Národní rada

Bedřich Engels

Národní rada

Bern 6. prosince. Kdo se stará v této době evropských bouří o Švýcarsko? Kromě říšské moci, která za každým keřem levého břehu Rýna od Kostnice až po Basilej větří číhajícího dobrovolníka, už sotva kdo. A přece je pro nás Švýcarsko důležitým sousedem. Dnes je oficiálním vzorným státem konstituční Belgie^{^[97]} kdo nám zaručí, že při dnešním bouřlivém počasí nebude zítra oficiálním vzorným státem republikánské Švýcarsko? Beztak znám nejednoho divokého republikána, jehož největším přáním je přenést švýcarské politické poměry s velkými a malými spolkovými, národními, stavovskými a jinými radami za Rýn, učinit z Německa Švýcarsko ve velkém, a potom vést ve vší počestnosti a bázni boží tichý a poklidný život člena velké rady nebo bádenského, hesenského nebo nasavského kantonálního hejtmana.

Švýcarsko tedy musí nás Němce zajímat, a co Švýcaři myslí, říkají a dělají, nám může být velmi brzo kladeno za vzor. A proto nemůže vůbec škodit, jestliže se už předem poněkud obeznámíme s tím, jaký mrav a jaké lidi zplodilo dvaadvacet kantonů „spříseženstva“ ve své federativní republice.

Sluší se, abychom si tu všimli nejdříve smetánky švýcarské společnosti, mužů, které si švýcarský lid sám zvolil za své zástupce — mám na mysli Národní radu, zasedající v bernské radnici.

Každého, kdo vstoupí na galerii Národní rady, udiví rozmanitost postav, které švýcarský lid vyslal do Bernu, aby rokovaly o jeho společných záležitostech. Kdo neviděl už předtím pořádný kus Švýcarska, sotva pochopí, odkud se v zemičce o několika stech čtverečních mílích a ani ne o dvou a půl milionech obyvatelích bere tak pestré shromáždění. A přece se tu není čemu divit; Švýcarsko je země, v níž se mluví čtyřmi různými jazyky: německy, francouzsky, italsky (nebo spíše lombardsky) a románsky, a v níž se střetávají nejrůznější kulturní stupně, od nejvyspělejšího strojírenského průmyslu až k nefalšovanému pastevectví. A švýcarská Národní rada soustřeďuje smetánku všech těchto národností a kulturních stupňů, a nevypadá proto ani za mák národně.

V tomto zpola patriarchálním shromáždění nemůže být ani řeči o určitých místech a zvláštních stranách. Radikálové učinili slabý pokus prosadit se na krajní levici, ale zřejmě se to nepovedlo. Každý si sedne, kam se mu zachce, a často mění místo třikrát až čtyřikrát během jednoho zasedání. Přesto má většina členů určitá oblíbená místa, kam si nakonec vždycky opět sednou, a tak se shromáždění přece jen dělí na dvě části dosti ostře od sebe oddělené. V prvních třech polokruhovitých lavicích lze vidět velmi výrazné obličeje, většinou vousaté, pečlivě pěstěné vlasy, moderní oděv pařížského střihu; sedí tu zástupci francouzského a italského Švýcarska, nebo jak se tu říká, „Vlaši“, a z těchto lavic se mluví zřídka jinak než francouzsky. Ale za Vlachy sedí prapodivně pomíchaná společnost. Neuvidíš tu sice sedláky ve švýcarských národních krojích, naopak jen lidi, jejichž úbor nese stopy jisté civilisace; tu a tam dokonce i víceméně moderní frak, jemuž obvykle odpovídá také obličej; potom několik švýcarských důstojníků v civilu, jeden jako druhý, spíš slavnostního než válečnického vzezření, tváří a oděvem poněkud staromódní, připomínají tak trochu Ajaxe z „Troila a Kresidy“^{^[98]} a konečně většinu tvoří pánové nepopsatelné fysiognomie a nepopsatelného odění, víceméně obstarožní a staromódní, každý jiný, každý typ sám pro sebe a většinou také jako stvořený pro karikaturu. Jsou tu zastoupeny nejrozmanitější odrůdy šosáka, „campagnard endimanché“^{^[a]} i kantonálního oligarcha; ale všichni jsou stejně důstojní, stejně hrozně vážní, všichni mají těžké stříbrné brýle. To jsou zástupci německého Švýcarska, většina shromáždění, a tuto většinu sem vyslaly menší kantony a odlehlejší okresy větších kantonů.

Proti tomuto shromáždění sedí v předsednickém křesle známý dr. Robert Steiger z Luzernu, který byl ještě před několika lety za Siegwartova-Müllerova režimu odsouzen k smrti, nyní předseda švýcarského Spolkového shromáždění. Steiger je malý, zavalitý muž s výraznou tváří, pěkně zdůrazněnou bílými vlasy, hnědým knírem a nezbytnými stříbrnými brýlemi. Zastává ostatně svůj úřad s velkým klidem a snad až s přílišnou umírněností.

