Polský mítink

Karel Marx

Polský mítink

Londýn 14. srpna. Opětovné zlobné výpady vládních listů proti velkému polskému mítinku, který se konal minulou středu v St. Martinʼs Hall, nás nutí k několika poznámkám na okraj. Iniciativa k tomuto mítinku vyšla zřejmě od samé vlády. Schůze se konala pod hlavičkou „Literární společnosti přátel Polska“^{^[268]}, která se skládá jednak ze stoupenců Czartoryského, jednak z příslušníků polonofilské anglické aristokracie. Od svého vzniku byla společnost slepým nástrojcm v rukách Palmerstonových, který ji řídil a kontroloval prostřednictvím nedávno zemřelého lorda Dudleyho Stuarta. Polské adresy a deputace, které Společnost každoročně Palmerstonovi posílala, byly jedním z hlavních prostředků, jimiž si udržoval pověst „protiruského“ politika. Stoupenci Czartoryského měli zase z tohoto spojení důležité výhody: mohli vystupovat jako jediní důstojní, tak říkajíc „oficiální“ představitelé polské emigrace, potlačovat demokratickou stranu emigrantů a používat značných materiálních prostředků Společnosti k verbování členů do své vlastní strany. Mezi Literární společností a „Centralizací“^{^[269]} polské Demokratické společnosti jsou již dlouho ostré: spory. V roce 1839 uspořádala Centralizace v Londýně velký veřejný mítink, na němž odhalila intriky „Literární“ společnosti, objasnila historickou minulost Czartoryských (to udělal Ostrowski, autor anglicky psaných dějin Polska^{^[270]}) a důrazně prohlásila, že je proti diplomaticko-aristokratickým „obnovitelům“ Polska. Od toho okamžiku bylo postavení, které si „Literární“ společnost uzurpovala, otřeseno. Mimochodem ještě poznamenejme, že se během událostí z let 1846, 1848—1849^{^[271]} vytvořil třetí element polské emigrace, socialistická frakce, která však bojuje společně s Demokratickou společností proti straně Czartoryského.

Účel mítinku, který se konal z podnětu vlády, byl trojí: vytvořit polskou legii, poslat ji na Krym, a zbavit se tak části „polského zahraničí“; obnovit Palmerstonovu popularitu; a konečně vydat jakékoli případné polské hnutí do Palmerstonových a Bonapartových rukou. Vládní listy tvrdí, že účel schůze zmařilo hluboce založené spiknutí ruských agentů. Není nic směšnějšího než toto tvrzení. Většina účastníků schůze v St. Martinʼs Hall byli londýnští chartisté. Pozměňovací návrh namířený proti vládě^{^[a]} předložil urquhartovec a jiný urquhartovcc jej podpořil — byli to Collet a Hart. V sále byly rozdávány letáky s tímto obsahem:

„Schůzi svolali angličtí aristokrati, kteří usilují jen o to, aby se udržel starý britský vládní systém“ atd., „Polsko zavrhuje jakékoli spojenectví s nynějšími evropskými vládci, nechce být obnoveno žádnou z existujících vlád, nechce se stát pouhým nástrojem diplomatických intrik“ atd.

Letáky podepsali předseda a tajemník „Polského demokratického výboru“. Uvážíme-li, že londýnští chartisté, urquhartovci a skutečně „demokratická“ polská emigrace rozhodně nejsou v přátelských vztazích, pak jakékoli podezření ze „spiknutí“ odpadá. Bouřlivé scény na mítinku vyvolal jen a jen předseda, lord Harrington, který naprosto neparlamentárně odmítl přečíst Colletův pozměňovací návrh a dát o něm hlasovat. Bouře odporu ještě zesílila, když tajemník „Literární společnosti přátel Polska“ plukovník Szulszewski dostal nápad zavolat policistu a dát Colleta zatknout. Vřava přirozeně vyvrcholila, když lord Harrington, sir Robert Peel a jejich přátelé utekli z tribuny a opustili místnost. Jakmile byl místo Harringtona zvolen předsedou George Thompson, nastal ihned zase klid.

