Vladimír Iljič Lenin
Nový tovární zákon


I
Proč byl vydán nový tovární zákon?

Druhého června 1897 byl vydán nový tovární zákon o zkrácení pracovního dne v továrnách a závodech a o stanovení pracovního klidu o svátcích. Petrohradští dělníci čekali už dávno na tento zákon, který vláda, postrašená masovou stávkou dělníků na jaře 1896, slíbila vydat ještě v roce 1896. Po této masové stávce dělníků v přádelnách a tkalcovnách bavlny následovaly další stávky a všude dělníci požadovali zkrácení pracovního dne. Vláda reagovala na stávky zuřivým pronásledováním, mnoho dělníků zatkla a poslala bez soudu do vyhnanství; ze strachu se pokoušela působit na dělníky stupidními frázemi o křesťanské lásce továrníků k dělníkům (oběžník ministra Vitteho továrním inspektorům vydaný v letech 1895-l896[a]). Dělníci se těmto frázím vysmáli. Žádné pronásledování nemohlo zastavit hnutí, které zachvátilo desetitisíce a statisíce dělníků. Vláda nakonec pochopila, že musí ustoupit a splnit alespoň část dělnických požadavků. Kromě zběsilého štvaní proti stávkujícím a kromě lživých a farizejských frází vláda slíbila petrohradským dělníkům, že vydá zákon o zkrácení pracovního dne. Tento slib byl dělníkům oznámen s velkou slávou zvláštními vyhláškami[106], které dal ministr financí vylepit v továrnách. Dělníci netrpělivě čekali na splnění slibu, čekali, že zákon bude vydán k 19. dubnu 1897, a už si málem mysleli, že i tento slib vlády jako spousta jiných vládních prohlášení byl pustou lží. Tentokrát však vláda slib dodržela a zákon vydala; ale jaký je to zákon, to ještě uvidíme. Nejdříve si však musíme všimnout okolností, které přiměly vládu ke splnění slibu.

Zkrácením pracovní doby se naše vláda nezabývala teprve od roku 1896, ale už mnohem dříve. Tato otázka vyvstala už před patnácti lety, tj. v roce 1883, kdy petrohradští továrníci sami žádali o vydání takového zákona. Totéž několikrát žádali i jiní továrníci (zejména polští), ale všechny tyto jejich žádosti byly založeny do zásuvek, stejně jako řada dalších návrhů, kterými se mělo zlepšit postavení dělníků. S takovými návrhy ruská vláda nespěchá; leží v zásuvkách i desítky let. Jde-li však o to, věnovat několik miliónů rublů pánům loajálním ruským statkářům, kteří prosili o milodar z peněz lidu, nebo o to, aby dostali „utlačení“ páni továrníci podporu či prémii, to si ruská vláda pospíší a kola úřednické a ministerské mašinérie se otáčejí na plné obrátky, jako „namazaná“ nějakým speciálním „olejem“. Jde-li však o dělníky, neleží v zásuvkách léta a desetiletí jen návrhy zákonů (např. návrh o odpovědnosti podnikatelů je, myslím, ve fázi „příprav“ už druhé desetiletí), ale v praxi se neuplatňují ani zákony už vydané, neboť úředníci carské vlády se bojí znepokojovat pány továrníky (např. zákon z roku 1886 o tom, že továrníci mají zřizovat nemocnice, se dosud v obrovské většině případů neuplatňuje). Proč se už dávno položená otázka dostala najednou teď do pohybu a byla vyřešena a realizována okamžitě, nikoli postupně v ministerstvu a ve Státní radě, ale okamžitě dostala podobu návrhu zákona. Zřejmě tu působila nějaká síla, která úředníky pohnala, zatřásla jimi a přemohla jejich hroznou nechuť „obtěžovat“ své pány továrníky novými požadavky. Touto silou byli petrohradští dělníci a rozsáhlé stávky, které vyvolali v letech 1895—1896. Díky pomoci sociálních demokratů (Svaz boje) byly za těchto stávek vyhlášeny určité požadavky vůči vládě a mezi dělníky se rozšiřovaly socialistické proklamace a letáky. Vláda pochopila, že žádné policejní šikanování nezlomí dělníky, kteří si uvědomili své zájmy, spojili se k boji a pod vedením sociálně demokratické strany hájí dělnickou věc. Vláda musela ustoupit. Nový tovární zákon si dělníci vynutili na vládě, vybojovali ho na svém nejhorším nepříteli stejně jako před jedenácti lety vydaný zákon z 3. června 1886 o podnikovém řádu, pokutách, sazbách atd. Tehdy bojovali nejintenzívněji dělníci Moskevské a Vladimirské gubernie. Boj se odrazil také v počtu stávek, za nichž dělníci předkládali vládě jasné a přesně formulované požadavky. Během slavné morozovovské stávky odevzdala skupina dělníků inspektorovi požadavky, které sestavili sami dělníci. Jedním z těchto požadavků je např. požadavek omezit pokuty. Brzy nato vydaný zákon z 3. června 1886 byl přímou odpovědí na tyto dělnické požadavky a obsahoval předpisy o pokutách.[b]

Tak je tomu i nyní. Dělníci požadovali roku 1896 zkrácení pracovního dne a svůj požadavek podpořili masovými stávkami. Vláda teď na požadavek reaguje vydáním zákona o zkrácení pracovního dne. Tehdy, v roce 1886, ustoupila vláda dělníkům pod tlakem dělnických nepokojů a snažila se omezit ústupky na nejmenší míru, snažila se ponechat továrníkům zadní vrátka, zdržet zavedení nových předpisů a co nejvíce dělníky při plnění jejich požadavků ošidit. Nyní, v roce 1897, vláda také jen ustupuje tlaku dělnických bouří a všemožně se snaží, aby ustoupila dělníkům co nejméně, aby usmlouvala nějakou tu hodinku nebo dvě, chce dokonce prodloužit pracovní den, navrhovaný továrníky, snaží se vyšetřit pro ně několik svátků, které nezařadila mezi dny povinného pracovního klidu, snaží se oddálit zavedení nových poměrů tím, že přesunuje hlavní předpisy do budoucích nařízení ministrů. Zákony z 3. června 1886 a z 2. června 1897, tyto hlavní tovární zákony v Rusku, jsou tedy vynuceným ústupkem, který si vybojovali ruští dělníci na policejní vládě. Oba dokazují, jak se ruská vláda staví k nejoprávněnějším požadavkům dělníků.

II
Co se považuje za pracovní dobu?

Podíváme se podrobně na zákon z 2. června 1897.[c] Už jsme řekli, že nový zákon za prvé vymezuje pracovní dobu pro všechny dělníky; za druhé stanoví závaznou dobu pracovního klidu o nedělích a svátcích. Dříve než zákon stanoví délku pracovní doby, musí určit, co se vlastně rozumí pracovní dobou. Nový zákon stanoví tuto zásadu takto: „Pracovní dobou každého dělníka neboli počtem pracovních hodin za den je ta doba, po kterou je dělník podle námezdní smlouvy povinen zdržovat se v budově závodu a být k dispozici vedoucímu k výkonu práce.“ Za pracovní se tedy považuje celá doba, kterou dělník podle časového rozvrhu nebo na příkaz vedoucího tráví v továrně.

