Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
VII. (dubnová) celoruská konference SDDSR(b)
24.-29. dubna (7.-12. května) 1917
20
Projev o národnostní otázce
29. dubna (12. května)
1
Protokolární zápisOd roku 1903, kdy naše strana schválila program, jsme u polských soudruhů vždy naráželi na zarytou opozici. Když si prostudujete protokol II. sjezdu, uvidíte, že polští sociální demokraté uváděli už tenkrát tytéž argumenty, s nimiž se setkáváme dnes, a že tehdy ze sjezdu odešli, protože shledali, že nemohou uznat právo národů na sebeurčení. A od té doby pokaždé narážíme na stejný problém. Imperialismus v roce 1903 už existoval, ale mezi argumenty o něm nebyla zmínka; stanovisko polské sociální demokracie bylo tehdy a je i dnes podivný, neuvěřitelný omyl: tito lidé chtějí, aby naše strana přešla na stanovisko šovinistů.
Politika Polska je vyloženě nacionalistická, neboť Polsko bylo dlouho utlačováno Ruskem, a celý polský národ je zaujat jedinou myšlenkou — pomstít se Moskalům[a]. Poláky nikdo tak neutlačoval jako ruský národ. Ruský národ byl v rukou carů katanem polské svobody. Neexistuje národ, který by tolik nenáviděl Rusko, neexistuje národ, který by cítil k Rusku tak strašnou nelásku jako Poláci, a z toho vzniká zvláštní jev. Polsko kvůli polské buržoazii stojí v cestě socialistickému hnutí. Ať celý svět vzplane požárem — jen když Polsko bude svobodné. Takové pojetí otázky je samozřejmě výsměchem internacionalismu. Pravda, na Polsku je dnes pácháno násilí, ale aby polští nacionalisté počítali s tím, že Polsko bude osvobozeno Ruskem — to by byla zrada internacionály. Jenomže polští nacionalisté ovlivnili svými názory polský národ tak, že se tam na to dívají právě takhle.
Obrovská, historická zásluha soudruhů polských sociálních demokratů je v tom, že vytyčili heslo internacionalismu a řekli: Nejdůležitější je pro nás bratrský svazek s proletariátem všech ostatních zemí, a na válku za osvobození Polska nikdy nepřistoupíme. V tom je jejich zásluha, a proto jsme za socialisty považovali vždycky jenom tyto polské soudruhy sociální demokraty. Ostatní jsou patrioti, polští Plechanovové. Avšak z této originální situace, kdy tito lidé museli pro záchranu socialismu bojovat proti zběsilému, chorobnému nacionalismu, vznikl zvláštní jev: soudruzi k nám přicházejí a říkají, že máme odmítnout svobodu Polska, jeho oddělení.
Proč my, Velkorusové, kteří utlačujeme více národů než kterýkoli jiný národ, máme odmítnout uznat právo Polska, Ukrajiny a Finska na oddělení? Vybízejí nás, abychom se stali šovinisty, že tím usnadníme pozici sociálním demokratům v Polsku. Neaspirujeme na osvobození Polska, protože polský národ žije uprostřed dvou států schopných bojovat. Ale polští sociální demokraté místo toho, aby řekli, že polští dělníci musí uvažovat takto: Demokraty zůstávají pouze ti sociální demokraté, kteří zastávají názor, že polský národ musí být svobodný, neboť pro šovinisty není v socialistické straně místo —‚ říkají: Právě proto, že považujeme svazek s ruskými dělníky za prospěšný, jsme proti oddělení Polska. Na to mají plné právo. Jenže tito lidé nechtějí pochopit, že má-li být posílen internacionalismus, nesmějí se opakovat stále stejná slova, ale že je třeba v Rusku prosazovat svobodu oddělení utlačovaných národů, kdežto v Polsku zdůrazňovat svobodu sjednocení. Předpokladem svobody sjednocení je svoboda oddělení. My Rusové musíme zdůrazňovat svobodu oddělení, kdežto v Polsku svobodu sjednocení.
Vidíme tu řadu sofizmat, která vedou k naprostému upuštění od marxismu. Stanovisko soudruha Pjatakova je opakováním stanoviska Rosy Luxemburgové... [b] (příklad Holandska)...(Viz poznámka [b])
Tak uvažuje soudruh Pjatakov, a tím sám sebe potírá, neboť teoreticky je pro popírání svobody oddělení, avšak lidu říká: Kdo popírá svobodu oddělení, ten není socialista. To, co soudruh Pjatakov říkal, je neuvěřitelná motanice. V západní Evropě převládají země, v nichž je národnostní otázka už dávno vyřešena. Když se říká, že národnostní otázka je vyřešena, myslí se tím západní Evropa. Soudruh Pjatakov to přenáší tam, kam to nepatří, do východní Evropy, a tím se dostáváme do směšného postavení.
Uvědomte si, jaký je z toho strašný galimatyáš! Vždyť hned vedle máme Finsko. Soudruh Pjatakov o něm nic konkrétního neříká a úplně se zapletl. V listu Rabočaja gazeta jste včera četli, že se ve Finsku vzmáhá separatismus. Finové přijíždějí a říkají, že separatismus se u nich rozmáhá proto, že kadeti nedávají Finsku úplnou autonomii. Narůstá tam krize, nespokojenost s generálním gubernátorem Rodičevem, ale Rabočaja gazeta píše, že Finové mají počkat na Ústavodárné shromáždění, protože tam bude dosaženo dohody Finska s Ruskem. Co znamená dohoda? Finové musí říct, že mají mít právo na určité rozhodnutí o svém osudu podle svého, a ten Velkorus, který by jim toto právo upíral, by byl šovinista. Něco jiného by bylo, kdybychom finskému dělníkovi řekli: Rozhodni se, jak je to pro tebe výhodnější... (Viz poznámka [b])
Soudruh Pjatakovjen odmítá naše heslo, když říká, že to znamená nevytyčit heslo pro socialistickou revoluci, ale sám odpovídající heslo nevytyčil. Metoda socialistické revoluce pod heslem Pryč s hranicemi! je úplný nesmysl. Nepodařilo se nám uveřejnit článek, v němž jsem nazval tento názor „imperialistickým ekonomismem“[c]. Co to znamená — „metoda“ socialistické revoluce pod heslem Pryč s hranicemi? Tvrdíme, že stát je nutný, a stát předpokládá hranice. Stát může mít samozřejmě buržoazní vládu, my však potřebujeme sověty. Ale i jich se týká otázka hranic. Co znamená Pryč s hranicemi? Tady začíná anarchie... „Metoda“ socialistické revoluce pod heslem Pryč s hranicemi! je prostě galimatyáš. Až socialistická revoluce dozraje, až vypukne, bude se přenášet do jiných zemí a my jí pomůžeme, ale jak, to nevíme. „Metoda socialistické revoluce“ je bezobsažná fráze. Pokud ještě zůstaly problémy, které buržoazní revoluce nevyřešila, jsme pro to, aby se vyřešily. K separatistickému hnutí jsme indiferentní, neutrální. Jestliže se Finsko, Polsko nebo Ukrajina oddělí od Ruska, nebude na tom nic špatného. Co by na tom bylo špatného? Kdo to řekne, je šovinista. Museli bychom ztratit rozum, abychom pokračovali v politice cara Mikuláše. Vždyť Norsko se oddělilo od Švédska... Alexandr I. a Napoleon si kdysi vyměňovali národy, panovníci si kdysi vyměňovali Polsko. A my máme v této taktice panovníků pokračovat? To by bylo upuštění od taktiky internacionalismu, to by byl šovinismus toho nejhoršího ražení. Jestliže se Finsko oddělí, co na tom bude zlého? Mezi oběma národy, mezi norským a švédským proletariátem se po odděleni upevnila vzájemná důvěra. Švédští statkáři chtěli začít válku, ale švédští dělníci se tomu vzepřeli a řekli: My na tuhle válku nepřistoupíme.
Finové teď chtějí jenom autonomii. Jsme pro to, aby Finsko dostalo úplnou svobodu, pak vzroste důvěra k ruské demokracii, a právě potom, až se to uskuteční, se Finové neoddělí. Zatímco k nim přijíždí pan Rodičev a čachruje s autonomií, k nám přijíždějí finští soudruzi a říkají: My potřebujeme autonomii. Ale je proti nim zahájena bubnová palba a říká se jim: „Čekejte na Ústavodárné shromáždění!“ My však říkáme: „Ruský socialista, který upírá Finsku svobodu, je šovinista.“
Tvrdíme, že hranice mají být stanoveny podle vůle obyvatelstva. Rusko, neválči o Kuronsko! Německo, odvolej své vojsko z Kuronska! Takhle řešíme otázku oddělení. Proletariát nemůže sahat k násilí, protože nesmí bránit svobodě národů. Heslo Pryč s hranicemi! bude správné tehdy, až se socialistická revoluce stane realitou, a ne metodou, a potom řekneme: Soudruzi, pojďte k nám...
