Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Dopisy zdaleka
Druhý dopis
Nová vláda a proletariát
Hlavní dokument, který mám do dneška (8. /21./ března) k dispozici, je číslo nejkonzervativnějšího a nejburžoaznějšího anglického listu The Times[14] ze 16. 3. s přehledem zpráv o revoluci v Rusku. Je jasné, že jen stěží najdeme pramen, který by byl Gučkovově a Miljukovově vládě — mírně řečeno — příznivěji nakloněn.
Dopisovatel tohoto listu sděluje z Petrohradu ve středu 1. (14.) března, kdy existovala teprve první prozatímní vláda[15], tj. třináctičlenný výkonný výbor dumy s Rodzjankern v čele a se dvěma „socialisty“, jak je list označuje, s Kerenským a Čchcidzem jako jeho členy, toto:
„Skupina dvaadvaceti zvolených členů Státní rady, Gučkov, Stachovič, Trubeckoj, profesor Vasiljev, Grimm, Vernadskij aj. poslala včera carovi telegram“, v němž ho úpěnlivě prosí, aby v zájmu záchrany „dynastie“ atd. atd. svolal dumu a jmenoval předsedu vlády, která by měla „důvěru národa“. „Jaké bude rozhodnutí imperátora, který má dnes přijet, není ještě v této chvíli známo,“ píše dopisovatel, „ale jedna věc je zcela nepochybná. Jestliže Jeho Veličenstvo nevyhoví ihned přání nejumírněnějších živlů z řad jeho loajálních poddaných, pak vliv, který má nyní prozatímní výbor Státní dumy, zcela získají socialisté, kteří chtějí zřídit republiku, avšak nejsou schopni nastolit nějakou zkonsolidovanou vládu a nevyhnutelně by přivedli zemi k anarchii uvnitř a ke katastrofě zvenčí...“
Jak je to státnicky moudré a jakje to jasné, že? Jak dobře chápe anglický spřízněnec (když ne šéf) Gučkovů a Miljukovů poměr třídních sil a zájmů! „Nejumírněnější živly z řad loajálních poddaných“, tj. monarchističtí statkáři a kapitalisté, chtějí sami převzít moc, neboť jsou si dobře vědomi, že jinak získají „vliv“ „socialisté“. Proč právě „socialisté“, a ne ještě někdo jiný? Protože anglický gučkovovec velmi dobře vidí, že na politickém kolbišti žádná jiná společenská síla není a být nemůže. Revoluci provedl proletariát, proletariát projevil hrdinství, proléval krev, získal na svou stranu nejširší masy pracujícího a chudého obyvatelstva, žádá chléb, mír a svobodu, žádá republiku a sympatizuje se socialismem. Avšak hrstka statkářů v čele s Gučkovy a Miljukovy chce obejít vůli či úsilí obrovské většiny, chce uzavřít dohodu s hroutící se monarchií, chce ji podporovat a zachránit: jmenujte Lvova a Gučkova, Vaše Veličenstvo, a my půjdeme s monarchií proti lidu. V tom je celý smysl, celá podstata politiky nové vlády!
Ale jak odůvodnit klamání a balamucení lidu, porušování vůle obrovské většiny obyvatelstva?
K tomu je třeba lid očernit, což je stará, ale zároveň věčně nová metoda buržoazie. A anglický gučkovovec očerňuje, nadává, plivá a prská: „anarchie uvnitř, katastrofa zvenčí“, „žádná zkonsolidovaná vláda“!!
Tak to není, vážený gučkovovče! Dělníci chtějí republiku a republika je mnohem „zkonsolidovanější“ vládou než monarchie. Kde má lid záruku, že si další Romanov nepořídí dalšího Rasputina? Příčinou katastrofy je právě pokračování ve válce, tj. právě nová vláda. Mír může zajistit a chléb, pořádek a svobodu může dát jen proletářská republika, podporovaná zemědělskými dělníky a nejchudší částí rolnictva a městského obyvatelstva.
Hřímání proti anarchii jenom zastírá zištné zájmy kapitalistů, kteří chtějí bohatnout z války a z válečných půjček a kteří chtějí obnovit monarchii proti vůli lidu.
„Včera,“ pokračuje dopisovatel, „vydala sociálně demokratická strana velmi buřičské provolání a toto provolání bylo rozšířeno po celém světě. Jsou to“ (tj. sociálně demokratická strana) „vyložení doktrináři, ale v takové době, jako je dnešní, mohou napáchat mnoho zla. Pan Kerenskij a pan Čcheidze, kteří vědí, že bez pomoci důstojníků a umírněnějších živlů z řad lidu nemohou doufat, že se vyhnou anarchii, jsou nuceni počítat se svými méně rozumnými kolegy a nenápadně je nutí, aby zaujali stanovisko, které by zkomplikovalo úkol prozatímního výboru...“
Veliký anglický diplomate, gučkovovče! Jak „nerozumně“ jste vyžvanil pravdu!
