Ještě jedna podivná kapitola moderních dějin

Karel Marx

Ještě jedna podivná kapitola moderních dějin

Londýn 7. září 1858

Před několika měsíci jsem vám poslal sérii dokumentů týkajících se zrady na Čerkesech, o niž se pokusil Mehmed bej, alias plukovník Bangya.^{^[a]} Od té doby přibyla k této podivné epizodě čerkeské války nová kapitola; prohlášení a protiprohlášení různých zainteresovaných stran vyvolala nejprve vážné sváry mezi maďarskou a polskou emigrací v Cařihradě, a pak hněvivé debaty v londýnském hlavním stanu evropského exilu o tom, že některé prominentní osoby byly údajně Bangyovými spoluviníky. Protože jsem si plně vědom důležitosti, kterou připisuje revoluční emigrace všech odstínů a. národností tomu, co uveřejňuje „Tribune“, úmyslně jsem neopakoval své obvinění, dokud jsem sám neviděl originály některých dopisů, uveřejněných v cařihradských novinách, jejichž pravost však byla později popírána, a dokud jsem si neudělal jasno ve všech sporných bodech. Považoval bych však za zanedbání povinnosti, kdybych se nepostavil proti zbabělým manévrům, které měly potichu sprovodit ze světa všechno další vyšetřování a celou záležitost obestřít závojem tajemství. Jestliže existuje nějaká část revoluční emigrace, která považuje za vhodné konspirovat s ruským kabinetem a dokonce stranit takovému profesionálnímu špiónovi, jako je Bangya, pak nechť vystoupí a otevřeně hájí své názory.

Je ještě v dobré paměti, že Bangyovo přiznání a ostatní s tím souvisící dokumenty přivezl do Cařihradu poručík Stock z polského oddílu v Čerkesku, doručitel depeší svého náčelníka plukovníka Lapiňského a člen vojenské komise, která Bangyu soudila. Poručík Stock zůstal v Cařihradě čtyři měsíce, aby podal svědectví o pravdivosti obžaloby ze zrady, kterou vznesl Lapiňski vůči Bangyovi, v případě, že by snad došlo k soudnímu řízeni. Bangya ve svém přiznáni ztotožnil činnost Kossuthovu, generála Steina, plukovníka Türra a části maďarské emigrace vedené Kossuthem se svými vlastními intrikami v Čerkesku. Když se Poláci v Cařihradě seznámili se zprávami a dokumenty, které přivezl poručík Stock, nepřevzali slepě Bangyova obvinění vůči jeho krajanům za pravdivá, a protože nedůvěřovali věrohodnosti dokumentů, rozhodli se ponechat si je u sebe. Zatímco čekali na další zprávy z Čerkeska, omezili se jen na to, že v „Presse dʼOrient“ uveřejnili krátkou noticku o zradě a odsouzeni Mehmeda beje alias Bangyi. Když noticka vyšla, navštívilo je několik Maďarů, mimo jiné plukovník Türr, který to prohlásil za útok na sebe jako na Maďara a na celou emigraci. Když si však Türr přečetl dokumenty přivezené z Čerkeska, začal nejdřív velmi neuspokojivě popírat Bangyova tvrzení o své spoluvině a pak zvolal, že by Bangya zasloužil pověsit, a prosil Poláky, aby poslali k Seferu pašovi emisara, který by ho přiměl potvrdit a vykonat rozsudek komise. Poláci pak Türrovi dovolili, aby si odnesl dopis, v němž Bangya radí svým krajanům, aby se zdrželi všech intervencí v Čerkesku a všech intrik proti Polákům.

