V. I. Lenin
O podnikových soudech
Podnikovými soudy se nazývají soudy, které se skládají z volených zástupců dělnictva a zaměstnavatelů (v průmyslu továrníků) a které řeší věci a spory vznikající tak často kvůli podmínkám námezdního poměru, stanovení odměny za normální a přesčasovou práci, výpovědi dělníkům, jsou-li v rozporu s předpisy, kvůli náhradě zkaženého materiálu, neoprávněnému ukládání pokut atd. atd. Ve většině západoevropských států takové soudy mají, v Rusku ne a my teď chceme probrat výhody, jaké přinášejí dělníkům a proč je záhodno zřizovat podnikové soudy vedle řádných soudů, kde soudí soudce jmenovaný vládou nebo zvolený zámožnými třídami bez jakýchkoli zástupců z řad zaměstnavatelů a dělnictva.
První výhodou podnikového soudu je, že je pro dělníky daleko dostupnější. Při podání žaloby řádnému soudu se musí napsat žádost (a s tou se člověk musí často obrátit na advokáta), musí se zaplatit kolky, pak dlouho čekat na termín, dostavit se k soudu, což znamená uvolnit se z práce a vytrhnout z práce i svědky, a potom čekat, až bude případ po odvolání nespokojených odpůrců postoupen vyšší instanci, kde se pak celý řeší znovu. Není tedy divu, že se dělníci tak neradi obracejí k řádným soudům. Naproti tomu podnikové soudy se skládají ze zaměstnavatelů a dělníků zvolených za soudce. Přednést stížnost ústně svému volenému zástupci nedělá dělníkovi žádnou potíž. Zasedání podnikových soudů jsou obvykle stanovena na sváteční dny nebo prostě na dobu, kdy mají dělníci volno a nemusejí se uvolňovat z práce. A celý případ se u podnikového soudu vyřeší mnohem rychleji.
Druhou výhodou podnikových soudů pro dělníky je to, že zde se soudci daleko lépe vyznají v záležitostech továren a závodů a přitom to nejsou nezasvěcení úředníci, ale domácí lidé, kteří znají životní podmínky dělníků i situaci v místní výrobě, přičemž polovina soudců jsou dělníci, kteří se k dělníkovi vždycky zachovají spravedlivě a nebudou na něho hledět jako na pijana, otevřhubu, sprosťáka a hlupáka (jak se na dělníky většinou dívají státní soudci, kteří vyšli z buržoazní třídy, třídy bohatých lidí a téměř vždycky udržují styky s buržoazní společností, s továrníky, řediteli, inženýry, ale od dělníků jako by byli odděleni čínskou zdí). Státní soudci se starají především o to, aby na papíře všechno klapalo: hlavně když je to v pořádku na papíře, na ostatním už panu byrokratovi nezáleží, tomu jde jen o to, aby dostal své služné a šplhl si u svých nadřízených. Proto bývá u těchto státních soudů tolik nemožného papírování a průtahů, tolik malicherného formalismu a kazuistiky: stačí, abys na papíře napsal něco jinak nebo neuvedl něco včas do protokolu — a máš prohráno, i kdyby tvoje věc byla spravedlivá. Jsou-li však soudci volení zástupci továrníků a dělníků, nemají vůbec zapotřebí protahovat papírování: nepracují za služné a nejsou závislí na žádných byrokratických příživnících. Nestarají se o to, aby získali ještě teplejší místečko, ale o to, aby urovnali spory, které továrníkům narušují plynulou výrobu a dělníky vytrhují z klidné práce, o to, aby se dělníci nemuseli tolik bát šikanování a nespravedlivých urážek od zaměstnavatelů. A potom — má-li se rozhodovat ve sporech mezi zaměstnavateli a dělníky, musí se dobře, z vlastní zkušenosti, znát život v továrně. Státní soudce se podívá do pracovní knížky, přečte si předpis — a nechce už nic dalšího slyšet: porušil jsi předpis, tak si za to poneseš odpovědnost, nic dalšího už nechci vědět. Kdežto volení soudcové z řad zaměstnavatelů a dělníků se nedívají jen do papírů, ale i na