Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Evropské armády
Článek třetí
I. Turecká armáda II. Sardinská armáda III. Menší italské armády IV. Švýcarská armáda V. Skandinávské armády VI. Holandská armáda VII. Belgická armáda VIII. Portugalská armáda IX. Španělská armáda
I. Turecká armáda
Na počátku této války byla turecká armáda bojeschopnější než kdykoli předtím. Různé pokusy o její reorganizaci a reformu, prováděné po Mahmudově nastoupení na trůn, po janičářské řeži[252] a zejména po drinopolském míru, byly shrnuty a vyústily v celý systém. První a největší překážka, nezávislé postavení pašů vládnoucích v odlehlých provinciích, byla do velké míry odstraněna, a pašové jsou vcelku podřízeni přibližně takové kázni jako v Evropě velitelé jednotlivých oblastí. Zůstali však stejně nevědomí, hrubí a ziskuchtiví jako v dobách největšího rozkvětu vlády satrapů v Asii. Jestliže jsme za posledních dvacet let slýchali jen málo o vzpourách pašů, tím víc jsme slýchali o provinciích, které se vzbouřily proti svým chamtivým vládcům. Tito lidé, původně nejnižší domácí otroci a „děvečky pro všecko“, využili svého nového postavení k tomu, aby hromadili bohatství vydíráním, braním úplatků a zpronevěrou státních peněz ve velkém. Je jasné, že za takového stavu věcí existuje organizace armády z velké části jen na papíře.
Turecká armáda má tyto složky: pravidelnou armádu v poli (nizam), zálohu (redif), nepravidelné jednotky a pomocné sbory vazalských států.
Nizam se skládá ze šesti sborů (ordu), přičemž v každém sboru slouží vojáci z té oblasti, kde je sbor umístěn; podobně je v Prusku každý armádní sbor umístěn v té provincii, z níž se rekrutují vojáci, kteří v něm slouží. Jak uvidíme, organizace tureckého nizamu a redifu je vcelku napodobeninou pruského vzoru. Velitelství oněch šesti sborů jsou v Cařihradě, Šumle, Toli-Monastiru, Erzerumu, Bagdádu a Aleppu. Velitelem každého sboru má být mušir (polní maršál) a každý sbor má mít dvě divize neboli šest brigád, přičemž každou brigádu tvoří šest pluků pěchoty, čtyři pluky jezdectva a jeden pluk dělostřelectva.
Pěchota a jezdectvó jsou organizovány podle francouzského, kdežto dělostřelectvo podle pruského systému.
Pěší pluk se skládá ze čtyř praporů, každý prapor má osm rot. V plném počtu má mít 3250 mužů včetně důstojníků a štábu, to jest 800 mužů na každý prapor. Před válkou však měl prapor zřídkakdy víc než 700 mužů a v Asii jich měl téměř vždy mnohem méně.
Jezdecký pluk má čtyři eskadrony hulánů a dvě eskadrony myslivců; každá eskadrona má mít 151 mužů. Skutečný stav eskadron byl ale celkově ještě nižší, než tomu bylo u pěchoty.
Každý dělostřelecký pluk se skládá ze šesti jízdních a devíti pěších baterií. Každá baterie má čtyři děla, takže celkem má pluk šedesát děl.
Každý sbor by tedy měl mít 19 500 mužů pěchoty, 3700 mužů jezdectva a šedesát děl. Ve skutečnosti však neměl dohromady nikdy víc než 20 000 až 21 000 mužů.
Kromě šesti sborů jsou tu ještě čtyři dělostřelecké pluky (jeden záložní a tři pluky pevnostního dělostřelectva), dva pluky sapérů a minérů a tři vyčleněné pěší oddíly, poslané na Krétu, do Tuniska a Tripolska, které mají celkem 16 000 mužů.
Celková síla nizamu, to jest pravidelné stálé armády, byla tedy před válkou asi taková:
36 pluků pěchoty, v průměru po 2500 mužů 90 000 mužů 24 pluků jezdectva, v průměru po 660—670 mužů 16 000 " 7 pluků polního dělostřelectva 9 000 " 3 pluky pevnostního dělostřelectva 3 400 " 2 pluky sapérů a minérů 1 600 " Vyčleněné oddíly 16 000 " —————————————— Celkem 136 000 mužů Po pěti letech služby v nizamu jsou vojáci propuštěni domů a po příštích sedm let jsou zařazeni do redifu čili zálohy. Tato záloha má týž počet sborů, divizí, brigád, pluků atd. jako stálá armáda. Redif je vzhledem k nizamu totéž jako v Prusku první výzva zeměbrany vzhledem k řadové armádě. Jediný rozdíl je v tom, že v Prusku u větších částí než brigáda je řadová armáda a zeměbrana vždy smísena, kdežto podle turecké organizace se má důsledně zachovávat jejich rozdělení. Důstojníci a poddůstojníci redifu jsou trvale shromážděni u náhradních útvarů; jednou do roka je redif povoláván na cvičení a po tu dobu dostávají jeho příslušníci stejný žold a stejné příděly jako řadoví vojáci. Taková organizace předpokládá však dobře fungující civilní správu a takovou úroveň civilizace, jakou ještě Turecko zdaleka nemá. Proto také existuje z velké části jen na papíře. Počítáme-li, že redif má stejný stav vojáků jako nizam, jistě se blížíme k maximální hranici.
Pomocné vojsko je z těchto zemí:
1. Podunajská knížectví 6 000 mužů 2. Srbsko 20 000 " 3. Bosna a Hercegovina 30 000 " 4. Horní Albánie 1 000 " 5. Egypt 40 000 " 6. Tunisko a Tripolsko 10 000 " ——————————————————— Celkem asi 116 000 mužů K tomuto vojsku je třeba připočíst bašibozuky, dobrovolníky, které může dodávat ve velkém počtu Malá Asie, Kurdistán a Sýrie. Je to poslední zbytek oněch hord nepravidelného vojska, které v minulých staletích zaplavovaly Uhry a dvakrát se dostaly až před Vídeň[253]. Jsou to většinou jezdci, a o tom, že jsou horší než nejhůř vystrojený jezdec evropský, svědčí dvě století téměř neustálých porážek. Jejich sebedůvěra je tatam, a dnes jsou dobří jen k tomu, aby se rojili kolem armády a vyjídali a ničili zásoby určené pro pravidelné jednotky. Pro zálibu v loupežení a nespolehlivost se bašibozukové nehodí ani k službě v předních strážích, kterou Rusové svěřují svýin kozákům. Když je jich nejvíc zapotřebí, nejsou nikde k nalezení. Proto se ukázalo v této válce účelným snížit jejich počet; domníváme se, že jich nebylo shromážděno víc než 50 000.
