Karel Marx
Zmatky okolo Mexika
Londýn 15. února 1862
Právě uveřejněná Modrá kniha o intervenci v Mexiku[280] obsahuje neobyčejně odsuzující odhalení o moderní anglické diplomacii s celým jejím svatouškovským pokrytectvím, krutostí vůči slabým, podlézavostí k silným a s naprostou nevážností k mezinárodnímu právu. Jsem nucen odložit do dalšího článku přesnou analýzu depeší, které si vyměnili Downing Street[60] a britští zástupci v Mexiku; touto analýzou podám nezvratný důkaz, že současné zmatky zavinili Angličané, že Anglie měla iniciativu při zosnování intervence, ke které sáhla pod naprosto povrchními a rozpornými záminkami, jež nemohly ani zastřít skutečné, i když nepřiznané pohnutky jejího postupu. Podlé prostředky, jichž použili, aby vyvolali intervenci v Mexiku, předčí jen stařecká slabomyslnost, s níž britská vláda předstírá, že ji překvapilo uskutečňování tohoto zločinného záměru, který sama připravovala a od něhož se snaží uhnout. Chci nyní pojednat o této poslední stránce otázky.
13. prosince 1861 předložil pan Istúriz, španělský vyslanec v Londýně, Johnu Russellovi nótu[281] obsahující také instrukce, které odeslal generálkapitán Kuby španělským velitelům expedice do Mexika. John Russell uložil nótu do zásuvky a mlčet. 23. prosince mu pan Istúriz posílá novou nótu, v níž se pokouší objasnit důvody, proč španělská expedice opustila Kubu před příchodem anglických a francouzských jednotek. John Russell dává tuto nótu zase do zásuvky a mlčí dál. Pan Istúriz, ve snaze zjistit, zda tato neobvykle dlouhá mlčenlivá zdrženlivost jindy tak výmluvného potomka rodu Bedfordů nevěstí nějakou čertovinu, žádá o osobní rozhovor, který mu Russell poskytuje 7. ledna.
John Russell byl tedy již měsíc plně informován o tom, že Španělsko jednostranně zahájilo operace proti Mexiku. Pan Istúriz mu o tom podal oficiální zprávu už téměř před měsícem. John Russell nedal nicméně v osobním rozhovoru se španělským vyslancem ani v nejmenším najevo nějakou nespokojenost či překvapení nad "unáhlenými kroky generála Serrana" a jeho slova nezanechala v panu Istúrizovi ani nejmenší dojem, že by něco nebylo v pořádku a že by britská vláda plně neschvalovala postup Španělska. Pan Istúriz si ve své kastilské hrdosti samozřejmě ani nepřipustil myšlenku, že mocní spojenci hrají se Španělskem nečistou hru a nechávají je pálit si za ně prsty.
Ale blížilo se zasedání parlamentu a John Russell musel sestavit řadu depeší, které byly určeny speciálně pro potřeby parlamentu a ne pro mezinárodní jednání. Tak 16. ledna píše depeši, v níž se dosti nazlobeně táže, jak je to s jednostrannou iniciativou, jíž se chopilo Španělsko. Pochybnosti a skrupule, které v něm už déle než měsíc dřímaly, ale které se ještě ani v nejmenším neprojevily 7. ledna při osobním rozhovoru s panem Istúrizem, ruší náhle pokojný spánek tohoto důvěřivého, upřímného a bezelstného státníka. Pan Istúriz je ohromen a ve své odpovědi z 18. ledna připomíná poněkud ironicky Jeho Excelenci, že zmeškala řadu příležitostí, kdy mohla dát průchod svému opožděnému hněvu. Ve skutečnosti oplácí Jeho Excelenci stejnou mincí, protože se tváří právě tak naivně, když ospravedlňuje iniciativu, jíž se chopilo Španělsko, jako se tvářil lord John Russell, když žádal její objasnění. "Generálkapitán Kuby," říká pan Istúriz, "přijel příliš brzo, protože se obával, aby nepřišel do Veracruzu příliš pozdě." "Kromě toho," a tady si neodpustil, aby lorda Johna nepopíchl, "byla expedice už dlouho předem všestranně připravena," ačkoli generálkapitán do poloviny prosince "neznal podrobnosti smlouvy ani místo, kde se měly setkat eskadry".
