Veřejné mínění v Anglii

Karel Marx

Veřejné mínění v Anglii

Londýn 11. ledna 1862

Většina anglického národa přivítala zprávy o smírném vyřešení konfliktu s "Trentem"^[273] s velikou radostí, což jasně dokazuje nepopulárnost hrozící války a strach z jejích důsledků. Spojené státy by nikdy neměly zapomenout, že alespoň dělnická třída v Anglii je od začátku až do konce sporu nikdy neopustila. Jí mají co děkovat za to, že přes všechny každodenní jedovaté výpady prodejného a neodpovědného tisku se po celou dobu, kdy mír visel na vlásku, nemohlo ve Spojeném království konat ani jediné veřejné shromáždění, které by se vyslovilo pro válku. Jediné takové shromáždění se konalo po příjezdu "La Platy" v bavlnářské aukční síni na liverpoolské burze; to však byla schůze haussierů, kde se sešli jen bavlnářští spekulanti. Dokonce i v Manchesteru vystihli náladu dělnické třídy natolik, že od jediného pokusu svolat mítink požadující válku upustili málem dřív, než na to začali pomýšlet.

Všechny veřejné mítinky, ať už se konaly v Anglii, Skotsku či Irsku, protestovaly proti zuřivému válečnému pokřiku tisku, proti zlověstným plánům vlády a žádaly smírné řešení sporné otázky. Dvě poslední schůze, které se konaly v Paddingtonu v Londýně a v Newcastle-upon-Tyne, jsou v tomto směru charakteristické. První mítink souhlasí s názory pana Washintona Wilkese, že Anglie nemá právo považovat zajetí zmocněnců Jihu za nesprávné; druhý mítink v Newcastlu přijal téměř jednomyslně rezoluci, která pravila za prvé, že se Američané provinili jen zákonným uplatněním práva k prohlídce lodi a k zajetí; za druhé, že kapitán "Trentu" by měl být potrestán za porušení anglické neutrality vyhlášené královnou.

Za normálních okolností by se dalo předpokládat, že postoj britských dělníků vyplývá z přirozených sympatií, které by měly mít lidové vrstvy celého světa k jediné lidové vládě na světě. Ale za dnešních okolností, kdy velká část britské dělnické třídy trpí přímo a těžce následky blokády Jihu a kdy další část postihlo nepřímo omezení obchodu s Amerikou, o kterém se jim říká, že je zavinila sobecká "ochranářská politika" republikánů; za okolností, kdy jediný zbylý demokratický týdeník, "Reynolds's Paper", se zaprodal pánům Yanceymu a Mannovi a týden co týden chrlí až do úpadu špinavosti a apeluje na dělnictvo, aby ve vlastním zájmu donutilo vládu k válce s Unií — za těchto okolností vyžaduje už pouhá spravedlnost, abychom vzdali čest pevnému postoji britské dělnické třídy, a to tím spíše, srovnáme-li jej s pokryteckým, vychloubačným, zbabělým a hloupým postojem oficiálního a zazobaného Johna Bulla.

Jak se tento nynější postoj lidu liší od postoje, který zaujal v období komplikací s Ruskem^[a]! Tehdy "Times", "Post" a ostatní lokajové^[274] z řad londýnského tisku žebronili o mír, zatímco jim po celé zemi odpovídaly obrovské mítinky žádající válku. Teď zase tito lokajové štvou do války, ale odpovídají jim mítinky, které žádají mír a odhalují plány vlády zhoubné pro svobodu a její sympatie k otrokářství. Dlouhé obličeje, jimiž augurové veřejného mínění reagují na zprávu o smírném řešení případu s "Trentem", stojí opravdu za pohled.

Napřed si musejí blahopřát k tomu, jakou důstojnost, rozvahu, dobrou vůli a umírněnost prokazovali denně po celý měsíc. Dva dny po příjezdu "La Platy", dokud si Palmerston nebyl ještě jist, zda se mu podaří najít nějakou legální záminku pro spor, opravdu byli umírnění. Sotva však právní poradci koruny jakousi záminku objevili, spustili tito lokajové největší rámus, jakého jsme byli svědky od dob protijakobínské války. Depeše anglické vlády byly odeslány z Queenstownu začátkem prosince. Oficiální odpověď z Washingtonu se nedala čekat před začátkem ledna. Všechny další události, k nimž mezitím došlo, svědčily ve prospěch Američanů. Tón tisku za oceánem zůstával klidný, ačkoli jeho hladinu mohla rozbouřit aféra kolem "Nashvillu"^[253]. Všechna zjištěná fakta ukazovala na to, že kapitán Wilkes jednal na vlastní pěst. Situace washingtonské vlády byla choulostivá. Kdyby se vzpírala anglickým požadavkům, zkomplikovala by občanskou válku válkou se zahraniční mocností. Kdyby ustoupila, mohla by uškodit své popularitě doma a mohlo by se zdát, že ustupuje tlaku ze zahraničí. A přitom vedla vláda v této situaci válku, která si musí získat hluboké sympatie každého člověka, není-li to přímo darebák.