Není rozhodující, zda je dělník zaměstnán po tuto dobu svou vlastní či obvyklou prací, musí-li na příkaz vedoucího dělat jinou práci nebo musí-li dokonce čekat: Celá doba, kterou dělník v továrně stráví, se považuje za pracovní dobu. V některých továrnách např. dělníci po skončení pracovní doby v sobotu čistí stroje; podle zákona má být čištění strojů považováno také za součást pracovní doby. Jestliže tedy továrník dělníkům za čištění strojů neplatí, znamená to, že využívá pracovní doby najatého dělníka bezplatně. Jestliže továrník nutí dělníka, kterého si najal na úkolovou mzdu, čekat nebo ho odvádí od práce nějakými vedlejšími pracemi, aniž by mu za to zvlášť platil (každý dělník ví, že se to stává často), znamená to, že továrník bezplatně využívá pracovní doby najatého dělníka. Dělníci si musí tato vymezení pracovní doby v novém zákoně zapamatovat, opírat se o ně a postavit se na odpor jakýmkoli pokusům zaměstnavatelů bezplatně využít pracovní síly. Je pochopitelné, že takovéto vymezení pracovní doby musí vyplývat přímo z námezdní smlouvy: některý dělník si bude myslet, že vše je jasné a je tedy zbytečné se tím vůbec zabývat. Ale vláda, která slouží kapitalistům, komplikuje schválně řadu věcí, které jsou každému dělníkovi naprosto jasné. Také v tomto případě se vláda postarala o to, aby nechala pánům továrníkům alespoň pootevřená zadní vrátka. Zákon praví, že se za pracovní dobu považuje doba, po kterou je dělník podle námezdní smlouvy povinen se zdržovat v továrně. Ale co dělat v případě, kdy se v námezdní smlouvě nic neříká o tom, že dělník je povinen strávit v továrně určitý počet hodin denně? Vždyť se např. v závodech se strojovou výrobou často stává, že ve smlouvě se zaměstnavatelem se dělníci pouze zavazují vyrobit za určitou mzdu určitý předmět (nějakou součástku stroje, určitý počet šroubků nebo matic atp.), ale smlouva se nezmiňuje o době potřebné na tuto práci. Je nový zákon o počtu pracovních hodin za den použitelný i v tomto případě? Podle zdravého rozumu samzřejmě ano, vždyť dělník pracuje v továrně. Pročpak by se to tedy nemělo považovat za pracovní dobu? Jenomže „zdravý rozum“ pánů kapitalistů a vlády, která je podporuje, je opravdu zvláštní. Podle litery uvedeného článku zákona se docela jednoduše nemusí v takových případech tento zákon o zkrácení pracovního dne používat. Továrník se odvolá na to, že dělníka smluvně nezavázal k pobytu v továrně — a tím to končí. Protože však nemá každý továrník takové intrikářské vlohy, aby tuto lest odhalil, úředníci ministerstva financí si honem pospíšili a ukázali všem ruským podnikatelům, jakou jim nechali v novém zákoně užitečnou skulinku. Ministerstvo financí už dávno vydává vlastní plátek Věstnik finansov, promyšlennosti i torgovli[107] — jeden z těch oficiálních listů, které kromě toho, že uveřejňují vládní nařízení, pějí také chválu na úspěchy ruských kapitalistů a vychvalují vládu za to, že pod rouškou péče o lid pečuje o kapsy bankéřů, továrníků, obchodníků a statkářů. Brzy po vydání nového zákona přinesl tento plátek článek o novém zákoně (26. číslo listu Věstnik finansov, rok 1897), v němž se podrobně vysvětluje jeho význam a dokazuje, ze vlada se ma predevším starat o zdraví delníku. Ve stejném článku se úředníci vynasnažili ukázat továrníkům, jak mohou nový zákon obejít. Článek přímo vysvětluje, že nový zákon nebude použitelný v případech, kdy se smlouva nezmiňuje o pracovní době, protože je-li dělník smluvně najatý na určitou práci, „není už námezdním dělníkem, nýbrž osobou přijímající objednávku“. To znamená, že pro továrníka není příliš těžké zbavit se nepříjemného zákona: stačí pouze nenazývat dělníka dělníkem, nýbrž „osobou přijímající objednávku“! Místo aby řekl, že za pracovní dobu se považuje doba, po kterou je dělník v továrně k dispozici zaměstnavateli, vyjádřil se tedy zákon úmyslně méně přesně, když říká, že je to doba, kterou je dělník podle smlouvy povinen strávit v závodě. Zdálo by se, že je to totéž, ale ve skutečnosti se ani zde určití lidé neštítili poškodit dělníky úmyslným použitím nejasné formulace.

III
O kolik hodin se zkracuje podle nového zákona pracovní doba?

Zákon z 2. června 1897 vymezuje pracovní dobu při denní práci na 11,5 hodiny denně, v sobotu a před svátky na 10 hodin denně. Zkrácení pracovního dne je tedy podle nového zákona zanedbatelné. Je dost dělníků, a v Petrohradě pravděpodobně dokonce většina, kterým takový zákon pracovní dobu vůbec nezkracuje, a dokonce ji může spíš prodloužit. V petrohradských závodech je obvyklá pracovní doba l0—10,5 hodiny. Uzákonění tak nepoměrně dlouhého pracovního dne je jasným důkazem toho, že tento zákon byl odpovědí na požadavky petrohradských dělníků v přádelnách a tkalcovnách bavlny. Pro tyto dělníky snad bude nový zákon znamenat zkrácení pracovního dne, protože pracovali většinou 12—14 hodin denně. (Ještě vysvětlíme, proč říkáme „snad“.) Desetihodinový pracovní den platí podle zákona pro řemeslníky a pro závody, které spadají pod ministerstvo vojenství. Vláda však rozhodla, že je možné přinutit tovární dělníky pracovat ještě déle! Dokonce už i petrohradští továrníci od vlády žádali zkrácení pracovního dne na 11 hodin! Vláda se rozhodla přidat ještě půlhodinu ve prospěch moskevských továrníků. Ti dělníky nutí pracovat ve dvou směnách plných 24 hodin a dělníci je zřejmě ještě dostatečně nepoučili. Ruská vláda se chlubí, jak pečuje o dělníky, a přitom se v praxi projevila jako držgrešle. Dokázala, že je chamtivější než sami továrníci, kteří vytloukali z dělníků další tisíce z každé půlhodiny práce navíc. Na tomto příkladu mohou dělníci jasně vidět, že vláda chrání zájmy továrníků, a ještě k tomu těch nejhorších, že je mnohem horším nepřítelem: dělníků než třída kapitalistů. Petrohradští dělníci by vybojovali daleko kratší pracovní den jak pro sebe, tak pro všechny ruské dělníky, kdyby jim v tom nebránila vláda. Sjednocení dělníci přinutili továrníky k ústupkům; petrohradští továrníci byli ochotni vyhovět jejich požadavkům; vláda však zakazuje továrníkům ustupovat, aby nedali dělníkůni příklad. Většina továrníků v Petrohradě je nicméně pře- svědčena, že je nutné dělníkům ustoupit, a proto se přimlouvá u vlády za zkrácení pracovního dne na 11 hodin. Vláda však hájí nejen zájmy petrohradských továrníků, ale zájmy továrníků celého Ruska, a protože na svaté Rusi jsou i mnohem chamtivější továrníci než petrohradští, nemůže vláda, která chce být „spravedlivá“, připustit, aby petrohradští továrníci tak málo okrádali své dělníky; petrohradští továrníci nesmějí příliš předbíhat ostatní ruské továrníky; a tak vláda přidává půl hodiny k tomu pracovnímu dni, který žádali kapitalisté. Pro dělníky rozhodně vyplývají z takového jednání vlády tři poučení:

První: vyspělí ruští dělníci se musí ze všech sil snažit zapojit do hnutí zaostalejší dělníky. Nebudou-li za dělnickou věc bojovat všichni ruští dělníci, nezískají mnoho ani vyspělí dělníci ze sídelních měst, i když donutí své továrníky k ústupkům, neboť vláda je natolik „spravedlivá“, že nedovolí lepším továrníkům udělat dělníkům podstatné ústupky. Druhé poučení: ruská vláda je mnohem horší nepřítel ruských dělníků než ruští továrníci, protože nejenže chrání zájmy továrníků a v zájmu jejich ochrany zběsile pronásleduje dělníky, vězní je, vypovídá, posílá proti nim, bezbranným, vojsko, ale navíc chrání zájmy nejchamtivějších továrníků a staví se proti snahám těch lepších, kteří chtějí dělníkům ustoupit. Třetí poučení: Aby si ruští dělníci vybojovali lidské pracovní podmínky a dosáhli osmihodinového pracovního dne, o který teď usilují dělníci na celém světě, musí spoléhat jen na sílu své jednoty a vytrvale vybojovávat na vládě jeden ústupek za druhým. Vláda se s dělníky doslova handrkuje a zkouší, zda by mohla přidat ještě půlhodinu, ale dělníci jí dokáží, že dovedou trvat na svých požadavcích. Vláda přímo zkouší trpělivost dělníků: cožpak by opravdu nešlo dostat se z toho nějakým menším ústupkem? Dělníci jí dokáží, že mají dost trpělivosti k sebeurputnějšímu boji, neboť je to pro ně boj o život, boj proti nejhoršímu ponižování a utlačování pracujícího lidu.

IV
Co považuje zákon za „noční dobu“ pro dělníky?

„Za noční dobu se považuje: při práci na jednu směnu — doba mezi devátou hodinou večerní a pátou hodinou ranní, při práci na dvě a více směn — doba mezi desátou hodinou večerní a čtvrtou hodinou ranní.“ Tak to stanoví nový zákon! „Noc“ pro obyčejné lidi, kteří musí celý život pracovat na druhé, a „noc“ pro lepší pány, kteří mohou žít z cizí práce, to jsou podle „zákona“ dvě naprosto odlišné věci. Jak v Petrohradě, tak v Moskvě je ve čtyři hodiny ráno po většinu roku pořádná tma, ještě noc. Ale zákon v Rusku stanoví, že dělník se musí po celý život přizpůsobovat zájmům kapitálu, musí věřit, že v pět povinně začíná den, i kdyby do východu slunce zbývalo ještě několik hodin. Nebydlí-li dělník v továrně, musí vstávat ve tři hodiny nebo i dříve, aby se dostal do továrny před čtvrtou! Pro petrohradské úředníky začíná „den“ ve dvanáct hodin v poledne, dokonce i ve třináct, ale vždyť úředníci jsou zcela zvláštní lidé... Pro dělníky končí „den“ teprve v deset hodin večer a vyjde-li dělník z továrny do úplně temné ulice, neměl by se proti tomu bouřit. Musí mít na paměti a věřit, že právě teď skončil „den“, protože tak to říká zákon. Proč by se nemělo také uzákonit, že „den“ pro dělníka začíná, když ho siréna volá do továrny, a končí, když tatáž siréna zavolá druhou směnu. Bylo by to otevřenější a správnější. Ve Švýcarsku už existuje zákon o tom, co se má započítat dělníkovi jako noční doba, ale cožpak mohou Švýcaři přijít na všechny ty finty jako ruští policejní úředníci: u těch hrozných Švýcarů je pro pracujícího člověka „noc“ stejná jako pro ostatní lidi, a to od osmi hodin večer do pěti (nebo do šesti) hodin ráno. Nový zákon omezuje „noční práci“ jedině tím, že dělníci zaměstnaní třeba jen zčásti v noci nesmějí pracovat více než 10 hodin denně. Toje všechno. Noční práci zákon zakazuje. I v tomto směru zůstal zákon pozadu za zádostmi petrohradských továrníků, kteří už před 14 lety (roku 1883) žádali zákaz noční práce pro dospělé dělníky. Petrohradští dělníci by tedy dosáhli od továrníků více i po této stránce, kdyby tomu nezabránila vláda, která zakročila ve prospěch nejkonzervativnějších ruských továrníků. Vláda nevyslyšela petrohradské továrníky, protože nechtěla urazit moskevské, kteří většinou nutí dělníky pracovat v noci. Vláda se jako obvykle postarala, aby lživými frázemi a ujišťováním zamaskovala své přisluhování zájmům nejhorších továrníků. Věstnik finansov, který vydává ministerstvo financí, ve výkladu tohoto zákona poznamenal, že v jiných státech (např. ve Francii) je noční práce zakázána. Ale v našem zákoně to podle něho nebylo možné. „Nelze vždy omezit práci v závodě na denní: existuje celá řada výrob, které svým charakterem vyžadují nepřetržitý provoz.“

