Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Německá selská válka
VI
Selská válka v Duryňsku, Alsasku a Rakousku
Hned jak vypukly první vzpoury ve Švábsku, vrátil se Tomáš Münzer spěšně do Durynska a usadil se koncem února nebo počátkem března ve svobodném říšském městě Mühlhausenu, kde byla jeho strana nejsilnější. V jeho rukou se sbíhaly nitky celého hnutí; věděl, jaká všeobecná bouře se co chvíli rozpoutá v jižním Německu, a rozhodl se udělat z Durynska středisko hnutí pro severní Německo. Našel tam velmi úrodnou půdu. Samo Durynsko, hlavní sídlo reformačníhó hnutí, bylo do krajnosti rozjitřeno; a hmotná bída utlačovaných sedláků, stejně jako revoluční náboženská a politická učení, kolující mezi lidem, připravily také sousední země, Hesensko, Sasko a Harc, k všeobecnému povstání. Zejména v Mühlhausenu byli všichni drobní měšťané získáni pro extrémní münzerovský směr a nemohli se ani dočkat, až budou moci uplatnit proti nafoukané honoraci svou přesilu. Münzer sám je musel krotit, aby vyčkali pravého okamžiku; avšak jeho žák Pfeifer, který tu hnutí řídil, zadal si už natolik, že nemohl výbuch zadržet, a tak Mühlhausen provedl svou revoluci již 17. března 1525, ještě před všeobecným povstáním v jižním Německu. Stará patricijská rada byla svržena a správa svěřena do rukou nově zvolené „věčné rady“, jejímž předsedou byl Münzer.[252]
Nejhorší, co může potkat vůdce extrémní strany, je, musí-li převzít vládu v době, kdy hnutí není ještě dost zralé, aby mohla vládnout třída, kterou zastupuje, a aby se mohla uskutečňovat opatření, jež vláda této třídy vyžaduje. To, co může dělat, nezávisí na jeho vůli, nýbrž na tom, jak dalece se už vyhrotil protiklad různých tříd, a na tom, jakého stupně dosáhl vývoj materiálních životních podmínek, výrobních a směnných vztahů, který vždy určuje stupeň vývoje třídních protikladů. To, co má dělat, co od něho žádá jeho vlastní strana, to také nezávisí na něm, ale ovšem ani na vývojovém stupni třídního boje a jeho podmínek; v tom je vázán na své dosavadní učení a požadavky, které opět nevycházejí z daného vzájemného vztahu společenských tříd a z okamžitého, víceméně náhodného stavu výrobních a směnných vztahů, nýbrž jsou výsledkem toho, jak hluboko chápe všeobecné výsledky společenského a politického hnutí. A tak se nutně dostává do neřešitelného dilematu: co může dělat, odporuje celé jeho dosavadní činnosti, jeho zásadám a bezprostředním zájmům jeho strany; a co má dělat, nedá se uskutečnit. Je zkrátka nucen zastupovat nikoli svou stranu, svou třídu, nýbrž tu třídu, pro jejíž panství je hnutí v dané chvíli zralé. Přímo v zájmu hnutí musí sloužit zájmům třídy jemu cizí a svou vlastní třídu odbývat fřázemi, sliby a ujištováním, že zájmy oné cizí třídy jsou jejími vlastními zájmy. Kdo se octne v tomto dvojakém postavení, je neodvratně ztracen. I v novější době jsme viděli takové případy; vzpomeňme jen na postavení, v jakém se octli v poslední francouzské prozatímní vládě zástupci proletariátu[253], i když sami představovali jen docela bezvýznamný vývojový stupeň proletariátu. Kdo může ještě po zkušenostech únorové vlády — o našich velkolepých německých prozatímních vládách a o našich říšských regentech[254] ani nemluvě — spekulovat na oficiální postavení, je buď nepředstavitelně tupý, anebo patří k extrémně revoluční straně jen frází.
