Francouzská lehká pěchota

Bedřich Engels

Francouzská lehká pěchota

Budou-li kdy naši dobrovolníci nuceni namířit své pušky proti nějakému nepříteli, bude tímto nepřítelem — jak každý ví — francouzská pěchota; a nejlepší typ, beau idéal^[a] francouzského pěšáka je příslušník lehké pěchoty, zejména chasseur^[b].

Francouzský střelec je vzorem nejen své vlastní armádě; do jisté míry udávají Francouzi všem evropským armádám tón ve věcech týkajících se lehké pěchoty; chasseur se tak v určitém smyslu stává vzorem veškeré evropské lehké pěchotě.

V obou těchto rolích — jako případný protivník a jako dosud nejdokonalejší typ vojáka lehké pěchoty — musí francouzský střelec britského dobrovolníka velmi zajímat. Čím dříve se s ním náš dobrovolník seznámí, tím lépe.

I

Až do roku 1838 se ve francouzské armádě vůbec neužívalo rýhované pušky. Starý typ rýhované pušky se střelou, která těsně zapadala do hlavně, musela se do ní zarážet, a tak ztěžovala a zpomalovala nabíjení, Francouzům nevyhovoval. Když jednou Napoleon prohlížel v praporu německých střelců jejich pušky s křesadlovým zámkem, zvolal: "To je zajisté nejnešťastnější zbraň, jakou může voják dostat do ruky." Stará rýhovaná puška se rozhodně nehodila pro masy pěchoty. V Německu a ve Švýcarsku jí bylo vždycky vyzbrojeno několik vybraných praporů, těch se však užívalo výhradně jako odstřelovačů k likvidaci důstojníků, ke střelbě na ženisty při stavbě mostu atd.; tyto jednotky byly pečlivě sestavovány ze synů hajných či z jiných mladých mužů, kteří se vycvičili v zacházení s puškou už dlouho před vstupem do armády. Alpští lovci kamzíků a lesníci střežící velké jelení obory v severním Německu byli skvělými vojáky pro tyto prapory a byli vzorem i střelcům anglického řadového vojska.

To, čemu Francouzi původně říkali lehká pěchota, byli vojáci vyzbrojení a vycvičení naprosto stejně jako řadové pluky; proto byl roku 1854 podle dekretu Ludvíka Napoleona těmto 25 plukům odňat název lehká pěchota a byly zařazeny mezi řadové vojsko, kde jsou nyní označeny jako 76. až 100. pluk.

V každém pěším praporu byla ovšem rota voltižérů, sestavená z nejlepších a nejinteligentnějších vojáků malých postav; vybraní urostlejší vojáci tvořili rotu granátníků. Tam, kde je zapotřebí jednotlivých střelců, rozvinují se tyto jednotky jako první, jinak však jsou vyzbrojeny a vycvičeny jako ostatní jednotky praporu.

Po dobytí Alžírska roku 1830 se Francouzi ocitli tváří v tvář nepříteli vyzbrojenému dlouhou mušketou, běžnou u většiny východních národů, proti níž měly francouzské pušky s hladkou hlavní menší dostřel. V rovinách byly pochodující francouzské kolony ze všech stran obkličovány jízdními Beduíny, v horách pak kabylskými střelci; kulky těchto nepřátel zasahovaly kolony, nepřátelé sami však byli mimo účinný dostřel francouzské palby. V rovinách se jednotliví střelci nemohli odvážit daleko od svých kolon, protože se báli, že budou překvapeni a odříznuti rychlými arabskými jezdci.

Anglická armáda se s těmito dlouhými mušketami seznámila, když přišla do Afghánistánu. Afghánci stříleli sice jen puškami s doutnákovým zámkem, působili však v anglických řadách strašné spousty jak v kábulském táboře, tak i za ústupu horami, a to ze vzdáleností, které byly pro ubohou starou "hnědou Betty" naprosto nedostupné. Byla to krutá lekce; válka měla být obnovena, daly se očekávat vleklé konflikty s kmeny na severovýchodních hranicích Britské Indie, ale nepodniklo se nic, aby britští vojáci vyslaní na tuto hranici byli vyzbrojeni zbraní, která by se mohla dostřelem rovnat doutnákové pušce východních národů.

