V. I. Lenin: Proletářská revoluce a renegát Kautský
říjen – listopad 1918

BURŽOASNÍ A PROLETÁŘSKÁ DEMOKRACIE

S otázkou, kterou Kautský tak bohapustě zamotal, je to ve skutečnosti takto:

Netropíme-li si posměch ze zdravého lidského rozumu a dějin, je jasné, že nelze mluvit o „čisté demokracii“, dokud existují různé třídy, nýbrž jen o třídní demokracii. (Mimochodem řečeno, „čistá demokracie“ je nejen ignorantská fráze, prozrazující nepochopení třídního boje i podstaty státu, nýbrž též trojnásob prázdná fráze, neboť v komunistické společnosti demokracie, přetvářejíc se a přeměňujíc ve zvyk, bude odumírat, nebude však nikdy „čistou“ demokracií.)

„Čistá demokracie“ je lživá fráze liberála, ohlupujícího dělníky. Dějiny znají buržoasní demokracii, která vystřídala feudalismus, a proletářskou demokracii, jež vystřídá demokracii buržoasní.

Věnuje-li Kautský bezmála několik desítek stran tornu, aby „dokázal“, že buržoasní demokracie je v porovnání se středověkem progresivní, že proletariát musí této demokracie bezpodmínečně využít v boji proti buržoasii, je to právě liberální žvanění, ohlupující dělníky. Nejen ve vzdělaném Německu, nýbrž i v nevzdělaném Rusku je to truismus. Kautský prostě hází dělníkům „vědecký“ písek do očí, když vypravuje s vážnou tváří o Weitlingovi, o jesuitech v Paraguayi a o mnoha jiných věcech, aby obešel b u r ž o a s n í podstatu novodobé, tj. kapitalistické demokracie.

Kautský přejímá z marxismu to, co je přijatelné pro liberály, pro buržoasii (kritiku středověku, progresivní historická úloha kapitalismu vůbec a kapitalistické demokracie zvláště), a vyklešťuje, zamlčuje a zatušovává v marxismu to, co je pro buržoasii nepřijatelné (revoluční násilí proletariátu proti buržoasii k jejímu zničení). Proto také Kautský, ať je jeho subjektivní přesvědčení jakékoliv, je, jak se ukazuje, v důsledku svého objektivního postavení nevyhnutelně lokajem buržoasie.

Buržoasní demokracie, která je velkým historickým pokrokem v porovnání se středověkem, zůstane vždy — a za kapitalismu musí zůstat — demokracií omezenou, okleštěnou, falešnou, licoměrnou, rájem pro boháče, nástrahou a podvodem pro vykořisťované, pro chudé. Tuto pravdu, tvořící nejpodstatnější součást marxistického učení, „marxista“ Kautský nepochopil. V této — podstatné — otázce dělá Kautský buržoasii „úsluhy“, místo aby vědecky kritisoval podmínky, které činí z jakékoli buržoasní demokracie demokracii pro boháče.

Veleučenému panu Kautskému připomeneme nejprve Marxovy a Engelsovy theoretické poučky, na které náš bifloun hanebně „zapomněl“ (aby vyhověl buržoasii), a potom vyložíme věc co možná nejpopulárněji.

Nejen antický a feudální, nýbrž i „moderní representativní stát je nástrojem vykořisťování námezdní práce kapitálem“ (Engels ve svém díle o státě[7]). „Jelikož stát je jen přechodným zřízením, kterého musíme použít v boji, v revoluci, k násilnému potlačení nepřátel, je čirý nesmysl mluvit o ‚svobodném lidovém státě‘: pokud proletariát ještě potřebuje stát, potřebuje ho nikoliv v zájmu svobody, nýbrž aby potlačil své nepřátele; a jakmile je možno mluvit o svobodě, stát jako takový přestává existovat“ (Engels v dopise Bebelovi z 28. III. 1875). „Ve skutečnosti však stát není nic jiného než mašinerie k potlačování jedné třídy druhou, a to v demokratické republice stejně jako v monarchii“ (Engels v předmluvě k Marxově „Občanské válce“). „Všeobecné hlasovací právo je tedy měřítkem vyspělosti dělnické třídy. Více v dnešním státě přinést nemůže a nikdy nepřinese“ (Engels ve svém spise o státě). Pan Kautský neobyčejně nudně přežvykuje první část této poučky, tu, která je pro buržoasii přijatelná. Avšak druhou část, kterou jsme podtrhli a která je pro buržoasii nepřijatelná, renegát Kautský zamlčuje!

