Stát a revoluce - Třídní společnost a stát

V. I. Lenin: Stát a revoluce
srpen- září 1917

Kapitola I

TŘÍDNÍ SPOLEČNOST A STÁT

1. Stát produktem nesmiřitelnosti třídních rozporů

S Marxovým učením se děje nyní totéž, co se v historii nejednou stávalo s učením revolučních myslitelů a vůdců utiskovaných tříd v jejich boji za osvobození. Velkým revolucionářům odplácely utiskující za jejich života ustavičným pronásledováním, vítaly jejich učení nejdivočejší zlobou, nejzběsilejší nenávistí a nejbezuzdnější kampaní lží a pomluv. Po jejich smrti jsou činěny pokusy udělat z nich neškodné ikony, prohlásit je, abych tak řekl, za svaté, ponechat jistou slávu jejich jménu pro “útěchu” utlačeným třídám a jich balamucení tím, že je vyklešťován obsah revolučního učení, otupováno jeho revoluční ostří a učení samo vulgarisováno. V takovém “zpracování” marxismu je dnes buržoazie s oportunisty v dělnickém hnutí zajedno. Zapomínají, stírají a komolí revoluční stránku učení, jeho revolučního ducha. Vystrkují do popředí a vynášejí to, co je přijatelné nebo se zdá přijatelné pro buržoazii. Všichni sociálšovinisté jsou nyní – beze žertu – „marxisty”! A němečtí buržoazní učenci, kteří se ještě včera specialisovali na vyhlazování marxismu, stále častěji mluví o „nacionálně německém” Marxovi, jenž prý vychoval tak skvěle organizované dělnické svazy k vedení lupičské války!

Za tohoto stavu věcí, v době, kdy jsou neslýchaně rozšířeny zkomoleniny marxismu, je naším nejpřednějším úkolem obnovit pravé Marxovo učení o státu. K tomu je zapotřebí uvést celou řadu citátů přímo z Marxových a Engelsových spisů. Dlouhé citáty učiní ovšem výklad těžkopádným a nijak nepřispějí k jeho srozumitelnosti. Bez nich se však naprosto není možno obejít. Všechna – nebo alespoň všechna rozhodující - místa z Marxových a Engelsových spisů, týkající se otázky státu, musejí být bezpodmínečně uvedena co nejúplněji, aby si čtenář mohl utvořit samostatný úsudek o souhrnu názorů zakladatelů vědeckého socialismu a o rozvoji těchto názorů; jakož i proto, aby bylo dokumentárně dokázáno a názorně ukázáno komolení těchto názorů nyní převládajícím „kautskyánstvím”.

Začněme nejrozšířenějším spisem Bedřicha Engelse: „Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu“, který vyšel r. 1894 ve Stuttgartu již v šestém vydání. Budeme muset překládat citáty z německého originálu, jelikož ruské překlady, třebaže je jich velmi mnoho, jsou většinou buď neúplné, nebo krajně neuspokojivé.

„Stát – praví Engels, shrnuje svůj historický rozbor – rozhodné není mocí, vnucenou společnosti zvenčí. Stát není také ‚skutečností mravní ideje‘, ‚obrazem a skutečností rozumu‘, jak tvrdí Hegel. Stát je výtvorem společnosti na jistém stupni vývoje; je doznáním, že společnost zabředla do neřešitelného rozporu sama se sebou, rozštěpila se na nesmiřitelné protiklady, jež není s to zvládnout. Aby však tyto protiklady, třídy s protichůdnými hospodářskými zájmy, nezničily sebe i společnost v neplodném boji, stala se nutnou moc, která stojí zdánlivě nad společností a má tento konflikt tlumit a udržet v mezích ‚pořádku‘. A touto mocí, která vzešla ze společnosti, ale staví se nad ni a stále více se jí odcizuje, je stát“ (str. 177-178 šestého německého vydání)^[1]

Zde je zcela jasně vyslovena základní myšlenka marxismu o historické úloze a významu státu. Stát je produktem a výrazem nesmiřitelnosti třídních rozporů. Stát vzniká tam, tehdy a potud, kde, kdy a pokud nemohou být třídní rozpory objektivně smířeny. A naopak: existence státu dokazuje, že třídní rozpory jsou nesmiřitelné.

Právě v tomto nadmíru důležitém a základním bodě začíná komolení marxismu, k němuž dochází ve dvou hlavních směrech.

