Stát a revoluce - Zvulgarisování marxismu oportunisty

V. I. Lenin: Stát a revoluce
srpen- září 1917

Kapitola VI

ZVULGARISOVÁNĺ MARXISMU OPORTUNISTY

Otázkou poměru státu k sociální revoluci a sociální revoluce ke státu se zabývali čelní theoretikové a publicisté II. Internacionály (1889—1914) velmi málo, jako je vůbec velmi málo zajímala otázka revoluce. Avšak nejpříznačnější na tomto procese postupného růstu oportunismu, který vedl k bankrotu II. Internacionály roku 1914, je, že i tehdy, když se těsně blížili k této otázce, snažili se ji obejít, nebo ji neviděli.

Celkem lze říci, že z tohoto vyhýbání se otázce poměru proletářské revoluce k státu, z tohoto vyhýbání se, které prospívalo oportunismu a živilo jej, vyplynulo znetvoření marxismu a jeho úplné zvulgarisování.

Abychom vylíčili, byť stručně, tento smutný proces, všimněme si nejvýznačnějších theoretiků marxismu, Plechanova a Kautského.

1. Plechanovova polemika proti anarchistům

Plechanov věnoval otázce poměru anarchismu k socialismu zvláštní brožuru „Anarchismus a socialismus“, která vyšla německy roku 1894.

Plechanov si zamanul vykládat toto thema tak, že úplně obešel to, co je v boji proti anarchismu nejaktuálnější, nejožehavější a politicky nejpodstatnější, a to poměr revoluce ke státu a otázka státu vůbec! V jeho brožuře vynikají dvě části: jedna — historicko - literární s cenným materiálem o dějinách idejí Stirnerových, Proudhonových aj., druhá část — šosácká, s nejapnými úvahami o tom, že anarchistu nerozeznáš od lupiče.

Spojení themat je nejvýš směšné a pro celou Plechanovovu činnost v předvečer revoluce a v průběhu revolučního období v Rusku svrchovaně příznačné: Plechanov se tak v letech 1905—1917 ukázal jako zpola doktrinář, zpola šosák, který v politice pokulhával za buržoasií.

Viděli jsme, jak Marx a Engels ve své polemice proti anarchistům objasňovali co nejpečlivěji své názory na poměr revoluce ke státu. Engels, když vydával roku 1891 Marxovu „Kritiku gothajského programu“‚ napsal: „My (t. j. Engels a Marx) jsme tehdy, necelá dvě léta po haagském kongresu (I.) Internacionály, vedli nejprudší boj proti Bakuninovi a jeho anarchistům“.

Anarchisté se pokoušeli prohlásit právě Pařížskou komunu, abych tak řekl, za „svou“‚ tvrdíce, že Komunou byla potvrzena správnost jejich učení, ale přitom naprosto nepochopili poučení z Komuny a Marxův rozbor těchto poučení. V konkretně politických otázkách, v otázkách, zda je třeba rozbít starou státní mašinerii a čím ji nahradit, anarchismus nepřinesl nic, co by se jen trochu blížilo pravdě.

Mluvit však o „anarchismu a socialismu“ a přitom se vyhýbat celé otázce státu a nevšímat si veškerého vývoje marxismu před Komunou a po ní, znamenalo nevyhnutelně propadat oportunismu. Neboť oportunismus právě nejvíce potřebuje, aby se tyto dvě uvedené otázky vůbec neuváděly na přetřes. Již to je vítězství oportunizmu.

2. Polemika Kautského proti oportunistům

V ruské literatuře je přeloženo nesporně mnohem více spisů Kautského než v kterékoli jiné literatuře. Nadarmo neříkají žertem někteří němečtí sociální demokraté, že Kautský se v Rusku čte více než v Německu (mimochodem řečeno, tento vtip má mnohem hlubší historický smysl, než tuší jeho původci: když mezi ruskými dělníky roku 1905 vzrostla mimořádně silná a nebývalá poptávka po nejlepších spisech nejlepší na světě sociálně demokratické literatury a když obdrželi, u srovnání s jinými zeměmi, neslýchaně veliké množství překladů a vydání těchto spisů, přenesli takto, abych tak řekl, na mladou půdu našeho proletářského hnutí urychleným způsobem bohaté zkušenosti sousední, pokročilejší země).

