Marxistický internetový archiv - Česká sekceKarel Marx
Osmnáctý brumaire Ludvíka BonaparteKapitola VII.
Shrnutí
Sociální republika se objevila jako fráze, jako proroctví na prahu únorové revoluce. V červnových dnech 1848 byla udušena v krvi pařížského proletariátu, avšak v dalších jednáních dramatu obchází jako strašidlo. Na jeviště přichází demokratická republika. Mizí 13. června 1849 spolu se svými zběhnuvšími maloměšťáky, na útěku však hází za sebe dvojnásob chvástavou reklamu. Parlamentní republika spolu s buržoasií se zmocňuje celého jeviště, vyžívá se v plné šíři své existence, avšak 2. prosinec 1851 ji pochovává za zděšeného volání sjednocených royalistů: „Ať žije republika!“
Francouzská buržoasie se vzepřela panství pracujícího proletariátu, odevzdala vládu lumpenproletariátu s vůdcem Společnosti 10. prosince v čele. Buržoasie udržovala Francii v neustálém strachu z příštích hrůz rudé anarchie; Bonaparte jí eskomptoval tuto budoucnost, když 4. prosince z jeho nařízení střílela kořalkou zpitá armáda pořádku po vznešených občanech boulevardu Montmartre a boulevardu des Italiens do jejich oken. Klaněla se šavli jako bohu; šavle jí teď vládne. Zničila revoluční tisk; její vlastní tisk je zničen. Postavila lidová shromáždění pod policejní dozor; její salony jsou pod dozorem policie. Rozpustila demokratické národní gardy; její vlastní národní garda je rozpuštěna. Vyhlásila stav obležení; stav obležení je vyhlášen nad ní. Nahradila poroty vojenskými komisemi; její poroty byly nahrazeny vojenskými komisemi. Podrobila lidovýchovu páterům; páteři ji podrobili své vlastní výchově. Posílala do vyhnanství bez soudu; je bez soudu posílána do vyhnanství. Potlačovala státní mocí každé hnutí společnosti; každé hnutí její společnosti je potlačováno statní mocí. Z lásky k svému měšci rebelovala proti svým vlastním politikům a literátům; její politikové a literáti jsou odstraněni, ale měšec jí drancují, když jí zacpali ústa a zlomili pero. Buržoasie neúnavně křičela na revoluci jako svatý Arsenius na křesťany: „Fuge, tace, quiesce!“ “Kliď se, mlč, bud zticha!“ - Bonaparte křičí na buržoasii: „Fuge, tace, quiesce!“ „Kliď se, mlč, buď zticha!“
Francouzská buržoasie dávno rozřešila Napoleonovo dilemma: „Dans cinquante ans l’Europe sera républicaine ou cosaque.“ [Za padesát let bude Evropa buď republikánská, nebo kozácká.] Rozřešila je ve smyslu „république cosaque“. Nebylo ani třeba zlomocných čar Circe, aby se umělecké dílo měšťácké republiky přeměnilo v obludu. Tato republika neztratila nic jiného než zdání počestnosti. Nynější Francie byla v hotové podobě obsažena v parlamentní republice. Stačilo jen bodnutí bajonetem, aby praskla blána a netvor se zjevil před očima.
Proč pařížský proletariát po 2. prosinci nepovstal?
Svržení buržoasie bylo zatím jen dekretováno, dekret nebyl ještě proveden, jakékoli vážné povstání proletariátu bylo by ji hned znovu oživilo, smířilo by ji s armádou a připravilo dělníkům druhou červnovou porážku.
4. prosince popichovali měšťák a kramář proletariát k boji. V předvečer tohoto dne několik legií národní gardy slibovalo, že se objeví ozbrojeny a v uniformách na bojišti. Měšťák a kramář totiž přišli na to, že Bonaparte v jednom ze svých dekretů z 2. prosince odstranil tajné hlasováni a poručil jim, aby do úředních seznamů voličů napsali své ano či ne vedle svých jmen. Odpor ze 4. prosince zastrašil Bonaparta. V noci dal na všech nárožích pařížských ulic vylepit plakáty, které oznamovaly obnovení tajného hlasování. Měšťák a kramář uvěřili, že dosáhli svého cíle. Kdo druhého dne zůstal doma, byl právě kramář a měšťák.
