O hesle "odzbrojení"

Vladimír Iljič Lenin

O hesle "odzbrojení"

V celé řadě zemí, převážně malých, které stojí stranou nynější války, například ve Švédsku, Norsku, Holandsku a Švýcarsku, se ozývají hlasy, aby byl původní bod sociálně demokratického minimálního programu "milice" či "ozbrojení lidu" nahrazen bodem novým — "odzbrojení". V orgánu mezinárodní organizace mládeže Jugend-Internationale byl v 3. čísle uveřejněn redakční článek vyslovující se pro odzbrojení. V Grimmových tezích o válce, které byly vypracovány pro sjezd Švýcarské sociálně demokratické strany, se setkáváme s ústupkem ve prospěch myšlenky "odzbrojení". Ve švýcarském časopisu Neues Leben z roku 1915 se Rolandová-Holstová vyslovuje zdánlivě pro "smíření" obou požadavků, fakticky však pro týž ústupek. Ve 2. čísle orgánu mezinárodní levice Vorbote byl uveřejněn článek holandského marxisty Wijnkoopa ve prospěch starého požadavku ozbrojení lidu. Skandinávská levice, jak vidíme z níže otištěných článků, se ztotožňuje s odzbrojením, třebaže někdy přiznává, že obsahuje pacifistický prvek.^[68]

Podívejme se na stanovisko stoupenců odzbrojení blíže.

I

Jedním z hlavních argumentů pro odzbrojení je úvaha, která se ne vždy vyslovuje veřejně: Jsme proti válce, proti každé válce vůbec, a nejkonkrétněji, nejjasněji a zcela jednoznačně vyjadřuje tento náš názor právě požadavek odzbrojení.

Že je tato úvaha nesprávná, jsme ukázali v článku "O Juniově brožuře", na nějž také čtenáře odkazujeme. Chtějí-li socialisté zůstat socialisty, nemohou být proti každé válce. Nesmíme se dát zaslepit nynější imperialistickou válkou. Pro imperialistické období jsou typické právě takové války mezi "velmocemi", avšak nejsou vyloučeny ani demokratické války, ani povstání například utlačovaných národů proti utlačovatelům za osvobození od útlaku. Občanské války proletariátu proti buržoazii za socialismus jsou nevyhnutelné. Možné jsou války jedné země, v níž zvítězil socialismus, proti jiným, buržoazním nebo reakčním zemím.

Odzbrojení je ideál socialismu. V socialistické společnosti nebudou války, tj. uskuteční se odzbrojení. Očekává-li však někdo, že se socialismus uskuteční bez sociální revoluce a diktatury proletariátu, pak to není socialista. Diktatura je státní moc, která se opírá bezprostředně o násilí. Násilí ve 20. století — jako vůbec v epoše civilizace — neznamená pěst ani hůl, ale vojsko. Zařadit "odzbrojení" do programu je totéž jako říct, že jsme proti použití zbraní. V tom není ani za mák marxismu, stejně jako kdybychom řekli, že jsme proti použití násilí!

Podotýkáme, že mezinárodní diskuse o této otázce se vedla hlavně, ne-li výlučně, německy. A v němčině se používají dvě slova, která lze v ruštině stěží rozlišit. Jedno slovo^[a] znamená přesně "odzbrojení" a používá ho například Kautsky a kautskisté ve smyslu omezení zbrojení. Druhé slovo^[b] znamená vlastně "odstranění zbraní" a užívá ho většinou levice ve smyslu likvidace militarismu, likvidace každého militaristického (vojenského) systému. V tomto článku mluvíme o druhém požadavku, který je obvyklý u některých revolučních sociálních demokratů.

Kautskistické propagování "odzbrojení", které se obrací právě na dnešní vlády imperialistických velmocí, je nejvulgárnější oportunismus, buržoazní pacifismus, který ve skutečnosti — přes "zbožná přání" naivních kautskistů — pomáhá odvádět dělníky od revolučního boje. Vždyť dělníkům se tímto propagováním "odzbrojení" vštěpuje, že dnešní buržoazní vlády imperialistických mocností nejsou spoutány tisícerými svazky finančního kapitálu a desítkami či stovkami příslušných (tj. lupičských, násilnických, imperialistickou válku připravujících) vzájemných tajných smluv.

II

Utlačovaná třída, která se nechce naučit zacházet se zbraněmi a ozbrojit se, si nezaslouží nic jiného, než aby se s ní zacházelo jako s otrokem. Nechceme-li, aby se z nás stali buržoazní pacifisté nebo oportunisté, nemůžeme přece ignorovat, že žijeme v třídní společnosti a že z ní není a nemůže být jiné východisko než třídní boj a svržení moci vládnoucí třídy.

V každé třídní společnosti — ať je založena na otroctví, nevolnictví, či jako dnes na námezdní práci — je utlačující třída ozbrojena. Nejen dnešní pravidelná armáda, ale i dnešní milice — dokonce i v těch nejdemokratičtějších buržoazních republikách, například ve Švýcarsku — je zbraní buržoazie proti proletariátu. To je tak elementární pravda, že snad není třeba se jí zvlášť zabývat. Stačí připomenout, že se ve všech kapitalistických zemích bez výjimky používá proti stávkujícím vojska (včetně republikánsko-demokratické milice). Ozbrojení buržoazie proti proletariátu je jednou z nejzávažnějších, nejzákladnějších a nejdůležitějších skutečností dnešní kapitalistické společnosti.

A bez ohledu na tuto skutečnost se revolučním sociálním demokratům navrhuje, aby vytyčili "požadavek" "odzbrojeni"! Znamenalo by to úplně se zříci hlediska třídního boje, vzdát se jakéhokoli pomyšlení na revoluci. Naším heslem musí být ozbrojení proletariátu, aby mohl porazit, vyvlastnit a odzbrojit buržoazii. To je jedině možná taktika revoluční třídy, taktika, která vyplývá z celého objektivního vývoje kapitalistického militarismu a je tímto vývojem diktována. Teprve potom, až proletariát odzbrojí buržoazii, může, aniž by se zpronevěřil svému světodějnému úkolu, hodit do starého železa vůbec všechny zbraně, a proletariát to nepochybně udělá, ale teprve potom, a rozhodně ne dřív.

Vyvolává-li nynější válka v reakčních křesčanských socialistech a ufňukané maloburžoazii jen hrůzu a zděšení, jen odpor proti každému použití zbraní, proti krveprolití, smrti apod., musíme prohlásit, že kapitalistická společnost vždy byla a je hrůzou bez konce. A jestliže teď tato válka, která je ze všech válek nejreakčnější, připravuje této společnosti hrůzný konec, nemáme nejmenší důvod propadat zoufalství. A "požadavek" odzbrojení — přesněji řečeno sen o odzbrojení — v takové době, kdy před zraky všech připravuje buržoazie vlastními silami jedinou oprávněnou a revoluční válku, totiž občanskou válku proti imperialistické buržoazii, není objektivně nicjiného než právě projev zoufalství.

Řekne-li někdo, že je to teorie odtržcná od života, připomeneme mu dvě světodějné skutečnosti: jednak úlohu trastů a práci žen v továrnách, jednak Komunu z roku 1871 a prosincové povstání 1905 v Rusku.

Posláním buržoazie je rozvíjet trasty, hnát ženy a děti do továren, trýznit je tam, demoralizovat a odsuzovat ke krajní bídě. My takový vývoj "nežádáme" a "nepodporujeme", my proti němu bojujeme. Ale jak bojujeme? Víme, že trasty a práce žen v továrnách jsou pokrokový jev. Nechceme se vracet k řemeslům, k předmonopolnímu kapitalismu, k domácké práci žen. Kupředu přes trasty aj. a dále k socialismu!

