Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Začátek konce Rakouska
„Mne a Metternicha to ještě přečká,“ říkával nebožtík císař František. Nechce-li Metternich udělat ze svého císaře lháře, musí co nejdříve umřít.
Strakatá rakouská monarchie, po kouscích zděděná a nakradená, tato organisovaná změť deseti jazyků a národů, tento náhodný slepenec nejprotichůdnějších obyčejů a zákonů se konečně začíná rozpadávat.
Počestný německý měšťák choval po léta nejhlubší obdiv k dirigentu této skřípající státní mašinérie, k zbabělému ničemovi a úkladnému vrahu Metternichovi. Talleyrand, Ludvík Filip a Metternich, tři nejvýš průměrné hlavy, a proto jako stvořené pro naši průměrnou dobu, to jsou pro německého měšťáka tři bozi, kteří už třicet let vodí světové dějiny na drátkách jako pimprlové divadélko. Soudě podle své každodenní zkušenosti, plete si počestný měšťák dějiny s pletichařením u džbánku a babskými klepy v trošku větším měřítku.
Pravda, přes žádnou zemi se bouřlivý příval revoluce a trojí vpád Napoleonův nepřehnaly tak beze stop jako přes Rakousko. Pravda, v žádné zemi se neudržel feudalismus, patriarchalismus a patolízalské šosáctví pod ochranou otcovské lískovky tak neporušeně a uceleně jako v Rakousku. Ale copak je to zásluha Metternichova?
Oč se opírá moc, odolnost a pevnost rakouské dynastie?
Když se v druhé polovině středověku Itálie, Francie, Anglie, Belgie, severní a západní Německo postupně vymaňovaly z feudálního barbarství, když se začal rozvíjet průmysl, rozšiřovat obchod, vzmáhala se města a měšťané nabývali politického významu, zůstala jedna část Německa pozadu za vývojem západní Evropy. Buržoasní civilisace se šířila podél pobřeží a podél toku velkých řek. Vnitrozemí, zvláště neplodná a neschůdná pohoří, zůstávalo sídlem barbarství a feudalismu. Toto barbarství se soustřeďovalo zejména v jihoněmeckých a jihoslovanských vnitrozemských oblastech. Kromě toho, že byly Alpami chráněny před italskou civilisací a českými a moravskými horami před severoněmeckou civilisací, měly tyto země odříznuté od moře ještě to štěstí, že tvořily povodí jediného reakčního toku v Evropě. Dunaj jim nejen neotvíral cestu k civilisaci, ale naopak je přiváděl do styku s ještě hrubším barbarstvím.
Když se v západní Evropě jako důsledek buržoasní civilisace vytvořily velké monarchie, musely se i tyto vnitrozemské země na horním Dunaji spojit v jednu velkou monarchii. Bylo to nutné už z obranných důvodů. Zde v centru Evropy sdružili se barbaři všech jazyků a národností pod žezlem habsburské dynastie. Zde našli v Uhrách oporu kompaktního barbarství.
Dunaj, Alpy, skalnaté valy Čech, to jsou příčiny, proč existuje rakouské barbrství a rakouská monarchie.
Jestliže habsburská dynastie po nějakou dobu podporovala měšťany proti šlechtě, města proti knížatům, bylo to proto, že jedině za této podmínky byla velká monarchie vůbec možná. Jestliže později zase podporovala maloměšťáky, bylo to proto, že tehdy už maloměšťáci v celé ostatní Evropě byli ve srovnání s velkou buržoasií reakční. V tom i onom případě podporovali Habsburkové maloměšťáky s vysloveně reakčním záměrem. Teprve nyní tento prostředek selhává.
Tak byla rakouská dynastie od počátku představitelkou barbarství, zostalosti a reakce v Evropě. Její moc spočívala na omezenosti patriarchalismu, zabarikádovaného za neschůdnými horami, na zaryté hrubosti barbarství. Tucet národů, jejichž mravy, charakter a instituce byly v nejpříkřejším rozporu, držel pohromadě společný odpor k civilisaci.
Proto bylo rakouské mocnářství nepřemožitelné, dokud zůstávalo barbarství jeho poddaných nedotčeno. Hrozilo mu jen jedno nebezpečí, pronikání buržoasní civilisace.
Ale právě toto nebezpečí bylo neodvratné. Rakouské barbarství se mohlo načas uzavírat před buržoasní civilisací, mohlo si ji na čas přizpůsobit a podřídit. Dříve nebo později však musela civilisace feudální barbarství přemoci, a tím se přervalo jediné pouto, které drželo nejrozmanitější provincie pohromadě.