V noci z 1. na 2. prosince oloupil Bonaparte nenadálým pučem pařížský proletariát o jeho vůdce, velitele barikád. Představuje armádu bez důstojníků, vzpomínkami z června 1848 a 1849 a z května 1850 zbaven chuti bojovat pod praporem montagnardů, přenechal proletariát své avantgardě, tajným společnostem, aby zachránily povstaleckou čest Paříže, kterou buržoasie vydala na pospas soldatesce tak bez odporu, že Bonaparte mohl později národní gardu odzbrojit s výsměšným odůvodněním: že se obává, aby anarchisté nezneužili jejích zbraní proti ní samé!
„Cest le triomphe complet et définitif du socialisme!“ [To je úplné a konečné vítězství socialismu!] Tak charakterizoval Guizot 2. prosinec. Jestliže však svržení parlamentní republiky obsahuje v sobě v zárodku vítězství proletářské revoluce, tu jejím nejbližším zřejmým výsledkem bylo Bonapartovo vítězství nad parlamentem, vítězství výkonné moci nad zákonodárnou, vítězství moci bez fráze nad moci fráze. V parlamentě učinil národ svou všeobecnou vůli zákonem, tj. učinil zákon vládnoucí třídy všeobecnou vůlí. Vůči výkonné moci se zříká veškeré vlastní vůle a podrobuje se mocenskému příkazu cizí vůle, autoritě. Výkonná moc v protikladu k zákonodárné vyjadřuje heteronomii národa v protikladu k jeho autonomii. Zdá se tedy, jako by Francie unikla despocii jedné třídy jen proto, aby se podřídila despocii individua, a to autoritě individua bez autority. Zdá se, jako by boj skončil tím, že se všechny třídy stejně bezmocně a stejně bez hlesu sklonily před pažbou.
Avšak revoluce je důkladná. Prochází ještě očistcem. Koná své dílo metodicky. Do 2. prosince 1851 absolvovala polovinu své přípravy; nyní absolvuje druhou polovinu. Nejdříve dovršila parlamentní moc, aby ji mohla svrhnout. Nyní, když toho dosáhla, dovršuje výkonnou moc, redukuje ji na její nejčistší výraz, isoluje ji, klade si ji proti sobě jako jediný objekt, aby mohla proti ní soustředit všechny své ničivé síly. A jakmile revoluce dokončí tuto druhou polovinu své přípravné práce, vyskočí Evropa ze svého místa a zajásá: Výborně jsi ryl, starý krtku!
Tato výkonná moc se svou ohromnou byrokratickou a vojenskou organizací, se svou rozsáhlou a umělou státní mašinérií, půlmilionová armáda úředníků vedle druhé půlmilionové armády vojáků, toto strašné cizopasné těleso, které jako síť obepíná tělo francouzské společnosti a ucpává jí všechny póry, vzniklo v době absolutní monarchie, za rozpadu feudalismu, který pomáhalo urychlit. Panská privilegia pozemkových vlastníků a měst se proměnila v právě tak četné atributy státní moci, feudální hodnostáři se přeměnili v placené úředníky a pestrá vzorkovnice odporujících si středověkých suverénních práv se přeměnila v přesně stanovený plán státní moci, v němž vládne stejná dělba práce a centralizace jako v továrně. První francouzská revoluce, jež si vytkla za úkol zničit všechna místní území, městské a provinční zvláštní moci, aby vytvořila občanskou jednotu národa, musela dále rozvinout to, co absolutní monarchie začala: centralizaci, avšak zároveň s tím rozšířila i rozsah, atributy a počet přisluhovačů vládní moci. Napoleon dobudoval tuto státní mašinerii. Legitimní a červencová monarchie k tomu nepřipojily nic nového kromě větší dělby práce, která se rozrůstala tou měrou, jak dělba práce vytvářela uvnitř buržoasní společnosti nové skupiny zájmů, tedy nové objekty pro státní správu. Každý společný zájem byl ihned odtržen od společnosti a postaven proti ní jakožto vyšší, všeobecný zájem, odňat samostatné činnosti členů společnosti a učiněn předmětem vládní činnosti, počínaje mostem, školní budovou a komunálním majetkem kterékoli vesnické obce a konče železnicemi, národním majetkem a francouzskou státní univerzitou. Nakonec parlamentní republika viděla, že ve svém boji proti revoluci je nucena zesílit zároveň s represivními opatřeními prostředky a centralizaci vládní moci. Všechny převraty zdokonalovaly tento stroj, místo aby jej rozbily. Strany, které střídavě zápasily o panství, považovaly zmocnění se této obrovské státní budovy za hlavní kořist vítěze.
Avšak za absolutní monarchie, v době první revoluce, za Napoleona, byla byrokracie jen prostředkem k přípravě třídního panství buržoasie. V době restaurace, za Ludvíka Filipa, v době parlamentní republiky, byla byrokracie přes veškerou snahu o samovládu nástrojem vládnoucí třídy.
