Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Popletové a strašpytlové
V Petrohradě dnes panuje atmosféra obav a strachu, která je přímo neuvěřitelná.
Jedna epizoda to ilustrovala dřív, než došlo k závažné události — zákazu demonstrace, kterou chtěla v sobotu uspořádat naše strana[116].
K oné epizodě došlo při obsazování Durnovovy vily sloužící jako letní sídlo: ministr Pereverzev nejdřív nařídil Durnovovu vilu vyklidit, ale potom na sjezdu prohlásil, že zahradu kolem vily ponechává lidu a že ani odbory se z Durnovovy vily nemusí stěhovat! Prý bylo jen potřeba zatknout několik anarchistů[117].
Jestliže Durnovova vila byla obsazena nezákonně, pak se ani zahrada neměla ponechávat lidu a ani odbory neměly zůstat ve vile. Jestliže tu byly zákonné důvody k zatýkání, pak zatýkání osob nemá nic společného s vilou, protože k zatýkáni by bylo došlo i ve vile, i mimo ni. Nakonec to dopadlo tak, že ani vila nebyla „vyklizena“, ani nebyl nikdo zatčen. Vláda se ocitla v situaci popletů a strašpytlů. Nebýt nervozity těchto lidí, nebylo by k žádnému „incidentu“ došlo, protože stejně všechno zůstalo při starém.
Závažnou událostí je demonstrace. Ústřední výbor naší strany společně s řadou jiných organizací, včetně byra odborových svazů, se usnesl uspořádat pokojnou demonstraci, průvod ulicemi hlavního města. V každém ústavním státě je pořádání takových demonstrací nepopiratelným právem občanů. Pouliční pokojnou demonstraci, při níž je mimo jiné požadována změna ústavy nebo personální změny ve vládě, nepovažuje žádné zákonodárství v žádném svobodném státě za něco protizákonného.
Popletové a strašpytlové, především ti, kteří tvořili většinu na sjezdu sovětů, udělali z této demonstrace neuvěřitelnou „záležitost“. Sjezd sovětů většinou hlasů schválil rozhořčenou rezoluci obsahující velice ostré výpady proti naší straně, která zakázala na tři dny veškeré, tedy i pokojné demonstrace.
Když bylo toto oficiální rozhodnutí schváleno, ústřední výbor naší strany se už v pátek ve dvě hodiny v noci usnesl, že demonstrace bude odvolána. V sobotu ráno byla narychlo svolána porada se zástupci obvodů a na ní bylo toto rozhodnutí oznámeno.
Zbývá otázka, čím vysvětluje naše druhá „vláda“, sjezd sovětů, svůj zákaz. Každá strana ve svobodném státě má samozřejmě právo pořádat demonstrace a každá vláda je může zavedením výjimečného stavu zakázat, zůstává tu však politická otázka: Proč byla demonstrace zakázána?
Jediný politický motiv jasně formulovaný v rezoluci sjezdu sovětu zní:
„Je nám známo, že vaší (ti. naší stranou pořádané) akce chtějí zneužít zakuklení kontrarevolucionáři...“
Takový je důvod k zákazu pokojné demonstrace. Sjezdu sovětů „je známo“, že „zakuklení kontrarevolucionáři“ existují a že chtěli „zneužít“ právě té akce, kterou chystala naše strana.
To je nesmírně závažné prohlášení sjezdu sovětů. A my musíme znovu a znovu zdůrazňovat toto zveřejnění fakt, které v záplavě nám adresovaných nadávek nápadně vyniká svou konkrétností. Co podniká naše druhá vláda proti „zakukleným kontrarevolucionářům“? Co je vlastně této vládě „známo“? Jak vlastně chtěli kontrarevolucionáři zneužít té či oné příležitosti?
Lid nemůže a nebude trpělivě a pasívně čekat, až tato zakuklená kontrarevoluce něco podnikne.
Jestliže naše druhá vláda nechce zůstat v situaci lidí, kteří zákazy a spoustou nadávek zakrývají to, že ztratili hlavu a dali se vystrašit zprava, bude toho muset lidem hodně říct o „zakuklených kontrarevolucionářích“ a bude muset hodně udělat pro rozhodný boj proti nim.
Pravda, č. 79
24. (11.) června 1917Podle textu Pravdy
__________________________________
Poznámky:
116 Jde o demonstraci plánovanou ústředním výborem bolševiků na 10. (23.) června 1917, kterou I. celoruský sjezd sovětů zakázal.
