Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx a Bedřich Engels
První mezinárodní přehled[129]
A tout seigneur, tout honneur![a] Začneme s Pruskem.
Pruský král dělá co může, aby současnou situaci s jejími vlažnými dohodami a nedostatečnými kompromisy[130] dohnal do krize. Oktrojuje ústavu a po různých nepříjemnostech zřizuje dvě sněmovní komory, které tuto ústavu revidují. Aby se ústava zdála koruně alespoň trochu přijatelná, škrtají sněmovny všechny články, které by se mohly koruně zdát závadné, a myslí si, že král teď ústavu okamžitě odpřisáhne. Ale naopak. Bedřich Vilém chce sněmovnám podat důkaz o své „královské svědomitosti“ a vydává poselství, v němž podává nové návrhy na „vylepšení ústavy“, návrhy, jejichž přijetím by tento dokument ztratil i poslední zdání nejnepatrnějších tzv. konstitučních občanských záruk[131]. Král doufá, že sněmovny tyto návrhy zamítnou — ale naopak. Jestliže se sněmovny zklamaly v koruně, pečují teď o to, aby se koruna zklamala v nich. Přijmou všecko, všecičko, pairství i výjimečný soud, domobranu i fideikomisy[132], jen aby je neposlali domů, jen aby krále konečně přiměly k vážně míněné slavnostní přísaze. Tak se mstí pruský konstituční měšťák.
Král si těžko vymyslí takové pokoření, které by těmto sněmovnám připadalo příliš trpké. Nakonec mu nezbude než prohlásit, „čím posvátnější je pro něho přísaha, kterou má složit, tím víc před jeho duší vyvstávají povinnosti vložené na něho Bohem vůči drahé vlasti“ a tím méně mu jeho „královská svědomitost“ dovolí přísahat na ústavu, která dává jemu všechno a zemi nic.
Pánové ze zesnulého „Spojeného zemského sněmu“[133], kteří se už zase všichni sešli ve sněmovnách, mají velký strach, aby nebyli zatlačeni na své staré pozice z doby před 18. březnem, protože by pak znovu stáli před revolucí, a ta by jim tentokrát na růžích neustlala. Kromě toho mohli v roce 1847 ještě zamítnout půjčku, vypsanou údajně na stavbu východní dráhy, kdežto v roce 1849 vládě napřed tuto spornou půjčku fakticky povolili a pak se dodatečně co nejpokorněji ucházeli o teoretické právo povolovat výdaje.
Mezitím se buržoazie mimo sněmovnu baví tím, že před porotními soudy osvobozuje politické provinilce a předvádí tak svou opozici proti vládě. Při těchto procesech se pravidelně kompromituje jednak vláda, jednak demokracie, představovaná obviněnými a auditoriem. Připomeňme si proces „vždy konstitučního“ Waldecka, trevírský proces[134] atd.
Na otázku starého Arndta: „Co je německá vlast?“[135] Odpověděl Bedřich Vilém IV.: Erfurt[136]. Nebylo příliš těžké parodovat „Iliadu“ ve „Válce žab a myší“[137], ale na parodii „Války žab a myší“ se dosud nikdo neodvážil ani pomyslit. Erfurtskému plánu se daří parodovat dokonce i válku žab a myší v chrámu sv. Pavla. Je ovšem úplně jedno, zda se neuvěřitelné shromáždění v Erfurtu skutečně sejde nebo zda je pravoslavný car zakáže, a stejně beze smyslu je protest proti jeho kompetenci, k němuž se bezpochyby spojí pan Vogt s panem Venedeyem. O celý ten vynález mají zájem jen ti hlubokomyslní politikové, pro jejichž úvodníky je „velkoněmecká“ a „maloněmecká“ otázka pramenem stejně vydatným jako nepostradatelným, a pruští buržoové, kteří žijí v blažené víře, že pruský král v Erfurtu všechno povolí právě proto, že v Berlíně všechno zamítl.
Má-li se frankfurtské „Národní shromáždění“ víceméně věrně zrcadlit v Erfurtu, zrodí se starý Spolkový sněm znovu ve formě interim[138] a současně redukován na svou nejjednodušší podobu, na rakousko-pruskou spojeneckou komisi. Interim už platí ve Württembersku a v nejbližší době vstoupí v platnost ve Šlesviku-Holštýnu.
Zatímco Prusko dlouho jakžtakž vyrovnávalo rozpočet emisemi papírových peněz, tajnými půjčkami od Seehand1ungu[139] i zbytky státního pokladu a teprve teď bylo přinuceno začít s půjčkami, v Rakousku je státní bankrot v plném proudu. Deficit 155 miliónů zlatých v prvních devíti měsících roku 1849, který do konce prosince jistě vzroste na 210—220 miliónů; úplné zhroucení státního úvěru doma i v cizině, když s veřejnou ostudou ztroskotal pokus o novou půjčku; úplné vyčerpání domácích finančních zdrojů, běžných daní, výpalného, emisí papírových peněz; nutnost naoktrojovat vyčerpané zemi nové zoufalé daně, které pravděpodobně vůbec nebude možno vymáhat — takové jsou hlavní projevy kruté finanční tísně v Rakousku. Zároveň s tím se stále rychleji rozkládá rakouský státní organismus. Rakouská vláda se tomuto procesu marně brání křečovitou centralizací; dezorganizace zachvátila už i nejzazší okrajové složky státního organismu, Rakousko začíná být nesnesitelné i nejbarbarštějším národům, hlavním oporám starého Rakouska, jižním Slovanům v Dalmácii, Chorvatsku a v Banátě, „věrným“ hraničářům[140]. Zbývá už jen jediná zoufalá akce, skýtající nepatrnou naději na záchranu — válka; tato válka, k níž Rakousko nezadržitelně spěje, jistě brzy dovrší jeho naprostý rozklad.
