Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Vláda přestárlých. — Vyhlídky koaliční vlády atd.
Londýn, v úterý 11. ledna 1853
„Stanuli jsme nyní na prahu politické tisícileté říše[315], kdy duch stranických rozbrojů zmizí s povrchu zemského a jedinou kvalifikací pro nějaký úřad bude jedině nadání, zkušenost, píle a vlastenectví. Máme nyní vládu, kterou zřejmě schvalují a podporují lidé všech názorových směrů. Její zásady se těší souhlasu a podpoře všech.“
Těmito slovy uvedly „Times“ v prvním návalu nadšení Aberdeenovu vládu. Z jejich nadšení by se dalo soudit, že Anglie je od nynějška oblažena vládou, která se skládá ze samých nových, mladých, slibných osobností, a proto se svět asi nemálo podiví, až se doví, že novou éru v dějinách Velké Británie zahajují vesměs sešlí a vyřízení osmdesátníci. Aberdeenovi bude osmdesát; Lansdowne je už jednou nohou v hrobě; Palmerstonovi a Russellovi už do toho moc nechybí; Graham je byrokrat, který sloužil skoro za všech vlád, jež se vystřídaly od konce minulého století; ostatní členové kabinetu už dvakrát utekli hrobařovi z lopaty a jsou vlastně jen uměle udržováni naživu. Vcelku je to tedy na deset stoletých starců, a z nich udělaly „Times“ — zřejmě pouhým sečtením let — novou tisíciletou říši
Slibují nám, že v této tisícileté říši zcela zmizí rozbroje mezi stranami, ba i politické strany samy. Co tím „Times“ míní? Cožpak rázem přestanou existovat všechny politické strany jen proto, že se určité kruhy aristokracie, které měly dosud výsadu vystupovat jako celonárodní nebo parlamentní strany, nyní přesvědčily, že tuto komedii už nelze hrát dál, cožpak přestanou existovat politické strany jen proto, že se aristokratické kliky na základě tohoto poznání a na základě tvrdé lekce, které se jim nedávno dostalo, nyní rozhodly skoncovat s malichernými tahanicemi a spojit se v jednolitý celek na obranu svých společných výsad? Což není sám fakt takové „koalice“ nejvýmluvnějším důkazem toho, že nastal čas, kdy se už plně vyspělé, ale dosud zčásti nezastoupené základní třídy moderní společnosti — průmyslová buržoazie a dělnická třída — hlásí o své právo být jedinými politickými stranami národa?
Toryové se za vlády lorda Derbyho jednou provždy zřekli své staré ochranářské doktríny a prohlásili se za stoupence svobodného obchodu. Když hrabě Derby ohlašoval demisi svého kabinetu, pravil:
„Vzpomínám si, ctihodní lordové, a patrně i vaše lordstva si vzpomenou, že urozený hrabě“ (Aberdeen) „při nejedné příležitosti prohlašoval v této sněmovně, že kromě svobody obchodu nezná jediné otázky, v níž by byla jakákoli neshoda mezi ním a nynější vládou.“
Lord Aberdeen toto konstatování potvrdil a zašel přitom ještě dál: je prý „ochoten spojit ses urozeným hrabětem“ (Derbym) „na obranu proti výstřelkům demokracie, jenže neví, kde tuto demokracii hledat“. Peelovci i toryové tedy shodně konstatují, že mezi nimi už není rozdílu. Ale to není všechno. Hrabě Aberdeen k zahraniční politice poznamenává:
„Zásady zahraniční politiky naší země se po třicet let nezměnily, i když byly rozdíly v jejím provádění.“
Z toho plyne, že celý boj mezi Aberdeenem a Palmerstonem od roku 1830 do roku 1850, kdy první prosazoval alianci se severními mocnostmi a druhý „entente cordiale“[a] s Francií, kdy jeden byl proti Ludvíku Filipovi a druhý pro něj, jeden proti intervenci a druhý pro ni; zkrátka a dobře že všechny jejich rozepře a spory, dokonce i nedávné rozhořčení obou nad tím, jak „hanebně“ řídí zahraniční záležitosti lord Malmesbury — to všechno že byla podle jejich vlastního přiznání jen a jen komedie. A přitom, co prodělalo v anglickém politickém životě převratnější změny než právě zahraniční politika? Do roku 1830 aliance se severními mocnostmi; od roku 1830 spojenectví s Francií (čtyřstranná dohoda[316]); od roku 1848 naprostá izolovanost Anglie od celého evropského kontinentu.
Nejprve nás ujistil lord Derby, že není rozdílu mezi toryi a peelovci, a potom tvrdí hrabě Aberdeen, že není rozdílu ani mezi peelovci a whigy, konzervativci a liberály. Podle jeho mínění:
„Země je unavena tímto nesmyslným rozlišováním, jež nemá skutečný vliv na jednání nebo zásady státníků. Žádná jiná vláda než konzervativní není myslitelná, ale stejně je pravda, že není myslitelná ani žádná jiná vláda než liberální.“
„Tyto termíny nemají nijak přesný smysl. Země se už nabažila tohoto nesmyslného rozlišování.“
Tři aristokratické frakce, toryové, peelovci a whigové, se tedy shodují v tom, že se vlastně ničím od sebe neliší. Shodují se však ještě v jedné věci. Disraeli prohlásil, že má v úmyslu uskutečňovat zásadu svobodného obchodu. Lord Aberdeen praví:
„Velkým cílem nynějších královniných ministrů a hlavním charakteristickým znakem jejich vládní politiky musí být zachování a obezřetné rozšiřování svobodného obchodu. To je poslání, jež jim bylo především svěřeno.“
Zkrátka a dobře, celá aristokracie je zajedno v tom, že vládnout se má ku prospěchu a v zájmu buržoazie, ale zároveň je odhodlána nepřipustit, aby si buržoazie spravovala své věci sama. K tomuto cíli stará oligarchie napjala poslední síly a všechno, co mělo nějaký talent, vliv a autoritu, soustředila v jedné vládě, jejímž úkolem je zabraňovat buržoazii, pokud to jen půjde, aby se sama přímo ujala vlády v zemi. Sjednocená anglická aristokracie zamýšlí uplatňovat vůči buržoazii týž princip, který hlásal Napoleon I. v poměru k lidu: „Tout pour le peuple, rien par le peuple.“[b]
Ernest Jones k tomu poznamenává v „Peopleʼs Paper“:
„Avšak tento zřejmý cíl — vyřadit buržoazii — musí“ (ministři) „nějak maskovat a nejsnáze toho doufají dosáhnout tím, že sem tam přenechají nějaké to podřadné a bezvýznamné místo liberálním aristokratům, jako je William Molesworth, Bernal Osborne atd. Ale jen ať si nepředstavují, že tento dandyovský liberalismus z Mayfairu[317] uspokojí přísné pány z manchesterské školy. Ty zajímá jen obchodní stránka věci a nic jiného. Mají spadeno na libry, šilinky, pence, na místa, úřady a na obrovské důchody největšího impéria na světě, jež má se všemi svými zdroji sloužit jedině zájmům jcjich třídy.“
A vskutku, stačí nahlédnout zběžně do „Daily News“, „Advertiser“ a ještě spíše do „Manchester Times“[318], což je přímo orgán pana Brighta, a vidíme hned, že slibují-li mužové manchesterské školy podporovat zatím koaliční vládu, zamýšlejí dělat jen touž politiku, kterou prováděli peelovci a whigové vůči poslednímu Derbyovu kabinetu, tj. vzít ministry na zkoušku. Co znamená taková „zkouška“, měl nedávno příležitost poznat pan Disraeli.
Ježto o porážce toryovského kabinetu rozhodla irská brigáda, pokládala samozřejmě nová koaliční vláda za nutné zajistit si podporu této parlamentní frakce. Pana Sadleira, makléře této brigády, si snadno koupili hodností lorda pokladu. Panu Keoghovi nabídli úřad generálního prokurátora pro Irsko, zatímco pan Monsell se stal sekretářem intendantury.
„Doufají, že si tímto trojím podmazáním,“ píle „Morning Herald“, „zavázali irskou brigádu.“
Ale velice pochybujeme, že by tyto tři úplatky stačily zajistit podporu celé brigády, a v irském listu „Freemanʼs Journal“[319] také skutečně čteme:
„Otázka práv pachtýřů a otázka náboženské svobody se nyní dostaly do rozhodujícího stadia. Zda budou tyto otázky s úspěchem rozřešeny či ne, nezávisí teď na ministrech, nýbrž na irských poslancích. Derbyho vládu povalilo devatenáct hlasů. Kdyby bylo deset poslanců přešlo na druhou stranu, dopadlo by to jinak. Za tohoto poměru stran v parlamentě jsou irští poslanci všemocní.“
Na konci svého posledního článku jsem vyjádřil názor, že není jiná alternativa než: buď toryovská vláda, anebo parlamentní reforma.[c] Vaše čtenáře bude jistě zajímat, co o této věci soudí lord Aberdeen.
Praví:
„Chceme-li zlepšit postavení lidu, nemůžeme vylučovat“ (sic!) „zlepšení zastupitelského systému ; vždyť události při posledních volbách bezesporu nemohly nikoho nadchnout pro tento systém.“
A při volbách, jež se konaly, když už kolegové lorda Aberdeena nastoupili své úřady, tito pánové jednomyslně prohlašovali, že reforma systému zastoupení je žádoucí; ale při každé příležitosti dávali svým posluchačům na srozuměnou, že takové reformy musí být „umírněné a rozumné a nesmějí se provádět zbrkle, nýbrž uvážlivě a opatrně“. Čili: čím je dnešní zastupitelský systém prohnilejší a čím častěji se to otevřeně přiznává, tím víc si přejí, aby se neměnil ani příliš rychle, ani příliš radikálně.