„Komuna měla být nikoliv parlamentní, nýbrž pracující korporací, zákonodárnou i výkonnou zároveň... Místo toho, aby se jednou za tři nebo za šest let rozhodovalo, kdo z panující třídy má v parlamentě lid zastupovat a utlačovat (ver-und zertreten), mělo všeobecné hlasovací právo sloužit lidu, organisovanému v komuny, k tomu, aby vyhledával pro svůj podnik dělníky, dozorce a účetní, tak jako individuální hlasovací právo slouží témuž účelu každého jiného zaměstnavatele.“ (Marx ve spise o Pařížské komuně „Občanská válka ve Francii“.)

Každá z těchto pouček, které veleučený pan Kautský velmi dobře zná, je pro něj políčkem do tváře a odhaluje celé jeho renegátství. V celé brožuře Kautského není stopy, že by tyto pravdy chápal. Celý obsah jeho brožury je zesměšněním marxismu!

Všimněte si základních zákonů novodobých států, všimněte si, jak jsou tyto státy spravovány, všimněte si svobody shromažďovací nebo tiskové, všimněte si „rovnosti občanů před zákonem“ — a na každém kroku spatříte každému poctivému a třídně uvědomělému dělníkovi dobře známé pokrytectví buržoasní demokracie. Není jediného, i sebedemokratičtějšího státu, kde by ústavy neobsahovaly zadní dvířka nebo výhrady, zajišťující buržoasii možnost použít vojsk proti dělníkům, vyhlásit stanné právo atp. „v případě porušení pořádku“ — ve skutečnosti tehdy, když vykořisťovaná třída „poruší“ své otroctví a pokouší se nejednat otrocky. Kautský nestoudně zkrašluje buržoasní demokracii, když na př. přechází mlčením postup i nejdemokratičtějších a nejrepublikánštějších měšťáků v Americe nebo ve Švýcarsku proti stávkujícím dělníkům.

Ó, o tomhle mudřec a učenec Kautský mlčí! Tento vědátor a politik nechápe, že mlčet o tom je podlost. Vypráví raději dělníkům pohádky pro děti, na příklad, že demokracie znamená „ochranu menšiny“. Neuvěřitelné, ale fakt! Léta páně 1918 v pátém roce světového imperialistického masakru a zardoušení internacionalistických menšin (tj. těch, které nezradily podle socialismus jako Renaudelové a Longuetové, Scheidemannové a Kautští, Hendersonové a Webbové atp.) ve všech „demokraciích světa“, učený pan Kautský slaďounkým, přesladkým hlasem opěvuje „ochranu menšiny“. Komu je libo, nechť si to přečte na 15. straně jeho brožuzy. A na 16. stránce vám toto učené individuum povykládá o whigách a toryech v XVIII. století v Anglii!

Jaká sečtělost! Jaké rafinované přisluhování buržoasii! Jaká civilisovaná manýra ohýbat hřbet před kapitalisty a lízat jim paty. Kdybych byl Kruppem nebo Scheidemannem, Clemenceauem nebo Renaudelem, platil bych panu Kautskému miliony, odměňoval bych ho jidášskými polibky, vynášel bych jej před dělníky, doporučoval bych „jednotu socialismu“ s tak „ctihodnými“ lidmi, jako je Kautský. Psát brožury proti diktatuře proletariátu, vyprávět o whigách a toryech v XVIII. století v Anglii, ujišťovat, že demokracie znamená „ochranu menšiny“, a mlčet o násilnostech proti internacionalistům v „demokratické“ republice americké — cožpak to nejsou lokajské úsluhy buržoasii?