Ani Rusko nebylo dost bohaté, aby zaplatilo slávu, kterou navíc muselo kupovat za hotové. Přestože pravoslavný car vlastní slavné zlaté doly na Urale a na Altaji, přestože skrývá nevyčerpatelné poklady ve sklepeních Petropavlovské pevnosti, přestože nakoupil cenné papíry v Londýně a v Paříži — prý čistě z nadbytku peněz — pokládá teď pravoslavný car za nutné nejen pod různými falešnými záminkami vybrat 5 000 000 stříbrných rublů z hotových zásob chovaných v Petropavlovské pevnosti ke krytí papírových peněz a nařídit prodej svých cenných papírů na pařížské burze, ale musí požádat i nevěřící londýnskou City o půjčku 30 miliónů stříbrných rublů.
Hnutí let 1848 a 1849 způsobila, že Rusko se značně zapletlo do evropské politiky; musí teď proto co nejrychleji uskutečnit své staré plány s Tureckem a Cařihradem, tímto „klíčem ke svému domu“[141], nemají-li se tyto plány stát navždy neproveditelnými. Postup kontrarevoluce a denně vzrůstající moc revoluční strany v západní Evropě, vnitřní situace a špatný stav financí doma nutí Rusko k rychlému jednání. Nedávno jsme viděli diplomatickou předehru k tomuto novému orientálnímu dramatu[142]; za několik měsíců zažijeme drama samo.
Válka proti Turecku je nutně válkou evropskou. Tím lépe pro svatou Rus, která tak získá příležitost pevně se zachytit v Německu, rázně tam dokončit kontrarevoluci, pomoci Prusům dobýt Neuchâtelu a nakonec pochodovat na centrum revoluce, na Paříž.
Při takové evropské válce nemůže Anglie zůstat neutrální. Musí se postavit proti Rusku. A Anglie je pro Rusko protivníkem nejnebezpečnějším. Jestliže se pozemní armády kontinentu musí pro rozsáhlost území oslabovat tím víc, čím hlouběji pronikají do Ruska, jestliže se jejich postup musí skoro úplně zastavit na východních hranicích starého Polska, nemá-li se opakovat rok 1812, má Anglie prostředky, jak zasáhnout Rusko na nejzranitelnějších místech. Nejenže může přimět Švédsko, aby znovu dobylo Finska, ale kromě toho má její loďstvo otevřenou cestu k Petěrburgu a k Oděse. Ruské loďstvo je, jak známo, nejhorší na světě, a Kronštadtu a Šlisselburgu lze dobýt stejně snadno jako Saint-Jean dʼAcre a San Juan de Ullos[143]. A bez Petěrburgu a Oděsy je Rusko obr s uťatýma rukama. Mimoto se Rusko nemůže obejít bez Anglie ani půl roku, protože ji potřebuje jak pro odbyt svých surovin, tak pro nákup průmyslových výrobků; jasně se to ukázalo už za napoleonské kontinentální blokády a ještě ve větší míře se to jeví dnes. Kdyby byly Rusku odříznuty anglické trhy, octlo by se Rusko za několik měsíců na pokraji nejprudších otřesů. Naproti tomu může Anglie ruský trh nejen na čas postrádat, ale může také všechny ruské suroviny nakoupit na ostatních trzích. Jak je vidět, není obávané Rusko nijak zvlášť nebezpečné. Ale německému měšťáku se musí jevit Rusko děsivé, protože přímo ovládá jeho panovníky, a on velmi správně tuší, že hordy ruských barbarů zakrátko zaplaví Německo a sehrají tam v jistém smyslu mesiášskou úlohu.
Švýcarsko se staví k Svaté alianci vcelku tak jako pruské sněmovny ke svému králi zvlášť. Rozdíl je jen v tom, že Švýcarsko má v záloze ještě obětního beránka, jemuž může všechny rány, které utrží od Svaté aliance, dvojnásobně nebo trojnásobně vrátit, beránka nadto zcela bezbranného, vydaného mu na milost a nemilost — německé uprchlíky. Je pravda, že část „radikálních“ Švýcarů v Ženevě, ve Waadtu a v Bernu protestovala proti zbabělé politice spolkové rady — zbabělé jak vůči Svaté alianci, tak vůči uprchlíkům; stejně je ovšem pravda, že spolková rada nelhala, když ujišťovala, že její politika je „politikou nesmírné většiny švýcarského lidu“. Ústřední moc zatím doma docela klidně provádí dál malé měšťácké reformy, sjednocuje cla, mince, pošty, míry a váhy, provádí reformy, které jí zajišťují přízeň maloměšťáctva. Provádět výnos o zrušení vojenských kapitulací se ovšem neodváží, a obyvatelé původních kantonů dodnes denně houfně táhnou do Coma, aby se tam dali naverbovat do neapolských služeb.[144] Ale při vší pokoře a úslužnosti vůči Svaté alianci hrozí Švýcarsku přece jen neodvratná bouře. Jindy tak bázliví Švýcaři se v prvním opojení po válce se Sonderbundem (viz poznámka [8]) a zvláště po únorové revoluci dali zlákat k nerozvážnostem. Odvážili se něčeho hrozného — chtěli být jednou nezávislí; dali si místo ústavy z roku 1814 zaručené mocnostmi ústavu novou, a uznali proti znění smluv nezávislost Neuchâtelu. Zato budou ztrestáni — přes všechno poklonkování, laskavosti a policejní služby. A jestliže se Švýcarsko jednou zaplete do evropské války, nebude jeho situace nejpříjemnější; neboť urazilo-li Švýcarsko na jedné straně členy Svaté aliance, zradilo na druhé straně revoluci.
