B. Engels
Soudní stíhání Montalemberta
Paříž 6. listopadu 1858
Hrabě Montalembert byl první významnější muž ve Francii, který se připojil ke státnímu převratu Ludvíka Napoleona. Za Ludvíka Filipa zastupoval v poslanecké sněmovně katolickou stranu; za republiky patřil k oné reakční straně v Národním shromáždění, která se skládala z orleanistů a legitimistů a která přijala republiku jen naoko, aby ji mohla lépe rozvracet; ve snaze zasahovat ve prospěch některé větve Bourbonů nahrávala tato strana ve skutečnosti do rukou Ludvíku Bonapartovi, témuž Ludvíku Bonapartovi, který jednoho krásného dne všechny její členy pozavíral a rozehnal a z milosti opilé soldatesky na sebe strhl absolutní moc. Montalembert, kterého toto násilné rozehnání postihlo s ostatními, přestože byl dříve orleanistou, byl první a vyjma „jedinou opovrženíhodnou výjimku“, pana Dupina, zůstává dosud jediným známým parlamentním činitelem ve Francii, který přešel do Bonapartova tábora. V době, kdy politický život v celé Francii byl ochromen, měla tato Montalembertova dezerce velký význam; byla to důležitá skutečnost pro novou vládu, stále ještě izolovanou od celé Francie hradbou vojáků, která jí tvořila ochranný val. Montalembert se dal zlákat vnadidlem katolické tendence, kterou vláda Ludvíka Napoleona jasně projevovala. Proslýchá se však, že ke změně stanoviska jej přimělo ještě jiné, hmatatelnější vnadidlo. Určitou dobu podporoval Montalembert vládu jako člen Zákonodárného sboru; podlézal a lichotil člověku, který nahradil parlamentní debaty vojenskou diktaturou; měl tolik nízkosti, že si pokládal za čest být jednou z těch loutek, které úspěšný uzurpátor ustanovil, aby odhlasovávaly zákony a úvěry podle jeho diktátu, odhlasovávaly a nemluvily, anebo když mluvily, tak jen aby ho chválily. Ale přestože se tak ponižoval, nedostal žádnou odměnu; vykonal svou práci; navždy se odcizil svým dřívějším politickým přátelům; navždy se zkompromitoval; už nikdy se nemohl stát nebezpečným protivníkem; vycucali ho jako citrón, tak jaképak s ním ještě okolky? Když se o něho přestali zajímat, přišel Montalembert na to, že přece jen nebylo úplně v pořádku, když Ludvík Bonaparte zachránil a nadále zachraňuje Francii tak, že všechno musí jít podle jeho přání. Bezděky začal srovnávat své postavení v poslanecké sněmovně s postavením, které v téže budově zaujímal před deseti či dvaceti lety, a postupně přecházel do opozice proti vládě. Do určitých mezí mu to trpěli; dostal dokonce povolení vydat tiskem své první dva nebo tři projevy. Od té doby Montalembert, několik republikánských poslanců, kteří složili přísahu věrnosti vládě, a pár nespokojených bonapartistů tvoří v tomto žalostném shromáždění něco na způsob opozice, opozice stejně žalostné, jako je sbor, k němuž patří.
Tato opozice vůči dalším císařovým uzurpacím získala panu Montalembertovi, jak se zdá, jakousi pranepatrnou a chabou popularitu u jisté části buržoazie, a on očividně čekal na příležitost, až si bude moci nějakou nenadálou a odvážnou akcí zajistit tuto výhodnou pozici natrvalo. Udržoval styky s časopisem „Correspondant“[448], který byl takřka výhradně v rukou rodiny Brogliů a prosazoval proto politiku orleanistů. Montalembert využil toho, že majitelé časopisu odjeli z Paříže, a otiskl v něm svůj článek nazvaný „Rozprava o Indii v anglickém parlamentě“, který by tak, jak byl napsán, nebyl mohl vyjít, kdyby opatrní a nesmělí Brogliové byli v Paříži a mohli na to mít vliv. Montalembert se v tomto článku pokouší o jakési amende honorable[a] za to, že přešel na Bonapartovu stranu; vynáší v něm do nebes parlamentní vládu v Anglii a naprosto jasně odsuzuje nynější vládní systém ve Francii.
„Když mě občas brní hlava z brebentění kuloárových zpravodajů nebo z pokřiku fanatiků, kteří se pokládají za naše pány, či pokrytců považujících nás za hlupáky, když pociťuji, že mě dusí těžká atmosféra přesycená výpary patolízalství a korupce, spěchám pryč nadýchat se čistšího vzduchu a osvěžit se v oceánu anglických svobod... Jestliže mezi lidmi, kteří otevřeli tyto stránky, je někdo, kdo podléhá této (bonapartistické a absolutistické) módě, říkám mu rovnou: přestaňte číst, dál nepokračujte; nic z toho, co ted budu psát, se vám nemůže líbit ani vás nemůže zajímat; jděte a klidně si až do omrzení přežvykujte na šťavnatých pastvinách vašeho samolibého uspokojeni a nezáviďte těm, kteří, nechovajíce žádné závisti vůči vám, požívají práva zůstat věrni své minulosti, usilovnému přemýšlení a svým touhám po svobodě... Poprvé jsem opouštěl tuto velkolepou podívanou (debatu v poslanecké sněmovně) velmi vzrušen, jako by byl vzrušen každý, kdo spatřuje ve vládě něco víc než čeledník a kdo v civilizovaném národě hledá něco jiného než stádo ovcí dobrých leda k tomu, aby se daly ostříhat nebo aby mlčky okusovaly trávu ve stínu vysilující bezstarostnosti.“
To zní velmi pěkně a také dost silně. John Bull, který je v poslední době zvyklý od francouzského tisku jen na hrubosti a výsměch, je samozřejmě neobyčejně povděčný za lichotky, kterými jej zahrnul Montalembert; povděčný natolik, že ho ani nenapadlo nahlédnout do oné „minulosti“, o níž Montalembert říká, že jí zůstal věrný. Je všeobecně známo, že pan de Montalembert se z vlastní vůle připojil právě k těm kuloárovým zpravodajům, k těm fanatikům a pokrytcům, z jejichž brebentění a pokřiku ho nyní brní hlava; a jestliže úmyslně a s plným vědomím zapadl do té atmosféry přesycené výpary patolízalství a korupce, jejíž tíha jej nyní dusí, za to může dělat výčitky jen sám sobě. Jestliže „ve Francii patří k poslední módě vyjadřovat odpor ke všemu, co se podobá vzpomínkám na dřívější politický život nebo lítosti nad tímto životem“, zavedl pan de Montalembert tuto módu jako jeden z prvních, když za rachotu bubnů a s vlajícími prapory přešel do tábora, který hlásal novou éru založenou na úplném a definitivním zničení „dřívějšího politického života“. Pokud jde o lidi, kteří se spokojí s klidným přežvykováním na šťavnatých pastvinách svého samolibého uspokojení, nemůže jim to mít Montalembert za zlé. Státní převrat byl proveden právě pod tou záminkou, že je třeba zkrotit politické vášně a zahájit období právě onoho klidu a samolibého uspokojení; a jestliže se Montalembert nepřipojil ke státnímu převratu z tohoto důvodu, z jakého důvodu se k němu vůbec připojoval? Proti Ludvíku Napoleonovi se sice dá říci leccos, ale obviňovat ho, že po státním převratu nějak maskoval svou politiku nebo své úmysly, to opravdu nelze. Nikdo nemohl pochybovat a také nepochyboval, že má v úmyslu udělat z francouzského národa stádo ovcí dobrých leda k tomu, aby se daly ostříhat nebo aby mlčky okusovaly trávu ve stínu vysilující bezstarostnosti. Montalembert to věděl zrovna tak dobře jako ostatní. A jestliže se teď zdvíhá v celé své velikosti a vyzývá nás, abychom se mu obdivovali jako člověku, který nechová závist vůči svým bývalým bonapartistickým přátelům a zůstává věrný své minulosti, pak nám nezbývá než se ho zeptat: a jakou minulost to máte na mysli, pane de Montalemberte? Snad svou minulost z doby monarchistické sněmovny, kde jste řečnil a hlasoval v zájmu reakce, represe a kněžourského fanatismu? Či