S příslušnými změnami platí tato úvaha, která má na zřeteli objektivní vývoj, i o nynější militarizaci lidu. Imperialistická buržoazie dnes militarizuje nejen všechen lid, ale i mládež. Zítra patrně přikročí k militarizaci žen. K tomu musíme říct: Tím lépe! Rychleji kupředu! Čím rychleji, tím více se přiblížíme k ozbrojenému povstání proti kapitalismu. Jestliže sociální demokraté nezapomínají na příklad Komuny, jak se mohou dát zastrašit militarizací mládeže apod.? To není "teorie odtržená od života", to není sen, ale skutečnost. A bylo by opravdu velice zlé, kdyby sociální demokraté navzdory všem ekonomickým a politickým faktům začali pochybovat, že imperialistická období a imperialistické války musí nutně vést k opakování takových skutečností.

Jistý buržoazní pozorovatel Komuny napsal v květnu 1871 do jednoho anglického listu: "Kdyby se francouzský národ skládal jen z žen, jaký by to byl strašný národ!" Ženy a děti od třinácti let bojovaly za Komuny po boku mužů. Jinak tomu nemůže být ani v příštích bitvách za svržení buržoazie. Proletářské ženy nebudou pasívně přihlížet, jak dobře ozbrojená buržoazie bude střílet do špatně ozbrojených nebo neozbrojených dělníků. Chopí se zbraní jako v roce 1871 a z dnešních zastrašených národů — lépe řečeno z dnešního dělnického hnutí, které dezorganizují víc oportunisté než vlády — nepochybně dřív nebo později vyroste, ale naprosto jistě vyroste, internacionální svazek "strašných národů" revolučního proletariátu.

Dnes je zmilitarizován veškerý život společnosti. Imperialismus znamená urputný boj velmocí za rozdělení a znovurozdělení světa, proto musí nutně vést k další militarizaci ve všech zemích, a to i v zemích neutrálních a malých. A co proti tomu budou dělat proletářské ženy? Budou jen proklínat každou válku a všechno, co s válkou souvisí, budou jen požadovat odzbrojení? Ženy utlačované třídy, která je skutečně revoluční, se s takovou potupnou úlohou nikdy nesmíří. Řeknou svým synům:

"Brzy budeš velký. Dají ti pušku. Vezmi ji a dobře se uč řemeslu! To musí proletáři umět - ne proto, aby stříleli do tvých bratrů, do dělníků jiných zemí, jako se to děje v nynější válce a jak ti to radí zrádci socialismu, ale proto, aby bojovali proti buržoazii své vlastní země, aby definitivně skoncovali s vykořisťováním, bídou a válkami, nikoli za pomoci zbožných přání, ale tím, že buržoazii porazí, že ji odzbrojí."

Vzdáme-li se takové propagandy, právě takové propagandy v souvislosti s nynější válkou, pak raději vůbec nepronášejme velká slova o mezinárodní revoluční sociální demokracii, o socialistické revoluci, o válce proti válce.

III

Stoupenci odzbrojení nesouhlasí s článkem našeho programu o "ozbrojení lidu" mimo jiné proto, že prý tento požadavek vede k ústupkům oportunismu. Rozebrali jsme již výše to nejdůležitější: vztah odzbrojení k třídnímu boji a k sociální revoluci. Podívejme se teď, jaký je vztah mezi požadavkem odzbrojení a oportunismem. Jedním z hlavních důvodů, proč je tento požadavek nepřijatelný, je právě okolnost, že samotný tento požadavek a iluze, které vyvolává, nutně oslabují a ochromují náš boj proti oportunismu.