„Pokud jde o naše plány,“ píše Bangya v tomto dopise, „jsou navždy zmařeny, a já jsem vydán na milost Lapiňskému.“

Poláci se nespokojili tím, že Türra a ostatní Maďary seznámili s dokumenty, které byly později otištěny v „Tribune“, ale podali ještě další neklamný důkaz dobré vůle. Když byl Bangya odsouzen k smrti, snažil se vlichotit se svým soudcům a dokázat jim, že se chce upřímně vyznat ze všeho, co ví, a vyzradil předsedovi válečného soudu Lapiňskému celou historii příprav svých krajanů proti Rakousku. Řekl mu, jaké mají zdroje, uvedl města, kde zřídili skladiště zbrani, i jména osob, které tím byly pověřeny. Poláci ihned uvědomili Maďary o nebezpečí, které jim hrozí, ukázali jim všechny dokumenty, které k této věci dostali a které nikdy nebyly publikovány, a aby Maďary ujistili, že tyto dokumenty navždycky podrží v tajnosti, navrhli jim, aby dokumenty v jejich přítomnosti zapečetili svými vlastními pečetěmi. Tyto dokumenty dosud existují a jejich pečeti jsou neporušeny. Mezi osobami, které na dokumenty vložily své pečeti, jsou Türr, Tukony (Selim aga), Thalmayr (Emin aga) a ostatní vůdci cařihradské emigrace vedené Kalmarem, kteří později podepsali manifesty na obhajobu Bangyi. Krátce po Türrově rozhovoru s Poláky se v litografovaném zpravodajství Havasovy agentury^{^[419]} v Paříži objevilo toto telegrafické sdělení:

„Dopis plukovníka Türra, který došel do Marseille, označuje tvrzení ‚Presse dʼOrient“ o zradě a odsouzení plukovníka Mehmeda beje za lživá.“

Tuto noticku přetiskla většina evropského tisku. Zároveň předložili někteří Maďaři redakci „Presse dʼOrient“ dopisy z Čerkeska, v nichž se tvrdilo, že Mehmed bej je na svobodě a nadále udržuje styky se Seferem pašou. Bangya byl vylíčen veřejnosti jako mučedník za věc svobody; plukovník Lapiňski byl obviněn z padělání Listin a z dalších zločinů a cařihradští Poláci byli označeni za jeho spoluviníky. Podnikaly se dokonce i směšné pokusy je zastrašit. Teprve potom Poláci uveřejnili Bangyovo přiznání a s ním souvisící dokumenty v „Tribune“ a v londýnském „Free Press“. Mezitím Bangya přijel do Cařihradu a objevil se v redakci „Presse dʼOrient“. Redaktoři tohoto listu mu řekli, že uveřejnili zprávu, jež se ho týkala, protože neměli nejmenší důvod pochybovat o její pravdivosti, ale že milerádi uveřejní opravu, může-li nezvratně dokázat, že zpráva byla falešná. Bangya se zmohl jen na odpověď, že to všechno je lež a že se stal obětí intrik, a pak vyprávěl o událostech v Čerkesku spoustu podrobností, na které se ho nikdo neptal. Když se ho zeptali, jak mohl on, turecký důstojník a čerkeský vrchní velitel, napsat dopis zjevně určený ruskému generálu Filipsonovi, dopis, který sám je dostatečným důkazem ke všem proti němu vzneseným obviněním, podařilo se mu dostat se z této nebezpečné půdy nedbalou odpovědí, že připravuje odpověď na přiznání, které se mu podvodně připisuje. Skončil rozhovor slibem, že na obvinění vznesená proti němu odpoví v jejich listě; návrh byl přijat s podmínkou, že v jeho dopise nebudou žádné osobní útoky. Tomuto setkání byl přítomen jeden francouzský důstojník, jeden francouzský kněz a jeden arménský publicista a ti prohlásili, že jsou ochotni vydat o něm svědectví před jakýmkoli soudem. Při druhém rozhovoru, 25. dubna, předal Bangya redakci „Presse dʼOrient“ svůj dopis, v němž — v rozporu s dohodou — pomlouval plukovníka Lapiňského a Ibrahima beje, ale pečlivě zamlčoval jméno poručíka Stocka, který byl na neštěstí pro Bangyu stále ještě v Cařihradě. Když byly na naléhání redaktorů provedeny v dopise některé změny, vyšel v „Presse dʼOrient“. Jeho hlavní body jsou:

„Stal jsem se obětí podlých intrik Ibrahima beje a pana Lapiňského. 31. prosince minulého roku navečer mne Ibrahim bej povolal do svého domu k soukromému rozhovoru. Přišel jsem neozbrojen. Sotva jsem vstoupil do místnosti, kde byl Ibrahim bej a kde se už shromáždili moji nepřátelé, byl jsem zatčen a ještě téže noci dopraven do Aderbi. Protože jsem byl v moci svých nepřátel, hrozilo mému životu a životu celé mé rodiny největší nebezpečí, a nebýt pohrůžky Čerkesů, byl bych býval úkladně zavražděn. Ale nakonec mne 19. března vysvobodili čerkeští náčelníci, a teď zas byla řada na Lapiňském, Ibrahimu bejovi i na samém Seferu pašovi, aby se třásli a prosili mě o prominutí za všechno zlo, které mi způsobili. Bývalo by stačilo jediné moje slovo, a jejich hlavy by se skutálely do prachu... Co se týče zachycených dokumentů, které prokazují zradu, nebo shromáždění čerkeských náčelníků a evropských důstojníků, a vůbec jakéhokoli odsouzení... jsou všechny tyhle náramné zajímavosti výmysl korespondenta, agenta a kumpána pana Lapiňského... Takzvaný historický spis, jehož kopii máte v rukou, je pohádka vymyšlená zčásti v Cařihradě panem T... a upravená panem Lapiňským. Je to intrika připravovaná dlouho předem a nastrojená po mém odjezdu do Čerkeska. Tento dokument měl zkompromitovat jednu slavnou osobnost a vymámit peníze na jisté velmoci.“

Několik dní po uveřejnění tohoto dopisu v „Presse dʼOrient“ prohlásil Bangya z důvodů, které zná nejlépe on sám, s typickou pro něho chladnokrevnou drzostí v „Journal de Constantinople“^{^[420]}, že nemůže uznat pravost dopisu, protože ho redaktor „Presse dʼOrient“ značně změnil. Viděl jsem originál dopisu, znám Bangyův rukopis a mohu dosvědčit, že celá změna, na kterou si Bangya stěžuje, spočívá v prostém nahrazení jmen začátečními písmeny a v doplnění několika úvodních řádek, které obsahují chválu redaktorů „Presse dʼOrient“ pro přesnost jejich informací. Všechno, čeho chtěl Bangya dosáhnout, bylo vyvolat pochybnosti veřejného mínění. Protože nebyl s to rozhlásit ještě něco víc, rozhodl se, jakoby re bene gesta^{^[b]}, že se zahalí do umíněného mlčení pronásledované ctnosti. Mezitím se v londýnských novinách objevily dva dokumenty — jeden podepsaný vůdci maďarské emigrace v Cařihradě, druhý plukovníkem Türrem. V prvním dokumentu tíž lidé, kteří připojili své pečeti na doklady dokazující Bangyovu vinu, vyjadřuji svou víru, že „Bangya bude s to se ospravedlnit“, tváři se, že „považují záležitost Mehmeda beje za jeho osobní záležitost“ a „za věc, která naprosto nemá internacionální charakter“, a zároveň cejchují přátele plukovníka Lapiňského jako „zloduchy, jejichž cilem je zasévat nesvár mezi obě emigrace“. Türr, který se mezitím přeměnil v Ahmeda Kjamila beje, prohlašuje ve svém dopise:

„Sotva jsem se dověděl o příjezdu Mehmeda beje do Cařihradu, navštívil jsem ho v doprovodu kapitána Kabata (Poláka) a kategoricky jsem se ho tázal, zda jsou pravdivá přiznání obsažená v memorandu otištěném v novinách. Odpověděl, že byl zrádně zatčen a postaven před komisi složenou z Poláků, že však po dvou zasedáních této komise přišel za ním do vězení pan Lapiňski, velitel osmdesáti dvou Poláků v Čerkesku, a řekl mu, že všechna jeho přiznání před komisi prý nejsou k niěemu; že pro své (Lapiňského) plány nutně potřebuje, aby on (Mehmed bej) vlastní rukou napsal memorandum, které měl Lapiňski už předem napsané a sestavené. On (Mehmed bej) odmítl opsat první memorandum, které mu bylo předloženo — to, které bylo uveřejněno v novinách. Lapiňski je potom pozměnil a připravil druhé memorandum, které on (Mehmed bej) opsal a podepsal, neboť jinak mu hrozilo, že bude zastřelen, a tak zbaven možnosti bránit se proti obžalobám, jimiž by Lapiúski po jeho smrti určitě pošpinil jeho památku. Originál tohoto dokumentu dosud nikdo nikdy nepředložil.