Jací lidé, taková diskuse. Jediní Vlaši, ale ani ti ne všichni, tu mluví zcela civilisovanou, řečnickou formou. Jim jsou nejblíže Berňané, kteří ještě tak nejvíc ze všech německých Švýcarů převzali vlašské mravy. U nich ještě najdeš aspoň trochu ohně. Curyšané, tito synové švýcarských Athén, mluví rozšafně a odměřeně, napůl jako profesoři a napůl jako cechovní mistři, ale vždy „vzdělaně“. Důstojníci hovoří slavnostně pomalu, nepříliš obratně a věcně, zato však tak rozhodně, jako by za nimi stály jejich prapory připraveny udeřit. Většina shromáždění dodává konečně víceméně loajální řečníky, uvážlivé, kteří svědomitě rozvažují napravo i nalevo, a nakonec se přece jen vždy postaví za své kantonální zájmy; přitom téměř všichni mluví velmi kostrbatě a místy podle vlastních gramatických zásad. Dojdou-li na přetřes výdaje, je to vždy především jejich zásluhou, zejména zásluhou zástupců z původních kantonů. Uri si již v tomto směru získal v obou radách zaslouženou slávu.

Diskuse je tedy vcelku mdlá, klidná, průměrná. Řečnických talentů, které by se mohly zaskvít i ve větších shromážděních, je v Národní radě velmi málo; podle mého zatím jen dva, Luvini a Dufour, a snad ještě Eytel. Ovšem neslyšel jsem ještě leckteré vlivnější členy, ale podle jejich úspěchů ve shromáždění ani podle referátů o jejich projevech v tisku se od nich nedá nic zvláštního čekat. Jen Neuhaus je prý skvělý řečník. Jak by se také mohly řečnické vlohy rozvíjet ve shromážděních, která representují nejvýš několik set tisíc lidí a zabývají se jen malichernými problémy okresního měřítka. Nebožtík sněm (Tagsatzung) byl beztoho spíš diplomatickým než zákonodárným shromážděním; v něm se bylo možno naučit vydávat zamotané instrukce a nalézat přijatelná východiska, ale ne uchvátit a ovládnout shromáždění. Projevy v Národní radě se proto většinou omezují na zdůvodnění hlasování, přičemž každý řečník objasňuje důvody, které ho vedou k tomu, aby hlasoval tak a ne onak, a proto bez jakýchkoli rozpaků opakuje všechno, co se už před ním omílalo až do omrzení. Touto patriarchální prostosrdečností se vyznačují zejména projevy většiny. A když už jednou některý z těchto pánů má slovo, rozumí se samo sebou, že při této příležitosti dá k lepšímu své mínění o všem, co přišlo v diskusi na přetřes, třebas jsou to věci už dávno vyřízené. Při tomto důvěrném tlacháni bodrých šosáků udržují někteří hlavní řečníci jen s námahou nit debaty, a když zasedání skončí, přiznáš si, žes už dávno neslyšel něco tak nudného. Šosáctví, které dodává physique^{^[b]} shromáždění jistou originalitu, protože v tak klasické čistotě se najde jen málokdy, je i zde au moral^{^[c]} bezduché a umrtvující. Vášnivosti je tu málo, esprit už vůbec ne; jediný Luvini mluví tak vášnivě, že strhuje, jediný Dufour imponuje pravou francouzskou jasností a přesností. Humor zastupuje Frey z basilejského kantonu, a občas se o něj ne bez úspěchu pokouší i plukovník Bernold. Francouzský esprit chybí francouzským Švýcarům úplně. Co stojí Alpy a Jura, nezrodil se na jejich svazích ještě jediný obstojný kalambúr, nezazněla jediná břitká a pádná odpověď. Francouzský Švýcar není jen sérieux^{^[d]}, je grave^{^[e]}.

Debata, kterou zde chci blíže vylíčit, se týká tessinské záležitosti a italských uprchlíků v Tessinu. Věc je známá: takzvané rejdy italských uprchlíků v Tessinu poskytly Radeckému záminku k nepříjemným opatřením; hlavní kanton Bern poslal do Tessinu zmocněnce spolkové vlády s rozsáhlými plnými mocemi a zároveň brigádu vojska; povstání, které vypuklo ve Valtellině a ve Valle dʼIntelvi, podnítilo některé uprchlíky, aby se vrátili do Lombardie, což se jim přes bdělost švýcarských pohraničních stráží podařilo; překročili, avšak beze zbraně, hranici, zúčastnili se povstání a po porážce vzbouřenců se vrátili, zase beze zbraně, z Valle dʼIntelvi na tessinské území. Odtud byli tessinskou vládou vypovězeni. Mezitím zostřil Radecký svá opatření na hranicích a zdvojnásobil svůj nátlak na zmocněnce spolkové vlády.

Ti žádali vyhoštění všech uprchlíků bez rozdílu; tessinská vláda se zdráhala; hlavní kanton potvrdil opatření zmocněnců; tessinská vláda se odvolala k Spolkovému shromáždění, které se mezitím sešlo. O tomto odvolání a o tom, co obě strany tvrdily zejména o chování Tessinských k zmocněncům spolkové vlády a o chování k švýcarským vojskům, měla rozhodnout Národní rada.