Na jedné straně buržoazní a zejména maloburžoazní ideologové, kteří jsou nespornými historickými skutečnostmi přinuceni přiznat, že stát je pouze tam, kde jsou třídní rozpory a třídní boj, „poopravují” Marxe tak, že stát se ukazuje orgánem smiřování tříd. Podle Marxe by stát nemohl ani vzniknout, ani existovat, kdyby bylo možné třídy smířit. Podle maloměšťáckých a šosáckých profesorů a publicistů - vesměs se blahosklonně dovolávajících Marxe! - stát třídy právě smiřuje. Podle Marxe je stát orgánem třídního panství, orgánem potlačování jedné třídy druhou, vytvořením „pořádku”, který legalizuje a utvrzuje tento útlak, tím, že smiřuje konflikt tříd. Podle názoru maloburžoazních politiků je pořádkem po výtce smíření tříd, a nikoliv útisk jedné třídy druhou; zmírňovat konflikt znamená smiřovat, a nikoliv odnímat utiskovaným třídám určité prostředky a způsob boje za svržení utiskovatelů.

Na příklad všichni eseři (sociální revolucionáři) a menševici za revoluce roku 1917, kdy se otázka významu a úlohy státu vynořila v celé své velikosti, kdy se vynořila prakticky jako otázka okamžité akce, a to akce masové – všichni rázem a úplně propadli maloburžoazní theorii „smiřování” tříd „státem”. Nesčetné resoluce a články politiků obou těchto stran jsou skrz naskrz prodchnuty touto maloměšťáckou a šosáckou teorií „smiřování”. Maloburžoazní demokracie není nikdy s to pochopit, že stát je orgánem panství určité třídy, která nemůže být smířena se svým protinožcem (s třídou jí protichůdnou). V poměru ke státu se nejnázorněji projevuje, že naši eseři a menševici nejsou vůbec socialisté (což jsme my, bolševici, vždy dokazovali), nýbrž maloburžoazní demokrati s téměř socialistickou frazeologií.

Na druhé straně je „kautskyánské” překrucování marxismu mnohem rafinovanější. „Theoreticky” se nepopírá ani to, že stát je orgánem třídního panství, ani to, že třídní rozpory jsou nesmiřitelné. Avšak přehlíží se nebo zastírá toto: je-li stát produktem nesmiřitelnosti třídních rozporů, je-li mocí, stojící nad společností a „stále více se jí odcizující”, je jasné, že osvobození utiskované třídy je nemožné nejen bez násilné revoluce, nýbrž i bez zničení aparátu státní moci, který byl vytvořen panující třídou a ve kterém je toto „odcizování” ztělesněno. Tento závěr, theoreticky sám sebou jasný, vyvodil Marx, jak poznáme dále, naprosto určitě na základě konkrétního historického rozboru úkolů revoluce. A právě na tento závěr - dokážeme to zevrubně v dalším výkladu – Kautsky ... „zapomněl” a překroutil jej.

2. Zvláštní oddíly ozbrojených lidí, vězení a jiné

…„Na rozdíl od starého rodového zřízení” - pokračuje Engels – „se stát vyznačuje předně tím, že dělí státní příslušníky podle území“… Nám se zdá toto dělení „přirozené”, bylo však třeba dlouhého boje proti staré organizaci podle příbuzenských svazků.

…“Druhým význačným rysem je zřízení veřejné moci, která se již bezprostředně nekryje s obyvatelstvem, jež se samo organizuje jako ozbrojená moc. Tato oddělená veřejná moc je nutná, protože po rozštěpení do tříd se samovolná organizace obyvatelstva stala nemožnou… Tato veřejná moc existuje v každém státě. Tvoří ji nejen ozbrojení lidé, nýbrž patří k ní také věcné příslušenství, jako věznice, donucovací instituce všeho druhu, o nichž rodové zřízení nic nevědělo...”

Engels rozvádí pojem „moci”, která se nazývá státem, moci, jež vzešla ze společnosti, ale staví se nad ni a stále více se jí odcizuje. V čem záleží hlavně tato moc? Ve zvláštních oddílech ozbrojených lidí, disponujících věznicemi apod.

Jsme oprávněni mluvit o zvláštních oddílech ozbrojených lidí, poněvadž veřejná moc, vlastní každému státu, „se bezprostředně nekryje“ s ozbrojeným obyvatelstvem, s jeho „samovolnou ozbrojenou organizací”.