„Sociálně demokratická strana“ a „méně rozumní kolegové“, s nimiž „jsou Kerenskij a Čcheidze nuceni počítat“, to je zřejmě ústřední nebo petrohradský výbor naší strany, obnovené na lednové konferenci v roce 1912[16], tíž „bolševici“, které buržoové vždycky osočují jako „doktrináře“ za věrnost „doktríně“, tj. zásadám, principům, učení a cílům socialismu. Jak je zřejmé, anglický gučkovovec osočuje jako buřičské a doktrinářské provolání[17] a postup naší strany vyzývající k boji za republiku, za mír, za úplné rozbití carské monarchie a za chléb pro lid.
Chléb pro lid a mír — to je buřičství, ale ministerská křesla pro Gučkova a Miljukova, to je „pořádek“. Staré známé řeči!
Jaká je podle hodnocení anglického gučkovovce taktika Kerenského a Čcheidzeho?
Kolísavá: gučkovovec je na jedné straně chválí; prý „vědí“ (hodní hoši! otevřené hlavy!), že bez „pomoci“ důstojníků a umírněnějších živlů se nelze vyhnout anarchii (a my jsme si zase na základě naší doktríny, na základě našeho socialistického učení doposud mysleli a stále si myslíme, že právě kapitalisté vyvolávají v lidské společnosti anarchii a války, že jedině přechod veškeré politické moci do rukou proletariátu a chudého lidu nás může zbavit válek, anarchie a hladu!). — — — Na druhé straně jsou prý „nuceni počítat“ „se svými méně rozumnými kolegy“, tj. s bolševiky, se Sociálně demokratickou dělnickou stranou Ruska, obnovenou a sjednocenou ústředním výborem.
Jaká síla „nutí“ Kerenského a Čcheidzeho, aby „počítali“ s bolševickou stranou, ke které nikdy nepatřili a kterou oni sami nebo jejich publicističtí představitelé („socialisté-revolucionáři“, „lidoví socialisté“[18], „menševici-okisté“ atd.) vždycky hanobili, odsuzovali a prohlašovali za bezvýznamný ilegální kroužek, za sektu doktrinářů apod.? Kdo to kdy viděl, aby v revoluční době, v době, kdy převažuje aktivita mas, „počítali“ politikové, kteří mají zdravý rozum, s „doktrináři“??
Náš ubohý anglický gučkovovec se zapletl, nevyšlo mu to, nedokázal říct ani úplnou lež, ani úplnou pravdu a jen se sám prozradil.
Kerenského a Čcheidzeho donutil počítat se sociálně demokratickou stranou stojící za ústředním výborem její vliv na proletariát, na masy. Naše strana šla s masami, s revolučním proletariátem, přestože naši poslanci byli již v roce 1914 pozatýkáni a posláni do vyhnanství na Sibiř a přestože petrohradský výbor byl za války za svou ilegální činnost proti válce a proti carismu vystaven zběsilému pronásledování a zatýkání.
„Fakta jsou fakta,“ říká anglické přísloví. Dovolte, velevážený anglický gučkovovče, abychom vám to připomněli! „Sám“ anglický gučkovovec musel uznat fakt, že ve významných dnech revoluce právě naše strana vedla petrohradské dělníky anebo jim alespoň obětavě pomáhala. A stejně tak musel uznat fakt, že Kerenskij a Čcheidze kolísají mezi buržoazií a proletariátem. Gvozděvovci, „obranáři“, tj. sociálšovinisté, tj. obhájci imperialistické, loupeživé války, jdou teď jednoznačně za buržoazií a Kerenskij k ní také úplně přešel, neboť vstoupil do vlády, tj. do druhé prozatímní vlády; Čcheidze k ní nepřešel a nadále kolísá mezi buržoazní prozatímní vládou, Gučkovy a Miljukovy, a mezi „prozatímní vládou“ proletariátu a nejchudších vrstev lidu, sovětem dělnických zástupců a Sociálně demokratickou dělnickou stranou Ruska sjednocenou ústředním výborem.
Revoluce tedy potvrdila to, co jsme především prosazovali, když jsme vyzývali dělníky, aby si jasně uvědomili třídní rozdíl mezi hlavními stranami a hlavními směry v dělnickém hnutí a v hnutí maloburžoazie, potvrdila to, co jsme napsali například před téměř půldruhým rokem, 13. října 1915 ve 47. čísle ženevského listu Social-demokrat[19]:
„Nadále považujeme za přípustnou účast sociálních demokratů v prozatímní revoluční vládě společně s demokratickou maloburžoazií, ale nikoli s revolucionáři-šovinisty. Za revolucionáře-šovinisty považujeme všechny ty, kdo si přejí zvítězit nad carismem, aby mohli zvítězit nad Německem, aby mohli drancovat v jiných zemích, abý mohli upevnit nadvládu Velkorusů nad ostatními národy Ruska atd. Revoluční šovinismus pramení z třídního postavení maloburžoazie. Ta vždycky kolísá mezi buržoaziÍ a proletariátem. A dnes kolísá mezi šovinismem (který jí brání, aby byla důsledně revoluční dokonce i ve smyslu demokratické revoluce) a proletářským internacionalismem. Politickými mluvčími této maloburžoazie jsou dnes v Rusku trudovici[20], socialisté-revolucionáři, Naša Zarja (nyní Dělo)[21], Čcheidzeho frakce[22], organizační výbor, pan Plechanov a jemu podobní. Kdyby v Rusku zvítězili revolucionáři-šovinisté, byli bychom proti obraně jejich ‚v1astiʻ v této válce. Naše heslo zní: proti šovinistům, i kdyby byli revolucionáři a republikány, proti nim a za spojenectví mezinárodního proletariátu v zájmu uskutečnění socialistické revoluce.“[a]
Vraťme se však k anglickému gučkovovci.