to, jak se věci mají ve skutečnosti. Stává se přece někdy, že na papíře sice existuje předpis, ale ve skutečnosti to chodí docela jinak. Státní soudce často ani nemůže pochopit podstatu sporu, i kdyby chtěl, i kdyby zkoumal jednotlivé případy sebepečlivěji, protože nezná zvyklosti, neví, jak se sestavuje mzdový sazebník, neví, jak si často mistr dokáže zasednout na dělníka a nemusí přitom porušovat ani předpisy, ani mzdový sazebník (přeřadí ho například na jinou práci, dá mu jiný materiál atd. atd.). Volení soudci, kteří sami pracují nebo sami řídí záležitosti v továrně, se okamžitě ve všech těchto otázkách orientují a snadno pochopí, co vlastně dělník chce. Nejde jim o pouhé dodržování předpisů, ale o to, aby věc urovnali tak, že se dělníkovi napříště už nebude moci ubližovat obcházením předpisů a že nebude důvodu k podvodům a zvůli. Nedávno například byla v novinách zpráva, že na základě zaměstnavatelovy stížnosti čepičářské dělníky už málem odsoudili za krádež, protože si brali odstřižky z čepic. Ještě že se našli slušní advokáti, kteří se řádně informovali a dokázali, že u tohoto řemesla je to běžná zvyklost a že dělníci nejenže nejsou zloději, ale že ani neporušili žádné předpisy. Jenže obyčejný, prostý dělník, který bere tu nejnižší mzdu, skoro nikdy nedostane dobrého advokáta, a proto, jak každý dělník ví, vynášejí státní soudci velmi často v dělnických sporech velmi přísné a nesmyslně tvrdé tresty. Od státních soudců se nedá nikdy čekat úplná spravedlnost: řekli jsme už, že tito soudci patří k buržoazní třídě a jsou už předem ochotni uvěřit všemu, co říká továrník, a dělníkovi nevěřit ani slovo. Soudce nahlédne do zákona o pracovní smlouvě (jeden člověk se dává druhým člověkem za mzdu najmout, zavazuje se, že pro něho něco vykoná nebo že u něho bude sloužit). A je mu lhostejné, najímá-li si továrník inženýra, lékaře, ředitele továrny nebo pomocného dělníka; soudce se domnívá (protože má duši z papíru a hlavu buržoazního tupce), že pomocný dělník musí stejně dobře znát svá práva a umět si ve smlouvě vymínit všechno, co je třeba, jako to umí ředitel, lékař nebo inženýr. Kdežto u podnikového soudu jsou soudci (z poloviny) volení dělníci, kteří velmi dobře vědí, že nový nebo mladý dělník se často cítí v továrně a v kanceláři jako v hustém lese a vůbec mu nedojde, že uzavírá „svobodnou smlouvu“ a že si v ní může „předem vymínit“ všechny žádoucí podmínky. Vezměme si například takový případ: dělník si chce stěžovat na nespravedlivé srážky za zmetky nebo na pokuty. Ani pomyšlení, že by si mohl jít stěžovat státnímu soudci nebo jinému úředníkovi — továrnímu inspektorovi! Byrokrat bude tvrdit totéž: zákon opravňuje továrníka pokutovat dělníky a srážet jim za špatnou práci; určit, kdy je práce špatná a kdy se dělník provinil, to už je podle něho továrníkova věc. Právě proto se dělníci málokdy obracejí s takovými stížnostmi k soudu: nějaký čas tyto zlořády trpí a nakonec, když jim dojde trpělivost, začnou stávkovat. Kdyby však mezi soudci seděli volení zástupci dělnictva, bylo by pro dělníky nesrovnatelně lehčí dovolat se pravdy a ochrany jak v těchto věcech, tak ve všech drobných továrních sporech a křivdách. Vždyť to jen bohatému státnímu soudci se zdá, že takové maličkosti nestojí za řeč (jakási horká voda na čaj nebo vyčištění stroje jednou navíc nebo něco takového), ale pro dělníka to vůbec nejsou maličkosti; jedině sami dělníci mohou posoudit, kolik ústrků, křivd a ponižování někdy vyvolávají ty nejdrobnější a na pohled zcela nedůležité, nevinné předpisy a zavedený pořádek v továrnách.
