Karel Marx
Zajímavosti z Pruska
Berlín 13. června 1860
Dnes večer odjede princ regent do Baden-Badenu, kde se má 16. a 17. t. m. konat jakási konference mezi Ludvíkem Napoleonem a radou německých korunovaných hlav.[62] Svitu prince regenta budou tvořit šéf vojenské kanceláře generál von Manteuffel, generál von Alvensleben, podplukovník von Schimmelmann, chef d'escadron[a] von Loë, dvorní maršálek hrabě von Pückler, tajný rada von Illaire, regentův sekretář pan Borkmann a kníže von Hohenzollern-Sigmaringen, ministerský předseda a člen královské rodiny. Jistě si vzpomenete, že když byl v Londýně zachycen soukromý dopis prince regenta anglickému princi manželovi a obsah dopisu byl odtud sdělen Ludvíku Bonapartovi,[b] naléhal Ludvík Bonaparte na osobní rozhovor s princem regentem jako na nejlepší prostředek k odstranění nedorozumění, které, jak se zdálo, vzniklo mezi Francií a Pruskem. Brzy nato, když princ regent navštívil města Saarbrücken a Trevír ležící v blízkosti francouzských hranic, Ludvík Napoleon znovu naznačil, že by si přál využít této příležitosti k setkání s princem. Jeho návrh byl však odmítnut. Mezitím se rozšířilo, že princ regent má v úmyslu strávit měsíc v Baden-Badenu, a bavorský král Max[c] si umínil, že navrhne regentovi jakousi lázeňskou konferenci s jihoněmeckými panovníky, kteří si přáli dosáhnout přátelské dohody s Pruskem, a zároveň tímto setkáním ukázat, že fronta proti Francii je jednotná. Princ regent se ihned chopil tohoto návrhu, který uvítal i velkovévoda bádenský, král württemberský a velkovévoda hesensko-darmstadtský, když tu jednoho krásného dne francouzský velvyslanec v Berlíně[d] oficiálně oznámil pruskému ministrovi zahraničních věcí panu von Schleinitzovi, že jeho vznešený panovník - ve snaze rozptýlit nedůvěru, jejímž nevinným objektem se Francie zřejmě stala - by považoval přátelský rozhovor v Baden-Badenu s nynější hlavou pruského státu za velký přínos jak pro Německo, tak pro Francii. Pruský ministr namítl, že neoprávněná podezření, která se takovým rozhovorem sotva rozptýlí, kolují i o Prusku a že byla kromě toho už do Baden-Badenu svolána důvěrná konference německých panovníků. Nato francouzský velvyslanec po dalších zprávách z Paříže odpověděl, že Ludvík Napoleon by byl potěšen, kdyby se setkal najednou s co největším počtem německých knížat, a že kromě toho musí osobně učinit důležité sdělení, které nesnese další odklad. Dále odporovat bylo nad Hohenzollernovy síly. Z Vídně došla vzápětí do Berlína depeše vyjadřující nelibost Rakouska nad chystanou schůzkou, ale ostatní německé dvory víceméně uchlácholila cirkulární nóta pruského ministra zahraničních věcí. Na základě této cirkulární nóty přijel dnes ráno neočekávaně do Berlína hannoverský král a spontánně prohlásil, že je ochoten doprovázet prince regenta do Baden-Badenu; nato princ telegraficky pozval na konferenci také krále saského. Není snad ani třeba dodávat, že v patách za nimi budou následovat vévodové kobursko-gothajský a nasavský.
Tak se schůzka německých knížat, původně zamýšlená jako protifrancouzská demonstrace, mění v jakési lever[e] Ludvíka Bonaparta, které se koná na německé půdě a na něž se hrne celý zástup králů, velkovévodů a ostatních malých potentátů Německého spolku. Pokud jde o prince regenta, vypadá to jako pokání za hřích, jehož se dopustil tím, že podezříval francouzského uzurpátora z agresívních plánů, a pro houf malých knížátek je to zase zřejmě bezpečnostní opatření, aby je jejich mocnější confrère[f] neprodal společnému nepříteli. Toto pokořování korunovaných hlav před Quasimodem francouzské revoluce zahájili, jak známo, královna Viktorie a sardinský král.[63] Carův osobní rozhovor s prosincovým hrdinou ve Stuttgartu roku 1857[64] mohl překvapit jedině kavárenské politiky, kteří se dali ošálit ostentativním koketováním petrohradského dvora s principy legitimity. A když se po bitvě u Solferina setkal ve Villafrance se svým přemožitelem Habsburk, byla to záležitost obchodní, a ne zdvořilostní. Princi regentovi spolu s menšími hvězdami, které se kolem něho točí, nejde ani o spojenectví jako Viktorii a Viktoru Emanuelovi, ani o konspiraci jako Alexandrovi II., ani o porážku jako Františku Josefovi; ale i když se ponechají stranou motivy, může se dovolávat tohoto všeobecného precedentu, který mu daly jeho velké vzory. V každém případě přijetím nabídky Ludvíka Bonaparta značně uškodil své uměle vyvolané popularitě, a to tím víc, že teprve před několika týdny dal Bonaparte prostřednictvím depeše svého ministra zahraničních věcí pana de Thouvenela velkovévodům hesensko-darmstadtskému a bádenskému drze na srozuměnou, že by měli své dopisy francouzskému císaři napříště podepisovat slovy "Votre frère et serviteur"[g]. To je přesně stejná formule, jakou si vymyslel Napoleon I. pro německá knížata, která patřila do Rýnského spolku, jehož byl protektorem a k němuž patřilo Bádensko a Hesensko-Darmstadtsko spolu s Württemberskem, Bavorskem a jinými německými knížectvími.[65] Aby zabránili Ludvíku Bonapartovi svést dohromady pana de Thouvenela s hluboce uraženými monarchy z Bádenska a Hessenska-Darmstadtska, princ regent a jeho korunovaní společníci se jednomyslně vystříhali toho, aby je doprovázeli jejich ministři zahraničních věcí; ale což se ti pánové doopravdy domnívají, že je urazil sluha, a ne jeho pán?
