Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Debaty o návrhu Jacobyho
(dokončení)
Kolín 24. července. Když nás před několika dny rychlý spád světových událostí přiměl, abychom přerušili zpravodajství z této debaty, převzal je laskavě za nás jeden publicista ze sousedního listu. Upozornil už veřejnost na "hojnost výborných myšlenek a bystrých názorů", na "dobrý zdravý smysl pro pravou svobodu", který "projevili v této velké dvoudenní debatě řečníci většiny"[154] - a zejména náš nedostižný Baumstark.
Musíme si pospíšit a dokončit naše zpravodajství, ale nemůžeme si odepřít, abychom z této "hojnosti" nevybrali několik příkladů výborných myšlenek a bystrých názorů pravice.
Druhý den debaty zahajuje poslanec Abegg touto výhrůžkou shromáždění: Mají-li si poslanci ujasnit tento návrh, je prý nutné opakovat úplně celé frankfurtské debaty - na to však slavné shromáždění zřejmě nemá právo! To by naši páni voliči "při taktu a praktickém smyslu, který je jim vlastní", nikdy neschválili! A ostatně, co by bylo s německou jednotou, kdybychom se (a teď přijde zvlášť "výborná myšlenka") "neomezili na pouhé výhrady, nýbrž přistoupili k rozhodnému schválení nebo neschválení frankfurtských usnesení"! Proto prý nezbývá než spokojit se "čistě formální povolností"!
Ovšem, "čistě formální povolnost" lze omezit "výhradami" a v krajním případě ji dokonce přímo odepřít, to nemůže nijak uškodit německé jednotě; ale schválení nebo neschválení, posuzování těchto usnesení z hlediska stylu, logičnosti nebo užitečnosti - to už je přece jen příliš!
Pan Abegg končí svou řeč poznámkou, že je věcí frankfurtského, a ne berlínského shromáždění vyslovovat se o výhradách předložených berlínskému, a ne frankfurtskému shromáždění. Nesmíme frankfurtské předejít; to by pro ně bylo urážlivé!
Pánové v Berlíně nejsou kompetentní, aby posuzovali prohlášení, která jim předkládají jejich vlastní ministři.
Vynechme nyní idoly malých lidí, takového Baltzera, Kämpfa a Gräffa, a raději pospěšme, abychom si poslechli hrdinu dne, nedostižného Baumstarka.
Poslanec Baumstark prohlašuje, že se nikdy neprohlásí za nekompetentního, dokud nebude nucen přiznat, že v té věci ničemu nerozumí - a snad prý nebude výsledkem osmitýdenní debaty, že by z té věci nikdo ničemu nerozuměl?
Poslanec Baumstark je tedy kompetentní. A to v tomto smyslu:
"Táži se, opravňuje-li nás naše dosud prokázaná moudrost k tomu" (tj. činí-li nás kompetentními), "abychom předstoupili před shromáždění, které upoutalo
všeobecný zájem Německa,
obdiv celé Evropy
ušlechtilostí svého smýšlení,
vysokou úrovní své inteligence,
vysokou úrovní své inteligence,
mravností svých státnických názorů" - zkrátka
"vším, co povzneslo a proslavilo jméno Německa v dějinách. Před tím se skláním" (tj. prohlašuji se za nekompetentního) "a přál bych si, aby se i shromáždění v pocitu pravdy (!!) rovněž před tím sklonilo" (tj. prohlásilo se za nekompetentní)!"Pánové," pokračuje "kompetentní" poslanec Baumstark, "na včerejším zasedání bylo řečeno, že se tu mluvilo o republice atd., že prý to je něco nefilosofického. Nemůže však být nefilosofické tvrzení, že hlavním rysem republiky v demokratickém smyslu je odpovědnost toho, kdo stojí v čele státu. Pánové, je nesporné, že všichni filosofové státu od Platóna až dolů po Dahlmanna" (dál "dolů" poslanec Baurnstark ovšem nemohl sestoupit) "vyslovili právě tento názor, a my nemůžeme bez zcela zvláštních důvodů, které musí být teprve předneseny, být s touto více než tisíciletou pravdou (!) a historickou skutečností v rozporu."