Münzerovo postavení v čele mühlhausenské věčné rady bylo však ještě mnohem ožehavější než postavení kteréhokoli moderního revolučního regenta. Nejen tehdejší hnutí, ale ani celé jeho století nebylo zralé k provádění idejí, o kterých on sám teprve začínal mít nejasné tušení. Třída, kterou představoval, nebyla ještě zdaleka tak vyspělá, aby byla s to podrobit si celou společnost a přetvořit ji, naopak teprve se rodila. Společenský převrat, který tanul Münzerovi na mysli, vycházel ještě tak málo ze skutečných materiálních poměrů, že tyto poměry samy dokonce připravovaly společenský řád, který byl pravým opakem Münzerem vysněného společenského řádu. Ale Münzer přitom zůstával vázán na svá dosavadní kázání o křesťanské rovnosti a evangelickém společenství majetku; musel se tedy o jejich uskutečnění aspoň pokusit. Bylo vyhlášeno společenství všeho majetku, rovná povinnost pracovat pro všechny a zrušení jakékoli vrchnosti. Ale ve skutečnosti zůstal Mühlhausen republikánským říšským městem s poněkud demokratizovaným zřízením, se senátem, který byl volen všeobecným hlasováním a byl pod kontrolou lidu, a s narychlo improvizovaným naturálním zaopatřením chudých. Společenský převrat, který protestantským měšťáckým současníkům připadal tak strašný, nebyl ve skutečnosti nikdy nic víc než chabý a neuvědomělý pokus o předčasné zřízení pozdější buržoazní společnosti.
Münzer patrně sám pociťoval propast mezi svými teoriemi bezprostřední skutečností své doby, propast, kterou si musel uvědomovat tím spíš, že se jeho geniální názory v hlavách masy jeho zcela prostých stoupenců musely zrcadlit naprosto zkresleně. Vrhl se s horlivostí, i u něho samého nevídanou, do rozšiřování a organizování hnutí; psal na všechny strany listy, rozesílal posly a emisary. Z jeho listů a kázání sálá revoluční fanatismus, který i ve srovnání s jeho dřívějšími spisy vzbuzuje úžas. Naivní mladický humor Münzerových revolučních pamfletů úplně zmizel; zde se již neobjevuje klidná, objasňující řeč myslitele, která mu dříve nebyla nikterak cizí. Münzer je teď cele prorokem revoluce; neúnavně rozdmýchává nenávist k vládnoucím třídám, rozněcuje nejdivočejší vášně a mluví již jen ve velkolepých obratech, jež vkládalo do úst starozákonním prorokům náboženské i nacionální blouznění. Ze stylu, který si nyní musel osvojit, je vidět, jaké vzdělání mělo obecenstvo, na něž chtěl působit.
Příklad Mühlhausenu a Münzerova agitace působily a rychle se šířily. V Durynsku, Eichsfeldu, Harci, saských vévodstvích, Hesensku a Fuldě, v Horních Francích a ve Vogtlandu, všude povstávali sedláci, srocovali se do houfů a vypalovali zámky a kláštery. Münzer byl uznáván za vůdce víceméně celého hnutí a Mühlhausen zůstával střediskem, zatímco v Erfurtu zvítězilo ryze měšťanské hnutí, a strana, která tam nabyla vrchu, se vůči sedlákům stále chovala obojetně.
