Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Chartistický banket k volbám z roku 1847[165]
Předvčerejší dopis[a] jsem věnoval obraně chartistů a jejich vůdce Fearguse OʼConnora proti útokům novin radikální buržoasie. Dnes vám mohu k svému velkému uspokojení sdělit fakt, který potvrzuje to, co jsem tvrdil o charakteru obou stran. Sami už posoudíte, s kým má francouzská demokracie sympatisovat, zda s chartisty, upřímnými demokraty bez postranních myšlenek, nebo s buržoasními radikály, kteří se tak úzkostlivě střeží používat slov Lidová charta, vseobecné hlasovací právo a spokojují se tím, že se prohlašují za stoupence úplného hlasovacího práva.[166]
Minulý měsíc se konal v Londýně banket na oslavu vítězství demokratického směru v posledních volbách. Bylo pozváno osmnáct radikálních poslanců, ale protože banket byl uspořádán z iniciativy chartistů, kromě OʼConnora žádný z těchto pánů nepřišel. Z chování radikálů, jak je vidět, lze předpovídat, jak budou dodržovat závazky, které učinili v posledních volbách.
Účastníci banketu se obešli bez nich, tím spíše, že radikálové vyslali jednoho ze svých důstojných představitelů, dr. Eppse, zakřiknutého člověka, reformátora v malém, ducha ochotného ke smíru se všemi, jen ne s aktivními a energickými stoupenci našich názorů. Je to buržoasní lidumil, který si horoucně přeje, jak říká, osvobození lidu, ale nechtěl by, aby se lid osvobodil bez něho, zkrátka důstojný stoupenec buržoasního radikalismu.
Dr. Epps pronesl první přípitek na svrchovanost lidu, ale mluvil — až na některé živější pasáže — tak nemastně neslaně, že shromáždění několikrát začalo reptat.
„Nedomnívám se,“ pravil, „že svrchovanosti lidu lze dobýt revolucí. Francouzi bojovali tři dny, ale národní svrchovanost jim vyfoukli. Nedomnívám se také, že by jí bylo možno dosáhnout velkým řečněním. Ti, kdo nejméně mluví, nejvíc dělají. Nemám rád lidi, kteří nadělají mnoho hluku; velké skutky se neudělají velkými slovy.“
Tyto nepřímé výpady proti chartistům byly přijaty četnými projevy nesouhlasu. Nemohlo tomu být jinak, zvláště když dr. Epps dodal:
„Určité živly pomluvily buržoasii u dělníků; jako by buržoasie nebyla právě jedinou třídou, která může dělníkům opatřit politická práva! (Výkřiky: „Ne! Ne!“) Ne? Copak voliči nejsou z řad buržoasie? A může snad někdo jiný než voliči dát volební právo těm, kdo je nemají? Je snad mezi vámi někdo, kdo by se nechtěl stát buržoou, kdyby mohl? Jen kdyby dělníci nechali hospod a kouření, měli by peníze na podporu své politické agitace a měli by sílu, která by přispěla k jejich osvobození“ atd.
Takhle mluví pánové, kteří odmítají OʼConnora a chartisty! Řečníci, kteří vystoupili po panu Eppsovi, velmi energicky a za častého potlesku shromáždění odmítli prapodivné doktríny radikálního doktora.
Pan MacGrath, člen výkonného výboru chartistického sdružení,[167] připomněl, že lid nesmí důvěřovat buržoům a že si sám musí dobýt svých práv: nesrovnává se s důstojností lidu, aby žebral o to, co mu náleží.
Pan Jones připomněl shromáždění, že buržoasie vždy zapomínala na lid; a když teď vidí, jak demokracie sílí, chce s její pomocí svrhnout pozemkovou aristokracii, aby rozdrtila demokraty hned, jakmile dosáhne svého cíle.
Pan OʼConnor odpověděl panu Eppsovi ještě otevřeněji. Kdo uvalil na zemi, zeptal se ho, břemeno ohromného dluhu, ne-li buržoasie? Kdo připravil dělníky o jejich politická a sociální práva, ne-li buržoasie? Kdo právě dnes večer odmítl pozvání lidu, ne-li sedmnáct vážených buržoů, jimž demokraté bohužel dali své hlasy? Ba ne, kapitál nikdy nebude představitelem práce! Spíše tygr uzavře mír s jehňátkem, než budou mít kapitalisté a dělnici stejné zájmy a city!
Poslední přípitek pronesl pan Harney, redaktor listu „Northern Star“: „Na zdraví našich bratří, demokratů všech zemí! Na zdar jejich boje za svobodu a rovnost!“ Králové, šlechta, kněží, kapitalisté všech zemí, pravil, uzavřeli spojenectví. Nechť demokraté všech zemí světa následují jejich příkladu! Demokracie kráčí všude mílovými kroky vpřed. Ve Francii stíhá jeden banket pro volební reformu druhý a hnutí nabývá takových rozměrů, že není možné, aby nemělo zdárný výsledek. Doufejme, že tentokrát budou mít z této agitace prospěch masy a že reforma, které dosáhnou Francouzi, bude lepší než ta, které jsme dosáhli my roku 1831.[168]
Dokud veškerá svrchovanost nenáleží národu, nelze mluvit o skutečné reformě; a dokud nejsou zásady ústavy z roku 1793 uvedeny v život, nelze mluvit o svrchovanosti národa.
Potom pan Harney vylíčil, jakých úspěchů dosahuje demokracie v Německu, v Itálii a ve Švýcarsku, a skončil tím, že za svou osobu velmi rozhodně odmítl podivné teorie pana Eppse o právech buržoasie.
Napsal B. Engels 1. listopadu 1847
Otištěno v listu „La Réforme“
z 6. listopadu 1847Podle textu novin
Přeloženo z francozštiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
165 Banket 25. října 1847 v Londýně se konal na oslavu toho, že byl do parlamentu zvolen chartistický předák Feargus OʼConnor a četní jiní radikálové.
Nadpis článku pochází od Institutu marxismu-leninismu při ÚV KSSS.
166 Požadavek takzvaného úplného hlasovacího práva, který byl velmi neurčitý a připouštěl různé výklady, razili na začátku čtyřicátých let 19. století představitelé anglické radikální buržoasie. Buržoasní radikálové se tím pokoušeli odvést dělníky od boje za uskutečnění sociálního a politického programu chartistů a získat vliv na dělnické hnutí.
167 Národní chartistické sdružení (National-Charter-Association), založené v červenci 1840, bylo první masovou stranou dělníků v dějinách dělnického hnutí a mělo v době rozmachu chartismu na 40 000 členů. Činnost sdružení trpěla nedostatkem ideové a taktické jednoty jeho členů; většina chartistických předáků podléhala maloburžoasní ideologii. Po porážce chartisrnu roku 1848 nastal úpadek sdružení a v padesátých letech přestalo působit.
168 Jde o reformu volebního práva, která byla roku 1831 schválena anglickou dolní sněmovnou a v červnu 1832 definitivně potvrzena horní sněmovnou. Reforma byla namířena proti politickému monopolu pozemkové a finanční aristokracie a otevřela přístup do parlamentu představitelům průmyslové buržoasie. Proletariát a maloburžoasie, jež byly hlavní silou v boji za reformu, byly liberální buržoasií oklamány a volební právo nedostaly.