Spor o aféru s "Trentem"

Karel Marx

*Spor o aféru s "Trentem"

Londýn 7. prosince 1861

Palmerstonovský tisk - ukážu při jiné příležitosti, že Palmerston kontroluje ⁹/₁₀ anglického tisku v zahraničních otázkách stejně bezvýhradně jako Ludvík Bonaparte ⁹/₁₀ tisku francouzského (viz tento svazek Mínění novin a mínění lidu) - palmerstonovský tisk tedy cítí, že pracuje za "příznivých překážck".^[a] Na jedné straně doznává, že právní poradci koruny zredukovali žalobu proti Spojeným státům na pouhou procedurální chybu, na formální nedopatření. Na druhé straně se chvástá, že na základě takových nicotných advokátských pletich má být Spojeným státům dáno nesmlouvavé ultimátum, které lze zdůvodnit jen vážným porušením práva, a ne formálním omylem při vykonávání uznaného práva. Palmerstonovský tisk obhajuje tedy dnes znovu materiámi stránku právní otázky. Myslím, že důležitost věci dovoluje, abychom tuto materiální stránku právní otázky v krátkosti rozebrali.

Předběžně je třeba připomenout, že ani jeden anglický list se neodvažuje vyčítat "San Jacintu" inspekci a prohlídku "Trentu". O tento bod není tedy sporu.

Nejprve si připomeňme závažné místo z proklamace královny Viktorie o neutralitě. Toto místo zní:

"Victoria R. Protože mezi námi a Spojenými státy je mír… varujeme všechny své milé poddané… aby nejednali proti naší proklamaci… porušováním zákonem uznané blokády nebo přepravou důstojníků… depeší… nebo nějakého jiného válečného kontrabandu. Všechny osoby, které se dopustí takového porušení práva, propadají různým trestům, které jirn ukládá anglické municipální právo a mezinárodní právo… Takové osoby nebudeme v žádném případě chránit před následky jejich jednání, nýbrž naopak na ně dopadne naše nemilost."

Tato proklamace královny Viktorie prohlašuje tedy za prvé depeše za kontraband a vydává loď, která veze takový kontraband, "trestům mezinárodního práva". Jaké jsou to tresty?

Wheaton, americký publicista v oboru mezinárodního práva, jehož autorita je stejně uznávána na obou březích Atlantského oceánu, říká ve svých "Elements of International Law" ("Základech mezinárodního práva"), str. 565:

"Přeprava depeší nepřítele vydává neutrální loď, která je přepravuje, zajetí a konfiskaci. Důsledky takové služby daleko přesahují následek přepravy obyčejného kontrabandu… jak říká sir W. Scott, anglický soudce, je přeprava válečného materiálu nutně omezená, zatímco přeprava depeší je čin, který může zmařit celý plán protivníkova tažení... Konfiskace závadných předmětů, která je obvyklým trestem za kontraband, by byla směšná, kdyby se jí použilo na depeše. Za depeše se neplatí dovozné. Jejich konfiskace tedy nepostihuje vlastníka lodě, netrestá loď, která je přiváži. Musí být proto konfiskována loď, která je veze."

Walker říká ve svém "Introduction of Amcrican Law" ("Úvodu do amerického práva"):

"Neutrálové se nesmějí podílet na přepravě nepřátelských depeší pod trestem konfiskace lodě a jejího nákladu."

Kent, který je u anglických soudů pokládán za rozhodující autoritu, prohlašuje ve svých "Commentaries" ("Komentářích"):

"Zjistíme-li při prohlídce lodě, že veze nepřátelské depeše, pak propadá loď podle rozsudku kořistního soudu trestu odnětí a konfiskace."

Dr. Robert Phillimore, "Advocate of Her Majesty in her office of Admirality" (advokát královny Viktorie u jejího admiralitního soudu), říká ve svém nejnovějším díle o mezinárodním právu^[243], str. 370:

"Oficiální sdělení nějakého úředníka (official) o záležitostech některé válčící vlády jsou depeše, které vtiskují svým doručitelům (carriers) nepřátelský charakter. Škodlivé důsledky takové služby jsou nedozírné a daleko větší než při přepravě obvyklého kontrabandu; neboť je jasné, že dopravou takových depeší se mohou podpořit nebo zmařit plány některé válčící armády… Trestem za to je nejen konfiskace lodě, která depeše veze, nýbrž i jejího nákladu."

