Invaze!

Karel Marx

Invaze!

Žádné z dogmat bigotní politiky naší doby nenatropilo tolik zla jako to, které hlásá: „Chceš-li mír, připravuj válku.“ Tato velká pravda, jejímž hlavním znakem je to, že obsahuje velikou lež, stala se bojovým heslem, které povolalo do zbraně celou Evropu a vznítilo takový žoldácký fanatismus, že se na každý nově uzavřený mír pohlíží jako na nové vypovězení války a neomaleně se z něho těží. Tak se všechny evropské státy staly vojenskými tábory, jejichž žoldnéři hoří nedočkavostí, aby se užuž na sebe vrhli a na počest míru si navzájem podřezali krk, a před každým novým výbuchem jde vlastně jen o bezvýznamnou maličkost - vědět, na čí stranu se postavit. Jakmile se diplomatičtí parlamentáři pomocí osvědčeného „si vis pacem, para bellum“^{^[a]} uspokojivě vypořádají s touto podružnou úvahou, začne jedna z oněch civilizačních válek, jež svým frivolním barbarstvím patří do časů největšího rozkvětu loupežného rytířstva, avšak svou rafinovanou proradností se hodí výlučně do nejmodernější periody imperialistické buržoazie.

Za těchto okolností se nesmíme divit, jestliže všeobecný sklon k barbarství nabývá určité metodičnosti, nemravnost se stává systémem, nezákonnost nachází zákonodárce a pěstní právo své zákoníky. Vracíme-li se tedy tak často k „idées napoléoniennes“ (viz poznámku ^[233]), je to proto, že z těchto nesmyslných fantazií vězně z Hamu (viz poznámku ^[261]) se stal pentateuch^{^[b]} moderního náboženství lumpů a kniha zjevení císařského válečného a burzovního švindlu.

Ludvík Napoleon prohlásil v Hamu: ‚Jen zřídka se veliký podnik podaří hned napoprvé.“^{^[268]}

Přesvědčen o této pravdě osvojil si umění ve vhodné chvíli ustupovat, aby hned nato podnikl nový nástup, a opakovat tento manévr tak dlouho, dokud neuspí bdělost svého odpůrce a dokud se vyhlašovaná mots dʼordre^{^[c]} nestanou triviálními, směšnými, a právě proto nebezpečnými. Toto umění průtahů určených k oklamání veřejného mínění, ústupů, podnikaných proto, aby se dalo tím nerušeněji postupovat, jedním slovem tajemství pravidla: ordre, contre-ordre, désordre^{^[d]} bylo jeho nejmocnějším spojencem při státním převratu.

Pokud jde o napoleonskou ideu invaze do Anglie, má Bonaparte zřejmě v úmyslu řídit se touž taktikou. Toto slovo, tak často zapírané, tak často zesměšňované, tak často utápěné v potocích compiègneského šampaňského, dostává se přes všechny zdánlivé porážky, které utrpělo, vždy znovu a znovu na program evropských klepů. Nikdo neví, kde se najednou vzalo, ale každý cítí, že už jeho pouhá existence je dosud neporaženou silou. Tajemné moci tohoto slova se hrozí i vážní mužové, jako 84letý lord Lyndhurst a nesporně statečný Ellenborough. Jestliže už pouhá fráze může působit tak mocným dojmem na vládu, parlament a lid, je to jen důkaz, jak všichni instinktivně cítí a vědí, že za touto frází stojí armáda o 400 000 mužích, se kterou se musí bojovat na život a na smrt, neboť jinak se nelze tohoto příšerného slova zbavit.

