Situace v Pariži

Paříž 28. ledna. Nebezpečí lidového povstání je prozatím zažehnáno, neboť sněmovna hlasovala proti naléhavosti zákazu klubů, tj. proti zákazu klubů vůbec. Ale objevuje se nové nebezpečí, nebezpečí státního převratu.

Stačí, přečtete-li si dnešní „National“, a uvidíte, jak z každé řádky čiší strach před státním převratem.

„Dnešní hlasování je smrtící ranou pro kabinet; ať se teď pan Odilon Barrot, Faucher a tutti quanti^{^[a]} pokusí udržet si ještě svá ministerská křesla.“

Až potud — zdá se — je „National“ ještě dobré mysli. Ale poslechněte si konec věty:

„... aniž se dostanou otevřeně do rozporu s duchem a literou ústavy!“

Co záleží panu Odilonu Barrotovi, Faucherovi a tutti quanti na tom, dostanou-li se otevřeně do rozporu s ústavou! Od kdy Barrot a Faucher horují pro ústavu z roku 1848!

„National“ už ministrům nehrozí, ale dokazuje jim, že musí odstoupit, dokazuje presidentovi, že je musí nechat odstoupit. A to se děje v zemi, kde je demise ministrů po takovémto hlasování už třicet let samozřejmou věcí!

President republiky, praví „National“, snad pochopí, že většina sněmovny a ministerský kabinet se naprosto rozcházejí, že přijetím demise ministrů si ještě víc připoutá většinu, že dobré shodě mezi ním a většinou je na překážku jen — ministerský kabinet.

A nejen to. „National“ se pokouší umožnit ministerskému kabinetu ústup se ctí; přeje si, aby obvinění proti ministrům bylo odvoláno. Hlasování sněmovny je prý už dostatečně potrestalo. Tento poslední prostředek se má ponechat pro případ, že by ministři skutečně porušili ústavu nějakým dokonaným činem.

Ano, volá nakonec „National“, všechno kabinet zavazuje, aby odstoupil; jeho vlastní výroky jej zavazují natolik, že se nám ani nechce věřit, že by si troufal zůstat u moci. Pan Barrot dnes večer prohlásil, že bude-li se hlasovat proti naléhavosti návrhu, přebírá tím shromáždění samo odpovědnost za další události. Dobrá, ale tam, kde přestává odpovědnost, musí přestat i moc. Nechce-li být kabinet odpovědný za události, nesmí je také řídit. Pan Barrot podal z tribuny parlamentu svou demisi tím, že se zřekl odpovědnosti.

Zkrátka: „National“ nevěří v dobrovolnou demisi ministrů a právě tak nevěří, že ji president přijme.

Jestliže se však kabinet nemíní podřídit hlasování shromáždění, nezbývá mu než — státní převrat.

Rozpuštění Národního shromáždění a příprava monarchické restaurace vojenskou silou, hle, co číhá za strachem „Nationalu“, že by se ministerský kabinet mohl udržet.

Proto „National“ a rudý tisk prosí lid, aby jen proboha zachoval klid, aby za nic nezavdal záminku k zákroku, neboť každá vzpoura může jen upevnit padající kabinet a jen poslouží royalistické kontrarevoluci.

Že se státní převrat stále víc blíží, to dokazují srážky mezi Changarnierem a důstojníky mobilní gardy. Bouchers de Cavaignac^{^[b]} nemají sebemenší chuť dát se využít k royalistickému převratu; proto mají být rozpuštěni; reptají a Changarnier hrozí, že je dá zpráskat, a jejich důstojníky zavírá za mříže.

Situace se zdánlivě komplikuje; ve skutečnosti je však velmi jednoduchá, tak jednoduchá, jako vždy v předvečer revoluce.

Konflikt mezi shromážděním na jedné straně a presidentem a jeho ministry na druhé už propukl. Francie už nemůže existovat pod vládou nemohoucích lidí, kteří jí po 10 měsíců vládli; finanční schodek, tísnivý stav průmyslu a obchodu, daňové břemeno, které ruinuje zemědělství, se stává každým dnem neúnosnějším; velkorysá, pronikavá opatření jsou stále naléhavější a každá nová vláda je ještě nemohoucnější a ještě nečinnější než předcházející, až nakonec Odilon Barrot dosáhl vrcholu nečinnosti tím, že za šest týdnů neudělal vůbec nic.

Tím ale celou situaci velmi zjednodušil. Po něm není už možný žádný kabinet „slušné“ republiky. Smíšené vlády (prozatímní vláda a výkonná komise^{^[184]}), vláda „Nationalu“, vláda bývalé levice — to všechno tu už bylo, to všechno se už opotřebovalo a obnosilo. Nyní přichází na řadu Thiers; a Thiers znamená nezastřenou monarchickou restauraci.

Monarchická restaurace nebo — rudá republika, to je teď ve Francii jediná alternativa. Krize se může protáhnout ještě na několik týdnů, ale vypuknout musí. Zdá se, že Changarnier-Monk se svými třemi sty tisíci, které může mít během 24 hodin k disposici, už také nechce déle čekat.

Proto ten strach „Nationalu“. Uvědomuje si svou neschopnost zvládnout situaci. Ví, že každá násilná změna vlády přivede k moci jeho nejhorší nepřátele, že jak monarchie, tak rudá republika znamenají pro něj zkázu. Proto tak vzdychá po nějaké smírné transakci, proto ta zdvořilost vůči ministrům.

Uvidíme velmi brzy, zda je pro konečné vítězství rudé republiky nutné, aby Francie nakrátko prošla monarchickou fází. Je to možné, ale není to pravděpodobné.

Jedno je však jisté: „slušná“ republika praská ve všech švech a po ní — i když teprve po několika krátkých intermezzech — je možná už jen rudá republika.

Napsáno 28. ledna 1849
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“,
čís. 209 z 31. ledna 1849

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — všichni takoví. (Pozn. red.)

b — Cavaignacovi řezníci. (Pozn. red.)

184 Míní se tu Komise výkonné moci (viz poznámku ^[84]).