Jako všichni velcí revoluční myslitelé, snaží se i Engels upozornit uvědomělé dělníky právě na to, co se zdá převládajícímu šosáckému rozoumku nejméně pozoruhodným, nejobvyklejším, co se mu zdá posvěceno předsudky nejenom pevně zakořeněnými, nýbrž takřka zkamenělými. Stálá armáda a policie jsou hlavní mocenské nástroje státní moci, avšak — může tomu být jinak?

S hlediska ohromné většiny Evropanů konce i. století, k nimž se obracel Engels a kteří sami nezažili a neviděli zblízka žádnou velkou revoluci, to jinak být nemůže. Pro ně je naprosto nepochopitelné, co je „samovolná ozbrojená organisace obyvatelstva“. Na otázku, proč se staly nutnými zvláštní oddíly ozbrojených lidí, postavené nad společnost a odcizující se společnosti (policie, stálá armáda), je západoevropský a ruský šosák ochoten odpovědět několika frázemi, převzatými ze Spencera nebo Michajlovského^[2], poukazem na zkomplikování společenského života, na diferenciaci funkcí a podobně.

Takový poukaz vypadá „vědecky“ a velmi dobře uspává šosáka, neboť zatemňuje hlavní a nejdůležitější: rozštěpení společnosti na nesmiřitelně nepřátelské třídy.

Kdyby nebylo tohoto rozštěpení, lišila by se „samovolná ozbrojená organisace obyvatelstva“ od primitivní organisace stáda opů, chápajících se kyjů, nebo pralidí či lidí, sdružených v rodových společnostech, svou složitostí, úrovní své techniky apod., ale taková organisace by byla možná.

Taková organisace je však nemožná proto, že civilisovaná společnost je rozštěpena na nepřátelské, a přitom nesmiřitelně nepřátelské, třídy, jejichž „samovolné“ ozbrojení by vedlo k vzájemnému ozbrojenému boji mezi nimi. Utváří se stát, je vytvářena zvláštní moc, zvláštní oddíly ozbrojených lidí, a každá revoluce, ničíc státní aparát, nám názorně ukazuje, jak se panující třída snaží znovuzřídit oddíly ozbrojených lidí, sloužící ji, jak se utiskovaná třída snaží vytvořit novou organisaci tohoto druhu, způsobilou sloužit nikoli vykořisťovatelům, nýbrž vykořisťovaným.

Engels staví v uvedené úvaze theoreticky tutéž otázku, kterou před nás prakticky, názorně a přitom v měřítku masové akce staví každá veliká revoluce, totiž otázku vzájemného poměru mezi „zvláštními“ oddíly ozbrojených lidí a mezi „samovolnou ozbrojenou organisací obyvatelstva“. Uvidíme, jak je tato otázka konkrétně ilustrována zkušenostmi evropských a ruských revolucí.

Vraťme se však k Engelsovu výkladu.
Engels poukazuje na to, že někdy, např. leckde v Severní Americe, je tato veřejná moc slabá (jde o vzácnou výjimku v kapitalistické společnosti a o ony části Severní Ameriky v jejím předimperialistickém období, kde převládal svobodný kolonista), avšak, všeobecně vzato, sílí:

Veřejná moc sílí tou měrou, jak se zostřují třídní protiklady ve státě a jak se sousedící státy stávají většími a zalidněnějšími. Podívejme se jen na dnešní Evropu, kde třídní boj a soutěžení ve výbojích vystupňovaly veřejnou moc do takové výše, že hrozí pohltit celou společnost, ba i stát“...

Toto bylo napsáno nejpozději na počátku devadesátých let minulého století. Poslední Engelsova předmluva je datována 16. června 1891. Tehdy obrat k imperialismu – jak ve smyslu úplného panství trustů, tak ve smyslu všemocnosti obrovských bank, tak i ve smyslu velkorysé koloniální politiky apod. - ve Francii sotva začínal a v Severní Americe a v Německu byl ještě slabší. Od těch dob „soutěžení ve výbojích” ohromně pokročilo, tím spíše, že zeměkoule byla na počátku druhého desetiletí XX. století nadobro rozdělena mezi tyto “soutěžící dobyvatele”, tj. mezi lupičské velmoci. Zbrojení na souši i na moři od těch dob neuvěřitelně vzrostlo a lupičská válka 1914 - 1917 za opanování světa Anglií nebo Německem, válka o dělbu kořisti, přiblížila „pohlcení” všech sil společnosti loupeživou státní mocí k úplné katastrofě.

Engels dovedl již roku 1891 poukázat na „soutěžení ve výbojích‘‘ jako na jeden z nejdůležitějších význačných rysů zahraniční politiky velmocí, kdežto sociálšovinističtí ničemové v letech 1914 až 1917, když právě toto soutěžení, mnohonásobně zostřené, vyvolalo imperialistickou válku, zastírají obranu lupičských zájmů „své“ buržoasie frázemi o „obraně vlasti“, o „obraně republiky a revoluce“ a tak podobně!

3. Stát je nástrojem vykořisťování utiskované třídy

K udržování zvláštní veřejné moci, stojící nad společností, je třeba daní a státních půjček.

…..„Úředníci, kteří mají v rukou veřejnou moc a právo vymáhat daně — píše Engels — stojí tu jako orgány společnosti nad společností. Nevynucená, dobrovolná úcta, které se těšily orgány rodového zřízení, jim už nestačí, i kdyby ji mohli získat“... Jsou sepisovány zvláštní zákony o posvátnosti a nedotknutelnosti úředníků. „Nejmizernější policejní sluha“ má více „autority“ než představitelé rodové společnosti, avšak i nejvyšší velitel branné moci civilisovaného státu by mohl závidět rodovému stařešinovi, těšícímu se „nevynucené a popiratelné úctě“ společnosti.

Otázka výsadního postavení úředníků jako orgánů státní moci je tu vytyčena. Jako nejdůležitější je zaznamenáno: co je staví nad společnost? Uvidíme, jak tuto theoretickou otázku prakticky řešila Pařížská komuna r. 1871 a jak ji reakčně zatušovával Kautský r. 1912.

„Ježto stát vznikl z potřeby brzdit třídní rozpory, jelikož zároveň vznikl uprostřed konfliktu těchto tříd, je zpravidla státem nejmocnější, hospodářsky vládnoucí třídy, která se tím stává třídou vládnoucí politicky a tak získává nové prostředky k ujařmení a vykořisťování potlačené třídy“... Nejen antický a feudální stát byl orgánem vykořisťování otroků a nevolníků, nýbrž i „moderní zastupitelský stát je nástrojem vykořisťování námezdní práce kapitálem. Výjimečně se však vyskytují období, kdy bojující třídy dosahují takové rovnováhy sil, že státní moc nabývá na čas určité samostatnosti proti oběma jako zdánlivá prostřednice“... Tak tornu bylo s absolutistickou monarchií XVII. a XVIII. století, tak tornu bylo s bonapartismem prvého a druhého císařství ve Francii, tak tomu bylo i s Bismarckem v Německu.

A tak tomu je — dodáváme my — s vládou Kerenského v republikánském Rusku, když přešla k pronásledování revolučního proletariátu v době, kdy Sověty proto, že jsou vedeny maloburžoasními demokraty, jsou již bezmocné, kdežto buržoasie ještě není dost silná, aby je přímo rozehnala.

V demokratické republice - pokračuje Engels – „vykonává bohatství svou moc nepřímo, ale tím jistěji”, a to, za prvé „přímým podplácením úředníků” (Amerika), a za druhé, “spojenectvím vlády a bursy” (Francie a Amerika).

V nynější době „vypěstoval“ imperialismus a panství bank obě tyto metody, jak bránit a uskutečňovat všemocnost bohatství v jakýchkoli demokratických republikách, v neobyčejné uměni. Jestliže na př. hned v prvních měsících demokratické republiky v Rusku — lze říci, v líbánkách novomanželů ‚ ‚socialistů“ eserů a menševiků s buržoasií — sabotoval pan Palčinský v koaliční vládě všechna opatření, kterými měli být zkroceni kapitalisté a učiněna přítrž jejich hyenismu, jejich drancování státní pokladny při vojenských dodávkách, jestliže potom po svém odchodu z ministerstva byl pan Palčinský (jsa ovšem vystřídán jiným, naprosto stejným Palčinským) „odměněn“ kapitalisty sinekurou s platem 120.000 rublů ročně — co je to? Přímá korupce nebo nepřímá? Spojenectví vlády se syndikáty nebo „jenom“ přátelské styky? Jakou úlohu hrají Černovové a Ceretěliové, Avksentěvové a Skobělevové? — jsou „přímými“ spojenci milionářů, okrádajících státní pokladnu, nebo jen nepřímými?

Všemoc „bohatství“ je za demokratické republiky proto jistější, že není závislá na špatné politické slupce kapitalismu. Demokratická republika je nejlepší možnou politickou slupkou kapitalismu, a proto kapitál, zmocniv se (prostřednictvím Palčinských, Černovů, Ceretěliů a spol.) této nejlepší slupky, zakládá svou moc tak spolehlivě a tak pevně, že v buržoasní demokratické republice neotřese touto mocí žádné vystřídání osob, institucí nebo stran.

Je třeba ještě poznamenat, že Engels nazývá všeobecné hlasovací právo naprosto jasně nástrojem panství buržoazie. Všeobecné hlasovací právo, praví Engels, maje zřejmě na zřeteli dlouholeté zkušenosti německé sociální demokracie, je

“měřítkem zralosti dělnické třídy. Více nemůže být a nebude v dnešním státu”

Maloburžoazní demokraté typu našich eserů a menševiků, jakož i jejich rodní bratři, všichni sociálšovinisté a oportunisté západní Evropy, očekávají od všeobecného hlasovacího práva právě „více”. Mají sami a lidu vštěpují nesprávný názor, že všeobecné hlasovacíí právo „v dnešním státě” je sto opravdu vyjádřit vůli většiny pracujícího lidu a zajistit její uskutečňování.

Můžeme zde tento nesprávný názor pouze zaznamenat, jenom poukázat na to, že naprosto jasný, přesný a konkrétní Engelsův výrok je ustavičně komolen v propagandě a agitaci „oficiálních” (tj. oportunistických) socialistických stran . Veškerou nesprávnost takového názoru, který zde Engels zavrhuje, podrobně objasníme v dalším výkladu Marxových a Engelsových názorů na „dnešní” stát.

Engels shrnuje své názory ve svém nejpopulárnějším díle těmito slovy:
“Stát tu tedy není od věčnosti. Byly společnosti, které se bez něho obešly, které neměly potuchy o státu a státní moci. Na jistém stupni hospodářského vývoje, který byl nutně spjat s rozštěpením společnosti na třídy, stal se stát v důsledku tohoto rozštěpení nutností. Blížíme se nyní rychlými kroky k takovému stupni rozvoje výroby, na kterém existence těchto tříd nejen přestala být nutností, nýbrž se stává přímou překážkou výroby. Třídy padnou stejně nevyhnutelně, jako v minulosti vznikly. S nimi nevyhnutelně padne i stát. Společnost, která nově zorganizuje výrobu na základě svobodného a rovného sdružení výrobců, uloží celou státní mašinerii tam, kam potom bude patřit: do musea starožitností vedle kolovratu a bronzové sekery.”

Tento citát nalézáme v propagační a agitační literatuře nynější sociální demokracie velmi zřídka. Ale i tehdy, když se s tímto citátem setkáme, uvádějí jej lidé většinou tak, jako by konali modloslužbu, tj. aby oficiálně projevili úctu k Engelsovi bez jakéhokoli pokusu zamyslit se nad tím, jak dalekosáhlý a hluboký rozmach revoluce se předpokládá tímto „uložením celé státní mašinerie do muzea starožitností”. Většinou, jak se zdá, ani nechápou, co Engels nazývá státní mašinerií.

4. “Odumíraní” státu a násilná revoluce

Engelsův výrok o „odumírání“ státu je tak široce znám, je tak často citován, tak výrazně ukazuje, v čem je vtip obvyklé oportunistické falsifikace marxismu, že jej musíme důkladně rozebrat. Uvedeme celou úvahu, ze které je převzat.

„„Proletariát se ujímá státní moci a přeměňuje výrobní prostředky nejdříve ve státní vlastnictví. Tím však sám sebe ruší jako proletariát, tím ruší všechny třídní rozdíly a třídní protiklady, a tím ruší také stát jako stát. Dosavadní společnost, vyvíjející se v třídních protikladech, potřebovala stát, tj. organisaci té nebo oné vykořisťující třídy k udržování jejích vnějších výrobních podmínek, tedy zejména k násilnému udržování vykořisťované třídy v podmínkách útisku, určených existujícím výrobním způsobem (otroctví, nevolnictví nebo poddanství, námezdní práce). Stát byl oficiálním představitelem celé společnosti, jejím shrnutím ve viditelnou korporaci, byl jím však jen potud, pokud byl státem třídy, jež samojediná pro svou epochu zastupovala celou společnost: ve starověku státem otrokářů-státních občanů, ve středověku státem feudální šlechty, v naší době státem buržoasie. Až se konečně stane stát opravdu představitelem celé společnosti, učiní sám sebe zbytečným. Jakmile nebude společenské třídy, kterou by bylo třeba udržovat v podřízenosti, jakmile budou s odstraněním třídního panství a boje o individuální existenci, zakládajícího se na nynější anarchii výroby, odstraněny i srážky a přehmaty, vyvěrající z tohoto boje, pak zde nebude už nic, co má být potlačováno, co by nezbytně vyžadovalo zvláštní moci k potlačování, tj. státu. První akt, při kterém stát vystoupí skutečně jako představitel celé společnosti — akt převzetí výrobních prostředků ve jménu společnosti — bude zároveň posledním jeho samostatným aktem jakožto státu. Zasahování státní moci do společenských vztahů se pak stane v jednom oboru po druhém zbytečným a potom samo usne. Vláda nad lidmi ustoupí správě věcí a řízení výrobních procesů. Stát nebude „odstraněn“, stát odumře. Na podkladě toho je nutno hodnotit frázi o „svobodném lidovém státu“, frázi, která může být dočasně agitačně oprávněná, avšak konec konců je vědecky neudržitelná. Podle toho je také třeba hodnotit požadavek tak zvaných anarchistů, aby stát byl odstraněn s dneška na zítřek.“ („Anti-Dühring“. „Pana Evžena Dühringa převrat vědy“, str. 302—303 třetího německého vydání.)^[3]

Bez obavy, že se zmýlíme, můžeme říci, že se z této Engelsovy úvahy, obdivuhodně bohaté na myšlenky, stalo obecným majetkem socialistické ideologie v nynějších socialistických stranách pouze to, že stát podle Marxe „odumře“, na rozdíl od anarchistického učení o „odstranění“ státu. Oklešťovat takto marxismus znamená redukovat jej na oportunismus, neboť při takovém „výkladu“ zbývá pouze nejasná představa o pomalé, stejnoměrné ‚ postupné změně bez skoků a bouří, bez revoluce. „Odumírání“ státu v běžném, všeobecně rozšířeném, lze-li se tak vyjádřit, masovém pojetí znamená nesporně zastírání, ne-li zamítání revoluce.

A zatím je podobný „výklad“ nejhrubším komolením marxismu, prospěšným pouze buržoasii, komolením, které je theoreticky založeno na ignorování velmi důležitých okolností a důvodů, uvedených třeba jen v téže „shrnující“ Engelsově úvaze, kterou jsme nezkráceně ocitovali.

Za prvé. Engels na začátku této úvahy praví, že proletariát, ujímaje se státní moci, „ruší tím stát jako stát“. Přemýšlet, co to znamená, „nebývá zvykem“. Obyčejně je to buď naprosto ignorováno, nebo je to pokládáno za jakousi „hegelovskou“ „slabost“ Engelsovu. Ve skutečnosti je těmito slovy stručně vyjádřena zkušen jedné z největších proletářských revolucí, Pařížské komuny r. 1871; promluvíme o tom zevrubněji na patřičném místě. Ve skutečnosti mluví zde Engels o „zrušení“ buržoasního státu proletářskou revolucí, kdežto slova o odumírání se týkají zbytků proletářského státu po socialistické revoluci. Buržoasní stát podle Engelse „neodumírá“, nýbrž „je ničen“ proletariátem v revoluci. Odumírá po této revoluci proletářský stát neboli polostát.

Za druhé. Stát je „zvláštní mocí k potlačování“. Tato skvělá nanejvýš hluboká Engelsova definice je zde zformulována naprosto jasně. A z ní vyplývá, že „zvláštní moc k potlačování“ proletariátu buržoasií, milionů pracujících hrstkou boháčů musí být vystřídána „zvláštní mocí k potlačování‘‘ buržoasie proletariátem (diktatura proletariátu). Právě v tom tkví „zrušení státu jako státu“. Právě v tom tkví „akt“ převzetí výrobních prostředků jménem společnosti. A je samozřejmé, že k takovému vystřídání jedné (buržoasní) „zvláštní moci‘‘ druhou (proletářskou) „zvláštní mocí“ nemůže naprosto dojít ve formě „odumírání“.

