Statistika a sociologie

Vladimír Iljič Lenin

Statistika a sociologie^[125]

Předmluva

Část studií, které zde čtenáři předkládáme, je otištěna poprvé, ostatní články už vyšly v různých periodikách před válkou. Otázka, jíž jsou tyto studie věnovány — význam a úloha národních hnutí a vzájemný vztah národního a internacionálního prvku — vzbuzuje dnes přirozeně mimořádný zájem. Úvahy o této otázce trpí nejčastěji a nejvíce tím, že postrádají historické hledisko a konkrétnost. Velmi často se pod vlajkou všeobecných frází propašovává všelijaký kontraband. Proto si myslíme, že nebude na škodu trochu statistiky. Domníváme se, že bude užitečné, porovnáme-li to, co jsme řekli před válkou, s tím, čemu nás válka naučila. Studie spojuje jednota teorie a přístupu k dané otázce.

Leden 1917

Autor

Historické pozadí národních hnutí

Fakta jsou neúprosná — praví anglické přísloví. Člověku se toto přísloví vždycky vybaví, když slyší, jak nějaký publicista klokotá jako slavík o vznešenosti "národnostního principu" v jeho různých pojetích a vzájemných souvislostech, a přitom tento "princip" většinou uplatňuje stejně vhodně a výstižně jako známý hrdina lidové pohádky, který zvolal: "Naděl pánbůhľ', když spatřil pohřební průvod.

Přesná fakta, nesporná fakta — to je něco, co publicisté tohoto druhu zvlášť nesnášejí a co je ovšem zvlášť důležité, chceme-li se opravdu vyznat ve složité a obtížné otázce, v níž se ustavičně dělá záměrně zmatek. Jak ale shromáždit fakta a jak zjistit jejich souvislost a vzájemnou podmíněnost?

Nejrozšířenější a nejpovrchnější metodou v oblasti společenských jevů je vytrhávání jednotlivých podružných faktů a kejkle s příklady. Nalézt příklady nedá žádnou práci, ale taky to nemá žádný význam, jedině čistě negativní, protože všechno závisí na konkrétním historickém pozadí jednotlivých případů. Fakta, chápeme-li je jako celek a s ohledem na souvislosti, nejenže "jsou neúprosná", ale jsou také naprosto prokazatelná. Podružná fakta, vytržená z celku, bez ohledu na souvislosti, kusá a náhodná, jsou vhodná jen k provádění kejklů nebo k něčemu ještě horšímu. Když si například autor, který býval svého času seriózní a chce, aby byl za takového pokládán stále, vybere takový fakt, jako je mongolské jařmo, a uvádí ho jako příklad k vysvětlení některých událostí v Evropě 20. století, dá se to považovat za pouhé kejkle, nebo je správnější kvalifikovat to jako politické šarlatánství? Mongolské jařmo je historický fakt, který nepochybně souvisí s národnostní otázkou, a rovněž tak v Evropě 20. století existuje řada fakt, která s touto otázkou stejně nepochybně souvisí. Nenajde se však mnoho lidí — Francouzi takovým říkají "národní klauni" —‚ kteří by si chtěli dělat nárok na serióznost a přitom používat k ilustraci událostí v Evropě ve 20. století "fakt", že existuje mongolské jařmo.

Závěr z toho je jasný: musíme se pokusit vytvořit z přesných a nesporných fakt takový základ, o nějž bychom se mohli opírat a s nímž bychom mohli konfrontovat kteroukoli z těch "obecných" či "na příkladech založených" úvah, kterých se dnes v některých zemích tolik zneužívá. K tomu, aby to byl skutečně základ, je třeba volit nikoli jednotlivá fakta, ale celý souhrn fakt týkajících se zkoumané otázky, bez jediné výjimky, protože jinak vznikne nevyhnutelně podezření, a zcela oprávněné, že fakta byla zvolena či vybrána libovolně a že se místo objektivní souvislosti a vzájemné podmíněnosti historických jevů v jejich celku předkládá "subjektivní" slátanina, která má třeba zdůvodnit nějakou špinavost. To se přece stává… častěji, než by se zdálo.

