V. I. Lenin
Z trestu rukuje 183
vysokoškolských studentů[a]
Dne 11. ledna bylo v novinách uveřejněno vládní oznámení ministerstva lidové osvěty o tom, že 183 studentů kyjevské univerzity z trestu narukuje „pro způsobení nepokojů srocením“. Dočasná ustanovení z 29. července 1899 — tato hrozba studentstvu i veřejnosti — jsou uplatňována necelého půldruhého roku po jejich vydání a vláda si honem pospíšila ospravedlnit se za použití neslýchaného trestního opatření a předkládá celý obžalovací spis, v němž nešetří barvami na vylíčení studentských zločinů.
Zločiny jsou jeden strašnější než druhý. V létě se konal v Oděse sjezd vysokoškolských studentů s programem zorganizovat všechno ruské vysokoškolské studentstvo, aby nejrůznějšími způsoby protestovalo proti jevům v akademickém, veřejném a politickém životě. Za tyto zločinné politické cíle byli všichni vysokoškolští delegáti zatčeni a byly jim odebrány doklady. Vření však neutichá, ale stupňuje se a neodbytně se projevuje na mnoha vysokých školách. Studenti chtějí svobodně a samostatně projednávat a spravovat své společné záležitosti. Jejich nadřízení na to odpovídají — s oním bezduchým formalismem, jímž se odjakživa vyznačují ruští úřední hodnostáři — malicherným šikanováním, čímž stupňují nespokojenost do krajnosti a bezděky přivádějí mládež, která dosud nezabředla do stojatých vod buržoazního živoření, k protestu proti celému systému policejní a úřednické zvůle.
Kyjevští studenti žádají, aby byl odvolán profesor, který po odchodu svého kolegy nastoupil na jeho místo. Nadřízená místa to odmítají, dohánějí mládež ke „srocení a demonstracím“ a . . .ustupují. Studenti svolávají schůzi, aby projednali, jak je možné něco tak hanebného, jako je znásilnění jedné dívky dvěma monarchistickými studenty (jak se vypráví). Nadřízená místa potrestají hlavní „viníky“ schůze karcerem. Ti trest odmítnou. Jsou vyloučeni z univerzity. Zástup studentů demonstrativně doprovází vyloučené na nádraží. Sejde se nová schůze, studenti na ní zůstávají až do večera a odmítají odejít, dokud se nedostaví rektor. Přichází vicegubernátor a velitel četnictva s oddílem vojáků, kteří obkličují univerzitu a vstupují do posluchárny, načež je zavolán rektor. Studenti žádají — myslíte, že snad ústavu? Vůbec ne, žádají, aby se nepoužívalo jako trestu karceru a aby vyloučení studenti byli přijati zpátky. Je pořízen seznam účastníků schůze a studenti jsou posláni domů.
Vmyslete se do tohoto zarážejícího nepoměru mezi skromnými a nevinnými studentskými požadavky a poplachem ve vládě, která si počíná, jako by se nad oporami jejího panství už vznášela sekyra. Naše „všemocná“ vláda se ničím neprozrazuje víc než tímto poplachem. Prozrazuje tím lépe než všechna „zločinná provolání“, prozrazuje tím každému, kdo má oči k vidění a uši k slyšení, že se necítí ani trochu pevná a že věří jen v sílu bodáku a karabáče, které ji chrání před hněvem lidu. Vláda, poučená zkušenostmi celých desetiletí, je pevně přesvědčena, že kolem dokola jsou samé hořlaviny a stačí sebemenší jiskřička, stačí protest proti karceru a vypukne požár. A je-li tomu tak, pak je pochopitelné, že studenti musí být exemplárně potrestáni: stovky studentů budou rukovat! „Feldvébla za voltéry dám!“[141] Toto heslo dosud ani v nejmenším nezastaralo. Naopak dvacátému století je souzeno spatřit, jak se skutečně uvádí do života.
Nové trestní opatření — nové v tom, že se pokouší vzkřísit cosi starého, co se už dávno a dávno přežilo — vyvolává mnoho myšlenek a srovnání. Asi tak o tři generace před námi, v době, kdy vládl car Mikuláš, bylo narukování přirozeným trestem, který plně odpovídal celému systému ruské feudální společnosti. Drobné šlechtice odváděli na vojnu, aby je přinutili sloužit a vysloužit si důstojnickou hodnost namísto ztracené šlechtické svobody. Rolníka odváděli na vojnu jako na dlouholeté galeje, kde ho čekalo nelidské trestání „zelenou ulicí“[142] apod. Jenže teď už u nás víc než čtvrt století existuje „všeobecná“ branná povinnost, jejíž zavedení bylo svého času oslavováno jako velká demokratická reforma. Všeobecná branná povinnost, pokud je všeobecná ve skutečnosti, a ne jen na papíře, je bezesporu demokratická reforma, protože znamená konec stavovských výsad a zavádí rovnoprávnost občanů. Kdyby tomu tak ale opravdu bylo, jak by potom mohlo být odvedení na vojnu trestem? A dělá-li vláda z branné povinnosti trest, nedokazuje tím snad, že máme dosud daleko blíž k rekrutýrce než k všeobecné branné povinnosti? Dočasná ustanovení z roku 1899 strhují i z těch našich institucí, které se nejvíc podobají evropským, jejich farizejskou masku a odhalují jejich barbarskou tvář. U nás v podstatě nebyla a není všeobecná branná povinnost, protože privilegia urozeného původu a bohatství tvoří spoustu výjimek. U nás v podstatě nebylo a není nic, co by se blížilo rovnoprávnosti občanů ve vojenské službě. Naopak kasárny jsou skrz naskrz prolezlé duchem nejkřiklavějšího bezpráví. Voják, který je původem rolník nebo dělník, je naprosto bezbranný, lidská diistojnost je tu pošlapávána, vojáci jsou vydíráni, biti, biti a zase biti. A pro ty, kdo mají vlivné styky nebo peníze, pro ty jsou úlevy a výjimky. Není divu, že odvedení do této školy zvůle a násilí může být trest, a dokonce velmi těžký, který hraničí s odnětím práv. Vláda počítá s tím, že v této škole naučí „rebelanty“ kázni. Nepřepočítá se? Nebude škola ruské vojenské služby vojenskou školou revoluce? Je jasné, že všichni studenti nebudou mít dosti sil absolvovat celou školu až do konce. Některé umoří těžká dřina, zdolají je srážky s vojenskými nadřízenými, druhé — slabé a ochablé — zastraší kasárny, ale třetí tato škola naopak zocelí, rozšíří jejich obzor a přivede je k hlubokému zamyšlení nad jejich úsilím o osvobození. Teď prožívají veškerou tíhu zvůle a útlaku sami na sobě, kdy celá jejich lidská důstojnost je závislá na blahovůli šikovatele, který dokáže často schválně zesměšnit „studovaného člověka“. Uvidí, jaké je skutečné postavení prostého lidu, budou muset být každodenními svědky ponižování a násilí, budou se tím trápit, až nakonec pochopí, že nespravedlnosti a šikanování, které musí snášet studenti, jsou nepatrné ve srovnání s útlakem prostého lidu. Kdo tohle pochopí, ten bude vojenskou službu opouštět s Hannibalovou přísahou[143], že bude bojovat s pokrokovou třídou lidu za osvobození lidu od despocie.
Nový trest však pobuřuje nejen svou tvrdostí, ale i svou urážlivostí. Vláda musí vyprovokovat každého, kdo má ještě smysl pro slušnost, když prohlásí studenty protestující proti zvůli za obyčejné výtržníky, zrovna jako když prohlásila stávkující dělníky posílané do vyhnanství za nemravně se chovající osoby. Pročtěte si vládní oznámení — hemží se slovy jako nepořádky, výtržnosti, nepřístojnosti, opovážlivost, řádění. Na jedné straně se tu mluví o zločinných politických cílech a snaze o politický protest a na druhé straně se se studenty zachází jako s obyčejnými výtržníky, které je třeba naučit kázni. Je to políček ruskému veřejnému mínění, jehož sympatie ke studentstvu jsou vládě velmi dobře známy. Jedinou důstojnou odpovědí studentů by bylo splnit pohrůžku Kyjevanů a uspořádat důslednou a nekompromisní stávku všech studujících na všech vysokých školách, kteří by žádali zrušení dočasných ustanovení z 29. července 1899.
Avšak vládě by mělo odpovědět nejen studentstvo. Vláda se sama přičinila, že se z tohoto případu stalo něco mnohem většího než jen čistě studentská záležitost. Vláda se obrací na veřejné mínění, jako by se před ním vychloubala svým energickým zákrokem, jako by se vysmívala všem snahám po osvobození. A všechny uvědomělé síly ve všech vrstvách lidu jsou povinny na tuto výzvu odpovědět, nechtějí-li klesnout na úroveň němých otroků, snášejících mlčky každou urážku. V čele těchto uvědomělých sil stojí vyspělí dělníci a sociálně demokratické organizace pevně s nimi spjaté. Útlak a šikanování, které dělnická třída musí denně snášet, je nepoměrně větší než policejní tyranie, s níž se teď tak ostře střetli studenti. Dělnická třída už zahájila boj za své osvobození. A musí si uvědomit, že tento veliký boj na ni klade veliké povinnosti, že se nemůže osvobodit, neosvobodí-li od despotismu všechen lid, že musí především a hlavně reagovat na každý politický protest a poskytovat mu veškerou podporu. Nejlepší příslušníci našich vzdělaných tříd dokázali a krví tisíců revolucionářů umučených vládou zpečetili svou schopnost a odhodlání setřást ze svých nohou prach buržoazní společnosti a vstoupit do řad socialistů. Názvu socialista není hoden dělník, který dokáže lhostejně přihlížet, jak vláda posílá vojsko proti studující mládeži. Student šel na pomoc dělníkovi, dělník musí jít na pomoc studentovi. Vláda chce jen obalamutit lid, když prohlašuje, že každá snaha o politický protest je obyčejná výtržnost. Dělníci musí veřejně prohlásit a vysvětlit nejširším vrstvám lidu, že je to lež, že pravým zdrojem násilností, nepřístojností a řádění je ruská absolutistická vláda, tyranie policie a vysokého úřednictva.
Jak tento protest organizovat, to musí rozhodnout místní sociálně demokratické organizace a dělnické skupiny. Rozdávání, rozhazování a vylepování letáků, pořádání schůzí, na které by byly podle možnosti pozvány všechny společenské třídy — to jsou tak nejdostupnější formy protestu. Bylo by však dobře, aby tam, kde jsou silné a pevně stmelené organizace, byl učiněn pokus o širší a otevřenější protest uspořádáním veřejné demonstrace. Dobrým příkladem tu může být charkovská demonstrace z 1. prosince loňského roku před redakcí listu Južnyj kraj. Slavilo se výročí tohoto odporného plátku, který štve proti všemu, co se dere ke světlu a svobodě, a vychvaluje všechna zvěrstva naší vlády. Před redakcí se shromáždil zástup lidí, který demonstrativně trhal výtisky listu Južnyj kraj, uvazoval je koním na ocasy, balil do nich psy, házel do oken kameny a lahvičky se sirovodíkem a volal: Pryč s prodejným tiskem! Takovou poctu si jistě zaslouží nejen redakce prodejných novin, ale všechny naše vládní instituce. Výročí blahosklonné přízně nadřízených míst se slaví zřídka, ale vždycky si zaslouží připomenout jim výročí jejich tvrdých zásahů proti lidu. Každý projev vládní zvůle a násilí je oprávněným důvodem k takové demonstraci. Nechť tedy veřejné prohlášení vlády o potrestání studentů nezůstane bez veřejné odpovědi lidu!
Napsáno v lednu 1901
Otištěno v únoru 1901
v listu Jiskra, č. 2Podle textu Jiskry __________________________________
Poznámky:
a Když vyšlo vládní oznámení, bylo už číslo zlomeno.
141 Lenin cituje slova plukovníka Skalozuba, postavy z Gribojedovovy komedie Hoře z rozumu (viz A. S. Gribojedov, Hoře z rozumu, Praha 1979, s. 108).
142 Trestání zelenou ulicí — způsob tělesného trestání vojáků, používaný v ruské armádě za feudalismu. Provinilce přivázali k pušce a pak ho vodili mezi dvěma řadami vojáků, kteří ho bili holemi nebo zelenými pruty. Tohoto trestu se zvlášť hojně užívalo za Mikuláše I. (1825—1855).
143 Hannibalova přísaha — obrazné rčení vyjadřující pevné odhodlání bít se až do konce. Je odvozeno od jména kartaginského vojevůdce Hannibala, který se zapřisáhl, že bude až do své smrti bojovat proti Římu.