Marxistický internetový archiv - Česká sekce
V. I. Lenin: Proletářská revoluce a renegát Kautský
říjen – listopad 1918
Příloha I
THESE O ÚSTAVODÁRNÉM SHROMÁŽDĚNÍ[36]
Příloha II
NOVÁ VANDERVELDOVA KNIHA O STÁTU
Teprve po přečtení spisu Kautského jsem prolistoval Vanderveldovu knihu „Socialismus proti státu‘‘ (Paříž 1918). Mimoděk se vnucuje srovnání obou těchto knih. Kautský je ideovým vůdcem II. Internacionály (1889—1914), Vandervelde je jako předseda Mezinárodního socialistického byra jejím formálním představitelem. Oba zosobňují úplný bankrot II. Internacionály, oba „šikovně‘‘ ‚ s veškerou obratností zkušených novinářů zastírají marxistickými frázemi tento bankrot, svůj vlastní krach a přechod na stranu buržoasie. Jeden nám zvlášť názorně předvádí to, co je typické na německém těžkopádném, theoretisujícím oportunismu, hrubě falšujícím marxismus tím, že z něho vymycuje to, co je pro buržoasii nepřijatelné. Druhý je typický pro románskou — do jisté míry lze říci : západoevropskou (t. j. na západ od Německa) — odrůdu převládajícího oportunismu, pružnější, méně těžkopádnou a rafinovaněji falšující marxismus podle téže základní metody.
Oba od základu znetvořují jak Marxovo učení o státu, tak i jeho učení o diktatuře proletariátu. Přitom se Vandervelde zabývá více otázkou prvou a Kautský druhou. Oba smazávají nejvýš těsnou a nerozlučnou spojitost obou otázek. Slovy jsou oba revolucionáři a marxisté, ve skutečnosti však renegáti, kteří vynakládají všecky síly, aby se řečňováním zbyli revoluce. U obou není stopy po tom, co skrz naskrz prostupuje všechna Marxova a Engelsova díla, čím se ve skutečnosti liší socialismus od jeho buržoasní karikatury, a to: objasnění úkolů revoluce na rozdíl od úkolů reformy, objasnění revoluční taktiky na rozdíl od taktiky reformistické, objasnění role proletariátu při zničení soustavy nebo zřízení, řádu námezdního otroctví na rozdíl od role proletariátu „velmocí“, kterému se dostává od buržoasie drobtů jejích imperialistických nadzisků a její mimořádné kořisti.
K potvrzení tohoto posudku uvedeme několik nejpodstatnějších Vanderveldových výroků.
Jako Kautský, tak i Vandervelde cituje Marxe a Engelse neobyčejně horlivě. Jako Kautský cituje z Marxe a Engelse všechno možné, jenom ne to, co je pro buržoasii naprosto nepřijatelné, co odlišuje revolucionáře od reformisty. O dobytí politické moci proletariátem cituje všecko možné, neboť to je již praxí uvedeno do výhradně parlamentního rámce. O tom, že Marx a Engels po zkušenostech Komuny shledali nutným doplnit místy zastaralý „Komunistický manifest“ objasněním zásady, že dělnická třída nesmí prostě převzít hotovou státní mašinerii, nýbrž že ji mu rozbít — o tom ani slůvka! Vandervelde stejně jako Kautský, přímo jako by si to byli řekli, přecházejí naprostým mlčením práv to, co je ve zkušenostech proletářské revoluce nejpodstatnější, právě to, co odlišuje revoluci proletariátu od reforem buržoasie.
Jako Kautský, tak i Vandervelde mluví o diktatuře proletariát jen proto, aby se jí zbyl. Kautský to provedl pomocí hrubého falšování. Vandervelde dělá totéž poněkud rafinovaněji. V příslušné kapitole, ve 4. kapitole o „dobytí politické moci proletariátem“, věnuje oddíl b) otázce „kolektivní diktatury proletariátu“, „cituje“ Marxe a Engelse (opakuji: vynechává právě to, co se týká nejdůležitějšího, totiž rozbití staré, buržoasně-demokratické státní mašinerie) a dovozuje:
...„V socialistických kruzích si obyčejně představují sociální revoluci takto: nová komuna, tentokráte vítězící, a nikoli v jednom místě, nýbrž v hlavních střediscích kapitalistického světa.
Hypothesa; ale hypothesa, která není ani dost málo nepravděpodobná v době, kdy již počíná být zřejmé, že poválečné období v mnohých zemích přinese neslýchané antagonismy tříd a sociální křeče.
Dokazuje-li však nezdar Pařížské komuny něco — nemluvíc už o nesnázích ruské revoluce — je to právě nemožnost skoncovat s kapitalistickým řádem dříve, dokud se proletariát dostatečně nepřipraví k využití moci, která by se mohla shodou okolností octnout v jeho rukou“ (str. 73).