Z těchto důvodů jsme se rozhodli začít statistikou, i když si samozřejmě plně uvědomujeme, jak hluboký odpor vyvolává u některých čtenářů, kterým je milejší "povznášející lež" než "všední pravda", a u některých autorů, kteří rádi propašovávají politický kontraband pod vlajkou "obecných" úvah o internacionalismu, kosmopolitismu, nacionalismu, patriotismu atd.

Kapitola 1
Trochu statistiky

I

Chceme-li podat přehled skutečně celého souhrnu údajů o národních hnutích, musíme vzít v úvahu veškeré obyvatelstvo zeměkoule. Přitom musíme co nejpřesněji zjistit a co nejdokonaleji prozkoumat dva znaky: za prvé homogenitu nebo heterogenitu národnostního složení jednotlivých států a za druhé rozdělení států (nebo útvarů podobných státu v těch případech, kdy vznikají pochybnosti, zda se dá mluvit o státu) na politicky samostatné a politicky závislé.

Vezmeme nejnovější údaje, uveřejněné v roce 1916, a budeme se opírat o dva prameny: jeden německý — Zeměpisné statistické tabulky Otto Hübnera — a jeden anglický — Politickou ročenku [The Statesman's Year -Book]. První pramen vezmeme za základ, protože je vzhledem k otázce, která nás zajímá, mnohem úplnější, a druhý použijeme ke kontrole a k některým, většinou dílčím opravám.

Náš přehled začneme politicky samostatnými a co do jednolitosti národnostně "téměř homogenními" státy. Do popředí se tu hned dostává skupina států západní Evropy, tj. států ležících západně od Ruska a Rakouska.

Máme tu celkem 17 států, z nichž však pět je svou nepatrnou rozlohou přímo trpasličích, i když národnostním složením jsou velmi homogenní. Je to Lucembursko, Monako, San Marino, Lichtenštejnsko a Andorra, které mají dohromady všehovšudy 310 000 obyvatel. Bude jistě mnohem správnější vůbec je mezi státy nepočítat. Ze zbývajících dvanácti států je sedm národnostně homogenních: v Itálii, Holandsku, Portugalsku, Švédsku a Norsku patří k jedné národnosti 99% obyvatelstva každého státu a ve Španělsku a Dánsku 96% obyvatelstva. Další tři státy jsou národnostně téměř homogenní: Francie, Anglie a Německo. Ve Francii je jenom 1,3% Italů, které podvodně a proti vůli obyvatelstva anektoval Napoleon III. V Anglii je anektovaným územím Irsko, jehož 4,4 miliónu obyvatel tvoří necelou desetinu veškerého obyvatelstva (46,8 miliónu). Ze 64,9 miliónu obyvatel Německa jsou stejně jako Irové v Anglii národnostně cizím a téměř stejně národnostně utlačovaným živlem Poláci (5,47%), Dánové (0,25%) a Alsasani a Lotrinčani (1,87 miliónu), přičemž však jistá část této poslední skupiny (nevíme přesně jak velká) nepochybně tíhne k Německu jak jazykově, tak ekonomickými zájmy a sympatiemi. Celkem asi pět miliónů obyvatel Německa patří k cizím, neplnoprávným a dokonce utlačovaným národům.