Učený pan Kautský „zapomněl“ — asi náhodou — na „maličkost“: na to, že vládnoucí strana buržoasní demokracie poskytuje ochranu menšiny pouze druhé buržoasní straně, kdežto proletariátu se v každé vážné, důležité a základní otázce dostává místo „ochrany menšiny“ stanného práva nebo násilností. Čím vyspělejší je demokracie, tím blíže má při každé hluboké politické roztržce, nebezpečné pro buržoasii, k násilnostem nebo občanské válce. Tento „zákon“ buržoasní demokracie by učený pan Kautský mohl zjistit na Dreyfusově procesu[8] v republikánské Francii, na lynchování černochů a internacionalistů v demokratické republice americké, na příkladě Irska a Ulsteru v demokratické Anglii, na persekuci bolševiků a na pořádání pogromů proti nim v dubnu 1917 v demokratické republice ruské. Úmyslně volím příklady nejen z doby válečné, nýbrž i z doby před válkou, z doby míru. Nasládlý pan Kautský ráčí zavírat oči před těmito skutečnostmi XX. století, zato však vypráví dělníkům obdivuhodně nové, pozoruhodně zajímavé, neobyčejně poučné a neuvěřitelně důležité věci o whigách a toryech v XVIII. století.

Vezměte buržoasní parlament. Lze si představit, že vědátor Kautský nikdy neslyšel, jak si bursa a bankéři tím více podrobují buržoasní parlamenty, čím vyvinutější je demokracie? Z toho nevyplývá, že nemá být využíváno buržoasního parlamentarismu (bolševici ho využili tak úspěšně jako snad žádná jiná strana na světě, neboť v letech 1912—1914 jsme dobyli ve IV. dumě celé dělnické kurie). Z toho však vyplývá, že jedině liberál může zapomínat na dějinnou ohraničenost a podmíněnost buržoasního parlamentarismu, jako na to zapomíná Kautský. I v nejdemokratičtějším buržoasním státu narážejí utiskované masy na každém kroku na nehorázný rozpor mezi formální rovností, kterou „demokracie“ kapitalistů hlásá, a mezi nesčetnými faktickými okleštěními a omezeními, která činí z proletářů námezdní otroky. Právě tento rozpor otevírá masám oči na prohnilost, prolhanost a licoměrnost kapitalismu. Agitátoři a propagátoři socialismu neustále odhalují masám právě tento rozpor, aby je připravili k revoluci! A když éra revolucí nastala, obrátil se k ní Kautský zády a začal opěvovat krásy umírající buržoasní demokracie.

Proletářská demokracie, jejíž jednou formou je sovětská moc, přinesla dosud na světě nevídané rozvinutí a rozšíření demokracie právě pro ohromnou většinu obyvatelstva, pro vykořisťované t pracující masy. Napsat celou knížku o demokracii, jako to udělal Kautský, jenž mluví na dvou stránkách o diktatuře a na několika desítkách stran o „čisté demokracii“ — a nepostřehnout to, znamená převrátit věc liberalisticky nadobro.

Vezměte zahraniční politiku. Ani v jedné, i v nejdemokratičtější buržoasní zemi se nedělá nic otevřeně. Všude jsou masy klamány; v demokratické Francii, ve Švýcarsku, v Americe, i v Anglii stokrát víc a rafinovaněji než v jiných zemích. Sovětská moc strhla revoluční rukou se zahraniční politiky příkrov tajemství. To Kautský nepostřehl, o tom mlčí, ačkoliv v epoše loupežných válek a tajných smluv o „rozdělení sfér vlivu“ (tj. o rozdělení světa kapitalistickými lupiči) to má kardinální význam, neboť na tom závisí otázka míru, otázka života a smrti desetimilionů lidí.