Třetí výhodou podnikových soudů pro dělníky je, že se v nich a jejich prostřednictvím seznamují se zákony. Dělníci obvykle (jako celek) zákony neznají a znát nemohou, i když je úředníci a státní soudcové za neznalost zákonů trestají. Jestliže dělník, když mu úředník poukáže na zákon, odpoví, že o takovém zákoně nevěděl, úředník (a soudce) se buď zasměje, nebo se na něho utrhne: „Neznalost zákona neomlouvá“, to je zásada ruského zákonodárství. Každý úředník a soudce proto předpokládá, že každý dělník zákony zná. Ale vždyť předpokládat něco takového je buržoazní lež, lež, kterou si vymysleli zámožní lidé a kapitalisté proti nemajetným, je to stejná lež jako předpokládat, že dělník uzavírá se zaměstnavatelem „svobodnou smlouvu“. Ve skutečnosti dělník, který od dětství pracuje v továrně a naučil se jen taktak číst a psát (mnozí z nich se nemohli naučit ani to!), nemá čas, aby se seznámil se zákony, a nemá se je od koho učit a snad ani nemá proč — protože užívají-li zákonů buržoazní úředníci a na nic se ho neptají, jaký užitek mohou zákony pro dělníka mít? Buržoazní třídy, které obviňují dělníky z neznalosti zákonů, neudělaly samy absolutně nic pro to, aby dělníkům usnadnily získat tyto vědomosti, a proto neznají-li dělníci zákony, nejsou tím vinni ani tak oni sami jako jejich vykořisťovatelé (= vyděrači), kteří mají v rukou veškeré vlastnictví, žijí z cizí práce a chtějí jen sami užívat vzdělání a vědy. Žádná škola a žádné knihy nedají a nemohou dát dělníkům znalost zákonů, protože knihy dovede číst jen velmi málo dělníků z miliónových mas pracujícího lidu utlačeného kapitálem; do školy jich chodí z téhož důvodu také velmi málo a i ti, kteří ji dokončí, dovedou většinou jen číst, psát a počítat; a to opravdu nestačí k tomu, aby se vyznali v tak složité a těžké oblasti, jako jsou ruské zákony. Dělníci se mohou seznámit se zákony jedině tehdy, budou-li jich muset sami užívat a budou-li slyšet a vidět, jak soud podle těchto zákonů soudí. Dělníci by například mohli lépe znát zákony, kdyby byli jmenováni jako porotci (přitom by jim továrníci museli platit mzdu i za dny, které by strávili u soudu), ale v buržoazní společnosti je to zařízeno tak, že porotci mohou být jen lidé ze zámožné třídy (a ještě snad rolníci vyškolení ve „veřejných službách“, tj. ve skutečnosti v nižších policejních hodnostech); naproti tomu nemajetní, proletáři, se musí jen podřizovat cizímu soudu, ale sami nemají právo soudit! Když se však zřizují podnikové soudy, volí si do nich dělníci sami za soudce své soudruhy a tyto volby se vždycky za určitou dobu opakují; a tak volení zástupci dělníků sami užívají zákonů a mají možnost seznámit se s nimi v praxi, to znamená nejen přečíst si zákony otištěné v knížce (vždyť to ještě zdaleka neznamená seznámit se se zákony), ale i prakticky se přesvědčit, v kterých případech a jak se jednotlivých zákonů užívá a jaký vliv mají na dělníky. A pak, jestliže existují podnikové soudy, seznamují se se zákony kromě volených soudců mnohem snáze i ostatní dělníci, protože se soudcem z řad vlastních soudruhů se dělník vždycky lehce domluví a získá od něho potřebné informace. Protože podnikový soud je dělníkům přístupnější než soud státní, byrokratický, přicházejí tam dělníci nepoměrně častěji, naslouchají, jak se tam projednávají případy, které se týkají jejich příbuzných a známých, a tak se seznamují se zákony. Pro dělného člověka je nesmírně důležité seznámit se se zákony nejen z knih, ale přímo ze života, aby pochopil, čí zájmy se sledovaly při vypracovávání těchto zákonů a čí zájmy hájí lidé, kteří s nimi pracují. Každý dělník, který se seznámil se zákony, se jasně přesvědčí, že jsou to zájmy majetné třídy, vlastníků, kapitalistů, buržoazie a že se dělnická třída nikdy nedomůže trvalého a podstatného zlepšení svého postavení, dokud se nedomůže práva volit si své zástupce, kteří by se účastnili vypracovávání zákonů a dozoru nad tím, jak jsou uplatňovány.