Ve Francii, kde sama buržoazie ve svém vlastním zájmu stojí v čele reakce a kde republikánská vládní forma dává této reakci možnost naprosto svobodně a důsledně postupovat, je revoluce nejhanebněji a nejkrutěji potlačována. V krátké době jednoho měsíce následoval úder za úderem: obnovení daně z nápojů, která dovrší zkázu poloviny venkovského obyvatelstva, a dʼHautpoulův oběžník, který dělá z četníků špicly i proti úředníkům, zákon o učitelích, podle něhož prefekti mohou libovolně sesazovat učitele základních škol, zákon o školství, který vydává školy napospas kněžím, a zákon o vypovídání do kolonií, který je projevem nenasytné pomstychtivosti buržoazie vůči červnovým povstalcům: protože nemá dost katů, vydává povstalce na smrt vražednému podnebí Alžírska. A to ani nemluvíme o nesčetných vyhoštěních i těch nejnevinnějších cizinců, která se provádějí od 13. června dodnes.
Cílem této zuřivé buržoazní reakce je ovšem obnovení monarchie. Velkou překážkou pro obnovení monarchie jsou však sami různí uchazeči o trůn a jejich strany v zemi. Legitimisté a orleanisté, dvě nejsilnější monarchistické strany, mají zhruba stejný počet stoupenců; třetí strana, bonapartistická, je z nich nejslabší. Ludvík Napoleon — přes svých sedm miliónů hlasů — nemá ani skutečnou stranu, má jen kliku. Při svém celkovém reakčním postoji byl sice stále podporován většinou sněmovny, ale teď, když vystupuje se svými zvláštními zájmy uchazeče o trůn, je opuštěn; opustila ho nejen většina, ale i jeho ministři, kteří ho pokaždé znovu usvědčují ze lži a přesto ho příští den nutí, aby písemně prohlásil, že mají jeho důvěru. Tak se neustále dostává do roztržek s parlamentní většinou, ale i když tyto roztržky mohou mít velmi vážné důsledky, jsou dosud jen komickými epizodami, v nichž president republiky hraje vždy úlohu napáleného. Přitom je samozřejmé, že každá monarchistická strana konspiruje na vlastní vrub se Svatou aliancí. Časopis „Assemblée nationale“ je tak nestoudný, že lidu veřejně vyhrožuje Rusy; už dnes je po ruce dost a dost dokladů o tom, že Ludvík Napoleon kuje pikle s Mikulášem.
Čím víc sílí reakce, tím víc vzrůstají ovšem i síly revoluční strany. Obrovská masa venkovského obyvatelstva, ruinovaná následky parcelace, daňovými břemeny a ryze fiskálním, i z buržoazního hlediska škodlivým charakterem většiny daní, zklamaná sliby Ludvíka Napoleona a reakčních poslanců, tato masa venkovského obyvatelstva se vrhla do náruče revoluční strany a hlásí se k socialismu, ovšem většinou ještě velmi primitivnímu a měšťáckému. Jak revolučně jsou naladěny i nejlegitimističtější departementy, dokazují poslední volby v departementu du Gard, který byl v roce 1815 střediskem roajalismu a „bílého teroru“ a kde byl teď zvolen rudý[145]. Maloburžoazie, tísněná velkým kapitálem, který zaujímá v obchodu i v politice znovu tytéž pozice jako za Ludvíka Filipa, následovala zemědělské obyvatelstvo. Obrat je tak prudký, že se za socialisty museli prohlásit i zrádce Marrast a hokynářský „Siècle“. Vzájemné postavení různých tříd — vzájemné postavení politických stran je jen jeho jiným výrazem — je skoro úplně stejné jako 22. února 1848. Jenže teď jde o něco jiného, dělníkům jsou věci mnohem jasnější, a hlavně: do hnutí jsou strženi a pro revoluci získáni roiníci, třída až dosud politicky mrtvá.
Z toho pro vládnoucí buržoazii vyplývá, že se musí pokusit co nejrychleji zrušit všeobecné volební právo; a v tom, že se o to musí pokusit, je zase záruka brzkého vítězství revoluce, dokonce i bez ohledu na mezinárodní poměry.
Jak napjatá je situace, je ostatně vidět už z komického návrhu zákona, který podal představitel lidu Pradié; návrh se asi ve dvou stech článcích pokouší dekretem Národního shromáždění zabránit státním převratům a revolucím. A jak málo finanční aristokracie zde, stejně jako v ostatních hlavních městech, důvěřuje zdánlivě obnovenému „pořádku“, je vidět z toho, že různé větve dynastie Rothschildů prodloužily před několika měsíci smlouvu své společnosti jen na jeden rok — což je v análech velkoobchodu doba neslýchaně krátká.