svou minulost z doby republikánského shromáždění, kdy jste s mnoha svými starými přáteli z parlamentu kul různé pikle, aby mohla být znovu nastolena monarchie, a kdy jste svým hlasováním krok za krokem odbourával svobody lidu, svobodu tisku, právo shromažďovací a spolčovací a kdy jste sám ukul zbraně pro onoho dobrodruha, který pak těmito zbraněmi vás i vaše společníky vyhodil. ze dveří? Nebo nakonec máte na mysli svou minulost z doby Bonapartova Zákonodárného sboru, kde jste se před tímto povedeným dobrodruhem tak pokořil a dobrovolně a po zralé úvaze jste přešel na jeho stranu jako jeden z lokajů v jeho předpokoji! Které z těchto tří minulostí, pane de Montalemberte, se týkají vaše tužby po svobodě? Soudíme, že většina lidí by musela hodně „usilovně přemýšlet“, aby na to přišla. Zatím se vláda Ludvíka Napoleona pomstila svému nevěrnému přívrženci soudním stíháním, a soud se má konat už tento měsíc. Budeme tedy mít příležitost srovnat spravedlivé rozhořčení pana de Montalemberta se spravedlivým rozhořčením Bonapartova prokurátora; a můžeme říci už teď, že pokud jde o jejich upřímnost, budou asi jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Soudní proces sám o sobě vyvolá ve Francii nemalou senzaci, a nechť dopadne jakkoli, bude to významná událost v historii druhého císařství. Už sama skutečnost, že Montalembert považoval za nutné rozejít se tak demonstrativně s nynější vládou a uvalit na sebe soudní stíhání, je přesvědčivým důkazem toho, že francouzská buržoazie se začíná probouzet k politickému životu. Jen úplná apatie, politická vyčerpanost a duševní únava této třídy umožnily Ludvíku Napoleonovi, aby nastolil svou moc. Protože měl proti sobě jen parlament, který nepodporovala ani buržoazie, ani dělnická třída, měl vlastně pasívní podporu buržoazie a aktivní pomoc armády. Stoupenci parlamentu byli vyřízeni naráz, ale dělnická třída teprve po měsíc trvajícím boji v celé Francii. Buržoazie se dlouho podvolovala, sice s reptáním, ale podvolovala se a na Ludvíka Napoleona se dívala jako na zachránce společnosti, a tudíž jako na člověka nepostradatelného. Během doby zřejmě změnila své mínění. Touží po tom, aby se vrátily časy, kdy ona sama nebo alespoň její část vládla zemi a kdy řečnická tribuna a tisk sloužily výhradně jejím politickým a sociálním zájmům. Zřejmě znovu získává důvěru v sebe i ve svou schopnost vládnout zemi, a je-li tomu tak, najde si i způsob, jak to vyjádřit. Můžeme proto ve Francii očekávat podobné hnutí buržoazie, jaké teď probíhá v Prusku a které ohlašuje nové revoluční hnutí stejně spolehiivě, jako italské buržoazní hnutí z let 1846—1847 ohlašovalo revoluci z roku 1848. Ludvík Napoleon si toho je zřejmě velmi dobře vědom. V Cherbourgu řekl jednomu známému, kterého už dlouhá léta neviděl: „Škoda, že naše vzdělaně třídy se mnou nechtějí jít; je to jejich věc; ale mám na své straně armádu, a tak si z toho nic nedělám.“ Uvidí však velmi brzy, jak to obvykle dopadá s armádou — zejména s armádou, která má takové důstojníky a generály jako ta jeho — jakmile se masa buržoazie otevřeně postaví do opozice. Buď jak buď, evropský kontinent čekají rušné časy.
Napsal B. Engels kolem 2. listopadu 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5489 z 24. listopadu 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — veřejné pokání. (Pozn. red.)
448 „Le Correspondant“ [„Korespondent“] — francouzský katolický měsíčník; vycházel v Paříži od roku 1829; v padesátých letech byl orgánem orleanistů.