Francouzi si počínali jinak. Jakmile zjistili tento nedostatek, přikročili k jeho odstranění. Vévoda Orleánský, syn Ludvíka Filipa, využil za své svatební cesty Německem roku 1837 příležitosti, aby se seznámil s organizací dvou střeleckých praporů pruské gardy. Okamžitě vystihl, že právě zde je východisko, z něhož by mohl vykročit za úspěšným vytvořením onoho typu vojsk, jehož bylo zapotřebí pro Alžírsko. Sám si to hned vzal na starost. Starý francouzský předsudek vůči rýhované pušce mu kladl do cesty mnoho překážek. Naštěstí mu pomohly vynálezy jeho vlastních krajanů - Delvigne a Poncharra zkonstruovali rýhovanou pušku, která se dala nabíjet téměř tak rychle a snadno jako puška s hladkou hlavní, ale daleko ji předčila jak dostřelem, tak přesností. Roku 1838 dostal vévoda svolení vytvořit rotu podle svých záměrů; téhož roku se tato rota zvětšila na celý prapor; roku 1840 byl tento prapor poslán do Alžírska, aby se ukázalo, čeho je schopen ve skutečné válce, a složil tuto zkoušku tak dobře, že ještě téhož roku bylo vytvořeno dalších devět praporů střelců. Konečně pak roku 1853 bylo zorganizováno dalších deset praporů, takže francouzská armáda má teď celkem dvacet praporů střelců.

Zvláštní vojenské vlastnosti Beduínů a Kabylů, kteří byli bezpochyby vzorem pro lehké jezdce a pěší střelce, přiměly velmi brzy Francouze, aby se pokusili získávat do armády domorodce a dobýt Alžírsko tím, že by nechali Araby bojovat proti Arabům. Z této myšlenky se mimo jiné zrodil sbor zuávů. Zuávové byli zformováni už roku 1830 hlavně z domorodců a zůstali převážně arabským sborem až do roku 1839, kdy hromadně přešli do tábora Abd al-Kádira, který právě pozdvihl prapor svaté války.^[112] Kromě dvou čistě francouzských rot u každého praporu zůstaly tehdy v každé rotě jen kádry a dvanáct francouzských vojáků. Mezery museli zaplnit Francouzi a od té doby jsou zuávové čistě francouzským sborem, určeným ke stálé posádkové službě v Africe. Ale vojáci z původního kmenového stavu francouzských zuávů nabyli tolik domorodých rysů, že od té doby je celý tento sbor svým duchem a zvyky zvláštním alžírským sborem s vlastním národním charakterem a výrazně se odlišuje od ostatní francouzské armády. Rekrutuje se převážně z náhradníků^[113] a většinou jej tedy tvoří vojáci z povolání sloužící celý život. Také zuávové v podstatě náleží k lehké pěchotě a jsou proto už dávno vyzbrojeni rýhovanými puškami. Nyní jsou v Africe tři pluky čili devět praporů zuávů a jeden pluk (dva prapory) gardových zuávů.

Po roce 1841 došlo k novým pokusům získat domorodé Alžířany do místní armády. Byly zformovány tři prapory, až do roku 1852 však byly slabé a nekompletní; pak byl dán nový popud k získávání domorodců a setkal se s takovým úspěchem, že roku 1855 mohly být postaveny tři pluky čili devět praporů. Jsou to turcos čili tirailleurs indigènes^[c], o nichž jsme tolik slyšeli za krymské a italské války.

Tak je — kromě cizinecké legie (nyní rozpuštěné, ale podle všeho opět tvořené) a kromě tří trestných praporů - ve francouzské armádě 38 praporů speciálně formovaných a cvičených ke službě lehké pěchoty. Střelci, zuávové a turcos se přitom svými charakteristickými rysy navzájem liší. Jednotky dvou posledních typů jsou ovšem příliš hluboce poznamenány místním charakterem, než aby mohly mít nějaký velký vliv na masu francouzské armády; jejich zuřivý nápor — za něhož nicméně zůstávají, jak se ukázalo v Itálii, plně v rukou velitele a dokonce svým vojenským citem předjímají jeho rozkazy — bude však vždy skvělým příkladem ostatním vojskům. Jisté je také to, že Francouzi přejali od Arabů mnoho detailů boje v rozptýleném tvaru a do značné míry i způsob využívání********terénu. Avšak oním typem lehké pěchoty, který zůstal čistě francouzský a který se proto, jak jsme už řekli, stal vzorem armádě, jsou střelci. O nich se podrobněji zmíníme příště.