Je to zřejmě pouhá výmluva. Vždyť nejde o zvláštní výroby, které vyžadují nepřetržitou pracovní dobu, ale o všechny výroby. Nepřetržitý provoz není ani podle dnešního zákona při dvou směnách možný bez přesčasové práce, protože denní práce je stanovena na 11,5 hodiny a noční na 10 hodin, dohromady 21,5 hodiny. Pro výrobní obory, které vyžadují nepřetržitý provoz, nový zákon stejně stanoví výjimky (tj. zvláštní ministerské předpisy, o nichž ještě budeme mluvit). Nelze tedy mluvit o tom, že „nebylo možné“ zakázat noční práci. Vláda chce, jak jsme už řekli, budit zdání, že pečuje o zdraví dělníků. Podívejme se, jak se o noční práci vyjadřuje ministerstvo financí: „Noční práce je nesporně únavnější, škodlivější zdraví a celkově méně přirozená než práce při denním světle; je tím škodlivější, čím je delší a čím déle je vykonávána. Zdálo by se tedy, že vzhledem k škodlivosti noční práce by bylo nejlepší zakázat ji i dospělým dělníkům (jak se zakazuje v některých provozech ženám a mladistvým obojího pohlaví a nezletilým bezpodmínečně), jenomže pro to nejsou žádné důvody dokonce ani z hlediska celkového hmotného zabezpečení dělníka; přiměřená noční práce mu škodí méně než příliš dlouho trvající, stejně placená práce denní.“ Vidíte, jak dokáží úředníci ruské vlády odvést pozornost lidu jinam! Ochranu zájmů nejhorších továrníků vydávají dokonce za péči o „hmotné zabezpečení“ dělníka. A jak nestydaté je ospravedlňování, které si vymyslelo ministerstvo: „Přiměřená noční práce“, jak račte vidět, „škodí méně než příliš dlouho trvající, stejně placená práce denní.“ Ministerstvo tím chce říci, že dělníka nutí v noci pracovat nízká mzda, tak nízká, že při ní dělník musí pracovat neúměrně dlouho. Ministerstvo v přesvědčení, že to tak zůstane navždycky a že dělník nedosáhne lepší mzdy, cynicky prohlašuje: jestliže dělník, aby uživil rodinu, musí pracovat tak strašně dlouho, je mu snad už jedno, pracuje-li přesčas ve dne nebo v noci? Bude-li mít i nadále většina ruských dělníků takové žebrácké výdělky, bída je samozřejmě donutí pracovat přesčas, ale jaké drzosti je třeba k tomu, aby se povolení noční práce vysvětlovalo bezútěšnou situaci dělníka! „Práce se bude platit stejně“ — to je pro přisluhovače kapitálu podstatné — „ale při dnešní mzdě se dělník neobejde bez přesčasových hodin.“ A takoví úředníci, kteří si vymýšlejí vydřidušské argumenty pro chamtivé továrníky, si ještě troufají mluvit o „hledisku celkového hmotného zabezpečení dělníka“. Jen jestli marně nedoufají, že dělník bude stále tak zakřiknutý! Že bude stále souhlasit se „stejnou mzdou“, totiž s dřívější žebráckou mzdou za svou práci! Nízká mzda a dlouhý pracovní den vzájemně souvisejí, jedno bez druhého se neobejde. Je-li mzda nízká, musí dělník nutně pracovat přesčas, pracovat i v noci, aby si vydělal na živobytí. Je-li pracovní den neúměrně dlouhý, bude mzda vždycky nízká, protože při dlouhé pracovní době zhotoví dělník za hodinu méně výrobků a mnohem horší kvality než při krátkém pracovním dni; protože dělník ubitý dlouhou prací zůstane vždy zakřiknutý a proti útlaku kapitálu bezmocný. Jestliže ministerstvo hájící zájmy ruských továrníků předpokládá, že dnešní hanebně nízké mzdy ruských dělníků zůstanou nezměněny, a současně mluví o „hmotném zabezpečení dělníků“, pak to nad slunce jasněji dokazuje licoměrnost a prolhanost jeho frází.

V
Jak dokazuje ministerstvo financí, že omezení přesčasové práce
by bylo vůči dělníkovi "nespravedlivé"?

Nazvali jsme nový zákon zákonem o zkrácení pracovního dne. Už jsme řekli, že nový zákon vymezil pracovní den na 11,5 hodiny (10 hodin při noční práci). Ale skutečnost je jiná a mnohem horší. Zákon stanoví nejrůznější omezení, jen pokud jde o obvyklou, normální úkolovou práci, a nedotýká se práce přesčasové. Ve skutečnosti má proto továrník zcela neomezené „právo“ nutit dělníky pracovat libovolně dlouhou dobu, třeba i 24 hodin za den. Zákon říká o přesčasové práci toto: „Za přesčasovou se považuje práce, kterou dělník v průmyslovém podniku koná v době, kdy podle podnikového řádu není povinen pracovat. Přesčasová práce se povoluje jen na základě zvláštní dohody vedoucího průmyslového podniku s dělníkem. Do námezdní smlouvy mohou být zahrnuty jen podmínky přesčasových prací nutných vzhledem k technickým podmínkám výroby.“ To je neobyčejně závažný článek nového zákona. Obrací se úplně proti dělníkům a dává neomezené možnosti továrníkově zvůli. Doposud se pracovalo přesčas, protože to bylo zvykem; zákon se o tom nezmiňoval. Teď vláda tyto přesčasové práce uzákonila. Jestliže zákon dodává, že na tyto práce musí být „zvláštní dohoda“ mezi dělníkem a zaměstnavatelem, je to prázdná a naprosto nesmyslná fráze. Všechny práce vykonávají dělníci „na základě dohody“ se zaměstnavateli. Vždyť dělníci nejsou nevolníci (i když velmi mnoho ruských úředníků by si z celé duše přálo z nich nevolníky udělat); pracují námezdně, tj. na základě dohody. Vůbec nebylo třeba mluvit o tom, že pro přesčasovou práci je nutná dohoda. Vláda do zákona vsunula tuto prázdnou frázi, aby vytvořila zdání, že se snaží omezit přesčasovou práci. Ve skutečnosti zde nemůžeme hovořit o žádném omezení; stejně jako předtím říkal zaměstnavatel dělníkovi: „Chceš-li, pracuj přesčas, nechceš-li, jdi jinam!“ A bude tak mluvit i teď. Jenže doposud se to dělalo ze zvyku, ale teď to bude na základě zákona. Když továrník předtím propustil dělníka za to, že nechtěl pracovat přesčas, nemohl se opřít o zákon, ale teď mu zákon přímo ukazuje, jak dělníky utlačovat. Tento článek zákona přesčasovou práci nejen neomezil, ale může snadno vést k tomu, že bude zaváděna v ještě větší míře. Zákon dokonce dává zaměstnavateli právo zahrnout do smlouvy požadavek přesčasové práce, je-li tato práce „nezbytná vzhledem k technickým podmínkám výroby“. Tato výhrada továrníka nijak neomezuje. Jak se má určit, která práce je „vzhledem k technickým podmínkám výroby nezbytná“ a která ne? Kdo to bude určovat? Kdo může vyvrátit zaměstnavatelovo prohlášení, že práce, kterou dělníkovi uložil přesčas, je „vzhledem k technickým podmínkám výroby nezbytná“? Nikdo to nebude zkoumat, nikdo nemůže kontrolovat příkazy zaměstnavatele. Zákon jen posílil zvůli zaměstnavatelů, poněvadž jim poradil zvlášť spolehlivý způsob utlačování dělníků.