Dále (za čtvrté) je výhodou podnikových soudů to, že dělníky učí podílet se samostatně na veřejných a státních záležitostech (protože soud je státní instituce a činnost soudu je součástí státní činnosti), učí dělníky volit si opravdu rozumné a poctivé soudruhy, kteří odhodlaně hájí zájmy dělníků, do takových funkcí, v nichž může celá dělnická třída jejich činnost sledovat, do takových funkcí, kde zástupci dělníků mohou předkládat potřeby a požadavky všeho dělnictva. Je v zájmu kapitalistické třídy, v zájmu veškeré buržoazie, aby dělníci zůstali nevědomí a nesjednocení, aby byli co nejrychleji odstraněni dělníci, kteří jsou chytřejší než ostatní a dovedou využívat svého rozumu a svých znalostí k tomu, aby pomohli i ostatním dělníkům získat větší vědomosti a naučit se společně hájit dělnickou věc, a ne k tomu, aby dělnickou věc zradili a zavděčili se tak mistrům, zaměstnavatelům a policii. Jenže k tomu, aby takové vyspělé dělníky, které dělnická věc tolik potřebuje, dělnictvo znalo a důvěřovalo jim, je velmi důležité, aby všichni mohli činnost takového dělníka sledovat, aby všichni věděli, dovede-li vyjadřovat skutečné potřeby a přání dělníků a stát za nimi. Kdyby si dělníci mohli volit takové lidi za soudce, pak by ty nejlepší z řad dělnictva každý znal, více by jim důvěřoval a dělnická věc by tím ohromně získala. Podívejte se na naše statkáře, průmyslníky a kupce: těm přece nestačí, že si každý z nich může zajet ke gubernátorovi nebo k ministrovi a může mu přednést svou žádost; domáhají se nadto, aby jejich volení zástupci zasedali jednak v soudech (soudy se stavovským zastoupením), jednak aby se přímo podíleli na správě (například maršálkové šlechty volení šlechtou, kurátoři škol aj.; členové továrních úřadů volení z řad kupců, členové burzovních a veletržních výborů aj.). Naproti tomu dělnická třída v Rusku je stále zcela bezprávná: na tu se pohlíží jako na tažný dobytek, který má pracovat na druhé a být zticha, a ne vyslovovat nějaké své požadavky a přání. Kdyby si dělníci volili své soudruhy do podnikových soudů, měli by aspoň nějakou možnost podílet se na veřejných věcech a vyjadřovat nejen názor jednotlivých dělníků Petra, Sidora či Ivana, ale názory a požadavky všeho dělnictva. A dělníci by pak neměli k soudům takovou nedůvěru, jakou mají ke státním soudům: viděli by, že jsou tam jejich soudruzi, kteří se jich zastanou.
Další (pátou) výhodou podnikových soudů pro dělníky je, že by tyto soudy pomohly, aby se tovární záležitosti a veškerý život v továrnách dostaly více na veřejnost. Dnes vidíme, že se továrníci a vláda ze všech sil snaží utajit před veřejností, co se v továrnách děje: o stávkách se v novinách psát nesmí, zprávy továrních inspektorů o postavení dělníků se také přestaly zveřejňovat, každý zlořád v továrnách se snaží zamlčet a rychle věc urovnat „za zavřenými dveřmi“, úřední cestou, všechny schůze dělníků jsou zakázány. Není divu, že dělníci jsou často velmi špatně obeznámeni s tím, co se děje v jiných továrnách nebo dokonce v jiných odděleních téže továrny. Podnikové soudy, na něž by se dělníci mohli často obracet a které by věci projednávaly v době jejich pracovního volna a veřejně, tj. vjejich přítomnosti, by dělníkům přinesly mnoho užitku i tím, že by pomáhaly seznámit veřejnost s každým zlořádem a jim samým by usnadnily boj proti různým nešvarům v továrnách, učily by je přemýšlet nejen o poměrech v jejich továrně, ale i v ostatních továrnách, o postavení všeho dělnictva[a].
A konečně nelze přejít mlčením ještě jednu výhodu podnikových soudů: učí továrníky, ředitele a mistry jednat s dělnfky slušně, jako s rovnoprávnými občany a ne jako s nevolníky. Všichni dělníci vědí, jak často s nimi továrníci a mistři jednají neurvale, jak jim nadávají atd. Dělník si na to těžko může stěžovat a vzepřít se proti tomu se daří jen tam, kde už jsou všichni dělníci dostatečně vyspělí a dovedou se soudruha zastat. Továrníci a mistři říkají, že naši dělníci jsou velmi zaostalí a hrubí, a proto s nimi musí jednat stejně. Naše dělnická třída je opravdu ještě značně poznamenaná pozůstatky nevolnictví, vzdělanosti je v ní poskrovnu a hrubosti hodně, to se nedá popřít. Jenomže kdo za to může především? Právě továrníci, mistři a úředníci, kteří se k dělníkům chovají jako panstvo k nevolníkům a nechtějí uznat, že dělník je zrovna takový člověk jako oni. Dělníci se na ně obracejí s uctivou prosbou nebo s otázkou a všude se setkávají jen s hrubostí, nadávkami a hrozbami. Není snad jasné, že obviňují-li přitom továrníci dělníky z hrubosti, že vlastně svádějí svou vinu na druhé? Podnikové soudy by začaly naše vykořisťovatele hrubému jednání rychle odnaučovat: u soudu by projednávali spory společně dělníci a továrníci a společně by o nich hlasovali. Soudcové z řad továrníků by se museli na soudce z řad dělníků dívat jako na sobě rovné, a nikoli jako na námezdní síly. Před soudem by stály sporné strany a svědci z řad továrníků i z řad dělníků: továrníci by si zvykli jednat s dělníky seriózně. Pro dělníky je to velmi důležité, protože v dnešní době s nimi takhle jednají velmi zřídka: továrník nechce ani slyšet, že by si dělníci mohli volit své zástupce, a dělníkům zbývá jen jediná cesta k vyjednávání: stávka, což je cesta namáhavá a často velmi obtížná. Kdyby však mezi soudci byli i dělníci, potom by se dělníci mohli bez zábran obracet na soud se stížnostmi na hrubé jednání. Soudci z řad dělníků by se vždycky postavili na jejich stranu, a jakmile by byl továrník nebo mistr předvolán k soudu pro hrubost, vzalo by mu to napříště chuť chovat se troufale nebo nadutě.
Podnikové soudy, složené stejným dílem ze zástupců zaměstnavatelů a zástupců dělnictva, jsou tedy pro dělnictvo neobyčejně důležité a velmi prospěšné: jsou dělníkům mnohem dostupnější než obyčejné řádné soudy, je v nich mnohem méně průtahů a papírování,jejich soudcové rozumějí poměrům v továrně a soudí spravedlivěji, seznamují dělníky se zákony, učí je volit si své zástupce a podílet se na státních záležitostech, rozšiřují informovanost veřejnosti o poměrech v továrnách a o dělnickém hnuti, učí továrníky chovat se k dělníkům slušně a jednat s nimi seriózně jako s lidmi sobě rovnými. Není proto divu, že se dělníci ve všech evropských zemích dožadují zřízení podnikových soudů, že žádají, aby byly zavedeny nejen pro tovární dělníky (Němci a Francouzi už takové soudy mají), ale i pro dělníky, kteří pracují pro kapitalisty doma (pro domácké dělníky), i pro zemědělské dělníky. Žádní úředníci jmenovaní vládou (ani soudci, ani tovární inspektoři) nikdy nemohou nahradit takové instituce, v nichž by působili sami dělníci: po všem, co jsme už výše řekli, to nemusíme dále vysvětlovat. Každý dělník přitom ze svých zkušeností ví, co může čekat od úředníků; a každý dělník také velmi dobře ví, že řekne-li mu někdo, že úředníci se o dělníky dokáží postarat stejně dobře jako volení zástupci dělníků, je to jen lež a podvod. Takový podvod velmi vyhovuje vládě, která si přeje, aby dělníci zůstali zaostalými, bezprávnými a němými otroky kapitalistů, a proto tak často slýcháme tato lživá tvrzení od úředníků nebo publicistů, kteří továrníky a vládu hájí.