„Jelikož si je prozatímní výbor Státní dumy vědom nebezpečí, které mu hrozí,“ pokračuje anglický gučkovovec, „upustil záměrně od svého původního plánu zatknout ministry, ačkoli to mohl včera téměř bez potíží udělat. Tím se otevřely dveře pro jednání a díky tomu můžeme“ (= anglický finanční kapitál a imperialismus) „získat všechny výhody nového režimu, aniž projdeme strašnými útrapami Komuny a anarchií občanské války...“
Gučkovovci byli pro občanskou válku ve svůj prospěch a jsou proti občanské válce ve prospěch lidu, tj. skutečné většiny pracujících.
„Vztahy mezi prozatímním výborem dumy, který reprezentuje celý národ,“ (to má být výbor IV. statkářské a kapitalistické dumy!) „a sovětem dělnických zástupců, který reprezentuje čistě třídní zájmy“ (tak mluví diplomat, který je zvyklý poslouchat jedním uchem učené řeči a chce zatajit, že sovět dělnických zástupců zastupuje proletariát a chudinu, tj. devět desetin obyvatelstva), „avšak za krize, jako je tato, má obrovskou moc, vyvolaly nemalé obavy u rozvážných lidí, kteří předvídají možnost srážky mezi oběma orgány — srážky, jejíž následky by mohly být přímo strašné.
Toto nebezpečí bylo naštěstí zažehnáno, alespoň pro tuto chvíli“ (všimněte si toho „alespoň“!) „díky vlivu pana Kerenského, mladého advokáta s velkými řečnickými schopnostmi, který jasně chápe“ (na rozdíl od Čcheidzeho, který rovněž „chápal“, ale podle mínění gučkovovce asi méně jasně?) „nutnost postupovat jednotně s výborem v zájmu svých voličů z řad dělnické třídy“ (tj. koketovat s dělníky, aby získal jejich hlasy). „Dnes (středa, 1. /14./ března) byla uzavřena uspokojivá dohoda[23], díky čemuž se předejde všem zbytečným sporům.“
Jaká to byla dohoda, zda s celým sovětem dělnických zástupců, a jaké jsou její podmínky, to nevíme. To hlavní anglický gučkovovec tentokrát úplně zamlčel. Jak by ne! Buržoazii se nehodí, aby tyto podmínky byly jasné, přesně stanovené a všem známé, neboť pak by pro ni bylo obtížnější je porušit!
Předchozí řádky byly už napsány, když jsem si přečetl dvě velmi důležité zprávy. Za prvé v nejkonzervativnějším a nejburžoaznějším pařížském časopisu Le Temps[24] z 20. března provolání sovětu dělnických zástupců na „podporu“ nové vlády[25] a za druhé úryvky ze Skobelevova projevu ve Státní dumě 1. (14.) března, citované jedním curyšským listem (Neue Zürcher Zeitung, 1 Mit. — bl., 21. 3.) podle jednoho berlínského listu (National-Zeitung[26]).
Provolání sovětu dělnických zástupců, pokud francouzští imperialisté jeho znění nepřekroutili, je velmi pozoruhodný dokument, který ukazuje, že petrohradský proletariát, alespoň ve chvíli, kdy toto provolání vyšlo, byl převážně pod vlivem maloburžoazních politiků. Připomínám, že k politikům tohoto druhu počítám, jak už jsem zdůraznil výše, lidi, jako je Kerenskij a Čcheidze.
Provolání obsahuje dvě politické myšlenky a dvě jim odpovídající hesla:
Za prvé. V provolání se říká, že vláda (nová) se skládá z „umírněných živlů“. Podivná, naprosto neúplná, čistě liberální, nemarxistická charakteristika. Jsem rovněž ochoten souhlasit s tím, že v určitém smyslu — v příštím dopise vysvětlím v jakém — musí být dnes, po skončení první etapy revoluce, každá vláda „umírněná“. Je však absolutně nepřípustné zatajovat sobě i lidu, že tato vláda chce pokračovat v imperialistické válce, že je agentem anglického kapitálu, že chce obnovit monarchii a upevnit vládu statkářů a kapitalistů.
