. Marx a Engels byli ve spojení s tímto listem od července 1870 do června 1871.

Kromě Engelsových článků o prusko-francouzské válce uveřejnil list i První adresu generální rady o prusko-francouzské válce a části Druhé adresy. Jak poznamenal Marx, byla "Pall Mall Gazette" po jistou dobu "jediným nepodplatitelným londýnským listem". Koncem června 1871 se však list připojil k všeobecné pomlouvačné kampani proti Internacionále, kterou vyvolal buržoazní tisk v souvislosti s revolucí v Paříži. To přimělo Marxe a Engelse, aby přerušili s listem veškeré styky.

11 Severoněmecký spolek (Norddeutscher Bund) - německý spolkový stát, který vznikl roku 1867 pod hegemonií Pruska po jeho vítězství v prusko-rakouské válce a zaujal místo rozpadlého Německého spolku (viz poznámku ^[31]). Do Severoněmeckého spolku vstoupilo 19 německých států a 3 svobodná města, kterým byla formálně přiznána samostatnost. Ústava Severoněmeckého spolku zajišťovala Prusku vládnoucí postavení: pruský král byl prohlášen presidentem Spolku, vrchním velitelem spolkové armády a bylo mu svěřeno i řízení zahraniční politiky. Zákonodárná moc spolkového sněmu (Severoněmeckého říšského sněmu), který se volil na základě všeobecného volebního práva, byla značně omezena: zákony, které schválil, nabývaly platnosti teprve poté, když je schválila spolková rada, jejíž složení bylo reakční, a když je potvrdil president. Roku 1870 se ke Spolku připojilo Bavorsko, Bádensko, Württembersko a Hesensko-Darmstadtsko, které předtím ke Spolku nepatřily. Vytvoření Severoněmeckého spolku bylo krokem k národnímu sjednocení Německa. Trval až do vytvoření Německé říše v roce, 1871.

12 Engels má na mysli vévodství Šlesvik a Lauenburg, která se v důsledku války Pruska a Rakouska s Dánskem roku 1864 dostala pod pruskou nadvládu a později byla k Prusku připojena, a dále království hannoverské, kurfiřství hesensko-kaselské, velkovévodství nasavské, svobodné město Frankfurt nad Mohanem, vévodství holštýnské a některé části bavorského a hesensko-darmstadtského území, které anektovalo Prusko roku 1866 po vítězství ve válce s Rakouskem.

13 Pruský systém zeměbrany - způsob formování části branných sil z příslušníků starších ročníků. Zeměbrana (Landwehr) vznikla v Prusku v letech 1813-1814 jako samostatné miliční vojsko vedle stálé armády, s níž však byla velmi těsně spojena. Podle nařízení z roku 1815 se zeměbrana dělila na dvě výzvy. První výzva zahrnovala všechny muže ve věku od 26 do 32 let, kteří si odsloužili 3 roky v pravidelné armádě a 2 roky v záloze; z ní se vedle stálého vojska tvořila polní armáda. Ke druhé výzvě patřili všichni muži schopní vojenské služby ve věku od 32 do 40 let, kteří byli určeni pro posílení pevnostních posádek. Po vojenské reformě v Prusku z roku 1860 ztratila zeměbrana značnou část svého významu.

14 V roce 1869 se uprázdnil španělský trůn, na který chtěl Bismarck dosadit hohenzollernského kandidáta. Přípravy k tomu, prováděné ve vší tajnosti, byly však předčasně prozrazeny. Nato se Napoleonův ministr zahraničních věcí vévoda de Gramont obrátil s ostrou demarší na pruskou vládu a prohlásil tuto kandidaturu za neslučitelnou se zájmy a ctí Francie.

15 Mitrailleusa - mnohohlavňová rychlopalná zbraň na těžké lafetě. Mitrailleusa, jíž byla v letech 1870-1871 vyzbrojena francouzská armáda, měla 25 hlavní, z nichž se pálilo postupně pomocí zvláštního mechanismu. Zkušenost z prusko-francouzské války ukázala, že mitrailleusa je pro nedokonalost své konstrukce nepoužitelná v polních podmínkách.

16 Zuávové - druh francouzské lehké pěchoty (název "zuávové" pochází z názvu jednoho alžírského kmene). Původně byly jednotky zuávů zformovány v první třetině 19. století jako koloniální vojsko v Alžírsku, a to z místního obyvatelstva. Později byly jednotky zuávů doplňovány Francouzi, zachovaly však svůj původní orientální oděv.

Turcos čili alžírští střelci - druh francouzské lehké pěchoty, vytvořené počátkem čtyřicátých let 19. století a složené z alžírského domorodého obyvatelstva. Jen důstojnici a část poddůstojníků byli Francouzi.