II

Hned první stránka francouzského cvičebního řádu z roku 1831 dokazuje, jak malé postavy mají vojáci francouzské armády:

Pomalý krok: každý krok 65 centimetrů (25 palců) a 76 kroků za minutu.
Rychlý krok: stejná délka kroku a 100 kroků za minutu.
Útočný krok (pas de charge): stejná délka kroku a 130 kroků za minutu.

Pětadvacetipalcový krok je nepochybně ten nejkratší a rychlost 100 kroků za minutu je ta nejpomalejší ze všech, které používají armády při pohybech v poli. Zatímco francouzský prapor urazí za minutu vzdálenost 208 stop, anglický, pruský či rakouský prapor by urazil 270 stop čili o 30 procent více. Náš dlouhý třicetipalcový krok by byl pro krátkonohé Francouze příliš velký. Stejné je to i při útoku: Francouzi postoupí za minutu o 271 stopu, čili o tolik, kolik ujdou Angličané prostým rychlým krokem; svým usilovným šestatřicetipalcovým krokem při 150 krocích za minutu by Angličané urazili 450 stop čili o 60 procent více. Už sama tato skutečnost ukazuje, že průměrná velikost vojáků nemůže klesnout pod určitou hranici, aniž to sníží bojeschopnost a pohyblivost armády.

Vojáci s tak krátkýma nohama, krátkými kroky a pomalým pochodovým tempem nemohli vytvořit lehkou pěchotu. Když byli poprvé organizováni střelci, pečovalo se od samého začátku o to, aby se v celé zemi vybrali lidé nejvhodnější pro pěší službu; byli to vesměs urostlí, ramenatí, hbití mužové vysocí od 5 stop 4 palců do 5 stop 8 palců, vybraní většinou z hornatých částí země. Cvičební a taktický řád pro střelce (vydaný roku 1845) zachoval délku kroku pro rychlý pochod, ale zvýšil počet kroků na 110 za minutu; pro poklus (pas gymnastique) bylo stanoveno 33 palců (83 cm) na každý kroka 165 kroků za minutu; při rozvíjení, tvoření čtverhranů nebo v jiných případech, kdy je třeba spěchat, se však má počet kroků zvýšit na 180 za minutu. Ale i při tomto ruchu by francouzský střelec urazil za minutu jen o 45 stop delší vzdálenost než anglický voják usilovným pochodem. Střelci však nedosahují mimořádných výsledků ani tak mimořádnou rychlostí pohybu jako spíše délkou doby, po kterou vydrží tento zrychlený pohyb; kromě toho v případě krajního spěchu, při shromažďování atd. mají rozkaz běžet, co nejrychleji mohou.

Poklus je hlavním předmětem výcviku střeleckých praporů. Vojáci jsou nejprve cvičeni v pochodu na místě tempem 165 a 180 kroků za minutu, přičemž vykřikují "Raz!", "Dva!" nebo "Levá!", "Pravá!'; předpokládá se, že se tím upraví činnost plic a zabrání se zápalům. Pak musejí vojáci pochodovat ve stejném tempu na vzdálenost, která se postupně zvyšuje, až dokáží ujít francouzskou míli dlouhou 4000 metrů (2¹/₂ anglické míle) za 27 minut. Zjistí-li se, že některý z nováčků má pro takové cvičení příliš slabé plíce a nohy, posílá se zpět k řadové pěchotě. Dalším stupněm je výcvik ve skocích a v běhu, při němž se má dosáhnout největší možné rychlosti na krátkou vzdálenost; jak pas gymnastique, tak i běh se cvičí nejprve na rovném cvičišti nebo na silnici a později pak v terénu s přeskakováním plotů a příkopů. Teprve po této přípravě dostanou vojáci zbraně a celý koloběh výcviku v poklusu, běhu a skocích se opakuje se zbraní v ruce a s plnou pochodovou výstrojí, přičemž tlumok a sumky váží stejně jako v poli; tak se vojáci musejí pohybovat v pas gymnastique celou hodinu a za tu dobu musejí urazit nejméně pět mil. Jeden cizí důstojník v občanském obleku se jednou pokusil držet krok s takovýmto praporem střelců v plné pochodové výstroji, ale protože neměl příslušný výcvik, stačil držet krok s praporem sotva hodinu; střelci pochodovali dál střídavě rychlým krokem a pas gymnastique a ušli toho dne přes 22 mil.

Všechny pohyby a změny sestav v poli se mají provádět poklusem; postup v linii, tvoření kolon a čtverhranů, zatáčení, rozvinování atd. se provádějí tak, aby voják udržoval své místo za poklusu stejně jistě jako při obyčejném rychlém kroku. Tempo je pro všechny změny sestav 165 kroků za minutu, jen při rozvinování a zatáčení se zrychluje na 180 kroků.