V provolání se říká, že všichni demokraté musí „podporovať‘ novou vládu a že sovět dělnických zástupců žádá a zmocňuje Kerenského, aby vstoupil do prozatímní vlády. Podmínky jsou tyto: uskutečnit slíbené reformy ještě za války, zaručit „svobodu kulturního“ (pouze??) rozvoje národností (to je čistě kadetský, ubohý liberální program) a vytvořit zvláštní výbor pro kontrolu činnosti prozatímní vlády, složený z členů sovětu dělnických zástupců a vojáků“[27].
O tomto výboru pro kontrolu, který se týká druhořadých myšlenek a hesel, pohovořím ještě zvlášť.
Jmenování ruského Louise Blanka — Kerenského — a výzva k podpoře nové vlády je, abych tak řekl, klasickým příkladem zrady věci revoluce a věci proletariátu, jedné ze zrad, jaké zahubily celou řadu revolucí 19. století nezávisle na tom, jak dalece jsou vůdcové a stoupenci takové politiky upřímní a oddaní socialismu.
Proletariát nemůže a nesmí podporovat vládu, která chce válku, která chce restaurovat starý režim. K tomu, abychom mohli bojovat proti reakci, abychom mohli čelit možným a pravděpodobným pokusům Romanovců a jejich přátel obnovit monarchii a postavit kontrarevoluční armádu, nesmíme podporovat Gučkova a spoi., ale musíme zorganizovat, rozšířit a upevnit proletářskou milici a ozbrojit lid pod vedením dělníků. Bez tohoto hlavního, základního a stěžejního opatření nemůže být ani řeč o tom, že bychom mohli vážně čelit obnovení monarchie a pokusům o odepření nebo okleštění slíbených svobod, ani o tom, že bychom pevně vykročili po cestě vedoucí k získání chleba, míru a svobody.
Jestliže Čcheidze, který byl spolu s Kerenským členem první prozatímní vlády (třináctičlenného výboru dumy), nevstoupil do druhé prozatímní vlády opravdu ze zásadních, výše uvedených nebo podobných důvodů, je mu to ke cti. To je třeba říci otevřeně. Takový výklad je však bohužel v rozporu s jinými fakty, především s projevem Skobeleva, který šel vždycky ruku v ruce s Čcheidzem.
Lze-li věřit výše uvedenému pramenu, Skobelev řekl, že „sociální (? zřejmě sociálně demokratická) skupina a dělníci mají jen málo společného (slabý kontakt) s cíli prozatímní vlády“, že dělníci žádají mír a že bude-li se pokračovat ve válce, pak na jaře stejně dojde ke katastrofě, že „dělníci uzavřeli se společností (s liberální společností) dočasnou dohodu (eine vorläufige Waffenfreundschaft), i když jsou jejich politické cíle vzdálené od cílů společnosti jako nebe od země“, že „liberálové se musí zříci nesmyslných (unsinnige) cílů války“ atd.
Tento projev je příkladem toho, co jsme výše, v citátu z listu Social-demokrat, nazvali „kolísáním“ mezi buržoazií a proletariátem. Dokud budou liberálové liberály, nemohou „se zříci“ „nesmyslných“ cílů války, které mimochodem neurčují oni sami, nýbrž všemocný stamiliardový anglický a francouzský finanční kapitál. Není třeba „přemlouvat“ liberály, ale je třeba vysvětlovat dělníkům, proč se liberálové dostali do slepé uličky, proč mají liberálové svázané ruce, proč zatajují jak smlouvy carismu s Anglií apod., tak i paktování ruského kapitálu s anglickým a francouzským atd. atd.
Jestliže Skobelev říká, že dělníci uzavřeli s liberální společností dohodu, ať už je jakákoli, a neprotestuje proti ní, nevysvětluje z tribuny dumy, jak je pro dělníky škodlivá, pak tím tuto dohodu schvaluje. A to rozhodně dělat neměl.
Schvaluje-li Skobelev přímo nebo nepřímo, otevřeně nebo mlčky dohodu sovětu dělnických zástupců s prozatímní vládou, znamená to, že se přiklání na stranu buržoazie. Prohlašuje-li, že dělníci žádají mír a že jejich cíle jsou od cílů liberálů vzdálené jako nebe od země, znamená to, že se Skobelev přidává na stranu proletariátu.
Druhá politická myšlenka zkoumané výzvy sovětu dělnických zástupců, totiž myšlenka vytvoření „výboru pro kontrolu“ (nevím, jak zní přesný název v ruštině; překládám ho volně z francouzštiny), tj. proletářskovojenské kontroly nad prozatímní vládou, je svým záměrem ryze proletářská, skutečně revoluční a naprosto správná.
To už něco znamená! To je hodno dělníků, kteří prolévali krev za svobodu, za mír a za chléb pro lid! To je reálný krok k reálným zárukám proti carismu, proti monarchii i proti monarchistům Gučkovovi, Lvovovi a spol.! Je to výraz toho, že se ruský proletariát přese všechno dostal o kus dál než v roce 1848 proletariát francouzský, který „zmocnil“ Louise Blanka! Je to důkaz, že instinkt a intelekt proletářských mas se nespokojuje řečněním, exklamacemi, sliby reforem a svobod, titulem „ministra zmocněného dělnictvem“ a podobnými pozlátky, ale že hledá oporu jen tam, kde tato opora je, v ozbrojených lidových masách, organizovaných a vedených proletariátem, uvědomělými dělníky.