17 Národní garda se ve Francii dělila podle zákona z roku 1868 na mobilní a místní. Mobilní národní garda se skládala z mužů, kteří podléhali vojenské povinnosti a měli věk předepsaný pro vojenskou službu, kteří však nebyli zařazeni do pravidelného vojska ani do zálohy. Byla určena k ochraně hranic, ke službě v týlu a k posádkové službě. Na začátku prusko-francouzské války z let 1870-1871 nebylo vytvářeni mobilní gardy ještě rozvinuto; za války přicházely do mobilní národní gardy osoby ve věku od 20 do 40 let.

Do místní národní gardy přicházely osoby osvobozené od aktivní vojenské služby a lidé podléhající vojenské službě, ale staršího věku.

Po porážce francouzských pravidelných vojsk tvořila národní garda jádro francouzských ozbrojených sil. Roku 1872 byla národní garda rozpuštěna.

18 Tato Engelsova předpověď - stejně jako četné jiné jeho předpovědi pravděpodobného průběhu válečných událostí - se beze zbytku splnila. Oblast, o niž se Engels zmiňuje, se stala počátkem srpna jevištěm prvních velkých bitev prusko-francouzské války (viz článek "Pruská vítězství" v tomto svazku).

19 V bitvě u Solferina (24. června 1859) za války Francie a Piemontu proti Rakousku porazila francouzská a piemontská vojska rakouskou armádu. Porážka rakouské armády u Solferina způsobila, že válka skončila ve prospěch Francie a Piemontu. Průběh bitvy rozebral Engels v článcích "Bitva u Solferina", "Historická spravedlnost" a "Bitva u Solferina" (viz Marx-Engels, Spisy 13).

20 Georg Cardinal von Widdern, "Der Rhein und die Rheinfeldzüge. Militairgeographische und Operations-Studien im Bereich des Rheins und der benachbarten deutschen und französischen Landschaften" ["Rýn a rýnská tažení. Vojenskozeměpisné a operační studie oblasti Rýna a přilehlých německých a francouzských území"], Berlín 1869.

21 "Le Temps" ["Doba"] - konzervativní deník, orgán francouzské velkoburžoazie; vycházel v Paříži v letech 1861 až 1943. Byl v opozici proti druhému císařství a vystupoval proti válce s Pruskem. Po pádu císařství podporoval vládu národní obrany.

22 Engels má na mysli úvodník listu "Times" z 5. srpna 1870, kde se bez uvedení pramene reprodukovala řada Engelsových názorů z "Poznámek o válce - III", uveřejněných 2. srpna 1870. - Podobného plagiátu se "Times" dopustily už 3. srpna, když uveřejnily úvodník, o němž Engels v dopise Marxovi z 3. srpna 1870 konstatoval, že je "celý opsaný z mých článků 2 a 3".

"The Times" ["Doba"] - největší anglický deník konzervativního zaměření; byl založen v Londýně roku 1785.

23 V boji u Wissembourgu dne 4. srpna 1870 využila německá vojska, složená ze tří sborů Třetí armády pod velením pruského korunního prince, rozptýlení francouzských vojsk, zaútočila na ně a rozdrtila početně značně slabší francouzskou divizi, jíž velel generál Charles Abel Douay a která patřila k 1. Mac-Mahonovu sboru. Toto vítězství otevřelo německým vojskům cestu do Alsaska.

24 Chassepotka - francouzská armádní puška, zadovka s rýhovanou hlavní, nazvaná podle svého vynálezce Antonia Alphonse Chassepota. Francouzská armáda ji dostala do výzbroje roku 1866; na tehdejší dobu vynikala tato puška vysokými bojovými vlastnostmi.

25 Bitva u Woerthu (v Alsasku) je jednou z prvních velkých bitev prusko-francouzské války. Došlo k ní 6. srpna 1870 a skončila porážkou francouzských vojsk, kterým velel Mac-Mahon.

26 V bitvě u Magenty na přístupech k Milánu porazila 4. června 1859, za války Francie a Piemontu proti Rakousku, francouzská vojska rakouskou armádu, dobyla Magentu a pak vtáhla do Milána; rakouská armáda byla po porážce u Magenty nucena vyklidit větší část Lombardie. Průběh bitvy osvětlil Engels v článcích "Válečné události", "Porážka Rakušanů" a "Bitva u Magenty" (viz Marx-Engels, Spisy 13).

27 V bitvě u Forbachu (Lotrinsko) rozdrtila 6. srpna 1870 pruská vojska 2. sbor francouzské armády pod velením generála Frossarda. V historické literatuře se bitva u Forbachu nazývá též bitvou u Spichern. V dalším textu používá Engels i tohoto druhého názvu.

28 Viz "Le Temps" z 8. srpna 1870.

Bedřich Engels