Většina k tomu jmenované komise navrhla, aby všichni italští uprchlíci byli z Tessinu vyhoštěni a internováni ve vnitřním Švýcarsku, aby bylo zakázáno povolovat pobyt v Tessinu novým uprchlíkům a vůbec aby bylo potvrzeno a ponecháno v platnosti opatření, které učinil hlavní kanton. Zpravodajem komise byl pan Kasirnir Pfyffer z Luzernu. Než jsem si však na galerii proklestil cestu hustými řadami posluchačů, byl už pan Pfyffer se svou dost suchou zprávou dávno hotov a mluvil pan Pioda.

Pan Pioda, tessinský státní tajemník, který samojediný tvořil menšinu komise, předkládá návrh, aby byli vyhoštěni jen ti uprchlíci, kteří se zúčastnili posledního povstání a proti kterým je tedy faktický důvod k zákroku. Pan Pioda, major a velitel praporu ve válce proti Sonderbundu^{^[99]}, se choval tenkrát u Airola přes svůj mírný plavý vzhled velmi chrabře a držel se celý týden proti početnější, lépe vycvičené a vyzbrojené jednotce, která k tomu ještě zaujímala výhodnější postavení. Pioda mluví právě tak mírně a procítěně, jako sám vypadá. Zpočátku jsem ho pokládal za francouzského Švýcara, neboť se vyjadřuje francouzsky dokonale a se správným přízvukem, a byl jsem překvapen, když jsem se dověděl, že je Ital. Když však začal hovořit o tom, co se vytýkalo Tessinským, když naopak líčil chování švýcarského vojska, které si počínalo skoro tak, jako by bylo v nepřátelské zemi, když se rozohnil, projevila se u něho ne sice vášnivost, ale přece jen ona živá, typicky italská výmluvnost, používající hned antických forem, hned jisté moderní, občas přehnané řečnické pompy. K jeho cti musím říci, že pokud jde o pompu dovedl zachovat míru a že tato místa jeho projevu byla velmi působivá. Vcelku však byla jeho řeč příliš dlouhá a příliš citově zabarvená. Němečtí Švýcaři mají Horácův aes triplex^{^[f]} a od jejich tvrdých a širokých hrudí se odrážely všechny krásné sentence, všechny šlechetné city dobrého Piody bez účinku.

Po panu Piodovi vystoupil pan doktor Alfred Escher z Curychu. A la bonne heure^{^[g]}, to je muž comme il en faut pour la Suisse^{^[h]}! Pan doktor Escher, zmocněnec spolkové vlády v Tessinu, místopředseda Národní rady, a nemýlím-li se, syn známého mechanika a inženýra Eschera, který vybudoval Linthský průplav a založil obrovský strojírenský závod u Curychu. Pan doktor Escher není pouze Curyšan, je také švýcarský Athéňan. Jeho frak, jeho vestu šil první marchand tailleur^{^[i]} v Curychu; je tu vidět chvályhodná a místy ne bezvýsledná snaha držet krok s požadavky pařížských módních žurnálů, ale postřehneš také stopy dědičného hříchu provinční omezenosti, jež strhla ruku střihače vždy znovu do navyklých maloměstských kolejí. Jaký oblek, takový člověk! Plavé vlasy jsou přistřiženy velmi pečlivě, ale podle příšerného měšťáckého vkusu, stejně i vousy — neboť náš švýcarský Alkibiades nosí ovšem také plnovous, záliba Curyšana z dobré rodiny, která silně připomíná Alkibiada Prvního. Když pan doktor Escher usedá do předsednického křesla, aby na chvíli vystřídal Steigera, provádí tento manévr s důstojností smíšenou s elegantní nenuceností, kterou by mu mohl závidět pan Marrast. Vidíš, jak se snaží využít těch pár minut, aby si záda znavená sezením na tvrdé lavici mohla odpočinout na měkkých polštářích křesla. Zkrátka pan Escher je tak elegantní, jak jen lze ve švýcarských Athénách vůbec být, a k tomu je bohatý, sličný, pěkně urostlý a je mu nejvýš třiatřicet let. Bernské dámy by se měly mít na pozoru před tímto nebezpečným curyšským Alkibiadem.

Pan Escher mluví kromě toho docela plynně a tak dobře německy, jak jen nějaký švýcarský Athéňan vůbec může: atickým nářečím s dórským přízvukem, ale bez gramatických chyb, což není dáno každému poslanci Národní rady z německého Švýcarska; mluví jako všichni Švýcaři strašlivě slavnostně. Slavnostnější tón než předevčírem nemohl pan Escher nasadit, ani kdyby mu bylo sedmdesát — a to je ve shromáždění jeden z nejmladších. Kromě toho má ještě jednu nešvýcarskou vlastnost. Každý německý Švýcar má totiž pro všechny své projevy, při všech příležitostech, pro celý svůj život jen jedno gesto. Pan doktor Kern například upažuje pravou ruku zlomenou v pravém úhlu; mnozí důstojníci dělají přesně totéž, jenomže neupažují, nýbrž předpažují; pan Tanner z Aarau se při každém třetím slově uklání; pan Furrer střídá přímo hleď, vpravo a vlevo vpříč; zkrátka, vezme-li se celá německy mluvící Národní rada dohromady, je z toho téměř dokonalý semafor. Páně Escherovo gesto spočívá v tom, že napřáhne ruku přímo před sebe a k nerozeznání napodobuje pohyb vahadla pumpy.