A o podstatě věci už zhola nic!
Tady je máte, vůdce a představitele II. Internacionály! R. 1912 podpisují basilejský manifest, kde se přímo mluví o spojitost právě té války, která roku 1914 vzplanula, s proletářskou revoluci a přímo touto revolucí hrozí. Když však válka vzplanula a vznikla revoluční situace, počínají se tito Kautští a Vanderveldové řečňováním přenášet přes revoluci. Jen se podívejte: revoluce typ Komuny je jen nepravděpodobnou hypothesou! To se plně rovná úvaze Kautského o eventuální úloze sovětů v Evropě.
Tak však přece uvažuje jakýkoliv vzdělaný liberál, jenž bezpochyby nyní uzná, že nová komuna „není nepravděpodobná“, že sověty očekává veliká úloha atp. Proletářský revolucionář se Iiší od liberála tím, že jako theoretik analysuje význam Komuny a sovětů právě jako státu nového typu. Vandervelde zamlčuje všecko, co o tom Marx a Engels podrobně vykládají při analyse zkušeností Komuny.
Marxista jako praktik, jako politik by musil vysvětlit, že dnes jedině zrádci socialismu by se mohli vzdát úkolu objasňovat nutnost proletářské revoluce (typu Komuny, typu sovětů, nebo, řekněme, nějakého jiného typu), objasňovat nutnost přípravy k této revoluci, propagovat revoluci mezi masami, vyvracet maloburžoasní předsudky proti revoluci atd.
Nic takového nedělá ani Kautský, ani Vandervelde, a to právě proto, že sami jsou zrádci socialismu, kteří si chtějí mezi dělnictvem udržet reputaci socialistů a marxistů.
Vezměte theoretické pojetí otázky.
Stát i v demokratické republice není nic jiného než mašinerie jedné třídy k potlačování třídy druhé. Tuto pravdu Kautský zná, uznává a sdílí — ale… ale vyhýbá se nejzákladnější otázce, otázce, kterou vlastně třídu musí proletariát potlačovat, proč a jakými prostředky tak musí činit, až vydobude proletářský stát.
Vandervelde ví, uznává, sdílí a cituje tuto základní poučku marxismu (str. 72 jeho knihy), ale… ale neříká slůvka o „nepříjemném“ (pro pány kapitalisty) thematu o potlačení odporu vykořisťovatelů!!
Jako Kautský, i Vandervelde se tomuto „nepříjemnému“ thematu naprosto vyhnul. V tom také tkví jejich renegátství.
Jako Kautský, i Vandervelde je velkým mistrem v podvrhování dialektiky eklekticismem. Na jedné straně nelze nepřiznat, na druhé straně nutno přiznat. Na jedné straně lze státem rozumět „souhrn národa‘‘ (viz Littréův slovník — učené dílo, jen co je pravda — str. 87 u Vandervelda), na druhé straně je státem možno rozumět „vládu“ (tamtéž). Vandervelde cituje tuto učenou banálnost, schvaluje ji a staví vedle citátů z Marxe.
„Marxistický význam slova ‚stát‘ se liší od obvyklého významu tohoto slova“ — píše Vandervelde. Proto jsou možná „nedorozumění“. „Stát u Marxe a Engelse není státem v širokém slova smyslu, není to stát jako řídící orgán, jako představitel obecných zájmů společnosti (intêrets généraux de la société). Je to stát jako moc, jako orgán autority, jako nástroj panství jedné třídy nad druhou“ (str. 75—76 u Vandervelde).
O zničení státu mluví Marx a Engels pouze v druhém smyslu… „Příliš absolutní tvrzení jsou riskantní, neboť se mohou ukázat nepřesnými. Mezi státem kapitalistů, založeným na panství výhradně jedné třídy, a mezi státem proletářským, sledujícím cíl odstranění tříd, je mnoho přechodných stupňů“ (str. 156).
Tady máte Vanderveldovu „manýru“, která se jen trošičku liši od manýry Kautského, ale v podstatě se s ní shoduje. Dialektika popírá absolutní pravdy, objasňujíc střídání protikladů a význam krisí v dějinách. Eklektik nepřipouští „příliš absolutní“ tvrzení, aby mohl propašovat své šosácké, filistrovské přání nahradit revoluci „přechodnými stupni“.
O tom, že přechodným stupněm mezi státem jako orgáne panství kapitalistické třídy a mezi státem jako orgánem panství proletariátu je právě revoluce, která tkví ve svržení buržoasie a v zbourání, rozbití její státní mašinerie, o tom Kautští a Vanderveldové mlčí.
To, že diktatura buržoasie musí být vystřídána diktaturou jedné třídy, proletariátu, že po „přechodných stupních“ revoluce budou následovat „přechodné stupně“ ponenáhlého odumírání proletářského státu, Kautští a Vanderveldové zatušovávají.
V tom právě tkví jejich politické renegátství.
