Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Londýnské "Times" o orleánských princích v Americe
Londýn 12. října 1861
U příležitosti návštěvy pruského krále v Compiègne[178] uveřejnily londýnské "Times" několik ostrých článků, které na druhé straně Kanálu vyvolaly velké pobouření. Tak "Le Pays, Journal de l'Empire"[179] charakterizoval pisatele z "Times" jako lidi, kteří mají hlavy omámené džinem a pera namočená ve špíně. Takové příležitostné urážky se vyměňují jedině proto, aby odpoutaly pozornost veřejného mínění od těsných vztahů mezi Printing House Square[180] a Tuileriemi. Za hranicemi Francie nemá prosincový hrdina většího patolízala nad londýnské "Times", a jejich služby jsou tím neocenitelnější, čím víc tento list čas od času předstírá tón a chování cenzora Katona vůči svému Caesarovi. "Times" po celé měsíce zasypávaly Prusko urážkami. Využily ubohé Macdonaldovy aféry[181] a daly Prusku na srozuměnou, že by Anglie docela uvítala, kdyby porýnské provincie přešly z barbarského panství Hohenzollernů pod osvícený despotismus nějakého Bonaparta. Rozhořčily tím nejen pruskou dynastii, ale i pruský lid. Pohřbily jakékoli pomyšlení na anglo-pruské spojenectví v případě konfliktu Pruska s Francií. Snažily se ze všech sil přesvědčit Prusko, že nemůže od Anglie nic očekávat a že by pro ně bylo teď nejlepší dohodnout se nějak s Francií. Když se nakonec slabý a kolísavý pruský panovník rozhodl k návštěvě v Compi?gne, mohly "Times" hrdě zvolat: "quorum magna pars fui"[a]; jenže to už zase nadešel čas vyhladit z paměti Britů skutečnost, že právě "Times" ukázaly pruskému panovníkovi tuto cestu. Proto ten rámus a teatrální hromování. Proto ten rámus z druhé strany, který dělá "Pays, Journal de l'Empire".
"Times" se teď znovu dostaly do postavení smrtelného odpůrce bonapartismu, a tím znovu získaly možnost poskytnout pomoc prosincovému hrdinovi. Příležitost se brzy naskytla. Ludvík Bonaparte je pochopitelně nanejvýš citlivý, jakmile jde o proslulost jeho soupeřů, kteří pretendují na francouzskou korunu. Zesměšnil se v případě pamfletu vévody d'Aumale proti Plon-Plonovi[182] a svými kroky udělal pro podporu orleanistických zájmů víc než všichni stoupenci Orleánů dohromady. A poslední dny daly francouzskému lidu znovu podnět ke srovnání Plon-Plona s orleánskými princi. Když se Plon-Plon vydal do Ameriky, kolovaly ve Faubourg St. Antoine karikatury znázorňující Plon-Plona jako tlouštíka, který se pídí po královské koruně, ale přitom se tváří jako nejneškodnější cestující, jemuž je obzvlášť odporný zápach střelného prachu. A zatímco Plon-Plon si nepřiváží zpátky do Francie o nic víc vavřínů, než získal na Krymu a v Itálii, orleánští princové přeplouvají Atlantik, aby vstoupili do řad národní armády.[183] Proto takový poprask v bonapartistickém táboře. Dát průchod zlosti bonapartistů v prodejném pařížském tisku, to dost dobře nejde. Tím by se jen vyzradily obavy stoupenců císařství, zopakoval by se skandál s pamfletem a dalo by to podnět k nepříjemným srovnáním mezi princi, kteří v exilu bojují pod republikánským praporem proti zotročovatelům miliónů pracujících, a jiným princem, který kdysi v exilu složil přísahu jako anglický speciální konstábl, aby se mohl hrdě hlásit k tomu, že se podílel na potlačení anglického dělnického hnutí.[184]
Kdo měl prosincového hrdinu dostat z tohoto dilematu? Kdo jiný než londýnské "Times"? Jestliže tytéž londýnské "Times", které 6., 7., 8. a 9. října 1861 vyvolaly zuřivost "Pays, Journal de l'Empire" svou dost cynickou kritikou návštěvy v Compiègne, nemilosrdně napadnou 12. října orleánské prince proto, že vstoupili do řad národní armády Spojených států, nedokazuje tím snad Ludvík Bonaparte, že je vůči orleánským princům v právu? Copak nebude článek "Times" přeložen do francouzštiny a komentován pařížskými listy, nerozešle jej snad préfet de police[b] všem novinám v departementech a nebude snad kolovat po celé Francii jako nestranný odsudek posledních kroků orleánských princů, vyřčený osobním nepřítelem Ludvíka Bonaparta — londýnskými "Times"? A tak v dnešních "Times" vyšel velice sprostý útok na tyto prince.