Představitelé anglické vládnoucí třídy, kteří se skvěli na tomto polském mítinku, rozhodně nemohli vzbudit zvláštní respekt k aristokracii. Hrabě Harrington je snad velmi dobrý člověk, ale rozhodně je velmi špatný řečník. Trapnější podívanou nikdo nezažil. Jen s největší námahou dokázalo jeho lordstvo vykoktat dvě souvislá slova a do této chvíle ani jednu větu své řeči neukončil. To za něho udělali — stenografové. Jeho lordstvo je voják, a nepochybně statečný, ale soudě podle toho, jak vedl polský mítink, může dělat cokoli, jen ne být vůdcem. Jako řečník je lord Ebrington, který pomáhal na svět nedělnímu zákonu, jen o málo lepší než hrabě Harrington. Jeho fyziognomie prozrazuje umíněnost, jeho lebka má tvar beranu. Má jednu nepopiratelnou přednost: nelze jej porazit argumenty. Napoleon jednou prohlásil, že Angličané nikdy nevědí, že jsou poraženi. Po této stránce je Ebrington vzorný Angličan.

Po lordech mluvili baroneti. Lord Ebrington předložil vládní návrh o obnovení Polska. Po něm se ujal slova sir Robert Peel a podpořil návrh. V mnohém směru si nelze představit větší kontrast než kontrast mezi „členem za Tamworth“ (Peel) a „členem za Marylebone“ (Ebrington). První je rozený a nevázaný chvastoun, druhý je afektovaný a puritánský zbabělec. První je zábavný, druhý vzbuzuje odpor. Sir Robert Peel působí dojmem obchodního cestujícího s vínem povýšeného do šlechtického stavu, lord Ebrington působí dojmem inkvizitora obráceného na protestantismus. Kdyby se Tony Lumpkin a švihák Brummell spojili v jednu osobu, vzniklo by z toho něco zhruba stejně nesourodého, jako je Peelovo vzezření, oblečení a chování. Je to neobvyklá smíšenina klauna a dandyho. Palmerston je pro tuto tamworthskou zvláštnost velmi zaujat. Považuje ji za užitečnou. Když chce vědět, jakým směrem vane vítr lidu, vystrčí Roberta Peela jako korouhvičku. Když potřeboval vědět, zda anglické veřejné mínění schválí vypovězení Victora Huga a dalších z Anglie, pronesl sir Robert Peel na jeho přání řeč, v níž odsuzoval emigranty a obhajoval Bonaparta.^{^[272]} Právě tak to dělá i teď pokud jde o Polsko. Používá ho jako „tykadla“. Pro tuto ne příliš důstojnou úlohu se Peel zvlášť dobře hodí. Je to, co Angličané nazývají „a chartered libertine“, patentovaný větroplach, privilegovaný podivín, za jehož nápady a výpady, manýry, slova a činy nebude muset žádná vláda ani strana odpovídat. Sir Robert přišel na polský mítink vyparáděný a, jak se říká, nalíčený jako artista. Měl asi šněrovačku, v knoflíkové dírce měl jasně červenou růži, navoněný byl jako modistka a v pravé ruce točil ohromným deštníkem, jímž si při své řeči klepal do taktu. Ironickou shodou okolností vystoupil hned za lordy a baronety pan Tite, bývalý místopředseda Sdružení pro správní reformu. Od doby, kdy byl vlivem tohoto Sdružení nazýván Solónem z Bathu, zahájil, jak známo, svou parlamentní dráhu tím, že hlasoval proti Scullyho návrhu na částečnou správní reformu a pro Palmerstonovu půjčku, zatímco při hlasování o Roebuckově návrhu se velmi umírněně zdržel hlasování. Zdálo se, že si na něj baroneti posměvačně ukazují: „Hleďte, jakou máme za sebe náhradu!“ Pana Tita není nutno blíže popisovat. To za nás učinil Shakespeare, když vytvořil nesmrtelného Nehlubu, kterého Falstaff přirovnává k panáčkovi vykrájenému po obědě ze sýrové kůry.^{^[b]}

Na rozdíl od všech těchto pánů zapůsobil neznámý mladý plebejec Hart hned při svých prvních slovech dojmem člověka, který je povolán uchvacovat a ovládat masy. Nyní již chápeme nevoli vlády nad polským mítinkem. Byla to porážka nejen pro Palmerstona, nýbrž ještě víc pro třídu, kterou zastupuje.