Teď už stačí, když zaměstnavatel zahrnul do smluvních podmínek předpis, podle něhož nemá dělník právo odmítat přesčasovou práci, „nezbytnou vzhledem k technickým podmínkám výroby“, a továrník má vyhráno! Když si dělník dovolí na práci přesčas nepřistoupit, vyhodí ho A pak (pomyslí si továrník), ať si nějaký dělník začne tvrdit, že tato práce nebyla „vzhledem k technickým podmínkám výroby nezbytná“! Už i představa, že by si dělník stěžoval, je úplně směšná. Nemusíme říkat, že takové stížnosti se nikdy nevyskytnou a že by stejně k ničemu nevedly. Vláda tedy jednoznačně uzákonila zvůli továrníků, pokud jde o přesčasovou práci. Jak dalece se ministerstvo financí snaží zavděčit továrníkům a naučit je využívat ve větším rozsahu přesčasovou práci pod ochranou nového zákona, je zvlášť vidět z této úvahy Věstniku finansov: „Přesčasová práce je nutná také při termínovaných objednávkách, které továrník nebo majitel podniku v odvětvích s časově omezeným, krátkým výrobním cyklem nemůže předvídat[d], a nemůže-li majitel podniku zvýšit počet dělníků nebo je-li to pro něj obtížné.“

Vidíte, jak výborně „vykládají“ zákon horliví lokajové továrníků z ministerstva financí! V zákoně se hovoří jen o přesčasové práci nezbytné vzhledem k technickým podmínkám, ale ministerstvo financí si pospíšilo a uznává přesčasovou práci za „nezbytnou“ i u „nepředvídaných“ (?!) objednávek, a dokonce i tehdy, má-li továrník „obtíže“ se zvýšením počtu dělníků! To už si prostě dělají z dělníků blázny. Vždyť každý vychytralý továrník může pokaždé říci, že „má obtíže“. Zvýšit počet dělníků znamená najmout nové, znamená to zmenšit velký počet nezaměstnaných tlačících se u vrat podniku, znamená to zmírnit soupeření mezi dělníky, zvýšit jejich nároky a přistoupit třeba i na vyšší mzdu. Neexistuje přirozeně ani jeden továrník, pro kterého by to nebylo „obtížné“. Taková továrníkova zvůle při stanovení přesčasové práce naprosto ruší význam zákona o zkrácení pracovního dne. Většině dělníků se pracovní den vůbec nezkrátí, protože budou pracovat jako dříve 15—18 hodin i více a zůstávat v továrnách pracovat přesčas dokonce i v noci. Že je zákon o zkrácení pracovního dne nesmyslný, pokud nezakazuje (nebo aspoň neomezuje) přesčasovou práci, je natolik zřejmé, že všechny předběžné návrhy zákona obsahovaly omezení práce přesčas. Petrohradští továrníci (sami továrníci!) už v roce 1883 žádali omezení přesčasové práce na jednu hodinu denně. Když vláda, vystrašená petrohradskými stávkami v letech 1895—1896, okamžitě jmenovala komisi pro vypracování zákona o zkrácení pracovního dne, navrhla tato komise také zkrácení přesčasové práce, a to na 120 hodin ročně[e]. Odmítnutím všech návrhů na jakékoli omezení přesčasové práce vláda přímo dokázala, že chrání zájmy nejhorších továrníků, přímo uzákonila naprosté podřízení dělníků zaměstnavateli, naprosto jasně vyjádřila svůj záměr ponechat vše při starém a svůj čin zamaskovala nicneříkajícími frázemi. Ministerstvo financí, prosazující zájmy továrníků, zašlo příliš daleko a začalo dokazovat, že omezení přesčasové práce by bylo „vůči dělníkovi nespravedlivé“. Nad těmito úvahami by se měl zamyslet každý dělník. „Zbavit dělníka práva pracovat v podniku nad určený počet hodin denně by se dalo v praxi těžko uskutečnit“ (Proč? Protože tovární inspektoři se bojí jako čert kříže poškodit pány továrníky a své povinnosti plní mizerně? Protože ruský dělník je bezprávný a zakřiknutý a je proto těžké realizovat všechny reformy v jeho prospěch? Ministerstvo financí bezděčně přiznalo pravdu: dokud budou ruští dělníci, stejně jako všechen ruský lid, vůči policejní vládě bezprávní, dokud nebudou mít politická práva, nebudou opravdu žádné reformy účinné)... „a bylo by to nespravedlivé vůči dělníkovi: není možné stíhat člověka za to, že hledá prostředky ke své existenci a přepíná své síly natolik, že práce může uškodit jeho zdraví.“ Vida, jak humánní a lidumilná je ruská vláda! Můžeš před ní smeknout a blahořečit jí, ruský dělníku! Vláda je tak blahosklonná, že tě „nezbavuje práva“ pracovat dejme tomu 18 nebo 24 hodin denně, vláda je tak spravedlivá, že tě nechce pronásledovat za to, že tě továrník nutí, aby ses při práci strhal! Ve všech ostatních zemích stíhají za přesčasovou práci v továrně nikoliv dělníka, ale továrníka... na to naši úředníci zapomněli. Jak by se také mohli ruští úředníci opovážit stíhat pány továrníky! Prosím vás, copak je to možné!? Hned uvidíme, že pány továrníky nebudou volat k odpovědnosti ani za porušování celého tohoto nového zákona. Ve všech ostatních zemích mají dělníci právo, aby zakládali spolky a pokladny k „opatřování existenčních prostředků“, aby se otevřeně stavěli na odpor továrníkům, předkládali jim své podmínky a stávkovali. U nás se to nepřipouští. Ale zato mají u nás dělníci „právo“ odpracovat denně libovolný počet hodin „přesčas“. Pročpak tito humánní úředníci nedodali, že spravedlivá vláda „ponechala“ ruskému dělníkovi také „právo“ dostat se bez soudu do vězení nebo být zbit každým policejním pochopem za to, že se pokusil bránit útlaku kapitalistů?

VI
Jaká práva dáva nový zákon ministrům?