V tom právě tkví, po stránce theoretické a filosofické, podvržení dialektiky eklekticismem a sofistikou. Dialektika je konkretní a revoluční, činí rozdíl mezi „přechodem“ od diktatury jedné třídy k diktatuře druhé třídy a mezi „přechodem“ od demokratického proletářského státu k nestátu (,‚odumírání státu“). Eklektika a sofistika Kautských a Vanderveldů pro radost buržoasie smazává vše konkretní a přesné v třídním boji, a to tím, že nastrkuje všeobecný pojem „přechodu“, pojem, kterým je možno zastřít zřeknutí revoluce (a to také devět desetin oficiálních sociálních demokratů naší epochy skutečně dělá)!
Vandervelde je jako eklektik a sofista mazanější a rafinovanější než Kautský, neboť frází: „přechod od státu v úzkém smyslu slova k státu v širokém smyslu slova“ lze obejít jakékoliv otázky revoluce, lze obejít celý rozdíl mezi revolucí a reformou, dokonce i rozdíl mezi marxistou a liberálem. Neboť kterému evropsky vzdělanému měšťákovi by napadlo „vůbec“ popírat „přechodné stupně“ v takovém „všeobecném“ smyslu?
„Souhlasím s Guesdem v tom — píše Varidervelde — že není možno socialisovat výrobní a směnné prostředky bez předběžného splnění těchto dvou podmínek:
1. Dnešní stát, jako orgán panství jedné třídy nad druhou, bude vydobytím politické moci proletariátem přeměněn v to, co Menger nazývá lidovým státem práce.
2. Stát jako orgán autority bude odloučen od státu jako řídícího orgánu, čili podle saint-simonovské terminologie vláda nad lidmi bude odloučena od správy věcí“ (str. 89).
Tohle Vandervelde při psaní podtrhává, čímž obzvlášť zdůrazňuje význam těchto tvrzení. Vždyť je to však nejčistší eklektická slátanina, úplný rozchod s marxismem! Vždyť „lidový stát práce“ je toliko nové vydání starého „svobodného lidového státu“, kterým se oháněli němečtí sociální demokraté v sedmdesátých letech a který Engels odsoudil jako nesmysl. Výraz „lidový stát práce“ jest fráze, hodná maloburžoasního demokrata (toho druhu jako naši leví eseři) — fráze, nahrazující třídní pojmy mimotřídními. Vandervelde staví vedle sebe vydobytí státní moci proletariátem (jednou třídou) a „lidový“ stát, aniž pozoruje, jaká je z toho slátanina. U Kautského s jeho „čistou demokracií“ vychází stejná slátanina, stejně protirevoluční, šosácké ignorování úkolů třídní revoluce, třídní, proletářské diktatury a třídního (proletářského) státu.
Dále. Vláda nad lidmi zmizí a ustoupí správě věcí teprve tehdy, až odumře jakýkoli stát. Touto poměrně dalekou budoucností Vanderve]de zacloňuje a zastiňuje úkol zítřka: svržení buržoasie.
Taková metoda se zase rovná přisluhování liberální buržoasii. Liberál je ochoten porozprávět si o tom, co bude, až nebude nutno vládnout nad lidmi. Pročpak se trochu nepobavit tak neškodnými sny? Ale o tom, že proletariát bude nucen potlačit odpor buržoasie, bránící se svému vyvlastnění — o tom pomlčme. Toho vyžaduje třídní zájem buržoasie.
„Socialismus proti státu.“ To je Varderveldův kompliment proletariátu. Dělat komplimenty není těžké, každý „demokratický‘‘ politik dovede dělat komplimenty svým voličům. Ale pod rouškou „komplimentu“ se pašuje protirevoluční, protiproletářský obsah.
Vandervelde podrobně opakuje to, co říkal Ostrogorský, kolik klamu, násilí, korupce, lži, pokrytectví a útisku vůči chudým se skrývá pod civilisovaným, ulízaným a přičesaným zevnějškem nynější buržoasní demokracie. Ale důsledky z toho nevyvozuje. Nepozoruje, že buržoasní demokracie potlačuje pracující a vykořisťovanou masu, kdežto proletářská demokracie bude musit potlačovat buržoasii; před tím Kautský i Vandervelde zavírají oči. Třídní zájem buržoasie, za níž se belhají tito maloburžoasní zrádci marxismu, vyžaduje, aby tuto otázku obešli, zamlčeli ji nebo přímo popřeli nutnost tohoto potlačování.
Šosácký eklekticismus proti marxismu, sofistika proti dialektice, šosácký reformismus proti proletářské revoluci — takový by měl být název Vanderveldovy knihy.
__________________________________
Poznámky:
[36] Viz V.I. Lenin, Vybrané spisy, sv.II, Svoboda, Praha, 1950, str. 232/Nebo v české sekci MAI (Pozn.editora)