Pan Baumstark se tedy domnívá, že se přece jen někdy mohou vyskytnout takové "zcela zvláštní důvody", pro které je možné být v rozporu dokonce s "historickými skutečnostmi". Ostatně páni z pravice nedělají v tomto směru obvykle žádné okolky.
Pan Baumstark se dále znovu prohlašuje za nekompetentního a svaluje kompetenci na bedra "všech filosofů státu od Platóna až dolů po Dahlmanna", ke kterýmžto filosofům státu pan Baumstark ovšem nenáleží.
"Představme si jen tuto státní budovu! Jedna komora a odpovědný říšský správce, a to vše opřeno o nynější volební zákon! Kdyby se to trochu prozkoumalo, shledalo by se, že je to v rozporu se zdravým rozumem."
A nyní pan Baumstark pronáší tento hlubokomyslný výrok, který, i kdyby se velmi důkladně prozkoumal, nebude v rozporu se "zdravým rozumem".
"Pánové! Republika vyžaduje dvě věci: mínění lidu a vedoucí osobnosti. Prozkoumáme-li podrobněji mínění našeho německého lidu, najdeme v něm málo z této republiky" (tj. z oné republiky s říšským správcem)!
Pan Baumstark se tedy znovu prohlašuje za nekompetentního, přičemž tentokrát je místo něho v otázce republiky kompetentní mínění lidu. Mínění lidu tedy "rozumí" této věci víc než poslanec Baumstark.
Konečně řečník dokazuje, že existují i věci, kterým také trochu "rozumí", a k těmto věcem patří především svrchovanost lidu.
"Pánové! Dějiny jsou důkazem - a je mou povinností se k tomu vrátit - že svrchovanost lidu existovala u nás od nepaměti, ale projevovala se za různých forem různě."
Nato následuje celá řada "nejvýbornějších myšlenek a nejbystřejších názorů" o braniborsko-pruských dějinách a svrchovanosti lidu - myšlenek a názorů, které publicistům ze sousedního listu v přemíře konstituční slasti a doktrinářské blaženosti zastínily všechna pozemská strádání.
"Když veliký kurfiřt[a] ponechal bez povšimnutí prohnilé stavovské živly nakažené jedem francouzské nemravnosti" (právo první noci bylo ovšem postupně pohřbeno právě "francouzskou nemravnou" civilisací!), "když je dokonce (!) rozdrtil" ("rozdrcení" je zajisté nejlepší způsob, jak nechat něco bez povšimnutí), "jásal mu vstříc všechen lid, proniknut hlubokým citem mravnosti u vědomí, že se upevňuje německá a zejména pruská státní budova."
Jak obdivuhodný je tento "hluboký cit mravnosti" braniborských šosáků 17. století, kteří proniknuti hlubokým citem ke svým ziskům jásali vstříc kurfiřtovi, když napadal jejich nepřátele, feudální pány, jim samým však prodával koncese - ještě obdivuhodnější je však "zdravý rozum" a "bystrý názor" pana Baumstarka, který spatřuje v tomto nadšení projev "svrchovanosti" lidu!
"V oněch dobách nebylo nikoho, kdo by nevyjadřoval svou oddanost této absolutní monarchii" (protože jinak by byl dostal lískovkou), " a veliký Bedřich by byl nedosáhl takového významu, kdyby se byl neopíral o pravou svrchovanost lidu."
Svrchovanost lidu provázená lískovkou, nevolnictvím a robotou - to je pro pana Baumstarka pravá svrchovanost lidu. Jaké naivní doznání!
Od pravé svrchovanosti lidu přichází nyní pan Baumstark k nepravé.
"Přišla však jiná doba, doba konstituční monarchie."
To se dokazuje dlouhou "konstituční litanií", jejíž stručný smysl je, že v letech 1811 až 1847 volal pruský lid neustále po ústavě, ale nikdy po republice (!)‚ a na to nenápadně navazuje poznámka, že prý i od posledního republikánského povstání v jižním Německu se "lid rozhořčeně odvrátil".
