Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Kdo má moc a kde je kontrarevoluce?
Na tuto otázku se obvykle odpovídá velice jednoduše: žádná kontrarevoluce neexistuje, nebo o její existenci alespoň nevíme. Ale kdo vládne a má moc, to víme velmi dobře: prozatímní vláda, kontrolovaná ústředním výkonným výborem (ÚVV) celoruského sjezdu sovětů vojenských a dělnických zástupců[136]. Taková bývá obvykle odpověď.
Včerejší politická krize[137] zanechala po sobě jako dědictví — což je typické pro většinu nejrůznějších krizí, které ruší všechno podmíněně platné a boří všechny iluze — trosky oněch iluzí, které jsou obsaženy v právě uvedených obvyklých odpovědích na základní otázky každé revoluce.
Existuje jistý Alexinskij, bývalý člen II. státní dumy, kterého eseři a menševici, vládnoucí strany v sovětech dělnických, vojenských a rolnických zástupců, odmítli pustit do výkonného výboru sovětu vojenských a dělnických zástupců, dokud se nerehabilituje, tj. dokud nezíská zpět svou čest[138].
O co jde? Proč výkonný výbor veřejně a oficiálně odmítl důvěru Alexinskému, proč od něho žádal, aby se rehabilitoval, tj. proč ho označil za nečestného člověka?
Protože Alexinskij je tak proslulý svým pomlouváním, že v Paříži ho novináři nejrůznějších stran označili za pomlouvače. Alexinskij se ani nepokusil obhájit svou čest před výkonným výborem, raději se schoval do Plechanovova listu Jedinstvo, kde se nejdřív podepisoval iniciálami, a potom, když se osmělil, i plným jménem.
Včera, 4. července, bylo během dne několik bolševiků upozorněno svými známými, že Alexinskij sdělil výboru novinářů v Petrohradě nějakou další nehoráznou pomluvu. Většina upozorněných nevěnovala tomuto varování vůbec žádnou pozornost, protože k Alexinskému a jeho „činnosti“ pociťuje jenom odpor a opovržení. Ale jeden bolševik, Džugašvili (Statin), člen ústředního výkonného výboru, který se jako gruzínský sociální demokrat dlouho zná se soudruhem Čcheidzem, s ním na zasedání ÚVV promluvil o této nové odporné pomlouvačné kampani Alexinského.
Bylo to pozdě v noci, ale Čcheidze prohlásil, že ústřední výkonný výbor nebude lhostejně přihlížet, jak lidé, kteří se bojí soudu a vyšetřování ústředního výkonného výboru, šíří pomluvy. Ihned telefonicky vyzval svým jménem jako předseda ústředního výkonného výboru a jménem Cereteliho jako člena prozatímní vlády všechny redakce, aby pomluvy Alexinského neotiskovaly. Čcheidze řekl Stalinovi, že většina listů projevila ochotu jeho žádosti vyhovět, jedině Jedinstvo a Reč se nějakou dobu „nevyjadřovaly“. (Jedinstvo jsme neviděli, ale Reč pomluvy neotiskla.) Nakonec se pomluva dostala jen na stránky malého, žluťáckého, většině inteligentních lidí naprosto neznámého listu Živoje slovo[139], č. 51 (404), v němž je jako redaktor a vydavatel uveden A. M. Umanskij.
Teď se budou pomlouvači odpovídat před soudem. Po této stránce probíhá celá věc jednoduše a bez komplikací.
Nesmyslnost pomluvy přímo bije do očí: jakýsi praporčík 16. sibiřského střeleckého pluku Jermolenko byl „přeložen“(?) „25. dubna k nám do týlu fronty 6. armády, aby tu agitoval pro brzké uzavření separátního míru s Německem“. Je to asi nějaké individuum, které uteklo ze zajetí, a „dokument“ otištěný v listě Živoje slovo o něm ještě dodává: „Jermolenko přijal tento úkol na naléhání svých druhů“!!
Už z toho můžeme usuzovat, jakou důvěru si zaslouží individuum, které je tak bezcharakterní, že souhlasilo s takovým „úkolem“!... Svědek je bezcharakterní člověk. To je fakt.
A co tedy tento svědek vypovídal?
