Róza Luxemburgová: Sociální reforma nebo sociální revoluce?, 1. část

Róza Luxemburgová

Sociální reforma nebo sociální revoluce?

Část I.
Oportunistická metoda

Jsou-li teorie obrazem jevů vnějšího světa v lidském mozku, pak jest jistě teorie E. Bernsteina takovým obrazem, ale často vzhůru nohama. Ale jádrem Bernsteinových výkladů nejsou po našem soudu jeho názory o praktických úkolech sociální demokracie, ale to, co říká o procesu objektivního vývoje kapitalistické společnosti, s čímž ovšem jeho názory úzce souvisejí.

Podle Bernsteina jest tím nepravděpodobnější, že se kapitalismus zhroutí, čím více se vyvíjí, jednak proto, že se kapitalistická soustava víc a více přizpůsobuje, jednak proto, že se výroba víc a více rozrůzňuje (diferencuje).

Že se kapitalismus dovede přizpůsobovat poměrům, o tom svědčí podle Bernsteina předně to, že ubývá všeobecných krizí, dík vývoji soustavy úvěru, podnikatelských organizací a dopravy i zpravodajské služby, za druhé to, že středního stavu neubývá, poněvadž se výroba rozrůzňuje a úroveň širokých vrstev proletariátu se zvyšuje na úroveň středních stavů, za třetí to, že se zlepšuje hospodářské i politické postavení proletariátu odborovými boji.

Z toho plyne pro praktický boj sociální demokracie všeobecná rada, aby neusilovala o dobytí politické moci ve státě, ale spíše hleděla zlepšit postavení dělnické třídy a zavést socialismus, ne nějakou sociální a politickou krizí, ale postupným rozšířením společenské kontroly a postupným provedením zásady družstevní.

Bernstein sám nepovažuje své názory za něco nového, soudí spíše, že docela souhlasí s některými výroky Marxe a Engelse, i s celým dosavadním postupem sociální demokracie.

Ale jest těžko popřít, jak se nám zdá, že názory Bernsteinovy jsou v základním rozporu s myšlením vědeckého socialismu.

Kdyby Bernsteinova „revise“ tvrdila, že se kapitalismus vyvíjí pomaleji, než se soudilo, pak by to skutečně znamenalo, že proletariát jen odsune okamžik převzetí státní moci, z něhož by prakticky vyplynulo volnější tempo boje. Ale tomu tak není. Bernstein pochybuje ne o rychlost; vývoje, ale o samém vývoji kapitalistické společnosti a v souvislosti s tím i o tom, že lze přejít do řádu socialistického.

Předpokládá-li dosavadní socialistická teorie, že počátkem socialistického převratu bude všeobecná a zhoubná krize, musí se při tom, jak se nám zdá, rozlišovat dvojí: myšlenkové jádro a vnější forma.

Základem toho jest předpoklad, že kapitalistický řád sám ukáže svými rozpory okamžik, kdy se rozpadne, kdy se stane vůbec nemožným. Soudilo-li se, že se tak stane všeobecnou a záhubnou obchodní krizí, byly k tomu jistě dobré důvody, ale pro základní myšlenku to bylo nepodstatné a vedlejší.

Vědecké odůvodnění socialismu se totiž opírá, jak známo, o trojí výsledek kapitalistického vývoje: především o to, že se kapitalistické hospodářství rozvrací čím dále více, za druhé o to, že se výrobní proces víc a více zespolečenšťuje a tak se vytvářejí positivní zárodky budoucího sociálního řádu, za třetí o to, že mohutní organizace i třídní vědomí proletariátu, který jest aktivním činitelem nastávajícího převratu. Bernstein odstraňuje první ze jmenovaných sloupů vědeckého socialismu. Tvrdí totiž, že kapitalistický vývoj nespěje k všeobecnému hospodářskému krachu. Nepočítá tedy nejen s určitou formou zániku kapitalismu, ale ani se zánikem samým.

Praví výslovně: „Mohlo by se nyní namítnout, mluví-li se o zhroucení dnešní společnosti, že se při tom myslí na více, než na všeobecnější a ostřejší obchodní krizi, totiž na úplné zhroucení kapitalistické soustavy z její vlastních rozporů.“ A odpovídá na to: „Úplné zhroucení dnešní soustavy výrobní, skoro najednou, nebude pravděpodobnější, ale nepravděpodobnější, čím se společnost více vyvine, poněvadž se průmysl na jedné straně více přizpůsobí, na druhé straně – po př. zároveň – se více rozrůzní (diferencuje).“

A pak se naskýtá velká otázka: Jak to, že se potom ještě dostaneme ke konečnému cíli našich snah a jak? Z hlediska vědeckého socialismu jest kapitalistický převrat historicky nutný, hlavně proto, že se kapitalistická soustava víc a více rozvrací a tak spěje neodvratně do slepé uličky. Usoudíme-li však s Bernsteinem, že vývoj kapitalismu nesměřuje k zániku kapitalismu, pak přestává být socialismus objektivně nutným. Ze základních kamenů jeho vědeckého odůvodnění zbudou již jen dva výsledky kapitalistického řádu: zespolečenštění výrobního procesu a třídní vědomí proletariátu.

To má na mysli i Bernstein, praví-li: „Socialistické myšlení nijak neztrácí na přesvědčivosti (zřekne-li se teorie o zhroucení). Neboť, podíváme-li se na věc blíže, co jsou všichni ti vyjmenovaní činitelé, již odstraňují nebo pozměňují staré krize? Jsou to všechno věci, jež jsou zároveň i předpoklady a částečně i samy zárodky zespolečenštění výroby a směny.“

Ale krátká úvaha postačí a ukáže se, že i to jest závěr klamný. Jaký význam mají jevy, které Bernstein označuje za prostředky, jimiž se kapitalismus přizpůsobuje: Kartely, úvěr, zdokonalené dopravní prostředky, zvýšení úrovně dělnické třídy apod.? Zřejmě ten, že odstraňují vnitřní rozpory kapitalistického hospodářství, nebo je aspoň otupují, a zabraňují, aby se rozšířily a zostřily. Jak odstranit krize znamená jednak odstranit rozpory mezi výrobou a směnou na podkladě kapitalistickém, tak jednak zlepšit postavení dělnické třídy, jednak ji zvednout na úroveň středního stavu znamená otupit rozpor mezi kapitálem a prací. Jak jest možné, aby kartely, úvěr, odborové organizace atd. odstraňovaly rozpory v kapitalismu, to jest, aby kapitalismus zachraňovaly od zániku, aby jej konservovaly – proto jim Bernstein říká „prostředky přizpůsobování“ – a zároveň aby byly jedny jak druhé „předpoklady a částečně i samými zárodky“ socialismu? Zřejmě jen tak, že zesilují společenský ráz výroby. Ale měrou, jak konservují tuto společenskou výrobu ve formě kapitalistické, způsobují, že se ve stejné míře stává zbytečným přechod zespolečněné výroby, přešla ve formu socialistickou. Jsou to tedy jen zárodky a předpoklady socialistického řádu jen pojmově, nikoliv historicky, tj. jsou to jevy, o nichž víme, podle našich představ socialismu, že jsou mu příbuzné, ve skutečnosti však socialistický převrat nejen nepřibližuji, dokonce jej dělají zbytečným. Zbývá pak již jen třídní vědomí proletariátu. Ale ani to není jednoduchým, duševním odrazem rozporů kapitalismu, čím dále ostřejších, a jeho nedalekého zániku – jemuž se ovšem zabráni „prostředky přizpůsobení“ – jest pouhým ideálem, který přesvědčuje jen vlastní dokonalostí, jež se mu přisuzuje.

Krátce řečeno, tak se nám socialistický program odůvodní „ryzím poznáním“, prostě řečeno idealisticky, a odpadne jeho odůvodnění objektivní nutností, tj. odůvodnění vlastním procesem materielního, společenského vývoje.

Revisionistická teorie stojí před: buď – anebo. Buď socialistická přeměna vyplývá i dále z vnitřních rozporů kapitalistického řádu a vývojem tohoto řádu se vyvinou i rozpory tohoto řádu a dojde jednou neodvratně k zhroucení - pak jsou „prostředky přizpůsobení“ neúčinné a teorie zhroucení jest správná. Nebo ty „prostředky přizpůsobení“ opravdu zabrání, aby se kapitalistická soustava zhroutila, udržují tedy kapitalismus na živu, odstraňují jeho rozpory – pak ale přestává být socialismus historickou nutností, a bude, čím jen chceme, jen ne výsledkem hmotného vývoje společnosti. Toto dilema však znamená: buď revisionismus posuzuje směr kapitalistického vývoje správně, pak jest socialistická přeměna společnosti utopií, nebo není socialismus utopií, pak ovšem jest neudržitelná teorie o „prostředcích přizpůsobovacích“. Tak zní otázka.