Výše jsme uvedli, že v nejpodstatnějších bodech nový zákon nestanovil žádná obecně závazná, přesná a neměnná pravidla: vláda raději propůjčila více práv administrativě (právě ministrům), aby mohla zavádět různá ustanovení a úlevy pro továrníky, a tím brzdit používání nového zákona atd. Práva, která dává nový zákon ministrům, jsou neobyčejně velká a rozsáhlá. Ministři (zvláště ministr financí nebo ministr dopravy apod., v dohodě s ministrem vnitra) „mají právo“ vydávat podrobné prováděcí předpisy k novému zákonu. Ministři mohou zcela podle svého uvážení řešit řadu otázek týkajících se všech článků nového zákona bez výjimky v každém směru. Práva ministrů jsou tak rozsáhlá, že ve skutečnosti mají zákon zcela ve svých rukou; budou-li chtít, vydají takové předpisy, aby se zákon opravdu používal; budou-li chtít, postarají se o to, že se zákon téměř vůbec nebude používat. Podívejte se, jaké předpisy mohou ve skutečnosti vydávat ministři „pro rozvedení daného zákona“ (tak se vyjadřuje zákon; my už jsme viděli, jak vtipně umí „rozvést“ zákon ministerstvo financí — rozvede ho tak, že dělníci by měli podle něho blahořečit vládě za to, že je nepronásleduje za nadměrnou práci a „ponechala jim právo“ pracovat třeba i 24 hodin denně). Kdyby to bylo možné, uvedli bychom všechny druhy těchto předpisů, ale háček je v tom, že kromě zákonem stanovených případů, které řeší ministerské předpisy, dává zákon ministrům neomezené právo vydávat i další předpisy. Ministři mají právo vydávat předpisy o délce pracovní doby. To znamená, že zákon o délce pracovní doby je jedna věc, ale budou za ním ještě následovat prováděcí předpisy ministerstva. Ministři mohou vydávat nařízení o směnách, ale také nemusí, aby neomezovali továrníky. Ministři mají právo vydávat předpisy o celkové organizaci práce (tj. o počtu směn, o tom, kolik směn může být odpracováno za 24 hodin), o přestávkách atd. Zákon dodává atp. (a tak podobně), tj. předpisujte si, co chcete. Nebudou-li ministři chtít, žádné předpisy o přestávkách nevydají a továrníci budou stejně jako teď utiskovat dělníky, neumožní jim jít domů na oběd, neumožní matkám nakrmit děti. Ministři mají vyhrazeno právo vydávat předpisy o práci přesčas, a to: o jejím provádění, organizaci a kontrole. Ministři mají tady úplnou volnost. Mohou požadavky zákona přímo měnit, tj. zvyšovat je i snižovat (zákon především záměrně vyhradil ministrům právo snižovat požadavky nového zákona vůči továrníkům) ve třech případech: za prvé, „když to bude považováno za nutné vzhledem k charakteru výroby (nepřetržitý provoz aj.)“. Toto „a jiné“ opět dodává zákon a dává tím ministrům právo odvolávat se na nejrůznější „vlastnosti výroby“. Za druhé „vzhledem k charakteru práce (obsluha parních kotlů, pohonů, běžné i mimořádné opravy atp.)“. A zase „a tak podobně“! Za třetí „i v jiných zvlášť závažných výjimečných případech“. Dále mohou ministři určovat, které výrobní provozy jsou zdraví dělníků zvlášť škodlivé (ale nemusí to také určovat: zákon je k tomu nenutí, jen jim k tomu dává právo..., i když to právo měli i dříve, ale nechtěli ho využívat!), a vydávat pro tyto výrobní provozy zvláštní předpisy. Teď už dělníci vidí, proč jsme řekli, že nelze vypočítat případy, které by měli vyřešit ministři. Zákon všude dodává: „atp.“ a „aj.“. Všechny ruské zákony můžeme vůbec rozdělit na dvě skupiny: jedny dávají určitá práva dělníkům a prostým lidem, a druhé kde co zakazují a povolují úředníkům zakazovat. V zákonech první skupiny jsou všechna, i ta nejmenší práva dělníků vypočtena naprosto přesně (např. i právo nedostavit se z vážných důvodů do práce) a nepřipouští se ani ta nejmenší výjimka pod pohrůžkou nejpřísnějších trestů. V takových zákonech se nikdy nesetkáte ani s jedním „atp.“ nebo „aj.“. Zákony druhé skupiny uvádějí vždy jen obecné zákazy bez jakéhokoli přesného výčtu, takže vedení podniku může zakázat všechno, co se mu hodí; v těchto zákonech je vždy malinký, ale důležitý dodatek: „atp.“, „aj.“. Taková slůvka jsou názorným důkazem neomezené moci ruských úředníků a naprosté bezmocnosti lidu, nesmyslnosti a surovosti odporného byrokratismu a systému průtahů, kterými jsou skrznaskrz prolezlé všechny úřady carské ruské vlády. Každý zákon, který by mohl přinést i sebemenší užitek, je do té míry prosáklý tímto byrokratismem, že se jeho provádění donekonečna protahuje. A nejen to: provádění zákona je ponecháno zcela úvaze úředníků, kteří budou, jak známo, ochotni z celého srdce „sloužit“ každé nadité peněžence a co nejvíce škodit prostému lidu. Vždyť všechny tyto předpisy „k rozvedení daného zákona“ mohou vydávat jen ministři, tj. mohou je vydat, ale také nemusí. Zákon je k ničemu nezavazuje a nestanoví žádnou lhůtu: mohou je vydat hned, ale i za deset let. Tento přehled některých ustanovení zákona ztrácí přitom pochopitelně veškerý smysl a význam: jsou to prázdná slova, která jen maskují přání vlády oslabit provádění zákona. Téměř každý zákon, který se týká života dělnictva, poskytuje našim ministrům obrovská práva. Je nám úplně jasné, proč to vláda dělá: chce se co možná nejvíce zavděčit pánům továrníkům. Továrník přece může mnohem snadněji než samotné vydání zákona ovlivnit úředníka, který jej provádí. Každý ví, jak snadno se dostávají naši kapitalističtí magnáti do přijímacích salónů pánů ministrů, aby si s nimi příjemně pohovořili; jak přátelsky je hostí při svých obědech; jak úslužně přinášejí prodejným úředníkům carské vlády dárečky za desítky a statisíce rublů (dělá se to jak přímo — formou úplatků, tak nepřímo — poskytováním akcií „zakladatelům“ společností nebo jejich dosazováním na čestná a dobře placená místa v těchto společnostech). A tak čím více práv dává nový zákon úředníkům při jeho provádění, tím je výhodnější jak pro úředníky, tak pro továrníky: je výhodný pro úředníky, protože si mohou ještě víc nahrabat; továrníci mohou snadno dosáhnout úlev a privilegií. Připomeneme dělníkům jako příklad dva případy, které ukazují, k čemu ve skutečnosti vedou takovéto ministerské předpisy, vydávané „k rozvedení zákona“. Zákon z 3. června 1886 stanovil, že pokuty jsou peníze dělníků, které se mají vydávat na jejich potřeby. Ministr „rozvedl“ zákon tak, že např. v Petrohradě se nepoužíval celých deset let, a když se začal používat, ponechal všechno na vůli továrníka, na němž si musí dělník své peníze vyprošovat jako milodar. Jiný příklad. Týž zákon (z 3. června 1886) stanoví, že mzda se musí vyplácet nejméně dvakrát za měsíc, ale ministr „rozvedl“ zákon tak, že továrníci mají právo zadržet výplatu dělníkovi, který právě nastoupil do práce, i půldruhého měsíce. A tak každý dělník velmi dobře chápe, proč i tentokrát mají ministři právo „rozvádět“ zákon. Továrníci to také velmi dobře chápou a už používají všech svých prostředků. Viděli jsme, že ministři „mají právo“ vydávat předpisy o přesčasové práci. Továrníci už začali působit na vládu, aby přesčasovou práci neomezovala. List Moskovskije vědomosti, který vždy velmi horlivě hájí zájmy nejhorších továrníků, vytrvale popichuje vládu k nejbrutálnějšímu a nejsurovějšímu jednání a má nesmírný vliv „ve vyšších kruzích“ (tj. mezi vysokými úředníky, ministry atp.), tento list už zahájil celou kampaň a naléhá, aby se práce přesčas neomezovala. Továrníci mají tisíce možností, jak vykonávat nátlak na vládu. Mají své společnosti a instituce, zasedají v mnoha vládních komisích a kolegiích (např. v továrním úřadě atp.), mají přístup k ministrům, mohou podle libosti otiskovat články o svých přáních a požadavcích. A tisk má přece v dnešní době mimořádný význam. Dělníci však nemají k nátlaku na vládu žádné zákonné prostředky. Zbývá jim jen jedno: sjednocovat se, působit na všechny dělníky, aby si uvědomili, že jejich zájmy jsou zájmy jedné třídy, a spojenými silami klást odpor vládě i továrníkům. Každý dělník už nyní vidí, že provádění nového zákona závisí jen na tom, kdo bude vykonávat silnější tlak na vládu — zda továrníci, či dělníci. Jenom bojem, uvědomělým a vytrvalým bojem, dosáhli dělníci vydání tohoto zákona. Jen bojem mohou dosáhnout toho, aby se tento zákon opravdu používal a uplatňoval v zájmu dělníků. Bez úporného boje, bez vytrvalého odporu sjednocených dělníků proti každému nároku továrníků zůstane nový zákon kusem papíru, jedním z těch honosných a prolhaných vývěsních štítů, kterými se naše vláda snaží vyzdobit skrznaskrz prohnilou budovu policejní zvůle, bezpráví a útlaku dělnictva.