Početní síla turecké armády na počátku války se dá odhadnout takto:
Nizam 136 000 Redif 136 000 Pomocné pravidelné vojsko z Egypta a Tuniska 50 000 Pomocné nepravidelné vojsko z Bosny a Albánie 40 000 Bašibozukové 50 000 ———————————— Celkem 412 000 mužů Ale z tohoto úhrnu je třeba opět něco odečíst. Zdá se téměř jisté, že sbory, které jsou umístěny v Evropě, jsou v poměrně dobrém stavu a jejich počty jsou téměř tak úplné, jak to jen lze v Turecku vůbec čekat. Ovšem v odlehlých asijských provinciích, kde převládá muslimské obyvatelstvo, byli snad pohotově vojáci, ale nedostávalo se pro ně ani zbraní, ani výstroje, ani zásob střeliva. Základem dunajské armády jsou tři evropské sbory. Kolem nich se jako kolem jádra seskupily jednotky evropského redifu, syrský sbor nebo alespoň jeho větší část a určitý počet Arnautů[254], Bosňanů a bašibozuků. Ale neobyčejná opatrnost Ömera paši, jenž se až dosud zdráhá zasadit své jednotky do boje, svědčí nejlépe o tom, že nevěří příliš ve schopnosti této jediné dobré pravidelné armády, kterou kdy Turecko mělo. V Asii, kde je dosud v plném rozkvětu starý turecký systém zpronevěr a nicnedělání, nezmohly dva sbory nizamu, celý redif a všechna nepravidelná vojska vůbec nic proti početně mnohem slabší ruské armádě. Turci byli v každé bitvě biti a ke konci tažení roku 1854 přestala turecká asijská armáda vůbec existovat. Je proto jasné, že ve skutečnosti neexistuje nejen podrobná organizace, ale ani velká část jednotek. Cizí důstojníci a dopisovatelé novin v Karsu a Erzerumu si neustále stěžovali na nedostatek zbraní, výstroje, střeliva a zásob, a přitom otevřeně říkali, že jedinou příčinou tohoto stavu je lenivost, neschopnost a chamtivost pašů. Dostávali peníze, jak bylo třeba, vždy si je však nechávali pro sebe.
Výstroj vojáků turecké pravidelné armády je vcelku kopií výstroje západních armád. Jediným rozdílem je červený fez, který je pro tamější klima snad nejnevhodnější pokrývkou hlavy a za letních veder způsobuje častý úžeh. Jakost dodávaného materiálu je špatná a vojáci musí nosit oděv déle, než by měli, protože důstojníci zpronevěří obyčejně peníze, určené na jeho výměnu. Zbraně pro pěchotu i jezdectvo jsou podřadné; pouze dělostřelectvo má velmi dobrá polní děla, která se lijí v Cařihradě pod dohledem evropských důstojníků a civilních inženýrů.
Sami o sobě nejsou Turci špatní vojáci. Jsou od přírody stateční, nanejvýš vytrvalí a trpěliví, a za určitých podmínek i poslušní a učenliví. Evropští důstojníci, kterým se podařilo získat jejich důvěru, mohou se na ně spolehnout. Dokázali to Grach a Butler u Silistry a Iskander beg (Iliński) ve Valašsku. To však jsou výjimky. Vcelku je vrozená nenávist Turků k „ďaurům“ tak nevykořenitelná, jejich zvyky a představy se tolik liší od zvyků a představ Evropanů, že pokud jsou pány v zemi, nepodřídí se lidem, jimiž vnitřně opovrhují a které pokládají za něco daleko nižšího, než jsou sami. Od doby, kdy byla armáda zreorganizována podle evropského vzoru, se pak tento odpor přenáší i na samu organizaci armády. Prostý Turek nenávidí ďaurské instituce právě tak silně jako samy ďaury. Kromě toho leniví a fatalističtí Turci, libující si v nečinném hloubání, z duše nenávidí přísnou kázeň, řízenou činorodost a neustálou bdělost, kterou vyžaduje moderní armáda. I důstojníci spíš připustí porážku armády, než aby se namáhali a samostatně přemýšleli. To je jeden z nejhorších rysů turecké armády, a stačí sám k tomu, aby tato armáda byla neschopna jakéhokoli ofenzívního tažení.
Vojíni a poddůstojníci se získávají buď z dobrovolníků nebo se vybírají z rekrutů losem. Místa nižších důstojníků se někdy obsazují povýšením jednotlivců z řad mužstva, většinou se však nižšími důstojníky stávají lidé potloukající se kolem armády a domácí sluhové vyšších důstojníků, takzvaní čibukdžiové a kafeidžiové[a]. Dosti špatné cařihradské vojenské školy nemohou dodat na volná místa dostatek mladých lidí. Při obsazování vyšších míst vládne takový protekční systém, jaký si v západních zemích nedovede nikdo ani představit. Většina generálů byla původně čerkeskými otroky; v mládí byli milci [mignons] některé význačné osobnosti. Neomezeně tu vládne naprostá nevědomost, neschopnost a sebeuspokojení a hlavním prostředkem k služebnímu postupu jsou dvorské intriky. Ani těch několik málo evropských generálů (renegátů), kteří jsou dnes v turecké armádě, by nebylo přijato, kdyby to nebyl býval jediný prostředek, jak zabránit úplnému rozpadu celé vojenské mašinérie. Za takového stavu se sem dostali bez výběru jak lidé opravdu cenní, tak i pouzí dobrodruzi.
Nyní, po třech vojenských taženích, představuje tureckou armádu ve skutečnosti pouze 80 000 mužů původní armády Ömera paši, z nichž je část umístěna na Dunaji, část na Krymu. Asijskou armádu tvoří horda asi 25 000 lidí, kteří se nehodí pro boj v poli a jsou demoralizováni porážkou. Ostatních 400 000 mužů se propadlo do neznáma: snad padli na bojišti nebo je zahubila nemoc, možná byli zmrzačeni nebo propuštěni, nebo se z nich stali lupiči. Je velmi pravděpodobné, že je to poslední turecká armáda vůbec, neboť čekat, že se Turecko vzpamatuje z rány, kterou mu zasadilo spojenectví s Anglií a Francií, by znamenalo chtít po něm příliš mnoho.