Jistý pruský štábní důstojník se vyjádřil o střelcích takto:

"Na Martově poli jsem viděl několik rot střelců, které manévrovaly vedle řadového pluku. Jak se svou rychlosti i celým stylem svých pohybů ostře odrážejí od onoho pluku! Na první pohled vidíte, že to je vybraná jednotka, sestavená z nejlepších mužů lesnatých a horských oblastí; všichni jsou urostlí, spoří, silní a současně podivuhodně mrštní. Když se tak pohybují s překvapující rychlostí, cítíte jejich odhodlanost, jejich nebojácnou odvahu, jejich bystrý rozum, jejich neúnavnou vytrvalost a poznáváte ovšem i jejich obrovskou domýšlivost a francouzskou ješitnost. Ať je vidíte kdekoli, ve Štrasburku, v Paříži nebo v kterékoli jiné posádce, působí vždycky stejným dojmem, jako kdyby byli odliti z jedné formy. V jejich čele jsem viděl jen mladé důstojníky; málokterý kapitán vypadal na pětatřicet, většinou však byli mladší a dokonce ani štábní důstojníci nebyli starší. V jejich velké pohyblivosti nepozorujete ani donucení, ani vypětí; tyto prapory provádějí své pohyby s takovou lehkostí a nenuceností, že se zdá, jako by se díky stálému cvičení pohyblivost stala jejich druhou přirozeností. Jejich krev plyne klidněji, jejich dech je rovnoměrnější než u jiných vojáků. Jednotlivé spojky na ulici brzy předhánějí každého, kdo jde před nimi, a stejně rychlým krokem, doprovázeny veselým zvukem trubky, procházejí ulicemi celé prapory. Kdekoli je vidíte, na cvičišti, na pochodu nebo doma, nikdy se nezdají být unaveni. Možná že tu jde ctižádostivost ruku v ruce se zvykem.

Jestliže se zdá, že se rychlost pohybu a přesnost střelby nedají sloučit, pak střelci tuto zdánlivou neslučitelnost patrně překonali. Neviděl jsem sám jejich střelbu do terčů, ale podle úsudku zkušených důstojníků jsou jejich výkony v tomto směru úctyhodné.Je-li jejich jistota při míření vůbec něčím narušována, pak to jistě snižuje účinnost jejich palby na bojišti jen nepatrně. V Africe, kde nejednu srážku předcházely takové pochody poklusem, vždycky dokázali zasáhnout svého protivníka; to dokazuje, že zvláštní systém jejich výcviku směřuje ke správnému rozvinutí tělesné síly a nenarušuje přesnost míření. U vojska, které není takto vycvičeno, by to samozřejmě vypadalo docela jinak.

Velké přednosti tohoto systému výcviku jsou očividné. Ve válce se vyskytuje mnoho případů, kdy by schopnost pěchoty pohybovat se rychleji, než to dokáže dnes, mohla mít rozhodující význam; například tehdy, když se má obsadit důležité postavení dříve, než to dokáže nepřítel, má-li se rychle dosáhnout bodu ovládajícího terén, má-li být podpořena jednotka napadená přesilou, anebo má-li být nepřítel překvapen oddílem, který se náhle objeví z naprosto nečekaného směru."

Válka v Alžírsku názorně ukázala francouzským vojenským autoritám, jak obrovskou převahu má pěchota cvičená v tomto vytrvalém běhu. Od roku 1853 se uvažovalo o tom, Zda by se tento systém neměl zavést v celé armádě. Generál de Lourmel (padl u Sevastopolu 5. listopadu 1854) na to zvlášť upozorňoval Ludvíka Napoleona. Brzy po krymské válce byl pas gymnastique zaveden ve všech francouzských pěších plucích. Tempo je ovšem pomalejší a i krok bude patrně kratší než u střelců; kromě toho byly u řadových vojsk oproti střelcům značně omezeny i vytrvalecké běhy. Bylo to nutné; nestejná tělesná zdatnost a vzrůst vojáků řadového vojska způsobily, že se normou celého výcviku staly schopnosti slabších a menších vojáků. Přesto však je nyní v případě nutnosti možné překonat starou pomalost pochodu; zhruba míli dokáží vojáci čas od času uběhnout a to, že jsou schopni provádět změny sestav poklusem, jim umožňuje například útočit během na vzdálenost 600 či 800 yardů; tak to udělali Francouzi loni, když proběhli v několika okamžicích právě onu vzdálenost, na kterou byly skvělé rakouské rýhované pušky nejnebezpečnější. Pas gyrnnastique se značnou měrou zasloužil o vítězství u Palestra, Magenty a Solferina^[114]. Běh sám je pro vojáky mocným morálním impulsem; útočící prapor pochodující rychlým krokem může projevit nerozhodnost, ale týž prapor cvičený tak, aby neztratil dech, bude většinou postupovat vpřed neohroženě, dorazí k cíli s menšími ztrátami a zapůsobí na stojícího nepřítele určitě daleko větším dojmem, zaútočí-li během.

Mimořádné běžecké schopnosti střelců se mohou hodit pro takovýto zvláštní druh vojsk, byly by však nedosažitelné a bezúčelné pro masy řadové pěchoty. Nicméně by anglická řadová pěchota, která má lepší lidský materiál, mohla být snadno vycvičena tak, aby v tomto směru daleko předčila francouzskou řadovou pěchotu; a jako každé zdravé cvičení by se i toto skvěle projevilo na fyzickém a morálním stavu vojáků. Pěchota, která nedokáže po několik hodin střídavě míli jít a míli běžet, bude brzy považována za pomalou. Pokud jde o dobrovolníky, budou moci pro velké rozdíly ve věku a v tělesné síle stěží dosáhnout i těchto výsledků, nelze však pochybovat o tom, že postupný výcvik v poklusu na vzdálenost půl míle až míle by nikomu z nich neuškodil na zdraví a neobyčejně by zvýšil jejich připravenost k boji.

III

Ve Francii nezanedbávají nic, co rozvíjí tělesné, duševní a morální síly každého jednotlivého odvedence a zvláště každého střelce tak, aby se z něho stal co nejdokonalejší voják. Uplatňuje se všechno, co mu může dodat síly, pohyblivosti, mrštnosti, co mu pomáhá rychle se orientovat ve výhodách terénu a bystře se rozhodovat v obtížných situacích, všechno, co zvyšuje jeho sebedůvěru a důvěru ve své druhy a svou zbraň. Proto tvoří pořadový výcvik jen malou část povinnosti francouzského vojáka, a tak podle našich představ francouzský prapor pochoduje, zatáčí se a provádí cviky s puškou na cvičišti strašně nedbale. To však je patrně důsledek národní povahy a zatím se to nijak záporně neprojevilo. Anglická a německá vojska zřejmě dávají přednost přísnějšímu systému pořadového výcviku; rozkazy plní rychleji a po určité době výcviku bude v jejich pohybech vždycky víc přesnosti, než mohou Francouzi vůbec dosáhnout. Jinak je systém taktických pohybů na cvičišti ve Francii zhruba stejný jako v Anglii, i když na bojišti se oba systémy velmi liší.

Jedním z hlavních zaměstnání francouzského vojáka je tělesné cvičeni. V Paříži je ústřední vojenská tělovýchovná škola, která vychovává učitele pro celou armádu. Školí se tu patnáct až dvacet důstojníků z různých pluků a kromě toho po jednom poddůstojníkovi z každého řadového pluku nebo praporu střelců; po šesti měsících jsou pak vystřídáni dalšími. Cvičební kurs, který prodělávají, se příliš neliší od praxe v jiných zemích; existuje tu patrně jen jedno původní cvičení - zlézání zdí, a to buď tak, že se ruce a nohy zachycují děr vyhloubených ve zdi dělovými střelami, nebo pomocí tyče opřené o zeď, či tak, že se přes zeď přehodí lano s hákem na konci. Tento druh cvičení má nepochybně praktickou cenu a značně přispívá k tomu, aby vojáci spoléhali na vlastní ruce a nohy. V této škole se učí i cvikům s bodákem; omezují se však na praktické osvojení různých bodů a střehů; vojáci nikdy necvičí skutečnou obranu jednoho proti druhému nebo proti jezdectvu.

Každá posádka ve Francii má nezbytné vybavení pro tělocvik. Především mají všude vymezené místo pro běžný tělocvik se vším potřebným nářadím. Sem nastupují střídavě všichni vojáci, kteří tu musejí projít pravidelným cvičebním kursem jako částí svých vojenských povinností. Tento druh cvičení byl zaveden celkem nedávno a byl plně převzat od střelců, kteří začali prodělávat gymnastický výcvik jako první; když se u nich tento systém výborně osvědčil, byl rozšířen na celou armádu.