Dva body jsou tedy nesporné. Proklamace královny Viktorie z 13. května 1861 podřizuje anglické lodi, které dopravují depeše Konfederace, trestům mezinárodního práva. A mezinárodní právo, podle anglických a amerických vykladačů, stanoví pro takové lodi jako trest zajetí a konfiskaci.

Palmerstonovy orgány tedy lhaly z vyššího pověření — a my jsme byli tak naivní, že jsme jim tu lež uvěřili — že kapitán "San Jacinta" opominul hledat na "Trentu" depeše a že tedy také žádné nenašel. "Trent" se prý tedy stal tímto nedopatřením nezranitelný. Americké časopisy ze 17. - 20. listopadu, které tuto anglickou lež ještě nemohly znát, naproti tomu jednohlasně prohlašují, že depeše byly zabaveny a už se tisknou, aby mohly být předloženy Kongresu ve Washingtonu. To mění celou povahu věci. "San Jacinto" měl na základě těchto depeší právo vzít "Trent" do vleku a každý americký kořistní soud byl povinen konfiskovat jej i s jeho nákladem. S "Trentem" by se dostali na dosah americké soudní pravomoci nutně i jeho cestující.

Pánové Mason, Siidcll a spol. by podléhali, jakmile by "Trent" přistál v Monroe, jako vzbouřenci americké soudní pravomoci. Jestliže se tedy kapitán "San Jacinta" spokojil s tím, že zadržel dcpeše a jejich nositele, místo aby odvlekl sám "Trent" do amerického přístavu, nezhoršil v žádném ohledu situaci Masonovu a Slidellovu a spol., zatímco na druhé straně "Trentu", jeho nákladu a cestujícím přišla jeho procedurální chyba vhod. A bylo by skutečně neslýchané, kdyby Anglie chtěla vyhlásit Spojeným státům válku, protože se kapitán Wilkes dopustil procedurální chyby, která byla Spojeným státům na škodu, ale Anglii na prospěch.

Otázka, zda Mason, Slidell a spol. jsou sami kontraband, byla nadhozena a mohla být nadhozena jen proto, že Palmerstonovy časopisy rozšířily lež, že kapitán Wilkes po depeších ani nepátral, ani je nezabavil. V takovém případě by totiž Mason, Slidell a spol. skutečně představovali na lodi "Trent" jediný předmět, který by případně mohl spadat do kategorie kontrabandu. Ale to nechme zatím na chvíli stranou. Proklamace královny Viktorie označuje za kontraband "officers" válčící strany. Jsou "officers" jen vojenští důstojníci? Byli Mason, Slidell a spol. "officers" Konfederace? "Officers," říká Samuel Johnson ve svém "Slovníku jazyka anglického", jsou "men employed by the public," tj. německy "öffentliche Beamte"^[b]. Stejné vysvětlení je u Walkera. Viz jeho "Slovník", vydání z roku 1861.^[244]

Podle anglického jazykového úzu spadají tedy Mason, Slidell a spol., tito emisaři, id est^[c] úředníci Konfederace, do kategorie "officers", které královnina proklamace prohlašuje za kontraband. Kapitán "Trentu" to o nich věděl a vydal tedy sebe, svou loď a své cestující nebezpečí konfiskace. Je-li podle Phillimora a všech ostatních autorit možno konfiskovat loď jako carrier (doručovatele) nepřátelské depeše, protože porušuje neutralitu, pak tím spíš osobu, která depeše veze. Podle Wheatona může být dokonce zadržen nepřátelský vyslanec, pokud je in transitu^[d]. Je ale základem každého mezinárodního práva vůbec, že protivníkova strana může každého člena válčící strany pokládat za "válčícího" a podle toho s ním smí jednat.

"Pokud nějaký člověk," říká Vattel, "zůstává občanem své země, je nepřítelem všech, s nimiž je jeho národ ve válce."^[245]

Vidíme tedy, že angličtí právní poradci koruny zredukovali sporný bod na pouhou procedurální chybu, tedy nikoli na error in re^[e], nýbrž na error in forma^[f], protože ve skutečnosti nedošlo k žádnému porušení materiálního práva. Palmerstonovy orgány žvaní znovu o materiální stránce právní otázky, protože pouhá procedurální chyba, ještě k tomu ve prospěch "Trentu", nedává dostatečnou záminku k povýšenému ultimátu.

