V. I. Lenin: Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu
duben- květen 1920
Kapitola X
NĚKTERÉ ZÁVĚRY
Buržoasní revoluce roku 1905 v Rusku ukázala jeden neobyčejně originální obrat světových dějin: V jedné z nejzaostalejších kapitalistických zemí nabylo stávkové hnutí po prvé na světě nevídaného rozmachu a průbojnosti. Jen v prvním měsíci r. 1905 byl počet stávkujících desetkráte větší než průměrný roční počet stávkujících v předešlých desíti letech (1895 až 1904) a od ledna do října roku 1905 stávkové hnuti neustále rostlo a nabývalo obrovského rozsahu. Zaostalé Rusko, v důsledku četných zcela osobitých historických podmínek, první ukázalo světu, nejenom že za revoluce bouřlivě roste aktivit utiskovaných mas (to bylo ve všech velikých revolucích), nýbrž také že význam proletariátu je nekonečně větší než jeho podl v obyvatelstvu, ukázalo, jak hospodářská stávka je spojována se stávkou politickou, jak politicka stávka přerůstá v ozbrojené povstání a jak vznikají sověty jako nová forma masového boje .a masové organisace tříd, utiskovaných kapitalismem.
Únorová a Říjnová revoluce roku 1917 způsobily všestranný rozvoj sovětů v rámci jedné země a potom jejich vítězství v proletářském, socialistickém převratu. A neuplynula ani dvě léta a už se projevil mezinárodní ráz vlády rad, už tuto formu boje a organisace převzalo světové dělnické hnutí, už se ukázalo, že historickým posláním sovětů je, aby byly hrobařem, dědicem a nástupcem buržoasního parlamentarismu, buržoasní demokracie vůbec.
Nejen to. Dějiny dělnického hnutí nyní ukazují, že toto hnutí musí ve všech zemích projít (a již prochází) bojem rodícího se, sílícího a k vítězství spějícího komunismu, především a hlavně proti svému vlastnímu (pro každou zemi) „menševismu“, tj. oportunismu a sociálšovinismu, za druhé — abych tak řekl, jako doplněk — proti „levému“ komunismu. Boj proti oportunismu a sociálšovinismu se ve všech zemích zřejmě bez jediné výjimky rozpoutal jako boj II. Internacionály (nyní již fakticky mrtvé) a III. Internacionály. Boj proti „levému“ komunismu je možno pozorovat jak v Německu, tak i v Anglii, jak v Italii, tak i v Americe (kde alespoň jistá část „průmyslových dělníků světa“ a anarcho-syndikalistických směrů setrvává na chybách levého komunismu a zároveň téměř všeobecně a téměř plně se hlásí k sovětskému systému), i ve Francii (kde část bývalých syndikalistů odmítá politickou stranu a parlamentarismus a také se současně vyslovuje pro systém rad), tedy beze sporu nejen v měřítku mezinárodním, nýbrž světovém.
Avšak dělnické hnutí každé země, ač prochází všude v podstatě stejnorodou průpravou k vítězství nad buržoasií, uskutečňuje tento vývoj podle svého. Při tom jdou veliké pokročilé kapitalistické země touto cestou mnohem rychleji než bolševismus, jemuž se dostalo od historie lhůty patnácti let, aby se jako organisovaný politický směr připravil k vítězství. III. Internacionála v krátké době, za jeden rok, dobyla již rozhodného vítězství, porazila Druhou, žlutou, sociálšovinistickou Internacionálu, která ještě před několika měsíci byla nepoměrně silnější než III. Internacionála, zdála se pevnou a silnou, byla všestranně — přímo i nepřímo, materiálně (ministerská křesla, pasy, tisk) i ideově podporována světovou buržoasií.
Všecko tkví nyní v tom, aby komunisté každé země s plným vědomím odpovědnosti zjistili a zhodnotili jak hlavní zásadní úkoly boje proti oportunismu a „levému“ doktrinářství, tak i konkretní osobité rysy, kterých tento boj nabývá a nezbytně musí nabývat v každé jednotlivé zemi ve shodě s originálními rysy její ekonomiky, politiky, kultury, jejího národnostního složení (Irsko atd.), jejích kolonií, jejích náboženských rozdílů atd., atp. Všude je patrna, všude se šíří a vzmáhá nespokojenost s II. Internacionálou jak pro její oportunismus, tak i pro její nedovednost nebo neschopnost vytvořit skutečně centralisované, skutečně vedoucí ústředí, které by bylo s to řídit mezinárodní taktiku revolučního proletariátu v boji za světovou sovětskou republiku. Je nutno si ujasnit, že takové vůdčí ústředí není možno na žádný způsob vybudovat na tom, že z taktických pravidel boje bude učiněna šablona, že na všechny země bude mechanicky používáno jedněch a týchž taktických zásad. Dokud existují národnostní a státní rozdíly mezi národy a zeměmi — a tyto rozdíly se budou udržovat ještě velmi dlouho i po uskutečnění diktatury proletariátu ve světovém měřítku — jednota mezinárodní taktiky komunistického dělnického hnutí všech zemí vyžaduje, nikoli aby byly odstraňovány rozmanitosti, nikoli aby byly zahlazovány národnostní rozdíly (to by byla pro dnešek nesmyslná utopie), nýbrž aby hlavní zásady komunismu (sovětská moc a diktatura proletariátu) byly uplatňovány tak, aby byly správně pozměňovány v jednotlivostech, správné přizpůsobovány národnostním a národnostně státním rozdílům a správně na ně aplikovány. Prozkoumat, prostudovat, vypátrat, uhádnout a postřehnout národnostně zvláštní, národnostně specifické rysy v konkretních cestách a metodách, pomocí kterých každá země může vyřešit společný mezinárodní úkol: dosáhnout vítězství nad oportunismem a levým doktrinářstvím v dělnickém hnutí a dospět k svržení buržoasie a k nastolení sovětské republiky a proletářské diktatury — v tom záleží hlavní úkol přítomné historické chvíle, kterou prožívají všechny pokročilé (a nejen pokročilé) země. Hlavní věc — ovšem, ještě naprosto, naprosto ne vše, ale hlavní věc — je už vykonána v získání avantgardy dělnické třídy, v jejím převedení na stranu sovětské moci proti parlamentarismu, na stranu diktatury proletariátu proti buržoasní demokracii. Nyní je třeba soustředit všechny síly a veškerou pozornost k dalšímu kroku, který se zdá — a s jistého hlediska také opravdu je — méně podstatným, zato však je prakticky bližší praktickému řešení úkolu, a to k vyhledání formy přechodu nebo přiblížení se k proletářské revoluci.
Proletářská avantgarda je ideově získána. To je hlavní věc. Bez toho není možno učinit ani první krok k vítězství. Avšak od tohoto je k vítězství ještě dosti daleko. Zvítězit s pouhou avantgardou nelze. Vrhnout do rozhodujícího boje jen pouhou avantgardu, dokud celá třída, dokud široké masy buď avantgardu přímo nepodporují, nebo alespoň nezachovávají blahovolnou neutralitu vůči ní a mohou ještě podporovat jejího nepřítele, bylo by nejen hloupostí, nýbrž i zločinem. Aby však opravdu celá třída, opravdu široké masy pracujících a kapitálem ujařmených dospěly k této posici, k tomu nestačí pouhá propaganda a pouhá agitace. K tomu je zapotřebí vlastních politických zkušeností těchto mas. To je základní zákon všech velikých revolucí, který byl nyní neobyčejně přesvědčivě a jasně potvrzen nejen událostmi v Rusku, nýbrž i v Německu. Nejen málo kulturní, často negramotné masy v Rusku, nýbrž i vysoce kulturní, všeobecně gramotné masy v Německu musily vyzkoušet na vlastní kůži, zakusit veškerou bezmocnost, veškerou bezcharakternost, veškerou bezradnost, veškeré přisluhování buržoasii, celou ničemnost vlády rytířů II. Internacionály, veškerou nevyhnutelnost diktatury krajních reakcionářů (Kornilova v Rusku, Kappa a spol. v Německu) jako jedinou alternativu proti diktatuře proletariátu, aby se rozhodně přiklonily ke komunismu.
Nejbližší úkol třídně uvědomělé avantgardy v mezinárodním dělnickém hnutí, tj. komunistických stran, skupin a směrů, tkví v tom, aby dovedla přivést široké masy (nyní ještě většinou spící, apatické, spoutané tradicí, netečné a neprobuzené) na tuto jejich novou posici, nebo lépe řečeno, aby dovedla vést nejen vlastní stranu, nýbrž i tyto masy v době, kdy se budou blížit a přecházet na novou posici. Jestliže první historický úkol (získání třídně uvědomělé avantgardy proletariátu na stranu sovětské moci a diktatury dělnické třídy) nebylo možno vyřešit bez úplného ideového a politického vítězství nad oportunismem a sociálšovinismem, pak druhý úkol, který se nyní dostává na denní pořad a který záleží v umění přivést masy na novou posici, způsobilou zajistit vítězství avantgardy v revoluci, tento nejbližší úkol není možno splnit bez vymýcení levého doktrinářství, bez úplného překonání jeho chyb, bez zhoštění se těchto chyb.
Pokud šlo (a pokud ještě jde) o získání avantgardy proletariátu pro komunismus, do té doby a do té míry stavíme na první místo propagandu; i kroužky, mající všechny nedostatky kroužkaření, jsou tu prospěšné a přinášejí cenné výsledky. Jde-li nyní o praktickou akci mas, o sešikování — je-li možno se tak vyjádřit — milionových armád, o rozestavení všech třídních sil dané společnosti k poslednímu a rozhodnému boji, tady už není možno vystačit s pouhými propagačními manýrami, s pouhým přeříkáváním zásad „čistého“ komunismu. Zde je třeba počítat nikoli s tisíci, jak v podstatě činí propagátor z malé skupiny, která ještě nevedla masy; tady je třeba počítat s miliony a desetimiliony. Zde je třeba se nejen ptát, zda jsme přesvědčili avantgardu revoluční třídy, nýbrž také, zda historicky aktivní síly všech tříd, a to nezbytně všech tříd dané společnosti bez výjimky, jsou rozestaveny tak, že rozhodující utkání už plně dozrálo. To vyžaduje: 1. aby všechny nám nepřátelské třídní síly byly dostatečnou měrou uvedeny ve zmatek, dostatečně se navzájem porvaly, sdostatek vyčerpaly bojem, přesahujícím jejich síly; 2. aby všechny kolísající, nejisté, nestálé střední živly — tj. drobná buržoasie, maloburžoasní demokracie na rozdíl od buržoasie — se už dostatečně před lidem demaskovaly, dostatečně se zkompromitovaly svým bankrotem v praxi; 3. aby v proletariátu vznikla a mocně se vzmáhala masy uchvacující touha podepřít nejráznější, obětavé a odvážné revoluční akce proti buržoasii. Jsou-li dány tyto podmínky, je doba zralá pro revoluci. Pak — jestliže jsme správně posoudili všecky výše už nastíněné a stručně vylíčené podmínky a správně zvolili chvíli — je naše vítězství jisté.
Diference mezi Churchilly a Lloyd Georgey — tyto politické typy existují ve všech zemích s nepatrnými národními odchylkami — na jedné straně a dále diference mezi Hendersony a Lloyd Georgey na straně druhé jsou zcela bezvýznamné a nepatrné s hlediska čistého, tj. abstraktního komunismu, tj. komunismu, který ještě nedorostl k praktické, masové, politické akci. Avšak s hlediska této praktické akce mas jsou tyto rozdíly krajně, krajně důležité. Počítat s nimi, stanovit chvíli, kdy mezi těmito „přáteli“ plně dozrají nezbytné konflikty, oslabující a ochromující všechny „přátele“ jako celek, v tom tkví celé poslání, veškerý úkol komunisty, jenž chce být nejen uvědomělým, přesvědčeným propagátorem idejí, nýbrž i praktickým vůdcem mas v revoluci. Je třeba spojit nejpřísnější věrnost ideám komunismu s uměním přistupovat na všechny nezbytné praktické kompromisy, s uměním lavírovat, dohodovat se, jít oklikami, ustupovat atd., aby bylo urychleno převzetí politické moci Hendersony (hrdiny II. Internacionály, nechceme-li uvádět jména jednotlivých osob, představitelů maloburžoasní demokracie, nazývajících se socialisty) a její překonání, aby byl urychlen jejich nevyhnutelný bankrot v praxi, uvědomující masy právě v našem duchu, právě ve směru ke komunismu, aby byly urychleny nevyhnutelné třenice, nesváry, konflikty a úplná roztržka mezi Hendersony — Lloyd Georgey — Churchilly (menševiky a esery — kadety — monarchisty; Scheidemanny — buržoasií — kappovci atd.) a aby byla správně zvolena taková chvíle, kdy roztržka mezi všemi těmito „oporami posvátného soukromého vlastnictví“ dosáhne vrcholu, tak aby všichni byli potřeni rozhodným útokem proletariátu a vydobyta politická moc.
Historie vůbec, a historie revolucí zvláště, je vždycky bohatší obsahem, mnohotvárnější, mnohostrannější, rušnější a „záludnější“, než si představují nejdokonalejší strany, nejuvědomělejší předvoje nejprogresivnějších tříd. To je také pochopitelné, neboť nejlepší předvoje tlumočí uvědomění, vůli, elán a obrazotvornost desetitisíců, avšak revoluce je ve chvílích mimořádného vzmachu a vypětí všech lidských schopností uváděna ve skutek uvědoměním, vůlí, elánem a obrazotvorností desetimilionů, pobádaných nejurputnějším bojem tříd. Z toho vyvěrají dva nanejvýš důležité praktické závěry: za prvé: revoluční třída, aby mohla dostát svému úkolu, musí zvládnout všechny formy nebo stránky společenské činnosti bez výjimky (dokončujíc po vydobytí politické moci, někdy s velkým risikem a obrovským nebezpečím to, co nedokončila předtím); za druhé: revoluční třída musí být připravena na nejrychlejší a nejneočekávanější záměnu jedné formy formou druhou.
Každý přizná, že pošetile, ba zločinně si počíná armáda, která se necvičí ve zvládnutí všech druhů zbraní, všech bitevních prostředků a operačních metod, kterými disponuje nebo může disponovat nepřítel. To platí však o politice ještě více než o vojenství. V politice je možno ještě méně předvídat, který prostředek boje bude za těch nebo oněch budoucích okolností pro nás vhodný a prospěšný. Neovládáme-li všechny metody boje, může nás stihnout veliká — někdy dokonce rozhodující — porážka, jestliže na naší vůli nezávisící změny v postavení jiných tříd si vyžádají takové formy činnosti, které zvlášť slabě ovládáme. Ovládáme-li všechny operační metody, jistě zvítězíme, i když nám okolnosti nedovolí použít zbraně, která je pro nepřítele nejnebezpečnější, kterou mu můžeme nejrychleji zasadit smrtelné rány, neboť tlumočíme zájmy skutečně progresivní, opravdu revoluční třídy. Nezkušení revolucionáři často myslí, že legální prostředky boje jsou oportunistické, neboť buržoasie na tomto poli dělnictvo zvlášť často (nejvíce v „klidných“, nerevolučních dobách) klamala a balamutila, a že nelegální prostředky boje jsou revoluční. To však není správné. Věc se má tak, že oportunisty a zrádci dělnické třídy jsou strany a vůdcové, kteří nedovedou nebo nechtějí (neříkej: nemohu, říkej: nechci) používat nelegálních prostředků boje na př. za takové situace, jaká se utvořila za imperialistické války let 1914—19 i8, kdy buržoasie nejsvobodnějších demokratických zemí neslýchaně nestoudně a neomaleně klamala dělnictvo a zakazovala říkat pravdu o loupeživé povaze války. Avšak revolucionáři, kteří nedovedou spojovat nelegální formy boje se všemi formami legálními, jsou velmi špatnými revolucionáři. Není těžké být revolucionářem, když už revoluce vzplanula a rozpoutala se, když se přidává k revoluci kdekdo z pouhého nadšení, z módy, ba někdy z pohnutek kariéristických. Proletariát potom, po svém vítězství, musí vynaložit obrovské úsilí, ba přestát útrapy přímo mučednické, aby se „osvobodil‘‘ od takových také-revolucionářů. Mnohem nesnadnější — a mnohem cennější — je umět revolucionářem být, kdy ještě není podmínek pro přímý, otevřený, opravdu masový, opravdu revoluční boj, umět hájit zájmy revoluce (propagačně, agitačně i organisačně) v nerevolučních, ba často přímo reakčních institucích, za nerevoluční situace v masách, které nejsou s to hned pochopit nutnost revoluční akční metody. Umět najít, vypátrat a správně určit konkretní cestu nebo zvláštní obrat událostí, který přivede masy ke skutečnému, rozhodnému, poslednímu a velikému revolučnímu boji — toť hlavní úkol nynějšího komunismu v západní Evropě a v Americe.
Příklad: Anglie. Nemůžeme vědět — a nikdo nemůže předem říci — kdy tam vzplane skutečná proletářská revoluce a jaký podnět nejsilněji vzburcuje, podnítí a pobídne do boje velmi široké, nyní ještě spící masy. Proto musíme provádět veškeré své přípravy tak, abychom byli (jak rád říkával zesnulý Plechanov, dokud byl marxistou a revolucionářem) „okováni na všech čtyřech“. Možná, že k „průlomu povede“, „ledy prolomí“ parlamentní krise, možná, že to způsobí krise, která vyplyne z nemožně zamotaných koloniálních a imperialistických rozporů, které se stále choulostivěji utvářejí a vyhrocují; je možné i něco jiného atp. Nemluvíme o tom, jakým bojem bude rozhodnuto o osudu proletářské revoluce v Anglii (tato otázka nevzbuzuje u žádného komunisty pochyby, tato otázka je pro nás všechny vyřešena, vyřešena jasně), mluvíme o podnětu, který uvede dosud ještě spící proletářské masy do pohybu a přivede je až k revoluci. Nezapomeňme, že na příklad v buržoasní francouzské republice, v situaci, která byla mezinárodně i vnitropoliticky stokrát méně revoluční než situace nynější, postačil tak ‚ ‚neočekávaný“ a tak „nepatrný“ podnět, jakým byl jeden z nesčetných bezectných kousků reakční vojenské kliky (aféra Dreyfusova), aby byl lid doveden až k občanské válce!
Komunisté v Anglii musí neustále, neúnavně a neústupně využívat nejen parlamentních voleb, nýbrž i všech peripetií v irské, koloniální a světově imperialistické politice britské vlády, jakož i všech ostatních oborů, sfér a stránek společenského života, a pracovat všude ne v duchu II. Internacionály, nýbrž novým, komunistickým způsobem, v duchu III. Internacionály. Nemám kdy, ani dost místa, abych vylíčil metody „ruské“, „bolševické“ účasti v parlamentních volbách a v parlamentním boji, mohu však ujistit zahraniční komunisty, že se naprosto nepodobaly obvyklým západoevropským parlamentním kampaním. Z toho je často vyvozován závěr: „Nu, tak to bylo u vás v Rusku, u nás je však jiný parlamentarismus.“ To je závěr nesprávný. Komunisté, přívrženci III. Internacionály ve všech zemích, jsou tu přece proto, aby po všech stránkách, ve všech oborech života přetvořili starou socialistickou, tradeunionistickou, syndikalistickou, parlamentní práci v práci novou, komunistickou. Také při našich volbách se vždy vyskytovalo velmi a velmi mnoho zjevů oportunistických a čistě buržoasních, prospěchářských a šejdířsky-kapitalistických. Komunisté v západní Evropě a v Americe se musí učit, jak vybudovat nový, neobvyklý, neoportunistický, nekariéristický parlamentarismus: komunistická strana bude razit svá hesla, skuteční proletáři budou s pomocí neorganisované a zcela zdeptané chudiny rozhazovat a roznášet letáky, vyhledávat a obcházet dělnické byty, chaty venkovských proletářů a zapadlých rolníků (v Evropě je na štěstí mnohem méně venkovských a zapadlých koutů než u nás, a v Anglii je jich už docela málo), budou chodit do nejprostších lidových hospod, pronikat do spolků, společností a náhodných schůzí nejprostšího lidu, nebudou mluvit s lidem učeně (a mluvou příliš „parlamentní“), nesmějí se pachtit ani trochu po „sinekurách“ v parlamentě, nýbrž musí všude burcovat myšlenku odboje, získávat masy do hnutí, chytat buržoasii za slovo, využívat buržoasií vytvořeného aparátu, buržoasií vypsaných voleb, buržoasií vydaných provolání ke všemu lidu a seznamovat lid s bolševismem tak, jak to nikdy dříve (za panství buržoasie) nebylo možno mimo volební kampaň (nepřihlížíme-li ovšem k velikým stávkám, kdy týž aparát pro agitaci mezi veškerým lidem fungoval u nás ještě intensivněji). Provést to v západní Evropě a v Americe je velmi těžké, nesmírně těžké, je to však možno a nutno učinit, neboť bez námahy není vůbec možno řešit úkoly komunismu, je však třeba usilovat o řešení praktických úkolů, které jsou stále různější, stále úžeji souvisí se všemi obory společenského života a jejichž výsledkem je, že buržoasie je vytlačována z jednoho oboru za druhým, z jedné oblasti za druhou.
V téže Anglii je třeba zorganisovat rovněž novým způsobem (nikoli socialisticky, nýbrž komunisticky, nikoli reformisticky, nýbrž revolučně) propagační, agitační a organisační práci v armádě a mezi utiskovanými a neplnoprávnými národnostmi „vlastního“ státu (Irsko, kolonie). Neboť ve všech těchto oborech společenského života v epoše imperialismu vůbec a zejména nyní po válce, která zmučila národy a otevírá jim rychle oči, aby prohlédly (že desetimiliony lidí byly vyvražděny a mrzačeny jen proto, aby bylo rozhodnuto, kteří lupiči, zda angličtí nebo němečtí, budou plenit více zemí) — ve všech těchto oborech společenského života se zvlášť hojně hromadí hořlaviny a vzniká neobyčejně mnoho podnětů ke konfliktům, krisím a zostřování třídního boje. Nevíme a nemůžeme vědět, která jiskra — z oné nezměrné spousty jisker, které nyní srší odevšad ve všech zemích v důsledku hospodářské a politické světové krise — bude s to zažehnout požár, totiž zvlášť silně vzburcovat masy, a proto se musíme pustit se svými novými komunistickými zásadami do „zpracovávání“ všech možných polí činnosti, dokonce i těch nejzastaralejších, nejzatuchlejších a zdánlivě zcela beznadějných, neboť jinak nebudeme na výši úkolu, nebudeme všestranně připraveni, neovládneme všechny druhy zbraní, nepřipravíme se ani k vítězství nad buržoasií (která všechny stránky společenského života po měšťácku zorganisovala — a nyní také desorganisovala), ani k budoucí komunistické přestavbě celého života po tomto vítězství.
Po proletářské revoluci v Rusku a pro buržoasii a šosáky neočekávaných vítězstvích této revoluce v mezinárodním měřítku stal se teď celý svět jiným a také buržoasie se všude stala jinou. Je posedlá strachem z „bolševismu“, rozlícena na něj až k nepříčetnosti, a právě proto s jedné strany urychluje spád událostí, a s druhé strany se věnuje násilnému potlačení bolševismu, čímž oslabuje své posice na četných jiných polích činnosti. Obě tyto okolnosti musí komunisté všech pokročilých zemí mít při své taktice na zřeteli.
Když ruští kadeti a Kerenský rozpoutali zběsilé štvanice proti bolševikům — zejména od dubna r. 1917 a ještě více v červnu a v červenci r. 1917 — „přestřelili“. Miliony výtisků buržoasních novin, všemožným způsobem zatracujících bolševiky, pomohly masám utvořit si úsudek o bolševismu, ač nehledíc na noviny, celý veřejný život právě zásluhou „horlivosti“ buržoasie byl prostoupen diskusemi o bolševismu. Nyní v mezinárodním měřítku si milionáři všech zemí počínají tak, že jim musíme být z celého srdce vděčni. Štvou proti bolševismu stejně horlivě, jako štvali proti němu Kerenský a spol.; taktéž při tom „přestřelují“ a taktéž nám pomáhají jako Kerenský. Jestliže francouzská buržoasie činí z bolševismu ústřední bod své volební agitace a předhazuje poměrně umírněným nebo kolísajícím socialistům bolševismus, jestliže americká buržoasie úplně ztratila hlavu a zavírá tisíce a tisíce lidí pro podezření z bolševismu a rozšiřujíc všude zprávy o bolševických spiknutích, vytváří atmosféru paniky, jestliže „nejsolidnější“ buržoasie na světě, buržoasie anglická, přes veškerý svůj důvtip a všechny své zkušenosti dělá nehorázné pošetilosti, zakládá penězi oplývající „spolky k boji proti bolševismu“, vydává speciální literaturu o bolševismu a kromě toho si najímá k boji proti bolševismu další učence, agitátory a pátery, musíme vyslovit pánům kapitalistům své uznání a svůj dík. Pracují pro nás. Pomáhají nám vzbudit zájem v masách o podstatu a význam bolševismu. A nemohou si jinak počínat, neboť „umlčet“, potlačit bolševismus se jim už nepodařilo.
Zároveň však buržoasie vidí téměř jen jednu stránku bolševismu: povstání, násilí a teror; proto se snaží připravit zejména k odporu a k boji na tomto poli. Je možné, že v jednotlivých případech v jednotlivých zemích, na tu nebo onu krátkou dobu, se jí to podaří: s takovou možností je třeba počítat a také není pro nás nic hrozného v tom, podaří-li se jí to. Komunismus „raší“ doslova ze všech složek společenského života, jeho výhonky jsou absolutně všude, „nákaza“ (máme-li použít výrazu oblíbeného buržoasií a buržoasní policií, a přirovnání, které se jim „nejlépe zamlouvá“) pronikla do organismu velmi pevně a zasáhla zúplna celý organismus. Je-li zvlášť pečlivě „ucpáno“ jedno její zřídlo, „nákaza‘‘ se provalí na místě jiném, někdy nejneočekávanějším. Život prosadí své. Nechť buržoasie běsní, nechť zuří do nepříčetnosti, přestřeluje, vyvádí hlouposti, předem se mstí bolševikům a snaží se vyvraždit (v Indii, v Maďarsku, v Německu atd.) další sta, tisíce a statisíce zítřejších nebo včerejších bolševiků: jednajíc tak, počíná si buržoasie jako všechny třídy, odsouzené historií k zániku. Komunisté si musí být vědomi, že budoucnost rozhodně patří jim, a proto můžeme (a musíme) spojovat ohromné nadšení ve velikém revolučním boji s nejobjektivnějším a nejstřízlivějším hodnocením zběsilých záchvatů buržoasie. Ruská revoluce byla bestiálně poražena roku 1905; ruští bolševici byli poraženi v červenci roku 1917; rafinovanými provokacemi a obratnými manévry Scheidemanna a Noskeho, kteří se spolčili s buržoasií a monarchistickými generály, bylo vyvražděno přes 15.000 německých komunistů; ve Finsku a v Maďarsku řádí bílý teror. Avšak ve všech případech a ve všech zemích se komunismus zoceluje a sílí; zapustil kořeny tak hluboko, že pronásledování ho neochromuje a nevysiluje, nýbrž posiluje. Abychom šli k vítězství jistěji a pevněji, chybí nám jen jedno: aby si všichni komunisté všech zemí všude zcela jasně a plně uvědomili, že musí být ve své taktice maximálně pružní. Výborně sílícímu komunismu chybí nyní, zejména v pokročilých zemích, toto poznání a umění uplatnit je v praxi.
Užitečným poučením by mohl (a měl) být osud, který stihl tak nadmíru učené marxisty a socialismu oddané vůdce II. Internacionály, jako Kautského, Otto Bauera a jiné. Ti dobře věděli, že taktika musí být pružná, učili sebe a učili jiné Marxově dialektice (a mnohé z toho, co v tomto směru vykonali, navždy zůstane cenným přínosem socialistické literatury), avšak při uplatnění této dialektiky se dopustili takové chyby, nebo se ukázali v praxi takovými nedialektiky, lidmi tak neschopnými posoudit rychlou změnu formy a uvážit, že staré formy se rychle naplnily novým obsahem, že jejich osud není o mnoho záviděníhodnější než osud Hyndmanův, Guesdův a Plechanovův.
Hlavní příčina jejich bankrotu tkvěla v tom, že se ‚ ‚zakoukali“ do jedné určité formy růstu dělnického hnutí a socialismu, zapomněli na její jednostrannost, nechtěli vidět příkrý zlom, který se stal nezbytným v důsledku objektivních podmínek, a nepřestávali omílat elementární, nazpaměť naučené a na první pohled nesporné pravdy: tři je více než dvě. Avšak politika se podobá spíše algebře než aritmetice, a ještě více vyšší matematice. Ve skutečnosti se všechny staré formy socialistického hnutí naplnily novým obsahem, a před číslicemi se proto objevilo nové znaménko „minus“, avšak naši mudrci umíněně nepřestávali (a nepřestávají) namlouvat sobě i jiným, že „minus tři“ je více než „minus dvě“.
Je třeba se postarat, aby se s komunisty neopakovala táž chyba, jenže s druhého konce, či lépe řečeno, aby byla co nejrychleji napravena a rychleji, pro organismus bezbolestněji vyléčena táž chyba, které se, jenže s druhého konce, dopouštějí „leví“ komunisté. Nejen pravé, i levé doktrinářství je chybou. Ovšem, chyba levého doktrinářství v komunismu je nyní mnohem méně nebezpečná a méně významná než chyba doktrinářství pravého (tj. sociálšovinismu a kautskyánství). To je však jen proto, že levý komunismus je směr zcela mladý, právě se rodící. Jen proto může být tato choroba za jistých okolností snadno vyléčena a je nutno přikročit k jejímu vyléčení s největší energií.
Staré formy praskly, neboť se ukázalo, že jejich nový obsah — obsah protiproletářský a reakční — nabyl nadměrného objemu. Obsah naší práce (za sovětskou moc, za diktaturu proletariátu) je nyní s hlediska rozvoje mezinárodního komunismu tak pevný, tak působivý a tak velkorysý, že se může a musí uplatnit v kterékoli formě, ve formě nové i staré, že může a musí přetvořit, zvládnout a podřídit si všechny formy nejen nové, nýbrž i staré, nikoli proto, aby se se starým smířil, nýbrž proto, aby dovedl všechny možné, nové i staré formy dát do služeb plného a konečného, rozhodného a nezměnitelného vítězství komunismu.
Komunisté musí napnout všechny síly, aby uvedli dělnické hnutí a společenský vývoj na nejpřímější a nejrychlejší cestu k vítězství sovětské moci a diktatury proletariátu na celém světě. To je nesporná pravda. Postačí však učinit malý krůček dále — zdánlivě krok stejným směrem — a pravda se zvrátí v chybu. Stačí říci, co říkají němečtí a angličtí leví komunisté, že za správnou pokládáme jen jednu, jen přímou cestu, že nepřipouštíme lavírování, dohodování se a kompromisy, a už to bude chyba, která je s to přinést, zčásti už přinesla a přináší, velmi vážnou škodu komunismu. Pravé doktrinářství ulpělo na pouhých starých formách a nadobro zbankrotovalo, neboť nepostřehlo nový obsah. Levé doktrinářství ulpívá na bezvýhradném odmítání určitých starých forem a nepozoruje, že nový obsah si razí cestu všemi možnými formami, že naší povinností jako komunistů je ovládnout všechny formy, naučit se co nejrychleji doplňovat jednu formu druhou, nahrazovat jednu druhou, přizpůsobovat svou taktiku ke každé takové záměně, která byla způsobena nikoli naší třídou nebo naším přičiněním.
Světová revoluce byla popohnána a urychlena hrůzami, ohavnostmi a ničemnostmi světové imperialistické války a beznadějností situace, kterou tato válka vytvořila, tak mocně — tato revoluce se rozrůstá do šířky i do hloubky tak výjimečně rychle, oplývajíc: tak velkolepým bohatstvím střídajících se forem, vyvracejíc v praxi jakékoli doktrinářství tak názorně, že můžeme plným právem doufat v rychlé a úplné vyléčení mezinárodního komunistického hnutí z dětské nemoci „levého“ komunismu.
27. dubna 1920.