Je to krok po správné cestě, ale pouze první krok.
Bude-li tento „výbor pro kontrolu“ institucí čistě parlamentni, pouze politickou, ti. komisi, ktera bude „interpelovat“ prozatímní vládu a dostávat od ní odpovědi, pak to všechno bude jen hra, pak to nebude k ničemu.
Povede-li to však — okamžitě a stůj co stůj — k vytvoření skutečně všelidové dělnické milice nebo dělnické domobrany, která by skutečně podchytila všechny muže a ženy a mimo jiné nahradila zdecimovanou a rozpuštěnou policii a zajistila, aby ji žádná, ani monarchisticko-konstituční, ani demokraticko-republikánská vláda ani v Pitěru, ani kdekoli jinde v Rusku nemohla obnovit, pak pokrokoví dělníci Ruska skutečně vstoupí na cestu nových, velkých vítězství, na cestu vedoucí k vítězství nad válkou a k uskutečnění hesla, které, jak píší noviny, se skvělo na praporu jezdeckých oddílů, jež demonstrovaly v Pitěru na náměstí před Státní dumou, hesla:
Ať žijí socialistické republiky všech zemí!
Své názory na tuto dělnickou domobranu vyložím v dalším dopisu.
Vynasnažím se v něm ukázat jednak to, že vytvořeni všelidové domobrany vedené dělníky je správné heslo dne, odpovídající taktickým úkolům osobitého přechodného období, kterým prochází revoluce v Rusku (a rovněž revoluce světová), jednak to, že tato dělnická domobrana, má-li mít úspěch, musí být za prvé všelidová, masová až všeobecná, musí podchytit skutečně všechno práceschopné obyvatelstvo obojího pohlaví, a za druhé že musí postupně spojovat nejen čistě policejní funkce, ale i funkce celostátní s funkcemi vojenskými a s kontrolou společenské výroby a rozdělování výrobků.
N. Lenin
Curych 22. (9.) března 1917
P. S. V minulém dopisu jsem zapomněl uvést datum 20. (7.) března.
Poprvé otištěno roku 1924
v časopisu Bolševik, č. 3/4Podle rukopisu
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Viz Sebrané spisy 27, Praha 1986, s. 68—69. Red.
14 The Times — deník založený roku 1785 v Londýně, jeden z významných konzervativních listů anglické buržoazie.
15 První prozatímní vláda — prozatímní výbor Státní dumy — se vytvořila 27. února (12. března) 1917 poté, kdy předseda dumy M. V. Rodzjanko dostal carův výnos o rozpuštění dumy, jenž byl odpovědí na telegram rady starších IV. dumy carovi o kritické situaci v Petrohradě a o nutnosti učinit bezodkladná opatření „k záchraně vlasti a dynastie“. Poslanci dumy se sešli k neoficiální poradě za situace, kdy masy vzbouřeného lidu obklopily Tavridský palác a zaplnily prostranství kolem budovy dumy, zatímco budovu obsadili vojáci a ozbrojení dělníci, a narychlo zvolili prozatímní výbor pro „zajišťování pořádku v Petrohradě a pro styk s různými institucemi a osobami“.
Členy prozatímního výboru se stali pravičáci V. V. Šulgin a V. N. Lvov, okťabristé S. I. Šidlovskij, I. I. Dmitrjukov a M. V. Rodzjanko (předseda), progresisté V. A. Rževskij a A. I. Konovalov, kadeti P. N. Miljukov a N. V. Někrasov, trudovik A. F. Kerenskij a menševik N. S. Čcheidze.
16 Členy ruského byra ÚV SDDSR byli 9. (22.) března 1917 zvoleni M. I. Chacharev, A. I. Jelizarovová, K. S. Jeremejev, M. I. Kalinin, V. M. Molotov, M. S. Olminskij, A. M. Smirnov, J. D. Stasovová, A. G. Šljapnikov, K. I. Šutko, K. M. Švedčikov, M. I. Uljanovová, V. N. Zaležskij a P. A. Zaluckij. 12. (25.) března byli do byra ÚV kooptováni G. I. Bokij, M. K. Muranov a s poradním hlasem J. V. Stalin.
Petrohradský výbor SDDSR se utvořil na schůzi 2. (15.) března 1917 ze všech členů petrohradského výboru z dob ilegality a z nově kooptovaných členů. Jeho členy se stali B. V. Avilov, N. K. Antipov, M. I. Kalinin, N. P. Komarov, L. M. Michajlov, V. M. Molotov, K. Orlov, N. I. Podvojskij, P. I. Stučka, V. V. Šmidt, K. I. Šutko, V. N. Zaležskij a B. A. Žemčužin. Byro ÚV zastupoval v petrohradském výboru A. G. Šljapnikov.
Lednovou konferencí nazývá Lenin VI. celoruskou konferenci SDDSR, která se konala ve dnech 5.—l7. (l8.—30.) ledna 1912 v Praze a měla fakticky význam sjezdu. Řídil ji V. I. Lenin. Přednesl referát o současné situaci a úkolech strany, zprávu o činnosti mezinárodního socialistického byra a diskusní příspěvky k dalším otázkám. Byl autorem návrhů rezolucí ke všem důležitým otázkám projednávaným na konferenci.
Obrovský zásadní a praktický význam měly rezoluce konference O likvidátorství a o skupině likvidátorů a O stranické organizaci v zahraničí. Konference prohlásila, že likvidátoři se svým chováním definitivně postavili mimo stranu, a vyloučila je z SDDSR. Odsoudila činnost zahraničních protistranických skupin, a to menševiků-golosovců, vperjodovců a trockistů. Konstatovala, že je bezpodmínečně nutné, aby v zahraničí existovala jednotná stranická organizace, která by spolupracovala se stranou pod vedením a kontrolou ústředního výboru, a prohlásila, že zahraniční skupiny, které „se nepodřizují ústředí sociálně demokratické práce v Rusku, tj. ústřednímu výboru, a které tuto činnost dezorganizují tím, že udržují separátní styky s Ruskem bez vědomí ústředního výboru, nesmějí používat názvu SDDSR“. Konference schválila rezoluci O charakteru a organizačních formách stranické práce a Leninův návrh organizačního řádu strany, list Social-demokrat schválila jako ústřední orgán strany, zvolila ústřední výbor strany a vytvořila ruské byro ÚV.
Pražská konference SDDSR měla velký význam pro výstavbu bolševické strany, strany nového typu, a pro upevnění její jednoty. Zhodnotila celé historické období boje bolševiků proti menševikům, vyloučila menševiky-likvidátory ze strany a zajistila vítězství bolševiků. Na základě usnesení konference se stmelily místní stranické organizace. Konference vytyčila politickou linii strany v podmínkách nového revolučního rozmachu.
Pražská konference měla velký mezinárodní význam. Ukázala revolučním silám stran II. internacionály, jak bojovat proti oportunismu a jak tímto rozhodným bojem dosáhnout úplného organizačního rozchodu s oportunisty. Podrobněji o pražské konferenci viz Sebrané spisy 21, Praha 1985, s. 151—188.
17 Provoláním nazývá Lenin Manifest Sociálně demokratické dělnické strany Ruska všem občanům Ruska, vydaný ústředním výborem SDDSR a otištěný v příloze k 1. číslu listu Izvěstija petrogradskogo sověta z 28. února (13. března) 1917. Lenin si manifest poprvé přečetl v ranním vydání listu Frankfurter Zeitung z 9. (22.) března 1917, kde byl otištěn ve zkráceném znění. 10. (23.) března poslal do petrohradské Pravdy přes Kristianii [Oslo] tento telegram: „Právě jsem četl výňatky z manifestu ústředního výboru. Mnoho zdaru! Ať žije proletářská milice, připravující mír a socialismus!“ (Spisy 36, Praha 1958, s. 402.)
18 Socialisté-revolucionáři (eseři) — maloburžoazní strana v Rusku. Vznikla na přelomu let 1901 a 1902 sloučením různých narodnických skupin a kroužků (Svaz socialistů-revolucionářů, Strana socialistů-revolucionářů aj.). Názory eserů byly eklektickou směsicí narodnických a revizionistických idejí. Lenin řekl, že eseři se pokoušeli „trhliny v narodnické ideologii vyspravit záplatami módní, oportunistické ‚kritiky‘ marxismu“ (Sebrané spisy 11, Praha 1982, s. 308). Za první světové války se dostala většina eserů na pozice sociálšovinismu.
Po únorové revoluci 1917 byli eseři spolu s menševiky a kadety hlavní oporou kontrarevoluční buržoazně statkářské prozatímní vlády. Předáci strany (Kerenskij, Avksenťjev a Černov) se stali členy vlády. Eserská strana odmítla podpořit rolníky požadující likvidaci statkářského pozemkového vlastnictví a prosazovala jeho zachování; eserští ministři v prozatímní vládě vysílali trestné výpravy proti rolníkům, kteří zabírali statkářskou půdu. V předvečer říjnového ozbrojeného povstání přešla strana otevřeně na stranu kontrarevoluční buržoazie, neboť obhajovala kapitalistické zřízení a izolovala se od mas revolučního lidu.
Koncem listopadu 1917 vytvořilo levé křídlo eserů samostatnou stranu levých eserů. Ve snaze udržet si vliv na rolnictvo uznali leví eseři oficiálně sovětskou moc a uzavřeli s bolševiky dohodu. Brzy však začali proti sovětské moci bojovat.
V letech cizí vojenské intervence a občanské války vyvíjeli eseři podvratnou činnost: aktivně podporovali interventy a bělogvardějce, účastnili se kontrarevolučních spiknutí a organizovali teroristické útoky na představitele sovětského státu a komunistické strany. Po skončení občanské války pokračovali v nepřátelské činnosti proti sovětskému státu doma i v táboře bělogvardějské emigrace.