Knížata v Durynsku byla zpočátku vůči sedlákům stejně bezradná a bezmocná jako knížata francká a švábská. Teprve v posledních dnech dubna se hesenskému lankraběti podařilo sehnat vojsko — byl to týž lankrabě Filip, o jehož zbožnosti tolik bájí protestantská a měštácká reformační historiografie a o jehož hanebnostech vůči sedlákům ještě ledacos uslyšíme. Lankrabě Filip si několika rychlými pochody a rozhodným vystupováním brzy podrobil většinu své země, přibral nové výzvy a vtáhl na území svého dosavadního lenního pána opata fuldského. 3. května porazil u Frauenbergu fuldský selský houf, podrobil si celou zem a využil této příležitosti k tomu, aby se nejen zbavil lenní závislosti na opatovi, ale přeměnil dokonce opatství fuldské v hesenské léno — ovšem s výhradou, že bude později sekularizováno. Potom dobyl Eisenach a Langensalcu a společně s vévodou saským táhl proti hlavnímu sídlu vzpoury, proti Mühlhausenu. Münzer shromáždil své vojenské síly, 8000 mužů a několik děl, u Frankenhausenu. Durynský houf neměl zdaleka takovou bojeschopnost, jako projevila část hornošvábských a franckých houfů v boji proti Truchsessovi; byl špatně vyzbrojen a měl nevalnou kázeň, bylo v něm málo bývalých vojáků a neměl žádného vůdce. Münzer sám zřejmě neměl nejmenší vojenské znalosti. Přesto uznala knížata za vhodné použít i zde taktiky, která tak často zajistila vítězství Truchsessovi: úskočnosti. 16. května zahájili vyjednávání, uzavřeli příměří a pak náhle přepadli sedláky, ještě než příměří vypršelo.
Münzer stál se svými na kopci, dodnes nazývaném Bitevní vrch, kryt vozovou hradbou. V houfu se již silně rozmáhala malomyslnost. Knížata slíbila amnestii, když jim houf vydá Münzera živého. Münzer svolal všechny do kruhu a dal o návrhu knížat rokovat. Nějaký rytíř a nějaký kněz se vyslovili pro kapitulaci; Münzer je dal přivést do kruhu a na místě stít. Tento akt teroristické energie, přijatý radikálními revolucionáři s jásotem, zase poněkud upevnil morálku houfu; ale nakonec by se byl houf z valné části přece jen rozešel bez odporu, kdyby sedláci nebyli zpozorovali, že knížecí lancknechti obklíčili vrch a nedbajíce na příměří, nastupují v sevřených řadách. Ihned se za vozy zformovaly šiky, ale kule z děl i pušek už bily do téměř neozbrojených a boji nezvyklých sedláků a lancknechti už stáli před vozovou hradbou. Po krátkém odporu byla vozová hradba prolomena, děla sedláků dobyta a sedláci rozprášeni. Prchali v divokém zmatku a padali tak rovnou do rukou obchvatných kolon a jízdy, jež jim připravily neslýchaný masakr. Z osmi tisíc sedláků bylo přes pět tisíc pobito; zbytek vtáhl do Frankenhausenu, ale současně s nimi i knížecí rejtaři. Město padlo. Münzer, poraněný na hlavě, byl objeven v jednom domě a zajat. 25. května se vzdal i Mühlhausen; Pfeifer, který tam zůstal, unikl, ale byl zatčen poblíž Eisenachu.
Münzer byl před zraky knížat napínán na skřipec a potom sťat. Šel na popraviště tak statečně, jak žil. Když byl popraven, bylo mu nanejvýš osmadvacet let. Také Pfeifer byl sťat, kromě nich však ještě mnoho a mnoho dalších. Muž boží, Filip Hesenský, zahájil svůj krvavý soud ve Fuldě; mimo jiné dali Filip a saská knížata stít mečem v Eisenachu 24 vzbouřenců, v Langensalce 41, po frankenhausenské bitvě 300, v Mühlhausenu přes 100, u Germy 26, u Tungedy 50, u Sangerhausenu 12, v Lipsku 8, o mrzačení a jiných mírnějších trestech, o drancování a vypalování vesnic a měst ani nemluvě.
Mühlhauscn se musel vzdát svého svobodného postavení říšského města a byl připojen k saským zemím, právě tak jako opatství Fulda k lankrabství hesenskému.
Knížata se nyní vypravila do Durynského lesa, kde se spojili frančtí sedláci z bildhausenského tábora s durynskými a vypálili mnoho zámků. Před Meiningen došlo k boji; sedláci byli poraženi a ustoupili k městu. Ale tam jim najednou uzavřeli brány a hrozili, že jim vpadnou do zad. Houf; zaskočený zradou spojenců, vzdal se knížatům a ještě během vyjednávání se rozutekl. Bildhausenský tábor se rozprchl už dávno, a tak byl rozprášením tohoto houfu zničen poslední zbytek vzbouřenců ze Saska, Hesenska, Durynska a Horních Frank.
V Alsasku vypuklo povstání později než na pravém břehu Rýna. Sedláci štrasburského biskupství povstali teprve v polovině dubna a brzy po nich hornoalsaští a sundgavští. 18. dubna vyplenil dolnoalsaský houf klášter Altorf; další houfy se utvořily u Ebersheimu a Barru a v údolí Willeru a Urbisu. Ty se pak brzy spojily ve velký dolnoalsaský houf a pořádali výpravy k dobývání měst a městysů, jakož i k ničení klášterů. Vydali výzvu, aby všude každý třetí muž vstoupil do vojska. Dvanáct artikulí tohoto houfu je značně radikálnější než artikule švábsko-francké.[255]
Zatímco jeden proud dolnoalsaských se počátkem května soustředil u St. Hippolitu a po marném pokusu dobýt toto město se v dorozumění s měšťany zmocnil 10. května Barkenu, 13. května Rappoltsweileru, 14. května Reichenweieru, vydal se druhý proud pod vedením Erasma Gerbera, aby přepadem dobyl Štrasburk. Pokus se nezdařil, proud se obrátil k Vogézám, zničil klášter Mauermünster a oblehl Zabern, který se 13. května vzdal. Odtud táhl na lotrinské hranice, vzbouřil sousední část vévodství a zároveň zatarasil horské přechody. U Herbolzheimu na řece Saaře a u Neuburgu byla zřízena velká ležení; u Saarbrückenu se opevnilo 4000 německých sedláků z Lotrinska; konečně dva předsunuté houfy, kolbenský houf ve Vogézách a kleeburský houf u Weissenburgu, chránily frontu a pravé křídlo, zatímco levé křídlo se opíralo o hornoalsaské.
Hornoalsaští byli v pohybu od 20. dubna a 10. května donutili Sulz, 12. května Gebweiler a 15. května Sennheim s okolím, aby vstoupily do selského bratrstva. Rakouská vláda a okolní říšská města se sice hned spojily proti nim, ale neměly dost sil, aby se jim mohly vážně postavit na odpor, natož aby je napadly. Tak bylo do konce května až na několik málo měst celé Alsasko v rukou vzbouřenců.
Ale už se blížilo vojsko, které mělo ztrestat troufalost alsaských sedláků. Moc šlechty tu obnovili Francouzi. Vévoda Antonín Lotrinský se dal již 8. května na pochod s armádou 30 000 mužů, mezi nimiž byl výkvět francouzské šlechty a španělské, piemontské, lombardské, řecké a albánské pomocné sbory. 16. května narazil vévoda u Lützelsteinu na 4000 sedláků, které bez námahy porazil, a už 17. května donutil ke kapitulaci Zabern, obsazený sedláky. Ale podmínky kapitulace byly porušeny, hned jak lotrinští vstoupili do města a odzbrojili sedláky; lancknechti se vrhli na bezbranné sedláky a většinu jich pobili. Ostatní dolnoalsaské houfy se rozutekly a vévoda Antonín se pak obrátil proti hornoalsaským. Hornoalsaští, kteří se předtím zdráhali přispět na pomoc Dolnoalsaským u Zabernu, byli teď napadeni u Scherweileru celou silou Lotrinčanů. Bránili se velmi statečně, ale při obrovské přesile - 30 000 mužů proti 7000 - a při zradě několika rytířů, zvláště reichenweierského fojta, byla všechna statečnost marná. Byli na hlavu poraženi a rozprášeni. Vévoda pak s obvyklou krutostí pacifikoval celé Alsasko. Jen Sundgau zůstalo ušetřeno jeho přítomnosti. Rakouská vláda pouhou pohrůžkou, že ho povolá, přiměla tu své sedláky, že počátkem června přistoupili na ensisheimskou dohodu. Sama však hned zase dohodu porušila a dala kazatele a vůdce hnutí hromadně pověsit. Sedláci nato provedli novou vzpouru, která skončila nakonec tím, že sundgauští sedláci byli zahrnuti do offenburské smlouvy (18. září).