Zatímco se kontinent v posledních dvou letech zabýval revolucemi, kontrarevolucemi a nerozlučně s tím spojenou záplavou řečí, pracovala průmyslová Anglie v docela jiném artiklu: věnovala se prosperitě. Obchodní krize, vzniklá in due course[b] na podzim roku 1845, byla dvakrát přerušena — počátkem roku 1846 rozhodnutím parlamentu o svobodném obchodu[146] a počátkem roku 1848 únorovou revolucí. Množství zboží tísnící zámořské trhy našlo v tomto mezidobí postupně odbytiště. Únorová revoluce odstranila totiž konkurenci kontinentálního průmyslu právě na těchto trzích, kdežto anglický průmysl neztratil na rozrušeném kontinentálním trhu o mnoho víc, než by tak jako tak ztratil při dalším průběhu krize. Únorová revoluce, která kontinentální průmysl na čas takřka úplně zastavila, pomohla tak Angličanům překonat docela snesitelně jeden rok krize, vydatně přispěla k vyčištění zámořských trhů od zásob nahromaděných a umožnila na jaře 1849 nový průmyslový rozmach. Tento rozmach, který se ostatně rozšířil na velkou část kontinentálního průmyslu, dosáhl v posledních třech měsících nebývalého stupně; továrníci tvrdí, že se jim ještě nikdy nevedlo tak dobře — takové tvrzení slýcháváme vždy v předvečer krize. Továrny jsou zavaleny zakázkami a pracují a plné obrátky; hledají se nejrůznější prostředky, jak obcházet zákon o desetihodinové pracovní době a získat další pracovní hodiny; všude v průmyslových krajích se stavějí spousty nových továren a staré továrny se rozšiřují. Na trh se valí hotové peníze, nezaměstnaný kapitál chce využít krátkého období, kdy odevšad kyne zisk; diskont živí spekulaci, vrhá se na výrobu nebo na obchod se surovinami a ceny skoro všech druhů zboží stoupají absolutně a všechny relativně. Zkrátka Anglii obšťastňuje „prosperita“ v nejkrásnějším rozkvětu, a je jen otázka, jak dlouho bude toto opojení trvat. Jistě ne dlouho. Většina největších trhů, zvláště Východní Indie, je už skoro přeplněna; vývoz už teď zásobuje skutečné velké trhy méně než překladiště světového obchodu, z nichž se zboží zasílá na nejvhodnější trhy. Obrovské výrobní síly anglického průmyslu z let 1843 až 1845, zvětšené v letech 1846 až 1847 a zejména roku 1849 a dosud stále zvětšované, působí, že zbývající trhy, zvláště severoamerické, jihoamerické a australské budou brzy zaplaveny, a po prvních zprávách o tomto nasycení nastane okamžitě „panika“ ve spekulaci i ve výrobě — snad už koncem jara, nejpozději v červenci nebo v srpnu. Tato krize však přinese úplně jiné plody než všechny dřívější, protože bude spadat do období velkých kontinentálních konfliktů. Byla-li dosud každá krize signálem k novému pokroku, k novémuu vítězství průmyslové buržoazie nad pozemkovým vlastnictvím a finanční buržoazií, bude tato krize počátkem moderní anglické revoluce, revoluce, v níž se Cobden ujme úlohy Neckera.
Dostáváme se teď k Americe. Nejdůležitější událost, k níž zde došlo, událost ještě důležitější než únorová revoluce, je objevení kalifornských zlatých dolů. Už teď, za necelého půldruhého roku, je možno předvídat, že tento objev bude mít mnohem velkolepější výsledky než samo objevení Ameriky. Už tři sta třicet let užívá celý evropský obchod s Tichým oceánem s nejdojemnější trpělivostí cesty kolem mysu Dobré naděje nebo kolem mysu Hornova. Všechny návrhy na proražení Panamské šíje ztroskotaly na omezené řevnivosti obchodních národů. Před půldruhým rokem byly objeveny kalifornské zlaté doly, a Yankeeové už začali stavět železnici, velkou cestu po souši a průplav do mexického zálivu, z New Yorku do Chagresu a z Panamy do San Franciska jsou už zřízeny pravidelné námořní linky, tichomořský obchod se soustřeďuje v Panamě a cesta kolem Hornova mysu je zastaralá. Pobřeží, prostírající se v šířce třiceti stupňů, jedno z nejkrásnějších a nejúrodnějších na světě, až dosud takřka neobydlené, mění se nám před očima v bohatou, civilizovanou zemi, hustě obydlenou lidmi nejrůznějšího původu, od Yankeeů až po Číňany, od černochů až po Indiány a Malajce, od kreolů a mesticů až po Evropany. Proudy kalifornského zlata se rozlévají po Americe a asijském pobřeží Tichého oceánu a vtahují i nejvzpurnější barbarské národy do světového obchodu, do civilizace. Podruhé dostává světový obchod jiný směr. Čím byly ve starověku Tyros, Kartágo a Alexandrie, ve středověku Janov a Benátky, čím byl až dosud Londýn a Liverpool, takovým střediskem světového obchodu se teď stává New York a San Francisko, San Juan de Nicaragua[c] a Leon, Chagres a Panama. Těžištěm světových styků, jímž byla ve středověku Itálie a v novější době Anglie, je teď jižní polovina severoamerického poloostrova. Průmysl a obchod staré Evropy musí vyvinout mimořádné úsilí, nechce-li klesnout tak hluboko jako průmysl a obchod Itálie od 16. století, nemá-li se Anglie a Francie stát tím, čím jsou dnes Benátky, Janov a Holandsko. Za několik let budeme mít pravidelnou paroplavební linku z Anglie do Chagresu, z Chagresu a San Franciska do Sydney, Kantonu a Singapuru. Díky kalifornskému zlatu a neúnavné energii Yankeeů bude brzy obojí tichomořské pobřeží zalidněno stejně, stejně otevřeno obchodu, stejně průmyslové, jako je dnes pobřeží od Bostonu k New Orleansu. Pak bude hrát Tichý oceán touž úlohu jako nyní Atlantik a ve starověku a středověku Středozemní moře — úlohu velké vodní dopravní cesty; a Atlantický oceán se stane pouhým vnitřním mořem, jakým je dnes Středozemní moře. Nemají-li se potom evropské civilizované země stát průmyslově, obchodně a politicky závislými jako dnes Itálie, Španělsko a Portugalsko, zbývá jim jediné východisko — sociální revoluce; tato revoluce, dokud ještě není pozdě, přemění způsob výroby a směny podle potřeb této výroby, daných moderními výrobními silami, a tím umožní vytváření nových výrobních sil, jež zajistí nadřazenost evropského průmyslu, a tak odstraní nevýhody zeměpisné polohy.
