Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
*Válečné plány Francie a Anglie. — Řecké povstání. —
Španělsko. — Čína
Londýn, v pátek 3. března 1854
Ve svém posledním článku jsem se zmínil, že za své jmenování vrchním velitelem baltské flotily vděčí sir Charles Napier tomu, že veřejně projevoval nedůvěru ke spojenectví s Francií a obviňoval Francii, že roku 1840 Anglii podvedla, ačkoli ve skutečnosti tehdy právě anglická vláda kula pikle s Mikulášem proti Ludvíku Filipovi. Měl jsem ještě dodat, že druhý, černomořský admirál sir Edmund Lyons, v době, kdy byl anglickým vyslancem v Řecku, vystupoval jako otevřený nepřítel Francie a byl z tohoto místa odvolán na zákrok lorda Stratforda de Redcliffe. Vláda se tedy při obsazování různých míst opravdu ze všech sil snaží, aby bylo postaráno o co nejvíc neshod nejen mezi francouzskými a anglickými veliteli, ale i mezi admirály a anglickým vyslancem v Cařihradě.
Jestliže si Bonaparte ve své trůnní řeči k poslancům sám blahopřeje k těsnému spojenectví s Anglií, nelze v tom vidět popření, tím méně vyvrácení těchto faktů. Entente cordiale[86] je nepochybně poněkud staršího data než obnovení císařské nálepky. Nejzajímavější pasáží v Bonapartově řeči nejsou ani reminiscence na vzletné projevy Ludvíka Filipa, ani odhalení carových ctižádostivých plánů, nýbrž spíše to, že se Bonaparte prohlašuje za ochránce Německa a zvláště Rakouska proti všem nepřátelům zvenčí i zevnitř.
Sotva si západní mocnosti a Porta 5. února vyměnily v Cařihradě ratifikované texty smlouvy, kterou mezi sebou uzavřely a která obsahuje klauzuli, že Turecko neuzavře mír s Ruskem bez jejich souhlasu, už zase představitelé čtyř mocností zahájili s Portou jednání o budoucí úpravě postavení křesťanů v Turecku. Skutečný cíl těchto jednání prozrazuje tento citát ze středečních „Times“:
„Postavení některých částí turecké říše, které už dostaly na základě fermanů a smluv úplnou vnitřní samosprávu, přičemž uznávají nadále svrchovanost Porty, je precedens, který lze beze škody pro kteroukoli ze stran rozšířit, a je to možná nejlepší způsob, jak vyřešit nynější postavení tureckých držav v Evropě.“
Zkrátka a dobře, koaliční vláda zamýšlí zajistit celistvost turecké říše v Evropě přeměnou Bosny, Chorvatska, Hercegoviny, Bulharska, Albánie, Rumelie a Thesálie v jakási podunajská knížectví. Kdyby Porta tyto podmínky přijala, muselo by to v případě vítězství tureckých zbraní nutně vést k občanské válce mezi Turky samými.
Nyní je jisté, že odhalením spiknutí ve Vidinu se jen urychlilo řecké povstání, které se v Bukurešti pokládalo za hotovou věc, ještě než začalo. Skutarský paša stahuje všechna svá vojska, aby zabránil Černohorcům spojit se s řeckými povstalci.
Anglo-francouzskou expedici lze pokládat, alespoň pokud jde o nynější úmysly britské vlády, za další podfuk. Francouzům bylo k vylodění určeno Rodosto, Angličanům Enos. Toto druhé město leží na malém poloostrově při vjezdu do bahnité zátoky, za níž se táhnou rozsáhlé bažiny v údolí Marice, což je zajisté velice zdravé místo pro tábor. Přístav leží nejen mimo Bospor, ale i mimo Dardanely, a aby se vojska dostala do Černého moře, budou se muset buď znovu nalodit a zakoušet slasti dvěstěpadesátimílové zajížďky proti proudu úžin, nebo pochodovat 160 mil krajinou bez cest, což si jistě vyžádá nejméně čtrnáct dnů. Francouzi v Rodostu jsou alespoň v Marmarském moři a všeho všudy týden pochodu od Cařihradu.
Co však budou vojska dělat v tomto nesmyslném postavení? Mají prý buď táhnout k Drinopolu a tam chránit hlavní město, anebo se v nejhorším případě spojit na šíji tráckého Chersonésu a bránit Dardanely. Tohle sdělují „Times“ z „autoritativních pramenů“ a na důkaz toho, jaký je to důmyslný plán, citují dokonce strategické poznámky maršála Marmonta.
Sto tisíc anglických a francouzských vojáků na obranu hlavního města, jež není a v nejbližších dvanácti měsících snad ani nemůže být ohroženo! To mohli rovnou zůstat doma.
Bude-li tento plán uskutečněn, je to rozhodně to nejhorší, co se dalo vymyslet. Znamená to nejnesmyslnější druh obranné války, tj. takové, která hledá zdroj síly v naprosté nečinnosti. I kdyby měla mít expedice převážně obranný ráz, je zřejmé, že by svého cíle dosáhla nejlépe, kdyby Turkům umožnila opřít se o ni jako o zálohu a přejít do ofenzívy, anebo kdyby expediční armády zaujaly takové postavení, aby při vhodné příležitosti mohly samy přejít do částečné ofenzívy. Ale v Enosu a Rodostu nejsou francouzská a anglická vojska vůbec nic platná.
Nejhorší na tomje, že armáda o 100 000 mužích s množstvím dopravních parníků a podporovaná flotilou dvaceti řadových plachetních lodí tvoří sama o sobě sílu, která je schopna provést rozhodnou ofenzívní akci v kterékoli části Černého moře. Taková armáda by musela dokázat dobýt Krym i Sevastopol, Oděsu i Cherson, blokovat Azovské moře, zničit ruské pevnůstky na kavkazském pobřeží, zajmout ruské loďstvo a dopravit je nepoškozené do Bosporu, anebo nemá ponětí o své vlastní síle a o tom, co je povinností bojující armády. Stoupenci vlády tvrdí, že k takovým operacím lze přistoupit teprve tehdy, až bude ona stotisícová armáda soustředěna v Turecku, a že vylodění prvních divizí v Enosu a Rodostu má pouze zmást nepřítele. Ale i v tom případě je zbytečná ztráta času a peněz vyloďovat se někde jinde než rovnou v některém černomořském přístavu. Nepřítel se nedá oklamat. Jakmile se car Mikuláš doslechne o této halasně vytrubované stotisícové expedici, pošle jistě každého vojáka, kterého bude moci postrádat, do Sevastopolu, Kaffy, Perekopu a Jenikale. Není možné nejprve nepřítele postrašit ohromným zbrojením a potom se mu snažit namluvit, že mu nemíníte nijak ublížit. To by byla příliš průhledná hra, a jestliže si anglická diplomacie představovala, že zmate Rusy takovým ubohým trikem, pak se dopustila další hrubé chyby.
Domnívám se proto, že ti, kdo vymyslili tuto expedici, chtějí prostě obalamutit sultána, a zatímco se tváří, jako by chtěli Rusko co nejvíc postrašit, budou úzkostlivě dbáto to, aby mu děj se co děj ani v nejmenším neublížili.
Jestliže Anglie a Francie obsadí Cařihrad a část Rumelie, jestliže Rakousko obsadí Srbsko a snad i Bosnu a Černou Horu a Rusko bude moci upevnit své pozice v Moldavsku a Valašsku, co to bude znamenat jiného než rozdělení evropského Turecka? Turecko je nyní v horší situaci než roku 1772, kdy pruský král, aby přiměl carevnu Kateřinu vyklidit podunajská knížectví, jejichž okupace hrozila vyvolat evropský konflikt, navrhl první dělení Polska, jež mělo být odškodněním za náklady na rusko-tureckou válku. Připomeňme si, že Porta se tehdy nejprve vrhla do války s Kateřinou s úmyslem chránit Polsko před ruskou agresí, ale nakonec bylo Polsko obětováno v zájmu „nezávislosti a celistvosti“ osmanské říše.
Šalebná politika průtahů, prováděná koaliční vládou, poskytla moskalským emisarům příležitost připravit a nechat uzrát řecké povstání, na něž tak netrpělivě čekal lord Clarendon. Povstání začalo 28. ledna a podle posledních depeší z Vídně se do 13. února hrozivě rozrostlo. Vzbouřily prý se provincie Akarnania a Aitolia a oblasti Elbasan a Delonie. Tvrdí se, že v hlavním městě ostrova Euboie Egripu vzplanula vzpoura, jež je stejně vážná jako albánská. Ta okolnost, že města Artu a Janinu Turci vyklidili a obsadili je Řekové, má menší význam, protože citadely ovládající tato města zůstaly v rukou osmanských oddílů. Z četných válek mezi křesťany a Turky v Albánii totiž víme, že město nakonec vždy ovládne ten, kdo má v rukou citadelu. V oblasti Konteského a Soluňského zálivu a na albánském pobřeží bude vyhlášen stav obležení. Ve svém předešlém článku[a] jsem poznamenal, že jedním z nejméně žádoucích důsledků řeckého povstání pro Portu bude to, že poskytne západním mocnostem příležitost vmísit se mezi sultána a jeho poddané, a tak, místo aby bojovaly s Rusy, vženou pravoslavné křesťany do spolku s carem. Jak horlivě se tyto mocnosti chápou takové příležitosti, je vidět z posledních zpráv, podle nichž Porta přijala konvenci navrženou Anglií a Francií a francouzský a anglický vyslanec vyslali na pomoc Turkům dva parníky, zatímco britský vyslanec v Aténách uvědomil vládu krále Oty, že Anglie zamýšlí v oblastech povstání vojensky zasáhnout. Bezprostřední důsledek povstání z vojenského hlediska jasně charakterizoval vídeňský dopisovatel v „Times“:
„V posledních několika dnech bylo možno pozorovat v hlavním stanu ve Vidinu určitou sklíčenost, ježto posily, které tu byly ohlášeny, byly odvolány a jsou nyní na cestě do jihozápadních oblastí Turecka. Zprávy o povstání křesťanů v Epiru vzbudily neklid mezi Arnauty a Albánci na Dunaji, kteří se hlučně domáhali povolení, aby se směli vrátit domů. Brigádní generálové Hüsejin bej a Sülejman paša ztratili všechen vliv na své divoké oddíly a jsou obavy, že budou-li se snažit zadržet je násilím, vypukne otevřená vzpoura; na druhé straně, dovolí-li jim odejít, budou cestou domů pustošit křesťanské kraje. Nabude-li nepřátelské hnutí křesťanského obyvatelstva na západě hrozivějších rozměrů, bude muset západní křídlo turecké armády ustoupit, což víc než vyváží úder, který pro Rusy znamenal vstup spojeneckých flotil do Černého moře.“
To jsou některé z prvních důsledků oné taktiky vyčkávání, kterou tak květnatě vychvalují páni Graham, Russell, Clarendon a Palmerston, když obhajují postup vlády ve východní otázce. Když v pátek pozdě večer dostali zprávu, že car, nevyčkav ani, až přijde z Anglie odvolání sira Hamiltona Seymoura, mu velmi příkře a beze všech okolků nařídil, aby odjel, svolali dvakrát za sebou zasedání ministerské rady, jedno v sobotu a druhé v neděli odpoledne, a výsledek jejich porad byl, že bude carovi ještě jednou dána lhůta tří až čtyř týdnů, a to formou výzvy, v níž
„cara důrazně žádají, aby do šesti dnů po obdržení tohoto sdělení slavnostně slíbil a zavázal se, že nejpozději do 30. dubna odvolá své vojsko z podunajských knížectví“.
Všimněte si však, že k této výzvě není připojena pohrůžka vypovězení války, jestliže car odmítne. Možno ovšem říci — a „Times“ to konstatovaly — že ačkoli byl poskytnut další odklad, aktivní přípravy k válce pokračují. Ale jistě jste si všimli, že na jedné straně je jakýkoli energický postup Porty na Dunaji znemožněn tím, že západní mocnosti prohlásily, že se hodlají války přímo zúčastnit — přičemž postavení Turků v této oblasti se s každým dnem odkladu zhoršuje, neboť Rusové zatím mohou posilovat své čelní jednotky, kdežto Turkům v týlu dunajské armády hrozivě narůstá řecké povstání; na druh straně vylodění vojsk v Enosu a Rodostu způsobí možná potíže sultánovi, ale Rusy rozhodně nezadrží.
Bylo dohodnuto, že britská expediční armáda bude mít asi 30 000 mužů a francouzská asi 80 000 mužů. Kdyby se v průběhu událostí ukázalo, že Rakousko formálním připojením k západním mocnostem vlastně jen zamýšlí zamaskovat své dorozumění s Ruskem, Bonaparte by asi trpce litoval, že připustil toto velmi nerozumné rozptýlení svých vojsk.
Ještě jedno povstání lze pokládat za odlehčovací útok ve prospěch Ruska, a to je povstání ve Španělsku. Jakékoli hnutí ve Španělsku nutně vyvolává třenice mezi Francií a Anglií. Roku 1823, jak víme z Chateaubriandovy knihy „Veronský kongres“[87], byla francouzská intervence ve Španělsku podnícena Ruskem. Že anglo-francouzský zásah v roce 1834[88], který nakonec rozbil entente cordiale mezi oběma státy, pocházel z téhož pramene, lze usuzovat z toho, že jeho iniciátorem byl Palmerston. „Španělské sňatky“[89] připravovaly cestu ke svržení orleánské dynastie. V přítomné chvíli by svržení „nevinné“ Isabely umožnilo jednomu ze synů Ludvíka Filipa, vévodovi de Montpensier, uplatňovat nárok na španělský trůn, kdežto Bonapartovi by to zase připomnělo, že jeden z jeho strýců[b] kdysi sídlil v Madridu. Orleány by podporovali Koburkové, ale Bonapartové by se postavili proti nim. A tak by španělské povstání, které ani zdaleka není lidovou revolucí, mohlo značně napomoci k rozkladu tak vratkého útvaru, jakým je anglo-francouzské spojenectví.
Rusko prý uzavřelo spojenectví s Chivou, Bucharou a Kábulem.
Pokud jde o kábulského emíra Dústa Muhammada, bylo by docela přirozené, kdyby se nyní chtěl pomstít Anglii, svému věrolomnému spojenci: navrhl totiž roku 1838 Anglii, že bude-li si to anglická vláda přát, vyhlásí Rusku věčnou krevní mstu tím, že dá zabít zmocněnce, kterého k němu poslal car; roku 1839 ho Anglie znovu rozhořčila afghánskou výpravou, kdy byl svržen z trůnu a jeho země byla bezohledně zpustošena.[90] Co se ovšem týče obyvatelstva Chivy, Buchary a Kábulu, patří k pravověrným muslimům, tzv. sunnitům — zatímco Peršané vyznávají odpadlické učení šíitské — takže se dá sotva předpokládat, že by se spojili s Ruskem, spojencem Peršanů, které oni nenávidí a kterými pohrdají, proti Anglii, zřejmému to spojenci pádišáha, kterého pokládají za vrchního náčelníka všech pravověrných.
Je docela dobře možné, že Rusko získá za spojence Tibet a tatarského[c] císaře v Číně, bude-li tento vládce nucen stáhnout se do Mandžuska a vzdát se trůnu ve vlastní Číně. Jak víte, podnikli čínští povstalci opravdové křižácké tažení proti buddhismu, boří buddhistické chrámy a zabíjejí bonzy.[91] Avšak Tataři jsou buddhisté a Tibet, který uznává svrchovanost Číny, je sídlem velikého lámy a posvátným místem buddhistických věřících. A tak podaří-li se Tchien-wangovi vyhnat z Číny mandžuskou dynastii, bude muset podstoupit náboženskou válku s buddhistickými silami Tatarů. A protože se buddhistické náboženství vyznává po obou stranách Himálaje a Anglii nezbývá než podporovat novou Čínskou dynastii, car se určitě postaví na stranu tatarských kmenů, bude je štvát proti Anglii a rozdmýchá náboženské nepokoje i v Nepálu. Z posledních zpráv z Východu se dovídáme, že
„čínský císař počítá se ztrátou Pekingu, a proto nařídil správcům jednotlivých provincií, aby posílali císařské důchody do Džeholu, starého rodového sídla a nynější letní rezidence v Mandžusku, asi 80 mil na severovýchod od Velké zdi“.