Při nedávném znovuzvolení ministrů se poprvé vyzkoušel nový vynález pro politiky, který jim umožňuje zachovat si prestiž za všech okolností, ať už jsou ve vládě nebo mimo ni. Tímto vynálezem je dosud nepoužívaný obrat „otevřená otázka“. Osborne a Villiers se mnohokrát zavazovali, že budou bojovat za tajné hlasování. Nyní prohlašují, že tajné hlasování je otevřená otázka. Molesworth se zavázal probojovat koloniální reformu — nyní je to otevřená otázka. Keogh, Sadleir a další se zavázali hájit práva pachtýřů — najednou je to otevřená otázka. Zkrátka a dobře, všechny otázky, o kterých jako poslanci tvrdili, že jsou naprosto jasné, jsou pro ně jakožto ministry najednou problematické.
Závěrem se musím zmínit ještě o jedné kuriozitě, která souvisí s koalicí peelovců, whigů, radikálů a Irů. Všichni významní představitelé těchto frakcí byli odstraněni z resortů, pro které jedině měli, jak se zdá, určité předpoklady nebo kvalifikaci, a byli pověřeni funkcemi, pro které se až překvapivě nehodí. Palmerston, osvědčený ministr zahraničních věcí, přešel do ministerstva vnitra, a Russell, ačkoli v tomto úřadě zešedivěl, z něho byl odstraněn a byl pověřen řízením ministerstva zahraničních věcí. Gladstone, tento Escobar puseyismu[320], byl jmenován kancléřem pokladu. Molesworth, který si získal určitou proslulost tím, že okopíroval nebo převzal nesmyslný koloniální systém pana Wakefielda[321], byl jmenován zmocněncem pro veřejné práce. Sir Charles Wood, který měl jako ministr financí stále plnou hlavu starostí, ať měl ve státní pokladně schodek nebo přebytek, byl jmenován předsedou Kontrolního úřadu pro Indii. Monsell, který stěží rozezná pušku od muškety, byl jmenován sekretářem intendantury. Jediná osoba, která přišla na své pravé místo, je sir James Graham, který ve funkci prvního lorda admirality už dříve získal velkou proslulost tím, že zavedl do britského válečného námořnictva červotoče.
Napsal K. Marx 11. ledna 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3677 z 28. ledna 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — srdečnou dohodu. (Pozn. red.)
b Vše pro lid, nic prostřednictvím lidu. (Pozn. red.)
315 Podle náboženského učení o „tisícileté říši“ nastane prý před „koncem světa“ na zemi dokonalá spravedlnost.
316 Spojenecké vztahy, které se vytvořily mezi Anglií a Francií po červencové revoluci a jsou známy pod názvem „srdečná shoda“ („entente cordiale“), dostaly smluvní formu teprve uzavřením takzvané čtyřstranné dohody z dubna 1834 mezi Anglií, Francií, Španělskem a Portugalskem. Avšak už při uzavírání této smlouvy se projevily rozpory mezi zájmy Anglie a Francie, které se později ještě zostřovaly. Smlouva byla formálně namířena proti absolutistickým „severním mocnostem“ (Rusku, Prusku a Rakousku), ale fakticky umožňovala Anglii, aby upevnila své pozice ve Španělsku a Portugalsku pod záminkou poskytování vojenské pomoci vládám těchto zemí proti uchazečům o trůn, donu Miguelovi v Portugalsku a donu Carlosovi ve Spanělsku.
317 Mayfair — londýnská čtvrť, kde měla své paláce anglická aristokracie.
318 Marx má na mysli anglické liberální noviny vycházející v Manchesteru „Examiner and Times“ [„Pozorovatel a doba“]. Noviny vznikly roku 1848 sloučením listů „Manchester Times“ a „Manchester Examiner“. Ve čtyřicátých a padesátých letech podporoval tento list freetradery; vycházel pod různými názvy do roku 1894.
319 „The Freemanʼs Journal“ [„Noviny svobodného člověka“] — irský deník, vydávaný od roku 1763 do roku 1924 v Dublinu; ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století hájil požadavek zrušení unie s Anglií a vystupoval na ochranu práv irských pachtýřů.
320 Puseyismus — směr v anglikánské církvi v třicátých až šedesátých letech 19. století. Nazýval se podle jednoho ze zakladatelů, teologa oxfordské university Puseye, který žádal, aby byly v anglikánské církvi obnoveny katolické obřady a některá katolická dogmata. Puseyismus byl náboženským odrazem boje anglické aristokracie, která se snažila udržet si svůj vliv v zemi, proti průmyslové buržoazii, která se většinou hlásila k různým protestantským sektám.
321 Kritiku Wakefieldovy teorie kolonizace podal později Marx ve 25. kapitole I. dilu „Kapitálu“.