Nakonec ještě charakteristická zvláštnost, kterou přivezl známý německý novinář Gützlaff z Číny. V důsledku pomalu, ale pravidelně vzrůstajícího přelidnění země se tamější společenské poměry staly pro převážnou většinu národa už dávno velmi tísnivé. Za této situace přišli Angličané a vynutili si svobodný obchod v pěti přístavech. Do Číny připluly tisíce anglických a amerických lodí a brzy byla země zaplavena lacinými britskými a americkými strojovými výrobky. Čínský průmysl, založený na ruční práci, podlehl konkurenci strojů. Neotřesitelná Říše středu zažila sociální krizi. Obyvatelstvo přestalo platit daně, stát se octl na pokraji krachu, masy obyvatelstva upadly do nejhorší bídy, začaly se bouřit, neuznávaly, týraly a pobíjely císařské mandaríny a buddhistické mnichy. Země dospěla na pokraj záhuby a je ohrožena velkou revolucí. Ale to není všechno. Z řad pobouřeného plebsu vyšli lidé, kteří poukazují na chudobu jedněch a na bohatství druhých, kteří žádali a ještě žádají jiné rozdělení majetku, ba úplné zrušení soukromého vlastnictví. Když se pan Gützlaff po dvaceti letech nepřítomnosti dostal znovu mezi civilizované lidi a Evropany a slyšel mluvit o socialismu, ptal se, co to je. Vysvětlili mu to a on zděšeně zvolal:
„Cožpak tomuto zhoubnému učení nikde neuniknu? VždyI úplně totéž hlásá odnedávna v Číně mnoho lidí z chátry!“
Čínský socialismus se ovšem má k evropskému asi tak jako čínská filosofie k filosofii hegelovské. Ale je potěšitelné, že nejstarší a nejpevnější říše světa se zásluhou balíků kartounů anglické buržoazie za osm let dostala až na práh společenského převratu, který bude mít docela jistě pro civilizaci nejvážnější důsledky. Až naši evropští reakcionáři na svém brzkém útěku Asií dorazí konečně k čínské zdi, k branám, jež vedou k tvrzi arcireakce a arcikonzervatismu, kdo ví, zda na ní nebudou číst nápis:
RÉPUBLIQUE CHINOISE
LIBERTÉ, ÉGALITÉ, FRATERNITÉ[d]Londýn 31. ledna 1850
Přání pruské buržoazie jsou splněna: „muž cti“ přísahal věrnost ústavě, ovšem pod podmínkou, že mu „bude umožněno za této ústavy vládnout“. A za těch pár dní, které uplynuly od 6. února, buržoové ve sněmovnách už toto jeho přání dokonale splnili. Před 6. únorem říkali: Musíme dělat ústupky, jen abychom krále přiměli k přísaze; až přísahu složí, můžeme vystupovat úplně jinak. Po 6. únoru říkají: Ústava je stvrzena přísahou, máme všechny možné záruky; můžeme tedy klidně dělat ústupky. Bez debaty, bez opozice je skoro jednohlasně povoleno osmnáct miliónů na zbrojení, na mobilizaci 500 000 mužů proti dosud neznámému nepříteli; za čtyři dny je odhlasován státní rozpočet, sněmovny obratem schvalují všechny vládní předlohy. Je vidět, že německá buržoazie má stále ještě dost zbabělosti i záminek k této zbabělosti.
Pruskému králi poskytly tyto loajální sněmovny dostatek příležitosti, aby poznal, jaké přednosti má konstituční systém před absolutistickým, a to nejen pro ovládané, ale i pro vládce. Vzpomeneme-li si na finanční tíseň v letech 1842—1848, na marné pokusy o úvěr u „Seehandlungu“ a u banky, na odmítavé odpovědi Rothschildovy, na půjčku, kterou Spojený sněm zamítl, na vyčerpanou státní pokladnu i prázdné veřejné pokladny a srovnáme-li s tím vším finanční hojnost z roku 1850— tři rozpočty se sedmdesátimiliónovým schodkem, který je kryt schválením sněmoven, hromadnou emisi obligací a pokladničních poukázek, daleko lepší vztahy státu k bance než kdy k „Seehandlungu“, a ke všemu ještě čtyřiatřicet miliónů povolených půjček v záloze — jaký kontrast!