Za třetí. O „odumírání“ — a dokonce ještě výrazněji a malebněji — o „usínání“ mluví Engels naprosto jasně a určitě, maje na zřeteli epochu po „převzetí výrobních prostředků státem ve jménu společnosti“, tj. p o socialistické revoluci. Všichni víme, že politickou formou „státu“ je v této době nejúplnější demokracie. Avšak nikoho z oportunistů, nestoudně komolících marxismus, nenapadá, že tu Engels tudíž mluví o „usínání“ a „odumírání“ demokracie. To se zdá na první pohled velmi podivné. Je to však „nepochopitelné‘‘ jen pro toho, kdo neuvážil, že demokracie je také státem, že tudíž demokracie také zmizí, jakmile zmizí stát. Buržoasní stát může „zničit“ jen revoluce. Stát vůbec, tj. nejplnější demokracie, může jen „odumřít“.

Za čtvrté. Po vyslovení své proslulé poučky: „stát odumírá“, Engels hned konkrétně vysvětluje, že je namířena jak proti oportunistů, tak i proti anarchistům. Přitom je postaven u Engelse na první místo vývod z poučky o „odumírání“ státu, zahrocený proti oportunistům.

Lze se vsadit, že z 10.000 lidí, kteří četli nebo slyšeli o “odumírání” státu, 9.990 vůbec neví nebo si nevzpomíná, že Engels své závěry z této poučky zaměřoval nejen proti anarchistům. A z ostatních desíti lidí devět jistě neví, co to je “svobodný lidový stát” a proč útok na toto heslo obsahuje zároveň útok proti oportunistům. Tak se píší dějiny! Tak je velké revoluční učení nepozorovatelně přizpůsobováno panujícímu šosáctví. Závěr proti anarchistům byl tisíckrát opakován, vulgarizován, vtloukán do hlavy v nejjednodušší formě, a nabyl pevnosti předsudku. Závěr proti oportunistům byl však zastírán a “zapomenut”!

„Svobodný lidový stát“ byl programovým požadavkem a běžným heslem německých sociálních demokratů sedmdesátých let. Toto heslo nemá žádný politický obsah kromě maloměšťácky nabubřelého opsání pojmu demokracie. Pokud se v něm legálně činila narážka na demokratickou republiku, byl Engels ochoten „dočasně“ „ospravedlnit“ toto heslo agitačními ohledy. Toto heslo bylo však oportunistické, neboť se v něm zračilo nejen zkrášlování buržoasní demokracie, nýbrž i nepochopení socialistické kritiky jakéhokoli státu vůbec. Jsme pro demokratickou republiku jako formu státu, která je za kapitalismu pro proletariát nejlepší, nesmíme však zapomínat, že námezdní otroctví je údělem lidu i v nejdemokratičtější buržoasní republice. Dále. Každý stát je „zvláštní mocí k potlačování‘‘ utiskované třídy. Proto je každý stát nesvobodný a nelidový. Marx a Engels to v sedmdesátých letech nejednou objasňovali svým soudruhům ze strany.

Za páté. V témže Engelsově díle, z něhož si všichni pamatují úvahu o odumírání státu, je úvaha o významu násilné revoluce. Historické zhodnocení její úlohy se u Engelse mění v opravdový chvalozpěv na násilnou revoluci. Na to „si nikdo nevzpomíná“, v dnešních socialistických stranách není zvykem mluvit, ba ani přemýšlet o významu této myšlenky a v každodenní propagandě a agitaci mezi masami nehrají tyto myšlenky žádnou úlohu. A zatím jsou s „odumíráním‘‘ státu nerozlučně spjaty v jeden harmonický celek.

Engels praví:
…O tom, že násilí hraje v dějinách také jinou úlohu (kromě úlohy vykonavatele zla), úlohu revoluční, že je podle Marxových slov porodní babičkou každé staré společnosti, těhotné společnosti novou, že je nástrojem, jímž si společenské hnutí razí cestu a rozbíjí ztrnulé, odumřelé politické formy — o tom všem se pan Dühring slovem nezmiňuje. Jedině s nářkem a kvílením připouští možnost, že ke svržení vykořisťovatelského hospodářství bude snad třeba násilí — k jeho veliké lítosti! — neboť prý jakékoliv použití násilí demoralisuje toho, kdo ho používá. A takové řeči se vedou přes veliký morální a duchovní rozmach, který následoval po každé vítězné revoluci! A takové řeči se vedou v Německu, kde by násilná srážka, která přece může být lidu vnucena, měla alespoň tu výhodu, že by vymýtila ducha patolízalství, který vnikl do národního vědomí z ponížení třicetileté války^[4]. A tento mdlý, slabošský a bezmocný kněžourský způsob myšlení se opovažuje nabízet se nejrevolučnější straně, kterou znají dějiny?‘ (Str. 193 třetího německého vydání, konec IV. kapitoly 2. oddílu)^[5].

