Sdružení pro správní reformu.

Karel Marx

*Sdružení pro správní reformu. — Lidová charta

Londýn 5. června. Sdružení pro správní reformu dobylo vítězství v Bathu. Jeho kandidát, pan Tite, byl velkou většinou zvolen do parlamentu proti kandidátovi toryů. Toto vítězství, vybojované na „legální“ půdě, oslavují dnes liberální listy jako velkou událost. Bulletiny o „poll“^{^[a]} jsou uveřejňovány s nemenší okázalostí než bulletiny o nekrvavých úspěších v Azovském moři. Bath a Kerč! — to je heslo dne. Co tisk zamlčuje, reformní listy stejně jako protireformní, vládní i opoziční, toryovské, whigovské i radikální, jsou porážky a zklamání, které zažilo v posledních dnech Sdružení pro správní reformu v Londýně, Birminghamu a Worcesteru. Tentokrát se ovšem boj neodehrál v omezeném privilegovaném okruhu voličů. Ani jeho výsledky nebyly takové, aby vyvolaly triumfální jásot odpůrců reformátorů ze City.

První skutečně veřejná schůze (tj. schůze bez vstupenek), kterou Sdružení pro reformu uspořádalo v Londýně, se konala minulou středu v Marylebonu. Proti rezoluci reformátorů ze City předložil jeden chartista pozměňovací návrh,

„že peněžní aristokracie, kterou představují pánové ze City, je stejně špatná jako pozemková aristokracie; že pod záminkou reforem usiluje jen o to, aby se po zádech lidu vyšplhala na Downing Street a tam se s oligarchií podělila o místa, platy a hodnosti; že jediným programem lidového hnutí je Charta se svými pěti body“.

Předseda schůze, jeden z iluminátů ze City, vyslovil řadu pochybností: nejprve, zda má vůbec předložit pozměňovací návrh k hlasování, poté, zda má dát nejdříve hlasovat o rezoluci či o pozměňovacím návrhu, a konečně, jak má dát hlasovat. Obecenstvo, unavené jeho nerozhodností, taktickými úvahami a nechutnými manévry, prohlásilo, že je neschopen dále řídit schůzi, vyvolalo místo něho na chair^{^[b]} Ernesta Jonese a hlasovalo potom ohromnou většinou proti rezoluci a pro pozměňovací návrh.

V Birminghamu uspořádalo Sdružení City veřejnou schůzi v městském sále za předsednictví starosty. Proti rezoluci Sdružení byl předložen podobný pozměňovací návrh jako v Londýně. Starosta však rozhodně odmítl dát o pozměňovacím návrhu hlasovat, nebude-li slovo „charta“ nahrazeno jiným, méně pohoršlivým. Jinak prý se předsednictví vzdá. Místo slova „charta“ se tedy dalo „všeobecné volební právo a tajné hlasování“. V tomto opraveném znění byl pozměňovací návrh přijat většinou 10 hlasů. Ve Worcesteru, kde reformátoři ze City uspořádali veřejnou schůzi, bylo vítězství chartistů a porážka správních reformátorů ještě přesvědčivější. Zde byla „Charta“ bez průtahů vyhlášena.

Nanejvýš žalostný výsledek těchto velkých schůzí v Londýně, Birminghamu a Worcesteru přiměl správní reformátory, aby ve všech větších a lidnatějších městech, místo aby se veřejně odvolávali na vox populi^{^[c]}, dali kolovat k podpisu petice mezi svými přívrženci. Mnohostranné spojení význačných osobností ze City s obchodními magnáty Spojeného království a vliv těchto pánů na jejich příručí, „warehousemen“^{^[d]} a „menší“ obchodní přátele jim bezpochyby umožní, aby ve vší tichosti za zády světa zaplnili tyto petice jmény a poslali je potom „ctihodné sněmovně“ s nálepkou: hlas anglického lidu. Mýlí se jen v tom, domnívají-li se, že takto vyžebranými, s pomocí intrik a úskoků stlučenými podpisy zastraší vládu. Vláda s ironickým zadostiučiněním přihlížela, jak byli správní reformátoři vypískáváni z theatrum mundi^{^[e]}. Její orgány zatím mlčí, zčásti proto, že jinak by musely konstatovat úspěchy chartismu, zčásti proto, že vládnoucí třída se již zabývá myšlenkou, zda by se neměla postavit do čela „správních reformátorů“, kdyby se lidové hnutí stalo příliš neodbytným. Pro okamžik takového nebezpečí si vyhrazují „nedorozumění“: nedorozumění považovat někdy v budoucnu správní reformátory za mluvčí mas.