Podle vyjádření ministerstva války pokládá tedy pruská vláda za pravděpodobné, že mohou nastat okolnosti, které by ji donutily mobilizovat celou armádu v zájmu evropského „klidu a pořádku“. Tímto prohlášením pruská vláda dostatečně hlasitě a zřetelně proklamovala svůj návrat ke Svaté alianci. Kdo je nepřítelem, jemuž platí nové křižácké tažení, je jasné. Má být zničeno středisko anarchie a převratů, románský Babylón. Záleží jen na vývoji poměrů v Paříži, bude-li napadena přímo Francie, či budou-li předcházet diverze proti Švýcarsku a proti Turecku. Ať tak či onak, má teď pruská vláda prostředky k tomu, aby mohla počet svých vojáků během dvou měsíců zvýšit ze 180 000 na 500 000; 400 000 Rusů stojí v pohotovosti v Polsku, ve Volyni a v Besarábii; Rakousko má ve zbrani nejméně 650 000 mužů. Rusko a Rakousko musí útočnou válku začít ještě letos, chtějí-li vůbec tyto obrovské bojové síly uživit. Proti komu bude tento útok směřovat, může se veřejnost dovědět z pozoruhodného dokumentu.
„Schweizerische National-Zeitung“ uveřejňuje v jednom z posledních čísel pamětní spis, sepsaný prý rakouským generálem Schönhalsem; spis obsahuje úplný plán útoku na Švýcarsko. Hlavní body plánu jsou:
Prusko soustředí asi 60 000 mužů na Mohanu, poblíž železničních tratí; sbor Hesenců, Bavorů a Württemberčanů se shromáždí zčásti u Rottweilu a Tuttlingen, zčásti u Kemptenu a Memmingen. Rakousko postaví 50 000 mužů ve Vorarlbergu a směrem na Innsbruck, druhý sbor utvoří v Itálii mezi Sesto Calende a Leccem. Švýcarsko bude zatím zdržováno diplomatickým jednáním. Jakmile nastane hodina útoku, přispěchají Prusové železnicí do Lörrachu, malé oddíly do Donaueschingen; Rakušané se soustředí u Bregenze a Feldkirchu, italská armáda u Coma a Lecca. Jedna brigáda zůstane u Varese a bude ohrožovat Bellinzonu. Vyslanci odevzdají ultimátum a odcestují. Začnou operace: hlavní záminkou bude obnovení spolkové ústavy z roku 1814 a osvobození kantonů Sonderbundu (viz poznámka [8]). Útok sám bude směřovat soustředěně na Luzern. Prusové proniknou přes Basilej k řece Aaře, Rakušané přes St. Gallen a Curych k řece Limmatu. Prusové zaujmou postavení od Solothurnu k Zurzachu, Rakušané od Zurzachu přes Curych k Uznachu. Současně pronikne 15 000 Rakušanů přes město Chur na Splügen a spojí se s italským sborem, načež budou oba postupovat údolím Horního Rýna směrem na St. Gotthard, zde se spojí se sborem postupujícím přes Varese a Bellinzonu a podnítí vzpouru v původních kantonech. Ty budou mezitím odříznuty od západního Švýcarska dobytím Luzernu a postupem hlavních armád, s nimiž se spojí menší oddíly přes Schaffhausen, a tak budou odděleny ovce od kozlů. Francie, která je podle „tajné smlouvy z 30. ledna“ povinna rozmístit 60 000 mužů u Lyonu a Colmaru, obsadí současně Ženevt a Juru pod stejnou záminkou, pod níž obsadila Řím. Tím nebude možno udržet Bern a „revoluční“ vláda bude nucena buď hned kapitulovat, nebo bude se svými vojsky vyhladověna v Bernských Alpách.
Jak je vidět, plán není tak špatný. Přihlíží správně k terénním poměrům a navrhuje dobýt nejdřív úrodnějšího a rovinatějšího severního Švýcarska, obsadit spojenými hlavními silami jediné důležitější postavení, a to za Aarou a Limmatem. To by mělo tu výhodu, že by švýcarská armáda byla odříznuta od obilní komory a zůstal by jí jen obtížnější horský terén. Podle tohoto plánu se tedy může začít hned zjara, a čím dřív se začne, tím obtížnější bude postavení Švýcarů zatlačených do vysokých hor.
Zda byl dokument uveřejněn proti vůli autorů, nebo zda byl vypracován právě proto, aby se dostal do rukou švýcarského listu a byl uveřejněn, dá se těžko říci, vycházíme-li jen z tvrzení v něm uvedených. V druhém případě by to mohlo mít jen jediný účel: přimět Švýcary, aby urychlenou a rozsáhlou mobilizací vyčerpali své pokladny a byli povolnější vůči Svaté alianci, a zmást veřejné mínění pokud jde o úmysly spojenců vůbec. Tomu by nasvědčoval humbuk, který se v této chvíli provádí s ruským a pruským vyzbrojováním a s válečnými plány proti Švýcarsku. Stejně tak ona věta pamětního spisu, v níž se doporučuje co největší rychlost při všech operacích, aby bylo dobyto co nejvíc území, dříve než z něho budou staženy a odveleny kontingenty. Naproti tomu stejné množství vnitřních důvodů nasvědčuje tomu, že pamětní spis je pravý a že je to skutečně návrh útočného plánu proti Švýcarsku.
