Karel Marx
Vláda pretoriánů
Paříž 22. února 1858
„Kdy bude lvobijce Gérard jmenován ministrem školství?“, ptají se v pařížských předměstích od chvíle, kdy byl generál Espinasse, nechvalně známý od Dobrudže[320], jmenován ministrem vnitra a veřejné bezpečnosti. V Rusku, jak známo, stojí generál jezdectva v čele svatého synodu. Proč by nemohl generál Espinasse řídit ministerstvo vnitra, když se Francie stala výlučnou otčinou[a] pretoriánů? Takovými zjevnými nehoráznostmi se naprosto otevřeně vyhlašuje vláda taseného meče a Bonaparte chce, aby Francie jasně chápala, že císařská moc nespočívá na vůli národa, nýbrž na 600 000 bodácích. Proto pretoriáni posílají přípisy, které sestavují velitelé různých pluků podle vzoru dodaného z Tuilerií, a které se úzkostlivě vyhýbají sebenepatrnější zmínce o takzvané „vůli lidu“; proto byla Francie rozdělena na pět pašalíků; proto se z ministerstva vnitra stal přívěsek armády. Tím však změny nekončí. Proslýchá se, že asi 60 prefektů má co nevidět upadnout v nemilost a mají je vystřídat převážně vojáci. Řízení prefektur mají převzít penzionovaní plukovníci a podplukovníci. Antagonismus mezi armádou a obyvatelstvem má být zárukou „veřejné bezpečnosti“, tj. bezpečnosti hrdiny od Satory[321] a jeho dynastie.
Jeden velký současný historik pravil, že Francii od doby velké revoluce vždycky ovládala armáda, jakkoli se tato skutečnost zakrývá. Je jisté, že v době císařství, restaurace, za Ludvíka Filipa a republiky z roku 1848 vládly různé třídy; za císařství rolnictvo, dítě revoluce z roku 1789; v období restaurace to byli velcí pozemkoví vlastníci; za Ludvíka Filipa vládla buržoazie; a ukázalo se, že republika z roku 1848 byla, proti záměrům svých zakladatelů, nezdařeným pokusem o rozdělení vlády rovným dílem mezi stoupence legitimní monarchie a červencové monarchie. Avšak všechny tyto režimy se nakonec opíraly o armádu. Což nebyla dokonce i ústava republiky z roku 1848 vypracována a vyhlášena za stavu obležení, tj. za vlády bodáku? Což tuto republiku nezosobňoval generál Cavaignac? Což ji nezachránila armáda v červnu roku 1848 a znovu v černu 1849 a což ji nakonec táž armáda nenechala v prosinci 1851 padnout? Co je tedy nového na režimu, který Ludvík Bonaparte nyní otevřeně vyhlásil? To, že vládne pomocí armády? Jeho předchůdci od dnů thermidoru[322] činili totéž. Avšak i když ve všech dosavadních obdobích se vládnoucí třída, jejíž příchod k moci odpovídal specifickému vývoji francouzské společnosti, opírala v boji proti svým odpůrcům o armádu jako ultima ratio[b], zájem určité společenské třídy nicméně převládal. V období druhého císařství mají však převládat zájmy samé armády. Armáda už nemá udržovat nadvládu jedné části národa nad druhou. Armáda má udržovat svou vlastní nadvládu, zosobněnou svou vlastní dynastií, nad celým francouzským národem.
Armáda má představovat stát v protildadu ke společnosti. Nemysleme si, že Bonaparte si neuvědomuje nebezpečí svého pokusu. Tím, že se prohlásil za vůdce pretoriánů, označil každého pretoriánského pohlavára za svého soupeře. Jeho vlastní stoupenci, v čele s generálem Vaillantem, nesouhlasili s rozdělením francouzské armády na pět maršálství a namítali, že i když to prospívá pořádku, neprospívá to císařství a že to jednoho dne povede k občanské válce. V Palais Royal[323], který je novým obratem císařské politiky nejvýš znepokojen, se přetřásaly zrady Napoleonových maršálů v čele s Berthierem.