Zdravý lidský rozum a běžná slušnost měly proto vést londýnský tisk k tomu, aby se alespoň v době mezi odesláním anglických požadavků a americkou odpovědí pečlivě vyhýbal každému slovu, které by rozpoutávalo vášně, vyvolávalo nepřátelství a ztížilo i tak komplikovanou situaci. Ale kdepak! Tento "nevýslovně podlý a patolízalský" tisk, jak se o něm vyjádřil William Cobbett — a on se v tom vyznal — se ještě vychloubal, že se téměř půl století poníženě podroboval vzrůstajícímu přezírání a urážkám otrokářských vlád, dokud se bál jednotných sil Spojených států, a zato teď s divokým triumfem zbabělců prahne po tom, aby se mohl mstít na republikánské vládě, která má plné ruce práce s občanskou válkou. Dějiny lidstva ještě nepoznaly tak otevřeně přiznanou podlost.

Jeden z těchto lokajů, Palmerstonův soukromý moniteur "Morning Post", shledává, že proti němu americké noviny vznesly strašná obvinění. John Bull nebyl vůbec informován — neboť oligarchie, která mu vládne, před ním tuto informaci pečlivě zatajila — o tom, že pan Seward, aniž čekal na Russellovu depeši, popřel jakoukoli účast washingtonského kabinetu na činu kapitána Wilkese. Depeše pana Sewarda došla do Londýna 19. prosince. 20. prosince se pověst o tomto "tajemství" rozšířila na burze. 21. prosince přicházejí lokajové z "Morning Post" s vážným prohlášením, že "zmíněná depeše se naprosto netýká násilí spáchaného na našem poštovním parníku".

V "Daily News", "Morning Star" a v jiných londýnských novinách můžete čist ostré útoky na ony lokaje, ale nedovíte se z nich, co o tom říkají lidé. Říkají, že "Morning Post" a "Times", stejně jako "Patrie" a "Pays" klamaly veřejnost nejen proto, aby ji politicky zavedly, nýbrž také proto, aby ji na burze finančně oškubaly ve prospěch svých pánů.

Nestydaté "Times", které jsou si plně vědomy, že v celé krizi nezkompromitovaly nikoho jiného než samy sebe a že opět dokázaly, jak jalové je jejich tvrzení o vlivu, který mají na onen pravý anglický lid, si dnes vymyslely úskok, který může zde v Londýně vyvolat jedině smích, ale na druhé straně oceánu by mohl být chybně vykládán. Londýnské "lidové vrstvy", "lůza",jakjim říkají lokajové z tisku, daly zcela nepokrytě najevo — dokonce se o tom objevily i narážky v novinách — že by považovaly za zvlášť podařený žert, kdyby byli pan Mason (který je mimochodem vzdálený příbuzný Palmerstonův, protože se jeden jeho předek oženil s dcerou sira W. Templa), pan Slidell a spol. poctěni stejnými demonstracemi, jakými byl uvítán Haynau při návštěvě Barclayova pivovaru. Při pouhém pomyšlcní na takovou strašnou událost se "Times" děsí; a jak se tomu snaží zabránit? Vyzývají anglický lid, aby nezahrnoval pana Masona, Slidella a spol. veřejnými ovacemi! Pánové z "Times" velmi dobře vědí, že se jejich dnešní článek stane terčem posměchu ve všech londýnských hospodách. Ale to nevadí! Na druhé straně oceánu si mohou lidé pomyslet, že je velkodušnost "Times" ušetřila pohany, kterou by jím přinesly veřejné ovace panu Masonovi, Slidellovi a spol., zatímco ve skutečnosti chce "Times" pouze chránit tyto pány před veřejnou ostudou.