Minuly už doby, kdy boje u Oltenitsy[255] a Četati vyvolaly přehnané nadšení nad statečností Turků. Zatvrzelá nečinnost Ömera paši stačila vyvolat pochybnosti o ostatních vojenských kvalitách turecké armády a nerozptýlila je zcela ani skvělá obrana Silistry. Porážky v Asii, útěk u Balaklavy, čistě defenzívní chování Turků v Jevpatoriji a jejich úplná nečinnost v táboře u Sevastopolu uvedly obecný úsudek o jejich vojenských schopnostech na pravou míru. Složení turecké armády nedovolovalo dosud vynést o ní nějaký celkový soud. Měla bezesporu několik velmi statečných pluků s dobrým velením, pluků, které byly s to zastat jakýkoli úkol, avšak těch bylo velmi málo. Velké většině pěchoty chyběla soudržnost; nehodila se proto pro službu v poli, i když v zákopech bojovala dobře. Pravidelné jezdectvo bylo mnohem horší než jezdectvo kterékoli evropské mocnosti. Daleko nejlepší složkou armády bylo dělostřelectvo, jehož polní pluky byly výborné; vojáci byli jako stvořeni pro svou práci, důstojníci ovšem nebyli zdaleka tím, čím by měli být. V redifu se zřejmě projevoval nedostatek jakékoli organizace, vojáci se však nesporně snažili udělat, co bylo v jejich silách. Z nepravidelného vojska se Arnauti a Bosňané výborně osvědčili v gerilovém boji, pro nic jiného se však nehodí, a užívalo se jich nejvíc k obraně opevnění. Zato bašibozuci se ukázali téměř bezcennými, ba nadělali víc škody než užitku. Egyptské jednotky jsou asi na stejné úrovni jako turecký nizam, tuniské jednotky nejsou téměř k ničemu. Není tedy divu, že se tato různorodá armáda, která má tak špatný velitelský sbor a tak špatnou správu, po třech válečných taženích téměř rozpadla.
II. Sardinská armáda
Tato armáda se skládá z deseti brigád pěchoty, deseti praporů střelců, čtyř brigád jezdectva, tří pluků dělostřelectva, jednoho pluku sapérů a minérů, jednoho sboru karabiniérů (policejních jednotek) a z lehké jízdy na ostrově Sardinii.
Deset brigád pěchoty má toto složení: jedna gardová brigáda se čtyřmi prapory granátníků a dvěma prapory myslivců, a devět brigád řadové pěchoty, to jest osmnáct pluků po třech praporech. K tomu přistupuje deset praporů střelců (bersaliérů), na každou brigádu jeden prapor, takže podíl dobře vycvičené lehké pěchoty je v sardinské armádě daleko vyšší než v kterékoli jiné armádě.
Kromě toho má každý pluk náhradní prapor.
Po roce 1849 se z finančních důvodů početní stav praporů podstatně snížil. Prapor ve válečném počtu má mít asi 1000 mužů, ale v mírovém počtu jich není víc než asi 400. Ostatní jsou na trvalé dovolené.
Jezdectvo má čtyři pluky těžkého a pět pluků lehkého jezdectva. Každý pluk má čtyři eskadrony polní a jednu eskadronu náhradní. Ve válečném počtu má mít pluk ve čtyřech polních eskadronách asi 800 mužů, za míru je jich však sotva 600.
Mezi tři dělostřelecké pluky patří jeden pluk řemeslníků a specialistů, jeden pluk pevnostního dělostřelectva (dvanáct rot) a jeden pluk polního dělostřelectva (šest baterií pěších, dvě jízdní a dvě těžké, každá baterie po osmi dělech). Lehké baterie mají osmiliberní děla a čtyřiadvacetiliberní houfnice, těžké baterie mají šestnáctiliberní děla. Celkem je to osmdesát děl.
Pluk sapérů a minérů má deset rot, to jest asi 1100 mužů. Karabiniéři (jízdní i pěší) jsou na tak malé království velmi početní: je jich asi 3200. Lehká jízda, konající policejní službu na ostrově Sardinii, má asi 1100 mužů.
V roce 1848, za prvního válečného tažení proti Rakousku, dosáhla sardinská armáda jistě počtu 70 000 vojáků. V roce 1849 jich měla téměř 130 000. Potom klesl její stav asi na 45 000 mužů. Není možné říci, kolik vojáků má nyní, avšak po uzavření smlouvy s Anglií a Francií[256] početní stav armády nepochybně opět vzrostl.
Za tuto velkou pružnost, umožňující kdykoli zvýšit nebo snížit počet mužů ve zbrani, vděčí piemontská armáda odvodnímu systému, který se velmi podobá systému pruskému. Sardinii lze skutečně v mnoha ohledech nazvat Pruskem Itálie. V sardinských státech je podobně jako v Prusku každý občan povinen sloužit v armádě, na rozdíl od Pruska je tu však dovoleno dát za sebe náhradníka. A stejně jako v Prusku trvá tato povinnost jak po dobu činné služby, tak po další období, kdy je voják z armády propuštěn a zůstává v záloze, může však být v případě války opět povolán. Tento systém je někde uprostřed mezi způsobem pruským a způsobem, jakým se doplňují armády v Belgii a v menších německých státech. Povoláním zálohy může tedy pěchota vzrůst z 30 000 na 80 000, ba i více mužů. U jezdectva a dělostřelectva by byl přírůstek nepatrný, neboť u těchto zbraní musí zpravidla vojáci zůstat u pluku po celou dobu služby.
Piemontská armáda se plně vyrovná vzhledem i vojenskými vlastnostmi kterékoli evropské armádě. Stejně jako Francouzi jsou Piemonťané malé postavy, zejména pěšáci; jejich gardoví vojáci nemají v průměru ani pět stop čtyři palce. Díky vkusnému stejnokroji, vojenskému držení těla, statné, ale pohyblivé postavě a pěkným italským rysům obličeje vypadají lépe než leckterá jednotka složená z vojáků vyšší postavy. Uniforma a výstroj řadové i gardové pěchoty jsou podle francouzského vzoru, jen některé detaily jsou převzaty od Rakušanů. Bersaliéři mají zvláštní stejnokroj: nízký klobouk s vlajícím chocholem dlouhých kohoutích per a hnědý kabát. Jezdectvo nosí krátké hnědé kabátce sahající po kyčle. Pěchota je vesměs vyzbrojena perkusními puškami, bersaliéři mají krátkou tyrolskou pušku, dobrou a užitečnou zbraň; ovšem po všech stránkách horší než puška Miniéova. První sled jezdectva býval ozbrojen píkou; zda je tomu tak dosud u lehké jízdy, nemůžeme říci. Osmiliberní ráže jízdních a lehkých pěších baterií poskytuje Piemonťanům vůči ostatním evropským armádám touž výhodu, jakou měli Francouzi, dokud zachovávali tuto ráži; naopak z jejich těžkých baterií činí šestnáctiliberní děla nejtěžší polní dělostřelectvo na celém evropském kontinentě. Že tato děla, jakmile se dostanou do palebného postavení, mohou konat výtečné služby, ukázalo se na řece Černé, kde jejich přesná střelba vydatně přispěla k úspěchu spojenců a sklidila všeobecný obdiv.