Co se týče obsahu jeho řeči, nemusím opakovat tento výčet stížností zmocněnců spolkové vlády už proto, že je z „Neue Züricher Zeitung“ téměř všechny přetiskla většina německých listů. Nového nepřinesla tato řeč naprosto nic.

Po curyšské slavnostnosti italská vášnivost: po panu dr. Escherovi plukovník Luvini. Luvini, znamenitý voják, jemuž kanton Tessin děkuje za celou svou vojenskou organisaci, Luvini, který v revoluci roku 1840 řídil vojenské akce, v srpnu 1841 potlačil díky své pohotovosti a energii v jediném dni pokus svržených oligarchů a páterů vyvolat vpádem z Piemontu kontrarevoluční převrat, Luvini, který byl ve válce proti Sonderbundu jen proto jediným zajatcem, že ho Graubündenští nechali na holičkách. Luvini teď prudce vyskočil z místa, aby obhájil své krajany proti Escherovi. Tím, že byly předneseny nabubřelou, ale navenek klidnou řečí školometa, nebyly výtky pana Eschera o nic méně jízlivé; naopak, každý ví, že už sama školometská přemoudřelost je sdostatek nesnesitelná a urážlivá.

Luvini odpovídal s celou vášnivostí starého vojáka a Tessiňana, který je náhodou Švýcar, ale povahou Ital: Což se tu Tessinským přímo nevytýká, že mají „sympatie pro italskou svobodu“? Ano, to je pravda, Tessiňané sympatisují s Itálií a já jsem na to hrdý a nepřestanu dnem i nocí prosit boha za osvobození této země od jejích utlačovatelů. Ano, Tessiňané jsou klidný a mírný lid, ať si pan Escher tvrdí, co chce; jak ale nemají být rozhořčeni, když se musejí každý den, každou hodinu dívat, jak se švýcarští vojáci bratříčkují s Rakušany, s pochopy muže, jehož jméno nemohu vyslovit bez nejhlubší nevole, s žoldáky Radeckého, a když Chorvati takřka před jejich očima provádějí nejhnusnější zvěrstva? Ano, Tessiňané jsou klidný a mírný lid, ale když k nim pošlou švýcarské vojáky, kteří straní Rakušanům a místy si počínají jako Chorvati, pak je to ovšem jiná! (Následuje výčet faktů o tom, jak se chovalo švýcarské vojsko v Tessinu.) Je už dost kruté a smutné, když tě ujařmí a zotročí cizí, ale to lze snášet v naději, že přijde den, kdy budou cizinci vyhnáni — když tě ale zotročují tvoji vlastní bratři a spojenci, když ti takřka kladou oprátku na krk, to je vskutku...

Předsedův zvonek přerušil řečníka. Luvini byl volán k pořádku. Pronesl ještě několik vět a pak svou řeč dosti náhle a znechuceně ukončil.

Po horkokrevném Luvinim se zvedá plukovník Michel z Graubündenu. Graubündenští byli s výjimkou italsky mluvících Misoxanů odjakživa špatnými sousedy Tessinských a pan Michel zůstal tradicím své vlasti věren. V nanejvýš slavnostně bodrém tónu se pokoušel zlehčovat věrohodnost tvrzení Tessiňanů, vychrlil ze sebe množství nemístných urážek a pomluv proti tessinskému lidu a byl dokonce tak nejapný a bezectný, že Tessinským vytkl, že (plným právem) svalují odpovědnost za svou porážku u Airola na jeho, Michelovy krajany, na Graubündenské. Zakončil svou řeč láskyplným návrhem, aby tessinská vláda nesla část nákladů za obsazení hranic.

Na Steigerův návrh byla pak debata přerušena.

Druhý den ráno se jako první ujal slova pan plukovník Berg z Curychu. Pan plukovník Berg — o jeho zevnějšku nemluvím, neboť jak řečeno vypadají německo-švýcarští důstojníci jeden jako druhý — pan Berg je velitelem curyšského praporu, umístěného v Tessinu, o jehož svévolném chování Luvini uvedl spoustu příkladů. Pan Berg byl ovšem nucen hájit svůj prapor, a protože byl s fakty, kterými to dokládal, brzy u konce, přešel k neomaleným osobním výpadům proti Luvinimu.

„Luvini,“ začal, „by se měl stydět mluvit o kázni ve vojsku a dokonce zlehčovat kázeň jednoho z nejlepších a nejspořádanějších praporů. Neboť kdyby se to, co se stalo panu Luvinimu, stalo mně, byl bych už dávno podal demisi. Panu Luvinimu se stalo, že byl ve válce se Sonderbundem, přestože měl početní převahu, poražen, a když dostal rozkaz k útoku, namítal, že to je nemožné, že jeho vojsko je demoralisováno atd. Chtěl bych si ostatně s panem Luvinim o této záležitosti promluvit ne zde, ale někde jinde, rád vidím protivníkovi přímo do tváře.“

Všechny tyto a nesčetné další provokace a urážky pronesl pan Berg napůl důstojným, napůl rozčileným tónem. Snažil se zřejmě napodobit ohnivou rétoriku Luviniho, ale utrpěl úplné fiasko.