Že jsou podnikové soudy pro dělníky nutné a užitečné, je tak zřejmé, že to už kdysi dávno uznali dokonce i ruští úředníci. Je to ale už tak dávno, že na to mnoho lidí skoro zapomnělo! Bylo to tehdy, když byli naši rolníci osvobozeni z nevolnictví (v roce 1861, před 38 lety). Někdy v té době rozhodla ruská vláda, že zavede také nové zákony o řemeslnících a továrních dělnících: už tehdy bylo až příliš jasné, že po osvobození rolnictva není možné ponechat v platnosti staré zákony o dělnictvu; když se staré zákony vypracovávaly, bylo mezi dělníky ještě mnoho nevolníků. A tak vláda jmenovala komisi z několika úředníků, jimž uložila prostudovat německé a francouzské (i jiné) zákony o továrních dělnících a vypracovat návrh na změnu ruských zákonů o řemeslnících a továrních dělnících. Komisi tvořily velmi významné osobnosti. Dala se však přece jen do práce a vydala celých pět knih, v nichž vyložila zákony cizích zemí a navrhla nový zákon pro Rusko. Podle tohoto zákona, který komise navrhla, se zaváděly podnikové soudy se stejným počtem volených soudců z řad továrníků i z řad dělnictva. Tento návrh byl uveřejněn v roce 1865, tj. před 34 roky. A co se vlastně stalo s tímto návrhem zákona? — zeptá se dělník. Pročpak vláda, která sama tyto úředníky pověřila, aby vypracovali návrh potřebných změn, nezavedla v Rusku podnikové soudy?
S návrhem této komise naložila naše vláda tak, jak to vždycky dělává se všemi návrhy, které by mohly přinést něco dobrého lidu a dělníkům. Úředníkům dala pěkné platy za námahu pro cara a vlast, na krk jim pověsila řády a dala jim vyšší hodnosti a výnosnější místa. A návrh, který úředníci vypracovali, se pěkně uložil „do šuplíku“, jak se v úřadech říká. A tak tam někde leží dodnes. Vláda už dávno nepomýšlí na to, že by měla dát dělníkům právo volit si soudruhy ze svých řad do podnikových soudů.
Nedá se však říci, že by si vláda od té doby na dělníky nikdy nevzpomněla. Nevzpomněla si na ně sice z dobré vůle, nýbrž výhradně pod tlakem hrozivých dělnických bouří a stávek, ale přece jen si vzpomněla. Vydala zákony o zákazu dětské práce v továrnách, o zákazu noční práce žen v některých výrobních odvětvích, o zkrácení pracovní doby, o jmenování továrních inspektorů. I když jsou tyto zákony plné právnických kliček a ponechávají továrníkům dost zadních vrátek, aby je mohli porušovat a obcházet, přece jen nějaký užitek přinášejí. Proč tedy vláda raději nezavedla podnikové soudy, když takový zákon byl už docela hotový, a proč zaváděla nové zákony a nové úředníky — tovární inspektory? Důvod je nasnadě a je velmi důležité, aby jej dělníci plně pochopili, protože na tomto příkladu lze pochopit celou politiku ruské vlády vůči dělnické třídě.