Kromě toho je v každých kasárnách šermírna a taneční sál. V šermírně se vyučuje šermu kordem a palašem; v tanečním sálu se vyučuje tanci a zápasu, jemuž Francouzi říkají "la boxe". Každý voják si může vybrat, čemu se chce učit, ale jeden z těchto oborů musí povinně absolvovat. Všeobecně se dává přednost tanci a kordu, Tu a tam se vyučuje i šermu dřevěnou holí.

Všechna tato cvičení stejně jako gymnastika ve vlastním slova smyslu nejsou zařazena do výcviku proto, že by byla považována za nutná sama o sobě, nýbrž proto, že všeobecně rozvíjejí tělesnou sílu a hbitost vojáků a dodávají jim větší sebedůvěru. Šermírna a taneční sál naprosto nejsou místy, kde by se plnila nudná povinnost, naopak jsou tak přitažlivé, že zdržují vojáky v kasárnách i v době jejich volna. Voják tam jde za zábavou; zatímco v šiku je pouhým strojem, zde s kordem v ruce je nezávislým člověkem, který se měří se svým druhem v osobní obratnosti; a všechnu důvěru ve vlastní rychlost a hbitost, kterou tu získá, získává zároveň pro službu v předních strážích a pro boj v rozptýleném tvaru, kde se také musí víceméně spoléhat sám na sebe.

Nový systém boje v rozptýleném tvaru, zavedený u střelců, se zatím rozšířil nejen v celé francouzské armádě, ale posloužil jako vzor pro četné evropské armády, mimo jiné i při zdokonalování systému zavedeného v britské armádě za krymské války a po ní. Zaznamenáme tu tedy jen některé jeho hlavní rysy, zvláště proto, že v boji si Francouzi počínají velmi často zcela odlišně: jednak z toho důvodu, že se přizpůsobují všeobecným rozkazům (jako roku 1859 v Itálii), jednak v důsledku toho, že důstojník má naprostou volnost jednat podle okolností, a konečně i proto, poněvadž v bitvě se stejně všechna pravidla pořadového výcviku podstatně mění. Jednotliví střelci bojují ve skupinách po čtyřech, přičemž se každá skupina rozvinuje do jediné linie s rozestupy pěti kroků od jednoho vojáka ke druhému. Rozestup mezi skupinami je nejméně pět kroků (čímž vzniká souvislá linie s jedním vojákem na každých pět kroků) a nejvíce čtyřicet kroků. Poddůstojníci zůstávají deset kroků za svými družstvy; důstojníci, z nichž každý je provázen čtyřmi vojáky na svou ochranu a trubačem, jsou o dvacet až třicet kroků vzadu. Rozvíjí-li se do řetězu střelců pouze část roty, zaujímá kapitán postavení uprostřed mezi střelci a podpůrnou skupinou. To hlavní, nač mají vojáci dbát, je využívání krytí v terénu; tomuto požadavku se obětuje i vyrovnání linie i přesné rozestupy. Celý střelecký řetěz je řízen pouze polnicí. Celkem je dvaadvacet signálů; kromě nich má každý prapor střelců a každá jeho rota svůj rozeznávací signál, který se troubí před povelovým signálem jako návěští. Důstojníci mají píšťalku, jíž však mají užívat jen v krajních případech; píšťalou se dává pět signálů: "Pozor!", "Vpřed!", "Stůj!", "Zpět!" a "Sraz!". Podle ní si v některých střeleckých jednotkách dobrovolníci zavedli vlastní píšťaly jako součást osobní výstroje, a tím připravili důstojníky o možnost používat píšťaly v nutném případě. Zaútočí-li na rozptýlené střelce jezdectvo v rozptýleném tvaru, shromažďují se ve skupinách po čtyřech; jindy se shromažďují do družstev a pododdílů v nepravidelné kompaktní mase; někdy se připojují k podpůrné skupině, kde tvoří něco jako rotní čtverhran, anebo k praporu, má-li tento prapor bojovat v linii nebo utvořit čtverhran. Francouzi věnují těmto různým způsobům shromažďování velkou pozornost a vynikají v nich; různost těchto způsobů nemá za následek žádný nepořádek, neboť vojáci mají pokyn, aby se v případě hrozícího nebezpečí shromáždili jakýmkoli možným způsobem a pak aby se vhodným manévrem připojili k větší jednotce, k níž je volal signál. Čtverhrany mají do hloubky někdy dvě, někdy čtyři řady.