Kapitalismus se přizpůsobuje

Hlavní prostředky, jimiž se kapitalistické hospodářství přizpůsobuje, jsou, podle Bernsteina, úvěrnictví, zlepšené prostředky dopravní a podnikatelské organizace. Začněme s úvěrem. Ten má v kapitalistickém hospodářství rozmanité funkce. Nejhlavnější však jest, že umožňuje rozšířit výrobu a zprostředkuje a usnadňuje směnu. Tam, kde vnitřní tendence kapitalistické výroby, rozšířit se neomezeně, naráží na ohradu soukromého vlastnictví, jest úvěr prostředkem, kterým se tato překážka překoná způsobem kapitalistickým, spojí se četně soukromých kapitálů v jediný – v akciovou společnost – a jednomu kapitalistovi k disposici se dají cizí kapitály. V tomto případě jest to úvěr průmyslový. Na druhé straně urychluje jako úvěr obchodní směnu zboží, tedy odtok kapitálu k výrobě, tj. urychluje celý koloběh výrobního procesu. Snadno přehlédneme účinky, které má jedna i druhá funkce úvěru na krize. Ježto krize vznikají, jak známo, z rozporu mezi schopností a tendencí výroby rozšířit se a mezi omezenou schopností konsumpční, jest úvěr, podle toho, co bylo řečeno, právě nejvhodnějším prostředkem, jak tento rozpor co nejdříve zostřit. Dělá především výrobu schopnou co největšího rozmachu a jest vnitřní hybnou silou, která výrobu stále rozšiřuje přes hranice trhu. Ale úvěr jest dvojaký. Vykouzlil-li na jedné straně nadvýrobu, jako činitel výrobního procesu, sráží tím důkladněji, nastane-li krize výrobní síly, již sám vyvolal, jako zprostředkovatel směny zboží. Jakmile to začne váznout, hned se úvěr ztenčí, nechá směnu na holičkách, právě když jí potřebuje, a jest bezmocný a zbytečný tam, kde se může ještě nabídnout a tak stlačuje po dobu krize schopnost konsumpční na nejmenší míru.

Vedle těchto nejdůležitějších účinků má úvěr na krizi ještě jiné vlivy. Jest nejen technickým prostředkem, který umožňuje kapitalistovi vládnout kapitálem cizím, ale také pobízí tohoto kapitalistu, aby toho cizího majetku užíval směleji a bezohledněji, to jest, aby jím hazardně spekuloval. Nejen že zostřuje krizi, jako záludný prostředek směny zboží také usnadňuje, aby vznikla a rozšířila se tím, že celou směnu proměňuje v mechanismus, nanejvýš složitý a umělý, který se opírá jen o nejmenší množství kovových peněz, a rozrušuje jej pak při nejmenším popudu. Úvěr tedy není ani zdaleka prostředkem, jímž se krize odstraní nebo i jen zmírní, právě naopak krize silně podporuje. Nemůže to být ani jinak. Vždyť přece výhradním úkonem úvěru není nic jiného – všeobecně vzato – než odstranit ze všech kapitalistických poměrů poslední zbytky stálosti, udělat ty poměry co nejpružnější a kapitalistické síly co nejrozložitelnější, co nejrelativnější a nejcitlivější. Jest na snad, že se tím jen usnadňují a zostřují krize, jež jsou vlastně periodickou srážkou protivných sil kapitalistického hospodářství. Tu se však naskýtá jiná otázka: jak může být úvěr vůbec nějakým „prostředkem přizpůsobování kapitalismu?“ Ať se na to „přizpůsobování“ úvěrem díváme jakkoli, může mít jen ten význam, že se jím vyrovnávají nějaké protiklady v kapitalistickém hospodářství, nějaké ty rozpory odstraní nebo oslabí a tím se uvolní někde spoutané síly. Ale dovede-li nějaký prostředek vystupňovat všechny rozpory dnešního kapitalistického hospodářství co nejvíce, pak jest to – úvěr. Ten stupňuje rozpor mezi [ ]způsobem výroby a způsobem směny tím, že odděluje výrobu od vlastnictví a že mění kapitál výrobní a kapitál společenský v část zisku, ovšem ve formě kapitálových úroků, tedy v pouhý osobní kapitál. Zesilňuje rozpor mezi poměry vlastnickými a poměry výrobními tím, že vyvlastněním drobných kapitalistů slučuje v několika rukou obrovské výrobní síly. Zostřuje rozpor mezi společenským rázem výroby a kapitalistickým soukromým vlastnictvím tím, že vyvolává zasahování státu do výroby (akciová společnost).

Krátce úvěr vyvolává všechny základní rozpory kapitalistického světa, vyhání je až na ostří, urychluje proces, v němž spějí do vlastní záhuby – ke krachu. Aby se tedy mohl kapitalismus „přizpůsobit“, musel by v první řadě odstranit – úvěr. Takový, jaký je dnes, jest úvěr ne prostředkem přizpůsobení, ale prostředkem zhouby, s účinkem velmi revolučním. Vždyť pravě tento, revoluční ráz úvěru, který směřuje nad kapitalismus, svedl dokonce k reformním plánům, socialisticky zabarveným a velcí zástupci úvěru, jako Isaac Péreire ve Francii, vypadají napůl jako proroci, napůl jako darebáci, jak se vyjádřil Marx.

Stejně vratkým se ukáže při bližším zkoumání druhý „prostředek přizpůsobení“ kapitalistické výroby – podnikatelské svazy. Ty mají podle Bernsteina zastavit rozvrat výroby a předejít krizím. Vývoj trustů a kartelů jest zjev, který nebyl ještě prozkoumán ve svých mnohostranných účincích. Jest to zatím problém, který lze rozřešit jen podle Marxovy nauky. Ale tolik jest jisté: o tom, že by podnikatelské svazy mohly zastavit kapitalistický nepořádek kartely podniků, bylo by lze mluviti jen tehdy, kdyby se kartely, trusty apod. staly všeobecnou, převládající formou výroby. Ale právě to jest vyloučeno samou podstatou kartelu. Konečným hospodářským cílem a smyslem svazů podnikatelských jest vyloučit soutěž v jednom oboru výroby a tím rozdělit celkový zisk na trhu zboží tak, aby na to odvětví připadl podíl co největší. Organizace může v jednom odvětví výroby zvýšit zisk jen na úkor odvětví druhých, a již proto nemůže být organizací všeobecnou. Kdyby se rozšířila na všechna důležitější odvětví výroby, zrušila by tím uvedený účinek.

Ale i tam, kde skutečně mají vliv, pracují podnikatelské svazy právě proti odstranění chaosu v průmyslu. Že se podíl na zisku zvyšuje na domácím trhu, dosahují kartely tím, že přebytečný kapitál, jehož nemohou užít pro domácí potřebu, vloží do výroby pro zahraniční trhy, kde jim přinese zisky mnohem menší, tj. prodávají své zboží na cizím trhu laciněji než doma. Výsledek jest ostřejší soutěž v cizině, větší nepořádek na světovém trhu, tj. právě opak toho, co se chtělo dosíci. Příkladem jest historie mezinárodního průmyslu cukrovarnického.

Konec konců lze podnikatelské svazy, jako jev kapitalistické výroby, považovat za útvar přechodný jen na určité období kapitalistického vývoje. A vskutku nejsou kartely nic jiného, než prostředek kapitalistické výroby, jak zabránit osudnému poklesu zisku v jednotlivých odvětvích průmyslu. Jak si tu kartely pomáhají? Nijak jinak, než že nechávají část akumulovaného kapitálu ladem, tj. užívají téže metody, jaké se, v jiné formě, užívá při krizích. Ale takový lék se podobá nemoci jako vejce vejci a jest menším zlem jen do jisté doby. Začne-li se zmenšovat odbytiště, poněvadž se světový trh rozvinul na nejvyšší stupeň a jest vyčerpán soutěžícími kapitalistickými zeměmi – a že ta chvíle přijde dříve nebo později, nelze zřejmě popírat – pak se rozmnoží kapitál, ležící nuceně ladem tak, že se z léku stane nemoc a kapitál, organizováním již hodně zespolečenštěný, se zase obrátí v kapitál soukromý. Poněvadž jest nyní nesnadnější najít nějaké místečko na trhu, zkouší každý soukromý kapitálek štěstí na vlastní pěst. Pak ovšem organizace praskají jako bubliny a vznikne ještě zuřivější konkurence. [1]

V celku jsou tedy i kartely, jako úvěr, jen určitými obdobími vývoje, které jen ještě více rozvracejí kapitalistické hospodářství, uplatňují jeho rozpory a stupňují je. Zesilují rozpor mezi způsobem výroby a způsobeni směny, tím že ženou na ostří boj výrobců a spotřebitelů, jak jsme toho svědky hlavně ve Spojených státech. Mimo to zesilují rozpor mezi způsobem výroby a způsobem přisvojení si výsledků práce tím, že užívají proti dělnictvu nejbrutálnější přemoci organisovaného kapitálu, a tak ženou protiklady mezi kapitálem a prací do krajnosti.