Ježto o historii u Airola padla v mé zprávě zmínka už dvakrát a nyní se vynořuje znovu, chtěl bych stručně připomenout hlavní věci. Dufour měl ve válce se Sonderbundem tento plán: zatímco hlavní armáda útočila na Freiburg a Luzern, měli Tessinští přes Gotthard a Graubündenští přes Oberalp proniknout do údolí Urserenu, osvobodit a ozbrojit tamní liberální obyvatelstvo, touto diversí odříznout Wallis od původních kantonů a donutit luzernskou hlavní armádu Sonderbundu, aby se rozdělila. Tento plán se nezdařil, za prvé proto, že Urijští a Walliští obsadili Gotthard ještě před zahájením nepřátelství, a za druhé pro liknavost Graubündenských. Graubündenští vůbec nepovolali katolické milice, a dokonce i zmobilisované jednotky podlehly vlivu katolického obyvatelstva a na schůzi ve vrchním soudu v Disentisu se daly odradit od dalšího postupu. Tessin tedy byl úplně osamocen, a uvážíme-li, že vojenská organisace tohoto kantonu byla ještě velmi mladá a že celá tessinská armáda měla jen asi tři tisíce mužů, pochopíme, že Tessin byl proti Sonderbundu slabý. Kantony Uri, Wallis a Unterwalden posílily mezitím své vojsko na více než dva tisíce mužů s dělostřelectvem a vtrhly 17. listopadu 1847 s celou svou silou přes Gotthard do Tessinu. Tessinské vojsko bylo rozestavěno po oddílech podél údolí Leventina od Bellinzony do Airola; zálohy byly v Luganu. Sonderbundovci obsadili pod ochranou husté mlhy všechny výšiny kolem Airola, a když se mlha rozptýlila, viděl Luvini, že posice je ztracena, ještě než padl jediný výstřel. Postavil se přesto na odpor a po několikahodinovém boji, v němž se Tessinští bili nanejvýš statečně, byla jeho armáda nepřátelskou přesilou přinucena k ústupu. Zpočátku krylo ústup několik oddílů, ale když jim nepřítel vpadl z výšin do boku a ostřeloval je dělostřelectvem, dali se tessinští nováčci brzy na zmatený útěk a podařilo se je zastavit teprve za Moesou, osm hodin od Airola. Kdo zná gotthardskou silnici, pochopí, jaké obrovské výhody má armáda, která útočí shora, zejména má-li dělostřelectvo, a pochopí, že je nemožné, aby se armáda, která prchá z horských svahů, opět někde zachytila a rozvinula v úzkém údolí své síly. Tessiňané, kteří skutečně zasáhli do boje, nebyli ostatně proti vojsku Sonderbundu vůbec v přesile, nýbrž naopak. Na této porážce, která ostatně neměla dalších následků, neměl tedy vinu Luvini, nýbrž za prvé jeho slabé a nevycvičené vojsko, za druhé nepříznivý terén, a za třetí a hlavně selhání Graubündenských, kterí si v Disentisu pochutnávali na veltlínském, místo aby byli na Oberalpu, a kteří teď, post festum^{^[j]}, přišli konečně přes San Bernardino Tessinským se dvěma prapory na pomoc. A toto vítězství Sonderbundu na jediném místě, kde byl v přesile, vyčítají Tessinským, kteří byli hanebně ponecháni na holičkách, ti, kteří je nechali na holičkách, nebo ti, kteří si dobyli laciných vavřínů u Freiburgu a Luzernu, kde bojovali tři proti jednomu.

Jak víte, po těchto Bergových výpadech proti Luvinimu došlo k souboji, v němž se Wallišan s Curyšanem rázně vypořádal.

Vraťme se však k debatě. Vystoupil pan doktor Kern z Thurgau, aby podepřel návrhy většiny. Pan Kern je typický Švýcar, vysoký, širokoplecí, s nikoli nepříjemným, výrazným obličejem a poněkud teatrálním účesem — asi tak si bodrý Švýcar představuje olympského Jupitera — oblečen je tak trochu jako učenec a v jeho pohledu, tónu i gestech je neotřesitelná rozhodnost. Pan Kern je pokládán za jednoho z nejznamenitějších a nejbystřejších právníků ve Švýcarsku. „S logikou sobě vlastní“ a s povznesenou slavnostností pustil se předseda Spolkového soudu do tessinské otázky, ale brzy jsem se tak nudil, že jsem šel raději do Café italien na sklenku walliského.

Než jsem se vrátil, vystoupili už po Kernovi Almeras ze Ženevy, Homberger, Blanchenay z Waadtu a Castoldi ze Ženevy, víceméně místní veličiny, jejichž spříseženská sláva ve Švýcarsku teprve začíná. Právě mluvil Eytel z Waadtu.

Pan Eytel asi platí ve Švýcarsku, kde lidé stejně jako hovězí dobytek dosahují nadprůměrné výšky, za člověka drobné postavy, třebaže by ho ve Francii pokládali za jeune homme fort robuste^{^[k]}. Má hezký, jemný obličej s plavým knírem a plavými kučerami a jako všichni Waadtští připomíná víc než ostatní vlašští Švýcaři Francouze. Nemusím ani říkat, že je jednou z hlavních opor ultraradikálního ruděrepublikánského Waadtu. Je ostatně také ještě mladý a jistě ne starší než Escher. Pan Eytel mluvil velmi vehementně proti spříseženským zástupcům.