Ze všech italských států má Piemont nejvhodnější polohu pro vytvoření dobré armády. Roviny kolem Pádu a jeho přítoků dodávají výborné koně a krásné, urostlé vojáky, nejvyšší muže v celé Itálii, výborně se hodící pro službu u jezdectva a u těžkého dělostřelectva. Obyvatelé hor, které obklopují tyto roviny ze tří stran, ze severu, západu a jihu, jsou smělí lidé, sice menší postavy, ale silní a rozhodní, pilní a duševně bystří jako všichni horalé. Oni tvoří jádro pěchoty, zvláště bersaliérů, jednotek, které se výcvikem téměř vyrovnají vincenneským myslivcům a určitě je předčí tělesnou silou a vytrvalostí.
Piemontské vojenské školy jsou celkově velmi dobré, a proto mají i důstojníci vysokou úroveň. Ale až do roku 1846 měly na jejich jmenování velký vliv šlechta a církev. Karel Albert uznával až do té doby jen dva nástroje své vlády: duchovenstvo a armádu; všude v celé ostatní Itálii se říkalo, že potkáš-li v Piemontu na ulici tři lidi, jeden je určitě voják, druhý mnich a teprve každý třetí je civilista. Dnes je s tím ovšem už konec; kněží nemají téměř žádný vliv a šlechta si sice udržela mnoho důstojnických míst, ale války z roku 1848 a 1849 vtiskly armádě určitý demokratický charakter, který už nebude tak snadné zničit. Někteří dopisovatelé anglických listů na Krymu tvrdí, že téměř všichni piemontští důstojníci jsou „urození páni“; ale není tomu ani zdaleka tak a sami známe osobně nejednoho piemontského důstojníka, který vyšel z řad mužstva. Můžeme bezpečně tvrdit, že většinu kapitánů a poručíků tvoří dnes lidé, kteří si své nárameníky zasloužili statečností proti Rakušanům nebo kteří přinejmenším nepatří ke šlechtě.
Myslíme, že největší poklonou, jíž se piemontské armádě může dostat, je mínění jednoho z jejích nedávných protivníků, generála Schönhalse, generálního ubytovatele rakouské armády v letech 1848 a 1849. Tento generál, jeden z nejlepších důstojníků rakouské armády, zarytý nepřítel všeho, co jakkoli připomíná italskou nezávislost, projevuje všude ve svých „Vzpomínkách z italských tažení“ vůči piemontské armádě nejvyšší úctu. Píše:
„Jejich dělostřelectvo se skládá z vybraných mužů a má dobré a věci znalé důstojníky; materiál je dobrý, ráže je lepší než naše.“ „Jezdectvo je zbraň, kterou nelze přehlížet; první sled nese píky, ale protože s nimi dovedou dobře zacházet jen velmi obratní jezdci, nechtěli bychom tuto novinku nazvat skutečným zlepšením. Jejich jezdecká škola je však opravdu velmi dobrá.“ „U Santa Lucia bojovaly obě strany s ohromující statečností. Piemonťané útočili velmi živě a prudce, a Piemonťané i Rakušané prokázali v mnoha případech velikou osobní statečnost.“ „Piemontská armáda se při zmínce o Novaře nemusí červenat“... a tak dále.[257]
Se stejnou úctou mluví o piemontské armádě i pruský generál Willisen, který se zúčastnil části tažení v roce 1848 a který rovněž není přítelem italské nezávislosti.
Od roku 1848 se v Itálii určité kruhy dívají na sardinského krále jako na budoucího vládce celého poloostrova. I když zdaleka nesdílíme tento názor, přece věříme, že hlavním vojenským nástrojem ke znovudobytí italské svobody budou vždy piemontské síly a že se zároveň stanou jádrem budoucí italské armády. Je možné, že než k tomu dojde, prodělá sama piemontská armáda ještě mnoho revolučních proměn, avšak její výborné vojenské prvky toto všechno přečkají a sloučením ve skutečně národní armádu ještě získají.
III. Menší italské armády
Papežská armáda existuje vlastně jen na papíře. Její prapory a eskadrony nejsou nikdy úplné a tvoří pouze slabou divizi. Pluk švýcarské gardy je jediným útvarem, na nějž se vláda může poněkud spolehnout. Armády toskánská, parmská a modenská nestojí pro svou bezvýznamnost ani za zmínku; stačí, když řekneme, že jsou vcelku organizovány podle rakouského vzoru. Pak je tu armáda neapolská, o níž je také lepší mnoho nemluvit. Nikdy se před nepřítelem nevyznamenala a ať bojovala za krále, jako v roce 1799, nebo za ústavu, jako roku 1821, vždy se proslavila tím, že utekla.[258] I v letech 1848 a 1849 povstalci všude porazili domácí neapolské vojsko, a kdyby nebylo Švýcarů, neseděl by dnes král Bomba na trůně. Za obležení Říma vytáhl Garibaldi s hrstkou mužů proti neapolské divizi a dvakrát ji porazil.[259] Neapolská armáda v mírovém počtu se odhaduje asi na 26 000 až 27 000 mužů, v roce 1848 však prý měla až 49 000 vojáků, a za plného válečného stavu by měla dosáhnout počtu 64 000. Z celého tohoto vojska však stojí za zmínku jen Švýcaři. Jsou jich čtyři pluky, každý o dvou praporech; za plného početního stavu má mít prapor 600 mužů, celkem tedy 4800. Stav je však nyní vysoko nad normou a každý prapor má asi 1000 mužů (samotný čtvrtý, bernský pluk má 2150 vojáků), takže celkový počet Švýcarů lze odhadnout téměř na 9000. Jsou to opravdu prvotřídní jednotky, velí jim vlastní, švýcarští důstojníci a jsou ve své vnitřní organizaci a správě nezávislé na neapolské vládě. Poprvé byly najaty do služby v roce 1824 nebo 1825, kdy král přestal důvěřovat armádě, která se nedlouho předtím vzbouřila, a pokládal za nutné obklopit se silnou tělesnou gardou. S různými kantony byly na třicet let uzavřeny smlouvy, takzvané „kapitulace“; švýcarské jednotky si podržely švýcarský válečný řád a švýcarskou vojenskou organizaci a žold švýcarského vojáka byl třikrát vyšší než žold domácího vojáka neapolského. Nábor dobrovolníků se prováděl ve všech kantonech a byly tam zřízeny verbířské kanceláře. Důstojníkům, kteří odešli do výslužby, vysloužilcům a raněným byla zajištěna penze. Kdyby se po uplynutí třiceti let „kapitulace“ neobnovila, měly se pluky rozpustit. Nynější švýcarská ústava zakazuje verbování vojáků do cizích služeb, a „kapitulace“ byly proto po roce 1848 zrušeny. Verbování ve Švýcarsku bylo alespoň naoko zastaveno, ale v Chiassu a v jiných lombardských místech byla zřízena shromaždiště a mnoho verbířů pokračuje tajně ve své práci i na švýcarské půdě. Neapolská vláda potřebuje nové švýcarské vojáky tak nutně, že neodmítla ani odpadky politické emigrace, která byla tehdy ve Švýcarsku. Za této situace potvrdil neapolský král výsady, které poskytují švýcarským vojákům „kapitulace“, a když loni v srpnu uplynula lhůta třiceti let, znovu zvláštním výnosem prodloužil tyto výsady na tak dlouho, dokud Švýcaři zůstanou v jeho službách.