Konečně zostřují i protiklad mezinárodního kapitalistického světového hospodářství a nacionálního kapitalistického státu; nesouť s sebou všeobecnou celní válku a tak ženou na ostří spory mezi jednotlivými kapitalistickými státy. K tomu se druží přímý, revoluční vliv kartelů na soustředění výrobků, na technické zdokonalování atd. Ukazuje se tedy, že kartely a trusty nejen nejsou, podle konečných účinků na kapitalistické hospodářství, „prostředkem přizpůsobování“, který by odstraňoval rozpory tohoto hospodářství, ale naopak, že jsou jedním z prostředků, jež si toto hospodářství kapitalistické vytvořilo, aby si vlastní rozvrat dodělalo, aby se uplatnily jeho rozpory a tak si uspíšilo vlastní zánik.

Ale neodstraňují-li úvěr, kartely, a podobná zřízení rozvratu kapitalistického hospodářství, jak jest tedy možné, že jsme po celých dvacet let – od r. 1873 – neměli všeobecné obchodní krize? Neznamená-li již to, že se kapitalistická výroba skutečně „přizpůsobila“ potřebám společnosti, aspoň v hlavním, a že jest tedy Marxova analysa překonána?

Odpověď na to přišla v zápětí. Sotva Bernstein hodil r. 1898 Marxovu teorii krizí do starého železa, vypukla r. 1900 všeobecná prudká krize, a za sedm let později, r. 1907, druhá krize, která vyšla ze Spojených států a přehnala se celým světovým trhem. Tak sama přesvědčivá skutečnost porazila teorii o „přizpůsobování“ kapitalismu. Zároveň se tím ukázalo, že ti, kdož se vzdali Marxovy teorie krizí, jen proto, že prý selhala ve dvou „termínech“, kdy se měla osvědčit, zaměnili jádro této teorie s nepodstatnou vnější podrobností formy – s desetiletým cyklem krize. Formuloval-li Marx a Engels v 60. a 70. letech koloběh moderního kapitalistického průmyslu jako periodu desetiletou, konstatovali prostě fakta, jež závisela, ne na nějakých věčných přírodních zákonech, ale na řadě určitých dějinných okolností, jež zase souvisely s tím, že se skokem zvětšovala oblast vlivu mladého kapitalismu.

Vskutku také krize r. 1825 byla následek velkého podnikání ve stavbě silnic, průplavů a plynáren v minulém století zejména v Anglii, kde také nejvíce řádila. Další krize v r. 1836 – 39 byla rovněž následek rozsáhlých staveb dopravních. Krizi r. 1847 vyvolaly horečné stavby železniční v Anglii (v letech 1844 – 47, kdy parlament udělil koncese na nové dráhy v hodnotě asi 1,5 mil. tolarů!).

Ve všech třech případech vznikly krize tím, že se kapitálové hospodářství obnovovalo v různých formách, že kapitalistický vývoj dostal novou základnu. V roce 1857 vzniká krize tím, že se najednou otevřela nová odbytiště evropskému průmyslu v Americe a Austrálii, poněvadž byla objevena nová ložiska zlata, a ve Francii zase následkem rozsáhlých staveb železničních po příkladu Anglie (v letech 1852-56 bylo postaveno ve Francii nových drah ze 1,25 miliardy franků). Konečně velká krize r. 1873 byla přímým následkem prvního bouřlivého rozmachu velkoprůmyslu v Německu a v Rakousku, po politických událostech r. 1866 a 1871. Dosud bylo tedy příčinou obchodních krizí náhlé rozšíření oblasti kapitalistického hospodářství. Že se tyto krize opakovaly každých deset let, jest zjev zcela vnější, náhodný.

Marxistické schéma vzniku krizí, jak je podal Engels v „Anti-Dühringovi“ a Marx v 1. a 3. svazku „Kapitálu'', se hodí na všechny krize, poněvadž odhaluje jejich vnitřní mechanismus i skryté, hlubší příčiny, nechť se již opakují každých 10 nebo 5 let, nebo střídavě za 20 a 8 let. Ale jak nedostatečná jest Bernsteinova teorie, o tom svědčí nejpádnější fakt, že krize v letech 1907 – 8 byla nejprudší právě v zemi, kde jsou nejvyvinutější ty vyhlášené „prostředky přizpůsobení“ kapitalismu: úvěr, zpravodajská služba a trusty (Spojené státy).

Názor, že se kapitalistická výroba může „přizpůsobit“ směně předpokládá vůbec jedno z dvojího: buď že světový trh vzrůstá neomezeně a do nekonečna, nebo naopak, že se vzrůst výrobních sil zarazí, aby nepřerostly přes hranice trhu. První jest fysicky nemožné, druhému brání nepřetržitý technický pokrok ve všech oborech výroby, který vyvolává zase nové a nové výrobní síly.

Konečnému zániku kapitalismu odporuje, podle Bernsteina, ještě jeden zjev: „neochvějný šik“ středních podniků, na něž nás upozorňuje. To mu svědčí o tom, že vývoj velkoprůmyslu nepůsobí tak revolučně a soustředivě, jak by bylo očekávat podle „teorie o zhroucení“. Vskutku také bychom posuzovali vývoj velkoprůmyslu zcela nesprávně, kdybychom snad očekávali, že střední podniky musí postupně zmizet.

Ve všeobecném procesu kapitalistického vývoje připadá drobným kapitálům právě podle Marxe úkol průkopníků technické revoluce a to dvojím způsobem: přinášejí nové výrobní způsoby do starých a zavedených odvětví a otvírají i nové obory výrobní, velkokapitálem dosud netknuté. Naprosto nesprávný jest názor, že to jde se středními kapitalistickými podniky rovnou z kopce. Skutečný průběh vývoje jest i tu spíše dialektický, pohybuje se mezi protiklady. Kapitalistický střední stav jest stejně jako dělnická třída pod vlivem dvou opačných tendencí: jedné zlepšující a druhé zhoršující. Zhoršující tendence se může projevovat i tím, že se žebřík výroby neustále zvyšuje, takže se poměrně zmenší střední kapitály a vyloučí se tak ze soutěže. Tendence zlepšující se jeví jako periodické znehodnocení dosavadního kapitálu, čímž se zase na čas sníží žebřík výroby – poměrně k hodnotě kapitálu minimálně nutného: táž tendence se projevuje i vnikáním kapitalistické výroby do nových oblastí. Zápas středních podniků s velkokapitálem si nesmíme představovat jako pravidelnou bitvu, v níž přímo číselně víc a více ubývá hlavní armády slabší strany, ale spíše jako periodické pokosení drobných kapitálů, které zase rychle vyvstanou, aby byly velkoprůmyslem zase znovu skoseny. Z těchto dvou tendencí, jež si hrají s kapitalistickým středním stavem jako s míčem, zvítězí konec konců tendence zhoršující – právě naopak než u dělnické třídy. Nemusí se to ani jevit číselným úbytkem středních podniků, ale jen tím, za prvé, že se znenáhla zvyšuje kapitálové minimum, jež musí mít podnik, aby se udržel ve starém oboru, za druhé tím, že se drobné kapitály těší čím dále kratší dobu z prosperity v nových oborech, kam se pustily na vlastní pěst. Z toho plyne, že existence individuálního drobného kapitálu jest čím dále kratší a že tento kapitál musí měnit výrobní metody i způsoby uložení čím dále rychleji, a že se obsah této třídy rychle vyměňuje.

To ví Bernstein velmi dobře a sám to konstatuje. Ale zapomíná, jak se zdá, na to, že jest tím určen již sám zákon pohybu kapitalistických středních podniků. Jsou-li drobné kapitály předbojovníky technického pokroku, a je-li technický pokrok tepnou kapitalistického hospodářství, pak jsou drobné kapitály neodlučným zjevem kapitalistického vývoje, který může skončit jen zároveň s nimi. Kdyby střední podniky mizely postupně - podle absolutní, úhrnné statistiky, o níž u Bernsteina jde – znamenalo by to, ne jak myslí Bernstein revoluční vývoj kapitalismu, ale právě opak – ochromení a usnutí tohoto vývoje. „Zisk, tj. poměrný přírůstek kapitálu, má význam především pro všechny, kdož skládají svůj kapitál nově, a seskupují se docela svobodně. Jakmile jest tvoření nových kapitálu výhradně v rukou několika málo hotových velkokapitálů…uhasl by oživující oheň výroby nadobro. Výroba by usnula.“ (K. Marx: „Das Kapital“ 3. Sv. 1., str. 241.)

Zavedení socialismu sociálními reformami

Bernstein zavrhuje „teorii zhroucení kapitalismu“ jako historickou cestu, jíž se má uskutečnit socialistická společnost. Která jiná cesta k tomu vede, podle teorie o „přizpůsobování kapitalismu“? Bernstein odpověď na tuto otázku jen naznačil. O obšírnější odpověď ve smyslu Bernsteinově se pokusil Konrád Schmidt. [2] Podle něho povede „odborový boj a politický zápas o sociální reformy čím dále k rozsáhlejší kontrole nad podmínkami výroby“, a zákonodárství „omezí vlastníka kapitálu víc a více v jeho právech, až jej udělá pouhým správcem“, až se na konec „změknuvšímu kapitalistovi, pro nějž má jeho vlastní majetek čím dále menší cenu, odejme vedení i správa závodu“, a tak se nadobro zavede společenský provoz.

Tedy odborově organizace, sociální reformy a – jak dodává Bernstein – politické zdemokratizování státu, jsou prostředky, aby se pozvolna zavedl socialismus.

Začněme s odborovými organizacemi. Nejdůležitějším úkolem jejich jest – - nikdo to neprokázal lépe, než Bernstein sám v „Neue Zeit“ (1891) – být dělnictvu prostředkem, jímž by uplatnilo kapitalistický zákon mzdy, tj. prodej pracovní síly podle tržní ceny. Odborové organizace mají pomáhat proletariátu, aby využil pro sebe v každé době příslušnou konjunkturu na trhu. Ale konjunktury samy o sobě, tj. jednak poptávka po pracovní síle, podmíněná stavem výroby, jednak nabídka pracovní síly, vyvolaná proletarismem středních vrstev a přirozeným vzrůstem dělné třídy a konečně i stupeň výrobnosti práce jsou mimo vliv odborových organizací. Nemohou tedy zvrátit zákona mzdy; v nejlepším případě mohou odkázat kapitalistické vykořisťování do příslušných „normálních“ mezí, ale nemohou je odstranit, ani postupně ne.

Konrád Schmidt ovšem říká, že dnešní odborové hnutí jest „slaboučkým počátkem“, a slibuje si od budoucnosti, že „odborářství bude mít čím dále větší vliv na úpravu výroby“. Úpravou výroby lze rozumět jen dvojí věc: zasahování do technické stránky, výrobního procesu, a za druhé určování rozsahu výroby samé. Jak tu mohou zasahovat odborové organizace? Jest na bíledni, že zájem kapitalisty na výrobní technice se kryje poněkud s pokrokem a vývojem kapitalistického hospodářství. Zlepšuje techniku, protože tak káže jeho vlastní zájem. Naproti tomu jest postavení jednotlivého dělníka právě opačné: každý technický převrat odporuje zájmu dělníků, jehož se přímo dotýká a zhoršuje jejich postavení, poněvadž znehodnocuje pracovní sílu a dělá práci intensivnější, jednotvárnější, strastiplnější. Může-li se odborová organizace vůbec mísit do technické stránky výroby, pak může zasahovat jen ve smyslu druhém, tj. ve prospěch jednotlivých skupin dělnictva, majících na věci přímý zájem, tj. bude se stavět proti novotám. Ale pak nejedná se o zájem dělnické třídy jako celku a pro její osvobození, poněvadž ten zájem se kryje spíše s technickým pokrokem, tj. se zájmem jednotlivých kapitalistů, ale jedná právě opačně, ve prospěch reakce. A vskutku také vidíme snahu, působit na technickou stránku výroby, ne v budoucnosti, kde ji hledá Konrád Schmidt, ale v minulosti odborového hnutí. Vyznačuje se tím starší období anglického tradeunionismu (až do let šedesátých), kdy navazovalo ještě na tradici středověko-cechovní a jest význačné, že se drželo zásady „nabytého práva na přiměřenou práci.“ (Webb, Teorie a praxe odborových organizací.) Za to jest zcela novým zjevem snaha odborových organizací, určovat rozsah výroby a ceny zboží. Teprve v poslední době vidíme – zase v Anglii – jak se dějí pokusy o to. Ale i tyto se podobají snahám uvedeným výše. Neboť nač se nutně zredukuje aktivní spoluúčast odborové organizace na určování rozsahu a cen výroby zboží? Nic než na kartel dělníků s podnikateli proti konsumentům, při čemž se proti podnikateli-konkurentovi užije donucovacích opatření, jež nijak nezadají metodám vlastních svazů podnikatelů.

To není již boj kapitálu s pracovní silou, nýbrž solidární boj kapitálu a pracovní síly proti společnosti konsumující. Sociálně je to počínání reakční, jež nijak nemůže být stupněm osvobozovacího zápasu proletariátu, již proto ne, že jest spíše pravým opakem třídního boje. Prakticky je to utopie, jež se nemůže rozšířit na větší odvětví, vyrábějící pro světový trh, jak se lze přesvědčit krátkou úvahou.

Činnost odborových organizací se tedy omezuje hlavně na mzdový boj a na zkrácení pracovní doby, tj. jen na regulaci kapitalistického vykořisťování, podle toho kterého tam trhu; aby mohly působit na výrobní proces, v tom jim brání jejich vlastní povaha. Ba co více, všechno působení odborových organizací směřuje právě naopak, už docela jinak, než se domnívá Konrád Schmidt; směřuje k tomu, aby trh práce přerušil všechen přímý styk s ostatním trhem zboží.

Ale i v mezích, tam, kde má skutečný vliv, se odborové hnutí nerozšiřuje neomezeně, jak za to má teorie o přizpůsobování kapitálu. Právě naopak! Přehlédneme-li delší období sociálního vývoje, pak se nemůžeme uzavírat před skutečností, že v celku nespějeme do období vítězného rozmachu moci, ale do doby, kdy odborové hnutí bude mít větší a větší obtíže: dospěl-li rozvoj průmyslu vrcholu a začíná-li kapitál na světovém trhu „klesat“, pak se bojuje odborově dvojnásob obtížně: za prvé se zhorší pro pracovní síly objektivní konjunktura trhu, tím, že poptávka roste pomaleji, kdežto nabídka rychleji než dosud, za druhé kapitál tím úporněji zadržuje pro sebe podíl na výrobě, patřící dělníkům, aby se odškodnil za ztráty na světovém trhu. Vždyť nejdůležitějším prostředkem, aby neklesal podíl zisku, jest snížit mzdy! [3] Anglie nám již ukazuje obraz počínajícího druhého období odborového hnutí. To se omezuje čím dále tím více na pouhou obranu toho, čeho dosud dosáhlo a i to jest čím dále obtížnější. Naznačený všeobecný postup věcí musí se na druhé straně vyrovnat rozmachem politického a socialistického třídního boje.

Podobné chyby, tj. že obrací dějinnou perspektivu, dopouští se K. Schmidt v představě sociální reformy, od níž si slibuje, že „ruku v ruce s odborovými koalicemi dělnictvo naoktrojuje kapitalistické třídě podmínky, za nichž jedině smí užít pracovní síly“. Ve smyslu sociální reformy, takto chápané, nazývá Bernstein tovární zákony částí „společenské kontroly“ a tedy i – částí socialismu. Také Konrád Schmidt říká všude, kde mluví o státní ochraně dělnictva: „společenská kontrola“, a změniv tak šťastně stát ve společnost, dodává rozradostněn: „tj. vzmáhající se dělnická třída“, a takovým obratem se změní neškodná ustanovení německého bundesratu [4] o ochraně dělnictva v socialistická přechodná opatření německého proletariátu.

Jest na bíledni, že je to mystifikace. Není německý [5] stát „společností“ ve smyslu „vzmáhající se dělnické třídy“, ale zástupcem společnosti kapitalistické, tj. státem třídním. Proto jeho sociální reforma neprovádí „společenskou kontrolu“, tj. kontrolu společnosti svobodně pracující nad svým vlastním procesem pracovním, ale kontrolu třídní organizace kapitálu nad výrobním pochodem kapitálu. V tom, tj. v zájmech kapitálu, má i sociální reforma přirozené meze. Ovšem, Bernstein i Konrád Schmidt, vidí v tom dnes jen „slabý zárodek“, a slibují si od budoucnosti, že neobyčejně zesílí sociální reformu na prospěch dělné třídy. Jenže se při tom dopouštějí téže chyby, jako když se domnívali, že neobyčejně vzroste moc odborového hnutí.

Teorie o pozvolném zavádění socialismu sociálními reformami předpokládá určitý objektivní vývoj, jak kapitalistického vlastnictví, tak i státu, a v tom jest její těžiště. Se zřetelem na vývoj vlastnictví kapitalistického směřuje budoucí vývoj, podle předpokladu Konráda Schmidta, k tomu, že „kapitalista bude čím dále více zatlačován do postavení pouhého správce, tím že se jeho práva omezí“. Ježto prý jest nemožné, aby se najednou a rázem vyvlastnily výrobní prostředky, dělá si Konrád Schmidt teorii postupného vyvlastnění. Konstruuje si proto, jako nezbytný předpoklad, že prý se vlastnické právo rozděluje na „nadvlastnictví“, jež předává „společnosti“, a jež chce míti čím dále rozsáhlejší a na užívací právo, jež se v rukou kapitalisty víc a více scvrká na pouhou správu podniku. Nuže, buď jest tato konstrukce neškodnou slovní hříčkou, při níž si netřeba myslet nic vážnějšího; ale pak teorie postupného vyvlastnění se neopírá o nic. Nebo jest to vážně myšlené schéma právního vývoje: ale pak jest nadobro zvrácené.

Rozdrobení různých oprávnění, zahrnutých v právu vlastnickém, jímž si vypomáhá Konrád Schmidt při „postupném vyvlastnění“ kapitálu, vyznačuje společnost s hospodářstvím feudálně-naturálním, kde se výrobky rozdílely in natura jednotlivým společnostem, a na základě osobních vztahů feudálního pána a jeho poddaných. Vlastnictví se tu rozpadalo v různá částečná práva, ježto se společenské bohatství rozdělovalo podle organizace hotové předem. Když se přešlo k výrobě zboží, a rozvázala se všechna osobní pouta mezí jednotlivými účastníky výrobního pochodu, zesílil poměr člověka a věci – soukromé vlastnictví. Když se již nerozděluje podle osobních vztahů, ale jen směnou, hodnotí se jednotlivé, částečné nároky na společenské bohatství ne podle částí vlastnického práva na společný předmět, ale podle hodnoty, již kdo přinese na trh. První převrat v právních poměrech, jenž se udal, když začala výroba zboží v městských obcích středověku, vytvořil v lůně feudálních právních poměrů s rozděleným vlastnictvím i absolutně nedílné soukromé vlastnictví. Ale tento vývoj pokračuje v kapitalistické výrobě. Čím více se zespolečňuje výrobní pochod, tím více se opírá pochod rozdělování o pouhou směnu, a tím nedotknutelnější a uzavřenější jest kapitalistické soukromé vlastnictví, tím více se mění kapitálové vlastnictví a právo na plod vlastní práce v naprosté právo přivlastnit si práci cizí. Pokud vede továrnu kapitalista sám, potud jest rozdělení vázáno poněkud na osobní účast na výrobním pochodu. Ale jak se stává zbytečným, aby továrník řídil závod osobně, a v plné míře u akciových společností, odděluje se vlastnictví kapitálu, jako právní nárok při rozdílení bohatství, nadobro od osobního vztahu k výrobě, a projevuje se v nejryzejší, uzavřené formě. Teprve, v akciovém a v průmyslovém úvěrovém kapitálu se rozvinuje kapitalistické vlastnické právo jak se patří.

Dějinné schéma vývoje kapitalisty, jak je podává Konrád Schmidt: „Z vlastníka na pouhého správce“, staví tedy na hlavu skutečný vývoj, který naopak vede od vlastníka a správce k výlučnému vlastníkovi. Konrádu Schmidtovi se tu přihází totéž, co Goethovi:

Was er besitzt, das sieht er wie im weiten,
Und was verschwand, wird ihm zu Wirklichkeiten.

[Co má, to vidí jako v dáli,
a co zašlo, stává se mu skutečným.]

A jako se ve svém historickém schématu vrací hospodářsky od moderní akciové společnosti k manufaktuře, ba až k řemeslnické dílně, tak chce i právně vstrčit kapitalistickým svět do skořápky feudálně naturálního hospodářství.

S tohoto hlediska se jeví i „společenská kontrola“ v jiném světle, než ji vidí Konrád Schmidt. Co se dnes vydává za „společenskou kontrolu“ – ochrana dělnictva, dohled na akciové společnosti atd. – nemá ve skutečnosti pranic společného s nějakým podílem na vlastnickém právu, s nějakým „vrchním vlastnictvím“. Neomezuje kapitalistického vlastnictví, naopak ještě je chrání. Čili, mluveno hospodářsky, jest to jen normování, uspořádání tohoto vykořisťování, nikoli zasažení proti němu. A táže-li se Bernstein, zda jest v továrním zákoně hodně či málo socialismu, můžeme ho ubezpečit, že v nejlepším továrním zákoně jest toho „socialismu'' právě tolik, co v nařízeních magistrátu o čištění ulic a o rozsvěcování plynových svítilen, což jest také „společenská kontrola“.

Celní politika a militarismus

Druhým předpokladem pozvolného zavádění socialismu u E. Bernsteina jest vývoj státu ve společnost, jest otřelou frází, „že dnešní stát jest stát třídní. Po našem soudu by se neměla ani tato fráze, jako vůbec nic, co se vztahuje ku kapitalistické společnosti, brát za něco neměnného, absolutně platného, ale jako něco, co se nepřetržitě vyvíjí.“

Politickým vítězstvím měšťáctva se stát feudální proměnil ve stát kapitalistický. Ovšem, že sám vývoj kapitalismu mění povahu státu podstatně, rozšiřuje okruh jeho působnosti víc a více, přikazuje mu nové a nové funkce, působí, že zejména v hospodářském životě jest čím dále nezbytnější, aby stát zasahoval a prováděl kontrolu. Potud se znenáhla připravuje budoucí splynutí státu se společností, takřka předání funkce státu společnosti. V tomto směru můžeme i mluviti o vývoji kapitalistického státu ve společnost, a není pochyby, že v tomto smyslu, praví Marx, ochrana dělnictva jest prvním vědomým zasažením „společnosti“ v sociální životní proces, na což se Bernstein odvolává.

Ale na druhé straně týž kapitalistický vývoj proměňuje podstatu státu. Především jest dnešní stát – organizací vládnoucí třídy kapitalistické. Přejímá-li v zájmu společenského vývoje různé funkce, na nichž má zájem celek, pak jen potud, pokud se tyto zájmy a společenský vývoj v celku kryjí se zájmy vládnoucí třídy. Např. ochrana dělnictva jest právě tak v přímém zájmu kapitalistů, jako třídy, jako v zájmu celé společnosti. Ale tento soulad vládne jen do určitého období kapitalistického vývoje. Dospěl-li vývoj na určitý stupeň, pak se začnou rozcházet i v kapitalistickém státě zájmy měšťáctva, jako třídy, a zájmy hospodářského pokroku. Jsme přesvědčeni, že tohle období již začalo, což ukazují dva zjevy dnešního sociálního života: celní politika a militarismus. Obé – celní politika i militarismus – měly v dějinách kapitalismu podíl nezbytný, a tím i pokrokový, revoluční. Bez celní ochrany by se nebyl v jednotlivých zemích rozmohl velkoprůmysl. Dnes jest to však jiné. Dnes celní ochrana nemá pomáhat mladému průmyslu na nohy, ale konservovat zastaralé způsoby výroby. Z hlediska kapitalistického vývoje, tj. z hlediska světového hospodářství, jest dnes zcela lhostejno, zda Německo vyváží do Anglie více zboží, či Anglie do Německa. Z hlediska téhož vývoje vykonal tedy mouřenín povinnost a může jít. Ba měl by nezbytně jít. Dnes, kdy jsou průmyslová odvětví závislá jedno na druhém, zdražují ochranná cla na kterékoli zboží nutně výrobu jiného zboží v tuzemsku, tj. zase podvazují průmysl.

Ale není tomu tak ze stanoviska zájmů třídy kapitalistické. Aby se průmysl mohl vyvíjet, nepotřebuje celní ochrany, potřebuje ji však podnikatel na ochranu odbytu. To znamená, že cla dnes nejsou již ochranným prostředkem vzmáhající se jedné výroby kapitalistické proti druhé, vyvinutější, ale bojovným prostředkem jedné národní skupiny kapitalistů proti druhé. Cel není třeba jako ochranného prostředku průmyslu, aby si vytvořil domácí trh a dobyl jej, ale jako nepostradatelný prostředek kartelování průmyslu, tj. prostředek boje kapitalistických výrobců se spotřebitelskou společností. Konečně nejnápadněji vyznačuje specifický ráz dnešní celní politiky fakt, že hlavní podíl tu nemá průmysl, ale zemědělství, tj. celní politika se vlastně stala prostředkem, aby se kapitalistické formy naplnily feudálními zájmy a ty se tak uplatnily.

Podobnou změnu prodělal militarismus. Uvažujeme-li o dějinách, ne jaké by být mohly či měly, ale jaké skutečně byly, pak musíme konstatovat, že válka byla nepostradatelným činitelem kapitalistického vývoje. Spojené státy americké a Německo, Itálie a státy balkánské, Rusko a Polsko, všechny děkují válkám, ať vítězným, nebo prohraným, za podmínky nebo za popud ke kapitalistickému vývoji. Pokud byly země, jejichž vnitřní rozháranost nebo jejichž naturálně hospodářskou uzavřenost bylo překonat, potud byl i militarismus revolučním činitelem kapitalistickému směru. Ale dnes i tu se věci mají jinak. Stala-li se světová politika jevištěm hrozících konfliktů, nejde tu ani tak o to, aby se kapitalismu otevřely nové země, jako o hotové evropské rozpory, jež se přenesly do druhých světadílů a tam se vyrovnávají. Dnes nevystupují se zbraní v ruce, ať v Evropě či jiných dílech světa, na jedné straně země kapitalistické, na druhé naturálně hospodařící, ale na obou stranách státy, jež žene do konfliktu pravě to, že jsou na stejně vysokém stupni kapitalistického vývoje. Za těchto poměrů se může ovšem stát konflikt osudným pro sám tento vývoj, ježto od základů otřese a převrátí hospodářský život ve všech kapitalistických zemích. Ale jinak vyhlíží věc z hlediska třídy kapitalistické. Ta se dnes nemůže obejít bez militarismu z trojího důvodu: za prvé jest to prostředek boje jedněch soutěžících „národních“ zájmů proti druhým skupinám národním, za druhé jest to výhodné uložení kapitálu jak finančního, tak průmyslového, a za třetí jest to nástroj třídního panství v tuzemsku proti pracujícímu lidu: všechno to jsou zájmy, jež nemají nic společného s pokrokem kapitalistického způsobu výroby.

Zvláštní ráz dnešního militarismu se nejlépe projevuje za prvé tím, že vesměs roste o závod ve všech zemích, takřka vlastní mechanickou rozpínavostí, což jest zjev, neznámý ještě před několika desetiletími, za druhé nevyhnutelností, osudností blížícího se výbuchu, při čemž nelze vůbec určit, jaký bude popud, které státy přijdou nejdříve na řadu, oč bude spor, a všechny bližší okolnosti. I militarismus se stal z hybné síly kapitalistického vývoje nemocí kapitalismu.

V rozporu společenského vývoje a vládnoucích třídních zájmů se stát přidává na stranu těchto. Staví se svojí politikou, jako měšťáctvo, proti společenskému vývoji, pozbývá tedy čím dále více svého rázu, jako zástupce celé společnosti a stává se čím dále více státem ryze třídním. Čili, správněji, obě ty vlastnosti se rozlučují a přiostřují k rozporu v samé podstatě státu. A tento rozpor jest každým dnem ostřejší. Jednak přibývá všeobecných funkcí státu, který se míchá čím dále více do života společnosti, roste jeho „kontrola“ nad ní. Ale na druhé straně nutí třídní ráz stát čím dále více, aby těžiště své činnosti a své mocenské prostředky přenesl na pole, kde prospěch z toho má jen třídní zájem měšťáctva, společnost přijde při tom zkrátka: na pole militarismu, politiky celní a koloniální. Za druhé se stává čím dále více třídní i jeho „společenská kontrola“.

Příkladem toho jest, jak se provádí ochrana dělnictva ve všech státech. Uvedená proměna podstaty státu nebrání, aby se vytvořila demokracie, v níž Bernstein rovněž vidí prostředek, aby se postupně zavedl socialismus, spíše ještě tento vývoj podporuje.

Jak vykládá K. Schmidt, má prý sociálně demokratická většina v parlamentě vést dokonce rovnou cestou k postupnému socializování společnosti. Demokratické formy politického života jsou ovšem zjevem, jenž nejlépe ukazuje, jak se stát vyvíjí ve společnosti, a tím jest i stupněm k socialistické přeměně. Ale mnohem zřetelněji ukazuje moderní parlamentarismus rozpor v samé podstatě kapitalistického státu, jak jsme jej charakterizovali. Formálně má parlamentarizmus vyjadřovat zájmy celé společnosti ve státním organismu. Ale na druhé straně přece jen představuje společnost kapitalistickou, tj. společnost, v níž rozhodují kapitalistické zájmy. Zřízení demokratická formou se tedy stávají nástrojem vládnoucích třídních zájmů svým obsahem. To se zřetelně ukáže hned, jakmile demokracie projeví snahu popřít svůj třídní ráz a změnit se v nástroj zájmu opravdu lidových: měšťáctvo a jeho státní představitelé obětují hned i formy demokratické! Představa sociálně demokratické většiny parlamentní vyhlíží podle toho jako počet, jenž zcela v duchu měšťáckého liberalismu počítá jen s jednou, formální stránkou demokracie, druhé, skutečného obsahu, vůbec nedbá. Parlamentarismus se v celku nijak nejeví, jako přímý prvek socialismu, který pomalu prolíná kapitalistickou společností, jak za to má Bernstein, ale naopak, jest měšťáckému třídnímu státu prostředkem, aby se rozesely a uzrály kapitalistické protiklady.

Se zřetelem na tento objektivní vývoj státu, mění se výrok Bernsteinův a K. Schmidta, o rostoucí „společenské kontrole“, jež vede přímo k socialismu, ve frázi, jež odporuje skutečnosti každým dnem víc a více.

Teorie o postupném provádění socialismu znamená konec konců pozvolnou reformu kapitalistického vlastnictví a kapitalistického státu ve smyslu socialistickém. Ale jak kapitalistické vlastnictví, tak i stát kapitalistický se vyvíjejí právě opačně objektivním procesem dnešní společnosti. Výrobní proces se zespolečňuje čím dále více, a také stát čím dále více zasahuje do tohoto procesu výroby a čím dále více jej kontroluje. Ale zároveň se i soukromé vlastnictví stává čím dále více formou zcela nepokrytého vykořisťování práce, a kontrola státu jest čím dále více proniknuta výlučně třídními zájmy. Ježto stát, tj. politická organizace kapitalismu, a poměry vlastnické, tj. jeho právní organizace se vývojem stávají čím dále kapitalističtější a ne socialističtější, má tu teorie o pozvolném provedení socialismu dvě nepřekonatelné obtíže.

Představa Fouriera, že soustavou falanstér [6] promění všechnu mořskou vodu na zemi v limonádu, byla velmi fantastická. Ale představa Bernsteinova, že se moře kapitalistické hořkosti změní v moře socialistické sladkosti tím, že se bude po lahvích přilévat sociálně-reformistická limonáda, jest jen nechutnější, ale ani o vlásek méně fantastická.

Výrobní poměry kapitalistické společnosti se blíží víc a více socialistickým, za to její změny politické a právní staví mezi společností kapitalistickou a socialistickou stěnu čím dále užší. Tahle stěna se neprorazí vývojem sociálních reforem, jako jest demokracie, naopak, udělá se jen ještě pevnější. Strhnout ji může jedině rána krumpáčem revoluce, tj. politická moc dobytá proletariátem.

Praktické důsledky a všeobecný ráz revisionismu

Pokusili jsme se ukázat v první kapitole, že Bernsteinova teorie odpoutává socialistický program od hmotného podkladu a staví jej na základ idealistický. Taková jest vlastní teorie. Ale jak jest to s teorií v praxi? Formálně se neliší vůbec nijak od obvyklé praxe sociálně-demokratického boje. Odborové organizace, boj o sociální reformu a zdemokratizování politických zřízení, takový jest formální obsah i činnosti strany sociálně demokratické. Rozdíl však není v čem, ale v jak. Jak se věci dnes mají, považuje se boj odborářský a parlamentní za prostředek, jak vést a vychovat proletariát k tomu, aby jednou převzal státní moc sám. Podle revisionismu, který toto dobytí moci považuje za nemožné a zbytečné, má se odborový a politický boj vést, aby se dosáhlo nejbližších cílů, tj. aby se hned zlepšilo hmotné postavení dělnictva, a aby se postupně omezilo kapitalistické vykořisťování a rozšířila se společenská kontrola. Necháme-li stranou cíl, tj. zlepšení hmotného postavení dělníka hned nyní, poněvadž jest společný jak obvyklému nazírání ve straně tak revisionismu, jest potom rozdíl, krátce řečeno, tento: podle obvyklého názoru ve straně sociálně demokratické, má odborový a politický boj připravovat proletariát, tj. subjektivního činitele socialistické přeměny, aby tuto přeměnu mohl provést. Podle Bernsteina má odborový a politický boj postupně omezovat kapitalistické vykořisťování, oslabovat kapitalistický ráz kapitalistické společnosti a vtiskovat jí ráz socialistický, krátce, má přivodit socialistickou přeměnu ve smyslu objektivním. Podíváme-li se na věc blíže, shledáme, že tyto dva názory jsou naprosto protichůdné. Podle obvyklého názoru dospívá proletariát politickým a odborovým bojem k přesvědčení, že tímto zápasem podstatně nezmění svého postavení, a že tedy musí jednou pro vždy chopit se politických mocenských prostředků. Názor bernsteinovský vychází z toho, že dobytí politické moci proletariátem jest nemožné, a že socialistický řád jest třeba přivodit jedině bojem odborovým a politickým.

Odborový a politický boj jest podle názoru bernsteinovského socialistický proto, že prý postupně socializuje kapitalistické hospodářství. Ale takový vliv jest ve skutečnosti jen ilusí – jak jsme se pokusili ukázat. Kapitalistická zřízení vlastnická a státní se vyvíjejí směrem docela opačným. Pak ale praktický denní zápas sociální demokracie přestává mít jakýkoliv vztah k socialismu. Odborový a politický boj má důležitý socialistický význam, socializovat poznání, vědomí proletariátu a organizovat proletariát jako třídu. Považujeme-li tento boj za prostředek přímého zespolečenštění kapitalistického hospodářství, pak nejen že selže tento jeho účinek, úplně domnělý, ale ztrácí se i jiný jeho význam: boj ten přestane vychovávat dělnickou třídu k tomu, aby jednou dosáhla moci.

Proto jest úplným nedorozuměním, těší-li se Eduard Bernstein a Konrád Schmidt, že se konečný cíl dělnického hnutí přece proto ještě nijak neztratí, že se celý zápas omezuje jen na sociální reformu a odborové organizace, poněvadž prý každý krok na této dráze má vyšší účinky, než zamýšlel a tak jest socialistický cíl již v samé tendenci hnutí. Tak se to má ovšem v plné míře při dnešní taktice německé sociální demokracie, tj. kdy vědomá a pevná snaha, dobytí politické moci, jest mu vůdčí hvězdou odborového a politického boje. Jakmile však tuto snahu odloučíme od vlastního hnutí, a uděláme-li sociální reformu samu sobě účelem, nejen že se neuskuteční socialistický konečný cíl, ale dosáhne se spíše pravého opaku. Konrád Schmidt se prostě spoléhá na hnutí takřka mechanické, jež nemůže přestat samo sebou, jakmile jest jednou v pohybu, prostě proto ne, že jídlem roste chuť, a že se dělnická třída nemůže spokojit nikdy jen reformami, pokud není dokonána socialistická přeměna. Tento předpoklad jest sice správným – za to nám ručí nedostatečnost kapitalistické sociální reformy – le závěr z toho by byl správný jen tenkráte, kdyby se mohl udělat nepřetržitý řetěz stálých sociálních reforem od dnešního společenského řádu až k samému řádu socialistickému. Ale to jest pouhá fantasie, takový řetěz se přetrhne sám sebou velmi brzy a hnutí se pak může dát cestami nejrozmanitějšími.

Nejpravděpodobněji se začne dělat taktika taková, že se hledí dosíci sociální reformy jako praktického výsledku boje stůj co stůj. Nesmiřitelně příkré třídní stanovisko, které má smysl jen se zřetelem na žádoucí dobytí politické moci, stává se víc a více jen překážkou, jakmile se hlavním cílem stanou okamžité praktické úspěchy. Nejbližším krokem jest tedy „politika kompensací“ – lidově řečeno koňský handl – a smířlivé diplomatické chování. Ale ani přitom hnutí nemůže zůstat dlouho. Poněvadž sociální reforma v kapitalistickém světě jest jen prázdnou skořápkou, nechť se užije taktiky jakékoli, jest nejbližším logickým krokem zklamání i v sociální reformě.

Socialismus tedy nevyplývá z denního zápasu dělnické třídy, ani sám sebou, ani ne za všech okolností. Rodí se jedině z rozporů kapitalistického hospodářství, které se přiostřují víc a více a z toho, že dělnická třída poznává, že musí toto kapitalistické hospodářství odstranit sociálním převratem. Popírá-li se jedno a zavrhuje-li se druhé, pak se snižuje dělnické hnutí na pouhé odboraření a sociální reformičkářství a nakonec to samo sebou skončí tím, že se opustí třídní stanovisko.

Tyto důsledky se jasně ukáží, podíváme-li se na revisionistickou teorii s druhé stránky a zeptáme se: jaký jest všeobecný ráz tohoto pojetí? Je jasné, že revisionismus nestojí na půdě kapitalistických poměrů a že nepopírá jeho rozpory jako měšťáčtí národohospodáři. Vychází, jako marxismus, z toho, že ty rozpory tu skutečně jsou. Na druhé straně se však ve své teorii neopírá o to, že se tyto rozpory odstraňují vlastním, logickým vývojem – a právě v tom jest jádro jeho názoru a tím se podstatně liší od obvyklého dosud názoru sociálně demokratického.

Bernsteinovská teorie zůstává mezi oběma krajnostmi, nechce, aby kapitalistické rozpory plně uzrály a byly odstraněny revolučním převratem, chce je jen otupovat. Tím, že krize občas „vynechávají“, a že tu jsou podnikatelské organizace, oslabuje se rozpor mezi výrobou a směnou; zlepšováním postavení proletariátu a dalším trváním středního stavu se zmenšuje rozpor mezi kapitálem a prací; větší kontrola a demokracie zase zeslabují rozpor mezi třídním státem a společností.

Ovšem ani obvyklou taktikou sociálně-demokratickou není vyčkávat, až se kapitalistické rozpory zostří na nejvyšší míru a pak je najednou odstranit. Naopak se opíráme jen o směr vývoje, který jsme jednou seznali, jako takový, ale pak vedeme politický boj do důsledků, což právě jest revoluční taktika. Proto sociální demokracie potírá cla a militarismus vždy, ne teprve, až se plně ukáže, jak jest obé reakční. Ale Bernsteinova taktika se vůbec neopírá o další vývoj a zostření kapitalistických rozporů, ale o jejich oslabování. To naznačil Bernstein sám velmi dobře tím, že mluví o „přizpůsobování se“ kapitalistického hospodářství. Kdy by taková představa byla správná? Všechny rozpory dnešní společnosti jsou prostě výsledky kapitalistického způsobu výroby. Jestliže předpokládám, že se výrobní způsoby vyvíjejí dosavadním směrem, pak se musí s nimi neodlučně vyvíjet i všechny jejich důsledky, musí se rozpory zostřovat a ne zeslabovat. To však zase předpokládá, že se zadrží sám vývoj kapitalistické výroby. Krátce, nejvšeobecnějším předpokladem Bernsteinovy teorie jest, že se vývoj kapitalismu již zastavil.

Ale tím se tato teorie sama popravuje a to dvakrát. Za prvé tím, jak jest utopistická, pokud jde o konečný cíl socialismu – je předem jasné, zbahní-li vývoj kapitalismu, že nemůže již vést k socialistickému převratu – tím máme potvrzeno, co jsme řekli o praktických důsledcích teorie. Za druhé ukazuje její zpátečnictví skutečný, rychlý vývoj kapitalistický. Nyní vyvstává neodbytně otázka: jak lze vysvětlit, čí spíše charakterizovat, bernsteinovský názor se zřetelem na skutečný vývoj kapitalismu?

Že hospodářské předpoklady, z nichž Bernstein vychází při rozboru dnešních sociálních poměrů – že jeho teorie o „přizpůsobování“ kapitalismu – jsou neudržitelné – to jsme, myslím, ukázali jasně v první kapitole. Viděli jsme, že úvěr ani kartely nelze mít za „prostředky přizpůsobování“ kapitalistického hospodářství, a také, že ani občasné „vynechání“ krizí, ani další trvání středního stavu nejsou příznaky „přizpůsobování“ kapitalismu. Všechny ty vyjmenované prvky teorie přizpůsobování mají – necháme-li stranou to, že jsou mylné – společnou ještě jednu charakteristickou věc. Tato teorie neposuzuje všechny zjevy hospodářského života, o nichž jedná celkově pro organickou součást kapitalistického vývoje a v souvislosti s celým hospodářským mechanismem, ale vytrhává je z této souvislosti, uvažuje o nich, jako o samostatných jednotkách, jako o součástech neživého stroje. Tak hned představa o „přizpůsobovacím“ vlivu úvěru. Máme-li na paměti, že úvěr jest jen vyšším stupněm rozporů, které jsou ve směně, nemůžeme jej považovat za nějaký mechanický „prostředek přizpůsobení“, zvlášť když jest sám mimo proces směny, právě tak, jako nemůžeme vidět „prostředek přizpůsobování“ kapitalismu v penězích, ve zboží, v kapitálu. A přece není úvěr ani o vlásek méně organickým členem kapitalistického hospodářství na určitém stupni vývoje, než jsou peníze, zboží a kapitál, a jako tyto, jest i on na tom stupni vývoje nutnou součástí mechanismu tohoto hospodářství, a zároveň i nástrojem jeho zhouby, poněvadž stupňuje jeho vnitřní rozpory.

Totéž platí o kartelech a zdokonalených dopravních prostředcích.

Stejně mechanická a nedialektická jest Bernsteinova představa, že „vynechávání“ krizí jest příznakem „přizpůsobování“ kapitalistického hospodářství. Bernsteinovi jsou krize prosté poruchou hospodářského mechanismu a nedostaví-li se, pak jistě může mechanismus pracovat hladce. Ale krize nejsou „poruchami“ ve vlastním smyslu, jsou to spíše poruchy, bez nichž se kapitalistické hospodářství v celku vůbec neobejde. Krátce, jakmile jednou krize jsou, jedině možnou a tedy zcela normální metodou kapitalistického řádu, jak periodicky řešit rozpor mezi neomezenou schopností výroby – rozšiřovat se a těsnými hranicemi odbytiště, pak jsou i krize nerozlučným organickým zjevem kapitalistického celkového hospodářství.

„Hladký“ vývoj kapitalistické výroby jest výrobě spíše ještě nebezpečnější než samy krize. V tom, že neustále klesá podíl zisku (ne proto, že jest rozpor mezi výrobou a směnou, ale že roste výrobnost práce samé), jest nanejvýše nebezpečná tendence znemožnit vůbec výrobu kapitálům malým a středním, tak zarazit tvoření nových kapitálových podniků a tím i jejich vývoj.

A právě tím, že krize, jež jsou také důsledkem téhož procesu, znehodnocují periodicky kapitál, že snižují ceny výrobních prostředků a ochromují část aktivního kapitálu, tím se zvyšuje i podíl zisku, tvoří se nové podniky a výroba se zase rozvíjí. Tak jsou krize prostředkem, jimiž se stále rozdmychuje oheň kapitalistického vývoje. A kdyby se nedostavily, ne snad jen v určitých okamžicích vývoje světového trhu, jak jsme předpokládali, ale vůbec, nezazelenalo by se kapitalistické hospodářství, jak se domnívá Bernstein, ale docela by zbahnělo. Ve svém mechanickém schématu, jež vyznačuje celou teorii o „přizpůsobováni'', nedbá Bernstein ani toho, že jsou krize nutné, ani toho, že se malé a drobné kapitály musí periodicky investovat do nových podniků, a proto považuje vznik nových a nových drobných kapitálů za příznak strnulosti kapitalismu a ne jeho normálního vývoje, jak jest ve skutečnosti.

Jest ovšem jedno stanovisko, z něhož se všechny uvedené zjevy zdají takové, jak je chápe teorie „přizpůsobování“, totiž stanovisko jednotlivého kapitalisty, jenž si z něho uvědomuje fakta hospodářského života, zkreslená zákony soutěže. Jednotlivý kapitalista vidí vskutku každou organickou část hospodářského celku zprvu jen jako samostatný celek, ale i potom je posuzuje jen podle toho, jak působí na něho, jednotlivého kapitalistu. Proto je považuje jen za „poruchy“, za „prostředky přizpůsobení“. Jednotlivému kapitalistovi jsou krize vskutku jen pouhými poruchami, a když se nedostaví, má prodloužen život, jemu jest i úvěr také jen prostředkem, jímž se nedostatečné výrobní síly „přizpůsobí“ požadavkům trhu, podle něho i kartel, do něhož vstoupí, odstraňuje rozvrat ve výrobě.

Krátce, Bernsteinova teorie „přizpůsobování“ prostě zevšeobecňuje představy i jednotlivého kapitalisty. Ale jest v takové teorii něco jiného, než co jest podstatou a charakteristikou měšťácké vulgární ekonomie? Všechny hospodářské omyly této ekonomie vznikají z toho, že nerozumí zjevům celkového kapitalistického hospodářství a vysvětluje je soutěží, posuzovanou s hlediska jednotlivého kapitálu. A jako u Bernsteina úvěr, jsou u vulgární ekonomie zase např. peníze duchaplným „prostředkem přizpůsobování“ poměrům směny. Tato ekonomie hledá protijed pro kapitalistická zlá v kapitalistických zjevech samých, věří s Bernsteinem, že jest možné regulovat kapitalistické hospodářství a také její poslední moudrostí jako u Bernsteinovy teorie jest oslabovat kapitalistické rozpory a zalepovat rány kapitalistického řádu.

To jest, končí reakčně a ne revolučně, stává se utopií.

Revisionistickou teorii lze tedy charakterizovat celkově takto: jest to teorie socialistického zbahnění, zdůvodněná vulgárně ekonomickou teorií zbahnění kapitalistického.

__________________________________

Poznámky:

1. V poznámce ve 3. svazku „Kapitálu" napsal B. Engels 1894: „Od těch dob, co bylo toto napsáno (r. 1865), vzrostla soutěž na světovém trhu neobyčejně rychlým vývojem průmyslu ve všech kulturních zemích, hlavně v Americe a v Německu. Kapitalisté si musí víc a více uvědomovat, že moderní výrobní síly, rostoucí překotně a mocně, přerůstají denně víc a více přes hlavu zákonům kapitalistické směny zboží, v jejichž mezích se mají pohybovat. To ukazují hlavně dva příznaky. Za prvé nová, všeobecná mánie ochranářská, jež se liší od starého celního ochranářství hlavně tím, že chrání nejvíce pravě to zboží, které se může ještě nejspíše vyvážet. Za druhé kartely (trusty) továrníků celých rozsáhlých odvětví výrobních, založené, aby se upravila výroba a tím i ceny a zisky. Samo sebou se rozumí, že lze tyto pokusy provádět jen za hospodářského počasí poměrně příznivého. První bouře je musí smést a dokázat tak, že potřebuje-li výroba, aby byla regulována, nepotřebuje k té regulaci jistě třídy kapitalistické. Zatím mají kartely jen účel, aby velcí pohltili malé ještě rychleji, než dosud."

2. V čas. „Vorvärts". 20. II. 1898. v příl. „Literarische Rundschau".

3. Marx K.: Kapitál, III. sv. 1., SNLP 1955; str. 216. (doplněna pozn. RL, JM)

4. Bundesrat (spolková rada) je reprezentace 16 federálních států (Länder) Německa na federální úrovni. Německý Bundesrat byl nejprve založen v 1871, a existoval až do roku 1919. Weimarská ústava ji nahradila Reichsratem (říšskou radou, 1919-1934), ale nová ústava z roku 1949 znovu vytvořila Bundesrat (pozn. JM).

5. Čti: Každý stát, tedy i čs. republika (pozn. př.).

6. Harmonický život ideální společnosti francouzského utopisty Charlese Fouriera se měl odehrávat v organizovaných komunitách – falanstérách, jde o budovy na každé čtvereční míli, v níž pracuje společnost 1600 – 2000 osob (falanx) obojího pohlaví (pozn. JM).