V nejbližší budoucnosti se tedy dá čekat velká náboženská válka mezi Číňany a Tatary, která zasáhne i do Indie.
Napsal K. Marx 3. března 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4030 z 18. března 1854
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b — tj. Josef Bonaparte. (Pozn. red.)
c Marx zde používá výrazu „tatarský“ ve smyslu, jak se ho v 19. století používalo v západní literatuře pro označení Mongolů, Mandžuů a jiných turkotatarských kmenů, obývajících východní Asii. (Pozn. red.)
87 François René Chateaubriand, „Congrès de Véronne. Guerre dʼEspagne Négociations. Colonies espagnoles“ [„Veronský kongres. Válka ve Španělsku Vyjednávání. Španělské kolonie“], I. a II. díl, Brusel 1838.
88 Tím se myslí smlouva uzavřená v dubnu 1834 mezi Anglií, Francií, Španělskem a Portugalskem (takzvaná čtyřstranná dohoda). Smlouva byla formálně namířena proti absolutistickým „severním mocnostem“ (Rusku, Prusku a Rakousku), ale fakticky umožňovala Anglii, aby upevnila své pozice ve Španělsku a Portugalsku pod záminkou poskytování vojenské pomoci vládám těchto zemí proti uchazečům o trůn, donu Miguelovi v Portugalsku a donu Carlosovi ve Španělsku. To bylo příčinou zhoršení anglo-francouzských vztahů.
89 Jde o sňatek španělské královny Isabely II. s donem Franciscem de Assisi a infantky Luisy Fernandy se synem francouzského krále Ludvíka Filipa vévodou de Montpensier; oba sňatky byly uzavřeny roku 1846. Protože Isabela neměla přímé potomky, byl vévoda de Montpensier jedním z prvních nápadníků španělského trůnu. Toto vítězství francouzské diplomacie velice rozhořčilo Anglii, která podporovala ve Francii buržoazní opozici proti Ludvíku Filipovi.
90 Roku 1838, když afghánský emír Dúst Muhammad odmítl uzavřít spojenectví s Anglií proti Persii (Iránu) a Rusku a Anglii se nepodařilo udělat si z Afghánistánu nástroj své politiky, rozhodla se svrhnout Dústa Muhammada vojenskou intervencí a dosadit na trůn svého chráněnce šáha Šudžu. Anglické vojsko vpadlo do Afghánistánu, obsadilo a zpustošilo skoro celou zemi a zajalo Dústa Muhammada; ale panství Angličanů se dlouho neudrželo. Při lidovém povstání z listopadu 1841 bylo anglické vojsko poraženo a zničeno. Roku 1842 se Angličané znovu pokusili dobýt Afghánistán, ale i tentokrát byli poraženi.
91 Roku 1851 vzniklo v Číně protifeudální osvobozenecké hnutí, které nabylo charakteru mohutné rolnické války. Za této války vytvořili povstalci „nebeskou říši velké rovnosti“ („Tchaj-pching Tchien-kuo“), podle níž dostalo celé hnutí název tchajpchingské hnutí. Tchajpchingové svrhávali mandžuské feudály, kteří v Číně vládli, rušili daně a likvidovali velké feudální vlastnictví. Povstání dostalo také náboženské zabarvení, typické pro rolnická hnutí, zejména na Východě — buddhističtí kněží byli vyháněni a jejich kláštery rušeny, neboť byly oporou mandžuské dynastie. Tchajpchingská revoluce, která se stala počátkem rozsáhlého boje čínského lidu proti feudálnímu zřízení a cizím uchvatitelům, nebyla však s to odstranit v Číně feudální způsob výroby. V tchajpchingské říši se vytvořila úzká feudální vrstva, která uzavřela kompromis s vládnoucími třídami; to byla jedna z příčin, proč celé hnutí začalo upadat. Hlavní úder zasadila revoluci přímá intervence Anglie, USA a Francie, jejichž ozbrojené síly spolu s vojsky čínských feudálů potlačily roku 1864 tchajpchingské povstání.