Příčiny vzniku peněžní krize v Evropě

Karel Marx

*Příčiny vzniku peněžní krize v Evropě

Peněžní krize v Německu, která začala asi v polovině září letošniho roku, dosáhla 26. září svého vrcholu a pak postupně slábla, podobně jako peněžní panika v Anglii roku 1847, jež se poprvé projevila koncem dubna, vyvrcholila 4. května a pak postupně mizela. Několik předních bankovních domů v Londýně se tehdy rozhodlo přinést oběti, aby se za paniky získal určitý oddech, a to byl začátek katastrofy, jež je postihla o několik měsíců později. Podobné výsledky se brzy projeví v Německu, protože základní příčinou paniky nebyl nedostatek oběživa, nýbrž disproporce mezi pohotovým kapitálem a obrovským rozsahem průmyslových, obchodních a spekulačních podniků, které tehdy byly v běhu. Panika byla dočasně překonána tím, že různé vládní, akciové a soukromé banky zvýšily diskontní sazbu; některé z nich zvýšily svou diskontní sazbu na 6 %, a jiné dokonce na 9 %. Tímto zvýšením diskontní sazby byl zastaven odliv drahých kovů, byl ochromen dovoz zahraničních výrobků, vysokými úroky byl přilákán zahraniční kapitál, nezaplacené dluhy byly vypověděny a francouzská Crédit mobilier, která měsíc předtím zaplatila smluvně stanovené splátky na německé železnice směnkami z ochoty, byla nucena zaplatit v hotovosti; Francie musela tehdy vůbec zaplatit své dluhy za dovoz obilí a potravin kovovými penězi. Peněžní panika v Německu se tak odrazila a vrátila do Francie, kde ihned nabyla ještě hrozivější podoby. Francouzská banka podle příkladu německých bank zvýšila svou diskontní sazbu na 6 %. Již 30. září ji toto zvýšení přinutilo, aby požádala Anglickou banku o půjčku víc než jednoho miliónu liber št. V důsledku toho zvýšila Anglická banka 1. října svou diskontní sazbu na 5 %, dokonce ani nečekala na pravidelnou čtvrteční ředitelskou poradu což bylo něco, co se od peněžní paniky z roku 1847 ještě nestalo. Přes toto zvýšení úroku unikalo i nadáte ze sklepení v Threadneedle Street^{^[70]} za 40 000 liber št. zlata denně, a Francouzská banka se musela denně loučit s přibližně 6 milióny franků v mincích, zatímco mincovna denně vydávala jen 3 milióny franků, z nichž pouze 120 000 franků bylo ve stříbře. Anglická banka, aby neutralizovala zhoubný vliv Francouzské banky na své zlaté rezervy, zvýšila asi o týden později znovu svou diskontní sazbu u směnek s šedesátidenní lhůtou na 6 % a u směnek s delší lhůtou na 7 %. V odpověď na tuto laskavost vydala Francouzská banka 6. října nové nařízení, jímž odmítla eskontovat jakékoli směnky s lhůtou delší než šedesát dnů a prohlásila, že nebude na fundované cenné papíry poskytovat půjčky vyšší než 40 % jejich hodnoty a na železniční akcie nad 20 % jejich hodnoty, a i to jen na lhůtu jednoho měsíce. Avšak přes všechna tato opatření nebyla Anglická banka s to zastavit odliv zlata do Francie, stejně jako nebyla Francouzská banka s to zmírnit paniku v Paříži nebo omezit únik kovových peněz do jiných částí evropského kontinentu. O síle paniky ve Francii svědčí pokles kursů akcií Crédit mobilier z 1680 franků (záznam z 29. září) na 1465 franků (6. října), to znamená pokles o 215 franků za osm dní, přičemž až do 9. října se přes všechno ohromné úsilí nepodařilo znovu zvýšit jejich kurs o víc než 15 franků. Není ani třeba říkat, že státní cenné papíry také příslušně poklesly. Je sotva něco směšnějšího než nářek Francouzů nad tím, že jejich kapitál uniká do Německa, když jsme předtím od pana Isaaca Péreira, velkého zakladatele společnosti Crédit mobilier, slyšeli velkohubá ujištění, že prý francouzský kapitál je nadán zvláštním kosmopolitním charakterem. Za všeho tohoto zmatku připravil však veliký francouzský kouzelník Napoleon III. svůj univerzální všelék. Zakázal tisku psát o finanční krizi; ústy svých četníků naznačil směnárníkům, že by bylo vhodné, aby ze svých výkladních skříní odstranili nabídku, že dávají na stříbro ážio, a nakonec dal ve svém „Moniteuru“ ze 7. října otisknout zprávu, která mu byla adresována jménem jeho vlastního ministra financí a v níž se tvrdí, že všechno je v nejlepším pořádku a že veřejnost jen nesprávně hodnotí události. Na neštěstí se však dva dny nato vytasil guvernér Francouzské banky s měsíční zprávou, v níž byly tyto údaje:

	Říjen	Záři
	(ve francích)
Hotovost v pokladně	77 062 910	113 126 401
Hotovost v pobočkách	89 407 036	122 676 090
Směnky eskontované v bance	271 955 426	221 308 498
Směnky eskontované v pobočkách banky	239 623 602	217 829 320
Ážio na zlato a stříbro	2 128 594	1 496 313

Jinými slovy, za jeden měsíc se pokladní hotovost snížila o 69 332 545 franků, eskont směnek se zvýšil o 72 441 210 franků, přičemž ážio při nákupu zlata a stříbra se proti září zvýšilo o 632 281 franků. Na neštěstí je fakt i to, že tezaurace drahých kovů dostihuje dnes u Francouzů nebývalého rozsahu a že se stále víc šíří pověsti, že banka přestane vyplácet v hotovosti. Napoleonův zásah na peněžním trhu je asi stejně účinný, jako byl jeho zásah proti vodám řeky Loiry v zaplavených oblastech^{^[71]}.

Současná krize v Evropě je komplikována také tim, že odliv drahých kovů, který je obvykle předzvěstí obchodních otřesů, se prolíná se znehodnocením zlata ve srovnání se stříbrem. Nezávisle na všech ostatních obchodních a průmyslových faktorech muselo toto znehodnocení nutně povzbudit ty země, kde existuje dvojí měna a kde musejí být přijímány platby ve zlatě a stříbře v určitém poměru (který je sice stanoven zákonem, ale jak ukazují ekonomické skutečnosti, je nesprávný), aby vyvážely své stříbro na ty trhy, kde existuje zlatý standard a kde se oficiální cena stříbra neodchyluje od jeho tržní ceny. Protože v tomto vzájemném vztahu jsou Anglie a Francie, musí stříbro pochopitelně unikat z Francie do Anglie a zlato z Anglie do Francie, dokud její stříbrná měna nebude nahrazena zlatou. Na jedné straně je samozřejmé, že taková výměna obvyklého oběživa musí být doprovázena dočasnými potížemi, s těmito potížemi se však dá bojovat buď zavedením zlaté měny a stažením stříbra z oběhu, jak se také stalo, nebo demonetizací zlata a zavedením čistě stříbrné měny, jak to učinilo Holandsko roku 1851 nebo v poslední době Belgie. Na druhé straně je zřejmé, že kdyby nebyl působil jiný faktor než znehodnocení zlata ve srovnání se stříbrem, pak by byl všeobecný odliv stříbra z celé Evropy a Ameriky sám sebe neutralizoval a paralyzoval, protože nenadálé uvolnění takového množství stříbra a jeho stažení z oběhu v době, kdy neexistoval zvláštní rezervoár, kam by se toto stříbro odčerpalo, by bylo muselo způsobit pokles jeho ceny ve srovnání se zlatem, neboť tržní cena každého zboží je dočasně určována poměrem mezi nabídkou a poptávkou a teprve v průměru několika let výrobními náklady. Demonetizace zlata v holandských a belgických bankách mohla jen velmi nepatrně ovlivnit hodnotu stříbra, protože stříbro bylo v těchto zemích hlavním směnným prostředkem; proto tato změna měla spíš právní než ekonomický ráz. Lze ovšem přiznat, že tyto změny otevřely nabídce střibra nevelký trh, a tak do určité míry zmírnily potíže.

Je pravda, že v uplynulých čtyřech či pěti měsících se množství mincí v Rakouské národní bance zvýšilo z 20 miliónů dolarů na 43 miliónů; celá tato částka je uschována ve sklepeních banky, protože Rakousko ještě neobnovilo výplaty v hotovosti. Hlavní část tohoto přírůstku, jenž činí 23 miliónů dolarů, byla získána z Paříže a Německa za železnice, které koupila Crédit mobilier. To je bezpochyby jedna z příčin, která vysvětluje nedávný odliv stříbra, byla by však chyba připisovat této okolnosti rozhodující vliv na to, co se v poslední době projevilo na peněžním trhu. Nesmíme zapomínat, že v letech 1848 až 1855 bylo na světové peněžní trhy vrženo za 105 miliónů liber št. zlata, vytěženého v Kalifornii a v Austrálii, nepočítaje v to těžbu v Rusku a jinde, odkud zlato přicházelo už dříve. Optimističtější freetradeři předpokládají, že z těchto 105 miliónů bylo 52 miliónů zapotřebí k dnešnímu rozšíření obchodu, a to buď jako oběživo, bankovní rezervy, pruty zlata k vyrovnávání platebních bilancí a zlepšení obchodní bilance mezi různými zeměmi, nebo na přepychové předměty. Pokud jde o zbývající 53 milióny, této částky bylo, jak předpokládají freetradeři (domníváme se, že uvedli poněkud nižší částku), použito k nahrazení stejného množství stříbra, jež bylo dříve v oběhu v Americe a ve Francii, a to 10 miliónů v Americe a 43 milióny ve Francii. Jak se tento přesun uskutečnil, můžeme vyčíst z oficiálnich celních výkazů o pohybu zlata a stříbra ve Francii v roce 1855:

Dovoz zlata roku 1855		Dovoz stříbra roku 1855
Pruty	11 045 268 liber št.	Pruty	1 717 459 liber št.
Mince	4 306 887 "	Mince	3 121 250 "
	————————		————————
Celkem	15 352 155 liber št.	Celkem	4 838 709 liber št.
Vývoz zlata roku 1855		Vývoz stříbra roku 1855
Pruty	203 544 liber št.	Pruty	3 067 229 liber št.
Mince	6 306 060 "	Mince	9 783 345 "
	————————		————————
Celkem	6 509 604 liber št.	Celkem	12 850 574 liber št.
Saldo dovozu		Saldo vývozu
zlata	8 842 551 liber št.	stříbra	8 011 865 liber št.

Nikdo tedy nemůže tvrdit, že uvolnění tak velkého množství stříbra (53 miliónů liber št.) je způsobeno buď přesuny v oběhu peněz ve Francii a Americe, nebo tezaurováním v rakouské bance, nebo oběma příčinami. Naprosto správné bylo konstatování, že italští a levantští obchodníci zjevně dávají stříbru, jež není ohroženo znehodnocením jako zlato, přednost před jinými penězi, že Arabové získali a tezaurovali velké množství stříbra, a konečně, že francouzští obchodníci s obilím platili za své nákupy v oblasti Černého a Azovského moře raději stříbrem, které stahovali z Francie, kde se udržuje jeho stará relace ke zlatu, místo aby platili zlatem, jehož relace ke stříbru se v jižním Rusku změnila. Shrneme-li všechny tyto příčiny odlivu stříbra, můžeme odhadnout množství stříbra, které tímto způsobem bylo odčerpáno, nanejvýš na 15 nebo 16 miliónů liber št. Někteří národohospodáři uvádějí v britských novinách zcela absurdně jako další zvláštní příčinu tohoto odlivu stříbra válku na Východě, přestože ji zahrnuli do celkového odhadu 52 miliónů ve zlatě, které si vyžádaly rostoucí potřeby moderního obchodu. Nemohou ovšem požadovat na stříbře, aby plnilo touž funkci, kterou plnilo zlato. Kromě všech těchto zvláštních vlivů působí tedy ještě další významný faktor, který vede k odlivu stříbra, a tím je obchod s Čínou a Indií, který, a to je velmi zajímavé, byl také charakteristickým rysem velké krize z roku 1847. K této otázce se ještě vrátím; protože je důležité studovat ekonomické předzvěsti krize, k níž se v Evropě schyluje.