Kautský je u nás znám, kromě svého populárního výkladu marxismu, zejména svou polemikou proti oportunistům s Bernsteinem v čele. Ale téměř neznámá je jedna okolnost, která nesmí být opominuta, má-li být prozkoumáno, jak Kautský propadl neuvěřitelně hanebné bezradnosti a obraně sociálšovinismu za velmi těžké krise let 1914 -1915. Je to okolnost, že Kautský, dříve než vystoupil proti nejvýznačnějším představitelům oportunismu ve Francii (Millerand a Jaurès) a v Německu (Bernstein), velmi značně kolísal. Marxistická „Zarja“, která vycházela v letech 1901—1902 ve Štuttgartu a zastávala revoluční proletářské názory, byla nucena polemizovat proti Kautskému a jeho polovičatou, vyhýbavou resoluci, smířlivou vůči oportunistům, schválenou pařížským mezinárodním socialistickým kongresem roku 1900, označit za "kaučukovou“^[1]. V německé literatuře byly uveřejněny dopisy Kautského, z nichž je patrno, že stejně kolísal před svým vystoupením proti Bernsteinovi.

Nepoměrně větší význam má však okolnost, že přímo v polemice Kautského proti oportunistům, v jeho pojetí otázky a ve způsobu jejího projednání pozorujeme dnes, když zkoumáme dějiny jeho nejnovější zrady marxismu, soustavné odchylování se k oportunismu právě v otázce státu.

Všimněme si prvního velkého spisu Kautského proti oportunismu, jeho knihy „Bernstein a sociálně demokratický program“. Kautský podrobně vyvrací Bernsteinovy názory. Příznačné však je: Bernstein ve svých herostratovsky^[2] proslulých „Předpokladech socialismu“ vytýká marxismu „blanquismus“ (výtka, kterou předhazovali od těch dob nesčetněkrát oportunisté a liberální měšťáci v Rusku představitelům revolučního marxismu, bolševikům). Přitom se Bernstein speciálně pozastavuje u Marxovy „Občanské války ve Francii“ a snaží se — jak jsme viděli, s naprostým nezdarem — ztotožnit Marxovy názory na poučení z Komuny s názory Proudhonovými. Bernsteinovu pozornost poutá zvláště Marxův závěr, jejž Marx sám zdůraznil v předmluvě ke „Komunistickému manifestu“ z roku 1872, kde se praví: „Dělnická třída nemůže prostě převzít hotovou státní mašinerii a uvést ji do chodu pro své vlastní účely“.

Bernsteinovi se tento výrok tak „zalíbil“, že jej ve své knize nejméně třikrát opakuje a vykládá v úplně překrouceném, oportunistickém smyslu.

Marx, jak jsme viděli, chce říci, že dělnická třída musí rozbít, rozmetat, rozlámat (Sprengung, rozmetání výraz použitý Engelsem) celou státní mašinerii. Ale podle Bernsteina to vypadá tak, jako by Marx těmito slovy varoval dělnickou třídu před přílišnou revolučností při uchvácení moci.

Hrubšího a nehoráznějšího překroucení Marxovy myšlenky si nelze ani představit.

Co udělal Kautský ve spise, který věnoval velmi zevrubnému vyvrácení bernsteiniády?

Vyhnul se rozboru veškeré hloubky oportunistického překroucení marxismu v tomto bodě. Uvedl výše citovaný úryvek z Engelsovy předmluvy k Marxově „Občanské válce“ a prohlásil, že podle Marxe dělnická třída nemůže prostě převzít hotovou státní mašinerii, že ji však všeobecně převzít může, a dost. O tom, že Bernstein připsal Marxovi přímý opak toho, co skutečně Marx tvrdil, že totiž Marx vytyčoval od roku 1852 jako úkol proletářské revoluce „rozbití“ státní mašinerie, o tom není u Kautského ani slova.

Dopadlo to tak, že Kautský setřel nejpodstatnější rozdíl mezi marxismem a oportunismem v otázce proletářské revoluce!

„Vyřešení problému proletářské diktatury — psal Kautský ‚proti‘ Bernsteinovi můžeme zcela klidně přenechat budoucnosti“ (str. 172 německého vydání).

To není polemika proti Bernsteinovi, to je v podstatě ústupek Bernsteinovi, vyklizení posic před oportunismem, neboť oportunisté zatím nic víc nepotřebují, než aby všechny základní otázky úkolů proletářské revoluce byly „zcela klidně přenechány budoucnosti“.

Marx a Engels od roku 1852 do roku 1891, po dobu čtyřiceti let učili proletariát, že musí rozbít státní mašinerii. Ale Kautský roku 1899, když stál před faktem, že oportunisté se právě v tomto bodu úplně zpronevěřili marxismu, podsunuje místo otázky nutnosti rozbít tuto mašinerii otázku konkretních forem tohoto rozbíjení a zachraňuje se pod perutě „nezvratné“ (a neplodné) šosácké pravdy, že nemůžeme předem znát konkretní formy!!

Mezi Marxem a Kautským zeje propast, pokud jde o jejich nazírání na úkol proletářské strany připravit dělnickou třídu na revoluci.

Všimněme si dalšího, zralejšího spisu Kautského, který je rovněž do značné míry věnován vyvracení chyb oportunismu. Je to jeho brožura „Sociální revoluce“. Autor v ní probírá speciálně otázku „proletářské revoluce“ a „proletářského režimu“. Autor přinesl velmi mnoho neobyčejně cenného, ale právě otázku státu obešel. V brožuře se všude mluví o dobytí státní moci a dost, tj. byla zvolena formulace, která dělá ústupek oportunistům, jelikož připouští dobytí moci bez zničení státní mašinerie. Právě to, o čem Marx roku 1872 prohlásil, že v programu „Komunistického manifestu“ „zastaralo“, křísí Kautský roku 1902 k novému životu.

V brožuře je věnována zvláštní kapitola „formám a zbraním sociální revoluce“. Mluví se tam o masové politické stávce, o občanské válce a také o „mocenských prostředcích moderního velkého státu, jako jsou byrokracie a armáda“, není tam však ani zmínky o tom, čemu již naučila dělníky Komuna. Je zřejmé, že Engels nadarmo nevaroval, zejména německé socialisty, před „pověrečnou úctou“ ke státu.

Kautský vykládá věc tak: zvítězivší proletariát „uskuteční demokratický program“, načež vykládá jednotlivé články tohoto programu. O tom, co nového přinesl rok 1871, pokud jde o nahrazení buržoasní demokracie demokracií proletářskou, ani slůvka. Kautský se přenáší přes věc těmito „solidně“ znějícími banálnostmi:

‚Je samozřejmé, že moci za dnešních poměrů nedosáhneme. Revoluce sama předpokládá dlouhý a hluboko zasahující boj, který již změní naši dnešní politickou a sociální strukturu“.

Nesporně je to „samozřejmé“, jako pravda, že koně žerou oves a že se Volha vlévá do Kaspického moře. Škoda jen, že se prázdnou a nabubřelou frází o „hluboko zasahujícím“ boji obchází otázka, naléhavá pro revoluční proletariát, v čem se tedy projevuje „hloubka“ jeho revoluce pokud jde o stát, pokud jde o demokracii, na rozdíl od dřívějších, neproletářských revolucí.

Vyhýbaje se této otázce dělá Kautský ve skutečnosti ústupek oportunismu v tomto velmi podstatném bodu, i když mu vyhlašuje slovy strašnou válku, i když zdůrazňuje význam „ideje revoluce“ (jakou cenu má tato „idea“, bojí-li se Kautský propagovat mezi dělníky konkretní poučení revoluce?), nebo když třeba praví: „Revoluční idealismus především“, nebo když prohlašuje, že angličtí dělníci „jsou dnes sotva něco víc než drobní měšťáci“.

„V socialistické společnosti mohou existovat vedle sebe — píše Kautský — nejrůznější formy podniků: podnik byrokratický (??)‚ odborový, družstevní, individuální… Existují na př. podniky, jako železnice, které se neobejdou bez byrokratické (??) organisace. Demokratická organisace se tu může utvářet takto: dělníci si volí delegáty, kteří utvoří něco na způsob parlamentu, který určí pracovní řády a bude dozírat na správu byrokratického aparátu. Jiné podniky je možno převést do správy dělnických odborů, jiné zas mohou být organisovány podle družstevních zásad“ (str. 148 a 115 ruského překladu, ženevské vydání z r. 1903).

Tato úvaha je nesprávná a znamená krok zpět v porovnání s tím, co objasňovali v sedmdesátých letech Marx a Engels na příkladě poučení z Komuny.

Železnice se s hlediska prý nezbytné „byrokratické“ organisace rozhodně ničím neliší ode všech podniků strojového velkoprůmyslu vůbec, od kterékoli továrny, velkého obchodu, velkokapitalistického zemědělského podniku. Ve všech takových podnicích předpisuje technika bezpodmínečně nejpřísnější kázeň, největší přesnost při výkonu dílčí práce každému svěřené, neboť jinak by hrozilo zastavení celého podniku nebo poškození mechanismu a zkázy výrobku. Ve všech takových podnicích budou dělníci ovšem „volit delegáty, kteří utvoří něco na způsob parlamentu“.

Celý vtip vězí však v tom, že toto „něco na způsob parlamentu“ nebude parlamentem ve smyslu buržoasně parlamentních institucí. Celý vtip je v tom, že toto „něco na způsob parlamentu“ nebude jen „určovat pracovní řády a dozírat na správu byrokratického aparátu“, jak to líčí Kautský, jehož myšlenky nepřekročují rámec buržoasního parlamentarismu. V socialistické společnosti toto „něco na způsob parlamentu“, co bude složeno z dělnických zástupců, bude ovšem „určovat pracovní řády“ a „dozírat na správu“ „aparátu‘, avšak tento aparát nebude „byrokratický‘‘. Až dělníci vydobudou politickou moc, rozbijí starý byrokratický aparát, vyvrátí jej do základů, neponechají z něho kámen na kameni a nahradí jej aparátem novým, který bude složen z týchž dělníků a úředníků, proti jejichž přeměně v byrokraty budou neprodleně učiněna opatření, která podrobně rozebrali Marx a Engels: 1. nejen volitelnost, nýbrž i sesaditelnost kdykoli, 2. platy nepřevyšující mzdy dělníků, 3. okamžitý přechod k tomu, aby se všichni na čas stávali „byrokraty“ a aby se proto n i k d o nemohl stát „byrokratem“.

Kautský naprosto nepromyslel Marxova slova: „Komuna nebyla parlamentární, nýbrž pracovní korporací, zákonodárnou i výkonnou zároveň.“

Kautský naprosto nepochopil rozdíl mezi buržoasním parlamentarismem, který spojuje demokracii (n i k o l i p r o l i d) s byrokratismem (p r o t i l i d u), a mezi proletářským demokratismem, který ihned učiní opatření, aby v kořenu podlomil byrokratismus, a který bude s to provést tato opatření do konce, až po úplné odstranění byrokratismu, až po úplné zavedení demokracie pro lid.

Kautský projevil zde znovu tutéž „pověrečnou úctu“ k státu, tutéž „pověrečnou víru“ v byrokratismus.

Přejdeme k poslednímu a nejlepšímu spisu Kautského proti oportunistům, k jeho brožuře „Cesta k moci“ (která, myslím, nebyla vydána rusky, neboť vyšla v době největšího běsnění naší reakce, roku 1909). Tato brožura je velkým krokem vpřed, pokud se v ní nemluví o revolučním programu vůbec, jako v brožuře proti Bernsteinovi z roku 1899, a o úkolech sociální revoluce bez ohledu na dobu jejího příchodu, jako v brožuře „Sociální revoluce“ z roku 1902, nýbrž se v ní mluví o konkretních podmínkách, které nás nutí uznat, že „éra revolucí“ nastává.

Autor jasně poukazuje na zostření třídních rozporů vůbec a na imperialismus, který měl v tomto směru zvlášť velký význam. Po „revolučním údobí let 1789 - 1871“ pro západní Evropu začíná od roku 1905 obdobné údobí pro východ. Světová válka se přibližuje s úžasnou rychlostí. „Proletariát již nemůže mluvit o předčasné revoluci“. „Vstoupili jsme do revolučního údobí“. „Revoluční éra začíná“.

Tyto výroky jsou úplně jasné. Tato Kautského brožura nechť slouží k porovnání toho, čím německá sociální demokracie slibovala být před imperialistickou válkou a jak hluboko klesla (nevyjímaje Kautského), když válka vzplanula. „Dnešní situace — psal Kautský v uvedené brožuře — nám přináší nebezpečí, že nás (t. j. německou sociální demokracii) bude možno snadno pokládat za umírněnější než jsme ve skutečnosti“. Ukázalo se, že německá sociálně demokratická strana byla ve skutečnosti nepoměrně umírněnější a oportunističtější než se zdála!

Tím příznačnější je, že Kautský, třebaže tak jasně mluví o započavší již éře revolucí, i v této brožuře, kterou podle vlastních slov věnoval právě rozboru otázky „politické revoluce“, znovu úplně obešel otázku státu.

Z veškerého tohoto obcházení otázky, z tohoto zamlčování a vyhýbání se jí, vzešel nevyhnutelně onen úplný přechod k oportunismu, o kterém hned promluvíme.

Německá sociální demokracie v osobě Kautského jako by prohlašovala: zastávám nadále revoluční názory (roku 1899). Uznávám zvláště nevyhnutelnost sociální revoluce proletariátu (roku 1902). Uznávám, že nastala nová éra revolucí (roku 1909). Přesto však jdu zpět v porovnání s tím, co Marx říkal již roku 1852, jakmile se začne mluvit o úkolech proletářské revoluce se zřetelem k státu (roku 1912).

Právě tak přímo byla vytyčena otázka v polemice Kautského proti Pannekoekovi.

3. Polemika Kautského proti Pannekoekovi

Pannekoek vystoupil proti Kautskému jako jeden z představitelů „levé radikálního‘‘ směru, ke kterému patřila Rosa Luxemburgová, Karel Radek a jiní, a který při obhajobě revoluční taktiky byl zajedno v tom, že Kautský přechází na stanovisko „centra“, bezzásadně kolísajícího mezi marxismem a oportunismem. Správnost tohoto názoru plně potvrdila válka, když se naplno ukázala celá odporná ubohost směru „centra“ čili „kautskyánství“ (nesprávně nazývaného marxistickým).

Pannekoek v článku „Masové akce a revoluce“ („Neue Zeit“ 1912, XXX, 2), kde se dotkl otázky státu, charakterisoval stanovisko Kautského jako stanovisko „pasivního radikalismu“, jako „theorii nečinného vyčkávání“. „Kautský nechce vidět proces revoluce“ (str. 616). Tím, že se Pannekoek k věci staví takto, přiblížil se k thematu, o kterém pojednáváme, k úkolům proletářské revoluce se zřetelem k státu.

„Boj proletariátu — psal Pannekoek — není prostě boj proti buržoasii o státní moc, ale boj proti státní moci... Obsahem proletářské revoluce je zničení mocenských prostředků státu a jich vytlačení (doslova: rozpuštění, Auflösung) mocenskými prostředky proletariátu… Boj přestane teprve tehdy, až v jeho konečném výsledku bude státní organisace úplně zničena. Organisace většiny prokáže svou převahu tím, že zničí organisaci panující menšiny“ (str. 548).

Formulace, ve kterou halí Pannekoek své myšlenky, má velmi značné nedostatky. Myšlenka je však přece jen jasná a je zajímavé, jak ji Kautský vyvracel.

„Dosud — psal Kautský — tkvěl rozdíl mezi sociálními demokraty a anarchisty v tom, že sociální demokrati chtějí dobýt státní moci, kdežto anarchisté ji chtěli zničit. Pannekoek chce obojí“ (str. 724).

Trpí-li Pannekoekův výklad nejasností a nedostatkem konkretnosti (nemluvíme zde již o jiných vadách jeho článku, které se netýkají projednávaného thematu), dotkl se Kautský právě zásadní podstaty věci, naznačené Pannekoekem, avšak ve stěžejní, zásadní otázce úplně opustil stanovisko marxismu a přešel zcela k oportunismu. Rozdíl mezi sociálními demokraty a anarchisty je u něho definován naprosto nesprávně, marxismus je tu zkomolen a zvulgarisován nadobro.

Rozdíl mezi marxisty a anarchisty tkví v tom, že: 1. marxisté, kteří si kladou za cíl úplné zrušení státu, uznávají, že tohoto cíle je možno dosáhnout teprve po zrušení tříd socialistickou revolucí, jako důsledku zřízení socialismu, vedoucího k odumírání státu: anarchisté chtějí úplně zrušit stát s dneška na zítřek a nechápou podmínky uskutečnitelnosti tohoto zrušení. 2. marxisté uznávají, že je nutno, aby proletariát, až dobude politickou moc, zničil nadobro starou státní mašinerii a nahradil ji novou, která bude složena z organisace ozbrojených dělníků podle vzoru Komuny; anarchisté, obhajujíce zničení státní mašinerie, mají naprosto nejasnou představu o tom, čím proletariát nahradí tuto státní mašinerii a jak bude používat revoluční moci; anarchisté dokonce odmítají využití státní moci revolučním proletariátem, jeho revoluční diktaturu. 3. marxisté požadují přípravu proletariátu k revoluci využitím dnešního státu; anarchisté to odmítají.

Proti Kautskému zastupuje marxismus v daném sporu Pannekoek, neboť právě Marx učil, že proletariát nemůže prostě převzít státní moc v tom smyslu, že starý státní aparát přejde do nových rukou, nýbrž že musí tento aparát rozbít, rozmetat a nahradit jej aparátem novým.

Kautský se vzdaluje od marxismu a přechází k oportunistům, neboť u něho úplně mizí právě toto zničení státní mašinerie, pro oportunisty naprosto nepřijatelné, a ponechávají se jim zadní dvířka tím, že je vykládáno „dobytí‘‘ jako prosté získání většiny.

Kautský, chtěje zastřít své znetvoření marxismu, počíná si jako školomet: vytahuje „citát“ ze samého Marxe. Marx napsal r. 1850 o nutnosti „rozhodné centralisace síly v rukou státní moci“. A Kautský se vítězoslavně táže: nechce snad Pannekoek zničit „centralismus“?

To je už prostě kejklířství, podobající se bernsteinovskému ztotožňování marxismu s proudhonismem, pokud jde o schvalování federace místo centralismu.

„Citát“, vytažený Kautským, se sem hodí jako pěst na oko. Centralismus je možný jak při staré, tak i při nové státní mašinerii. Spojí-li dělníci dobrovolně své ozbrojené síly, bude to centralismus, ale tento centralismus se bude zakládat na „úplném zničení“ státního centralistického aparátu — stálé armády, policie a byrokracie. Kautský si počíná zcela šejdířsky, neboť obchází dobře mu známé Marxovy a Engelsovy úvahy o Komuně a vytahuje citát, který nemá s otázkou nic společného.