IV. Švýcarská armáda
Ve Švýcarsku neexistuje žádná stálá národní armáda. Každý Švýcar, pokud je tělesně způsobilý, je povinen sloužit v milici, přičemž se obyvatelstvo dělí podle věku na tři kategorie (Auszug, erstes Aufgebot, zweites Aufgebot[b]). V prvních letech služby se mladí muži povolávají jednotlivě k výcviku a občas se shromažďují v táborech. Ale každý, kdo viděl družstvo švýcarských vojáků, jak nespořádaně jde a jak nevzhledně vyhlíží, nebo kdo slyšel, jak vojáci při výcviku žertují s poddůstojníkem, který je učí, pochopí ihned, že vojenské vlastnosti těchto mužů jsou jen velmi málo vyvinuty. O vojenských schopnostech této milice můžeme soudit jen z jediného případu, z války Sonderbundu v roce 1847[260]; v tomto tažení byly však ztráty vzhledem k počtu nasazených sil neobyčejně malé. Organizace milice je téměř zcela v rukou vlád jednotlivých kantonů. Hlavní zásady její organizace jsou sice určovány federálními zákony a v čele celé milice stojí federální štáb, ale tento systém nutně plodí zmatky a nejednotnost a téměř nevyhnutelně zabraňuje správnému vytváření zásob, zavádění technických zlepšení a trvalému opevnění důležitých bodů, zvláště tam, kde je Švýcarsko slabé, na hranicích s Německem.
Jako všichni horalé jsou i Švýcaři výbornými vojáky, dostanou-li řádný výcvik; ať sloužili jako pravidelné vojsko pod kteroukoli cizí vlajkou, vždy bojovali velmi dobře. Myslí však dost pomalu, a k tomu, aby získali sebedůvěru a soudržnost, potřebují vskutku daleko důkladnější výcvik než Francouzi nebo severní Němci. V případě cizího útoku na Švýcarsko nahradí snad vlastenecký cit tento nedostatek, je to však dost pochybné. Všech 160 000 mužů nebo i víc, které prý Švýcarsko může shromáždit, by jistě mělo co dělat, aby se vyrovnalo osmdesátitisícové nebo i menší pravidelné armádě. Roku 1798 stačilo Francouzům na Švýcarsko několik pluků.[261]
Švýcaři se rádi chlubí tím, co dokáží se svými puškami jejich výteční střelci. Ve Švýcarsku je bezesporu v průměru víc dobrých střelců než v kterékoli evropské zemi kromě rakouských alpských zemí. Když však vidíme, jak tito neomylní střelci nastupují s těžkopádnými obyčejnými perkusními puškami, náš respekt k výtečným švýcarským střelcům podstatně klesá. Vojáci několika málo střeleckých praporů jsou jistě výborní střelci, ale jejich krátké těžké pušky (Stutzen) jsou ve srovnání s puškou Miniéovou zastaralé a bezcenné, a nabíjení, při němž musí nasypávat prach z kornoutu, je těžkopádné a pomalé. Vůči vojsku vyzbrojenému jen trochu modernějšími zbraněmi mají proto mizivou naději na úspěch.
Zbraně, výstroj, organizace, výcvik a vůbec všechno je ve švýcarské armádě zastaralé, a pravděpodobně zůstane všechno při starém tak dlouho, dokud budou o armádě rozhodovat kantonální vlády.
V. Skandinávské armády
Švédská a norská armáda jsou sice spojeny jednou korunou, ale přitom jsou navzájem stejně oddělené jako země, kterým patří. Na rozdíl od Švýcarska mají obě tyto horské země stálou armádu; Skandinávský poloostrov se však celkovým charakterem krajiny a z toho vyplývající chudobou a řídkým osídlením země tolik podobá Švýcarsku, že v obou případech převládá i týž systém vojenské organizace, a to systém milice.
Švédsko má tři druhy vojska: pluky dobrovolníků (värfvade truppar), provinční pluky (indelta truppar) a záložní jednotky. Värfvade má tři pluky pěchoty, to jest šest praporů, dva pluky jezdectva a tři pluky dělostřelectva, které mají třináct pěších a čtyři jízdní baterie o celkovém počtu 96 šestiliberních, 24 dvanáctiliberních a 16 čtyřiadvacetiliberních děl. Celkem je to 7700 mužů a 136 děl. Tyto jednotky zahrnují všechno dělostřelectvo celé armády.
Indelta má dvacet provinčních pluků po dvou praporech, dále pět samostatných praporů pěchoty a šest pluků jezdectva, jejichž síla kolísá mezi jednou až osmi eskadronami. Celkem má asi 33 000 vojáků.
Záložní jednotky tvoří největší část armády. Kdyby byla záloha povolána do zbraně, měla by dosáhnout počtu 95 000 mužů.
K provincii Gotland je kromě toho neustále ve zbrani jakási milice, která má jednadvacet rot a šestnáct děl, celkem 7850 mužů. Úhrnem má tedy švédská armáda asi 140 000 vojáků a 150 polních děl.
Do dobrovolnických pluků vstupují vojáci zpravidla na čtrnáct let, ale zákon připouští i tříletou dobrovolnou službu. Indelta je vlastně milice a její příslušníci žijí po prodělání výcviku společně s rodinami na přidělených hospodářstvích a jsou povoláváni jednou do roka na čtyřtýdenní cvičení. Jejich odměnou je výnos z hospodářství, ale po dobu cvičení dostávají zvláštní náhradu. Také důstojníci dostávají v příslušném obvodu do dočasné držby královskou půdu. Záloha se skládá ze všech Švédů způsobilých služby ve věku od dvaceti do dvaceti pěti let. Projdou krátkým výcvikem a každý rok jsou povoláni na čtrnáctidenní cvičení. S výjimkou nevelkého värfvadu a gotlandských jednotek je tedy většina armády, indelta i záloha, v podstatě milicí.
V historii vojenství hrají Švédové úlohu, jež nijak neodpovídá malému počtu obyvatelstva, které dodávalo vojáky pro slavné švédské armády. Reformy Gustava Adolfa za třicetileté války[262] zahájily novou éru v taktice, a Karel XII., jenž svůj veliký vojenský talent promarnil zálibou v dobrodružstvích, dokázal přimět své Švédy k hotovým zázrakům. Takovým zázrakem bylo například dobývání polních opevnění jezdectvem. V pozdějších válkách proti Rusku si Švédové vedli velmi dobře. Roku 1813 je Bernadotte všemožně chránil před nebezpečím a do ohně se dostali leda omylem; výjimkou je bitva u Lipska, kde však Švédové tvořili jen nepatrnou částečku spojeneckých armád. Värfvade i indelta bezesporu vždy obhájí čest švédského vojska. Ale záloha musí být svolána a cvičena dlouho předtím, než bude nasazena do boje, nemá-li být jen armádou nezkušených nováčků.