Vypovídal toto: „Důstojníci německého generálního štábu Schiditzki a Lübers mu sdělili, že stejnou agitaci provádí v Rusku agent německého generálního štábu a předseda ukrajinské sekce Svazu pro osvobození Ukrajiny[140] A. Skoropis-Joltuchovskij a Lenin. Leninovi bylo uloženo, aby se ze všech sil snažil podrýt důvěru ruského lidu k prozatímní vládě.“
Takže němečtí důstojníci ve snaze přimět Jermolenka k tomuto bezcharakternímu jednáni mu napovídali plno nestydatých lží o Leninovi, který, jak je všem známo a jak to oficiálně oznámila celá strana bolševiků, separátní mír s Německem zcela rezolutně a bezpodmínečně vždy a jednoznačně odmítal!! Lež německých důstojníků je tak evidentní, tak nejapná a absurdní, že o tom žádný trochu inteligentnější člověk ani na okamžik nezapochybuje. A člověk s potitickým rozhledem už teprve nebude pochybovat o tom, že stavět Lenina vedle jakéhosi Joltuchovského (?) a Svazu pro osvobození Ukrajiny je naprosto absurdní, protože od tohoto podezřelého, sociálpatriotického svazu se jak Lenin, tak všichni internacionalisté veřejně distancovali mnohokrát právě za války.
Nehorázná lež, za kterou Němci zaplatili Jermolenkovi nebo německým důstojníkům, by si nezasloužila vůbec žádnou pozornost, kdyby „dokument“ neobsahoval jakési „právě došlé zprávy“ — neznámo komu, jak, od koho a kdy došly —‚ podle nichž „peníze na agitaci“ „jsou vypláceny“ (komu? Dokument se bojí říct rovnou, že je z toho obviňován nebo podezírán Lenin!! Dokument neuvádí, komu jsou peníze „vypláceny“!) „prostřednictvím“ „spolehlivých osob“: „bolševiků“ Fürstenberga (Haneckého) a Kozlowského. Prý dokonce existují i doklady o převodu peněz prostřednictvím bank a „válečná“ cenzura zjistila, že se nepřetržitě (!) vyměňují telegramy politického a finančního charakteru mezi německými agenty a bolševickými předáky!!
To je zase tak nehorázná lež, že její absurdnost přímo bije do očí. Kdyby na tom byla jen špetka pravdy, jak by se mohlo stát, že I. Haneckého docela nedávno bez překážek pustili do Ruska a zase ho pustili zpátky? 2. ani Hanecki, ani Kozlowski nebyli zatčeni dřív, než se v novinách objevily zprávy o jejich zločinech? Kdyby měl generální štáb opravdu v rukou alespoň trochu důvěryhodné informace o poukazování peněz, o telegramech apod., cožpak by doopravdy připustil, aby Alexinskij a bulvární tisk o tom rozhlašovali pověsti, a Haneckého a Kozlowského by nezatkl? Není snad jasné, že tu nejde o nic jiného než o primitivní práci novinářských dryáčníků nejhoršího druhu?
Dodejme, že ani Hanecki, ani Kozlowski nejsou bolševici, ale členové polské sociálně demokratické strany, že Hanecki je členem jejího ústředního výboru, kterého známe od londýnského sjezdu (1903)[141], z něhož polští delegáti odešli atd. Žádné peníze ani od Haneckého, ani od Kozlowského bolševici nedostali. Je to od začátku do konce ta nejnehoráznější a nejnejapnější lež.
V čem je její politický dosah? Za prvé v tom, že političtí odpůrci bolševiků se bez lží a pomluv nemohou obejít. Tak nízcí a podlí jsou tito odpůrci.
Za druhé v tom, že dostáváme odpověď na otázku, kterou jsme položili v názvu článku.
Zpráva o „dokumentech“ byla Kerenskému zaslána už 16. května. Kerenskij je členem jak prozatímní vlády, tak sovětu, tj. obou „orgánů moci“. Od 16. května do 5. července bylo času habaděj. Kdyby státní moc byla skutečnou státní mocí, mohla by a musela by sama „dokumenty“ prošetřit, vyslechnout svědky a zatknout podezřelé. Státní moc, oba „mocenské orgány státu“, jak prozatímní vláda, tak ústřední výkonný výbor, to mohly a měly udělat.
Žádná z nich však nic nepodniká. A generální štáb, jak se ukazuje, udržuje jakési styky s Alexinským, který pro pomlouvání nesměl do výkonného výboru sovětu! Generální štáb dovoluje právě v době, kdy kadeti odcházejí z vlády — patrně náhodou —‚ aby Alexinskému byly předány ke zveřejnění oficiální dokumenty!