„Chce snad Pannekoek zrušit státní funkce úředníků? — pokračuje Kautský. — Neobejdeme se však bez úředníků ani ve straně, ani v odborech, nemluvě již o státní správě. Náš program proto také žádá nikoli odstranění státních úředníků, nýbrž volbu úředníků lidem… V tomto našem pojednání nejde o to, jakou formu bude mít správní aparát v ‚budoucím státu‘, nýbrž o to, zdali náš politický boj zničí (doslova: rozpustí, auflöst) státní moc, dříve než ji vydobudeme“ (podtrženo Kautským). „Jaké ministerstvo se svými úředníky by mohlo být zrušeno?“ Kautský vypočítává ministerstvo osvěty, spravedlnosti, financí a vojenství. „Nikoli, žádné z dnešních ministerstev nebude odstraněno naším politickým bojem proti vládě... Abych zabránil nedorozumění, opakuji: nejde zde o to, jakou formu dá ‚státu budoucnosti‘ vítězná sociální demokracie, nýbrž o to, jak naše oposice změní dnešní stát“ (str. 725).

To je zřejmé fixlování. Pannekoek měl na mysli právě revoluci. To je jasně řečeno jak v titulu jeho článku, tak v citovaných výrocích. Kautský tím, že přeskakuje k otázce „oposice“, podsunuje na místo revolučního hlediska hledisko oportunistické. Podle Kautského je to tak: dnes oposice, a po vydobytí moci se uvidí. Revoluce mizí...! To je právě to, co potřebovali oportunisté.

Nejde ani o oposici, ani o politický boj vůbec, ale právě o revoluci. Revoluce tkví v tom, že proletariát n i č í „správní aparát“, a to celý státní aparát a nahrazuje jej novým, skládajícím se z ozbrojených dělníků. Kautský dává najevo „pověrečnou úctu“ k „ministerstvům“, proč by však ministerstva nemohla být nahrazena, řekněme, komisemi odborníků při svrchovaných a suverénních sovětech dělnických a vojenských zástupců?

Podstata věci není vůbec v tom, zůstanou-li „ministerstva“, budou-li „komise odborníků“ nebo nějaké jiné instituce, to je naprosto nedůležité. Podstata věci je v tom, zda zůstane zachována stará státní mašinerie (spjatá tisícerými svazky s buržoasií a skrz naskrz prolezlá bezduchou rutinou a ztrnulostí), anebo bude zničena a nahrazena mašinerií novou. Revoluce nesmí tkvět v tom, aby nová třída poroučela a vládla s pomocí staré státní mašinerie, nýbrž v tom, aby rozbila tuto starou mašinerii a poroučela, vládla s pomocí nové mašinerie — tuto základní myšlenku marxismu Kautský zastírá, nebo ji vůbec nepochopil.

Jeho zmínka o úřednících názorně ukazuje, že nepochopil poučení Komuny, ani Marxovo učení. „Neobejdeme se bez úředníků ani ve straně, ani v odborech“.

Neobejdeme se bez úředníků za kapitalismu, za panství buržoasie. Proletariát je utlačen, pracující masy jsou zotročeny kapitalismem. Za kapitalismu je demokracie zúžena, sevřena, okleštěna a znetvořena veškerými poměry námezdního otroctví, bídy a chudoby mas. Proto, a jedině proto jsou v našich politických a odborových organisacích funkcionáři demoralisováni (nebo přesněji řečeno, náchylni k demoralisaci) poměry kapitalismu a projevují náchylnost stát se byrokraty, tj. lidmi, odtrženými od mas, stojícími nad masami, osobami privilegovanými.

V tom je podstata byrokratismu, a dokud kapitalisté nebudou vyvlastněni, dokud nebude svržena buržoasie, dotud bude nevyhnutelná určitá „byrokratisace“ dokonce proletářských úředních osob.

Podle Kautského se má věc takto: jelikož zůstanou volené úřední osoby, znamená to, že za socialismu zůstane rovněž úřednictvo, že zůstane byrokracie! A právě to je nesprávné. Právě na příkladu Komuny Marx ukázal, že za socialismu přestanou být úřední osoby „byrokraty“, „úředníky“ ‚ přestanou jimi být tou měrou, jakou bude kromě volitelnosti zavedena ještě jejich sesaditelnost kdykoli, a nadto ještě jejich platy sníženy na úroveň průměrných dělnických mezd, a k tomu ještě budou nahrazeny parlamentní instituce „pracujícími korporacemi, tj. zákonodárnými i výkonnými zároveň“.