Jen dva malé západoevropské státy mají smíšené národnostní složcní: Švýcarsko, jehož obyvatelstvo, dosahující téměř čtyř miliónů, se skládá ze 69% Němců, 21% Francouzů a 8% Italů, a Belgie (má necelých 8 miliónů obyvatel; přibližně asi 53% tvoří pravděpodobně Vlámové a asi 47% Francouzi). Musíme však podotknout, že ať jsou tyto státy národnostně jakkoli heterogenní, nedá se tu mluvit o národnostním útlaku. Podle ústavy obou těchto států jsou všechny národy rovnoprávné; ve Švýcarsku je tato rovnoprávnost plně uskutečněna i v praxi; v Belgii jsou nerovnoprávní Vlámové, přestože právě oni tvoří většinu obyvatelstva, avšak tato nerovnoprávnost je nepatrná v porovnání s tím, co prožívali například Poláci v Německu nebo Irové v Anglii, nemluvč o tom, co je běžné v zemích, které do zkoumané skupiny států nepatří. A proto je mimochodem termín "národnostní stát", který se vžil zásluhou oportunistů v národnostní otázce, rakouských publicistů K. Rennera a O. Bauera, správný jen ve velmi omezeném smyslu, totiž pokud se nezapomíná na zvláštní historické místo většiny států tohoto typu (o tom budeme ještě mluvit později) a pokud se také nepřipouští, aby se tímto termínem zastíral zásadní rozdíl mezi skutečnou rovnoprávností národů a utlačováním národů.

Zkoumané země tvoří dohromady skupinu dvanácti západoevropských států s celkovým počtem 242 miliónů obyvatel. Z těchto 242 miliónů tvoří utlačované národy (v Anglii a Německu) jen asi 9,5 miliónu, tj. pouze 4%. Když sečteme všechny skupiny obyvatelstva všech těchto států nepatřící k převažující národnosti v příslušném státě, je to asi 15 miliónů, tj. 6%.

Vcelku tedy má uvedená skupina států tyto charakteristické znaky: jsou to nejvyspělejší kapitalistické země, nejrozvinutější jak hospodářsky, tak politicky. Mají rovněž nejvyšší kulturní úroveň. Podle národnostního složení je většina těchto států zcela homogenní nebo téměř homogenní. Národnostní nerovnoprávnost jako zvláštní politický jev tu hraje zcela bezvýznamnou úlohu. Jde o typ "národního státu", o němž se tak často mluví, ale většinou se přitom zapomíná, že tento typ má v celkovém kapitalistickém vývoji lidstva historicky podmíněný a přechodný charakter. Ale o tom budeme mluvit podrobněji na příslušném místě.

Ptáme se: Vyskytuje se tento typ státu jen v západní Evropě? Zřejmě ne. Všechny hlavní znaky tohoto typu, hospodářské (velký a neobyčejně rychlý rozvoj kapitalismu), politické (parlamentní zřízení), kulturní i národnostní, existují i ve vyspělých státech v Americe a Asii: ve Spojených státech a v Japonsku. Národnostní složení Japonska se už dávno ustálilo a je naprosto homogenní; více než 99% obyvatelstva tvoří Japonci. Ve Spojených státech tvoří jen 11,1% obyvatelstva černoši (a také mulati a Indiáni), které je třeba počítat k utlačovaným národům, protože rovnost, vybojovaná občanskou válkou v letech 1861-1865 a zaručená ústavou republiky, byla fakticky v oblastech osídlených hlavně černochy (na jihu) v mnoha směrech stále více omezována v souvislosti s tím, jak se progresívní předmonopolistický kapitalismus let 1860-1870 měnil v reakční, monopolistický kapitalismus (imperialismus) nejnovější epochy, kterou v Americe velmi jasně vymezuje španělsko-americká imperialistická válka v roce 1898 (tj. válka vyvolaná dělením kořisti mezi dvěma lupiči).

Z 88,7% bílého obyvatelstva Spojených států tvoří 74,3% Američané a jen 14,4% lidé narození v zahraničí, tj. přistěhovalci z jiných zemi. Neobyčejně příznivé podmínky pro rozvoj kapitalismu v Americe a neobyčejná rychlost tohoto rozvoje, jak známo, způsobily, že proces stírání obrovských národnostních rozdílů, jehož výsledkem je jediný "americký" národ, neprobíhal nikde na světě tak rychle a tak radikálně jako právě zde.