Napsal K. Marx 13. srpna 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 379 ze 16. srpna 1855

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Doslovný text Colletova pozměňovacího návrhu přijatého na mítinku zní: „Tento mítink, který si upřímně přeje obnovení polské národnosti, nemůže zapomenout, že zničení této národnosti bylo zaviněno hlavně věrolomným jednáním Palmerstona v letech 1830—1846, a proto pokud Palmerston zůstává ve službách koruny, může být jakýkoli návrh na obnovení Polska jen léčkou a podvodem. Pravdivost tohoto tvrzení dokazuje také to, že Palmerston vede válku tak, aby Rusko co nejméně poškodil, zatímco mírové podmínky, které navrhuje, by úplně zničily celistvost a nezávislost Turecka.“ (Marxova poznámka).

b Viz Shakespeare, „Král Jindřich IV.“, část druhá, 3. jednání, 2. scéna. (Pozn. red.)

268 Mítink v St. Martinʼs Hall se konal 8. srpna 1855; zpráva o tom byla otištěna v „Peopleʼs Paper“ 11. srpna 1855.

„Literární společnost přátel Polska“ byla vytvořena roku 1832 v Londýně po vzoru Literární společnosti, kterou založilo téhož roku v Paříži konzervativní šlechticko-monarchistické křídlo polské emigrace v čele s Adamem Czartoryským.

269 „Centralizace“ — vedoucí výkonný orgán polské Demokratické společnosti, vytvořený roku 1836. Demokratická společnost vznikla roku 1832 ve Francii jako organizace levého šlechticko-buržoazního křídla polské emigrace. Program Společnosti obsahoval požadavek zrušení feudálních břemen a stavovské nerovnosti, odevzdání půdy rolníkům bez výkupu a řadu dalších pokrokových opatření. Demokratická společnost se aktivně zúčastnila přípravy krakovského povstání z roku 1846, jehož cílem bylo národní osvobození Polska. Když byla v létě roku 1849 Demokratická společnost ve Francii zakázána, stal se sídlem „Centralizace“ Londýn, ale většina členů Společnosti zůstala i nadále ve Francii. V padesátých letech došlo v Demokratické společnosti k ideovému rozkolu. Když se roku 1862 vytvořil v Polsku Ústřední národní výbor, který připravoval povstání, Demokratická společnost se sama rozpustila.

270 Józef Boleslaw Ostrowski, „The History of Poland“ [„Dějiny Polska“], sv. I—II, Londýn 1841.

271 V únoru 1846 se na polském území chystalo povstání, jehož cílem bylo národní osvobození Polska. Hlavními iniciátory povstání byli polští revoluční demokraté. Avšak šlechtické živly povstání zradily a vůdce povstání pozatýkala pruská policie; tím bylo všeobecné povstání zmařeno a došlo jen k jednotlivým revolučním výbuchům. Pouze v Krakovské republice, která byla od roku 1815 podřízena společné kontrole Rakouska, Ruska a Pruska, se povstalcům podařilo 22. února zvítězit a vytvořit národní vládu, která vydala manifest o zrušení feudálních břemen. Současně vzplanulo povstání ukrajinských rolníků v Haliči. Krakovské povstání bylo potlačeno v březnu 1846, načež rakouská vláda potlačila i hnutí haličských rolníků. V listopadu 1846 podepsaly Rakousko, Prusko a Rusko dohodu o připojení Krakova k rakouské říši.

Roku 1848 znovu vzplálo revoluční hnutí v mnoha polských zemích, zejména v Poznaňsku a Slezsku, ale také mezi ukrajinskými rolníky v Haliči. V letech 1848—1849 se polští revolucionáři aktivně zúčastnili revolučních bojů v řadě evropských zemí (Německu, Rakousku, Uhrách, Francii a Itálii).

272 Marx má na mysli projev Roberta Peela 12. prosince 1854 na zasedání Dolní sněmovny, v němž Peel vyzýval anglickou vládu, aby podnikla represívní opatření proti emigrantům a učinila přítrž jejich vystupování, především Victora Huga, proti Bonapartovi.