Jak si bude pět maršálů v budoucnosti počínat v kritické situaci, když jeden druhého na smrt nenávidí, lze nejlépe posoudit z jejich minulosti. Magnan zradil Ludvíka Filipa; Baraguay dʼHilliers zradil Napoleona; Bosquet zradil republiku, jí vděčil za své povýšení a k jejímž zásadám se, jak známo, hlásil. Castellane dokonce ani nečekal na skutečnou katastrofu a zradil samého Ludvíka Bonaparta. Za války s Ruskem dostal telegrafickou zprávu tohoto zněni: „Imperátor je mrtev.“ Ihned sepsal provolání ve prospěch Jindřicha V. a poslal je do tisku. Lyonský prefekt obdržel přesnější telegrafickou zprávu tohoto znění: „Ruský imperátor je mrtev.“ Provolání se ututlalo, ale všude se o něm mluvilo. Pokud jde o Canroberta, je možná císařovi oddán, ale je to jen zlomek z celku a hlavně není s to být celkem. Všech pět maršálů si uvědomovalo obtížnost úkolu, který měli splnit, a tak dlouho váhali přijmout svá velitelská místa, že na jejich souhlas už nebylo možné čekat; když to Bonaparte viděl, přidělil sám každému oblast jeho působnosti, listinu předal panu Fouldovi, aby ji doplnil a zaslal redakci „Moniteuru“. Tak bylo konečně jmenování všech pěti maršálů oficiálně oznámeno, ať se jim to líbilo nebo nelíbilo. Bonaparte se však neodvážil dokončit svůj plan tím, že by jmenoval Pélissiera generálem polním maršálem. O Napoleonově maršálské pětce můžeme říci totéž, co prý odpověděl princ Jérôme Napoleon Fouldovi, jehož Bonaparte k svému strýci poslal, aby mu předal jmenování na první místo v regentské radě. Bývalý vestfálský král velmi nezdvořile nabídku odmítl a vypoklonkoval podle pařížských klepů Foulda těmito slovy: „Du reste[c], vaše regentská rada je sestavena s jediným cílem: abyste mohli jeden druhého dát co nejrychleji zatknout.“ Opakujeme, že nelze předpokládat, že Ludvík Bonaparte neví o nebezpečí, které hrozí jeho novopečenému systému. Nemá ale na vybranou. Chápe svou situaci i netrpělivost francouzské společnosti zbavit se jeho i jeho císařské maškarády. Ví, že různé strany se vzpamatovaly ze svého ochromení a že obchodní zemětřesení otřáslo materiální základnou jeho spekulantského režimu. Proto nejenže připravuje válku proti francouzské společnosti, ale dokonce to otevřeně prohlašuje. Jeho rozhodnutí zaujmout bojovný postoj vůči Francii odpovídá i jeho nepřátelský postoj k nejrůznějším stranám. Například když Cassagnac napadl v „Constitutionnelu“ pana Villeimana jako „podněcovatele nenávisti“ k císařství a obvinil „Journal des Débats“ ze „spoluviny“ na atentátu, „protože o něm mlčel“, považovalo se to zpočátku za naivní horlivost člověka, jehož Guizot nazval roi des dróles[d]. Brzy však vyšlo najevo, že článek redakci „Constitutionnelu“ vnutil ministr školství pan Rouland a sám jej korigoval. Toto vysvětlení podal, mimochodem, panu de Sacymu z „Débats“ pan Mirès, majitel „Constitutionnelu“, který nechtěl nést za článek odpovědnost. Součástí Bonapartovy hry se tedy stává obviňovat všechny strany z nepřátelství k jeho osobě. Patří to k jeho systému. Dává tím jasně na srozuměnou, že si nedělá žádné iluze o všeobecném odporu proti své vládě, ale že je připraven odpovědět kartáči a kulkami.
Napsal K. Marx 22. února 1858
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5270 z 12. března 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Slovní hříčka: ministerstvo vnitra — Home Ministry; domov, otčina — home. (Pozn. red.)
b — poslední argument. (Pozn. red.)
c — ostatně. (Pozn. red.)
d — králem bláznů. (Pozn. red.)
320 Podle rozkazu francouzského velení podnikl generál Espinasse v čele expediěního sboru v červenei a srpnu 1854 tažení proti ruským vojskům u Dobrudže (oblast mezi dolním tokem Dunaje a Černým mořem patřící Turecku). Protože však ve vojsku vypulda epidemie cholery, ztratil Espinasse přes polovinu svého sboru, aniž na Rusy narazil. Tažení skončilo potupným ústupem.
321 Hrdina od Satory Marx tak nazývá Ludvika Bonaparta. Ludvík Bonaparte, tehdy president francouzské republiky, uspořádal 10. října 1850 na pláni Satory u Versailles velkou vojenskou přehlídku a pohoštění vojsk. Ludvík Bonaparte, který se chystal ke státnímu převratu, se tak pokoušel podplatit armádu; dosáhl toho, že jezdectvo jej na přehlídce zdravilo voláním „At žije císař!“
322 9. thermidor (27.—28. července 1794) — kontrarevoluční převrat, kterým byla svržena vláda jakobínů a nastoleno panství velké buržoazie.
323 Palais Royal (Královský palác) — palác v Paříži, byl od roku 1643 sídlem Ludvíka XIV. a od roku 1692 se stal vlastnictvím orleánské větve Bourbonů V padesátých letech byl sídlem bývalého vestfálského krále Jérôma Bonaparta, strýce Napoleona III., a jeho syna Josepha Bonaparta, který měl do narození syna Napoleona III. titul francouzského prince následníka.
Zde narážka na napjatý vztah mezi Jérômem a Ludvíkem Bonapartem .