Státní moc nic nepodniká. Ani Kerenského, ani prozatímní vládu, ani výkonný výbor sovětu vůbec nenapadne, že by Lenina, Haneckého a Kozlowského měli zatknout, jsou-li v podezření. Včera v noci, 4. června, žádal Čcheidze a Cereteli noviny, aby neuveřejňovaly zjevnou pomluvu. A přitom později, pozdě v noci, posílá Polovcev junkery a kozáky, aby demolovali Pravdu, zabránili jejímu vyjití, zatkli redaktory a zabavili účetní knihy (údajně pro kontrolu, nejsou-li tam záznamy o podezřelých penězích) a současně ve žluťáckém bulvárním, špinavém plátku Živoje slovo vychází hanebná pomluva, aby se vybičovaly vášně, aby se pošpinili bolševici, aby se vyvolaly pogromy, aby se jednání Polovceva, junkerů a kozáků, kteří zdemolovali Pravdu, odůvodnilo a ospravedlnilo.
Kdo před pravdou nezavírá oči, ten nemůže být dlouho na pochybách. Když je třeba jednat, žádný z obou orgánů státní moci nic nedělá — ústřední výkonný výbor proto, že „důvěřuje“ kadetům a nechce si je rozhněvat, a kadeti nic nepodnikají jako mocenská síla proto, že raději jednají za kulisami.
Zákulisní kontrarevoluce — tady ji máme jako na dlani: jsou to kadeti, jisté kruhy generá]ního štábu („velitelských špiček v armádě“, jak uvádí rezoluce naší strany) a podezřelý, poločernosotňovský tisk. A ti jen tak nečinně nepřihlížejí, ti „pracují“ svorně ruku v ruce; tady je prostředí, které vyvolává pogromy, pokusy o pogromy, střelbu do demonstrantů a tak dále a tak dále.
Kdo nezavírá před pravdou oči, ten už nemůže být déle na pochybách.
Státní moc neexistuje a nebude existovat, dokud nebude položen základ k jejímu vytvoření tím, že přejde do rukou sovětů. Kontrarevoluce využívá bezvládí a seznamuje kadety s jistými velitelskými špičkami v armádě a s ultrareakčním tiskem. Taková je smutná skutečnost, ale je to skutečnost.
Dělnici a vojáci! Od vás se žádá, abyste byli ukáznění, vytrvalí a bdělí!
Napsáno 5. (18.) července 1917
Otištěno 19. (6.) července 1917
v listu Listok PravdyPodle textu listu
__________________________________
Poznámky:
136 Ústřední výkonný výbor byl zvolen na I. celoruském sjezdu sovětů dělnických a vojenských zástupců, který se konal v červnu 1917 (viz poznámku [101]). Tvořilo ho 107 menševiků, 101 eser, 35 bolševiků, 8 sociálních demokratů, 4 trudovici a „lidoví socialisté“ a 1 bundovec. Předsedou výboru byl zvolen menševik N. S. Čcheidze. V tomto složeni ústřední výkonný výbor pracoval až do II. sjezdu sovětů.
137 Lenin má na mysli masové demonstrace v Petrohradě 3.—4. (16.—17.) července 1917. Vojáci, námořníci a dělníci takto vyjádřili své pobouření nad tím, že prozatímní vláda poslala vojska do předem prohrané ofenzivy. Hnutí začalo 3. (16.) července ve vyborském obvodě vystoupením 1. kulometného pluku. Hrozilo, že demonstrace přeroste v ozbrojené povstání proti prozatínmi vládě.
Bolševická strana tehdy s ozbrojenou akcí nesouhlasila, protože se domnívala, že revoluční krize v zemi ještě nedozrála. Na zasedání ústředního výboru, svolaném na 3. (16.) července, bylo rozhodnuto se demonstrace neúčastnit. Ke stejnému rozhodnutí dospěla i druhá petrohradská městská konference bolševiků, která se konala v téže době. Delegáti konference se vypravili na závody a do obvodů. aby přesvědčili masy, že nemají demonstrovat. Akce však přesto začala a už se nedalo ji zastavit.