Článek v „Moniteuru“, který na základě srovnání anglického rozpočtu na loďstvo s francouzským činí Anglii odpovědnou za nákladné zbrojení, podrážděný tón úvodu a závěru tohoto dokumentu, napsaného nejvznešenější rukou^{^[269]}, oficiózní komentář „Patrie“, který přímo obsahuje netrpělivou vyhrůžku, a vzápětí nato rozkaz převést francouzské vojenské síly na mírový stav^{^[270]} — to všechno jsou tak charakteristické momenty bonapartistické taktiky, že je lehce pochopitelné, proč anglický tisk a veřejné mínění věnují otázce invaze tak mimořádně vážnou pozornost. Když Francie „nezbrojí“, jak u vědomí své zneuznané neviny důrazně prohlásil pan Walewski před vypuknutím italské války, vzejde z toho tříměsíční osvobozovací tažení; ale když teď dokonce neozbrojená armáda odzbrojuje, můžeme se připravit na docela mimořádný coup^{^[e]}.

Žádný z podniků, do nichž by mohl pan Bonaparte vést své pretoriánské hordy^{^[271]}, není určitě ve Francii i na velké části evropského kontinentu tak populární jako invaze do Anglie. Když Blücher za své návštěvy v Anglii projížděl na koni londýnskými ulicemi, uklouzlo mu v bezděčném potěšení jeho vojácké duše: „Můj bože, to by bylo město k drancování!“ výrok, jehož svůdnou moc budou císařští pretoriáni umět ocenit. Avšak invaze by byla populární i u vládnoucí buržoazie, a to právě z těch důvodů, které „Times“ uvádějí pro zachování entente cordiale^{^[272]}, když píší:

„Jsme rádi, že je Francie mocná. Dokud budeme spolupůsobit jako ochránci pořádku a přátelé civilizace, bude její moc naší mocí a její prosperita naší silou.“

S loďstvem o 449 lodích, z nichž je 265 válečných parníků, s armádou o 400 000 mužích, která okusila v Itálii krve a slávy, se závětí ze Svaté Heleny (viz poznámku ^[235]) v kapse a s nevyhnutelným zhroucením před očima je pan Bonaparte právě ten, kdo dovede všechno, co má, vsadit na invazi. Musí hrát va banque^{^[f]}. Dříve či později, ale vsadit musí.

Napsal K. Marx 28. července 1859
Otištěno v „Das Volk“,
čís. 13 z 30. července 1859

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — „chceš-li mír, připravuj válku“. (Pozn. red.)

b — v bibli pět knih Mojžíšových, ti. základ křesťanské věrouky. (Pozn. red.)

c — hesla. (Pozn. red.)

d — rozkaz, opačný rozkaz, zmatek. (Pozn. red.)

e — úder. (Pozn. red.)

f — tj. vsadit všechno na jednu kartu. (Pozn. red.)

268 Napoléon-Louis Bonaparte, „Fragments historiques 1688 et 1830“ [„Historické fragmenty z let 1688 a 1830“]. Tuto knihu napsal Ludvík Bonaparte, když byl vězněn v pevnosti Ham; první vydání vyšlo v Paříži roku 1841.

269 Jde tu o nepodepsaný článek, který byl otištěn v neoficiální části listu „Moniteur“, čís 207 z 26. července 1859.

270 Oznámení Napoleona III. o tom, že armáda i loďstvo se převádějí na mírový stav, bylo otištěno v 209. čísle listu „Moniteur“ z 28. července 1859. Prohlášení, že Francie neuvedla svou brannou moc do válečného stavu, které Napoleon III. učinil před vypuknutím války, uveřejnil rovněž list „Moniteur“, a to v čís. 64 z 5. března 1859.

271 Pretoriáni — ve starém Římě císařova nebo vojevůdcova tělesná stráž, která měla privilegované postavení; zde se míní Společnost 10. prosince, kterou Ludvík Bonaparte vytvořil z deklasovaných živlů a s jejíž pomocí provedl puč 2. prosince 1851.

272 „Entente cordiale“ („srdečná dohoda“) — tak se nazývalo sblížení mezi Francií a Anglií po červencové revoluci z roku 1830. Smluvně bylo potvrzeno v dubnu 1834, kdy Anglie, Francie, Španělsko a Portugalsko uzavřely tzv. čtyřspolek. Ale už při uzavření této smlouvy se projevily rozpory mezi zájmy Anglie a Francie, které později nejednou způsobily zostření vztahů mezi oběma zeměmi.