Norsko má pět brigád pěchoty neboli dvacet dva prapory s 12 000 mužů, jednu brigádu jezdectva, která se skládá ze tří oddílů myslivců o 1070 mužů, ajeden pluk dělostřelectva, asi 1300 mužů. Dále má zálohu, kterou tvoří milice v síle 9000 mužů. Celkem je to asi 24 000 vojáků. Norská armáda se příliš neliší od švédské. Její jedinou zvláštností je několik rot myslivců vybavenýn lyžemi. Pohybují se velmi rychle po sněhu po způsobu Laponců za pomoci dlouhé hole.
Dánská armáda má dvacet tři prapory pěchoty (jeden prapor gardový, dvanáct řadových, pět praporů lehké pěchoty a pět praporů myslivců), to jest čtyři pěší brigády. Každý prapor má v mírovém počtu asi 700 mužů. Dále má tři jezdecké brigády (tři gardové eskadrony a šest pluků dragounů po čtyřech eskadronách, přičemž má eskadrona v době míru 140 mužů), jednu brigádu dělostřelectva (dva pluky s dvanácti bateriemi, to jest 80 šestiliberních a 16 dvanáctiliberních děl) a tři roty sapérů. Celkem je to 16 630 mužů pěchoty, 2900 mužů jezdectva a 2900 dělostřelců a sapérů s devadesáti šesti děly.
Ve válečném počtu vzroste každá rota na 200, čili každý prapor na 800 mužů a každá eskadrona na 180 jezdců. Početní stav celé řadové armády tím dosáhne 25 500 mužů. Kromě toho může být povoláno třicet dva praporů, dvacet čtyři eskadrony a šest baterií zálohy, což je 31 500 mužů. Celková síla armády vzroste tedy na 56 000 až 57 000 mužů. Ale v případě potřeby lze i tento počet zvýšit; například za poslední války samotné Dánsko, bez Holštýna a Šlesviku, dokázalo postavit armádu v počtu 50 000 až 60 000 mužů. A nyní se opět i v těchto vévodstvích konají odvody do dánské armády.
Odvedenci do armády se vybírají losem z mladých mužů ve věku dvaceti dvou let a výše. Doba služby je osm let, ale ve skutečnosti slouží dělostřelci u svých pluků šest let a vojáci řadových pluků jen čtyři roky a na zbývající dobu přecházejí do zálohy. Od třicátého do třicátého osmého roku věku zůstávají muži v první výzvě milice, a pak až do čtyřicátého pátého roku v její druhé výzvě. Všechno je velmi dobře promyšleno, ale v každé válce proti Německu téměř polovina armády, to jest vojáci z obou vévodství, zbíhají a obracejí zbraně proti svým bývalým kamarádům. Tento silný podíl Šlesvičanů a Holštýňanů je velkou slabinou dánské armády a způsobuje, že v případě jakékoli srážky s nejmocnějším sousedem Dánska je dánská armáda fakticky téměř bezmocná.
Dánská armáda je po reorganizaci z let 1848 a 1849 dobře vystrojena, dobře vyzbrojena a vůbec je na velmi dobré úrovni. Dánové z vlastního Dánska jsou velmi dobří vojáci a vedli si téměř ve všech akcích tříleté války velmi dobře, ale Šlesvičané a Holštýňané je rozhodně předčí. Dánští důstojníci jsou vcelku dobří, je však mezi nimi příliš mnoho šlechty a chybí jim teoretické vzdělání. Jejich zprávy jsou sestaveny stejně nedbale jako zprávy důstojníků anglických. Dánská armáda se podobá anglické i svou malou pohyblivostí, neprojevila však v poslední době takovou nehybnou strnulost jako vítězové od Inkermanu. Šlesvičané a Holštýňané patří nesporně k nejlepším vojákům v Evropě. Jsou výborní dělostřelci a v boji jsou stejně chladnokrevní jako jejich bratranci, Angličané. Přestože žijí v rovinách, mají výtečnou lehkou pěchotu. Jejich první střelecký prapor mohl roku 1850 směle soupeřit s kteroukoli jednotkou stejného druhu.
VI. Holandská armáda
Holandská armáda má třicet šest praporů, to jest devět pluků pěchoty, celkem 44 000 mužů, čtyři pluky neboli dvacet eskadron dragounů, dvě eskadrony jízdních myslivců a dvě eskadrony četníků, celkem dvacet čtyři eskadrony a 4400 mužů jezdectva. Dále má dva pluky polního dělostřelectva (pět šestiliberních a šest dvanáctiliberních pěších baterií, dvě šestiliberní a dvě dvanáctiliberní jízdní baterie, celkem 120 děl) a jeden prapor sapérů. Celkem má 58 000 mužů kromě několika pluků v koloniích. Ale v době míru tato armáda často neexistuje. Ve zbrani zůstává jen jádro skládající se z důstojníků, poddůstojníků a malého počtu dobrovolníků. Velká většina vojáků, kteří mají sloužit pět let, prodělává jen několikaměsíční výcvik, je propuštěna domů a povolávána pak každý rok na několik týdnů na cvičení. Kromě toho má holandská armáda jakousi zálohu o třech výzvách, která zahrnuje všechny služby schopné muže od dvaceti do třiceti pěti let věku. První výzva má asi padesát tři a druhá výzva asi dvacet devět praporů pěchoty a dělostřelectva. Tyto útvary však nejsou nijak organizovány a stěží je lze považovat byť i jen za milici.
VII. Belgická armáda
Belgická armáda má šestnáct pluků, dohromady čtyřicet devět praporů pěchoty, a mimoto má každý pluk jeden záložní prapor. Celkem je to 46 000 mužů. Jezdectvo má dva pluky myslivců, dva pluky hulánů, jeden pluk lehkých myslivců [guides[c]] a dva pluky kyrysníků, úhrnem třicet osm eskadron. Spolu se sedmi záložními eskadronami je to 5800 mužů. Dělostřelectvo má čtyři pluky (čtyři jízdní a patnáct pěších baterií, čtyři náhradní baterie a dvacet čtyři roty pevnostního dělostřelectva) se 152 děly, a to šestiliberními a dvanáctiliberními. Pluk sapérů a minérů má 1700 mužů. Celkem je to bez zálohy 62 000 vojáků. Se zálohou, jak se ukázalo při jejím nedávném povolání, může tento počet vzrůst na 100 000. Odvedenci se vybírají losem a doba vojenské služby je osm let, ale asi polovinu tohoto času stráví vojáci na dovolené. Za míru činí tedy skutečný stav ozbrojených sil sotva 30 000 mužů.