Ve srovnání se zastaralým systémem, který byl běžný před vytvořením střeleckých jednotek téměř ve všech armádách, má tato nová metoda obrovské přednosti. Nemělo by se však zapomínat, že je přes to všechno pouze sbírkou předpisů pro pořadový výcvik na cvičišti. V těchto předpisech samých není místa pro vojákovu vlastní inteligenci, a kdyby se prováděly na rovné pláni, mohlo by v tom být tolik pedanterie, že by to uspokojilo i toho nejkoženějšího kaprála. Šiky se řadí v pravidelných rozestupech, postupují, stahují se, mění frontu a směr jako každý jiný řadový prapor a vojáci jsou postrkováni trubkou jako loutky na drátkách. Opravdové cvičiště střelců je před tváří nepřítele a v tomto směru dostala francouzská lehká pěchota skvělou školu v hrozivě členitém alžírském terénu, bráněném Kabyly, nejstatečnějšími, nejvytrvalejšími a nejostražitějšími střelci, jaké kdy svět viděl. Právě zde rozvinuli Francouzi na nejvyšší míru onen instinkt pro boj rozptýlených jednotlivců a pro využívání terénu ke krytí, který projevovali ve všech válkách od roku 1792; zde zejména zuávové maximálně využili lekcí, které dostali od domorodců, a stali se vzorem celé armádě. Obvykle se předpokládá, že řetěz střelců bude postupovat v jakési rozvinuté linii, přičemž se možná bude shlukovat na místech, která poskytují dobrý kryt, a rozptylovat tam, kde musí projít otevřeným terénem; střelci mají zaměstnávat nepřátelské střelce před frontou a jen tu a tam využívat plotů nebo něčeho podobného k několika výstřelům z boku, aniž se přitom od nich očekává, že se pokusí o něco víc než zaměstnat nepřítele. Se zuávy je tomu jinak. U nich znamená rozptýlená sestava samostatnou akci malých skupin v zájmu společného cíle; pokus využít výhod, jakmile se naskytne příležitost; možnost proniknout do blízkosti nepřátelských mas a rušit je vhodně vedenou palbou; cestu k tomu, jak v malých srážkách rozhodnout boj bez nasazení masy vojska. Pro zuávy je vlastní podstatou boje v rozptýleném tvaru přepad a léčka. Neužívají skrytu jen k tomu, aby zahájili palbu z poměrně chráněného postavení, nýbrž především k tomu, aby se nepozorovaně přiblížili těsně k nepřátelským střelcům, náhle se na ně vrhli a zahnali je v nepořádku; užívají skrytu k tomu, aby pronikli protivníkovi do boků, objevili se tam neočekávaně v hustém roji a odřízli část nepřátelské linie, nebo aby vlákali do léčky nepřátelské střelce, kteří by je příliš rychle pronásledovali na jejich předstíraném ústupu. Při rozhodujících akcích se takovéto dovednosti uplatní za četných přestávek mezi velkými nápory, které mají rozhodnout o výsledku boje; ale v drobné válce, ve válce jednotlivých samostatných oddílů a předních stráží, při sbírání zpráv o nepříteli a při zajišťování vlastní odpočívající armády mají tyto vlastnosti zuávů maximální význam. Co to jsou zuávové, ukáže následující příklad. Ve všech armádách existuje pro službu v předních strážích pravidlo, že strážní — zvláště v noci — nesmějí sedět a tím spíše ne ležet, a mají zahajovat palbu hned, jakmile se přiblíží nepřítel, aby zalarmovali polní stráže. Přečtěme si nyní popis tábora zuávů z pera vévody d'Aumale ("Revue des deux Mondes"^[115] z 15. března 1855):

"Na noc byl stažen i ten osamělý zuáv, umístěný na okraji onoho pahorku a pozorující planinu za ním. Nevidíte žádné stráže; počkejte však, až půjde důstojník na obchůzku, a najdete ho, jak hovoří se zuávem, který je přitisknut k zemi hned za pahorkem a všechno bděle pozoruje. Vidíte onu skupinu keřů; nebyl bych ani trochu překvapen, kdybyste tam při bližším zkoumáni našli ukryto několik zuávů; kdyby se nějaký Beduín přikradl do těchto keřů, aby vyzvěděl, co se děje v táboře, nestříleli by, ale vyřídili by ho tiše bodákem, aby neprozradili léčku."