Jedno je jisté: Svatá aliance ještě letos vyrazí, ať už to bude nejprve proti Švýcaisku nebo Turecku, či přímo proti Francii, a v obou případech může spolková rada sepisovat poslední vůli. Ať už přijde do Bernu dřív Svatá aliance nebo revoluce, spolková rada si svou zkázu přivodila sama zbabělou neutralitou. Kontrarevoluce nemůže být s jejími ústupky spokojena, protože už sám původ spolkové rady je víceméně revoluční; revoluce nemůže ani minutu strpět tak zrádnou a zbabělou vládu v srdci Evropy, mezi třemi národy nejvíc zúčastněnými na hnutí. Chování švýcarské spolkové rady je nejprůkaznějším a doufejme i posledním příkladem, co znamená údajná „nezávislost“ a „samostatnost“ malých států uprostřed moderních velkých národů.
Napsali K. Marx a B. Engels
od 31. ledna do února 1850
Otištěno v časopise „Neue Rheinische Zeitung.
Politisch-ökonomische Revue“,
č. 2, 1850Podle textu časopisu
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Komu čest, tomu čest. (Pozn. red.)
b — podle očekávání. (Pozn. red.)
c Tím se míní přístav San Juan del Sur. (Pozn. red.)
d Republika Čínská. Svoboda, rovnost, bratrství. (Pozn. red.)
129 Mezinárodní přehledy ve druhém a dvojitém pátém až šestém čísle časopisu „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“ byly nadepsány pouze Revue (Přehled) a otištěny bez podpisu. Četné doklady z Marxových a Engelsových děl i dopisů svědčí o tom, že přehledy napsali oba společně. Nadpis této práce, stejně tak i nadpis druhého a třetího mezinárodního přehledu (viz zde a zde), pochází od Institutu marxismu-leninismu při ÚV KSSS.
130 Jde o dohodu mezi kontrarevoluční velkou buržoazií a reakční pruskou královskou mocí. Tato dohoda byla uzavřena hned na začátku revoluce roku 1848 a byla založena na společném boji proti demokratickým požadavkům lidu. Když pak kontrarevoluce upevnila své pozice, začal Bedřich Vilém IV. pociťovat obtížnost tohoto spojenectví a čím dál tím víc velkou buržoazii krotil v jejích konstitučních požadavcích. Velká buržoazie se ustavičně dovolávala spojenectví s královskou mocí a současně začala v pruské sněmovně předstírat „opozici“. 5. prosince 1848 rozehnal Bedřich Vilém IV. pruské Ústavodárné shromáždění a téhož dne „daroval“ ústavu. Základem této ústavy byl návrh, projednaný Ústavodárným shromážděním v průběhu roku 1848 a podrobený reakčním změnám ve prospěch feudální strany. Králi bylo přiznáno právo zrušit kterékoli usnesení sněmoven a „v případě neodkladné nutnosti“ nejen vydávat zákony nezávisle na sněmovnách, ale i revidovat jednotlivé články ústavy. Ale i v této ústavě ještě zůstaly některé demokratické vymoženosti, zejména všeobecné volební právo. Na jeho základě došlo v lednu 1849 při volbách do druhé, dolní sněmovny ke zvolení buržoazně liberálních elementů, které způsobily králi svou kritikou mnoho nepříjemných chvil. Bedřich Vilém IV. v dubnu 1849 sněmovnu rozpustil a 30. května 1849 vydal nový volební zákon, jímž se zaváděl volební systém tří kurií, založený na vysokém majetkovém censu a nerovném zastoupení různých vrstev obyvatelstva. Tak se králi podařilo, že byla do poslanecké sněmovny zvolena poslušná většina, která na zasedání 7. srpna 1849 přijala ústavu navrženou vládou.
131 Poselství Bedřicha Viléma IV. ze 7. ledna 1850, které obsahuje královy pozměňovací návrhy k návrhu pruské ústavy z 5. prosince 1848. Bylo otištěno v „Neue Preussische Zeitung“ [„Nových pruských novinách“] čís. 9. z 11. ledna 1850.
132 Podle ústavy přijaté sněmovnami a schválené 31. ledna 1850 Bedřichem Vilémem IV. zůstala v Prusku horní sněmovna (panská sněmovna, sněmovna pairů), složená převážně z představitelů feudální šlechty, a dolní sněmovna, zvolená na základě volebního systému tří kurií. Ústava opravňovala vládu zřizovat zvláštní soudy pro vyšetřování velezrádné činnosti a úkladů o vnitřní i vnější bezpečnost státu. Ústava zachovala zákon o zeměbraně, tj. o všeobecné vojenské povinnosti, a vydala tak do rukou reakční pruské vlády veškeré bojeschopné obyvatelstvo Pruska. Článek 40 ústavy zachoval fideikomisy — feudální formu dědění zemědělských usedlostí, podle níž byla usedlost nezcizitelná a přidělovala se nejstaršímu členu rodiny.