Ludvik Bonaparte v tom ovšem umí příliš dobře chodit, než aby posuzoval americkou válku tak zaslepeně jako oficiální výrobci veřejného mínění, Ví, že skutečný lid Anglie, Francie, Německa a celé Evropy považuje věc Spojených států za svou osobní věc, za věc svobody, a že přes všechnu podplacenou sofistiku považuje půdu Spojených států za svobodnou půdu pro milióny evropských bezzemků, za svou zemi zaslíbenou, kterou je nyní třeba hájit s mečem v ruce před špinavými drápy otrokářů. Nejen to; Ludvík Napoleon ví, že lid ve Francii spojuje boj za zachování Unie s bojem svých předků za dosažení americké nezávislosti a že považuje každého Francouze, který pozvedne svůj meč za národní vládu, za vykonavatele odkazu Lafayettova.[185] Bonaparte tedy ví, že může-li něco získat orleánským princům náklonnost francouzského lidu, pak je to jejich vstup do řad národní armády Spojených států. Při pouhém pomyšlení na to mu běhá mráz po zádech, a proto jeho přísný patolízal, londýnské "Times", sdělují dnes orleánským princům, že "jim u francouzského národa nekyne žádná větší popularita, když se zahazují službou na tomto nedůstojném kolbišti". Ludvík Napoleon ví, že všechny války v Evropě, které vedly nepřátelské národy od jeho státního převratu, byly války naoko, bezdůvodné a lehkovážné, vedené pod falešnými záminkami. Ruská válka, ani válka v Itálii, nemluvě už o pirátských výpravách proti Číně, Kočinčíně[186] a tak dále, se nikdy netěšily sympatiím francouzského lidu, který si instinktivně uvědomoval, že obě tyto války se vedly jen proto, aby upevnily pouta ukutá státním převratem. První velká válka současných dějin je válka v Americe.
Evropský lid ví, že otrokáři z Jihu zahájili tuto válku prohlášením, že existence otrokářství je nadále neslučitelná s existencí Unie. Evropský lid tedy ví, že boj za další existenci Unie je boj proti tomu, aby nadále existovalo otrokářství; že v tomto zápase nejvyšší dosud dosažená forma lidové samosprávy svádí boj s nejnižší a nejnestoudnější formou zotročení člověka zaznamenanou kdy v análech historie.
Ludvíku Napoleonovi je samozřejmě nanejvýš nemilé, že se orleánští princové mají podílet právě na takovéto válce, která se svými obrovskými rozměry a velikostí svých cílů tolik liší od bezdůvodných, lehkovážných a nicotných válek, jež prožila Evropa od roku 1849. A proto londýnské "Times" musejí nutně prohlásit: "Přehlížet rozdíl mezi válkami nepřátelských národů a mezi touto nejbezdůvodnější a nejlehkovážnější občanskou válkou, jakou kdy poznala historie, to je svého druhu útok proti veřejné morálce."
"Times" se samozřejmě cítí povinny dovršit svůj útok na orleánské prince za to, že "se zahazuji službou na tomto nedůstojném kolbišti". Hluboce se sklánějí před vítězem od Sevastopolu Solferina, když píší: "Je nemoudré pouštět se do srovnávání takových akcí jako Springfield a Manassas s hrdinskými činy u Sevastopolu a Solferina."
Příští pošta dosvědčí, že císařské orgány mají předem promyšleno, jak využijí článku v "Times". Jak praví přísloví, teprve v nouzi poznáš přítele, a tajný spojenec londýnských "Times" je teď opravdu v pěkné kaši.