Co znamenají vojáci, kteří se službě v předních strážích učili pouze v mírových posádkách a kterým se nedá věřit, že neusnou, nebudou-li stát nebo přecházet, proti vojákům cvičeným ve válce plné úskoků a lstí, ve válce proti Beduínům a Kabylům? A při všech těchto odchylkách od předepsaného systému byli zuávové překvapeni svým obezřelým nepřítelem pouze jednou.

Anglie má na severozápadních hranicích Indie oblast, která se z vojenského hlediska velmi podobá Alžírsku. Podnebí je téměř stejné, rovněž tak i povaha terénu a pohraniční obyvatelstvo. Často tam dochází k nájezdům a k bojovým srážkám. Tato oblast vychovala vojáky, kteří v britské armádě patří k nejlepším. Že by tato dlouhá doba a nanejvýš poučná střetnutí nebyla měla žádný trvalý vliv na způsob, jímž se v britské armádě vykonávají všechny druhy lehké služby, a že by po dvaceti a více letech bojů s Afghánci a Balúčistánci byla tato část lehkých vojsk shledána tak nedokonalou, aby se musely spěšně kopírovat francouzské příklady, má-li se pěchota stát v tomto ohledu bojeschopnou — to je věru podivné.

Francouzští střelci zavedli do francouzské armády: 1. nový systém odívání a výstroje — kabátec, lehkou čapku, opasek místo zkřížených řemenů; 2. rýhovanou pušku a znalost jejího používání; moderní střeleckou školu; 3. používání vytrvalého poklusu a využití poklusu při změnách sestavy; 4. cviky s bodákem; 5. tělocvik a 6. spolu se zuávy moderní systém boje v rozptýleném tvaru. A máme-li být upřímní, nevděčíme právě Francouzům za mnohé z toho všeho, pokud to existuje v britské armádě?

Ještě mnohé je však možno zdokonalit. Proč by k tomu nemohla přispět britská armáda? Proč by nemohla právě nyní severozápadní hranice Indie vychovávat vojska, která jsou tam nasazena, v takový sbor, který by byl s to učinit pro anglickou armádu totéž, co udělali střelci a zuávové pro armádu francouzskou?

Napsal B. Engels
od poloviny září do poloviny října 1860
Otištěno v "The Volunteer Journal,
for Lancashire and Cheshire",
čís. 3, 5 a 7
z 21. září, 5. a 20. října 1860,
a ve sborníku
"Essays Addressed to Volunteers",
Londýn 1861

Podle textu sborníku,
srovnaného s textem časopisu
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — vzor. (Pozn. red.)

b — střelec, myslivec. (Pozn. red.)

c — domorodí střelci. (Pozn. red.)

112 Osvobozenecký boj Alžířanů pod velením Abd al-Kádira proti francouzským dobyvatelům trval od roku 1832 do roku 1847. Četné bojové úspěchy Abd al-Kádira, který se opíral o široké vrstvy alžírského obyvatelstva a dovedl pod svou vládou sjednotit jednotlivé arabské kmeny, donutily Francouze k tomu, že roku 1834 uznali západní Alžírsko (s výjimkou několika pobřežních měst) za nezávislý arabský stát. Francouzští kolonizátoři však neustále porušovali dohody uzavřené s Abd al-Kádirem a podnikali stále nové vpády do západního Alžírska. V letech 1839-1844 si Kádirův stát po úporných bojích podmanili a on sám byl nucen uprchnout do Maroka. Protikoloniální povstání Alžířanů v západním i východním Alžírsku neustala však ani potom.

113 Systém náhradníků v armádě (remplacernent) byl ve Francii dlouho značně rozšířen a byl jednou z výsad majetných tříd. Každý zámožný člověk, který byl povolán do vojenské služby, mohl si za určitý poplatek najmout náhradníka. Peněžní částky za náhradnictví se ukládaly do zvláštního fondu "dotace armády". V roce 1872 byl náhradnický systém ve Francii zrušen.

114 Jde o bitvy za francouzsko-italské války proti Rakousku z roku 1859. Ve všech třech byla rakouská armáda poražena francouzským (u Magenty) nebo francouzsko-sardinským vojskem (u Palestra a Solferina). K bitvě u Palestra došlo 30.—31. května 1859. O bitvách u Magenty a Solferina viz poznámku^[26].

115 "Revue des deux Mondes" ["Revue dvou světadílů"] — buržoazní literárně umělecký čtrnáctideník pro dějiny, politiku, literaturu a umění, který vychází v Paříži od roku 1829.