VIII. Portugalská armáda
Portugalská armáda se v roce 1850 skládala z těchto jednotek:
Mírový stav Válečný stav Pěchota 18 738 40 401 Jezdectvo 3 508 4 676 Dělostřelectvo 2 707 4 098 Ženijní vojsko a štáb 728 495 —————————————— 25 681 49 670 Dělostřelectvo se skládá z jednoho polního pluku, který má jednu baterii jízdní a sedm baterií pěších, ze tří pluků pozičního a pevnostního dělostřelectva a ze tří detašovaných praporů na ostrovech. Děla jsou šestiliberní a dvanáctiliberní.
IX. Španělská armáda
Ze zvláštních důvodů je pro Spojené státy nejzajímavější ze všech evropských armád armáda španělská. Na závěr tohoto přehledu vojenských sil Evropy pojednáme proto o této armádě podrobněji, než to snad opravňuje její důležitost, když ji srovnáme s armádami jejích sousedů na druhé straně Atlantiku.
Španělské vojenské síly se dělí na armádu ve vlastním Španělsku a na armády koloniální.
Armáda ve Španělsku má jeden pluk granátníků, čtyřicet pět řadových pěších pluků po třech praporech, dva pluky po dvou praporech v Ceutě a osmnáct praporů cazadores, tj. střelců. Všech těchto 160 praporů mělo roku 1852 bojový stav 72 670 mužů a stálo státní pokladnu 82 692 651 realů, to jest 10 336 581 dolarů. Jezdectvo mělo v roce 1851 šestnáct pluků karabiníků čili dragounů a hulánů, každý pluk o čtyřech eskadronách, a dále jedenáct eskadron cazadores neboli lehkého jezdectva. Celkem to bylo 12 000 mužů a stáli 17 549 562 realů, to jest 2 193 695 dolarů.
Dělostřelectvo má pět pluků pěšího dělostřelectva, každý pluk o třech brigádách. Na každou část království připadá jeden pluk. Dále má pět brigád těžkého dělostřelectva, tři brigády jízdního dělostřelectva a tři brigády horského dělostřelectva. Dohromady je to dvacet šest brigád, nebo, jak se nyní jmenují, praporů. U jízdního dělostřelectva má prapor dvě baterie, u horského a pěšího dělostřelectva čtyři. Celkem jsou to devadesát dvě pěší a šest jízdních baterií, to jest 588 polních děl.
Pluk sapérů a minérů má 1240 mužů.
Zálohu tvoří jeden (čtvrtý) prapor v každém pěším pluku a náhradní eskadrona v každém jezdeckém pluku.
Roku 1851 měly všechny ozbrojené síly na papíře 103 000 mužů. Roku 1843 po Esparterově pádu měly jen 50 000 vojáků, ale Narváez po jistou dobu zvýšil tento počet na 100 000. V průměru je ve zbrani nanejvýš 90 000 mužů.
Koloniální armády mají toto složení:
1. Armáda na Kubě má šestnáct pluků v boji zkušené pěchoty, čtyři roty dobrovolníků, dva pluky jezdectva, dva prapory po čtyřech bateriích pěšího dělostřelectva a jeden prapor o čtyřech bateriích horského dělostřelectva, jeden prapor jízdního dělostřelectva se dvěma bateriemi a jeden prapor sapérů a minérů. Kromě těchto řadových jednotek je tu ještě milicia disciplinada[d], která má čtyři prapory a čtyři eskadrony, a milicia urbana[e] o osmi eskadronách. Celkem je to třicet sedm praporů, dvacet eskadron a osmdesát čtyři děla. V několika posledních letech byla tato stálá kubánská armáda posílena četnými jednotkami ze Španělska. Byla-li její původní síla 16 000 nebo 18 000 mužů, pak je dnes na Kubě asi 25 000 až 28 000 vojáků. To je ovšem jen přibližný odhad.
2. Armáda na Portoriku má tři prapory v boji zkušené pěchoty, sedm praporů disciplinární milice, dva prapory a jednu eskadronu domácích dobrovolníků a čtyři baterie pěšího dělostřelectva. Zanedbaný stav většiny španělských kolonií nedovoluje odhadnout početní sílu tohoto sboru.
3. Na Filipínách je pět pěších pluků, každý o osmi rotách, jeden pluk luzonských myslivců a dále devět pěších, jedna jízdní a jedna horská baterie. Devět sborů po pěti praporech domácí pěchoty a ostatní provinční jednotky, které tu dříve existovaly, byly roku 1851 rozpuštěny.
Armáda se doplňuje z odvedenců losem, přičemž je dovoleno dát za sebe náhradníka. Ročně se odvádí 25 000 vojáků, ale roku 1848 byl odveden trojnásobný počet, 75 000 mužů.
Dnešní organizace španělské armády je převážně Narváezovým dílem, i když jejím základem zůstává řád, který zavedl roku 1768 Karel III. Teprve Narváez musel plukům vzít staré provinční prapory — každý pluk měl svůj prapor — a nahradit je praporem španělským! Stejně musel odstranit i starou provinční organizaci, centralizovat armádu a obnovit její jednotu. Věděl z vlastní zkušenosti velmi dobře, že hlavní hybnou pákou armády, která nebyla téměř nikdy vyplácena a jen zřídkakdy šacena a živena, jsou peníze, a snažil se proto také zavést větší pořádek do výplaty žoldu a do finanční správy armády. Není známo, zda se mu to podařilo tak, jak si přál. Jisté však je, že každé zlepšení, které v tomto směru zavedl, vzalo velmi rychle za své za vlády Sartoria a jeho nástupců. Opět v plné slávě zavládl normální stav věcí, vyjádřený heslem „žádný plat, žádné jídlo, žádné šaty“. Generálové a vyšší důstojníci se naparují v pláštích, jež se jen blyští zlatými a stříbrnými prýmky, nebo si dávají šít fantastické uniformy, jež řád vůbec nezná, a vojáci chodí v hadrech a bosi. Stav této armády před deseti nebo dvanácti lety popisuje jeden anglický autor takto[263]:
„Španělští vojáci vypadají nanejvýš nevojensky. Strážný se prochází na svém stanovišti sem a tam, čáka mu málem padá za krk, puška se mu plandá na rameni, a prozpěvuje si nahlas veselou seguidillu[f], tváře se jako nejbezstarostnější člověk na světě. Často mu chybějí části uniformy, anebo jsou jeho blůza a pokračování uniformy směrem dolů v takových cárech, že i za letních veder musí nosit na přikrytí této bídy svůj břidlicově šedý plášť. Každý třetí voják má boty úplně rozbité a vyčuhují mu z nich holé prsty. Taková je nádhera španělského vida militar[g].“
Serranův výnos z 9. září 1843 nařizuje:
„Všichni důstojníci a velitelé armády smějí se napříště objevit na veřejnosti jen v uniformě svého pluku a s předepsanou šavlí, pokud nejsou v civilu. Všichni důstojníci smějí nosit jen přesné předepsané hodnostní označení a žádné jiné. Zakazuje se nošení svévolných a směšných ozdob oděvu, jež někteří důstojníci rádi vystavují na odiv.“
To platí důstojníkům, a nyní něco o vojácích:
„V Cádizu zahájit velitel brigády Cordova svým úpisem sbírku, jež má vynést peníze na opatření páru soukenných kalhot pro každého ze statečných vojáků Asturského pluku!“
Tyto finanční nepořádky vysvětlují, proč je španělská armáda od roku 1808 téměř bez přestání ve stavu vzpoury. Skutečné příčiny leží však ještě hlouběji. Dlouhá nepřetržitá válka proti Napoleonovi, v níž získaly jednotlivé armády a jejich velitelé skutečný politický vliv, dala španělské armádě poprvé pretoriánský ráz. Z revolučních dob zůstalo v armádě mnoho energických lidí a zařazení gerilových oddílů do pravidelné armády tyto živly jen ještě posílilo. Zatímco si velitelé podrželi své pretoriánské nároky, v mužstvu a mezi nižšími důstojníky stále žijí revoluční tradice. Tím vším bylo podle všech pravidel připraveno povstání z let 1819 až 1823 a později, v letech 1833 až 1843,[264] vyzdvihla občanská válka opět do popředí armádu a její vůdce. Všechny strany jí používaly jako nástroje, a není tedy divu, že armáda vzala na čas vládu do svých rukou.