VII
Jak naše „křesťanská“ vláda omezuje dělníkům svátky

Kromě ustanovení o pracovní době obsahuje nový zákon také ustanovení o povinném nedělním a svátečním klidu továrních dělníků. Patolízalští pisálci, kterých je mezi ruskými novináři a žurnalisty tolik, hned začali za toto ustanovení vychvalovat naši vládu a její humánnost až do nebes. Hned uvidíme, že se ve skutečnosti tento humánní zákon snaží dělníkům svátky omezit. Nejprve se podívejme na všeobecná ustanovení o nedělním a svátečním klidu. Hned uvidíme, že uzákonění nedělního i svátečního klidu žádali petrohradští továrníci před 14 lety (1883). Ruská vláda tedy i v tomto případě reformu jen brzdila a zdržovala, a pokud to jen šlo, byla proti. Mezi uznávané svátky, které jsou dnem pracovního klidu, podle zákona spadají bez výjimky všechny neděle a dalších 14 svátků, o nichž ještě budeme podrobněji mluvit. Práci ve svátek zákon bezpodmínečně nezakazuje, ale připouští ji za těchto podmínek: za prvé je nutná „vzájemná dohoda“ mezi továrníkem a dělníky; za druhé se práce ve svátek připouští „jako náhrada za práci ve všední den“; za třetí sjednaná dohoda o nahrazení svátku všedním dnem musí být okamžitě hlášena tovární inspekci. Práce ve svátek tedy nesmí podle zákona v žádném případě snížit počet dní pracovního klidu, protože továrník je povinen dát dělníkům pracovní volno ve všední den, jestliže pracují o svátcích. Dělníci musí mít tedy na zřeteli také to, že podle zákona je taková náhrada možná jen po vzájemné dohodě továrníka s dělníky. To znamená, že dělníci mohou v souladu se zákonem takovouto náhradu kdykoli odmítnout a továrník nemá právo je k tomu nutit. Ve skutečnosti je bude i v tomto případě továrník nutit touto formou: začne se dělníků jednotlivě ptát, zda s tím souhlasí, a žádný dělník neodmítne ze strachu, že by mohl být propuštěn; továrníkův postup bude samozřejmě nezákonný, protože zákon vyžaduje souhlas dělníků, tj. všech dělníků společně. Avšak jak mohou všichni dělníci (je jich často několik set nebo i tisíc a jsou roztroušeni na nejrůznějších místech) projevit svůj souhlas společně? Zákon se o tom nezmiňuje, a tak továrníci mají v rukou další prostředek k utlačování dělníků. Dělníci mají jen jeden prostředek, aby nedopustili takový útlak: pokaždé žádat, aby si mohli zvolit delegáty, kteří by zaměstnavateti odevzdali společné rozhodnutí všech dělníků. Dělníci mohou takový požadavek opřít o zákon, protože ten hovoří o souhlasu všech dělníků, avšak všichni dělníci nemohou hovořit se zaměstnavatelem současně. Instituce volených dělnických zástupců bude pro dělníky vůbec velmi užitečná a bude se hodit i v jiných případech ve styku s továrníkem a s kanceláří, protože jednotlivý dělník může velmi těžce a často vůbec nemůže vznášet požadavky, uplatňovat nároky atp. Dále, pokud jde o dělníky „nepravoslavného vyznání“, zákon praví, že je pro ně „povoleno“ neuvádět v seznamu svátků ty dny, které jejich církev nesvětí. Ale zato existují jiné svátky, které katolíci světí a pravoslavní ne. O tom zákon pomlčel, veden snahou o ještě větší útlak nepravoslavných dělníků. Ještě více jsou utlačováni dělníci nekřesťanských vyznání: zákon „připouští“, aby místo neděle světili jiný den v týdnu. Jen „připouští“! Naše křesťanská vláda pronásleduje osoby, nevyznávající vládnoucí náboženství, tak zběsile, že i zde se snaží nejasně formulovaným zákonem utiskovat nekřesťany. Zákon je zde formulován opravdu velmi nejasně. Je nutné ho chápat tak, že jeden den v týdnu má být povinně dnem pracovního klidu a přípustné je pouze nahrazení neděle jiným dnem. I „vládnoucí“ náboženství je shovívavé jen k „pánům“, ale pokud jde o pracujícího člověka, nevynechá jedinou příležitost, aby si nevymyslelo nějakou kličku. Podívejme se, jaké svátky mají být podle zákona bezpodmínečně uvedeny v seznamu. Hezky se to mluví o stanovení nedělního a svátečního klidu; ve skutečnosti až dosud dělníci ve většině případů obvykle v neděli ani o svátcích nepracovali. Avšak zákon může určit dobu svátečního klidu tak, že počet povinných svátků bude mnohem nižší než jejich obvyklý počet. Přesně tak to udělala v novém zákoně naše křesťanská vláda. Nový zákon stanovil 66 povinných svátků v roce — 52 nedělí, 8 svátků pevných (1. a 6. ledna, 25. března, 6. a 15. srpna, 8. září, 25. a 26. prosince) a 6 svátků pohyblivých (Velký pátek a Bílá sobota, pondělí a úterý velikonoční, Nanebevstoupení a svatodušní pondělí). Ale kolik bylo dosud v našich továrnách obvyklých svátků za rok? Máme o tom k dispozici přesné údaje z Moskevské a Smolenské gubernie, a to ještě jen z některých závodů. Protože rozdíly mezi jednotlivými závody a dokonce mezi oběma guberniemi nejsou veliké, pro posouzení skutečného významu nového zákona tyto údaje vyhovují. V Moskevské gubernii byly shromážděny údaje ze 47 velkých továren, které měly dohromady přes 20 000 dělníků. Ukázalo se, že v továrnách s rukodělnou výrobou je obvykle 97 svátků v roce, ale v továrnách se strojovou výrobou 98. V roce bylo nejméně. 78 svátků: těchto 78 dní se drží ve všech zkoumaných továrnách bez výjimky. Pokud jde o Smolenskou gubernii, máme údaje z patnácti továren, které mají kolem 5000 až 6000 dělníků. Průměrně je zde v roce 86 svátků, tj. téměř tolik, kolik v Moskevské gubernii; nejmenší počet, 75 svátků, byl zjištěn v jedné továrně. Tomuto obvyklému počtu svátků v ruských továrnách odpovídal počet svátků v závodech podléhajících vojenské správě; bylo tam totiž stanoveno 88 svátků. Náš zákon stanoví téměř stejný počet dní pracovního klidu (87 dní do roka). Až dosud byl tedý obvyklý počet svátků v roce stejný pro dělníky jako pro ostatní občany. V rámci péče o zdraví dělníků zrušila naše „křesťanská vláda“ z těchto obvyklých svátků čtvrtinu, tj. celých 22 dní, a ponechala jenom 66 povinných svátků, Uvedeme tyto obvyklé svátky, které vláda novým zákonem zrušila. Byly zrušeny tyto pevné svátky: 2. února — Hromnice; 9. května — Mikuláše; 29. června — sv. Petra; 8. července — Kazaňské Matky boží; 20. července — Proroka Eliáše; 29. srpna — Jana Křtitele; 14. září — Povýšení sv. Kříže; 1. října — Panny Marie Pomocné (i tento svátek považovala vláda za zbytečný a nepovinný. Určitě ani jeden továrník si netroufne nutit dělníky v tento den pracovat. Vláda i zde opět chrání zájmy nejhorších továrníků a jejich metody útisku); 21. listopadu — Obětování Panny Marie; 6. prosince — Mikuláše. Celkem bylo vyškrtnuto 10 pevných svátků.[f] Dále byla z pohyblivých svátků zrušena masopustní sobota a škaredá středa, tj. dva svátky. To znamená, že celkem bylo zrušeno 12 svátků z nejmenšího počtu svátků, které až dosud dělníci podle běžného zvyku světili. Vláda se velmi ráda nazývá „křesťanskou“ vládou; když se ministři i ostatní úředníci obracejí k dělníkům, vylepšují svou řeč procítěnými frázemi o „křesťanské lásce“ a „křesťanských citech“ továrníků k dělníkům, vlády k dělníkům atd. Jakmile se však přejde od řečí k činům, všechna tato licoměrná a farizejská slova jdou stranou a vláda se začne s dělníky handrkovat, jen aby z nich podle možnosti alespoň něco vyždímala. Už strašně dávno sami továrníci, totiž ti lepší z nich, žádali, aby byl uzákoněn nedělní a sváteční klid. Vláda konečně po patnáctiletých průtazích zákon o povinném nedělním a svátečním klidu vydala, ale nenechává si ujít žádnou příležitost, aby za tento ústupek pracující ještě víc neutiskovala a z dosud obvyklých povinných svátků nezrušila celou čtvrtinu. Vláda tedy postupuje jako skutečný lichvář; ustoupí-li v jednom, snaží se, aby si to vynahradila jinak. Po přijetí takového zákona se může velmi snadno stát, že někteří továrníci se pokusí snížit dělníkům počet dní pracovního klidu, pokusí se přinutit dělníky pracovat i o svátcích, které se dosud držely, ale nebyly uzákoněny jako povinné. Dělníci nesmějí dopustit, aby se jejich postavení zhoršilo, musí být i v tomto směru připraveni klást odpor každému pokusu o snížení počtu svátků. Zákon stanoví jen povinné svátky; dělníci však mají právo žádat kromě nich ještě další. Proto je nutné požadovat, aby všechny svátky byly zapsány do podnikového řádu, a nesmí se věřit ústním slibům. Jen tehdy, bude-li tento svátek uveden podnikovém řádu, budou mít dělníci jistotu, že nebudou muset tento den pracovat. Přesně tak jako u svátků pokoušel se nový zákon i u polosvátků ponechat vše při starém a někde situaci ještě zhoršit. Polosvátek je v zákoně stanoven jen jeden — Štědrý den: tento den má práce končit nejpozději v poledne. Tak tomu také doposud ve většině závodů bylo, a i když v některé továrně dělníky v poledne před Štědrým večerem nepustili, dali jim většinou půl dne volno před některým jiným velkým svátkem. Jeden polosváteční den v roce se dosud dodržoval ve většině závodů. Pak byl pracovní den novým zákonem v sobotu a před svátkem stanoven na 10 hodin, tj. o 1,5 hodiny méně než v obyčejný pracovní den. Ani v tomto směru zákon nepřinesl dělníkům žádné zlepšení; jejich postavení možná dokonce zhoršil: dosud téměř ve všech továrnách končila práce v sobotu dříve než jiný den. Jeden statistik, který shromáždil o této otázce mnoho údajů a po všech stránkách se důkladně seznámil s životem v továrně, tvrdil: lze s téměř stoprocentní jistotou konstatovat, že v sobotu končí pracovní doba o dvě hodiny dříve než obvykle. To znamená, že zákon si ani zde nedal ujít příležitost, aby při nahrazování obvyklého pracovního klidu povinným neurval za tento ústupek dělníkům alespoň tu půlhodinku. Půl hodinku každý týden, to je za rok (při 46 pracovních týdnech) 23 hodiny, tj. dva dny práce pro zaměstnavatele navíc... To není špatný dárek našim ubohým, nemajetným továrníkům! Můžeme být jisti, že tito rytíři plného měšce bez ostychu přijmou i tento dárek a vynaloží veškeré úsilí, aby se tak odškodnili za „oběti“, které musí přinést v rámci nového zákona (jak se rádi vyjadřují). I v tomto případě mohou dělníci spoléhat jen na sebe, na sílu své jednoty. Ani v tomto směru se, bez ohledu na nový zákon, nedočká dělnická třída zlepšení své situace bez úporného boje.

VIII
Co je zárukou provádění nového zákona?