„Chovali se v Tessinu, jako by Tessin nebyl suverénní stát, nýbrž provincie, kterou mají spravovat jako prokonsulové; opravdu, kdyby si tak tito pánové počínali v některém francouzském kantonu, dlouho by si tam nepobyli! A tito pánové, místo aby děkovali bohu, že si Tessinští dali tak klidně líbit všechny jejich pánovské choutky a vrtochy, si ještě stěžují na špatné přijetí!“

Pan Eytel mluví docela dobře, ale trochu příliš rozvláčně. Chybí mu vtip, jako všem francouzským Švýcarům.

Starý Steiger řekl z předsednického křesla také několik slov ve prospěch návrhů většiny a nato povstal podruhé náš Alkibiades Escher a znovu opakoval to, co už jednou pověděl. Ale tentokrát se pokusil o řečnický závěr, z kterého však na tři míle cítíš školní škamnu.

„Buďto jsme neutrální, anebo nejsme, ale co jsme, to musíme být plně; a stará švýcarská věrnost žádá, abychom stáli v slově, i kdybychom je dali despotovi.“

Z této nové a přesvědčivé myšlenky vypumpovala neúnavná paže páně Escherova celý veletok slavnostních frází, a když skončila, usedl Alkibiades, zjevně spokojen, zas na své místo.

Pan Tanner z Aarau, předseda nejvyššího soudu, který se teď zvedl, je tenký mužíček střední postavy; mluví velmi hlasitě a přitom o velmi nezajímavých věcech. Jeho řeč byla v podstatě jediná, stokrát opakovaná gramatická chyba.

Po něm vystoupil pan Maurice Barman z francouzského Wallisu. Není na něm vidět, že se roku 1844 tak statečně bil u Pont de Trient, když Hornowallišané pod vedením Kalbermattena, Riedmattena i ostatních Mattenů provedli v tomto kantonu kontrarevo1uční převrat. Pan Barman má poklidný měšťanský, ne však nepříjemný zevnějšek; mluví uvážlivě a poněkud trhaně. Odmítl osobní výpady Bergovy proti Luvinimu a podporoval Piodu.

Pan Battaglini z Tessinu, který vyhlíží poněkud měšťácky a zlomyslnému pozorovateli může připomínat doktora Bartola z „Figara“^{^[100]}, přečetl na obranu svého kantonu delší francouzské pojednání o neutralitě; obsahovalo sice naprosto správné zásady, ale bylo vyslechnuto bez valné pozornosti.

Náhle však ve shromáždění ustal hovor a pobíhání. Zavládlo naprosté ticho a zraky všech se upřely na starého, bezvousého, holohlavého muže s velkým orlím nosem, který začal mluvit francouzsky. Tento malý stařec, který se svým prostým černým oblekem a svým veskrze civilním zevnějškem podobal spíše učenci než komukoliv jinému, a byl nápadný jen svým výrazným obličejem a živým, pronikavým pohledem, byl generál Dufour, týž Dufour, jehož obezřelá strategie potřela téměř bez krveprolití Sonderbund. Jaká propast mezi ním a německo-švýcarskými důstojníky ve shromáždění! Všichni ti Michelové, Zieglerové, Bergové atd., tito primitivní rváči, tito pedantičtí panáci vypadají vedle malého, nenápadného Dufoura velice groteskně. Je vidět na první pohled, že Dufour byl hlava, která řídila válku se Sonderbundem, a tito sebevědomí Ajaxové jen pěsti, které vykonávaly jeho rozhodnutí. Bývalý sněm (Tagsatzung) volil skutečně správně a vybral pravého muže.

A což teprve, když slyšíš Dufoura mluvit! Tento starý ženijní důstojník, který po celý svůj život jen organisoval dělostřelecká učiliště, navrhoval služební řády a konal inspekce u baterií, který se nikdy nemíchal do parlamentních debat, nikdy nemluvil na veřejnosti, hovoří s obdivuhodnou jistotou, s lehkostí, elegancí, přesností a jasností, která je ve švýcarské Národní radě ojedinělá. Tato Dufourova maidenspeech^{^[l]} o tessinské záležitosti by svou formou i přednesem vzbudila ve francouzské sněmovně největší pozornost a v každém směru daleko předčí tříhodinovou řeč, kterou se Cavaignac^{^[m]} stal prvním advokátem v Paříži — pokud lze soudit podle jejího textu, otištěného v „Moniteuru“. Krása jazyka zaslouží u Ženevana Dufoura dvojnásob uznání. Národní řečí Ženevy je kalvinisticky reformovaná francouzština, rozvláčná, nevýrazná, chudá, monotonní a bezbarvá. Ale Dufour nemluvil ženevštinou, nýbrž skutečnou, ryzí francouzštinou. A k tomu vyslovoval názory tak ušlechtilé, tak vojácké v dobrém smyslu toho slova, že tím ještě pronikavěji vynikla všechna ta závistivá nevraživost a malicherná kantonální omezenost německo-švýcarských důstojníků.