Celá argumentace Kautského proti Pannekoekovi a zejména velkolepá námitka Kautského, že se neobejdeme bez byrokratů ani v odborových, ani ve stranických organisacích, svědčí v podstatě o tom, že Kautský přemílá staré Bernsteinovy „argumenty“ proti marxismu vůbec. Bernstein ve své renegátské knize „Předpoklady socialismu“, potírá ideje „primitivní“ demokracie a staví se proti tomu, co nazývá „doktrinářským demokratismem“ — imperativní mandáty, neplacené úřední osoby, bezmocný centrální zastupitelský sbor atd. Na důkaz neudržitelnosti tohoto „primitivního“ demokratismu se Bernstein odvolává na zkušenosti anglických trade-unionů, jak tyto zkušenosti vykládali manželé Webbovi. Za sedmdesát let svého vývoje se prý trade-uniony, jež prý se vyvíjely „za úplné svobody“ (str. 137 německého vydání), přesvědčily o nevhodnosti primitivního demokratismu a nahradily jej demokratismem obvyklým: parlamentarismem spojeným s byrokratismem.

Trade-uniony se ve skutečnosti vyvíjely nikoli „za úplné svobody“, nýbrž v úplné kapitalistické porobě, za které samozřejmě „se nelze obejít“ bez řady ústupků vládnoucímu zlu, násilí, nepravdě, vyloučení chudiny z „vyšší“ správy. Za socialismu mnoho věcí z „primitivní“ demokracie nevyhnutelně ožije, neboť po prvé v dějinách civilisovaných společností se masa obyvatelstva zvedne k samostatné účasti nejen v hlasování a volbách, nýbrž i v každodenní správě. Za socialismu všichni budou vládnout po řadě a rychle si zvyknou na to, aby nikdo nevládl.

Marx svým geniálním, kriticky analytickým postřehem zjistil v praktických opatřeních Komuny přelom, kterého se bojí a který ze zbabělosti nechtějí uznat oportunisté, jelikož se nechtějí definitivně rozejít s buržoasií, přelom, který nechtějí vidět anarchisté buď pro svou ztřeštěnost, nebo proto, že nechápou podmínky masových sociálních převratů vůbec. „Na zničení staré státní mašinerie nelze ani pomyslit, jak bychom se mohli obejít bez ministerstev a bez úředníků“ — tak mluví oportunista skrz naskrz prodchnutý šosáctvím, v podstatě nejen nevěřící v revoluci a v tvůrčí sílu revoluce, nýbrž smrtelně se jí bojící (jako se jí bojí naši menševici a eseři).

„Je třeba myslet jen na zničení staré státní mašinerie, není třeba zkoumat konkretní poučení dřívějších proletářských revolucí a rozebírat, čím a jak nahradit to, co má být zničeno“ — tak mluví anarchista (ovšem ten lepší z anarchistů, a nikoli ten, který se belhá za buržoasií v patách za pány Kropotkiny a spol.), a proto dospívá anarchista k taktice zoufalství, a nikoli k bezohledně smělé revoluční práci nad konkretními úkoly, přihlížející zároveň k praktickým podmínkám hnutí mas.

Marx nás učí, jak se máme vystříhat obou chyb, učí nás sebe obětavé nebojácnosti při ničení celé staré státní mašinerie a zároveň nás učí klást otázku konkretné: Komuna za několik týdnů byla s to zahájit budování nové, proletářské, státní mašinerie, provádějíc tak uvedená opatření k rozšíření demokratismu a k vymýcení byrokratismu. Budeme se učit od komunardů revoluční smělosti a spatřovat v jejich praktických opatřeních nárys prakticky naléhavých a neprodleně uskutečnitelných opatření, a pak, když půjdeme touto cestou, dospějeme k úplnému odstranění byrokratismu.

Možnost tohoto odstranění je zajištěna tím, že socialismu zkrátí pracovní dobu, zvedne masy k novému životu, uvede většinu obyvatelstva do podmínek, dovolujících všem bez výjimky vykonávat „státní funkce“, a to povede k úplnému odumírání jakéhokoli státu vůbec.

…„Úkolem masové stávky — pokračuje Kautský nemůže být nikdy zničení státní moci, ale pouze to, aby vláda byla v určité otázce donucena k povolnosti, nebo aby vláda proletariátu nepřátelská byla nahrazena vládou vycházející mu vstříc (entgegenkommende)... Avšak nikdy a za žádných okolností nemůže to (tj. vítězství proletariátu nad nepřátelskou vládou) vést ke zničení státní moci, nýbrž jen k jistému přesunu (Verschiebung) v mocenských poměrech uvnitř státní moci... Cíl našeho politického boje pak zůstává přitom týž, jako byl dosud: dobytí státní moci získáním většiny v parlamentě a přeměnou parlamentu v pána vlády“ (str. 726, 727 a 732).