Něco docela jiného je otázka války. Bude-li třeba, nezřekneme se revoluční války. Nejsme pacifisté... Když u nás sedí ve vládě Miljukov a posílá Rodičeva do Finska a ten tam nestydatě čachruje s finským národem, říkáme: Ne, ruský národe, ty nesmíš znásilňovat Finsko; národ, který sám utlačuje jiné národy, nemůže být svobodný[157]. V rezoluci o Borgbjergovi říkáme: Odvolejte vojsko a umožněte národu, aby si o sobě rozhodl sám. Jestliže zítra uchopí sovět moc, nebude to „metoda socialistické revoluce“, a pak řekneme: Německo, odvolej vojsko z Polska! Rusko, odvolej vojsko z Arménie! — jinak by to byl podvod.
Soudruh Dzeržinskij nám o svém utlačovaném Polsku říká, že tam jsou všichni šovinisté. Ale proč nikdo z Poláků neřekl ani slovo o tom, co se má stát s Finskem, co se má stát s Ukrajinou? Od roku 1903 o této otázce tolik debatujeme, že je už těžké o tom mluvit. Dělej si, co chceš... Kdo nezastává tohle stanovisko, ten je anexionista, ten je šovinista. Chceme bratrský svazek všech národů. Bude-li existovat ukrajinská republika a ruská republika, bude mezi nimi větší spojení a větší důvěra. Když Ukrajinci uvidí, že máme republiku sovětů, neoddělí se, ale když budeme mít republiku Miljukova, pak se oddělí. Když soudruh Pjatakov v úplném rozporu se svými názory řekl: Jsme proti násilnému držení v hranicích, znamená to, že uznává právo národa na sebeurčení. Vůbec nechceme, aby chivský rolník žil pod jařmem chivského chána. Na utlačované masy budeme působit rozvíjením naší revoluce. Jen takhle je třeba chápat agitaci mezi utlačovanými masami.
Avšak každý ruský socialista, který neuzná svobodu Finska a Ukrajiny, sklouzne k šovinismu. A nikdy se neospravedlní žádnými sofizmaty ani poukazováním na svou „metodu“.
Poprvé otištěno roku 1921
Sobranije sočiněnij N. Lenina
(V. Uljanova), sv. XIV, část IIPodle protokolárního zápisu
psaného na stroji
2
Novinová zprávaSoudruh Lenin připomenul, že polští sociální demokraté byli proti právu národů na sebeurčení už v roce 1903, kdy tato otázka nebyla spojována s perspektivou socialistické revoluce. Příčinou jejich specifického stanoviska k národnostní otázce bylo jejich zvláštní postavení v Polsku; carský útlak byl živnou půdou pro nacionalistické vášně buržoazních a maloburžoazních vrstev v Polsku. Polští sociální demokraté museli svést urputný boj s těmi „socialisty“ (PSS[158]), kteří byli pro osvobození Polska ochotni souhlasit i s válkou v Evropě, a jen oni, polští sociální demokraté, šířili mezi polskými dělníky myšlenku mezinárodní solidarity a vedli je ke sblížení s dělníky Ruska. Avšak jejich pokus přimět socialisty utlačujících národů, aby odmítli právo národů na sebeurčení, je naprosto nesprávný, a kdyby měl úspěch, nemohl by vést k ničemu jinému než k tomu, že by ruští sociální demokraté přešli na šovinistické stanovisko. Jestliže socialisté utlačujících národů upírají utlačovaným národům právo na sebeurčení, stávají se šovinisty a podporují svou vlastní buržoazii. Ruští socialisté musí usilovat o svobodu oddělení utlačovaných národů, socialisté utlačovaných národů musí podporovat svobodu spojování a obojí musí směřovat formálně různými (ale v podstatě stejnými) cestami k jedinému cíli: k internacionální organizaci proletariátu. Kdo říká, že národnostní otázka je v rámci buržoazního zřízení vyřešena, zapomíná, že je vyřešena (a to ne všude) pouze v západní Evropě, kde homogennost obyvatelstva dosahuje 90%, ale ne ve východní Evropě, kde se homogennost obyvatelstva omezuje všehovšudy na 43%. Příklad Finska svědčí o tom, že národnostní otázka je prakticky aktuální a že je třeba volit mezi podporováním imperialistické buržoazie a mezi povinností být pro mezinárodní solidaritu, jež nepřipouští potlačování vůle utlačovaných národů. Menševici, kteří doporučovali finským sociálním demokratům, aby „počkali“, až se sejde Ústavodárné shromáždění, a aby otázku autonomie vyřešili společně s ním, vyjádřili fakticky názor ruských imperialistů.