„Těší mne, že tu všichni mluví o neutralitě,“ řekl Dufour. — „Ale v čem tkví neutralita? Tkví v tom, že nepodnikneme nebo nepřipustíme nic, co by ohrozilo mír mezi Švýcarskem a sousedními státy. O nic méně, ale také o nic více. Máme tedy právo poskytnout cizím uprchlíkům asyl, a jsme na toto právo hrdi. Pokládáme je za svou povinnost vůči těm, které postihlo neštěstí. Ale pod jednou podmínkou: že se uprchlík podřídí našim zákonům, že nepodnikne nic, co by ohrožovalo naši vnitřní nebo vnější bezpečnost. Chápu, že se vlastenec vyštvaný tyranií pokouší i z našeho území vydobýt své vlasti zase svobodu, a nevyčítám mu to, ale i my pak musíme uvážit, co dělat. Jestliže se tedy uprchlík chápe pera nebo pušky proti sousední vládě, dobrá, nevyhostíme ho, to by nebylo spravedlivé, ale vzdálíme ho od hranic, internujeme ho. Tak nám velí naše vlastní bezpečnost, náš ohled na sousední státy; o nic méně, ale také o nic více. Zakročíme-li však nejen proti dobrovolníkovi, který pronikl na cizí území, ale také proti jeho bratru, proti jeho otci, proti tomu, kdo se chová pokojně, pak činíme víc, než musíme, pak už nejsme nestranní, ale stavíme se na stranu cizí vlády, na stranu despotismu proti jeho oběti. (Všeobecné bravo.) A právě nyní, kdy nás Radecký, člověk, s kterým zajisté v tomto shromáždění nikdo nesympatisuje, již požádal o toto nespravedlivé odsunutí všech uprchlíků z pohraničních oblastí a svůj požadavek provází hrozbami, ba dokonce nepřátelskými opatřeními, právě teď je nejméně vhodné, abychom vyhověli nespravedlivému požadavku mocnějšího protivníka, protože to vypadá, jako bychom ustupovali přesile, jako bychom učinili toto rozhodnutí, protože je na nás žádá silnější.“ (Bravo.)

Lituji, že nemohu uvést z této řeči další výňatky a v doslovném znění. Nejsou tu však stenografové, a tak se musím spolehnout jen na paměť. Stačí, řeknu-li, že Dufour silně zapůsobil na celé shromáždění svým řečnickým talentem a skromným vystupováním i pádností argumentů, které předložil; usedl za všeobecného potlesku s prohlášením, že hlasuje pro Piodu. Jinak jsem v Národní radě během diskuse potlesk nikdy neslyšel. Věc byla rozhodnuta, po Dufourově projevu nebylo už co říci, Piodův návrh byl prosazen.

To však nebylo vhod kantonálním rytířům, které to ťalo do živého, a na volání po ukončení debaty se vyslovili 48 hlasy pro její pokračování. Pro ukončení bylo jen 42 hlasů, v diskusi se tedy pokračovalo. Pan Veillon z Waadtu navrhl, aby se celá záležitost postoupila spolkové radě. Pan Pittet z Waadtu, hezký muž francouzského vzezření, se postavil za Piodův návrh, mluvil plynně, ale zeširoka a doktrinářsky, a už se zdálo, že debata usnula, když si konečně vzal slovo pan předseda spolkové rady Furrer.

Pan Furrer je muž v nejlepších letech, protějšek k Alkibiadovi Escherovi. Jestliže Escher zastupuje švýcarské Athény, representuje pan Furrer Curych. Jestliže Escher připomíná profesora, připomíná Furrer cechovního mistra. Oba dohromady representují Curych dokonale.

Pan Furrer je ovšem muž nejpřísnější neutrality, a když viděl, že jeho systém je Dufourovou řečí silně ohrožen, sáhl ke krajním prostředkům, aby si zajistil většinu. Pan Furrer byl sice předsedou spolkové rady teprve tři dny, ale přesto dokázal, že si v umění klást otázky důvěry v ničem nezadá s Duchâte1em a Hansemannem. Prohlásil, že spolková rada očekává velmi netrpělivě usnesení Národní rady, které způsobí rozhodující obrat celé švýcarské politiky atd., a když trochu vyšperkoval tuto captatio benevolentiae^{^[n]}, přešel ponenáhlu k tomu, aby vyložil, jaké je jeho mínění a mínění většiny spolkové rady, že totiž musí být zachována politika neutrality a že názor většiny komise je také názorem většiny spolkové rady. A to všechno pronášel s takovou slavnostní důstojností a tak naléhavým hlasem, že z každé slabiky jeho řeči čouhala otázka důvěry. Je třeba vědět, že ve Švýcarsku není výkonná moc, tak jako je tomu v konstituční monarchii nebo v nové francouzské ústavě, samostatnou mocí vedle moci zákonodárné, nýbrž pouhým jejím projevem a nástrojem. Je třeba vědět, že zde vůbec není zvykem, aby výkonná moc odstoupila, jestliže se zákonodárné shromáždění usnese jinak, než si přeje ona; naopak, obyčejně provede poslušně toto usnesení a čeká na lepší časy. A protože je výkonná moc vlastně rovněž volená rada, v níž jsou také různé odstíny, nemá valný význam, získá-li menšina ve výkonné radě v mnohých otázkách většinu v zákonodárné radě. A zde byli přinejmenším dva členové spolkové rady, Druey a Franscini, pro Piodu a proti Furrerovi. Tento Furrerův apel na shromáždění byl tedy podle švýcarských zvyklostí a hledisek zcela neparlamentní. Na tom však nesejde! Závažný hlas pana předsedy spolkové rady dodal kantonálním rytířům zase kuráže, a když se pan předseda posadil, pokusili se dokonce o bravo, které však rychle umlklo, a volali po ukončení debaty.