Lidoví socialisté (enesové) — členové . maloburžoazní Lidové socialistické strany práce, která se v roce 1906 odštěpila od pravého křídla strany eserů (socialistů-revolucionářů). Enesové byli pro vytvoření bloku s kadety. Lenin je nazýval „sociálkadety“, „maloburžoazními oportunisty“ a „eserskými menševiky“, kolísajícími mezi kadety a esery. Zdůrazňoval, že se tato strana „velice málo liší od kadetů, neboť vyškrtává z programu republiku i požadavek veškeré půdy“ (Sebrané spisy 14, Praha 1983, s. 44). V čele strany stáli N. F. Anněnskij, V. A. Mjakotin, A. V. Pešechonov aj. Za první světové války zastávali lidoví socialisté sociálšovinistické stanovisko. Po únorové revoluci 1917 se strana lidových socialistů spojila s trudoviky a aktivně podporovala buržoazní prozatímní vládu, do níž vyslala své zástupce. Po Říjnové revoluci se enesové zúčastňovali kontrarevolučních spiknutí a ozbrojených akcí proti sovětské moci. V době cizí vojenské intervence a občanské války se strana rozpadla. — 52
19 Social-demokrat — ilegální list, ústřední orgán SDDSR; vycházel od února 1908 do ledna 1917. První číslo vyšlo v Rusku, potom byl list vydáván v zahraničí; čísla 2—32 (únor 1909—prosinec 1913) vyšla v Paříži, čísla 33—58 (listopad 1914—leden 1917) v Ženevě. Celkem vyšlo 58 čísel, z toho pět s přílohami. Od prosince 1911 redigoval Social-demokrat V. I. Lenin; list uveřejnil přes 80 Leninových článků a noticek.
V těžkých letech reakce a za nového revolučního rozmachu sehrál Social-demokrat významnou úlohu v boji proti likvidátorům, trockistům a otzovistům za zachování ilegální marxistické strany, za upevnění její jednoty a posílení jejího spojení s masami.
Po vydání 32. čísla z 15. (28.) prosince 1913 bylo vydávání listu na čas zastaveno a obnoveno za první světové války. 1. listopadu 1914, po Leninově příjezdu do Švýcarska v září téhož roku, vyšlo mimořádné, 33. číslo. Přes válečné obtíže vycházel Social-demokrat pravidelně. Lenin řídil celé vydávání, určoval obsah čísel, redigoval materiál a zabýval se i problémy spojenými s úpravou a tiskem listu.
Za první světové války sehrál Social-demokrat významnou úlohu v boji proti mezinárodnímu oportunismu, nacionalismu a šovinismu, v propagandě bolševických hesel a v burcování dělnické třídy a pracujících mas k boji proti imperialistické válce a jejím iniciátorům. Vysvětloval všechny nejdůležitější otázky revolučního dělnického hnutí, odhaloval imperialistické cíle války, demaskoval pokrytecké fráze a oportunistické akce sociálšovinistů a centristů a ukazoval jedině správný způsob revolučního boje proletariátu v podmínkách imperialistické války. V listu byl uveřejněn Leninův článek O hesle Spojené státy evropské, v němž Lenin poprvé formuloval tezi o možnosti vítězství socialismu nejprve v jedné zemi. Šíření listu Social-demokrat v Rusku a přetiskování jeho nejzávažnějších článků v místních bolševických novinách pomáhalo politicky vychovávat ruský proletariát, vštěpovat mu zásady internacionalismu a připravovat masy na revoluci.
Social-demokrat sehrál významnou úlohu i v semknutí internacionalistických sil mezinárodní sociální demokracie. Přes všechny překážky způsobené válečnou situací nacházel Social-demokrat přístup do četných zemí. O tom, jak byl rozšířen a jaký měl vliv, svědčí sbírky prostředků a jubilejní večery na počest vydání 50. čísla a rovněž pozdravné dopisy, které došly do redakce z Paříže, Londýna, Lyonu, Curychu, Ženevy, Lausanne, Bernu, La Chaux-de-Fonds, Kodaně, Chicaga, Toulouse, Janova, New Yorku, Kristianie [Oslo], Stockholmu, Glasgowa a jiných měst.
Lenin vysoce hodnotil zásluhy listu za první světové války. Později napsal, že bez znalosti článků, které v něm byly otištěny, „se neobejde žádný uvědomělý dělník, který chce pochopit vývoj idejí mezinárodní socialistické revoluce a jejího prvního vítězství 25. října 1917“ (Spisy 27, Praha 1962, s. 216).
Lenin zde cituje svou práci Několik tezí.
20 Trudovici (Trudovická skupina) — skupina maloburžoazních demokratů ve státních dumách v Rusku, složená z rolníků a příslušníků narodnicky smýšlející inteligence. Trudovickou frakci vytvořili v dubnu 1906 rolničtí poslanci v I. státní dumě. V dumě trudovici kolísali mezi kadety a revolučními sociálními demokraty. Za první světové války se většina trudoviků přikláněla k sociálšovinismu.