Tento boj je nesporně hlavním aktuálním problémem internacionály. Boj proti imperialismu, který není úzce spjat s bojem proti oportunismu, je planou frází nebo podvodem. Jedním z hlavních nedostatků Zimmerwaldu a Kienthalu a jednou z hlavních příčin možného fiaska (nezdaru, krachu) těchto zárodků III. internacionály je právě okolnost, že otázka boje proti oportunismu nebyla vůbec ani otevřeně formulována, nemluvě již o tom, že by byla vyřešena v tom smyslu, že je nutné se s oportunisty rozejít. Oportunismus v evropském dělnickém hnutí — dočasně — zvítězil. Ve všech větších zemích vykrystalizovaly dva hlavní odstíny oportunismu: za prvé zjevný, cynický, a proto méně nebezpečný sociálimperialismus pánů Plechanovů, Scheidemannů, Legienů, Albertů Thomasů a Sembatů, Vanderveldů, Hyndmanů, Hendersonů a dalších. Za druhé zastřený, kautskistický oportunismus: Kautsky — Haase a Sociálně demokratické pracovní souručenství v Německu; Longuet, Pressemane, Mayéras aj. ve Francii; Ramsay MacDonald a jiní vůdcové Nezávislé labouristické strany v Anglii; Martov, Čcheidze aj. v Rusku; Treves aj. takzvaní levicoví reformisté v Itálii.

Zjevný oportunismus vystupuje otevřeně a přímo proti revoluci a proti vznikajícím revolučním hnutím a výbuchům, v přímém spojení s vládami, i když jsou formy tohoto spojení seberozmanitější: od účasti ve vládě až po účast ve výborech pro řízení válečného průmyslu. Zastření oportunisté, kautskisté, jsou pro dělnické hnutí mnohem škodlivější a nebezpečnější, neboť líbivými, rádoby "marxistickými" frázemi a pacifistickými hesly zastírají skutečnost, že obhajují spojenectví se zjevnými oportunisty. Oběma těmto formám převládajícího oportunismu je nutné čelit na všech úsecích proletářské politiky, ať už jde o činnost v parlamentu, o odbory, stávky, nebo o vojenské otázky atd.

V čem spočívá hlavní zvláštnost obou těchto forem převládajícího oportunismu?

V tom, že se konkrétní otázka, jak souvisí nynější válka s revolucí, a jiné konkrétní otázky revoluce zamlčují, zastírají nebo interpretují s ohledem na policejní zákazy. A děje se to přesto, že před touto válkou se na souvislost právě této blížící se války s proletářskou revolucí mnohokrát neoficiálně a v basilejském manifestu oficiálně upozorňovalo.

Hlavním nedostatkem požadavku odzbrojení je právě to, že se v něm všechny konkrétní otázky revoluce obcházejí. Nebo snad stoupenci odzbrojení prosazují zcela nový druh neozbrojené revoluce?

IV

Dál. Nejsme rozhodně proti boji za reformy. Nechceme ignorovat smutné vyhlídky, že lidstvo prožije v nejhorším případě — ještě druhou imperialistickou válku, jestliže z této války přes četné výbuchy rozhořčení a nespokojenosti mas a přes naše úsilí nevzejde revoluce. Jsme pro takový program reforem, který musí být zároveň namířen proti oportunistům. Oportunisté by jen uvítali, kdybychom boj za reformy přenechali výhradně jim a sami se uchýlili do nadoblačných výšin nějakého "odzbrojení", abychom se tak útěkem zachránili před smutnou skutečností. Vždyť "odzbrojení" není nic jiného než útěk před neradostnou skutečností, a rozhodně ne boj proti ní.

Mimochodem, jedním z podstatných nedostatků je okolnost, že například někteří leví neformulují otázku obrany vlasti dost konkrétně. Teoreticky mnohem správnější a prakticky nepoměrně účinnější by bylo říci, že obrana vlasti v této imperialistické válce je buržoazně reakční podvod, než razit "všeobecnou" tezi proti "každé" obraně vlasti. Není to ani správné, ani to "nezasahuje" bezprostředního nepřítele dělníků v dělnických stranách, tj. oportunisty.