Po tomto prohlášení Mehmeda beje nejsem s to rozpoznat, kdo z tich dvou je vlastně padouch.‘

Z toho je tedy vidět, že na jedné straně tvrdí Türr, že Bangya podepsal své přiznání jen na nátlak a hrozby Lapiňského, kdežto Bangya sám prohlašuje, že jeho přiznání bylo vyrobeno v Cařihradě, a to dokonce před jeho odjezdem do Čerkeska.

Když do Cařihradu konečně došly dopisy Sefera paši a velký počet Čerkesů, byl se všemi těntito manévry konec. Deputace Čerkesů se dostavila k redaktorovi „Presse dʼOrient“, potvrdila všechny uveřejněné podrobnosti o Bangyově zradě a její členové prohlásili, že jsou ochotni pod přísahou na korán vydat svědectví o pravdivosti svých tvrzení před Bangyou samým a před jakýmkoli počtem svědků. Ale ani Bangya se neodvážil předstoupit před tento čestný soud, ani Türr, Tukony, Kalmar, Verres a ostatní jeho ochránci ho nedonutili, aby vystoupil a dokázal svou nevinu.

Ještě za války s Ruskem napsal francouzský velvyslanec pan Thouvenel do Paříže o informace o Bangyovi, a dověděl se, že Bangya je špión, který slouží každému, kdo mu zaplatí. Pan Thouvenel usiloval o to, aby byl Bangya odstraněn z Anapy, ale Bangya se hájil osvědčeními, která měl od Kossutha. Na výzvu k sbratření národů, obsaženou v maďarském manifestu, o němž jsme už psali, odpověděli Poláci plným právem takto:

„Mluvíte k nám o bratrství národů; ukázali jsme vám příklad tohoto bratrství v karpatských soutěskách, na všech cestách Transylvanie, v rovinách u Tisy a Dunaje. Maďarský lid na ně jistě nikdy nezapomene, jako na ně zapomněli ti konstitucionalisté, kteří roku 1848 odhlasovali milióny zlatých a tisíce mužů proti Itálii; jako zapomněli ti republikáni, kteří roku 1849 žebrali v Rusku o krále; jako zapomněli ti státnici, kteří uprostřed války za nezávislost a svobodu volali po vyhnání všeho valašského obyvatelstva z uherského území; jako na ně zapomněli pouťoví řečníci, kteří se potulují po Americe. Řekl^{^[c]} aspoň Američanům, kteří ho platili, jako platí nějakou Lolu Montezovou nebo Jenny Lindovou, řekl jim, že on, řečník, byl první, kdo opustil svou hynoucí zemi, a že poslední, kdo opustil tuto zemi zalitou krví a ztrápenou žalem, byl starý generál, hrdina a Polák — Bem?“

Aby bylo naše líčení úplné, připojujeme ještě tento dopis plukovníka Lapiňského:

Plukovník Lapiňski... pašovi

(Výňatek)

Aderbi, Čerkesko...

Vážený pane, jsou tomu už téměř dva roky, co jsem přišel sem, v odpověď na Vaši prosbu a v důvěře ve Vaše slovo. Nepotřebuji Vaší Excelenci připomínat, jak toto slovo bylo dodržováno. Zůstal jsem beze zbraní, bez oblečení, bez peněz a dokonce i bez dostatečného množství potravin.