Namísto podnikových soudů jmenovala vláda nové úředníky proto, že podnikové soudy by přispěly k vyšší uvědomělosti dělníků, k tomu, aby si lépe uvědomili svá práva, svou lidskou a občanskou důstojnost, aby se lépe naučili samostatně uvažovat o státních záležitostech a o zájmech celé dělnické třídy, aby se naučili volit si své vyspělejší soudruhy do funkcí zástupců dělnictva, čímž by alespoň zčásti podkopali neomezenou moc úředníků. A právě toho se naše vláda bojí ze všeho nejvíc. Je dokonce ochotna dát dělnictvu nějaký milodar (samozřejmě nic velkého a udělat to tak, aby jim to jednou rukou veřejně a slavnostně dala a předvedla se jako dobrodinec a druhou rukou jim to zase potichoučku, pomaloučku vzala! Tenhle trik už dělníci znají z továrního zákona z 2. června 1897!); je ochotna dát jirn milodar, jen aby zůstala nedotčena neomezená moc úředníků, jen aby dělníci neprocitli k uvědomělosti, jen aby nepokročili ve své samostatnosti. Toto nebezpečí vláda snadno obchází tím, že jmenuje nové úředníky, kteří jsou její poslušní sluhové. Úředníkům (například továrním inspektorům) se docela snadno zakáže zveřejňovat své zprávy a vykládat dělníkům o jejich právech a o tom, jakje zaměstnavatelé zneužívají. Z úředníků se docela snadno udělají tovární četníci, když se jim nařídí, že musí hlásit policii každou nespokojenost a nepokoj mezi dělnictvem.
A proto dokud v Rusku budou dnešní politické poměry, to znamená bezpráví lidu a zvůle úředníků a policie, kteří nejsou lidu odpovědni, do té doby nemohou dělníci počítat se zavedením podnikových soudů, které by jim přinesly prospěch. Vláda moc dobře ví, že podnikové soudy by velmi brzy podnítily dělnictvo, aby přišlo s radikálnějšími požadavky. Kdyby si dělníci mohli volit své zástupce do podnikových soudů, velmi brzy by poznali, že to nestačí, protože statkáři a továrníci, kteří dělníky vykořisťují, vysílají své zástupce do velmi mnoha státních institucí, a daleko vyšších; dělníci by určitě přišli s požadavkem všelidového zastoupení. Kdyby se domáhali veřejného projednávání továrních záležitostí a dělnických potřeb u soudů, přišli by brzy na to, že to nestačí, protože veřejnost dnes mohou opravdu informovat jen noviny a lidová shromáždění, a dělníci by požadovali svobodu shromažďování, svobodu slova a svobodu tisku. A to je ten pravý důvod, proč vláda pohřbila návrh na zavedení podnikových soudů v Rusku!
Z druhé strany na chvilku předpokládejme, že by vláda záměrně hned teď zavedla podnikové soudy, aby dělníky oklamala, ale přitom by nynější politické poměry zůstaly beze změny. Přineslo by to dělníkům nějaký užitek? Žádný užitek by jim to nepřineslo: sami dělníci by totiž nevolili do těchto soudů své nejuvědomělejší, nejpoctivější a dělnické věci nejoddanější soudruhy, protože vědí, že v Rusku může být člověk za každé otevřené a poctivě míněné slovo na pouhý policejní příkaz zatčen, bez soudu a vyšetřování uvězněn nebo poslán do vyhnanství na Sibiř!
Požadavek podnikových soudů s volenými zástupci dělnictva je tedy jen jednou nepatrnou částečkou širšího a radikálnějšího požadavku: požadavku politických práv pro lid, tj. práva podílet se na správě státu a mluvit otevřeně o potřebách lidu nejen v novinách, ale i na lidových shromážděních.
Napsáno koncem roku 1899
Poprvé otištěno roku 1924
v časopise Proletarskaja
revoljucija, č. 8/9Podle rukopisu přepsaného
N. K. Krupskou__________________________________
Poznámky:
a Nesmíme přitom samozřejmě zapomínat, že podnikové soudy mohou být jen jedním z prostředků a cest ke zveřejňování poměrů v továrnách, ale zdaleka ne hlavní cestou. Skutečné a úplné informace o životě v továrnách, o postavení dělnictva a o jeho boji mohou veřejnosti přinášet jen svobodné dělnické noviny a svobodná lidová shromáždění, kde by se projednávaly všechny státní záležitosti. Právě tak i zastoupení dělnictva v podnikových soudech je jen jednou formou zastoupení, ale zdaleka ne tou hlavní; skutečné zastoupení dělnických zájmů a potřeb je možné jedině v zastupiteiském orgánu všeho lidu (parlamentě), který by vydával zákony a kontroloval jejich provádění. Budeme ještě dále mluvit o tom, zda jsou podnikové soudy za nynějších poměrů v Rusku možné.