Taková nedorozumění jsou hlavním vtipem „historického“ vývoje Anglie, a nikdo s nimi neumí zacházet lépe než svobodomyslní whigové.

Charta je velmi lakonický dokument a mimo požadavek všeobecného volebního práva obsahuje jen těchto pět bodů a podmínek jeho provádění: 1. tajné hlasování (kuličkami); 2. zrušení majetkového censu pro členy parlamentu; 3. platy členům parlamentu; 4. každoroční volby do parlamentu; 5. stejné volební obvody. Po experimentech, které roku 1848 pohřbily všeobecné hlasovací právo ve Francii^{^[167]}, mají obyvatelé kontinentu sklon poněkud podceňovat důležitost a význam anglické Charty. Přehlížejí to, že francouzskou společnost tvoří ze dvou třetin rolníci a z jedné třetiny městské obyvatelstvo, zatímco v Anglii žije přes dvě třetiny obyvatel ve městech a jen necelá třetina na venkově. V Anglii musí být tedy výsledky všeobecného volebního práva v témž obráceném poměru k jeho výsledkům ve Francii, v jakém jsou město a venkov v těchto dvou říších. Tím se vysvětluje, proč požadavek všeobecného volebního práva nabyl ve Francii a v Anglii diametrálně protichůdného charakteru. Tam to byl požadavek politických ideologů, k němuž se mohl připojit víceméně každý „vzdělanec“, podle toho, jaké měl názory. Zde tvoří ostrou dělicí čáru mezi aristokracií a buržoazií na jedné straně a lidovými třídami na straně druhé. Tam je to otázka politická, zde je to otázka sociální. V Anglii prošla agitace za všeobecné volební právo dějinným vývojem, dříve než se stalo heslem mas. Ve Francii bylo všeobecné volební právo nejdříve zavedeno a teprve potom nastoupilo svou dějinnou cestu. Ve Francii selhala praxe všeobecného volebního práva, v Anglii jeho ideologie. V prvních desetiletích tohoto století, u sira Francise Burdetta, u majora Cartwrighta, u Cobbetta, mělo všeobecné volební právo ještě zcela neurčitý idealistický charakter, takže bylo jen zbožným přáním všech vrstev obyvatelstva, které nepatřily přímo k vládnoucím třídám. Pro buržoazii to byl ve skutečnosti jen výstřední zobecňující výraz toho, čeho dosáhla parlamentní reformou z roku 1831. Ani po roce 1838 nenabyl požadavek všeobecného volebního práva v Anglii reálného a specifického charakteru. Důkaz: Hume a OʼConnell spolupodepsali Chartu. Roku 1842 zmizely poslední iluze. Lovett udělal tehdy poslední, ale marný pokus formulovat všeobecné volební právo jako společný požadavek takzvaných radikálů a lidových mas.^{^[168]} Od té chvíle nejsou už o smyslu všeobecného volebního práva žádné pochyby. Stejně tak o jeho názvu. Je to Charta lidových tříd a znamená získání politické moci jako prostředku k uskutečnění jejich sociálních potřeb. Všeobecné volební právo, chápané ve Francii roku 1848 jako heslo všeobecného sbratření, se proto v Anglii chápe jako heslo války. Tam bylo všeobecné volební právo bezprostředním obsahem revoluce; zde je revoluce bezprostředním obsahem všeobecného volebního práva. Podíváme-li se na dějiny všeobecného volebního práva v Anglii, zjistíme, že se zbavuje svého idealistického charakteru tou měrou, jak se zde vyvíjí moderní společnost se svými nekonečnými protiklady — s protiklady, které vytváří rozvoj průmyslu.