Teprve za druhého Bonaparta se zdá, jako by se stát úplně osamostatnil. Státní mašinérie se proti občanské společnosti upevnila natolik, že stačí, aby v jejím čele stál vůdce Společnosti 10. prosince, z ciziny přiběhlý dobrodruh, vynesený na štít opilou soldateskou, kterou si koupil za vuřty a kořalku a které musí stále znovu házet vuřty. Odtud ono sklíčené zoufalství, pocit nejstrašnějšího pokoření, ponížení, který svírá hruď Francie a zaráží její dech. Cítí se jakoby zneuctěna. A přesto se státní moc nevznáší ve vzduchu. Bonaparte představuje třídu, a to nejpočetnější třídu francouzské společnosti, drobné rolníky (Parzellenbauern).
Jako byli Bourboni dynastu velkého pozemkového vlastnictví, Orleáni dynastií peněz, tak jsou Bonaparti dynastií rohlíku, tj. francouzské lidové masy. Nikoli Bonaparte, který se podrobil buržoasnímu parlamentu, nýbrž Bonaparte, který buržoasní parlament rozehnal, je vyvolencem rolníků. Tři roky se dařilo městům falšovat smysl voleb 10. prosince a podvádět rolníky v jejich naději na znovuzřízení císařství. Volby 10. prosince 1848 byly splněny teprve státním převratem z 2. prosince 1851.
Drobní rolníci (Parzellenbauern) tvoří obrovskou masu, jejíž členové žijí ve stejných poměrech, ale nevstupují do rozmanitých vzájemných vztahů. Jejich výrobní způsob je od sebe navzájem isoluje, místo aby je spojoval vzájemnými vztahy. Tuto isolaci podporují špatné francouzské komunikační prostředky a chudoba rolníků. Pole, na němž pracují, parcela, vylučuje při svém obdělávání dělbu práce, vylučuje použití vědy, a tudíž i rozmanitost vývoje, rozmanitost talentů, vylučuje bohatství společenských vztahů. Každá jednotlivá rolnická rodina stačí téměř sama sobě, vyrábí pro sebe největší část své potřeby a své životní prostředky získává spíše výměnou s přírodou než směnou se společností. Parcela, rolník a rodina; vedle toho druhá parcela, druhý rolník a druhá rodina. Několik takových parcel tvoří vesnici a několik vesnic tvoří departement. Tak je velká masa francouzského národa tvořena prostým součtem stejnojmenných veličin, jak např. brambory v pytli tvoří pytel brambor. Pokud miliony rodin žijí v hospodářských existenčních podmínkách, které odlišují jejich způsob života, jejich zájmy a jejich vzdělání od životního způsobu, zájmů a vzdělání druhých tříd a stavějí je nepřátelsky proti nim, tvoří třídu. Pokud existuje mezi drobnými rolníky jen místní souvislost, pokud totožnost jejich zájmů neplodí mezi nimi žádné společenství, žádné národní spojení a žádnou politickou organizaci, netvoří třídu. Jsou tudíž neschopni uplatňovat své třídní zájmy vlastním jménem ať prostřednictvím parlamentu či konventu. Nemohou se sami zastupovat, musí je zastupovat jiní. Jejich představitel musí vystupovat zároveň jako jejich pán, jako autorita nad nimi, jako neomezená vládní moc, která je chrání před ostatními třídami a sesílá jim shora déšť a sluneční zář. Politický vliv drobných rolníků dochází tedy svého konečného výrazu v tom, že si výkonná moc podrobuje společnost.
Historickou tradicí vznikla ve francouzských rolnících mystická víra, že muž jménem Napoleon jim může vrátit všechnu jejich ztracenou slávu. A tu se našel někdo, kdo se za tohoto muže vydává, protože nese jméno Napoleonovo díky Napoleonovu codu, který nařizuje: „La recherche de la paternité est interdite“ [zkoumání otcovství je zakázáno]. Po dvacetiletém tuláckém životě a mnoha groteskních dobrodružstvích splňuje se báje a tento člověk se stává císařem Francouzů. Utkvělá myšlenka synovcova se uskutečnila, protože splynula s fixní ideou nejpočetnější třídy francouzské společnosti.
Avšak tu mi mohou namítnout: co selská povstání v polovině Francie, co vojenská štvanice na rolníky, hromadné uvězňování a vypovídání rolníků?
Od doby Ludvíka XIV. nezažila Francie podobného pronásledování rolníků „pro demagogické rejdy“.
Rozumějme však dobře. Dynastie Bonapartů není představitelem revolučního, nýbrž konservativního rolníka, nikoli rolníka, který se snaží vymanit ze svých sociálních existenčních podmínek omezených parcelou, nýbrž rolníka, který je naopak chce upevnit, nikoli venkovský lid, který chce svou vlastní energií ve spojení s městy svrhnout starý řád, nýbrž naopak, který se tupě uzavírá do tohoto starého řádu a přeje si, aby ho přízrak císařství zachránil i s jeho parcelou a dal mu výsadní postavení. Dynastie Bonapartů nepředstavuje rolníkovo osvícení, nýbrž rolníkovu pověru, nikoli jeho úsudek, nýbrž jeho předsudek, nikoli jeho budoucnost, nýbrž jeho minulost, nikoli jeho moderní Cevenny, nýbrž jeho moderní Vendée. [34]
Tříleté tvrdé panství parlamentní republiky zbavilo část francouzských rolníků napoleonské iluze a zrevolucionovalo je, byť ještě jen povrchně; buržoasie je však násilně odrazila po každé, když se dali do pohybu. Za parlamentní republiky zápasilo moderní vědomí s tradičním vědomím francouzských rolníků. Proces probíhal ve formě neustálého boje venkovských učitelů proti páterům. Buržoasie potlačila učitele. Rolníci se po prvé pokusili zaujmout samostatné stanovisko k činnosti vlády. Projevovalo se to ustavičnými konflikty starostů s prefekty. Buržoasie sesadila starosty. Nakonec v období parlamentní republiky povstali rolníci v různých částech Francie proti svému vlastnímu výtvoru, armádě. Buržoasie je ztrestala stavy obležení a exekucemi. Táž buržoasie dnes křičí o tuposti mas, o vile multitude [sprosté luze], která prý ji zradila Bonapartovi. Přitom ona sama násilím upevnila imperialismus rolnické třídy, sama udržuje poměry, které jsou živnou půdou tohoto náboženství rolníků. Ovšem buržoasie se musí bát hlouposti mas, dokud zůstávají konservativními, a poznání mas, jakmile se stávají revolučními.
Povstáními, k nimž došlo po státním převratu, protestovala část francouzských rolníků se zbraní v ruce proti vlastnímu hlasování z 10. prosince 1848; škola, kterou prošli od roku 1848, je přivedla k rozumu. Upsali však svou duši podsvětí dějin, dějiny je vzaly za slovo a většina ještě byla natolik nevědomá, že právě v nejrudějších departementech hlasovalo rolnické obyvatelstvo otevřeně pro Bonaparta. Podle jejich názoru Národní shromáždění Bonapartovi překáželo. Bonaparte rozbil nyní jen okovy, jimiž města spoutala vůli venkova. Místy se rolníci zanášeli groteskní myšlenkou: postavit vedle Napoleona konvent.
Když první revoluce proměnila polonevolnické rolníky ve svobodné vlastníky půdy, Napoleon upevnil a upravil podmínky, za nichž mohli nerušeně využívat francouzskou půdu, kterou právě dostali, a uspokojovat svou mladickou vlastnickou vášeň. Avšak příčina, proč francouzský rolník nyní hyne, je právě jeho parcela, rozdrobení půdy, forma vlastnictví, kterou Napoleon ve Francii upevnil. Jsou to právě materiální podmínky, které učinily francouzského feudálního rolníka parcelovým rolníkem a Napoleona císařem. Stačily dvě generace, aby přivodily nevyhnutelný výsledek: postupné zhoršení zemědělství, postupné zadlužení rolníka. „Napoleonská“ forma vlastnictví, která byla na počátku XIX, století podmínkou osvobození a obohacení francouzského venkovského lidu, přeměnila se během tohoto století v zákon jeho otroctví a bídy. A právě tento zákon je první z „idées napoléoniennes“ [napoleonských idejí], kterou má druhý Bonaparte uhájit. Sdílí-li ještě s rolníky iluzi, že příčinu jejich ožebračení je nutno hledat nikoli v parcelovém vlastnictví samém, nýbrž mimo ně, ve vlivu druhořadých okolností, pak se jeho experimenty musí rozbíjet o výrobní poměry jako mýdlové bublinky.