Co se týče "důležitého sdělení", které se holandský zachránce společnosti[66] chystá přednést německým korunovaným hlavám, máme všechny důvody předpokládat, že napodobí Metternichovy operace z kongresů, jež následovaly po sobě ve Vídni[50], Cáchách, Opavě, Lublani a Veroně,[67] a bude se ze všech sil snažit přesvědčit prince regenta o existenci rozsáhlého spiknutí revolucionářů, kteří všemožně usilují o vyvolání srážky mezi Francií a Pruskem, aby nastolili rudou republiku v Paříži a centrální republiku v Německu. Všechny bonapartistické orgány ve Švýcarsku, v Belgii a v Německu se v posledních čtrnácti dnech hemží články plnými podobných temných narážek a jeden tajný bonapartistický agent v Ženevě - známý německý přírodovědec[h] - už triumfálně ohlásil, že protibonapartistickým výpadům německého tisku učiní velmi brzy přítrž příslušná místa.
Zatímco princ regent a jeho němečtí dii minorum gentium[i] mají takto nabýt přesvědčení, že je nutné seskupit se kolem hlavního zachránce společnosti, má být pruský lid naproti tomu zpracován novou brožurou pana Abouta "Císař Napoleon III. a Prusko"[68]. Ačkoli tato brožura byla dosud zadržována, několik ojedinělých výtisků si přece jen už našlo cestu do Berlína; nejpozoruhodnější výňatky z tohoto nejnovějšího tuilerijského manifestu jsem vám už poslal v jiném příspěvku.[69] Pruský lid si musí zvolit - praví věštec od břehů Seiny - mezi rakouským feudalismem a demokratickým principem francouzského císařství. Jedině s pomocí tohoto principu může německý lid - jestliže se ovšem rozhodne dát svému mocnému sousedovi jisté materiální záruky - doufat v uskutečnění jednoty, po níž tolik touží. Autor brožury nejprve velmi povrchně naznačuje nedostatky nynější pruské vlády a pak podrobně vykládá Prusům pravou podstatu "demokratického principu", který je tak charakteristický pro francouzské druhé císařství a který, krátce řečeno, spočívá v tom, že se hlava císařství volí "všeobecným hlasováním", jak se tomu říká v moderní Galii. Pravda je, a pan About se to sotva odváží popírat, že ve Francii byly všechny svobody sekvestrovány ve prospěch holandského dobrodruha, že však tato sekvestrace byla založena na všeobecném hlasování. Právě tímto způsobem, za pomoci Francie a na téže demokratické základně, by se měla v Německu zřídit teutonská říše pod vedením některého Hohenzollerna. Je to velmi jednoduchá operace. Prusko jen musí odstoupit část svých "legitimních" držav Francii a současně se s odvoláním na všeobecné hlasování zmocnit držav drobných knížat, a hned se změní z feudálního státu v demokratický. Je třeba dodat, že tento nový "demokratický princip", který objevil Ludvík Bonaparte a jeho nohsledi, není žádná novinka, ale naopak už asi dvě stě let kvete ve svaté Rusi. Romanovský rod byl dosazen na trůn všeobecným hlasováním. Od Němenu až po Amur tudíž vládne demokracie. Hlasatelé nového "demokratického principu" možná namítnou, že Romanovci byli zvoleni svobodně, že odvolání k lidu nepředcházel žádný státní převrat a že při jejich nástupu na trůn nedržel volební urny v patřičných mezích demokratického principu žádný všeobecný stav obležení. Ať tak či onak, poněvadž Ludvík Bonaparte nemůže dosáhnout toho, aby se stal "legitimním" vládcem, to nejlepší, co může udělat, je přeměnit své bratrské panovníky v Itálii a v Německu v "demokratické" vládce po vzoru malého císařství. Římští císařové nebyli samozřejmě opravdu "demokratičtí" panovníci, protože moderní pokrok vyžaduje, aby se princip dědičné monarchie narouboval na princip "všeobecného hlasování"; a tak jestliže se někomu už podařilo tak či onak uzurpovat trůn a zastřít svou uzurpaci fraškou všeobecných voleb, musí se předpokládat, že jeho dynastie navždycky zůstane živoucím vtělením všeobecné vůle lidu (Rousseauova volonté générale).