Co je vůbec zárukou provádění zákonů? Za prvé kontrola provádění zákona. Za druhé trest, jestliže se nerespektuje jeho provádění. Podívejme se, jak tomu je u nového továrního zákona. Na provádění zákonů mají dozírat tovární inspektoři. Nařízení o dozoru nad továrnami z roku 1886 se dosud zdaleka nevztahovala na celé Rusko, nýbrž jen na některé gubernie, zvláště na nejprůmyslovější. Oblast kontroly továrních podniků se neustále rozšiřovala podle toho, jak se šířilo dělnické hnutí a dělnické stávky. Nyní, současně se zákonem o zkrácení pracovního dne, byl vydán (téhož 2. VI. 1897) zákon, který rozšiřuje kontrolu továrních podniků na celé Rusko a celé Království polské. To, že nařízení o kontrole se vztahuje na celé Rusko a že byli ustanoveni tovární inspektoři, je ovšem krok vpřed. Dělníci ho využijí k seznámení většího počtu spoludělníků s jejich postavením, se zákony o dělnících a s tím, jak se vláda a její úředníci chovají k dělníkům atd. Všichni ruští dělníci v továrnách a v závodech podléhají stejným nařízením, jaká platí pro pokrokové dělníky (v gubernii Petrohradské, Moskevské, Vladimirské aj.), což pomůže i dělnickému hnutí rychleji podchytit všechny ruské dělníky. Pokud jde o to, nakolik je účinný dozor továrních inspektorů nad prováděním zákona, nebudeme to podrobně zkoumat. Bylo by třeba o tom napsat zvláštní brožuru (vzhledem k šíři této problematiky) a možná, že se nám podaří pohovořit si s dělníky o tovární inspekci při jiné příležitosti. Zatím jenom stručně. Továrních inspektorů je v Rusku tak málo, že se v továrnách objevují jen velmi zřídka. Jsou zcela podřízeni ministerstvu financí, které z nich dělá přisluhovače továrníků, nutí je donášet policii o stávkách a nepokojích, vyžaduje, aby pronásledovali dělníky za opuštění továrny dokonce i tehdy, když je továrník nepronásleduje. Zkrátka, mění tovární inspektory v jakési policejní poskoky, v jakési tovární policajty. Továrník může nejrůznějšími způsoby ovlivňovat tovární inspektory a nutit je pracovat podle svého přání. Dělníci však nemají žádné prostředky, kterými by mohli ovlivnit tovární inspekci, a ani je nemohou mít, dokud nebudou mít právo svobodně se scházet, zakládat spolky, psát o svých problémech v tisku a vydávat své dělnické noviny. Dokud taková práva nemají, žádný dozor úředníků na továrníky nemůže být a nikdy nebude opravdový a účinný. Ale pouhý dozor na to, jak se provádí zákon, nestačí. Musí být ještě stanoveny přísné tresty, jestliže se zákon neprovádí. Jinak nebude mít žádný smysl, když tovární inspektor vytkne továrníkovi nesprávné jednání. Továrník si toho ani nevšimne a bude jednat jako dříve. Proto se při vydávání nových zákonů vždy stanoví, jak bude potrestán ten, kdo je neprovádí. Ale nový zákon z 2. června 1897 o zkrácení pracovní doby a o svátečním klidu nestanoví za nedodržování nařízení žádný trest. Na tom mohou dělníci vidět, jak se chová vláda k továrníkům a jak k dělníkům. Když např. vydá zákon o tom, že dělníci nemají právo odcházet z továrny před skončením pracovní doby, ihned také stanoví tresty za opuštění pracoviště, a dokonce tak přísné tresty jako zatčení. Např. za stávku hrozí zákon dělníkům zatčením nebo dokonce vězením, ale továrníkovi za nedodržování předpisů, které vyvolalo stávku, jenom pokutou. Totéž se děje i nyní. Požadavek zákona, aby továrník poskytoval dělníkům nedělní a sváteční volno a nezaměstnával je více než 11,5 hodiny denně, není chráněn žádnými tresty, jestliže se to neprovádí. Jak se tedy bude zodpovídat továrník, který tento zákon porušil? Nanejvýš ho zavolají k smírčímu soudci, který nemůže uložit pokutu větší než padesát rublů, nebo mu tovární úřad sám uloží trest rovněž ve formě pokuty. Může však padesátirublová pokuta továrníka zastrašit? Když přinutí všechny dělníky, aby pracovali v noci nebo ve svátek, shrábne přece víc než padesát rublů zisku! Pro továrníka bude proto výhodnější porušovat zákon a platit pokutu. To, že zákon nestanoví továrníkům zvláštní trest za jeho nerespektování, je do nebe volající nespravedlnost, která jasně ukazuje, že naše vláda chce, aby zákon zůstal co možná nejdéle neuplatňován, a nemá v úmyslu striktně vyžadovat od továrníků jeho respektování. I v jiných zemích vlády před mnoha lety vydávaly tovární zákony a nebyl stanoven trest za jejich nedodržování. Takovými zákony se v praxi nikdo neřídil a zůstávaly jen na papíře. Proto byl v těchto zemích už dávno zavržen tento hloupý zvyk vydávat zákony a nezajistit jejich provádění. Ruská vláda nyní znovu používá té staré lsti v naději, že to dělníci nezpozorují. Ale jejich naděje je marná. Jakmile se dělníci seznámí s novým zákonem, budou sami přísně dbát, aby byl uplatňován, a nedopustí, aby se od něho sebcméně ustoupilo. Odmítnou pracovat, dokud nebudou splněny požadavky zákona. Dozor dělníků samých bude účinnější než dozor nějakých továrních policajtů. Bez tohoto dozoru se zákon nebude provádět.

IX
Zlepší nový zákon postavení dělníků?

Na první pohled může vypadat podivně, že se na to vůbec ptáme. Zákon zkracuje pracovní dobu a stanoví povinné dodržování klidu v neděli a ve svátek. Nezlepší se tím snad postavení dělnictva? Ale už jsme podrobně rozebrali, jak nepřesná a neurčitá jsou ustanovení nového zákona, jak často zákon, když uvádí předpisy, které mají zlepšit postavení dělníků, oslabuje tyto předpisy tím, že neomezuje zvůli zaměstnavatele nebo že snižuje počet povinně dodržovaných svátků oproti počtu obvyklých svátků.

Pokusíme se vypočítat, zda se pracovní doba po zavedení nového zákona zkrátí, pokud počet volných dní nebude větší, než stanovil zákon, tj. pokud budou mít dělníci volno jen o povinně dodržovaných, zákonem stanovených svátcích, zatímco v ostatní obvyklé svátky se továrníkům podaří přinutit dělníky pracovat. Je to jistě otázka, zda se jim to podaří nebo ne. Závisí to na odporu dělníků. Je jisté, že se továrníci budou snažit vynahradit si zkrácení pracovního dne tím, že sníží počet svátků. Neméně jisté je i to, že zákon všemožně podporuje toto šlechetné úsilí kapitalistů utiskovat dělníky. A tak se podívejme, jak by to dopadlo v tomto případě. Abychom mohli srovnávat pracovní dobu za starých a nových poměrů (tj. podle zákona z 2. června 1897), musíme vzít počet pracovních hodin za rok: jenom tak je možné brát v úvahu všechny sváteční dny i zkrácení pracovní doby ve dnech před svátkem. Kolik hodin odpracuje průměrně ruský tovární dělník teď, tj. před nabytím účinnosti zákona z 2. června 1897? Samozřejmě že o tom nemáme absolutně přesné informace, protože nelze určit počet pracovních hodin u každého dělníka. Musíme použít údajů zjištěných v několika továrnách: předpokládejme, že v ostatních závodech je počet hodin přibližně stejný jako v těch, ve kterých probíhal průzkum. Vezměme údaje z Moskevské gubernie. Počet pracovních dní za rok byl přesně vyčíslen ve 45 velkých továrnách. Ukázalo se, že ve všech těchto 45 továrnách bylo za rok odpracováno celkem 12 010 dní, tj. na jednu továrnu v průměru 267 dní za rok.[g] Týdně bylo v průměru odpracováno 74 hodin (podle údajů z několika set továren), tj. 121/3 hodiny denně. To znamená, že za rok by to dělalo dohromady 267 x 121/3 = 3293 odpracovaných hodin, čili zaokrouhleno 3300 odpracovaných hodin. Shrnuli jsme údaje z 54 velkých továren v Oděse a víme tedy, kolik dní a kolik hodin v nich bylo odpracováno za rok. Ukázalo se, že za rok bylo ve všech těchto továrnách odpracováno průměrně 3193 hodin, tj. podstatně méně než v Moskevské gubernii. V Oděse je kratší pracovní den: většinou 10,5 hodiny a v těchto 54 továrnách průměrně 10,7 hodiny. Proto je počet odpracovaných hodin za rok menší, i když je menší počet svátečních dní. Podívejme se, kolik pracovních hodin to bude dělat podle nového zákona. Především musíme zjistit počet pracovních dní v roce. Od 365 dní musíme za prvé odečíst 66 svátků; za druhé polovinu Štědrého dne; za třetí je nutné odečíst volný čas, který dělník získá tím, že práce před svátkem končí o 1,5 hodiny dříve. Předsvátečních dní bude 60 (a ne 66, protože asi 6 svátečních dní je spojeno s jinými svátečními dny). Zkrácením práce před svátky tedy dostaneme 60 x 1,5 90 pracovních hodin, čili 8 pracovních dní. Celkem musíme odečíst od 365 dní 74,5 svátku (66 + 0,5 + 8 = 74,5). Dostaneme 290,5 pracovního dne neboli 290,5 x 11,5 = 3340 pracovních hodin. Vychází nám tedy, že jestliže se počet svátků zmenší na počet svátků povinných podle zákona, pak se situace dělníků po zavedení nového zákona nejen nezlepší, ale spíše ještě zhorší: vcelku zůstane jejich roční pracovní doba stejná jako předtím nebo se dokonce prodlouží! Tento výpočet je ovšem jen přibližný: zcela přesně to vypočítat nelze. Je však založen na velmi spolehlivých údajích a jasně nám ukazuje, jak mazaně vláda dělníky odírá, když snižuje počet povinných svátků v porovnání s počtem běžně slavených svátků. Tento výpočet je důkazem toho, že nezastanou-li se dělníci jeden druhého a nebudou-li klást továrníkům odpor společně, může se jejich postavení zavedením nového zákona zhoršit! A přitom si všimněte, že tento výpočet se týká jenom denní práce, a to práce normální. Ale co přesčasová práce? Pokud jde o ni, zákon přece žádné omezení nestanovil a není známo, přijdou-li s nějakým omezením páni ministři v nařízeních, na jejichž vydání mají „vyhrazeno“ právo. To, že se přesčasová práce nijak neomezuje, je hlavní příčinou pochybností, zda nový zákon zlepší postavení dělníků. Jestliže většina ruských dělníků bude dostávat při zkrácení běžného (normálního) pracovního dne i nadále tak hanebně nízkou mzdu, nouze dělníka donutí souhlasit s přesčasovou prací a jeho postavení se nezlepší. Dělník potřebuje, aby pracoval nanejvýš 8 hodin denně, aby měl čas na odpočinek, na vzdělání, na uplatnění svých práv jako člověk, jako otec rodiny a jako občan. Dělník potřebuje, aby jeho mzda nebyla žebrácká, ale aby žil jako člověk, aby využíval všech zaváděných vymožeností a neodevzdával veškerý zisk vykořisťovatelům. Bude-li muset pracovat za stejnou mzdu stejný počet hodin jako předtím, bude mu přece lhostejné, zda se bude jeho nadměrná práce nazývat normální nebo přesčasovou? V takovém případě zůstane zákon o zkráceni pracovního dne mrtvou literou, cárem papíru. Továrníků se nový zákon vůbec nedotkne, nepřinutí je, aby pracujícím ustoupili. I úředníci ministerstva financí, kteří slouží kapitalistům, už na to zřejmě dělají narážky, když v témže článku časopisu Věstnik finansov uklidňují pány továrníky takto: „Nový zákon omezuje svobodu námezdní smlouvy na obvyklé práce, ale nebere továrníkovi možnost udržovat chod podniku v kteroukoli denní i noční dobu a v případech potřeby dokonce“ (ano, jistě! naši chudáci utiskovaní továrníci přece tak často „potřebují“, aby pro ně pracovali ruští dělníci zadarmo!) „i o svátcích, když se s dělníký zvlášť dohodnou (o práci přesčas)“.

