Peněžní trh

Karel Marx

Peněžní trh

Londýn 19. května. Podle názoru optimistů ze zdejšího tisku obchodní a průmyslová krize v Anglii skončila a křivka obchodu a průmyslu opět stoupá. Skutečnost, z níž vyvozují tento utěšující závěr, je zlepšení situace na peněžním trhu. Na jedné straně se totiž zvětšily zásoby zlata ve sklepeních Anglické banky a na druhé straně tato banka snížila úrokovou sazbu. Zatímco 20. ledna 1855 činily zásoby zlata jen 12 162 000 liber št., dosáhly k 12. květnu 1855 16 045 000 liber št. — zvýšily se o 3 883 000 liber št. Úrokovou sazbu, která 20. ledna 1855 činila 5 %‘ banka 31. března snížila na 4¹/₂ % a 28. dubna na 4 %. Ale pánové přehlédli, že nahromadění zlata ve sklepeních banky a snížení úrokové sazby může mít ještě jinou příčinu než kvetoucí obchod, a to právě opačnou: stagnaci obchodu a s tím spojený pokles poptávky po kapitálu. Tabulky, které týdně uveřejňuje Anglická banka, ukazují, že tentokrát je skutečnou příčinou právě tato okolnost. Nesmíme se ovšem, jako to činí zmínění optimisté, dívat jen na dvě rubriky těchto tabulek, na zásoby zlata a úrokovou sazbu. Je nutno porovnat jiné dvě rubriky — rezervní bankovky a diskontované směnky.

Anglická banka má, jak známo, dvě různá oddělení: issuing department (emisní oddělení) a banking department (bankovní oddělení). První můžeme nazvat mincovnou Anglické banky. Veškerá jeho činnost spočívá ve vydávání bankovek. Zákonem Roberta Peela z roku 1844 je vydávání bankovek omezeno. Anglická banka nesmí totiž vydat nad částku 14 miliónů liber št., představující kapitál, který Anglické bance dluží stát, víc bankovek, než kolik činí zásoby zlata v jejích sklepeních. Jestliže tedy banka vydá například za 20 miliónů liber št. bankovek, pak musí mít ve svých sklepeních 6 miliónů liber št. ve zlatě. Veškerá činnost emisního oddělení banky se tedy omezuje na takto regulované ražení a vydávání bankovek. Všechny bankovky, které takto vydá, předává bankovnímu oddělení, tj. vlastní bance, která má styk s veřejností jako každá jiná depozitní a diskontní banka a dává do oběhu bankovky diskontováním směnek, výplatou záloh na zúročitelné papíry, výplatou dividend věřitelům státu, výplatou vkladů u nich uložených atd. Tento skvělý vynález — rozdělení Anglické banky na dvě na sobě nezávislá oddělení a zmíněné regulování sumy vydávaných bankovek — učinil Robert Peel, který se totiž domníval, že tímto způsobem se vyhne všem budoucím peněžním krizím a že oběh papírových peněz se přizpůsobí oběhu kovu na základě automaticky působícího mechanického zákona. Tento proslavený státník však přehlédl nikoli nedůležitou skutečnost, že jeho regulování reguluje jen oběh mezi dvěma odděleními Anglické banky, mezi jejím emisním oddělením a bankovním oddělením, ale nikterak nereguluje oběh mezi bankovním oddělením a vnějším světem. Emisní oddělení banky postupuje bankovnímu oddělení takové množství bankovek, jaké smí podle zákona narazit, například 20 miliónů, má-li ve svých sejfech 6 miliónů ve zlatě. Kolik z těchto 20 miliónů se však skutečně dostane do oběhu, to závisí na stavu obchodu, na potřebách a poptávce obchodního světa. Zbytek, který banka nedokáže uvést do oběhu a který tedy zůstane ležet v sejfech bankovního oddělení, figuruje ve výkazech banky pod názvem rezervní bankovky.

Viděli jsme, že zlaté zásoby banky se od 20. ledna 1855 do 12. května 1855 zvýšily o 3 883 000 liber št., ale zároveň zjišťujeme, že za tutéž dobu se suma rezervních bankovek zvětšila z 5 463 000 na 9 417 000, tj. o 3 954 000 liber šterlinků. Čím větší je suma rezervních bankovek, tj. bankovek, které leží v sejfech bankovního oddělení, tím menší je suma fakticky obíhajících bankovek. Avšak z výše uvedených čísel vyplývá, že současně s nakupením zlata ve sklepích banky se zmenšilo množství bankovek v oběhu. V čem tkví příčina tohoto smršťování oběhu? Prostě v poklesu obchodní činnosti a zmenšení obchodních transakcí. O správnosti tohoto názoru nemůže být pochyb, když v týchž účetních výkazech banky vidíme, že hodnota směnek, které diskontovala, činila k 20. lednu 1855 25 282 000 liber št., zatímco k 12. květnu 1855 poklesla na 23 007 000 liber št., tj. poklesla o 2 275 000 liber šterlinků. Hodnota směnek, které banka diskontuje, je však nejjistějším ukazatelem objemu obchodů banky s obchodním světem. Výsledek je ještě překvapivější, uváží-li se, že banka 28. dubna snížila úrokovou sazbu na 4 % a nabízela tudíž své zboží — kapitál — o 20 % levněji než v lednu. Mezitím od 28. dubna, kdy banka snížila úrokovou sazbu, do 12. května množství bankovek, které banka vydala pro diskont směnek, pokleslo, místo aby se zvětšilo. To je důkaz, že při nynější konjunktuře je kapitál i při čtyřprocentní úrokové sazbě příliš drahý, aby nalezl třeba jen takovou poptávku, jaká po něm byla ještě počátkem ledna při pětiprocentní úrokové sazbě. To dokazuje dále, že pokles úrokové sazby je třeba připsat nikoli většímu přílivu kapitálu, nýbrž jen menší poptávce po kapitálu pro obchodní a průmyslové podnikání. A konečně to dokazuje, že zvětšováním kovových zásob ve sklepích banky se jen zvětšuje zahálející, v této chvíli nezužitkovatelný kapitál.

Napsal K. Marx 19. května 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 233 z 22. května 1855

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny