Karel Marx a Bedřich Engels
Velikání emigrace
X
Přes své dosavadní nenadálé úspěchy nedošel ještě Arnold k cíli svých snah. Jako představitel Německa z Mazziniho milosti byl povinen, aby se jednak dal v této funkci potvrdit alespoň německou emigrací, jednak aby předvedl Ústřednímu výboru lidi, kteří se podrobili jeho vedení. Tvrdil sice, že v Německu „za ním stojí jasně vymezená část národa“, ale tato zadní část rozhodně nemohla v Mazznim a v Ledru-Rollinovi vzbuzovat důvěru, dokud mohli na vlastní oči vidět jen Rugovu přední část. Arnold se zkrátka muset poohlédnout mezi emigrací po nějakém „jasně vymezeném“ ohonu.
V té době přišel do Londýna Gottfried Kinkel a s ním nebo brzy po něm spousta jiných vyhoštěnců, jednak z Francie, jednak ze Švýcar a Belgie: Schurz, Strodtmann, Oppenheim, Schimmelpfnnig, Techow a jiní. Tihle noví příchozí, kteří zčásti už ve Švýcarsku zkoušeli vytvářet prozatímní vlády, vnesli do londýnské emigrace nový život, a zdálo se, že je to pro Arnolda chvíle nad jiné příznivá. Zároveň převzal Heinzen znovu „Schnellpost“ v New Yorku, a tak kromě brémského plátku[a13] mohl teď Arnold předvést své opětné objevení i na druhé straně oceánu. Kdyby snad i Arnold našel jednou svého Strodtmanna, pak ten by prohlásil výtisky „Schnellpost“ z prvních měsíců roku 1851 za neocenitelný materiál. O této neskonalé žvanírně, o hlouposti a sprostotě, o tom, s jakou důležitostí a mravenčí pílí ukládá Arnold své guano, se člověk musí přesvědčit na vlastní oči. Zatímco Heinzen ho líčí jako evropskou velmoc, jedná Arnold se svým Heinzenem jako s americkým novinářským orákulem. Sděluje mu tajnosti evropské diplomacie, zejména každodenní obraty světových dějin emigrace. Arnold občas vystupuje jako anonymní londýnský a pařížský dopisovatel, aby sdělit americkému obecenstvu několik fashionable movements[a14] velikého Arnolda.
„Arnold Ruge si zase vzal na paškál komunisty.“ — „A. Ruge si včera“ (datováno z Paříže, tady výpočet času prozrazuje starého kašpara) „vyjel z Brightonu do Londýna.“ Potom zase: „Arnold Ruge Karlu Heinzenovi: ‚Milý příteli a redaktore... Mazzini Ti posílá pozdrav... Ledru-Rollin Ti dovoluje, abys přeložil jeho knihu o 13. červnu.‘“ a tak podobně.
Jeden dopis z Ameriky o tom poznamenává:
„Jak pozoruji z Rugových dopisů“ (v „Schnellpost“) „píše Heinzen Rugovi“ (privatim) „všelijaké povídačky o americkém významu svého listu, zatímco Ruge se vůči němu tváří jako velká evropská vláda. Kdykoli pošle Ruge Heinzenovi nějakou novou důležitost, nikdy nezapomene dodat: Můžeš vyzvat ostatní noviny ve Státech, aby to otiskly. Jako by tyto noviny čekaly až na Rugovu autorizaci, kdyby jim stála taková zpráva za otištění. Nikdy jsem ještě, mimochodem řečeno, neviděl, že by někdo někde otiskl tyhle důležité včci, přestože to pan Ruge doporučuje a dovoluje.“
Otec Ruge využíval tohoto plátku, stejně jako „Bremer Tageschronik“, aby zároveň nachytal lichotkami nově přicházející emigranty: teď je tu Kinkel, geniální básník a vlastenec, Strodtmann, veliký spisovatel, Schurz, mladý muž stejně laskavý jako odvážný, mimoto ještě další znamenití vojevůdcové revoluce atd.
Mezitím se proti Mazziniho Evropskému výboru vytvořil plebejský evropský výbor, za nímž stáli „nižší uprchlíci“ a emigrovavší spodina nejrůznějších evropských národů. Tento výbor vydal v době bitvy u Bronzellu manifest, který podepsali také tito vynikající Němci: Gebert, Majer, Dietz, Schärttner, Schappcr, Willich. Tato písemnost, sepsaná podivnou francouzštinou, oznamuje jako poslední novinu, že svatá aliance tyranů shromáždila v tomto okamžiku (10. listopadu 1850) milión tři sta třicet tisíc vojáků, za nimiž prý stojí jako záloha ještě sedm set tisíc ozbrojených pochopů monarchie; že se z „německých listů a vlastních styků výboru“ dověděl o tajných záměrech varšavské konference[217], jež prý záleží v tom, že mají být masakrováni všichni evropští republikáni, a na to navazuje nevyhnutelná výzva do zbraně. Tento manifest Fanon-Caperon-Gouté, jak jej nazval časopis Patrie[218], kterému jej zaslali, musel od kontrarevolučního tisku zakoušet hořký posměch. „Patrie“ napsala, že je to
„manifest dii minorum gentium[a15], napsaný bez smyslu pro vkus, beze stylu, jen s nejubožejšími květnatými řečnickými výrazy jako serpents a sicaires a égorgements“[a16].
„Indépendance belge“[219] vypráví, že autory manifestu jsou prý soldats les plus obscurs de la démagogie[a17], a tihle ubožáci jej prý poslali dopisovateli tohoto listu v Londýně, ačkoli je to list konzervativní. Tak velká byla jejich touha, aby byli otištění; za trest prý neoznámí jména podepsaných. Přes všechno doprošování u reakce se těmto rytířům nepodařilo, aby byli uznáni za spiklence a nebezpečné.
Tento nový konkurenční podnik podnítil Arnolda k tomu, aby zdvojnásobil svou činnost. Pokusil se tedy se Struvem, Kinkelem, R. Schrammem, Bucherem a jinými založit „přítele lidu“[a18] anebo, bude-li na tom Gustav trvat, „německého diváka“. Ale sešlo z toho. Jednak se druzí bouřili proti Arnoldovu protektorátu, jednak „citově založený“ Gottfried žádal, aby se platilo hotově, zatímco přece Arnold sdílel Hansemannův názor, že v peněžních věcech přestávají žerty[220]. Při tomto podniku šlo Arnoldovi zvlášť ještě o to, aby získal úhradu od Čtenářské společnosti — klubu německých hodinářů, dobře placených dělníků a maloměšťáků, ale ani to se nepodařilo.
Brzy se však naskytla nová příležitost, aby se Arnold znovu objevil. Ledru-Rollin a jeho stoupenci mezi francouzskou emigrací nemohli dopustit, aby 24. únor (1851) minul, aniž by oslavili „slavnost sbratření“ evropských národů, kterou ostatně navštívili jen Francouzi a Němci. Mazzini nepřišel a omluvil se dopisem; Gottfried, který byl přítomen, odešel pobouřen domů, protože jeho nemluvný zjev neměl očekávaný magický účinek. Arnold se musil dožít toho, že se jeho přítel Ledru-Rollin tvářil, jako by ho neznal, a upadl na tribuně do takového zmatku, že se ani nevytasil se svou francouzskou řečí, schválenou na vyšších místech, zakoktal jen několik německých slov a se zvoláním: „A la restauration de la révolution“[a19] kvapně zmizel, zatímco nad ním kdekdo kroutil hlavou.
Téhož dne se konal vzdorobanket, pod praporem výše zmíněného konkurenčního výboru. Ze zlosti, že nebyl hned ze začátku přizván do výboru Mazziniho a Ledruova, připojil se Louis Blanc k utečenecké lůze, prohlásiv, že „musí být odstrančna i aristokracie talentu“. Shromáždila se všcchna nižší emigrace. Rytíř Willich předsedal. Síň byla vyzdobena prapory a na stěnách se skvěla jména největších mužů lidu: Waldeck mezi Garibaldim a Kossuthem, Jacoby mezi Blanquim a Cabetem, Robert Blum mezi Barbèsem a Robespierrem. Koketní fintílek Louis Blanc přečetl kňouravě adresu svých starých kývalů, budoucích pairů sociální republiky, délégués du Luxembourg[a20] z roku 1848[221]. Willich přečetl adresu ze Švýcar; podpisy byly zčásti podvodně sehnány pod vymyšlenými záminkami a to, že ji tu s takovou chvástavou indiskrétností zveřejnili, vedlo později k hromadnému vypovězení podepsaných. Z Německa tu žádná adresa nebyla. Potom proslovy. Přes neskonalé bratrství se na všech tvářích zračila tíživá nuda.
Tento banket dal podnět k velice povznášejícímu skandálu, který se jako všechny hrdinné činy evropského ústředního výboru lůzy rozpoutal na stránkách kontrarevolučního tisku. Shledalo se totiž, že je velmi podivné už to, že jakýsi Barthélemy pronesl na tomto banketu v přítomnosti Louis Blanca okázalou chvalořeč na Blanquiho. Teď se věc vysvětlila. „Patrie“ přinesla zdravici, kterou Blanqui na požádání poslal slavnostnímu řečníkovi z Belle Ile.[222] Napadl v ní ostře a trefně celou prozatímní vládu z roku 1848 a zejména pana Louis Blanca. „Patrie“ se pozastavovala nad tím, že tato zdravice byla při banketu zatajena. Louis Blanc okamžitě prohlásil v listu „Times“, že Blanqui je ohavný pletichář a že takovou zdravici slavnostnímu výboru nikdy neposlal. Sám slavnostní výbor složený z pánů Blanca, Willicha, Landolpha, Schappera, Barthélemyho a Vidila prohlásil zároveň v listu „Patric“, že prý zdravici nikdy neobdržel. „Patrie“ však prohlášení neuveřejnila, dokud se neinformovala u pana Antoina, Blanquiho švakra, který jí předtím sdělil obsah zdravice. Pod prohlášením slavnostního výboru otiskla odpověď pana Antoina: že prý zdravici poslal jednomu z těch, kdo prohlášení podepsali, Barthélemymu, který mu také písemně potvrdil příjem. Nato byl pan Barthélemy nucen prohlásit, že je to pravda a že lhal; opravdu prý zdravici obdržel, ale odložil ji jako nevhodnou a výboru o tom nic neřekl. Pohříchu však bývalý francouzský kapitán Vidil, rovněž podepsaný na prohlášení, napsal už předtím, za Barthélemyovými zády, listu „Patrie“, že ho jeho vojenský smysl pro čest a jeho cit pro pravdu nutí, aby přiznal, že on sám, Louis Blanc, Willich a všichni ostatním v prvním prohlášení výboru lhali. Výbor že se skládal ne ze šesti, ale ze třinácti členů. Těm všem byla předložena Blanquiho zdravice, všichni o ní diskutovali a po dlouhé rozpravě ji většinou sedmi hlasů proti šesti potlačili. Sám prý byl mezi těmi šesti, kteří hlasovali, aby byla přečtena.
Není těžké pochopit, jak „Patrie“ zajásala, když po Vidilově dopisu dostala prohlášení pana Barthélemyho. Uveřejnila je s touto „předmluvou“:
„Často jsme si kladli otázku, na kterou je jistě těžké odpovědět, čím se demagogové vyznamenávají víc, vychloubavostí nebo hloupostí? Čtvrtý dopis z Londýna ještě zvyšuje naše rozpaky. Tyhle ubožáky, kdoví kolik jich je, tak silně postihla zběsilost psát a vidět svá jména vytištěna v reakčních listech, že se nezaleknou ani nejhorší potupy a sebeponižování. Co jim záleží na smíchu a rozhořčení obecenstva — jejich slohová cvičení otiskne ‚Journal des Débats‘, ‚Assemblée Nationale‘, ‚Patrie‘; aby dosáhli tohoto štěstí, jsou kosmopolitní demokrati ochotni zaplatit sebevyšší cenu... Proto ve jménu literární útrpnosti otiskujeme tento dopis ‚občana‘ Barthélemyho — je to nový a doufejme poslední důkaz pravosti až příliš proslulé Blanquiho zdravice, kterou všichni nejdříve zapřeli a pro niž si teď, aby ji potvrdili, vjeli navzájem do pačesů.“
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a13 „Bremer Tages-Chronik“. (Pozn. red.)
a14 — uhlazených počinů. (Pozn. red.)
a15 — doslova: nižších bohů; druhořadých veličin. (Pozn. red.)
a16 — „hadi“, „najatí vrahové“, „vraždění“. (Pozn. red.)
a17 — nejposlednější vojáci demagogie. (Pozn. red.)
a18 — „Volksfreund“. (Pozn. red.)
a19 „Za restauraci revoluce!“ (Pozn. red.)
a20 — delegátů z Lucemburského paláce. (Pozn. red.)
217 Jde o konferenci Ruska, Pruska a Rakouska, svolanou z iniciativy Ruska do Varšavy v říjnu 1850; Rusko chtělo donutit Prusko, aby se vzdalo plánů na sjednocení Německa pod svou záštitou.
218 „La Patrie“ [„Vlast“] — francouzský deník založený roku 1841; v roce 1850 zastupoval zájmy spojených monarchistů, takzvané strany pořádku a byl orgánem jejich volebního bloku; později bonapartistický list.
219 „LʼIndépendance belge“ [„Belgická nezávislost“] — buržoazní deník, založený v Bruselu roku 1831; byl orgánem liberálů.
220 Z Hansemannova projevu na zasedání Spojeného zemského sněmu v Berlíně 8. června 1847.
221 Jde o vládní komisi pro dělnickou otázku, která byla ve Francii zřízena po únorové revoluci z roku 1848. Zasedala v Luxemburském paláci v Paříži. Tuto takzvanou lucemburskou komisi vytvořila buržoazie, aby odvrátila masy pracujících od revolučního vystoupení; komise neměla finanční prostředky ani žádnou moc. Praktická činnost komise, v jejímž čele byl Louis Blanc, se omezila na prostředkování mezi dělníky a podnikateli. Po vystoupení lidových mas 15. května 1848 (viz poznámku [29]) vláda komisi zrušila.
222 Zdravice Blanquiho, kterou se pořadatelé schůze z 24. února 1851 (tzv. „banketu rovných“) snažili zatajit před veřejností, byla uveřejněna v několika francouzských listech. Marx a Engels přeložili zdravici do němčiny a angličtiny a napsali k ní předmluvu (viz Marx-Engels, Spisy 7, zde). Německý překlad byl vydán ve velkém nákladu a rozšiřován v Německu a v Anglii.