Zbývá ještě podat zprávu o selské válce v rakouských alpských zemích. Tyto kraje, stejně jako přilehlé arcibiskupství solnohradské, byly od povstání "za stara prava"[a] ve stálé opozici proti vládě a šlechtě a reformované učení našlo i zde příznivou půdu. Náboženské pronásledování a svévolný daňový útisk přispěly k vypuknutí povstání.
Město Salcburk, podporované sedláky a horníky, vedlo již od roku 1522 spor s arcibiskupem o svá městská privilegia a náboženské vyznání. Koncem roku 1524 přepadl arcibiskup město s naverbovanými lancknechty, terorizoval je střelbou ze zámeckých děl a pronásledoval kacířské kazatele. Zároveň vypsal nové tíživé daně a tím krajně rozhořčil všechno obyvatelstvo. Na jaře roku 1525 v době švábsko-francké a durynské vzpoury povstali náhle sedláci a horníci celé země, sdružovali se v houfy pod vedením hejtmanů Prasslera a Weitmosera, osvobodili město a oblehli salcburský zámek. Stejně jako západoněmečtí sedláci vytvořili křesťanský svaz a své požadavky vtělili do artikulí, jichž bylo čtrnáct.
Na jaře 1525 se vzbouřili také sedláci ve Štýrsku, Horním Rakousku, Korutanech a Kraňsku, kde nové nezákonné daně, cla a nařízení těžce postihly lid v jeho životních zájmech. Sedláci dobyli mnoho zámků a u Gryssu porazili vítěze nad vzpourou "za stara prava", starého vrchního velitele Dietrichsteina. Ačkoli se vládě podařilo část povstalců uchlácholit planými sliby, většina přece jen zůstala pohromadě a spojila se se Solnohradskými, takže celé Solnohradsko a větší část Horního Rakouska, Štýrska, Korutan a Kraňska byly v rukou sedláků a horníků.
Také v Tyrolích našlo reformované učení mnoho stoupenců; činnost Münzerových emisarů tu dokonce měla ještě větší úspěch než v ostatních alpských zemích. Arcivévoda Ferdinand pronásledoval kazatele nového učení i zde a novými svévolnými finančními úpravami zasáhl rovněž do výsad obyvatelstva. Důsledek byl jako všude: povstání na jaře téhož roku 1525.Vzbouřenci, jejichž hlavním vůdcem byl münzerovec Geismaier, jediný význačný vojenský talent mezi všemi selskými vůdci, dobyli mnoho zámků a zejména na jihu podél Adiže velmi energicky zakročovali proti kněžím. Také vorarlberští sedláci povstali a připojili se k algavským.
Arcivévoda, tísněn ze všech stran, dělal rebelům, které ještě před nedávnem chtěl vyhladit ohněm a mečem, ústupek za ústupkem. Svolal zemské sněmy svých dědičných zemí a na dobu, než se sejdou, uzavřel se sedláky příměří. Mezitím ze všech sil zbrojil, aby mohl co nejdřív promluvit s buřiči jinak.