Ale starý Steiger byl natolik spravedlivý, že dal napřed ještě slovo panu Piodovi jako zpravodaji menšiny. Pioda mluvil stejně klidně a důstojně jako předtím. Ve stručném resumé debaty vyvrátil znovu všechny námitky. Vřele hájil svého přítele Luviniho, kterého tu možná ohnivá výmluvnost zavedla příliš daleko, ale dříve, při jiné příležitosti, na což nesmí nikdo zapomenout, zachránila Švýcarsku jeho kanton. Nakonec vzpomněl Airola a vyslovil politování, že zde bylo toto slovo proneseno a že bylo proneseno ze strany, odkud to nejméně očekával.

„Je pravda,“ řekl, „u Airola jsme utrpěli porážku. Ale jak k tomu došlo? Byli jsme sami, náš malý, řídce obydlený kanton proti celé síle původních kantonů a Wallisu, které se na nás vrhly a udolaly nás, třebaže jsme se statečně bránili. Je pravda, byli jsme poraženi. Ale jakým právem nám to vy“ (obrací se k Michelovi) „vytýkáte? Vy, pánové, vy jste vinni tím, že jsme byli poraženi, vy jste měli být na Oberalpu a vpadnout sonderbundovcům do boku, a vy jste tam nebyli, vy jste nás nechali na holičkách, a proto jsme byli poraženi. Ano, přišli jste, pánové, ale teprve když už bylo příliš pozdě, když bylo po všem — pak jste konečně přišli !“

Rozlícený plukovník Michel, červený jako rak, vyskočil a prohlásil, že to všechno je lež a pomluva. Když ho hlasité reptání a předsedův zvonek volaly k pořádku, pokračoval poněkud klidněji. Neví prý nic o tom, že měl být na Oberalpu. Ví jenom, že jakmile ho zavolali, přišel Tessinským na pomoc, a to jako první.

Pioda odpověděl stejně klidně jako prve: neměl v úmyslu napadat osobně pana Michela, mluvil jen o Graubündenských všeobecně, a tu ovšem nelze popřít, že měli Tessinské podporovat z Oberalpu. Neví-li o tom pan Michel, dá se to snadno vysvětlit tím, že tehdy velel pouze jednomu praporu, a je tedy docela dobře možné, že neznal všeobecné disposice tažení.

Tímto intermezzem, které mělo ještě dohru v různých soukromých jednáních mezi těmito pány mimo zasedací síň a bylo konečně urovnáno prohlášeními, která uspokojila obě strany, debata skončila. Hlasovalo se podle jmen. Francouzi a čtyři nebo pět Němců hlasovali s Tessinskými, většina německých Švýcarů proti nim. Tessinu bylo odňato právo asylu, požadavky Radeckého byly uznány, neutralita za každou cenu proklamována a pan Furrer mohl být spokojen sám se sebou a s Národní radou.

To je švýcarská Národní rada, výkvět švýcarských státníků. Proti jiným zákonodárcům mají, myslím, jedinou ctnost: větší trpělivost.

Napsal B. Engels 6. prosince 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 165 a druhé vydání čís. 165
z 10. prosince 1848

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — venkovana ve svátečním. (Pozn. red.)

b — tvářnosti. (Pozn. red.)

c — pokud jde o ducha. (Pozn. red.)

d — vážný. (Pozn. red.)

e — těžkopádný. (Pozn. red.)

f — trojitý měděný krunýř (Horatius, „Ódy“). (Pozn. red.)

g Výborně. (Pozn. red.)

h — jakého Švýcarsko potřebuje. (Pozn. red.)

i — krejčí. (Pozn. red.)

j — s křížkem po funuse; doslova: po slavnosti. (Pozn. red.)

k — velmi urostlého mladého muže. (Pozn. red.)

l — první parlamentní řeč — doslova: panenská řeč. (Pozn. red.)

m — Godefroy Cavaignac. (Pozn. red.)

n — vemlouvání se do přízně. (Pozn. red.)

97 Viz články „‚Vzorný stát‘ Belgie“ a „Vzorný konstituční stát“ (Marx— Engels, Spisy 5, zde a zde).

98 Ajax — postava ze Shakespearovy komedie „Troilus a Kresida“, typ hrubého a chvástavého vojáka.

99 Sonderbund — viz poznámku ^[8] zde.

100 Doktor Bartolo — postava z Beaumarchaisových komedií „Lazebník sevillský“ a „Figarova svatba“ a ze stejnojmenných oper Rossiniho a Mozarta.