Dobrovolnické dělostřelectvo

Bedřich Engels

Dobrovolnické dělostřelectvo

Otázka dobrovolnického dělostřelectva má značný význam a mělo by se o ní hodně diskutovat, tím spíše, že role, která by připadala dobrovolnickému dělostřelectvu při obraně vlasti, zřejmě nebyla dosud nijak jasně stanovena.^[125]

Je tedy zřejmé, že první otázka, která by se měla rozřešit, je otázka pravého pole působnosti dobrovolnického dělostřelectva. Dokud nebude tato věc vyjasněna, nebude existovat ani jednotný systém výcviku v různých sborech; protože pak dělostřelecká věda obsahuje nejrůznější předměty a naučit teoreticky i prakticky celému jejich komplexu všechny dobrovolnické důstojníky a mužstvo by bylo vskutku nesnadné, přicházely by jednotlivé sbory, kdyby byly povolány do boje, velmi nejednotně připraveny k plnění svých povinností; ukázalo by se, že leckterá rota, jež by dostala určitý úkol, by byla velmi málo schopna jej splnit.

V následujících poznámkách nikterak nehodláme prohlašovat, čím by dobrovolnické dělostřelectvo mělo či nemělo být; chceme pouze vytknout některé z podmínek, za nichž se dobrovolnické dělostřelectvo — právě tak jako každé jiné dělostřelectvo — musí formovat, abychom tak připravili půdu pro vítanou diskusi, z níž nakonec musí vyplynout pochopení toho, kde je vlastni pole působnosti dobrovolnických dělostřeleckých sborů.

Veškeré dělostřelectvo se dělí na polní dělostřelectvo, které má operovat spolu s pěchotou a jezdectvem v poli a je vyzbrojeno děly taženými koňmi, a na obléhací čili pevnostní dělostřelectvo, které obsluhuje těžká děla ve stálých nebo chráněných bateriích a užívá jich k útoku na opevněná místa nebo k jejich obraně. V pravidelné armádě umožňuje délka služby mužstva a odborná vědecká výchova důstojníků, aby byli všichni příslušníci dělostřelectva cvičeni v obou odvětvích služby alespoň natolik, že v případě nutnosti může každá rota plnit ten i onen úkol; jiné je to však u dobrovolníků, kteří — ať už jde o důstojníky nebo o mužstvo — mohou věnovat svým vojenským povinnostem pouze část svého času. Ve Francii, v Rakousku či v Prusku je polní dělostřelectvo zcela odděleno od pevnostního či obléhacího dělostřelectva. Je-li tomu tak v pravidelných stálých armádách, musí k tomu být jistě nějaký důvod, který se v armádě složené z dobrovolníků projeví ještě naléhavěji.

Jde o toto: Pouhá obsluha polního děla se neliší od obsluhy těžkého děla v baterii natolik, aby si vojíni dobrovolnické roty nemohli lehce osvojit obojí. Podstata povinností důstojníků je však v obou případech tak rozdílná, že k tomu, aby je mohl obě plnit stejně dobře, musí důstojník nutně mít odborný výcvik a dlouhou praxi. Nejdůležitější vlastnosti důstojníka polního dělostřelectva jsou schopnost rychle zhodnotit situaci, správný odhad terénu a vzdáleností, dokonalá znalost účinku vlastních děl, dovolující mu odolávat útoku do poslední chvíle beze ztráty jediného děla, dlouhodobá zkušenost s tím, co dokáží koně a jak s nimi zacházet během tažení, a konečně řádná dávka bojového zápalu spojeného s rozvahou. Od důstojníka pevnostního nebo obléhacího dělostřelectva se vyžadují vědecké poznatky, teoretická znalost všech druhů dělostřelectva, opevňování, matematiky a mechaniky, umění využít všeho, trpělivá a neumdlévající pozornost k budování a opravám zemních opevnění a k účinkům soustředěné palby a odvaha spíše houževnatá než prudká. Svěřte velení bašty kapitánovi baterie devítiliberních děl, a i ten nejlepší se bude muset dlouho cvičit, než se vyrovná se svým úkolem; postavte důstojníka, který měl několik let co dělat pouze s obléhacími děly, do čela baterie jízdního dělostřelectva, a bude to dlouho trvat, než se zbaví své metodické pomalosti a znovu získá bojový zápal, který vyžaduje jeho nová zbraň. S poddůstojníky, kteří nemají vědecké vzdělání svých nadřízených, budou nesnáze ještě větší.