Pokud jde o milici, museli bychom, abychom dali konkrétní a prakticky nutnou odpověď, říct: Nejsme pro buržoazní milici, jsme jedině pro milici proletářskou. Proto nedáme "ani haléř, ani muže" nejen pro pravidelnou armádu, ale ani pro buržoazní milici, dokonce ani v takových zemích, jako jsou Spojené státy nebo Švýcarsko, Norsko apod. A to tím spíše, že i v nejsvobodnějších republikách (například ve Švýcarsku) vidíme, že se milice stále více poprušáčťuje, že je zneužívána k vojenským zákrokům proti stávkujícím. Můžeme žádat, aby byli důstojníci voleni lidem, aby bylo zrušeno veškeré vojenské soudnictví, aby byli zahraniční dělníci zrovnoprávněni s domácími (to je zvlášť důležitý bod pro ty imperialistické státy, které jako Švýcarsko ve stále větším počtu a stále nestoudněji vykořisťují zahraniční dělníky a udržují je v bezprávném postavení); dále, aby každých řekněme sto obyvatel dané země mělo právo zakládat dobrovolné organizace pro vojenský výcvik se svobodně volenými instruktory, kteří by byli placeni ze státních prostředků atd. Jen za těchto podmínek by mohl proletariát absolvovat vojenský výcvik skutečně ve svém zájmu, a ne v zájmu svých zotročovatelů, a takový výcvik zájmy proletariátu rozhodně vyžadují. Revoluce v Rusku dokázala, že každý úspěch, třeba i dílčí úspěch revolučního hnutí - například zvítězí-li v nějakém městě, v nějaké dělnické kolonii, nad nějakou částí armády - nezbytnč přiměje vítězný proletariát, aby uskutečnil právě tento program.

A konečně je samozřejmé, že oportunismu nelze čelit pouhými programy, ale jedině tak, že se bude důsledně dbát, aby byly skutečně realizovány. Největší, osudnou chybou zkrachované II. internacionály bylo, že se její slova rozcházela s činy, že její členové byli vychováváni k nestoudnému revolučnímu frazérství (viz dnešní stanovisko Kautského a spol. k basilejskému manifestu). Přistupujeme-li k požadavku odzbrojení z tohoto hlediska, musíme se především ptát, jaký je jeho objektivní význam. Odzbrojení jako sociální idea — tj. idea, která vzniká v určitých sociálních poměrech, může působit na určité sociální prostředí a není tedy vrtochem jednotlivce nebo kroužku — vzešla zřejmě ze zvláštních a výjimečně "klidných" poměrů v jednotlivých malých státech, které stály dost dlouho stranou krvavých světových válek a doufají, že zůstanou stranou i nadále. Chceme-li se o tom přesvědčit, stačí zamyslet se například nad argumenty norských stoupenců odzbrojení: "Jsme přece malá země, máme malou armádu, proti velmocem nic nezmůžeme" (a proto jsme také bezmocní proti násilnému zavlečení do imperialistického spolku s tou či onou skupinou velmocí!), "chceme žít v klidu ve svém zapadlém koutě a pokračovat ve své provinciální politice, požadovat odzbrojení, závazné rozhodčí soudy, stálou neutralitu apod." ("stálou" — snad takovou, jako je belgická?).

Přízemní snaha malých států zůstat stranou, maloburžoazní touha stát raději dál od velkých zápasů světových dějin, využít svého poměrně monopolního postavení a tvrdošíjně setrvávat v pasivitě — to je objektivní společenská situace, která může této myšlence odzbrojení zajistit v některých malých státech určitý úspěch a určité rozšíření. Tato snaha je ovšem reakční a iluzorní, neboť imperialismus tak či onak zavléká malé státy do víru světového hospodářství a světové politiky.