V některém dalším článku hodlám podat přehled nynější etapy šlesvicko-holštýnských komplikací, které dodávají konferenci v Baden-Badenu její aktuální význam. Prozatím chci jen poznamenat, že 10. června se na zámku Kronborgu uskutečnil rozhovor mezi švédským a dánským králem[j]. Asi čtrnáct dní před touto schůzkou poslal švédský ministr zahraničních věcí dánskému ministrovi zahraničních věcí nótu v tom smyslu, že je velmi žádoucí, aby ve svitě dánského krále nebyly žádné osoby, jejichž přítomnost by švédskému veličenstvu mohla být nepříjemná. Jinými slovy, dánský král byl požádán, aby se v jeho společnosti nevyskytovala jeho žena hraběnka Dannerová, ci-devant[k] mademoiselle Rasmussenová.
A tak dánský král považoval za vhodné nechat svou děvenku doma.
Napsal K. Marx 13. května 1860
Otištěno v "New-York Daily Tribune",
čís. 5986 z 30. června 1860Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — velitel eskadrony, major jezdectva. (Pozn. red.)
c — tj. Maximilián II. (Pozn. red.)
d — tj. Latour d'Auvergne-Lauraguais. (Pozn. red.)
e — doslova: vstávání; ranní audience u krále při jeho vstáváni a strojení, která se řídila přísnou dvorní etiketou. (Pozn. red.)
f — kolega. (Pozn. red.)
g "Váš bratr a pokorný sluha." (Pozn. red.)
h — tj. Vogt. (Pozn. red.)
i — doslova: mladší bohové, tj. druhořadé veličiny. (Pozn. red.)
j — tj. Karlem XV. a Bedřichem VII. (Pozn. red.)
k — bývalá. (Pozn. red.)
62 16. a 17. června 1860 se v Baden-Badenu setkali němečtí panovníci a pruský princ regent Vilém s Napoleonem III. Schůzka nesplnila naděje Napoleona III., který se ve snaze uchvátit německá území na levém břehu Rýna tvrdošíjně domáhal dohody s Pruskem na účet malých německých států; zároveň díky této schůzce začalo Prusko hrát rozhodující roli v zahraniční politice Německa.
63 Tím se míní politické koketování anglické a sardinské vlády s Napoleonem III. Jak Anglie, tak Sardinie se snažily dosáhnout separátního spojenectví s Francií.
64 V září 1857 se konala ve Stuttgartu schůzka Napoleona III. s Alexandrem II.; měla utužit diplomatickou spolupráci mezi Ruskem a Francií, která se projevila už na pařížském kongresu roku 1856. Na schůzce se projednávaly otázky Dardanel, podunajských knížectví, osud Itálie aj. Napoleon III. se tu marně pokoušel dát na pořad polskou otázku. Stuttgartská schůzka nevedla k uzavření nějaké diplomatické dohody, byla však výrazem tendence ke vzájemné spolupráci jak ze strany Ruska, tak Francie.
65 Rýnský spolek (Rheinbund) - sdruženi jihoněmeckých a západoněmeckých států založené pod protektorátem Napoleona I. v červenci 1806. Napoleonovi se podařilo vytvořit tento vojensko-politický blok v Německu po porážce Rakouska v roce 1805. Do spolku vstoupilo nejprve 16 německých států a později i všechny ostatní kromě Pruska a Rakouska. Členové Rýnského spolku byli fakticky vazaly napoleonské Francie. Spolek se rozpadl roku 1813 po porážkách Napoleonovy armády v Německu.
66 Holandským zachráncem společnosti nazývá Marx Napoleona III.. Byl jedním ze synů Napoleonova bratra Ludvíka Bonaparta, který byl v letech 1806-1810 holandským králem.
67 Kongresy Svaté aliance (reakčního spolku evropských monarchů, založeného roku 1815 carským Ruskem, Rakouskem a Pruskem) se konaly roku 1818 v Cáchách, v letech 1820-1821 v Opavě a Lublani a roku 1822 ve Veroně. Všechny tyto kongresy usilovaly o potlačeni buržoazních revolucí a národně osvobozeneckých hnutí v evropských zemích. Proto přijal také lublaňský kongres usnesení o vyslání rakouských vojsk do Itálie a veronský kongres usnesení o francouzské intervenci ve Španělsku.
68 Jde o brožuru Edmonda Abouta, která vyšla 15. června 1860 a původně se nazývala "Preussen und Louis-Napoleon im Jahre 1860" ["Prusko a Ludvík Napoleon v roce 1860"], ale vzhledem k bádenské schůzce musela být přejmenována na "La Prusse en 1860" ["Prusko v roce 1860"].
69 Jde o příspěvek s názvem "Císař Napoleon III. a Prusko", v němž Marx uvádí výňatky z Aboutovy brožury. Protože v tomto příspěvku není k výňatkům žádný Marxův komentář nebo poznámky, nebyl do tohoto vydání Spisů zařazen.