Mezitím se v tomto smyslu vyslovily dva závažné hlasy ze dvou diametrálně protichůdných stran, na jedné straně pánové Bright a Cobden, na druhé stran David Urquhart. Jsou to zásadní a osobní nepřátelé, ti první mírumilovní kosmopolité, ten druhý "poslední Angličan"^[246] první dva jsou vždy hotovi obětovat veškeré mezinárodní právo mezinárodnímu obchodu, druhý neváhá ani okamžik: fiat iustitia, pereat mundus^[g], a pod "spravedlností" chápe "anglickou" spravedlnost. Hlasy Brighta a Cobdena jsou důležité, protože představují zájem mocné skupiny buržoazie, kterou ve vládě zastupují Gladstone, Milner Gibson a víceméně i sir Cornewall Lewis. Urquhartův hlas je důležitý, protože věnoval celý život studiu mezinárodního práva a každý ho uznává za nepodplatitelného interpreta mezinárodního práva.

Brightova řeč v zájmu Spojených států a Cobdenův dopis, nesený v témž duchu, budou k dispozici v obvyklých novinách. Proto se u nich nebudu zdržovat.

Urquhartův orgán "Free Press"^[247] prohlašuje v posledním čísle ze 4. prosince:

",Musíme bombardovat New York!' Tento divoký pokřik jsme mohli před osmi dny slyšet ve všech londýnských ulicích, týž večer, kdy došla zpráva o úplně bezvýznamné válečné události. Byl to čin, jaké Anglie dělala v každé válce jako něco zcela samozřejmého, tutiž zabavení nepřátelských osob a majetku na palubě neutrální lodě."

"Free Press" píše dále, že Palmerston obětoval roku 1856 na pařížském kongresu bez zmocnění korunou nebo parlamentem anglické námořní právo v zájmu Ruska a potom pokračuje:

"Tehdy, aby ospravedlnily tuto oběť, prohlašovaly Palmerstonovy orgány: Kdybychom zachovali právo k inspekci a prohlídce, zapletli bychom se nepochybně při první válce v Evropě do války se Spojenými státy. A nyní nás Palmerston prostřednictvím těchto orgánů žádá, abychom bombardovali New York, protože Spojeně státy jednají právě podle tohoto práva, které je jim i nám společné."

K projevům "orgánů veřejného mínění" poznamenává "Free Press":

"Oslí hýkání tající poštovní trubky barona Prášila nebylo ničím ve srovnání se zmatenými hlasy britského tisku o Masonově a Slidellově zajetí."

Potom ve "strofě" a "antistrofě" humoristicky klade proti sobě rozpory, jimiž se anglický tisk snaží usvědčit Spojené státy z "porušení práva".

Napsal K. Marx 7. prosince 1861
Otištěno v "Die Presse",
čís. 340 z 11. prosince 1861

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Heinrich Heine, "Nové jaro", Prolog. (Pozn. red.)

b — veřejné úřední osoby. (Pozn. red.)

c — to jest. (Pozn. red.)

d — na cestě. (Pozn. red.)

e — věcnou chybu. (Pozn. red.)

f — formální chybu. (Pozn. red.)

g — ať žije spravedlnost, i když zhyne svět. (Pozn. red.)

243 Robert Phillimore, "Commentaries on International Law" ["Komentáře k mezinárodnímu právu"]. První vydání vyšlo ve čtyřech svazcích v Londýně v letech 1854-1861.

244 John Walker, "A Critical Pronouncing Dictionary of the English Language" ["Kritický fonetický slovník jazyka anglického"], Dublin 1856.

245 Emmerich Vattel, "Le droit des gens, ou principes de la loi naturelle appliqués à la conduite et aux affaires des nations et des souverains" ("Mezinárodní právo čili principy přirozeného práva aplikované na jednání a záležitosti národů a panovníků"]. První dvoudílné vydání vyšlo v Leydenu v roce 1758. Nové doplněné, přehlédnuté a opravené vydání s některými poznámkami autora a vydavatele vyšlo v Paříži 1820.

246 "Poslední Angličan" — parafráze výrazu "poslední Říman", jímž se označují Césarovi vrazi Brutus nebo Cassius, kteří v době úpadku římské republiky hájili mravy a zvyky starorepublikánského Říma. Marx nazývá Urquharta žertem "posledním Angličanem" a vysmívá se tak jeho zálibě v prastarých, dávno přežilých anglických institucích.

247 "The Free Press" ["Svobodný tisk"] — anglický buržoazní list, který byl v opozici proti Palmerstonově vládě; vydával ho Urquhart se svými stoupenci v Londýně v letech 1855-1865; v tomto listě bylo otištěno několik Marxových prací.