Ukážeme to na příkladu Švýcarska. Jeho postavením mezi imperialisty jsou objektivně determinovány dvě linie dělnického hnutí. Oportunisté se ve spolku s buržoazií snaží udělat ze Švýcarska republikánsko-demokratický monopolní svaz, který by těžil z turistů imperialistické buržoazie, a využít tohoto "pokojného" monopolního postavení co nejvýhodněji a v klidu. Ve skutečnosti je to politika spojenectví malé privilegované vrstvy dělníků malé privilegované země s buržoazií vlastní země proti masám proletariátu. Opravdoví sociální demokraté ve Švýcarsku se snaží využít poměrné svobody a "mezinárodního" postavení Švýcarska (sousedství kulturně nejvyspělejších zemí a okolnost, že se ve Švýcarsku díky bohu nemluví "vlastním samostatným" jazykem, ale třemi světovými jazyky) k rozšíření, upevnění a posílení revolučního svazku revolučních sil proletariátu celé Evropy. Pomůžeme své buržoazii, aby si co nejdéle udržela své monopolní postavení nanejvýš poklidného obchodu s půvaby Alp, a snad se i na nás dostane nějaký groš — to je objektivní obsah politiky švýcarských oportunistů. Pomůžeme svazku revolučního proletariátu mezi Francouzi, Němci a Italy k tomu, aby svrhl buržoazii — to je objektivní obsah politiky švýcarských revolučních sociálních demokratů. Tuto politiku neuskutečňují "leví" ve Švýcarsku bohužel ještě ani zdaleka v dostatečném rozsahu a krásné usnesení sjezdu jejich strany v Aarau v roce 1915 (uznání revolučního masového boje) zůstává dosud spíše na papíře. O to nám však dnes nejde.

Dnes nás zajímá, zda požadavek odzbrojení odpovídá revolučnímu směru švýcarských sociálních demokratů? Zřejmě neodpovídá. Objektivně odpovídá "požadavek" odzbrojení oportunistické, úzce nacionální linii dělnického hnutí, omezené obzorem malého státu. Objektivně je "odzbrojení" ryze nacionální, specificky nacionální program malých států, ale rozhodně to není internacionální program internacionální revoluční sociální demokracie.

P. S. V posledním čísle anglického časopisu The Socialist Review^[69] (září 1916), orgánu oportunistické Nezávislé labouristické strany, najdeme na s. 287 rezoluci konference této strany v Newcastlu: nepodporovat žádnou válku žádné vlády, i kdyby to byla "formálně" třeba válka "obranná". A na s. 205 čteme v redakčním článku toto prohlášení: "Neschvalujeme povstání sinnfeinovců (irské povstání v roce 1916). Neschvalujeme žádné ozbrojené povstání, stejně jako neschvalujeme žádnou jinou formu militarismu a války."

Je snad třeba dokazovat, že tito "antimilitaristé", takoví stoupenci odzbrojení nikoli v malém, ale ve velkém státě, jsou nejhorší oportunisté? Avšak teoreticky mají přece naprostou pravdu, když považují ozbrojené povstání také za "jednu z forem" militarismu a války.

Napsáno v říjnu 1916
Otištěno v prosinci 1916
v časopisu Sbornik Social-demokrata. č. 2
Podepsán N. Lenin

Podle textu časopisu

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — die Abrüstung. Čes. red.

b — die Entwaffnung. Čes. red.

68 Lenin má na mysli článek K. Kilboma švédská sociální demokracie a světová válka a A. Hansena Některé momenty současného dělnického hnutí v Norsku, uveřejněné v prosinci 1916 ve 2. čísle časopisu Sbornik Social-demokrata.

69 The Socialist Review — měsíčník, orgán reformistické Nezávislé labouristické strany; vycházel v Londýně v letech 1908-1934. Za první světové války s ním spolupracovali R. MacDonald, F. Snowden, A. Lee a další.