Naši čtenáři jistě pochopí, že ať je okamžitá příčina peněžní paniky a odlivu drahých kovů, označovaného za bezprostřední podnět k ní, jakákoli, dozrály v Evropě už všechny prvky obchodní a průmyslové krize. Ve Francii byly tyto prvky ještě vystupňovány špatnou sklizní hedvábí, nedostatečnou sklizní vína, velkým dovozem obilí v důsledku částečné neúrody v roce 1855 a záplav v roce 1856 a konečně i nedostatkem obytných domů v Paříži, který byl způsoben Bonapartovými hospodářskými machinacemi. Pokud jde o nás, zdá se, že stačí seznámit se důkladně s finančním manifestem pana Magna, který jsme uveřejnili v sobotu, abychom si potvrdili domněnku, že bez ohledu na druhý pařížský kongres, který se nyní schází, a bez ohledu na neapolskou otázku^{^[72]} si třetí Napoleon právem bude moci gratulovat, jestliže rok 1857 nepřinese Francii horší příznaky než ty, které před deseti lety doprovázely rok 1847.

Napsal K. Marx kolem 14. října 1856
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 4843 z 27. října 1856

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

70 Threadneedle Street — ulice v Londýně, kde je sídlo Anglické banky.

71 Když došlo na jaře roku 1856 v údolí Rhôny a Loiry k záplavám, odjel Napoleon III., v honbě za popularitou, do postižených departementů a projížděl na člunu jednotlivými zatopenými městy a vesnicemi a rozdával obětem povodně finanční pomoc. Napoleon III. tehdy také v dopise ministru veřejných prací doporučil různá opatření, která by podle jeho názoru mohla zabránit, aby se podobné přírodní katastrofy neopakovaly.

72 Druhým pařížskýn kongresem nazývá Marx ironicky návrh na porady evropských zemi, na nichž se měla mírnou cestou vyřešit otázka takzvaného neuchâtelského konfliktu, který vznikl na podzim 1856 mezi Pruskem a Švýcarskem. Knížectví Neuchâtel a hrabství Valangin (německý název Neuenburg a Valendis) bylo v letech 1707 až 1806 státečkem podřízeným Prusku. Roku 1806, za napoleonských válek, připadl Neuchâtel Francii. Roku 1815 byl podle rozhodnuti vídeňského kongresu připojen ke švýcarskému spolku jako jeho dvacátý první kanton, přitom však zůstával vazalsky závislý na Prusku. 29. února 1848 vypulda v Neuchâtelu buržoazní revoluce, která skoncovala s pruskou nadvládou a vyhlásila republiku. Avšak podle dohody mezi Anglií, Francií a Ruskem, podepsané 24. května 1852, byla znovu uznána práva pruského krále na Neuchâtel. V září 1856 vypuklo v neuchâtelském knížectví roajalistické povstání, jehož účastníky švýcarská vláda zatkla. Pruský král žádal, aby zatčení byli propuštěni. Švýcarská vláda odpověděla tím, že vyzvala pruského krále, aby se zřekl svých práv na Neuchâtel. Porada evropských zemí o Neuchâtelu se měla konat v Paříži v březnu 1857 (došlo k ní 5. března). Podnět k poradě dala francouzská vláda, neboť bylo nebezpečí, že se z konfliktu vyvine válka na francouzských hranících.

Neapolskou otázku vznesli na pařížském kongresu roku 1856 piemontští zmocněnci, kteří upozornili účastníky kongresu na teror v neapolském království (Království obou Sicílií). Francie a Anglie na kongresu odsoudily teror vlády neapolského království, protože se obávalý, že krvavá reakce, kterou rozpoutala, povede k vzplanutí revolučního hnutí. V nótách, zaslaných neapolské vládě v květnu 1856, tuto vládu vyzývaly, aby změnila svou politiku, dostaly však odmítavou odpověď. V říjnu odvolaly Francie a Anglie z Neapole své vyslance a uvedly své eskadry do bojové pohotovosti — francouzskou v Toulonu a anglickou u ostrova Malty. Ale pro neshody mezi Anglií a Napoleonem III., který chtěl v neapolském království znovu nastolit bonapartovskou dynastii, k neapolské výpravě nedošlo.