Abbé de Pradt prohlásil: „Španělé jsou bojovný, ale ne vojenský národ.“[265] Ze všech evropských národů mají bezesporu největší antipatii k vojenské kázni. Přesto je možné, že národ, který byl po více než sto let proslulý svou pěchotou, bude mít opět armádu, na kterou bude moci být hrdý. Má-li však toho dosáhnout, musí se změnit nejen vojenský systém, nýbrž v ještě větší míře celý občanský život země.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Čibukdži (čubukdži) a kafeidži (kachvedži) — osobní sluhově bohatého Turka, kteří se starali pouze o jeho požitky; např. výlučným úkolcm čibukdžiovým bylo, aby jeho pán měl vždy připraven svůj čibuk. (Pozn. red.)
b — odvedenci, první výzva, druhá výzva. (Pozn. red.)
c — v Belgii lehké jezdectvo, používané hlavně pro štábní službu a jako tělesná garda. (Pozn. čes. red.)
d — disciplinární milice (složená z trestních oddílů). (Pozn. red.)
e — městská milice. (Pozn. red.)
f — tj. taneční píseň. (Pozn. red.)
g — vojenského života. (Pozn. red.)
252 Jde o krvavou likvidaci janičářského vzbouření, kterou provedl sultán Mahmud II. roku 1826. Janičáři se stavěli proti reformám v turecké armádě, jejichž cílem bylo nahradit feudální janičářské vojsko pravidelnými útvary.
253 Turecké vojsko obléhalo Vídeň dvakrát: roku 1529 a roku 1683, v obou případech marně.
254 Arnauti — turecký název pro Albánce.
255 Bitvu u Oltenitsy 4. listopadu (23. října) 1853 Engels podrobně rozebral v článku „Válka na Dunaji“ (viz Marx-Engels, Spisy 9).
256 Jde o vojenskou konvenci, kterou uzavřely 26. ledna 1855 Anglie a Francie se Sardinským královstvím (Piemontem). Podle této konvence se Sardinie zavázala poslat do války proti Rusku sbor v počtu 15 000 mužů a Anglie a Francie se zaručily za celistvost území Sardinského království. Vládnoucí kruhy Sardinie tak za cenu účasti v krymské válce dosáhly podpory Napoleona III. v budoucím boji o připojení italského území, jež bylo pod nadvládou Rakouska, k Picniontu.
257 Engels cituje anonymnč vydanou knihu Karla Schönhalse „Erinnerungen eines österreichischcn Veteranen aus dem italienischen Kriege der Jahre 1848 und 1849“ [„Vzpomínky rakouského vysloužilce z italské války v letech 1848 a 1849“], sv. I, str. 166, 167, 223; sv. II, str. 239, Stuttgart a Tübingen 1852.
258 Roku 1799, za války Francie proti evropské koalici, které se zúčastnila také Neapol (Království obou Sicílií), byla armáda neapolského krále Ferdinanda IV. poražena francouzským vojskem. Neapol obsadili Francouzi.
V červenci 1820 vyvolali v Neapoli buržoazní revolucionáři — karbonáři — za účasti armády povstání proti absolutistickému režimu a dosáhli zavedeni umírněně liberální konstituce. Avšak roku 1821, podle rozhodnutí lublaňského kongresu Svaté aliance, podniklo Rakousko proti Neapoli intervenci; rakouské vojsko porazilo neapolskou armádu a obsadilo Neapol. V Neapoli bylo obnoveno absolutistické zřízení.
259 Jde tu o francouzsko-rakouskou intervenci proti římské republice v květnu až červenci 1849, které se zúčastnilo neapolské království. Republikánské oddíly pod velením Garibaldiho dvojím prudkým útokem zahnaly neapolská vojsko na útěk.
260 Sonderbund — separátní spolek sedmi hospodářsky zaostalých katolických švýcarských kantonů, který byl založen roku 1843, aby zabránil provedení pokrokových buržoazních reforem ve Švýcarsku a udržel výsady církve a jezuitů. Když se v červenci 1847 švýcarský sněm usnesl na rozpuštění Sonderbundu, zahájil Sonderbund počátkem listopadu válku proti ostatním kantonům. 23. listopadu 1847 byla armáda Sonderbundu, která se většinou skládala z oddílů domobrany, rozdrcena vojsky spolkové vlády.
261 Jde o porážku švýcarské armády a obsazení Švýcarska francouzským vojskem na jaře roku 1798.
262 Třicetiletá válka — viz poznámku [143].
263 Engels cituje dále anonymně vydanou knihu T. M. Hughese „Revelations of Spain in 1845. By an English Resident“ [„Pravda o Španělsku v roce 1845. Od Angličana trvale žijícího v této zemi“], Londýn 1845, díl 1, str. 14. Dále Marx cituje ze str. 15—16 téže knihy.
264 Tím se míní druhá buržoazní revoluce ve Španělsku, která byla potlačena roku 1823 silami Svaté aliance, poslanými do Španělska podle usnesení veronského kongresu, a první karlistická válka z let 1833—1840 (viz poznámku [58]); tato válka vedla ke třetí buržoazní revoluci, která pokračovala do roku 1843.
265 Dominique Dufour de Pradt, „Mémoires historiques sur la révolution dʼEspagne“ [„Paměti z dějin španělské revoluce“], Paříž 1816, str. 189.