Vezměte státní zřízení. Kautský se chytá „maličkosti“, dokonce i toho, že volby jsou „nepřímé“ (v sovětské ústavě), ale podstatu věci nevidí. Třídní podstatu státního aparátu, státní mašinerie nepostřehuje. V buržoasní demokracii odstrkují kapitalisté masy od účasti ve správě, od svobody shromažďovací, tiskové atd. tisícerými úskoky — tím obratnějšími a působivějšími, čím vyvinutější je „čistá‘‘ demokracie. Sovětská moc první na světě (přesně řečeno druhá, jelikož totéž začala dělat Pařížská komuna) přibírá masy, a to vykořisťované masy, ke správě. Pracujícím masám je tisícerými překážkami znemožňována účast v buržoasním parlamentě (který nikdy neřeší nejvážnější otázky v buržoasní demokracii: o těch rozhoduje bursa a banky) a dělníci velmi dobře vědí a cítí, vidí a vyciťují, že buržoasní parlament je cizí zřízení, nástroj k potlačování proletářů buržoasií, instituce nepřátelské třídy, vykořisťovatelské menšiny.

Sověty jsou bezprostřední organisací pracujících a vykořisťovaných mas samých; usnadňují jim, aby samy budovaly stát a všestranné, jak jen možno, jej spravovaly. Právě předvoj pracujícího a vykořisťovaného lidu, městský proletariát, nabývá při tom té výhody, že je velikými podniky nejlépe sjednocen: tam nejsnáze může volit a kontrolovat volby. Sovětská organisace samočinně usnadňuje sjednocení všech pracujících a vykořisťovaných mas kolem jejich předvoje, proletariátu. Starý buržoasní aparát — úřednictvo, výsady bohatství, buržoasního vzdělání, konexí a pod. (tyto skutečné výsady jsou tím rozmanitější, čím vyvinutější je buržoasní demokracie) — to všechno za sovětské organisace odpadá. Svoboda tisku přestává být pokrytectvím, neboť tiskárny a papír jsou buržoasii odebrány. Stejně je tomu s nejlepšími budovami, paláci, vilami a domy statkářů. Sovětská moc rázem odňala vykořisťovatelům tisíce a tisíce těchto nejlepších budov a tím učinila shromažďovací právo mas milionkrát „demokratičtějším‘‘ — ono shromažďovací právo, bez něhož je demokracie klamem. Nepřímé volby do nelokálních, vyšších sovětů usnadňují svolávání sjezdů sovětů, činí veškerý aparát méně nákladným, hybnějším a pro dělníky i rolníky dostupnějším v době, kdy puls života rychle bije a kdy je třeba, aby bylo lze velmi rychle odvolat místního zástupce nebo jej poslat na všeobecný sjezd sovětů.

Proletářská demokracie je milionkrát demokratičtější než kterákoliv buržoasní demokracie; vláda sovětů je milionkrát demokratičtější než nejdemokratičtější buržoasní republika.

Nepostřehnout to mohl buď jen vědomý sluha buržoasie, nebo člověk politicky naprosto mrtvý, který pro zaprášené buržoasní knihy nevidí skutečný život, člověk, který je veskrze prodchnut buržoasně demokratickými předsudky, a proto se objektivně stává lokajem buržoasie.

Nepostřehnout to mohl jedině člověk, jenž je neschopen vytyčit otázku s hlediska utiskovaných tříd.

Je snad na světě mezi nejdemokratičtějšími buržoasními zeměmi alespoň jedna země, v které by průměrný, prostý dělník, průměrný, prostý zemědělský dělník nebo venkovský poloproletář vůbec (tj. příslušník utiskované masy, obrovské většiny obyvatelstva) požíval alespoň přibližně takové svobody k pořádání schůzí v nejlepších budovách, takové svobody, aby měl k vyjádření svých tužeb a k obhajobě svých zájmů největší tiskárny a nejlepší sklady papíru, takové svobody, aby mohl posílat k řízení státu a k „zařizování“ státu lidi své třídy, jako je tomu v Sovětském Rusku?