Proto ta pasivní, váhavá, zbabělá, špinavá a záludná rakouská politika! Rakousko už si nemůže jako dříve počínat otevřeně brutálně a jednoznačně barbarsky, protože musí rok co rok dělat civilisaci ústupky, a rok od roku si je méně jisto svými poddanými. Každý rozhodný krok by přivodil změnu doma nebo u sousedů; každá změna by byla trhlinou v hrázích, kterými se Rakousko s námahou chrání před dmoucím se přívalem moderní civilisace; první obětí každé změny by bylo samo rakouské mocnářství, které s barbarstvím stojí a padá. Ještě roku 1823 a 1831 mohlo Rakousko rozehnat piemontské, neapolské a romaňské povstalce dělostřelbou,[234] ale v roce 1846 v Haliči už muselo uvést do pohybu dosud nezralý revoluční živel, rolníky,[235] v roce 1847 muselo zastavit svá vojska u Ferrary a v Římě se utéci ke spiknutí.[236] Kontrarevoluční Rakousko používá revolučních prostředků — to je neklamné znamení, že to s ním jde skopce!
Když byly potlačeny italské vzpoury z roku 1831 a polská revoluce z roku 1830, když se francouzští buržoové zaručili, že se budou chovat slušně, mohl císař František s pokojem odejít na věčnost; zdálo se, že nastaly tak žalostné časy, že monarchie snese i jeho přiblblého potomka[a].
Před revolucemi byla říše korunovaného idiota zatím ještě jista. Ale kdo ji mohl zajistit před příčinami revolucí?
Dokud průmysl zůstával domáckým průmyslem, dokud si každá selská rodina nebo aspoň každá vesnice sama vyráběla průmyslové výrobky, které potřebovala, a nedodávala celkem nic na trh, byl i průmysl sám feudální a výtečně se hodil k rakouskému barbarství. Dokud zůstával pouhou manufakturou, venkovským průmyslem, neměl mnoho výrobků na vývoz, umožňoval jen nepatrný zahraniční obchod, existoval jen v jednotlivých oblastech a dal se snadno přizpůsobit rakouskému statu quo[b].
Jestliže manufaktura nezplodila ani v Anglii a ve Francii příliš početnou velkou buržoasii, mohla v řídce zalidněném, odlehlém Rakousku zplodit nanejvýš skromný střední stav, a i ten jen tu a tam. Dokud trvala ruční práce, bylo Rakousko bezpečné.
Ale byly vynalezeny stroje a stroje zničily ruční práci. Ceny průmyslových výrobků klesaly tak rychle a tak hluboko, že nejprve zanikla manufaktura a potom pozvolna i starý feudální domácký průmysl.
Rakousko se proti strojům obehnalo hradbou důsledného ochranného celního systému. Ale marně. Právě systém ochranných cel zavedl stroje do Rakouska. V Čechách se začalo pracovat na strojích v bavlnářském průmyslu, v Lombardii v přádelnách hedvábí; ve Vídni se dokonce začaly stroje vyrábět.
Brzy se dostavily následky. Manufakturní dělníci přišli o chléb. Všechno obyvatelstvo manufakturních oblastí bylo vytrženo ze svého tradičního způsobu života. Z dosavadních šosáků vyrostli velcí buržoové, kteří vládli stovkami dělníků, jako jejich knížecí a hraběcí sousedé stovkami robotných sedláků. Robotní sedláci ztratili zhroucením starého průmyslu stará odvětví obživy a nový průmysl jim přinášel nové potřeby. Feudální způsob hospodaření v zemědělství už nebyl vedle moderního průmyslu možný. Vyvstala potřeba zrušit robotu. Feudální poměr rolníků k vrchnosti byl nadále neudržitelný. Města vzkvétala. Cechy tísnily spotřebitele, pro své vlastní členy byly bezcenné a pro průmyslníky nesnesitelné. Volky nevolky se musela připustit konkurence. Postavení všech tříd společnosti se úplně změnilo. Staré třídy ustupovaly stále víc a víc do pozadí před dvěma novými třídami, buržoasií a proletariátem, zemědělství ztrácelo proti průmyslu na významu, venkov ustupoval před městy.
Takové následky mělo zavádění strojů v jednotlivých rakoukých zemích, zejména v Čechách a v Lombardii. Působily zpětně víceméně na celou monarchii, všude podrývaly staré barbarství a tím základy rakouského mocnářství.