Hospodářský vývoj parcelového vlastnictví změnil od kořene vztah rolníků k ostatním společenským třídám. Za Napoleona bylo parcelování půdy na venkově doplňkem svobodné konkurence a vznikajícího velkého průmyslu ve městech. Rolnická třída byla všudypřítomným protestem proti právě svržené pozemkové aristokracii. Kořeny, které parcelové vlastnictví zapustilo do francouzské půdy, odňaly feudalismu všechny živné látky. Mezníky parcelového vlastnictví tvořily přirozenou hradbu buržoasie proti jakémukoli napadení ze strany jejích bývalých pánů. Avšak během XIX. století zaujal místo feudálů městský lichvář, na místo feudálních povinností spojených s půdou nastoupila hypotéka, na místo aristokratického pozemkového vlastnictví měšťácký kapitál. Rolnická parcela je již jenom záminkou, která umožňuje kapitalistovi pobírat zisk, úroky a rentu z půdy a nechává na rolníkovi, aby se sám po-staral, jak vytluče svou mzdu. Hypoteční dluh, zatěžující francouzskou půdu, ukládá francouzskému rolnictvu tak velké úroky, že se rovnají ročnímu úroku z celého britského státního dluhu. Parcelové vlastnictví, takto zotročené kapitálem - a k tomuto zotročení vede jeho vývoj nevyhnutelně - proměnilo masu francouzského národa v troglodyty [jeskynní obyvatele]. Šestnáct milionů rolníků (i se ženami a dětmi) žije v doupatech, z nichž velká část má jen jeden otvor, druhá jen dva otvory a v nejlepším případě tři otvory. A okna jsou pro dům tím, čím je pět smyslů pro hlavu. Buržoasní řád, který na počátku století postavil stát na stráž k nově vzniklé parcele a pohnojil ji vavříny, se stal upírem, který jí vysává krev ze srdce a mozek z hlavy a vrhá ji do alchymistického kotle kapitálu. Napoleonský zákoník se stal kodexem exekuce, dražby a konfiskace majetku. Ke 4 milionům (i s dětmi atd.) ve Francii úředně napočítaných chuďasů, tuláků, zločinců a prostitutek přistupuje 5 milionů osob, které se zmítají na pokraji záhuby a žijí buď přímo na venkově, nebo ustavičně přebíhají se svými hadry a svými dětmi z venkova do měst a z měst na venkov. Zkrátka zájmy rolníka již nejsou v souladu se zájmy buržoasie, s kapitálem, jako tomu bylo za Napoleona, nýbrž jsou s nimi v rozporu. Proto rolníci nacházejí svého přirozeného spojence a vůdce v městském proletariátu, jehož úkolem je svržení měšťáckého pořádku. Avšak silná a neomezená vláda - a to je druhá „idée napoléonienne“, kterou má provést druhý Napoleon -je povolána k tomu, aby násilím udržela tento „materiální“ řád. A vskutku heslem všech Bonapartových proklamací proti povstaleckým rolníkům je tento „ordre matériel“ [materiální pořádek].
Kromě hypotéky, kterou kapitál zatěžuje parcelu, tíží ji ještě daň. Daň je životním zdrojem byrokracie, armády, páterů a dvora, zkrátka celého aparátu výkonné moci. Silná vláda a vysoké daně jsou jedno a totéž. Parcelové vlastnictví tvoří svou povahou živnou půdu pro všemocnou a nesčetnou byrokracii. Způsobuje, že poměry a osoby mají po celé zemi stejnou úroveň. Umožňuje tedy i rovnoměrné působení na všechny body této stejnotvárné masy z jednoho nejvyššího centra. Ničí aristokratické mezistupně mezi lidovou masou a státní mocí. Vyvolává tedy všestranné přímé zasahování této státní moci a vsouvání jejích přímých orgánů. Vytváří konečně nezaměstnané přebytečné obyvatelstvo, které nenachází místa ani na venkově, ani ve městech a chápe se tedy státních úřadů jako jakéhosi druhu čestné almužny a je příčinou zvětšování počtu státních úřadů. Daň, kterou Napoleon ukládal, vracel s úroky tím, že otvíral bajonetem nové trhy, drancoval kontinent. Napoleonská daň byla ostruhou pro zemědělství, kdežto dnes je olupuje o poslední zdroje, činí rolníka úplně neschopným bránit se úplnému ožebračení. A obrovská