Připočteme-li k uvedeným západoevropským zemím Spojené státy a Japonsko, dostaneme 14 států s celkovým počtem 394 miliónů obyvatel, z nichž je asi 26 miliónů, tj. 7%, národnostně nerovnoprávných. Poznamenejme předem, že koncem 19. a začátkem 20. století, tj. právě v období přeměny kapitalismu v imperialismus, nastoupila většina z těchto čtrnácti vyspělých států zvlášť intenzívně cestu koloniální politiky a následkem toho dnes tyto státy "disponují" více než půlmiliardou obyvatelstva závislých, koloniálních zemí.

II

Skupina východoevropských států — Rusko, Rakousko, Turecko (které je teď správnější považovat zeměpisně za asijský stát a hospodářsky za "polokolonii") a šest malých balkánských států, a to Rumunsko, Bulharsko, Řecko, Srbsko, Černá Hora a Albánie — je na první pohled úplně odlišná od předcházející. Není v ní ani jeden národnostně homogenní stát! Jenom malé balkánské státy můžeme označit za národní státy, přitom však nesmíme zapomínat, že i v nich tvoří příslušníci jiných národností 5-10% obyvatelstva, že obrovský počet Rumunů a Srbů (ve srovnání s celkovým počtem příslušníků daného národa) žije mimo hranice "svého" státu a že "vytváření států" na Balkáně ve smyslu buržoazně národním zdaleka neskončilo ani — dalo by se říci — "včerejšími" válkami z let 1911 až 1912. Mezi malými balkánskými státy není ani jeden takový národní stát jako Španělsko, Švédsko atd. A ve velkých východoevropských státech, ve všech třech, činí podíl obyvatelstva "vlastni" a zároveň převažující národnosti jen 43%. V každém z těchto tří velkých států patří více než polovina obyvatelstva, 57%, k "jinonárodnímu" obyvatelstvu (jak se v Rusku říká, k jinorodcům). Statisticky se rozdíl mezi západoevropskou a východoevropskou skupinou států projevuje takto:

V první skupině máme deset národnostně homogenních nebo téměř homogenních národních států s 231 miliónem obyvatel a jen dva národnostně "heterogenní" státy s 11,5 miliónu obyvatel, v nichž neexistuje národnostní útlak a rovnoprávnost je ústavně zaručena i fakticky realizována.

Ve druhé skupině je šest národnostně téměř homogenních států s 23 milióny obyvatel a tři národnostně "heterogenní" neboli "smíšené" státy s 249 milióny obyvatel, v nichž neexistuje rovnoprávnost národů.

Celkově činí tedy podíl jinonárodního obyvatelstva (tj. obyvatelstva, které nepatří k převažující národnosti^[a] každého jednotlivého státu) v západní Evropě 6%, a počítáme-li i Spojené státy a Japonsko, pak 7%. Ve východní Evropě však činí tento podíl 53 %!^[b]

Napsáno v lednu 1917
Podepsán P. Pirjučev
Poprvé otištěno roku 1935
v časopisu Bolševik, č. 2

Podle listu Social-demokrat

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a V Rusku jsou to Velkorusové, v Rakousku Němci a Maďaři a v Turecku Turci.

b Zde rukopis končí. Red.

125 Práci Statistika a sociologie hodlal Lenin vydat legálně jako brožuru pod pseudonymem P. Pirjučev. Práci se mu nepodařilo dokončit.

V tomto svazku jsou do oddílu Přípravné materiály zařazeny nejúplnější varianty osnovy brožury (viz zde). Všechny přípravné materiály k brožuře, které se zachovaly, byly uveřejněny v publikaci Leninskij sbornik XXX, s. 280-300.

Vladimír Iljič Lenin