Věřím, že se to všechno nedá připisovat nějaké zlé vůli ze strany Vašeho Veličenstva, ale jiným příčinám, především Vašim neštastným stykům s lidmi, kterým jsou zájmy Vaší země cizí. Po celý rok mi byl vnucován jeden z nejprohnanějších ruských špiónů. S boží pomocí jsem zmařil jeho intriky, ukázal jsem mu, že vím, co je zač, a nyní ho mám v moci. Naléhavě prosím Vaši Excelenci, aby přerušila všechny styky s Maďary; střezte se zvláště Steina a Türra — jsou to ruští špióni. Ostatní Maďaři slouži Rusům zčásti nevědomky. Nenechte se svést žádnými projekty továren, dolů a rozsáhlého obchodu. Každý takto vynaložený groš by byl vyhozený oknem, a k tomu právě směřuje všechno úsilí pana Türra, jemuž jde jen o to, abyste utrácel své peníze takovým způsobem, že nepřinesou Vaší zemi žádný užitek a Rusům nijak neuškodí. Co tu potřebujeme, je: dílna na výrobu střelného prachu, stroj na raženi peněz, malý tiskařský lis, obilní mlýn a zbraně, které jsou tu nejen špatné, ale také dvakrát dražší než v Cařihradě; dokonce i zdejší špatná sedla stojí dvakrát tolik co francouzská vojenská sedla. Pomýšlet na doly je vyložená dětinskost. Tady se musí každý groš vynaložit na obranu země, a ne vkládat do spekulací. Vložte všechny své prostředky do výcviku vojska; tak nejen přispějete k dobru své země, ale zvýšíte také svůj osobní vliv. Neutrácejte své prostředky ve snaze naklonit si nějakou stranu. Situace v zemi vypadá prozatím klidná, ale ve skutečnosti je smrtelně nebezpečná. Sefer paša a naib se dosud nesmířili, protože tomu zabraňují ruští špióni. Nelitujte peněz, které tu vynaložíte na výcvik vojska. Jsou to jediné dobře vynaložené peníze. Nepomýšlejte na děla. Vyšel jsem z dělostřelectva a velmi dobře vím, jaká je jejich hodnota. Stalo se to, co jsem předpověděl před svým odjezdem. Rusové byli zpočátku překvapení hřměním našich děl, ale teď se našim dělům smějí. Tam, kde já postavím dvě, postaví jich Rusové dvacet; a pokud nemáme pravidelné jednotky na obranu svých děl, Rusové se jich zmocní, protože Čerkesové nevědí, jak je bránit, a my sami můžeme padnout do zajetí.

Ještě jedna poznámka. Moji lidé a já, pašo, jsme ochotni oddat se obraně Vaší země a já do osmi měsíců zvětším svůj oddíl na 600 střelců, 260 jezdců a 260 dělostřelců, jestliže mi pro ně pošlete potřebnou výstroj a výzbroj.

Jestliže do dvou měsíců nedostanu nic, nalodím se a vrátím se do Turecka, a celá vina bude pak na Vás — ne na mně a mých Polácích. Nemám v úmyslu Čerkesy ani využívat, ani klamat. Nemohu-li jejich i své vlastní věci sloužit jak se patří, odejdu od nich.

Poslal jsem do Cařihradu Stocka. Bylo by pro Vás nejlepší, kdybyste mu dal všechno, co můžete, a poslal ho ihned zpátky. Nechť Vás bůh chrání. Zapřísáhám Vás, neodkládejte nic na zítřek. Neztrácejte ani okamžik, jinak Vás ztracený čas přijde draho.

Lapiňski

Napsal K. Marx 7. září 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5436 z 23. září 1858

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde. (Pozn. red.).

b — jako by se všechno dařilo. (Pozn. red.)

c — tj. Kossuth. (Pozn. red.)

419 Havasovo litografované zpravodajství vydávala zpravodajská agentura Charlese Havase, založená roku 1839 v Paříži. Později dodávala zprávy a dopisy, které dostávala od svých dopisovatelů, novinám, časopisům i jiným zájemcům. S rozvojem telegrafického přenášení zpráv se stala, podobně jako jiné kanceláře tohoto druhu, polooficiální zpravodajskou agenturou.

420 „Journal de Constantinople“ [„Cařihradský časopis“] — turecký list, který vycházel francouzsky od roku 1846; byl vydržován tureckou vládou a plnil funkci poloúředního orgánu a zároveň zprostředkoval francouzský vliv v Turecku. Vycházel šestkrát za měsíc.