Vidíte, jak jsou tito služebníci plného měšce horliví a úslužní! Neračte se příliš znepokojovat, páni továrníci: „Podnik může být v chodu v kteroukoli denní i noční dobu“, jen práce, pokládaná dříve za normální, se bude muset nazvat přesčasovou. Změníte pouze název práce, a je to!

Nejvíce na tomto prohlášení udivuje drzost úředníků; jsou si předem jisti, že přesčasová práce nebude nijak omezena (bude-li omezena, nesmí se v továrně pracovat v kteroukoli denní či noční dobu!). Jsou si předem jisti, že se dělníci nedovědí, jak cynicky a otevřeně radí továrníkům, aby nedělali žádné cavyky! V tomto případě se zřejmě vyznamenali i úředníci ministerstva financí! Pro dělníky bude velmi poučné dovědět se, jak si úředníci popovídali s továrníky a co jim radí. Až se to dělníci dovědí, pochopí, že proti nim pod rouškou nového zákona vystupují staří nepřátelé, kteří se snaží jako už dříve dělníka zotročit přímo na „základě zákona“.

X
Jaký význam má nový zákon?

Seznámili jsme se s novým zákonem do všech podrobností. Zbývá ještě prozkoumat, jaký význam má tento zákon pro dělníky a dělnické hnutí v Rusku.

Význam nového továrního zákona spočívá v tom, že, je na jedné straně ústupkem, vynuceným na vládě, že ho vybojovali sjednocení a uvědomělí dělníci na policejní vládě. Vydání tohoto zákona je úspěchem dělnického hnutí v Rusku a dokazuje, jakou obrovskou sílu mají uvědomělé a rozhodné požadavky dělnických mas. Nepomohlo žádné pronásledování, hromadné zatýkání a deportace, ani velké politické procesy nebo protidělnické štvanice. Vláda uplatnila všechny své prostředky a sílu. Použila proti petrohradským dělníkům všechnu svou obrovskou moc. Pronásledovala dělníky s nevídanou krutostí bez jakéhokoli soudu a snažila se za každou cenu z nich vytlouci duch protestu a boje, snažila se potlačit probouzející se socialistické hnutí dělníků proti továrníkům a proti vládě. Nic nepomohlo a vláda se nakonec musela přesvědčit, že pronásledováním jednotlivých dělníků dělnické hnutí nepotlačí a že musí ustoupit. Absolutistická vláda, považující se za všemocnou a nezávislou na lidu, musela ustoupit požadavkům několika desetitisíců petrohradských dělníků. Viděli jsme, jak bezvýznamné a jak dvojaké jsou tyto ústupky. Ale vždyť je to teprve první krok. Dělnické hnutí se už dávno rozšířilo za hranice Petrohradu; rozvíjí se stále více a stále hlouběji proniká mezi masy průmyslového dělnictva celé země. Až všechny tyto masy pod vedením jedné socialistické strany vyhlásí společně své požadavky, pak už je vláda neodbude takovými nicotnými ústupky!

Na druhé straně tkví význam nového zákona v tom, že nutně a nevyhnutelně dává nový impuls ruskému dělnickému hnutí. Viděli jsme, jak zákon se všude snažil ponechat továrníkům zadní dvířka, jak se snažil neřešit nejdůležitější otázky. Boj mezi továrníky a dělníky, pokud jde o prosazení tohoto zákona, vypukne všude, protože tento zákon platí pro celé Rusko. A dělníci dokáží bojovat uvědoměle a tvrdě, budou trvat na svých požadavcích a dokáží se vyhnout léčkám, které jim staví do cesty naše policejní protistávkové zákony. Zavedení nového továrního řádu, změna obvyklého, normálního dne v obrovském množství továren v celém Rusku přinese značný užitek: vyburcuje nejzaostalejší vrstvy dělníků; probudí všude velmi živý zájem o otázky a předpisy týkající se běžného života v továrnách a poslouží tak dělníkům jako výborný, vhodný a zákonný podnět k tomu, aby předložili své požadavky, aby trvali na svém pojetí zákona a nevzdávali se starých zvyklostí, jsou-li pro dělníky výhodnější (např. aby trvali na zavedených svátcích, na tom, aby práce v sobotu nekončila o 1,5 hodiny, ale o dvě i více hodin dříve), aby se domáhali výhodnějších podmínek při uzavírání nových dohod na přesčasovou práci, aby požadovali vyšší mzdy a aby tak zkrácení pracovního dne přineslo dělníkům opravdový užitek a žádnou újmu.



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz článek "Carské vládě" zde.

b Viz brožuru Výklad zákona o pokutách (zde.).

c Nabývá platnost od listopadu 1898.

d Stále stejná písnička! Každý rok dostávají ruští továrníci (zvlášť ve středoruské oblasti) před nižněnovgorodským výročním trhem termínované objednávky, každý rok slavnostně ujišťují všechny hlupáky, kteří jim věří nebo se tak důvěřivě tváří, že to nemohli předvídat!...

e Dokonce samo ministerstvo financí muselo při výkladu nového zákona uznat, že „povolení přesčasové práce je poněkud nemístné“ (Věstnik finansov).

f Vyjmenovali jsme jenom svátky, které se dosud dodržovaly ve všech továrnách. Je ještě mnoho svátků společných pro převážnou většinu továren, např. konec postu, pátek masopustního týdne, čtvrtek, pátek a sobota před Božím hodem velikonočním a mnoho jiných.

g Jestliže je v roce 267 pracovních dní, znamená to, že je 98 volných, svátečních dní. Už jsme řekli, že svátků je 89, ale to jsme za prvé brali jen továrny se strojovou výrobou a za druhé jsme nepřihlíželi k průměrnému počtu svátků ve všech továrnách, nýbrž k počtu svátků, se kterým jsme se setkali nejčastěji.


106 Lenin má na mysli vyhlášku, která se počátkem ledna 1897 objevila ve všech petrohradských přádelnách a tkalcovnách bavlny. Týkala se zavedení 11,5 hodinové pracovní doby od 16. (28.) dubna, tj. před dnem mezinárodní solidarity pracujících všech zemí 19. dubna (1. května).

107 Věstnik finansov, promyšlennosti i torgovli — týdeník ministerstva financí carského Ruska. Vycházel v Petrohradě od listopadu 1883 do roku 1917 (do ledna 1885 pod názvem Ukazatěl pravitělstvennych rasporjaženij po ministerstvu finansov). Časopis otiskoval vládní nařízení, ekonomické články a přehledy.

Obsah │ 2. díl Spisů │ Příloha