"Times", "Post", "Herald", "Economist", "Saturday Review", zkrátka všechen londýnský vznešený prodejný tisk se snažil, seč byl, dokud nebyla aféra s "Trentem" vyřešena, přesvědčit Johna Bulla, že washingtonská vláda nemůže udržet mír, i kdyby chtěla, protože by to nepřipustila yankeeská lůza a protože federální vláda je vládou lůzy. Fakta nyní ukázala, že to byly lži. Litují snad nyní, že tak nenávistně pomlouvaly americký lid? Přiznávají se alespoň k omylům, jichž se nemohli nedopustit tito lokajové, kteří chtěli posuzovat činy svobodného národa? Ani nápad. Dnes zjišťují jednomyslně, že když americká vláda nevyhověla předem požadavkům Anglie a nepropustila jižanské zrádce na svobodu, sotva byli zajati, promeškala vhodnou příležitost a její nynější ústupek nemá tedy žádný význam. To je opravdu lokajství! Pan Seward se distancoval od Wilkesova chování, ještě než došly anglické požadavky, a prohlásil, že je ochoten ihned zahájit smírné jednání. A co jste dělali vy v takových případech? Co dělala anglická vláda, když "Leopard" vypálil boční salvu proti "Chesapeaku" pod záminkou, že se násilně odvádějí angličtí námořníci na americké lodě — a byla to záminka, která neměla nic společného s námořním válečným právem, naopak, bylo to hrubé porušení všeho mezinárodního práva — a když přitom přišlo o život šest námořníků, jednadvacet bylo raněno a údajní Angličané na palubě "Chesapeaku" byli zajati? Tento násilný čin se stal 20. června 1807. Ke skutečnému zadostiučinění — vydání námořníků atd. — došlo až 8. listopadu 1812, o pět let později. Je ovšem pravda, že britská vláda se ihned distancovala od chování admirála Berkeleyho, stejně jako se distancoval pan Seward v případě kapitána Wilkese, jenže potrestala admirála tak, že z nižší hodnosti postoupit na vyšší. Když Anglie přijímala v Radě svá usnesení, přiznala jasně, že to jsou přestupky proti právům neutrálů vůbec a Spojených států zvlášť; že jí byly vnuceny jako odvetná opatření proti Napoleonovi a že by je velmi ráda odvolala, kdyby Napoleon přestal se svými přehmaty proti právům neutrálů. Napoleon s nimi na jaře 1810 skutečně přestal vůči Spojeným státům. Anglie se nadále dopouštěla násilí proti námořním právům Ameriky a otevřeně se k tomu přiznávala. Tentojejí postoj trval od roku 1806 až do 23. června 1812 — 18. června 1812 vyhlásily Spojené státy Anglii válku. Anglie tedy v tomto případě odmítala šest let nejen zadostiučinění za násilí, k němuž se otevřeně přiznávala, nýbrž odmítala s ním přestat. A tito lidé mluví o skvělé příležitosti, kterou americká vláda propásla! Ať už to bylo oprávněné nebo ne, od britské vlády bylo podlé, že svou stížnost, založenou na údajném formálním nedopatření a pouhé procedurální chybě, podpořila ultimátem, jímž požadovala propuštění zajatých. Americká vláda má možná důvody, aby tomuto požadavku vyhověla, nemohla však mít žádné důvody, aby to učinila předem.

Nynějším vyřešením konfliktu s "Trentem" nebyla vyřešena otázka, která byla základem celého sporu a která se pravděpodobně znovu vynoří — totiž válečná práva námořní mocnosti vůči neutrálům. Dovolíte-li, pokusím se v některém z příštích článků podat přehled o celé otázce. Předběžně bych rád poznamenal, že podle mého názoru prokázali pánové Mason a Slidell federální vládě velkou službu. V Anglii byla vlivná strana, která si přála válku a bažila po srážce se Spojenými státy, ať už z důvodů obchodních či politických. Aféra s "Trentem" ji vystavila zkoušce ohněm. Tato strana v ní neobstála. Válečná nálada se vybila na bezvýznamné události, která posloužila jako ventil, pokřik a běsnění oligarchie vzbudily podezření anglické demokracie, široké britské kruhy, zájmově spjaté se Spojenými státy, se vzepřely, pracující třídy pochopily skutečný charakter občanské války, a neméně významné je konečně i to, že nebezpečné období, kdy Palmerston vládne sám bez kontroly parlamentu, se rychle chýlí ke konci. To bylo jediné období, v němž bylo možné pomýšlet na válku, kterou by vedla Anglie ve prospěch otrokářů. Dnes je to už vyloučeno.

Napsal K. Marx 11. ledna 1862
Otištěno v "New-York Daily Tribune",
čís. 6499 z 1. února 1862

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — krymské války. (Pozn. red.)

273 Aby zamezila dalším komplikacím ve vztazích s Anglií, rozhodla se vláda USA na svém zasedání 25. — 26. prosince 1861, že propustí zmocněnce Konfederace Masona a Slidella, kteří byli zatčeni na parníku "Trent". Začátkem ledna 1862 byli Slidell a Mason se svými tajemníky dopraveni na anglický parník. Když dostal Russell tuto zprávu, oznámil, že anglická vláda je spokojena a považuje případ s "Trentem" za vyřízený.

274 V originálu "Yellowplushes" — Yellowplush je hlavní postava satirických skic "The Yellowplush Papers" anglického spisovatele Williama Makepeace Thackerayho. Označení "Yellowplush" ("žlutý plyš") se stalo posměšnou přezdívkou pro anglické lokaje, kteří nosili žluté kalhoty.