Smlouva však nebyla uzavřena před 20. listopadem. Měl-li tedy generálkapitán svou expedici už dlouho "před polovinou ledna všestranně připravenu", pak rozkazy k zahájení expedice, které mu byly původně poslány z Evropy, nečekaly na smlouvu. Jinými slovy, původní dohoda mezi třemi mocnostmi a kroky podniknuté k jejímu uskutečnění nečekaly na smlouvu a lišily se v "podrobnostech" od článků smlouvy, která od samého začátku neměla být návodem k jednání, nýbrž jen přijatelnou formulací, nutnou k tomu, aby se veřejné mínění smířilo s hanebnými plány.
23. ledna odpovídá John Russell panu Istúrizovi dosti pánovitou nótou, v níž mu dává na srozuměnou, že "britská vláda není plně uspokojena poskytnutým objasněním", ale současně nepodezírá Španělsko, že by se dopustilo tak hloupé drzosti a opovážilo se jednat přímo proti zájmům Anglie a Francie. Lord John Russell, který byl celý měsíc tak ospalý a nečinný, je najednou plný života a bdělý, protože se rychle blíží zasedání parlamentu. Nesmí ztrácet ani minutu. 17. ledna má osobní rozhovor s hrabětem Flahaultem, francouzským velvyslancem v Londýně. Flahault mu sděluje špatnou zprávu, že jeho pán považoval za nutné "poslat do Mexika další ozbrojené síly", že Španělsko svou unáhlenou iniciativou pokazilo celou hru; že
"spojenci musí teď postoupit do nitra Mexika, že síly, na kterých se spojenci dohodli, budou nejen nedostatečné pro tuto operaci, nýbrž že sama tato operace nabude takového charakteru, že Ludvík Bonaparte nemůže připustit, aby francouzské jednotky byly slabší než španělské, ani si nemůže dovolit, aby byl kompromitován."
Flahaultova argumentace nebyla rozhodně přesvědčivá. Jestliže Španělsko porušilo dohodu, byla by stačila jediná nóta poslaná ze Svatojakubského paláce a z Tuilerií do Madridu a Španělsko by bylo ustoupilo od svých směšných nároků a bylo by se spokojilo skrovnou úlohou, kterou mu přisoudila dohoda. Ale to se nestalo. Protože Španělsko porušilo dohodu — bylo to čistě formální porušení a nemělo význam, neboť jeho předčasný příjezd do Veracruzu neměnil nic na přiznaném cíli a účelu expedice —‚ protože Španělsko se odvážilo zakotvit u Veracruzu v nepřítomnosti anglických a francouzských sil, nezbyla Francii jiná možnost než kráčet ve stopách Španělska, porušit také dohodu a nejen zvýšit počet svých expedičních jednotek, nýbrž změnit i celý charakter operace. Spojené mocnosti ovšem nepotřebovaly žádnou záminku k tomu, aby vyšly s pravdou ven, a hned na začátku expedice hodily přes palubu záminky a cíle, které expedice údajně dostala do vínku. Proto John Russell, ačkoli "lituje kroku", který učinila Francie, přece jen ho schvaluje, když říká hraběti Flahaultovi, že "jménem vlády Jejího Veličenstva nemá námitky proti pravoplatnosti francouzského odůvodnění". V depeši z 20. ledna sděluje hraběti Cowleymu, anglickému velvyslanci v Paříži, obsah tohoto svého rozhovoru s hrabětem Flahaultem. Den předtím, 19. ledna, napsal depeši siru F. Cramptonovi, anglickému vyslanci v Madridu; tato depeše je podivná směsice svatouškovského pokrytectví adresovaného britskému parlamentu a poťouchlých narážek určených madridskému dvoru o tom, jakou skutečnou cenu mají jeho ušlechtilé řeči, v nichž si tak libuje. "Postup maršála Serrana," říká, "vyvolá pravděpodobně jisté znepokojení," nejen vzhledem k předčasnému odjezdu španělské expedice z Havany, ale také vzhledem k "tónu proklamací španělské vlády". Ale současně našeptává tento bon homme[a] madridskému dvoru přijatelnou omluvu za očividné porušení dohody. Je naprosto přesvědčen, že madridský dvůr nemá zlé úmysly; ale velitelé, kteří jsou daleko od Evropy, jsou leckdy "ukvapení" a je třeba "je držet pod přísným dozorem". Tak nabízí dobrák Russell dobrovolně své služby, aby zbavil madridský dvůr odpovědnosti a přesunul ji na bedra neprozřetelných španělských velitelů, kteří jsou "daleko" a přímo z dosahu kázání dobráka Russella. Neméně pozoruhodná je i druhá část depeše. Vojska spojenců nemají