premovaná a vypasená byrokracie je nejdražší „napoleonská idea“ druhého Bonaparta. A jak by ne, když je nucen vedle skutečných tříd společnosti vytvořit umělou kastu, pro kterou existence jeho režimu se stává otázkou vezdejšího chleba. Proto jednou z jeho prvních finančních operací bylo také opětné zvýšení úřednických platů na jejich starou výši a vytvoření nových sinekur. Jinou „napoleonskou ideou“ je panství páterů, jakožto nástroj vlády. Byla-li však právě vzniklá parcela ještě v souladu se společností, ještě závislá na přírodních silách a ještě pokorná vůči autoritě, která ji shora ochraňovala, samo sebou zbožná, pak parcela rozrušená dluhy, parcela, která se rozešla se společností a autoritou, která překonala svou vlastní omezenost, tato parcela se stává samo sebou bezbožná. Nebe bylo docela pěkným nádavkem k právě získanému kousku půdy, tím spíše, že dělá počasí; toto nebe se však stává urážkou, jakmile je vnuceno náhradou za parcelu. Páter se pak stává již jen pomazaným slídilem pozemské policie - tj. jiné „idée napoléonienne“. K výpravě proti Římu dojde napříště ve Francii samé, avšak v opačném smyslu, než myslí pan de Montalembert. Vrcholným bodem „napoleonských idejí“ je konečně převaha armády. Armáda byla point ďhonneur [otázkou cti] parcelových rolníků, dělala z nich hrdiny, chránila jejich nové vlastnictví proti vnějšímu nepříteli, byla gloriolou jejich právě nabyté národní jednoty, drancovala a revolucionovala svět. Uniforma byla jejich vlastním slavnostním oblekem, válka byla jejich poezií, parcela, ve fantazii rozšířená a zaokrouhlená byla jejich vlastí a patriotismus ideální formou vlastnického smyslu. Avšak nepřátelé, proti nimž francouzský rolník dnes musí bránit svůj majetek, to nejsou kozáci, to jsou huissiers [soudní vykonavatelé] a daňoví exekutoři. Parcela není již v tzv. vlasti, nýbrž v hypoteční knize. Armáda sama není již výkvětem rolnické mládeže, je bahenním květem rolnického lumpenproletariátu. Většinou je složena z remplaçants, z náhradníků, jako sám druhý Bonaparte je jen remplaçant, náhradník Napoleona. Své hrdinské činy provádí nyní armáda při kárných výpravách a honičkách na rolníky, při výkonu četnické služby; a jestliže vnitřní rozpory systému poženou vůdce Společnosti 10. prosince za francouzské hranice, sklidí armáda po několika loupežných kouscích nikoli vavříny, nýbrž výprask.
A tak vidíme, že všechny „napoleonské ideje“ jsou idejemi nevyspělé mladistvě svěží parcely; pro přežilou parcelu jsou nesmyslem. Jsou jenom halucinacemi její agónie, slovy proměněnými ve fráze, duchy proměněnými ve strašidla. Avšak parodie na císařství byla nutná, aby osvobodila masu francouzského národa od jha tradice a ukázala v ryzí podobě protiklad mezi státní mocí a společností. S postupujícím rozvratem parcelového vlastnictví hroutí se státní budova na něm vybudovaná. Státní centralizace, kterou potřebuje moderní společnost, může vyrůstat jen na troskách vojensko-byrokratické vládní mašinérie, ukuté v boji s feudalismem. [35]
Postavení francouzských rolníků vysvětluje záhadu všeobecných voleb z 20. a 21. prosince, které vyvedly druhého Bonaparta na horu Sinai, nikoli aby zákony přijal, nýbrž aby je vydal.
Buržoasie neměla nyní jiné volby než volit Bonaparta. Když si na kostnickém koncilu puritáni stěžovali na neřestný život papežů a bědovali, že je nutná mravní reforma, zahřměl na ně kardinál Pierre ďAilly: „Již jenom ďábel může zachránit katolickou církev, a vy žádáte anděly.“ Tak volala i francouzská buržoasie po státním převratu: Již jenom vůdce Společnosti 10. prosince může zachránit měšťáckou společnost! Již jenom krádež může zachránit vlastnictví, křivá přísaha náboženství, cizoložství rodinu, nepořádek řád!