To je už nejčistší a nejbanálnější oportunismus, upuštění od revoluce skutky při jejím schvalování slovy. Myšlení Kautského nejde dále „vlády vycházející vstříc proletariátu“ — což je krok zpět k šosáctví v porovnání s rokem 1847, kdy „Komunistický manifest“ proklamoval „zorganisování proletariátu v panující třídu“.

Kautskému nezbude než uskutečňovat svou oblíbenou „jednotu“ se Scheidemanny, Plechanovy a Vanderveldy, kteří jsou všichni ochotni bojovat za vládu, „vycházející vstříc proletariátu“.

My se však rozejdeme s těmito zrádci socialismu a budeme bojovat za zničení celé staré státní mašinerie tak, aby sám ozbrojený proletariát se stal vládou. To jsou „dva veliké rozdíly“.

Kautskému nezbude než být v příjemné společnosti Legienů a Davidů, Plechanovů, Potresovů, Ceretěliů a Černovů, kteří jsou zcela ochotni bojovat za „přesun v mocenských poměrech uvnitř státní moci“, za „získání většiny v parlamentu a za svrchovanost parlamentu nad vládou“ — velmi ušlechtilý cíl, ve kterém je pro oportunisty všecko přijatelné a všecko zůstává v rámci buržoasní parlamentní republiky.

My se však s oportunisty rozejdeme, a všechen třídně uvědomělý proletariát půjde s námi v boji nikoli za „přesun v mocenských poměrech“, nýbrž za svržení buržoasie, za zničení buržoasního parlamentarismu, za demokratickou republiku typu Komuny nebo za republiku sovětů dělnických a vojenských zástupců, za revoluční diktaturu proletariátu.

*

Ještě více napravo než Kautský jsou v mezinárodním socialismu takové směry jako „Socialistische Monatshefte‘‘ v Německu (Legien, David, Kolb a mnozí jiní, včetně Skandinávců Stauninga a Brantinga) jaursèisté a Vandervelde ve Francii a v Belgii, Turati, Treves a jiní zástupci pravého křídla italské strany, fabiánci a „nezávislí“ (,‚nezávislá dělnická strana“, která byla ve skutečnosti vždy závislá na liberálech) v Anglii atd. Všichni tito pánové, kteří hrají ohromnou, velmi často převládající úlohu v parlamentní činnosti a v publicistice strany, přímo odmítají diktaturu proletariátu a prosazují nezastřený oportunismus. Pro tyto pány „diktatura“ proletariátu „odporuje“ demokracii!! Tito pánové se v podstatě ničím vážně neliší od maloburžoasních demokratů.

Jestliže přihlížíme k této okolnosti, právem můžeme vyvodit závěr, že II. Internacionála, pokud jde o převážnou většinu jejích oficiálních zástupců, propadla nadobro oportunismu Poučení Komuny bylo nejen zapomenuto, nýbrž i překrouceno. Dělnickým masám nejen nebylo vštěpováno, že se blíží doba, kdy budou nuceny se zvednout a rozbít starou státní mašinerii, nahradit ji mašinerií novou a přeměnit tak své politické panství v základnu socialistického přebudování společnosti, masám byl vštěpován pravý opak a „dobytí moci“ bylo líčeno tak, že zůstávaly tisíce zadních vrátek pro oportunismus.

Překrucování a zamlčování otázky poměru proletářské revoluce k státu muselo sehrát ohromnou úlohu v době, kdy se státy s vojenským aparátem, zesíleným v důsledku imperialistického zápolení, změnily ve vojenské netvory, vyhlazující miliony lidí proto, aby bylo rozhodnuto, kdo bude vládnout světem: zda Anglie nebo Německo, zda anglický či německý finanční kapitál.

DOSLOV K PRVNÍMU VYDÁNÍ

Tento spisek jsem napsal v srpnu a září roku 1917. Sestavil jsem již plán další, sedmé kapitoly: „Zkušenosti ruských revolucí roku 1905 a 1917“. Avšak kromě nadpisu jsem nenapsal z této kapitoly ani řádky: „zabránila“ mi v tom politická krise, předvečer Říjnově revoluce roku 1917. Z takové „překážky“ je možno se jen radovat. Druhou část spisu (věnovanou „zkušenostem ruských revolucí roku 1905 a 1917“) budu snad nucen odložit na dlouhou dobu; je příjemnější a užitečnější „zkušenosti revoluce“ prožívat než o nich psát.

Autor

Petrohrad 30. listopad 1917

__________________________________

Poznámky:

[1] Kautský prosadil na kongresu resoluci, připouštějící, byť s výhradami, vstup socialistů do měšťácké vlády. (Pozn red. čes. originálu)

[2] Herostratos, řecký pastýř, který zapálil chrám Artemidin, aby se jeho jméno proslavilo. (Pozn red. čes. originálu)

V. I. Lenin: Stát a revoluce srpen- září 1917