Začátkem června byla situace v Petrohradu velmi napjatá. Prozatímní vláda válku protahovala, připravovala ofenzívu, nastaly potíže se zásobováním, což vyvolalo nespokojenost a roztrpčení dělníků i vojáků. Když vláda vydala pokyn, aby vojáci obsadili Durnovovu vilu sloužící jako letní sídlo a vyklidili z ní dělnické organizace Vyborské Strany, vypukla stávka. 7. (20.) června stávkovaly čtyři závody a 8. (21.) už dvacet osm.
8. (21.) června se konala porada ústředního výboru a petrohradského výboru SDDSR(b) se zástupci dělníků ze všech obvodů a vojenských jednotek, závodních výborů a odborových organizací z Petrohradu. Jako první promluvil V. I. Lenin. Aby se předešlo eventuálním provokacím a zbytečným obětem, bylo rozhodnuto zorganizovat pokojnou demonstraci. Ústřední výbor SDDSR(b) jednomyslně rozhodl, aby se demonstrace konala 10. (23.) června.
Toto rozhodnutí ústředního výboru mělo velký ohlas mezi masami a vyvolalo značné obavy jak ve vládních kruzích, tak mezi menševiky a esery, kteří se rozhodli ji nepřipustit. 9. (22.) června večer vydal sjezd sovětů, v němž měli rozhodující vliv, rozhodnutí o zákazu veškerých pouličních demonstrací na tři dny.
Ústřední výbor bolševické strany, který nechtěl bojkotovat rozhodnutí sjezdu sovětů, se pozdě v noci z 9. na 10. června usnesl demonstraci odvolat. Do továren, na závody i do kasáren byli rozesláni členové ústředního a petrohradského výboru, straničtí aktivisté, aby dělníky a vojáky přesvědčili, že nemají jít demonstrovat. Akce bolševiků byla úspěšná: dělníci a vojáci souhlasili, že demonstrace by momentálně neměla smysl. Prokázalo se tak, že vliv strany na masy roste, že strana dokáže s nimi udržovat spojení a že bolševické vedení je pružné. Dva dny poté se esersko-menševické vedení I. celoruského sjezdu sovětů rozhodlo, že demonstraci uspořádá 18. června (1. července). Toho dne měla být zahájena ofenzíva ruských vojsk na frontě a vůdcové kompromisnických stran chtěli demonstrovat důvěru mas k prozatímní vládě.
Ústřední výbor a petrohradský výbor v čele s Leninem se zasloužily o to, aby demonstrace tlumočila skutečné smýšlení mas a aby bolševici toto důležité pokojné střetnuti s menševiky a esery o vliv na masy vyhráli. Lenin se osobně podílel na přípravách k demonstraci: formuloval hesla, kontroloval přípravu plakátů a praporů, instruoval dopisovatele, sestavoval telegramy místním bolševickým organizacím, staral se, aby byl dostatečný počet bolševických řečníků, a účastnil se mítinku na Martově poli.
18. června (1. července) se demonstrace zúčastnilo asi 500 000 petrohradských dělníků a vojáků. Převážná většina demonstrantů šla pod revolučními hesly bolševické strany. Jen malé skupinky nesly hesla kompromisnických stran projevující důvěru prozatimní vládě. Demonstrace ukázala, jak vzrostla revolučnost mas a jak se obrovsky zvýšily vliv a autorita bolševické strany. Zároveň znamenala naprostý neúspěch pro maloburžoazní kornpromisnické strany, které podporovaly prozatímní vládu. Červnovou demonstraci Lenin charakterizoval v článcích Osmnáctý červen a Tři krize aj.
117 Dělnické organizace vyborského obvodu (odborový svaz pekařů, organizace lidové milice na Vyborské Straně aj.) a anarchisté obsadili po vítězství únorové revoluce opuštěnou vilu carského ministra Durnovo s rozsáhlou zahradou, které dělnické obyvatelstvo tohoto obvodu využívalo k odpočinku.
7. (20.) června vydala prozatímní vláda příkaz k vyklizeni Durnovovy vily. Toto rozhodnutí vyvolalo protesty petrohradských dělnlkú, zejména dělníků z vyborské strany. Rada závodů vyhlásila stávku. Vláda ustoupila, ale v noci na 19. června (2. července) byl k vile vyslán ozbrojený oddíl kozáků a vojáků, který vtrhl dovnitř, dva anarchisty zabil a 59 lidí zatkl. Převážná většina zatčených neměla s anarchisty nic společného, takže je museli brzy propustit. Ozbrojeně přepadení Durnovovy vily vyvolalo mezi dělnictvem silné pobouření.
Buržoazní tisk po několik týdnů podrobně líčil „hrůzy“, které se údajně děly v Durnovově vile, a celý případ rozsáhle zneužíval v boji proti revolučnímu smýšlení mas a proti bolševikům.