Vedle oficiálních a polooficiálních stran a rovněž vedle chartistů upozorňuje na sebe v Anglii ještě jedna klika „mudrců“, kterým se nelíbí jak vláda a panující třídy, tak chartisté. Co chtějí chartisté? vykřikují. Zvětšit a rozšířit všemocnost parlamentu tím, že jej pozvednou na lidovou moc. Neruší parlamentarismus, nýbrž zvyšují jeho vliv. Zrušit zastupitelský systém, to je to pravé! V čele této kliky stojí mudrc z Východu David Urquhart. David se chce vrátit k anglickému common law (zvykovému právu). Statute law (psané zákony) chce odkázat do příslušných mezí. Místo centralizace chce lokalizaci. Chce vyhrabat ze sutin „staré ryzí právní prameny anglosaské doby“. Ty potom samy vytrysknou, zavlaží a zúrodní okolní půdu. Ale David je alespoň důsledný. David chce vrátit i moderní dělbu práce a koncentraci kapitálu ke starému anglosaskému nebo ještě raději orientálnímu stavu. Jako rodilý Skot, adoptovaný Čerkes a Turek ze své svobodné vůle je schopen civilizaci se všemi jejími vředy odsoudit a čas od času dokonce i kritizovat. Ale není nevkusný jako fantastové, kteří oddělují moderní státní formy od moderní společnosti, kteří bájí o lokální samostatnosti při koncentraci kapitálu a o individuální jedinečnosti při protiindividualistické dělbě práce. David je prorok, obrácený do minulosti, staromilecky zahleděný do staré Anglie. Musí proto považovat za přirozené, že si ho nová Anglie nevšímá a že jej přehlíží, byť by se sebevětší naléhavostí a přesvědčením volal: „David Urquhart je jediný muž, který vás může zachránit!“ Tak volal ještě před několika dny na jedné schůzi ve Staffordu.

Napsal K. Marx 5. června 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 261 z 8. června 1855

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — volbách. (Pozn. red.)

b — místo předsedy. (Pozn. red.)

c — hlas lidu. (Pozn. red.)

d — skladníky. (Pozn. red.)

e — jeviště světa. (Pozn. red.)

167 Rozložení třídních sil ve Francii po únorové revoluci roku 1848 a porážka červnového povstání pařížských dělníků umožnily bonapartistickým kruhům využít všeobecného volebního práva a při presidentských volbách 10. prosince roku 1848 dosadit Ludvíka Bonaparta na místo presidenta republiky; v roce 1851 využil Ludvík Bonaparte demagogicky hesla obnovení všeobecného volebního práva, které francouzské zákonodárné shromáždění 31. května 1850 zrušilo, při svém státním převratu z 2. prosince 1851. Marx tyto události analyzoval ve svých pracích „Třídní boje ve Francii 1848—1850“ a „Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonsoparta“.

168 V roce 1842 se radikální a také liberálně freetraderské buržoazní kruhy několikrát pokusily podřídit dělnické hnutí svému vlivu a využít ho k agitaci za zrušení obilních zákonů a za buržoazní reformy. Aby odvrátily dělníky od boje za uskutečnění sociálního a politického programu chartistů, vyslovily mlhavý požadavek tzv. „plného volebního práva“, který bylo možno vykládat všelijak. Protože se buržoazní radikálové opírali o některé smířlivě naladěné vůdce chartistů (Lovetta, Vincenta aj.), podařilo se jim svolat roku 1842 do Birminghamu dvě konference zástupců buržoazie a chartistů, na nichž se projednávala otázka společné agitace za volební reformu. Návrh nahradit Lidovou chartu novým „zákonem o právech“ a požadavkem „plného volebního práva“ však chartistická většina na konferenci 27. prosince 1842 rozhodně zamítla. Od té doby se Charta stala výlučně požadavkem širokých lidových mas.