Pravda, č. 46
15. (2.) května 1917Podle textu Pravdy
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Jde o urážlivou přezdívku Rusů, jíž používali ukrajinští a polští šovinisté. Čes. red.
b V protokolárním zápisu je vynechávka. Red.
c Viz Sebrané spisy 30, Praha 1987, s. 83—91. Red.
157 Viz B. Engels, Emigrantská literatura. I. Polská proklamace (K. Marx - B. Engels, Spisy 18, Praha 1966, s. 546).
158 PSS — Polská socialistická strana (Polska Partia Socjalistyczna) — reformistická nacionalistická strana, založená v roce 1892. Vystupovala pod heslem boje za nezávislost Polska a pod vedením Piłsudského a jeho stoupenců prováděla separatistickou a nacionalistickou propagandu mezi polskými dělníky a snažila se je odvrátit od společného boje s ruskými dělníky proti samoděržaví a kapitalismu. Po celou dobu trvání PSS vznikaly v jejích řadách pod tlakem prostých dělníků levicové skupiny. Některé z nich se později přimkly k revolučnímu křídlu polského dělnického hnutí.
V roce 1906 se Polská socialistická strana rozštěpila na PSS-levici a na pravicovou, šovinistickou, PSS-revoluční frakci. PSS-levice pod vlivem SDDSR(b) a Sociální demokracie Království polského a Litvy (SDKPaL) postupně přecházela na důsledně revoluční pozice.
Za první světové války se většina členů PSS-levice hlásila k internacionalismu a v prosinci 1918 se sloučila se SDKPaL. Sloučené strany vytvořily Komunistickou dělnickou stranu Polska (od roku 1925 se nazývala Komunistická strana Polska).
Pravicová část PSS pokračovala za první světové války ve své nacionálně šovinistické politice. Na území Haliče zformovala polské legie, které potom bojovaly na straně rakouského a německého imperialismu. Po vzniku polského buržoazního státu se pravicová PSS spojila v roce 1919 s organizacemi PSS na polském území, jež bylo předtím obsazeno Německem a Rakouskem, a přijala opět název Polská socialistická strana. Získala rozhodující vliv ve vládě a zasadila se o to, aby moc přešla do rukou polské buržoazie. Soustavně prováděla protikomunistickou propagandu a podporovala agresívní politiku namířenou proti Sovětskému Rusku, politiku anexe a utlačování západní Ukrajiny a západního Běloruska. Jednotlivé skupiny PSS, které s touto politikou nesouhlasily, vstupovaly do Komunistické strany Polska.
Po fašistickém převratu Piłsudského v květnu 1926 se PSS formálně octla v parlamentní opozici. Ve skutečnosti však proti fašistickému režimu aktivně nebojovala a dál pokračovala ve své protikomunistické a protisovětské propagandě. Levicové síly PSS spolupracovaly v těch letech s polskými komunisty a v četných kampaních podporovaly taktiku jednotné fronty.
Za druhé světové války se PSS znovu rozštěpila. Její pravicová, šovinistická část přijala název Wolność, Równość, Niepodłeglość [Svoboda, Rovnost, Nezávislost] a vstoupila do reakční polské emigrantské „vlády“ v Londýně. Druhá, levicová část PSS, která přijala název Polští socialisté a později Dělnická strana polských socialistů, se pod vlivem Polské dělnické strany, založené v roce 1942, zapojila do národní fronty boje proti hitlerovským okupantům, bojovala za osvobození Polska od fašistické poroby a usilovala o navázání přátelských styků s SSSR.
Po osvobození východní části Polska od německých okupantů a po vytvoření Polského výboru národního osvobození přijala Dělnická Strana polských socialistů v roce 1944 opět název Polská socialistická strana a spolu s Polskou dělnickou stranou se podílela na budováni lidově demokratického Polska. V prosinci 1948 se obě strany sloučily a vytvořily Polskou sjednocenou dělnickou stranu (PSDS).