Po únorové revoluci podporovali trudovici jako mluvčí zájmů kulactva aktivně prozatímní vládu. Trudovik Zarudnyj, jenž se stal po červencových událostech ministrem spravedlnosti, pronásledoval bolševickou stranu. Po Říjnové revoluci trudovici přešli do tábora kontrarevoluční buržoazie.
21 Naša zarja — legální měsíčník menševiků-likvidátorů; vycházel v Petrohradě od ledna 1910 do září 1914. Časopis řídil A. N. Potresov, spolupracovali s ním S. O. Cederbaum, F. I. Dan a jiní. Časopis se stal centrem likvidátorů v Rusku. Na počátku první světové války se časopis přiklonil k sociálšovinismu.
Naše dělo — měsíčník, orgán menševiků-likvidátorů. Začal vycházet v lednu 1915 v Petrohradě místo zastaveného časopisu Naša zarja. Spolupracovali s ním N. Čerevanin, J. Majevskij, P. P. Maslov, A. N. Potresov aj. Celkem vyšlo 6 čísel.
22 Čcheidzeho frakce — menševická frakce ve IV. státní dumě, v jejímž čele stál N. S. Čcheidze. Za první světové války zastávala centristické stanovisko, ve skutečnosti však podporovala politiku ruských sociálšovinistů. V roce 1916 byli členy frakce N. S. Čcheidze, A. I. Čchenkeli, V. I. Chaustov, M. I. Skobelev a I. N. Tuljakov. V. I. Lenin kritizoval oportunistickou linii Čcheidzeho frakce v článcích Má organizační výbor a Čcheidzeho frakce svou vlastní linii?, Čcheidzeho frakce a její úloha (viz Sebrané spisy 27, Praha 1986, s. 259—265; Sebrané spisy 30, Praha 1987, s. 254 až 258) a v jiných dílech.
23 Je míněna dohoda o vytvoření buržoazní prozatímní vlády, kterou uzavřel v noci z 1. na 2. (14.—15.) března 1917 prozatímní výbor Státní dumy s eserskými a menševickými vůdci výkonného výboru petrohradského sovětu dělnických a vojenských zástupců. Eseři a menševici dobrovolně předali moc buržoazii a dali prozatímnímu výboru Státní dumy právo sestavit prozatímní vládu podle vlastního uvážení.
24 Le Temps — deník; vycházel v Paříži v letech 1861—1942. Vyjadřoval zájmy francouzských vládnoucích kruhů a byl fakticky oficiálním orgánem ministerstva zahraničních věcí.
25 Provolání výkonného výboru sovětu dělnických a vojenských zástupců, otištěné 3. (16.) března 1917 ve 4. čísle listu Izvěstija zároveň s oznámením prozatímní vlády o vytvoření prvního vládního kabinetu v čele s knížetem G. J. Lvovem, napsal kompromisnický výkonný výbor petrohradského sovětu. V provolání se pravilo, že demokracie bude podporovat novou vládu „podle toho, jaké akce bude rodící se vláda podnikat k realizaci... závazků a k rozhodnému boji se starou vládou“.
O tom, že sovět pověřil Kerenského, aby vstoupil do prozatímní vlády, se v provolání nemluvilo, neboť 1. (14.) dubna se výkonný výbor usnesl, že „představitelé demokracie“ nebudou ve vládě zastoupeni. Le Temps o tom psal na základě sdělení svého dopisovatele. Dne 2. (15.) března schválil sovět „za protestu menšiny“, že Kerenskij se o své vůli stal členem vlády jako ministr spravedlnosti.
26 Neue Zürcher zeitung und schweizerisches Handelsblatt — švýcarský buržoazní list; byl založen v roce 1780 v Curychu a do roku 1821 vycházel pod názvem Zürcher Zeitung. Vychází dodnes, je velmi vlivný a setrvává na konzervativních pozicích.
National-Zeitung — německý buržoazní deník; vycházel v Berlíně v letech 1848—1938. Od roku 1914 se nazýval 8-Uhr-Abendblatt National-Zeitung.
27 Když se Lenin dočetl v zahraničním tisku o tom, že petrohradský sovět zřídil zvláštní orgán kontrolující prozatímní vládu, stavěl se k tomu zpočátku kladně, zároveň však upozorňoval, že jen zkušenost ukáže, zda se takový orgán osvědčí. „Styčná komise“, která byla vytvořena 8. (21.) března kompromisnickým výborem sovětu, aby „ovlivňovala“ a „kontrolovala“ činnost prozatímní vlády, jejímiž členy se stali M. I. Skobelev, J. M. Stěklov, N. N. Suchanov, V. N. Filippovskij a N. S. Čcheidze (později také I. G. Cereteli a V. M. Černov), pomáhala ve skutečnosti vládě využívat autoritu sovětu k maskování její kontrarevoluční politiky a bránit masám v aktivním revolučním boji za přechod moci do rukou sovětů. V polovině dubna 1917 byla „styčná komise“ zrušena a její funkce převzalo byro výkonného výboru.