bránit Mexičanům, aby použili svého práva "zvolit si vlastní vládu", čímž se dává na srozuměnou, že v Mexiku "neexistuje žádná vláda", a že naopak pod ochranou spojeneckých interventů musí být zvoleni nejen noví vládní činitelé, nýbrž i "nová forma vlády". "Vytvoření nové vlády" by britskou vládu "potěšilo"; vojenské síly interventů nesmějí ovšem zfalšovat všeobecné volby, k nimž hodlají povolat Mexičany, aby si ustavili novou vládu. Přitom je samozřejmě na velitelích ozbrojené intervence, aby posoudili, jaká forma vlády "se příčí mexickým citům" a jaká ne. V každém případě si dobrák Russell ve vší nevinnosti myje ruce. Posílá do Mexika cizí žoldáky, kteří tam mají donutit lid, aby si "zvolil" novou vládu; doufá však, že to žoldáci provedou jemně a že budou pečlivě dbát na politické city země, do které vtrhli. Je třeba byť jen na okamžik se zdržovat s touto průhlednou fraškou? Přečtěte si bez ohledu na depeše dobráka Russella, co psaly "Times" a "Morning Post" v říjnu, šest týdnů před uzavřením podvodné dohody z 30. listopadu, a shledáte, že anglické vládní listy přesně předpovídaly všechny ty nepříjemné události, které Russell údajně objevuje až koncem ledna a které připisuje "ukvapenosti" několika španělských zmocněnců daleko od Evropy.
V druhém dílu frašky, kterou musel Russell sehrát, se dostává na přetřes rakouský arcivévoda Maxmilián jako mexický král, kterého si Anglie a Francie tajně vyhlédly.
24. ledna, asi deset dní před zahájením parlamentu, píše lord Cowley lordu Russellovi, že okolo arcivévody se nejen točí většina pařížských klepů, ale že i důstojníci, kteří odjíždějí s posilami do Mexika, tvrdili, že expedice má dosadit arcivévodu Maxmiliána jako krále na mexický trůn. Cowley považuje za nutné žádat Thouvenela, aby vysvětlil tuto delikátní otázku. Thouvenel odpovídá, že to nebyla francouzská vláda, nýbrž mexičtí zmocněnci, "kteří kvůli tomu přijeli do Vídně" a začali jednat s rakouskou vládou.
Teď by se dalo očekávat, že bezelstný John Russell, který ještě před pěti dny ve své depeši do Madridu trval na podmínkách dohody a který dokonce ještě později v trůnní řeči[282] ze 6. února prohlašoval, že jediným motivem a cílem intervence je dosáhnout "zadostiučinění" za bezpráví, která utrpěli evropští poddaní, bude bez sebe zlostí a bude dštít oheň a síru při pouhé představě, že někdo využil tak neslýchaně jeho dobromyslné důvěřivosti a dělá si z něho blázny. Ale kdepak! Dobrák Russell se seznamuje s Cowleyho klepy 26. ledna a hned druhý den rychle píše depeši, v níž dobrovolně nabízí svůj patronát nad kandidaturou arcivévody Maxmiliána na mexický trůn.
Informuje svého pověřence v Mexiku sira C. Wykea o tom, že francouzské a španělské jednotky se "ihned" vydají na pochod k městu Méxicu, že arcivévoda Maxmilián je "prý" idolem mexického lidu a že — je-li tomu tak — "není v dohodě nic, co by překáželo jeho nastolení na mexický trůn".
V těchto diplomatických odhaleních jsou pozoruhodné dvě věci: zaprvé, jak si ze Španělska dělají blázny; za druhé, jak Russella ani ve snu nenapadá, že nemůže vést válku v Mexiku, aniž ji předem vyhlásil, a že nemůže pro tuto válku vytvořit žádnou koalici s cizími mocnostmi jinak než na základě smlouvy závazné pro všechny strany. A tito lidé nás dva měsíce unavují pokryteckými řečmi o posvátnosti přísných norem mezinárodního práva a o své úctě k nim!
Napsal K. Marx 15. února 1862
Otištěno v "New-York Daily Tribune",
čís. 6530 z 10. března 1862Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — dobrák. (Pozn. red.)
280 Jde o knihu "Correspondence relative to the Affairs of Mexico" ["Korespondence o mexických událostech"]. Tři části. Londýn 1862.
281 Následující nóty byly z velké části uveřejněny v "Times" z 13. února 1862.
282 Při zahájení zasedání parlamentu pronáší král nebo královna trůnní řeč týkající se zahraničních a vnitropolitických záležitostí a problémů, jimiž se má zabývat parlament. Tuto řeč sestavuje vláda a čte ji panovník.