Bonaparte, jako výkonná moc, jež se stala samostatnou silou, cítí, že je povolán k tomu, aby zabezpečil „buržoasní pořádek“. Avšak silou tohoto buržoasního pořádku je střední třída. Považuje se tedy za představitele střední třídy a vydává v tomto smyslu dekrety. Na druhé straně však se stal něčím jenom proto, že politickou moc této střední třídy zlomil a denně ji znovu láme. Pokládá se tedy za odpůrce politické a literární moci střední třídy. Avšak tím, že chrání její materiální moc, probouzí vždy znovu její politickou moc. Příčinu je proto nutno zachovat na živu, avšak následek je nutno smést s povrchu země všude, kde se objeví. To se však nemůže obejít bez malé záměny příčiny a následku, neboť příčina a následek ve vzájemném působení ztrácejí své rozlišovací znaky. Následují nové dekrety, které stírají rozhraničující čáru. Bonaparte se zároveň považuje za představitele rolníků a lidu vůbec proti buržoasii, za představitele, který chce obšťastnit nižší třídy národa v rámci buržoasní společnosti. Následují nové dekrety, které předem úskočně připravují „pravé socialisty“ o jejich vládní moudrost. Avšak Bonaparte se cítí především vůdcem Společnosti 10. prosince, reprezentantem lumpenproletariátu, k němuž sám přísluší, k němuž přísluší jeho okolí, jeho vláda, jeho armáda a jemuž běží především o to, aby se měl dobře, aby ze státního pokladu vytáhl výhry kalifornské loterie. A svůj titul náčelníka Společnosti 10. prosince si potvrzuje dekrety, bez dekretů a přes dekrety.
Tak poslání tohoto muže plné rozporů vysvětluje rozpory jeho vlády, neurčité tápání, jímž se snaží brzy získat, brzy pokořit hned tu, hned onu třídu a všechny stejně proti sobě popouzí, jehož praktická nejistota velmi komicky kontrastuje s velitelským, kategorickým stylem vládních aktů, otrocky okopírovaných od strýce.
Průmysl a obchod, tedy záležitosti střední třídy, mají pod silnou vládou rozkvétat jako ve skleníku. Jsou tedy propůjčovány nesčetné železniční koncese. Avšak bonapartistický lumpenproletariát se musí obohatit. Zahájí se tedy na burse hra, při které jsou účastníci předem zasvěceni do tajemství železničních koncesí. Avšak kapitál pro železnice se neobjevuje. Bance je nařízeno, aby vyplácela zálohy na železniční akcie. Banka se však má zároveň osobně exploatovat, musí se tudíž uchlácholit. Je tedy zbavena povinnosti uveřejňovat své týdenní zprávy - lví smlouva [36] banky s vládou. Lid má dostat zaměstnání. Nařídí se státní stavby. Avšak státní stavby zvyšují daňové břemeno lidu. Sníží se tedy daně útokem na rentiéry, konversí pětiprocentních rent ve čtyřapůlprocentní. Avšak buržoasie musí zase dostat spropitné. Zvýší se tedy dvojnásobně daň z vína pro lid, který je kupuje v drobném, a sníží se o polovinu pro střední stav, který je pije ve velkém. Existující dělnické asociace jsou rozpuštěny, jsou však slíbeny budoucí asociační divy. Nutno pomoci rolníkům. Zřizují se hypoteční banky, které urychlují zadlužení rolníků a koncentraci majetku. Avšak těchto bank se má použít k tomu, aby se vytloukly peníze z konfiskovaných statků orleánského domu. Ani jediný kapitalista nechce přistoupit na tuto podmínku, která není v dekretu, a hypoteční banka zůstává pouhým dekretem atd. atd.
Bonaparte by chtěl vypadat jako patriarchální dobrodinec všech tříd. Nemůže však ani jedné třídě něco dát aniž by to druhé sebral. Jako se říkalo za dob Frondy o vévodovi de Guise, že je nejobligátnějším [nejochotnějším] mužem ve Francii, protože proměnil všechny své statky v obligace [pohledávky] svých stoupenců vůči sobě, tak by chtěl být Bonaparte ve Francii mužem „k pohledání“ a proměnit všechno vlastnictví, všechnu práci Francie ve své osobní pohledávky. Chtěl by ukrást celou Francii, aby ji mohl Francii darovat, či spíše, aby si mohl Francii znovu koupit za francouzské peníze, neboť jako náčelník Společnosti 10. prosince si musí vše, co má být jeho, kupovat. A nástrojem koupě se stávají všechny státní instituce, senát, státní rada, zákonodárný sbor, čestná legie, vojenská vyznamenání, prádelny, státní stavby, železnice, generální štáb národní gardy bez řadových členů, konfiskované statky Orleánů. Kupními prostředky se stávají veškerá místa v armádě a ve vládní mašinérii. Nejdůležitější v tomto procesu, v němž je Francii bráno, aby jí bylo dáno, jsou však procenta, která při tomto obratu připadají náčelníku a členům Společnosti 10. prosince. Vtip, kterým hraběnka L., metresa pana de Morny, charakterizovala konfiskaci orleánských statků: „Cest le premier vol de l’aigle“ [37] [To je první orlí let], se hodí na každý vzlet tohoto orla, který je spíše krkavcem. On sám a jeho přívrženci volají na sebe denně, jako onen italský kartesiánský mnich na lakomce, který okázale vypočítával statky, které prý mu vydrží ještě na mnoho let pohodlného života: „Tu fai conto sopra i beni, bisogna prima far il conto sopra gli anni.