Příměří ovšem netrvalo dlouho. Dietrichstein, kterému došly peníze, začal ve vévodstvích vymáhat výpalné. Jeho slovanští a maďarští vojáci kromě toho páchali nejhanebnější ukrutnosti na obyvatelstvu. A tak se štýrští sedláci znovu vzbouřili, přepadli v noci z 2. na 3. července vrchního velitele Dietrichsteina v Schladmingu a pobili všechny, kdo nemluvili německy. Dietrichstein sám byl zajat. 3. července ráno ustavili sedláci porotu a 40 zajatých českých a chorvatských šlechticů odsoudili k smrti. Odsouzení byli ihned sťati. To zapůsobilo; arcivévoda ihned přijal všechny požadavky stavů z pěti vévodství (Horního a Dolního Rakouska, Štýrska, Korutan a Kraňska).
Také v Tyrolích bylo vyhověno požadavkům zemského sněmu a tím byl na severu obnoven klid. Jih však rozředěná usnesení zemského sněmu odmítl, trval na svých původních požadavcích a zůstal ve zbrani. Teprve v prosinci se arcivévodovi podařilo zjednat násilím pořádek. Neopomněl ovšem dát pověsit mnoho buřičů a vůdců vzpour, kteří mu padli do rukou.
Proti Salcburku se pak v srpnu vypravilo 10 000 Bavorů pod vedením Georga z Frundsbergu. Tato impozantní vojenská síla, jakož i rozepře, které vypukly mezi sedláky, pohnuly Salcburské, že uzavřeli 1. září dohodu s arcibiskupem, kterou přijal i arcivévoda. Avšak obě knížata, která zatím dostatečně zesílila svá vojska, tuto úmluvu zase brzy porušila a dohnala tím salcburské sedláky k novému povstání. Vzbouřenci jakžtakž přečkali zimu; na jaře k nim přišel Geismaier a zahájil skvělé tažení proti vojskům dotírajícím ze všech stran. V několika skvělých bitvách — v květnu a červnu 1526 — postupně porazil Bavory, Rakušany, vojsko Švábského svazu a žoldnéře biskupa salcburského a dlouho znemožňoval různým vojskům, aby se spojila. Přitom ještě měl čas obléhat Radstadt. Nakonec byl ze všech stran obklíčen přesilou, musel ustoupit, probil se a provedl zbytky sého vojska rakouskými Alpami na benátské území. Benátská republika a Švýcary poskytly neúnavnému selskému vůdci podklad k novým akcím; celý rok se ještě pokoušel zavléci je do války s Rakouskem, která by mu poskytla příležitost provést nové selské povstání. Ale uprostřed těchto jednání jej zasáhla ruka vrahova; arcivévoda Ferdinand a arcibiskup salcburský neměli klidu, dokud Geismaier žil; najali banditu a tomu se podařilo roku 1527 nebezpečného buřiče sprovodit ze světa.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
252 Pozdějšími výzkumy bylo zjištěno, že Münzer nezaujímal žádné oficiální postavení v mühlhausenské „věčné radě“. Účastnil se však jejích zasedání a řídil její činnost, takže fakticky stál v čele nové revoluční vlády.
253 Engels má na mysli maloburžoazního socialistu Louis Blanca a dělníka Alberta (Alexandra Martina), kteří jako zástupci proletariátu byli členy buržoazní prozatímní vlády francouzské republiky, zřízené v únoru 1848 (viz "Třídní boje ve Francii, 1848 - 1850; I. Červnová porážka roku 1848">zde).
254 Říšští regenti — viz poznámka [72].
255 Artikule alsaských sedláků nejen ostřeji formulovaly protifeudální požadavky, vyjádřené ve „Dvaceti artikulích“ švábsko-franckých sedláků (zrušení nevolnictví, navrácení obecní půdy zabrané šlechtici atd.), nýbrž v mnohém šly dál než tento program. Byly namířeny i proti lichvářům (bod o zrušení lichvářského úroku aj.), žádaly odstranění nejen malého, ale i velkého desátku, proklamovaly právo místního obyvatelstva sesazovat úřední osoby vyvolávající nelibost lidu a dosazovat místo nich jiné.