Nedostatek bavlny spolu s nedostatkem obilí, obchodní krize spojená s bídnou situací v zemědělství, to obojí spolu s poklesem výnosu z cel a s peněžními potížemi donutilo Francouzskou banku vyšroubovat diskontní sazbu na 6 %, zahájit s Rothschildy a Baringem jednání, aby jí byla poskytnuta na londýnském trhu půjčka 2 milióny liber šterlinků, zastavit v zahraničí cenné papíry francouzské vlády — a přitom všem banka vykazuje rezervu jen 12 miliónů oproti dluhům přesahujícím 40 miliónů franků. Taková hospodářská situace hraje do ruky Bonapartovým soupeřům pretendujícím na francouzský trůn a pobízí je, aby dvojnásob riskovali. Ve Faubourg St. Antoine už došlo k hladovým bouřím, a tak je teď vůbec nejnevhodnější doba připustit, aby orleánští princové získávali na popularitě. Proto ten zuřivý výpad londýnských "Times".
Napsal K. Marx 12. října 1861
Otištěno v "New-York Daily Tribune",
čís. 6426 ze 7. listopadu 1861Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — "veliká zásluha na tom náleží mně" (Vergilius, "Aeneis", kniha druhá). (Pozn. red.)
b — policejní prefekt. (Pozn. red.)
178 Ve dnech 6.-8. října 1861 se v Compiègne ve Francii sešel Napoleon III. s pruským králem Vilémem I.
179 "Le Pays, Journal de l'Empire" ["Země, noviny císařství"] — francouzský deník založený v Paříži roku 1849; za druhého císařství (1852-1870) polooficiální orgán vlády Napoleona III.
180 Printing House Square (Tiskárenské náměstí) — londýnské náměstí, kde je budova hlavní redakce listu "Times".
181 Macdonaldova aféra — v září 1860 byl v Bonnu uvězněn kapitán anglické armády Macdonald a byl proti němu zaveden soudní proces, protože se nepodřídil místním úřadům. Anglická vláda využila tohoto incidentu, který byl urovnán až v květnu 1861, k zesílení protipruské propagandy.
182 Jde o protibonapartistickou brožuru "Lettre sur l'histoire de France" ["Dopis k dějinám Francie"], kterou napsal vévoda d'Aumale (Henri d'Orléans) jako odpověď na řeč prince Napoleona (Plon-Plona) ve francouzském senátě na jaře 1861. Na příkaz Napoleona III. byla brožura okamžitě zkonfiskována a její vydavatel a tiskař odsouzeni k vězení a pokutě 5000 franků.
183 Občanské války v USA se zúčastnili na straně Severu orleánští princové: princ Joinville, vévoda z Penthièvre, hrabě Pařížský a vévoda z Chartres.
184 Narážka na Ludvíka Napoleona, který za svého pobytu v Anglii roku 1848 dobrovolně vstoupil do řad speciálních konstáblů (special constables). Byla to policejní záloha v Anglii tvořená z civilního obyvatelstva, která pomáhala policii potlačit dělnickou demonstraci organizovanou chartisty 10. dubna 1848.
185 Ve válce severoamerických anglických kolonií za nezávislost (viz poznámku [131]) podporovali boj vzbouřených kolonií francouzští revolucionáři. Na organizaci dopravy zbraní a dobrovolníků z Francie do Ameriky se podílel také známý dramatik Beaumarchais, a mezi francouzskými dobrovolníky, kteří se účastnili války, byl velmi známou osobností buržoazní revolucionář Lafayette.
186 V první polovině 19. století se Francie stejně jako jiné evropské mocnosti pokoušela mnohokrát proniknout do Indočíny. Roku 1858 začala vláda Napoleona III. spolu se Španělskem novou koloniální válku v Indočíně pod záminkou, že je třeba poskytnout ochranu katolickým misionářům. Po skončení války se Francie zmocnila roku 1862 tří provincií v jižní části Indočíny (kterou Evropané nazývali Kočinčína) a v roce 1867 si podmanila Indočínu celou.