“ [Vypočítáváš své statky, ale měl bys napřed spočítat svá léta.] Aby se nepřepočítali v letech, počítali na minuty. Ke dvoru do ministerstev, do čela administrace a armády se dere houf chlapíků, při čemž o nejlepším z nich je nutno říci, že se neví, odkud přišel, hlučná, podezřelá, drancování chtivá bohéma, která na sebe navléká premované kabáty s touž groteskní důstojností jako Soulouquovi hodnostáři. Názornější představu o této vyšší vrstvě Společnosti 10. prosince si lze učinit, uvážíme-li, že Véron-Crevel [38] je kazatelem jejich mravů a Granier de Cassagnac jejich myslitelem. Když Guizot v době svého ministerstva používal tohoto Graniera v jednom pokoutním listě proti dynastické oposici, vychvaloval jej slovy: „C’est le roi des drôles.“ [To je král bláznů.] Bylo by nesprávné srovnávat dvůr a kliku Ludvíka Bonaparta s regentstvím nebo Ludvíkem XV. Neboť „Francie už nejednou zažila vládu metres, avšak ještě nikdy vládu hommes entretenus [mužských prostitutů]“. [39]
Štván vzájemně si odporujícími požadavky svého postavení a zároveň jako kejklíř nucen stále novými překvapeními upoutávat zraky publika na sebe jako na náhradníka Napoleonova, tedy každý den provádět státní převrat v malém, uvádí Bonaparte celé buržoasní hospodářství ve zmatek, sahá na všechno, co se revoluci z roku 1848 zdálo nedotknutelné, jedny učí trpělivě snášet revoluci, v druhých budí chuť revoluci rozpoutat a vytváří sám anarchii ve jménu pořádku, při čemž zároveň strhává s celé státní mašinerie svatozář, profanuje ji, dělá ji zároveň odpornou i směšnou. Opakuje v Paříži kult svaté suknice trevírské [40] v podobě kultu napoleonského císařského pláště. Ale až se nakonec císařský plášť snese na ramena Ludvíka Bonaparta, zřítí se kovová socha Napoleonova s Vendômského sloupu.
Napsal K. Marx v prosinci 1851 až březnu 1852. Otištěno v časopisu „Die Revolution“, New York 1852. Druhé vydání, redigované a opravené K. Marxem, vyšlo knižně v Hamburku 1869. Tištěno podle textu druhého vydání. Překlad z němčiny.
__________________________________
Poznámky:
34. V Cevennách (jižní Francie, Languedoc) došlo na počátku XVIII. století k velkému povstání protestantských rolníků (tzv. caneisarů) pod heslem: „Pryč s daněmi, svobodu svědomí!“ Povstalci se zmocnili feudálních zámků. Skrývali se v horách, bojovali v partyzánských oddílech a udrželi se skoro tři roky. Vendée (západní Francie), středisko kontrarevoluce v době francouzské revoluce z konce XVIII. století. Kontrarevoluce využila v boji proti revoluční Francii zaostalého rolnictva ve Vendée, silně ovlivněného katolickým duchovenstvem. (Pozn. red.)
35. Ve vydání z roku 1852 končí tento odstavec řádky, jež Marx ve vydání z roku 1869 škrtl: „Rozdrcení státní mašinérie centralizaci neohrozí, byrokracie je jen nízkou a brutální formou centralizace, která je ještě zatížená svým protikladem, feudalismem. Zklamán napoleonskou restaurací loučí se francouzský rolník i se svou vírou ve svou parcelu, celá státní budova na této parcele vybudovaná se hroutí a proletářská revoluce získává sbor, bez něhož je její sólový zpěv u všech rolnických národů labutím zpěvem.“ (Pozn. red.)
36. Smlouva, při níž všechen prospěch získává jedna strana. (Pozn. překl.)
37. Vol znamená francouzsky zároveň let i krádež. (Marxova poznámka.)
38. Balzac ve svém románě „Sestřenice Běta“ zobrazuje v Crevelovi, kterého vykreslil podle dr. Vérona, majitele listu „Constitutionnel“, typicky ničemného pařížského filistra. (Marxova poznámka.)
39. Slova paní de Girardin. (Marxova poznámka.)
40. Jeden ze „svatých“ ostatků; byla v roce 1844 vystavena v trevírském chrámu reakčním katolickým duchovenstvem (Pozn. red.)