Zdá se, že z toho dvojího je příprava dělostřelce pro pevnostní dělostřelectvo snazší. Civilní inženýři mají všechny předběžné vědecké znalosti, kterých je tu zapotřebí, a velmi brzy se naučí aplikovat vědecké principy, které jim jsou běžné, v dělostřelectví. Hladce se naučí zacházet s různými stroji používanými k přepravě těžkých děl, snadno se naučí i stavbě baterií a pravidlům opevňování. Tvoří proto onu vrstvu, z níž by se měli především vybírat důstojníci dobrovolnického dělostřelectva, a hodí se zvláště pro pevnostní dělostřelectvo. Stejně tomu bude s poddůstojníky a prostými dělostřelci. Všichni, kdo měli hodně co dělat se stroji, jako inženýři, mechanici, kováři, budou nejlepším materiálem; proto by také velká průmyslová centra měla stavět nejlepší sbory. Školní střelba z těžkých děl bude asi ve vnitrozemí nemožná, moře však není od našich lancashirských a yorkshirských vnitrozemských měst tak vzdáleno, aby se kvůli této střelbě nedaly zorganizovat příležitostné zájezdy na mořské pobřeží; kromě toho není ostrá školní střelba u baterií těžkých děl, kde lze sledovat první dopad každé střely a kde se tedy dělostřelci mohou sami opravovat, tak nesmírně důležitá.

Proti pokusu o zřízení dobrovolnického polního dělostřelectva je ještě jeden argument: vysoké náklady na děla a na koňské potahy. Několik rot se sice může složit dohromady a hradit tak v letních měsících výlohy za potahy několika děl, s nimiž by střídavě cvičily, tím se však ani mužstvo, ani důstojníci nestanou kvalifikovanými dělostřelci polního dělostřelectva. Náklady na vybavení polní baterie o šesti dělech jsou podle obecného odhadu přibližně stejné jako náklady na zformování celého pěšího praporu; žádná rota dobrovolnického dělostřelectva si takové vydání nemůže dovolit. A uvážíme-li, za jakou hanbu se pokládá ztráta děla na bojišti, dá se věru pochybovat o tom, že se někdy najde vláda, která by měla v případě invaze chuť svěřit dobrovolnickému dělostřelectvu polní děla, koně a vozky za stejných podmínek, za nichž dobrovolničtí střelci dostávají ruční palné zbraně.

Z těchto i jiných důvodů docházíme k jedinému závěru, že vlastním polem působnosti dobrovolnického dělostřelectva je tvořit obsluhy těžkých děl stálých pobřežních baterií. Pokusu s polním dělostřelectvem se patrně nebude možno vyhnout ve vnitrozemských městech, aby se udržel zájem o dobrovolnické hnutí; ani důstojníkům, ani mužstvu nebude zajisté na škodu, jestliže se podle možností seznámí s tím, jak zacházet s lehkými jízdními děly. Přiznáváme však, že naše vlastní zkušenosti s touto zbraní v nás vzbuzují značné pochybnosti o tom, zda budou dobrovolníci nakonec schopni služby v poli. Nicméně se naučí mnoho věcí, které se jim budou stejně dobře hodit při obsluze těžkých děl, a až k nim budou postaveni, brzy je zvládnou.

Chtěli bychom se zmínit ještě o jedné věci. Dělostřelectvo je daleko víc než pěchota a jezdectvo v podstatě vědeckým druhem vojsk; jeho účinnost bude tedy záležet hlavně na teoretických a praktických znalostech důstojníků. Nepochybujeme, že každý důstojník dobrovolnického dělostřelectva bude mít v rukou "Příručku pro dělostřelce" od majora Griffithse. Obsah této knihy ukazuje, s jakým množstvím nejrůznějších předmětů se musí dělostřelecký důstojník a dokonce i poddůstojník dokonale seznámit, než může říci, že vůbec ovládá svou zbraň; přitom je tato kniha pouze stručným výtahem z toho, co by měl schopný dělostřelec vědět. Kromě pravidelného rotního a praporního výcviku společného dělostřelectvu i pěchotě musí znát četné odlišné ráže děl, jejich lafety a platformy, náplně, dostřel a různé střely; musí vědět, jak se zřizují baterie, a znát nauku o obléhání; musí se vyznat ve stálém i polním opevňování a ve zhotovování střeliva a pyrotechnických prostředků; konečně pak musí ovládat nauku o dělostřelbě, která nyní se zaváděním rýhovaných děl dostává tak pozoruhodné nové doplňky. Všechny tyto věci se musí naučit jak teoreticky, tak i prakticky, a všechny jsou stejně důležité; bude-li totiž někdy dobrovolnické dělostřelectvo zařazeno do činné služby, dostane se nutně do slepé uličky, jestliže se předtím neobeznámí se všemi těmito odvětvími dělostřelectví. Ze všech dobrovolnických sborů má proto u dělostřelectva připravenost důstojníků největší význam; doufáme a věříme, že vynaloží všechny síly, aby nabyli oněch praktických zkušeností a teoretických znalostí, bez nichž by v rozhodném okamžiku neobstáli.

Napsal B. Engels
v první polovině října 1860
Otištěno v "The Volunteer Journal,
for Lancashire and Cheshire",
čís. 6 z 13. října 1860
a ve sborníku
"Essays Addressed to Volunteers",
Londýn 1861 Podle textu sborníku,
srovnaného s textem časopisu
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)

125 Na začátku článku a na konci tohoto odstavce vsunula redakce "The Volunteer Journal" dvě věty, v nichž se odvolává na článek o dobrovolnickém dělostřelectvu, uveřejněný v "Manchester Weekly Express". Ve zmíněném článku se dobrovolnickému dělostřelectvu přisuzuje dvojjediná úloha pevnostního polního dělostřelectva.