Zatímco v Romagni roku 1831 odpovídali vycepovaní rakouští vojáci na „Viva Italia“[c] kartáčovou palbou, stavěly se v Anglii první železnice. Stejně jako stroje staly se i železnice ihned pro všechny evropské země nezbytností. Rakousko je muselo zavádět, ať se mu chtělo nebo ne. Aby ještě víc neposílila beztak se vzmáhající buržoasii, stavěla je vláda sama. Ale dostala se z bláta do louže. Zabránila tomu, aby buržoové vytvořili mohutné akciové společnosti, jen tím, že si od nich vypůjčila na stavbu železnic peníze, že se po krk zadlužila u Rothschilda, Arnsteina a Eskelesa, Siny atd.
Účinkům železnic rakouská dynastie teprve neunikla.
Horské předěly, které oddělovaly rakouskou monarchii od vnějšího světa, Čechy od Moravy a Rakouska, Rakousko od Štýrska, Štýrsko od Ilýrie, Ilýrii od Lombardie, s železnicemi padly. Žulové stěny, za nimiž si každá provincie uchovávala své národnostní zvláštnosti, omezenou lokální existenci, přestaly být překážkou. Výrobky velkého průmyslu, strojů pronikají znenadání a skoro bez dopravních nákladů do nejzapadlejších koutů monarchie, ničí starou ruční práci a otřásají feudálním barbarstvím. Obchod mezi provinciemi a obchod s civilisovanou cizinou nabývají nebývalého významu. Dunaj, který teče zpátky, přestává být tepnou říše, Alpy a Šumava už neexistují; nová tepna se táhne od Terstu až do Hamburku, do Ostende a Le Havru, daleko za hranice říše, přes horské hřbety až k nejvzdálenějším pobřežím Severního moře a Atlantického oceánu. Účast na celostátních zájmech, na tom, co se děje v cizině, stává se nezbytností. Lokální barbarství mizí. Zájmy se někde rozcházejí, jinde splývají. Národnosti se na jednom místě rozdělují a na jiném zase spojují, ze zmateného konglomerátu navzájem si cizích provincií se vynořují určité, větší skupiny se společnými snahami a společnými zájmy.
„Mne a Metternicha to ještě přečká.“ Francouzskou revoluci, Napoleona a červencové bouře to přečkalo. Ale páru nepřečká. Pára si prorazila cestu Alpami a Šumavou, pára připravila Dunaj o jeho úlohu, pára roztrhala rakouské barbarství na cucky, a tím podryla habsburské dynastii půdu pod nohama.
Evropská a americká veřejnost může nyní s potěšením přihlížet, jak parní stroj drtí svými koly Metternicha a celou habsburskou dynastii, jak rakouskou monarchii rozřezávají na kusy její vlastní lokomotivy. Je to náramně veselá podívaná.V Itálii se vasalové bouří a Rakousko se neodvažuje ani muknout; Lombardii zachvacuje mor liberalismu a Rakousko váhá, kolísá, třese se před svými vlastními poddanými. Ve Švýcarsku se nejstarší protirakouští rebelové, obyvatelé původních kantonů, svěřují pod ochranu Rakouska; jsou napadeni, ale Rakousko se třese strachy před smělými slovy Ochsenbeinovými: „Vstoupí-li jediný rakouský voják do Švýcarska, vtrhnu s dvaceti tisíci muži do Lombardie a vyhlásím italskou republiku.“ A Rakousko marně žadoní o pomoc u dvorů v Mnichově, Stuttgartu a Karlsruhe, kterými tak pohrdalo! V Čechách odepřou stavy zaplatit padesát tisíc zlatých na daních. Rakousko by je velmi rádo vymohlo, ale potřebuje své vojsko pod Alpami tak nutně, že poprvé, co je Rakousko Rakouskem musí stavům povolit a těch padesát tisíc zlatých oželet! V Uhrách chystá zemský sněm revoluční návrhy zákonů a je si jist většinou; a Rakousko, které potřebuje uherské husary v Miláně, Modeně a Parmě, Rakousko samo předkládá zemskému sněmu revoluční návrhy, ačkoli velmi dobře ví, že tyto návrhy znamenají jeho vlastní smrt! Toto skálopevné Rakousko, tato odvěká bašta barbarství, neví kudy kam. Má hroznou vyrážku; poškrábe-li se vpředu, svědí je to vzadu, a poškrábe-li se vzadu, svědí je to vpředu.
Jenže s tímhle šprýmovným škrábáním se Rakousko už nikam nedoškrábe.