Bylo by směšné i samo pomyšlení, že by pan Kautský mohl v kterékoliv zemi najít aspoň jednoho dělníka z tisíce informovaných průmyslových a zemědělských dělníků, který by nevěděl, jak odpovědět na tuto otázku. Dělníci celého světa, kteří se z buržoasních novin dovídají zlomky přiznané pravdy, instinktivně sympatisují se Sovětskou republikou právě proto, že v ní vidí proletářskou demokracii, demokracii pro chudé, a nikoliv demokracii pro boháče, jakou je ve skutečnosti každá, i ta nejlepší buržoasní demokracie.

Námi vládnou (a náš stát „budují“) buržoasní úředníci, buržoasní poslanci, buržoasní soudci. To je prostá, samozřejmá a nesporná pravda, kterou znají ze své životní zkušenosti, kterou si uvědomují a vyciťují každodenně deseti a stamiliony příslušníků utiskovaných tříd ve všech buržoasních zemích, i v zemích nejdemokratičtějších.

V Rusku byl však úřednický aparát úplně rozbit, nebyl z něho ponechán kámen na kameni, všichni bývalí soudci byli vyhnáni, buržoasní parlament byl rozehnán — a právě dělníkům a rolníkům byl dán mnohem dostupnější zastupitelský orgán, j e j i ch sověty nahradily úředníky, čili j e j i ch sověty byly dosazeny nad úředníky, j e j i ch sověty byly pověřeny volit soudce. Už jen tento fakt stačí, aby se všechny utiskované třídy vyslovily pro sovětskou moc, tj. pro danou formu diktatury proletariátu, která je milionkrát demokratičtější než nejdemokratičtější buržoasní republika.

Kautský nechápe tuto pravdu, srozumitelnou a zřejmou každému dělníkovi, neboť „zapomněl“, „odnaučil se“ ptát: demokracie p r o  k t e r o u  t ř í d u? Uvažuje s hlediska „čisté“ (t. j. beztřídní?, nebo mimotřídní?) demokracie. Argumentuje jako Shylock[9]: „libra masa“ a dost. Rovnost všech občanů — jinak není demokracie.

Je třeba se učeného Kautského, „marxisty“ a „socialisty“ Kautského zeptat:
Může být rovnost mezi vykořisťovaným a vykořisťovatelem? Je to úžasné, je to neuvěřitelné, že je nutno klást takovou otázku při posuzování knihy ideového vůdce II. Internacionály. Ale „když ses dal na vojnu, musíš bojovat!“ Dal ses do psaní o Kautském, tedy vysvětli vědátorovi, proč nemůže být rovnost mezi vykořisťovatelem a vykořisťovaným.

__________________________________

Poznámky:

[7] B. Engels: „Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu.“ (Pozn.překl. čes. originálu)

[8] Dreyfus — důstojník francouzského generálního štábu — žid, odsouzený r. 1894 vojenským soudem k doživotnímu žaláři na podkladě zjevně falešného obvinění z velezrady. Socialisté a pokrokové měšťácké demokratické živly ve Francii vyvolaly kampaň za revisi Dreyfusova případu pod heslem „pro nebo proti revisi“; ve skutečnosti probíhal tak boj mezi stoupenci republiky a monarchie. Pod tlakem veřejného mínění a v důsledku dlouhotrvajícího a úporného boje byl pak Dreyfus osvobozen a rehabilitován. (Pozn.překl. čes. originálu)

[9] Shylock — typ lichváře ze Shakespearova dramatu „Kupec Benátský“. (Pozn.překl. čes. originálu)

 

Zpět na obsah