A z toho pak zcela přirozeně vyplývá, že druhý druh svrchovanosti lidu (ovšem ta už se nedá nazvat "pravou") je "konstituční ve vlastním smyslu".
"Při tomto druhu svrchovanosti lidu je státní moc rozdělena mezi krále a lid, je to rozdělená svrchovanost lidu" (ať nám "filosofové státu od Platóna až dolů po Dahlmanna" vysvětlí, co to znamená), "jež náleží lidu nezkráceně a bezpodmínečně (!!)‚ aniž však král ztrácí něco ze své zákonné moci" (jakými zákony je tato moc vymezena v Prusku po 19. březnu?); "o tom máme naprosto jasno" (zejména v hlavě poslance Baumstarka); "tento pojem je stanoven dějinami konstitučního systému a nikdo nemůže mít o tom pochybnosti" ("pochybnosti" bohužel vyvstávají znovu, když čteme řeč poslance Baumstarka).
A nakonec "je tu ještě třetí svrchovanost lidu - demokraticko-republikánská, která má spočívat na takzvané nejširší základně. Jaký nešťastný výraz - nejširší základna!"
Proti této nejširší základně "pozvedá" tedy pan Baumstark svůj "hlas". Tato základna vede k rozpadu států, k barbarství! Nemáme u nás Katony, kteří by mohli dát republice mravní základnu. A nyní začíná pan Baumstark tak hlasitě troubit na starou, dávno rozladěnou a otlučenou Montesquieuovu troubu o republikánské ctnosti, že se publicista ze sousedního listu stržen obdivem také připojí a k údivu celé Evropy skvělým způsobem dokazuje, že "republikánská ctnost právě vede… ke konstitucionalismu"! Ale pan Baumstark najednou přejde do jiné tóniny a mluví o tom, že nedostatek republikánské ctnosti vede rovněž ke konstitucionalismu. O skvělém efektu tohoto dueta, v němž po řadě srdceryvných disonancí oba hlasy nakonec splývají ve smířlivém akordu konstitucionalismu, si může čtenář udělat představu sám.
Po rozvláčných výkladech dochází pan Baumstark nakonec k závěru, že ministři vlastně nevyslovili "žádnou skutečnou výhradu", nýbrž pouze "nesmělou výhradu pokud jde o budoucnost", a nakonec se sám staví na nejširší základnu, když spatřuje jedinou spásu Německa v demokraticko-konstitučním státu. Přitom je "myšlenkou na budoucnost Německa" tak "uchvácen", že si ulevuje zvoláním: "Sláva, třikrát sláva lidově konstitučnímu dědičnému německému království!"
Pan Baumstark vskutku právem řekl: Ta nešťastná nejširší základna!
Poté vystoupilo ještě několik řečníků obou stran, avšak po řeči poslance Baumstarka si už netroufáme našim čtenářům o nich referovat. Zmíníme se jen o jednom: poslanec Wachsmuth prohlašuje, že vrcholem jeho vyznání víry je these ušlechtilého Steina: vůle svobodných lidí je neochvějnou oporou každého trůnu.
"Tohle," volá publicista ze sousedního listu zalykaje se nadšením, "tohle jde na kořen věci! Nikde se nedaří vůli svobodných lidí tak jako ve stínu neochvějného trůnu a na ničem nespočívá trůn tak neochvějně jako na rozumné lásce svobodných lidí!"
Vskutku, "hojnost výborných myšlenek a bystrých názorů", "zdravý smysl pro skutečnou svobodu", jaké projevila v této debatě většina, přece jen nesnesou srovnání s bohatstvím a hloubkou myšlenek publicisty ze sousedního listu!
Napsal B. Engels 24. července 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 55 z 25. července 1848Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. Bedřich Vilém. (Pozn. red.)
154 „Kölnische Zeitung“, čís. 203 z 21. července 1848.