Nepospíší-li si starý Metternich zčerstva za svým „dobrákem“ Francem, může se ještě dočkat toho, jak se jeho císařská monarchie, tak pracně udržovaná pohromadě, rozpadne a dostane z valné části do rukou buržoasie; může se dožít neslýchané potupy, že „občané krejčí“ a „občané hokynáři“ už před ním nebudoü v Prátru[237] uctivě smekat čepici, ale budou mu říkat prostě „pane Metternichu“. Ještě několik otřesů, ještě několikeré nákladné zbrojení, a Charles Rothschild skoupí celou rakouskou monarchii.
Hledíme vstříc vítězství buržoů nad rakouským císařstvím s opravdovou radostí. Přejeme si jen, aby tuto starou a ctihodnou říši skoupili hodně sprostí, hodně špinaví, praví židovští buržoové. Taková hnusná, drábovská, pantatíkovská, všivá vláda si nezaslouží nic jiného, než aby ji přemohl pořádně zavšivený, usmolený, smradlavý protivník. Pan Metternich se může spolehnout, že my to později tomuto odpůrci nasolíme právě tak bez milosti, jako to tento odpůrce bez milosti co nevidět nasolí panu Metternichovi.
Pro nás Němce má pád Rakouska ještě jeden zvláštní význam. Právě Rakousko nám zjednalo pověst utlačovatelů cizích národů, žoldáků reakce ve všech zemích. Pod rakouskou vlajkou drží Němci v otroctví Polsko, Čechy a Itálii. Rakouské monarchii máme co děkovat za to, že od Syrakus až po Trident, od Janova až po Benátky jsou Němci nenáviděni jako mrzcí žoldáci despotismu. Kdo viděl na vlastní oči, jakou smrtelnou nenávist, jakou krvežíznivou, ale plně oprávněnou pomstychtivost budí v Itálii „tedeschi“[d], ten musí už proto chovat neuhasitelnou nenávist k Rakousku a tleskat, když se tato bašta barbarství, tento pranýř Německa hroutí.
Máme všechny důvody doufat, že Němci Rakousku odplatí za hanbu, jíž potřísnilo jméno Němec. Máme všechny důvody doufat, že to budou Němci, kdo rozmetají Rakousko a odstraní překážky, jež stojí v cestě osvobození Slovanů a Italů. Všechno je připraveno: oběť tu leží a čeká na nůž, který jí podřízne hrdlo. Kéž Němci tentokrát nepromeškají vhodnou chvíli, kéž mají dost odvahy vyslovit to, co se neodvážil vyslovit ani Napoleon:
„La dynastie de Habsbourg a cessé de régner !“[e]
Napsal B. Engels asi 25. ledna 1848
Otištěno v v „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“,
čís. 8 z 27. ledna 1848
Podpis: B. E.Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — Ferdinanda I. (Pozn. red.)
b — danému stavu, existujícímu pořádku. (Pozn. red.)
c „Ať žije Itálie!“ (Pozn. red.)
d — Němci. (Pozn. red.)
e „Habsburská dynastie dokralovala!“ (Pozn. red.)
234 Jde tu o revoluční události na začátku dvacátých let 19. století v neapolském a sardinském království a o povstání v Romagni v únoru 1831 (viz poznámku [223] zde). V Neapoli provedli buržoasní revolucionáři-karbonáři v červenci 1820 povstání proti absolutistickému režimu a dosáhli zavedení umírněné liberální ústavy. V březnu 1821 došlo k povstání v sardinském království (Piemont). Liberálové, kteří stáli v jeho čele, vyhlásili ústavu a pokusili se využít hnutí proti rakouské nadvládě v severní Itálii k sjednocení země pod vedením savojské dynastie vládnoucí v Piemontu. Intervence států Svaté aliance a obsazení Neapole a Piemontu rakouským vojskem pomohly v obou státech obnovit absolutismus.
235 Jde o ozbrojené srážky mezi rolníky a povstaleckými šlechtickými oddíly za krakovského povstání v roce 1846; tyto srážky byly vyprovokovány rakouskými úřady (viz poznámku [19] zde).
236 V červenci 1847 rakouské úřady v Itálii, znepokojeny vzrůstem lidového hnutí v římském státě (papežský stát), obsadily vojskem pohraniční město papežského státu Ferraru. Přímo v Římě pak Rakušané podporovali reakční kruhy usilující o to, aby byly zrušeny liberální reformy Pia IX. Obsazení Ferrary vyvolalo v celé Itálii velké pobouření, takže rakouská vláda musela svá vojska brzy odvolat.
237 Práter — park ve Vídni.