133 Spojený zemský sněm — společný sněm provinčních stavovských sněmů, který svolal Bedřich Vilém IV. v dubnu 1847 do Berlína, aby se zbavil finančních nesnází tím, že by se sněm zaručil za zahraniční půjčku. Spojený zemský sněm byl zahájen 11. dubna 1847. Král však odmítl přistoupit na nejskromnější politické požadavky buržoazní většiny sněmu, a proto sněm odmítl zaručit se za půjčku. Král odpověděl tím, že v červnu téhož roku sněm rozpustil; to posílilo opoziční náladu v zemi a uspíšilo revoluci v Německu.
134 Jde o soudní procesy proti poslancům levice pruského Národního shromáždění, Benediktu Waldeckovi v Berlíně a Karlu Grünovi v Trevíru, kteří se měli před soudem odpovídat ze své politické činnosti. Při soudních procesech vyšly najevo špinavé manévry pruské vlády, která v boji se svými politickými protivníky nepohrdla ani padělanými dokumenty; naproti tomu představitelé „demokracie“ — Waldeck a Grün — se před soudem chovali nedůstojně, zbaběle se zříkali revoluce a všemožně osvědčovali svou loajálnost vůči pruské vládě. Přesto uspořádalo pruské buržoazní a maloburžoazní obecenstvo, které naplnilo soudní síň, Waldeckovi a Grüunovi ovace.
135 Z Arndtovy básně „Co je německá vlast?“ („Was ist des Deutschen Vaterland?“).
136 Tím se míní pokus Bedřicha Viléma IV. a panovníků Hannoverska a Saska, k nimž se přidalo 17 dalších německých panovníků, sjednotit Německo — bez Rakouska — pod hegemonií Pruska a vytvořit tak „Malé Německo“. Tento plán podporovali praví liberálové, představitelé kontrarevoluční velké buržoazie, kteří vystoupili z frankfurtského Národního shromáždění a v červnu 1849 utvořili takzvanou gothajskou stranu. Tato strana se aktivně účastnila voleb do německého parlamentu, který se sešel 20. března 1850 v Erfurtu, aby schválil nový návrh celoněmecké ústavy, revidovaný v duchu kontrarevoluce. Další události daly za pravdu Marxově a Engelsově prognóze o krátkém trvání erfurtského parlamentu. Pod nátlakem rakouské monarchie a ruského carismu přešla řada německých států, které dříve podporovaly Prusko, na stranu Rakouska. Pruská vláda se bála neuposlechnout Mikuláše I. a 29. dubna 1850 erfurtský parlament rozpustila.
137 Válka žab a myší (Batrachomyomachia) — starořecká komická báseň neznámého autora, parodie na Homérův epos.
138 Interium — dočasná dohoda. Zde se míní dohoda uzavřená v září 1849 mezi Pruskem a Rakouskem o společném řízení německých záležitostí, než bude definitivně vyřešena otázka německé ústavy. Podle této dohody, která posílila německou reakci, byla zřízena rakousko-pruská spolková komise, která vlastně byla jakýmsi pokračováním Spolkového sněmu; dohoda odporovala pruským plánům na sjednocení Německa.
139 Seehandlung [Námořní obchod] — zkratka názvu „Preussische Seehandlungsgesellschaft“ byla obchodní a úvěrová společnost, založená roku 1772 v Prusku; obdržela od státu řadu důležitých výsad; poskytovala vládě velké půjčky a hrála tak vlastně úlohu jejího bankéře a makléře. Roku 1904 byla oficiálně přeměnčna v pruskou státní banku.
140 Hraničáři — obyvatelé jižních oblastí rakouské říše při tureckých hranicích (Slovinska, Chorvatska, Slavonska a Banátu — které v 16. až 19. století tvořily oblast Vojenské hranice). Za užívání půdy byli povinni vykonávat vojenskou pohraniční službu.
141 Výraz, jehož použil Alexandr I. v rozhovoru s francouzským vyslancem Caulaincourtem roku 1808.
142 Jde o přerušení diplomatických styků mezi Ruskem a Tureckem (12. ledna až 31. prosince 1849), když turecká vláda odmítla žádost rakouského císaře a ruského cara o vydání maďarských a polských politických emigrantů.
143 Saint Jean dʼAcre — pevnost v Sýrii. Roku 1832, za turecko-egyptské války z let 1831—1833, ji dobyla egyptská vojska.
San Juan dʼUllos — pevnost ve Veracruzu (Mexiko). Poslední pevnost, která se udržela ve španělských rukou za mexické války za nezávislost; byla dobyta roku 1825.
144 „Kapitulacemi“ se míní smlouvy švýcarských kantonů s evropskými státy o dodávání vojáků jako žoldnéřů. Takové smlouvy se uzavíraly od poloviny 15. století až do poloviny 19. století; za buržoazních revolucí v 18. a 19. století byli švýcarští žoldnéři nástrojem monarchistické kontrarevoluce.
„Původní kantony“ jsou horské švýcarské kantony, z nichž se ve 13. a 14. století vytvořilo původní jádro švýcarského spolku.
146 Tím se myslí zákon o zrušení obilních zákonů, který anglický parlament schválil v červnu roku 1846. Takzvané obilní zákony, které omezovaly nebo zakazovaly dovoz obilí ze zahraničí, byly vydány v zájmu velkých pozemkových vlastníků — landlordů. Schválení zákona z roku 1846 znamenalo vítězství průmyslové buržoazie, která bojovala proti obilním zákonům pod heslem svobody obchodu.