Jak je možno sloučit v jednom učení tento chvalozpěv na násilnou revoluci, který Engels vytrvale pěl německým sociálním demokratům od roku 1878 do roku 1894, tj. do své smrti, s theorií „odumírání“ státu?

Obyčejně slučují lidé to i ono eklekticky, bezzásadově nebo sofisticky vytrhávajíce podle své libovůle (nebo aby se zalíbili mocným) hned ten, hned onen výrok, a přitom je v devadesáti devíti případech ze sta, ne-li častěji, vystrkováno do popředí právě „odumírání“. Dialektika je nahrazována eklekticismem: to je, pokud se týče marxismu, nejobyčejnější, nejrozšířenější zjev v oficiální sociálně demokratické literatuře naší doby. Takový postup není ovšem žádnou novinkou, bylo jej možno pozorovat dokonce v dějinách klasické řecké filosofie. Když je marxismus přizpůsobován oportunismu, záměna dialektiky eklekticismem nejsnáze klame masy, skýtá zdánlivé uspokojení, zdánlivě přihlíží ke všem stránkám procesu, ke všem tendencím vývoje, ke všem protichůdným vlivům apod., ve skutečnosti však nepodává ucelené a revoluční pojetí procesu společenského vývoje.

Řekli jsme již a dokážeme podrobněji v dalším výkladu, že Marxovo a Engelsovo učení o neodvratnosti násilné revoluce se týká buržoasního státu. Tento stát nemůže být nahrazen státem proletářským (diktaturou proletariátu) cestou „odumírání“, ale zpravidla jedině násilnou revolucí. Chvalozpěv, který Engels pěl na násilnou revoluci a který se plně srovnává s četnými Marxovými výroky — (vzpomeňme si na závěr „Bídy filosofie“ a „Komunistického manifestu“, kde je hrdě a otevřeně prohlášena neodvratnost násilné revoluce: vzpomeňme si na kritiku gothajského programu ^[6] roku 1875, napsanou téměř o třicet let později, kde Marx neúprosně tepe oportunismus tohoto programu), tato chvalořeč naprosto není „horováním“, deklamací, polemickým výpadem.Nutnost soustavně vychovávat masy v takovém a jedině v takovém nazírání na násilnou revoluci tvoří základ celého Marxova a Engelsova učení. Jak se zpronevěřily jejich učení nyní vládnoucí sociálšovinistické a kautskyánské směry, to se zvlášť názorně projevuje v tom, že oba směry zapomněly na takovou propagandu a na takovou agitaci.

Vystřídání buržoasního státu státem proletářským je nemožné bez násilné revoluce. Zrušení proletářského státu, tj. zrušení každého státu, není možné jinak než cestou „odumírání“..

Marx a Engels rozvíjeli podrobně a konkrétně tyto názory, když zkoumali každou jednotlivou revoluční situaci, když analysovali poučení ze zkušeností každé jednotlivé revoluce. K této nesporně nejdůležitější části jejich učení teď přejdeme.

__________________________________

Poznámky:

[1] Čes. vydání (Svoboda 1948) str. 162 – 165. (Pozn red. čes. originálu)

[2] Spencer Herbert (1820—1903) — anglický buržoasní sociolog. Podle jeho theorie vznikl stát nikoli proto, že vznikly třídy a třídní boj, nýbrž proto, že nastala „komplikace společenských funkci“.
Michajlovský N. K. (1842—1904) ideolog narodnického hnutí, odpůrce marxismu v sociálně-politickém hnutí Ruska. Byl zastáncem t. zv. „subjektivní metody v sociologii“. — (Pozn red. čes. originálu)

[3] Čes. vydání (Svoboda 1948) str. 239 – 240. (Pozn red. čes. originálu)

[4] Zde je míněna třicetiletá válka (i6i 8—1648); vznikla v Německu ze vzájemného boje mezi německými feudálními knížaty proti císařské moci. Když pak byla do této války vtažena většina evropských zemí, nabyla rázu války mezinárodní. Třicetiletá válka způsobila ještě hlubší politické roztříštění Německa, krajní ochuzení a zpustošení země. (Pozn překl. čes. originálu)

[5] České vydání (Svoboda, 1948) str. 156. (Pozn red. čes. originálu)

[6] Gothajský program — program sociálně demokratické strany Německa, schválený na sjezdu v Gothě r. 1875. (Pozn překl. čes. originálu)