Ústřední výbor spolu s petrohradským výborem a vojenskou organizací vzal v úvahu celkovou atmosféru a ještě 3. (16.) července v pozdních večerních hodinách rozhodl se demonstrace účastnit, aby zajistil její pokojný a organizovaný charakter. Lenin byl v té době mimo Petrohrad. Když se dověděl o událostech, vrátil se 4. (17.) července dopoledne do Petrohradu, ujal se řízení akcí a odpoledne 4. (17.) července pronesl projev ke kronštadtským námořníkům, v němž vyzýval k ukázněnosti, vytrvalosti a bdělosti (viz V. I. Lenin, Spisy 34, Praha 1957, s. 23).
Demonstrace 4. (17.) července se zúčastnilo přes 500 000 lidí. Probíhala pod bolševickými hesly Všechnu moc sovětům! aj. Avšak esersko-menševičtí představitelé tento požadavek odmítli.
Prozatímní vláda s vědomím a souhlasem ústředního výkonného výboru vyslala proti pokojné demonstraci junkerské a kozácké oddíly, které začaly do demonstrantů střílet. Navíc byly z fronty povolány kontrarevoluční vojenské oddíly.
Na Leninem řízené poradě členů ústředního výboru a ústředního výkonného výboru, která se konala v noci ze 4. na 5. července, bylo rozhodnuto demonstraci organizovaně ukončit. Menševici a eseři společně s buržoazií zaútočili proti bolševické straně. Bolševické listy, mezi nimi i Pravda a Soldatskaja pravda, byly prozatímní vládou zastaveny, byla zdemolována dělníky financovaná tiskárna Trud. Dělníci byli odzbrojováni a zatýkáni, probíhaly prohlídky a pogromy. Revoluční jednotky petrohradské posádky byly odvolány z hlavního města a poslány na frontu.
Po červencových dnech přešla moc v zemi plně do rukou kontrarevoluční prozatimní vlády, Sověty veškerou moc ztratily. Dvojvládí skončilo. Skončilo pokojné období revoluce. Bolševická strana měla teď za úkol připravovat ozbrojené povstání, které by prozatímní vládu svrhlo. Lenin charakterizoval toto období v článcích Tři krize, Odpověď, Marxismus a povstání, Ruská revoluce a občanská válka (viz Spisy 25, Praha 1956, s.21l—222, Spisy 26, Praha 1956, s. 12—17, 18—32) a dalších pracích.
138 Lenin má na mysli tento fakt: v dubnu 1917 pomlouvač a intrikán G. A. Alexinskij, který začal spolupracovat s buržoazním listem Russkaja volja (žádný socialistický list s ním nechtěl spolupracovat), nabídl své služby také výkonnému výboru petrohradského sovětu dělnických a vojenských zástupců. Výkonný výbor k tomu zaujal toto stanovisko: „Vzhledem k tomu, co vyšlo o činnosti G. A. Alexinského najevo, nepokládá výkonný výbor tuto spolupráci za žádoucí. Bude-li se chtít rehabilitovat, je výkonný výbor ochoten se na vyšetřováni podílet.“
139 Živoje slovo — ultrareakční deník bulvárního charakteru, vydávaný v Petrohradu od roku 1916 za redakce A. M. Umanského nejdříve pod názvem Novaja maleňkaja gazeta a od 8. (21.) března 1917 pod názvem Živoje slovo. Od srpna 1917 vycházel pod názvem Slovo a ještě později jako Novoje slovo. Byl zastaven vojenským revolučním výborem při petrohradském sovětu v říjnu 1917.
140 Svaz pro osvobození Ukrajiny — buržoazně nacionalistická organizace, kterou na začátku první světové války založila skupina ukrajinských buržoazních nacionalistů. Svaz počítal s porážkou carského Ruska ve válce a kladl si za úkol usilovat o odtržení Ukrajiny od Ruska a vytvoření buržoazně statkářské ukrajinské monarchie pod německým protektorátem.
141 Londýnský sjezd — II. sjezd SDDSR se konal ve dnech 17. (30.) července—10. (23.) srpna 1903. Prvních 13 zasedání probíhalo v Bruselu, protože však sjezd sledovala policie, byl přeložen do Londýna.
Odchod polských sociálních demokratů z II. sjezdu SDDSR, kde měli poradní hlas, souvisí s jejich nesouhlasem s bodem programu SDDSR o právu národů na sebeurčení. Na zasedáni programové komise se polští sociální demokraté mylně domnívali, že tento bod půjde na ruku polským nacionalistům, a proto navrhovali jeho vyškrtnutí. Na sjezdovém zasedání však otevřeně s obhajobou svých návrhů nevystoupili.