Španělská lekce

Ted Grant

Španělská lekce

Pod průhlednou maskou agitace pro „mírovou alianci“ činí nyní britská lidová fronta^{^[1]} své první kroky ke vstupu na politické kolbiště. Liberálové špicují uši. Vůdcové labouristické strany se urputně staví proti tomuto projektu, a komunistická strana, původce této agitace, využívá každou možnost, aby se lidová fronta stala skutečností. Nyní se stává naprosto nutným, aby se britské dělnictvo poučilo z událostí ve Španělsku a vyvodilo z nich závěry, aby prověřilo zkušenosti lidové fronty, jak se projevily v praxi občanské války, abychom se mohli vyrovnat s problémy zítřka.

Lev Trocký, v sérii svých článků a brožur o Španělsku neustále zdůrazňoval, jakou cestou musí španělské dělnické masy jít, aby porazily fašismus a tvrdošíjně volal po jediném vůdci na této cestě, revoluční dělnické straně, která by měla zaujmout vůdčí pozici při probouzení španělských mas. Trocký končí svou brožuru Revoluce ve Španělsku (1931) těmito slovy: „Pro úspěšné řešení těchto úkolů jsou nutné tři věci: strana, ještě jednou strana a opět strana.“

Tyto epigramaticky shrnuté podmínky vítězství dělnictva nad reakcí stále nejsou splněné: je to poučení, které musí brát na vědomí dělnická třída jak v Británii, tak i ve Španělsku.

Zatím co se španělští fašisté za pomoci ze zahraničí otevřeně připravovali k útoku, vláda lidové fronty naprosto selhala v přípravě jakýchkoliv protiopatření, které by nepřítele rychle a jednoduše zničily. Armáda byla ponechána nedotčená v rukou reakcionářů; mezitím přímo pod nosem vlády lidové fronty získali fašisté silnou základnu mezi Maury^{^[2]}, kteří poté co zjistili, že okovy nové vlády nejsou o nic lepší než ty monarchistické, lehce uvěřili Frankovým falešným slibům. Na druhé straně proletariátu jeho reformističtí vůdcově bránili přijmout opatření, které by mohli překazit plány fašistů - vytvořit dělnické milice a podnikové výbory. Když navzdory prosbám svých vůdců, kteří je úpěnlivě žádali, aby neprovokovali reakci a neznepřátelili si své republikánsko-kapitalistické partnery v lidové frontě, dělníci stávkovali a zemědělci obsazovali půdu, bylo vládní odpovědí zavírání stávkujících, rozhánění dělnických shromáždění, censura dělnického tisku a střelba do zemědělců. Taková je pravda v tiskových zprávách a oficiálních prohlášeních v měsících vlády lidové fronty vedoucích k občanské válce. Tímto způsobem lidová fronta v měsících, které předcházeli Frankově vzpouře, umlčovala a spoutávala masy a množství z nich zahnala do opačného tábora, aby se spojili s Maury proti „demokratické“ vládě, která zachovávala jejich bídu a útisk.

Ani lidová fronta ani jakákoliv jiná kapitalistická vláda nemohla řešit základní problémy moderního Španělska. Pět milionů rolnických rodin s nedostatkem půdy, z nichž tři milióny neměly vůbec žádnou půdu, bylo ždímáno zdaněním a hladovělo. Pouze vyvlastnění velkých vlastníků půdy a přerozdělení půdy mezi bídné rolníky mohlo zmírnit jejích hladomor. Ale toto řešení bylo za kapitalizmu nemožné, protože celá struktura španělského bankovnictví spočívala na pozemkových hypotékách, takže zničení velkých vlastníků půdy by znamenal zničení kapitalizmu a bankéřů. Pouze španělský „Říjen“^{^[3]} mohl, zasazením smrtelné rány kapitalistům a třídě pozemkových vlastníků, zmírnit hlad umírajících venkovských mas.

Podmínky dělníků ve městech rovněž představovaly problém neřešitelný za kapitalizmu. Španělský průmysl, který vznikl příliš pozdě na to, aby mohl konkurovat levnému zboží hrnutému rozvinutými zeměmi na žárlivě hlídané trhy, není schopen najít ani domácí odbytiště v důsledku zbídačeného zemědělského obyvatelstva. Marx a Lenin učili, že pro proletariát neexistuje jiné východisko z jeho vězení mizerných mezd a rostoucí nezaměstnanosti než zboření bariér kapitalizmu a vložení řízení průmyslu do rukou dělnické třídy.

V prvních měsících občanské války se španělští proletáři spontánně domáhali tohoto řešení jako hlavní součásti jejich boje proti reakci, protože Franka nelze porazit jenom vojenskými metodami. Prostředky nezbytné pro vyburcování mas tím, že se jim dá něco, za co budou bojovat, byly spuštěny: byly vytvářené továrenské, vesnické a provozní rady i dělnické tribunály; byly zřízeny dělnické policejní síly a milice. Tak vznikal dělnický stát, který měl vést revoluční válku proti fašizmu, který existoval bok po boku s lidovou frontou a při tom zpochybňoval její autoritu a přebíral její funkce.

Komunistická a socialistická strana se staly zachránci kapitalistické vlády ohrožené zánikem. Vstoupili do vlády lidové fronty a Caballero^{^[4]}, oslavovaný jako „španělský Lenin“ se stal premiérem. Krok po kroku byly rušené výdobytky dělníků jménem „obrany demokracie“. Dělnické milice byly rozpuštěné v republikánské armádě, dělnické soudy byly omezené, jednotky dělnické policie byly zrušené.

Stejný proces probíhal i v Katalánsku kde POUM^{^[a]} vstoupila do koaliční vlády a prohlašovala, že je to vláda dělnická. Ale POUM také prohlašovala, že občanská válka byla v podstatě otázkou socialismus versus kapitalismus, čímž podkopávala samotné základy lidové fronty. Republikáni a stalinisté spojení hanebnou pomlouvačnou kampaní proti POUM, kterou obviňovali, že je ve Frankově žoldu, ji vyhnaly z vlády, potlačovaly její propagandu a tiskoviny, zatýkaly a věznily její vůdce.

Počátkem května 1937 spustila vláda svůj provokativní útok proti dělnictvu, aby znovu získala moc nad továrnami a budovami, které byly pod dělnickou kontrolou. Odpor dělníků byl překonán a úplnou kontrolu nad ekonomikou, politikou a armádou opět získala buržoazie.

Alternativy, před které jsou španělské masy dnes postavené, je na jedné straně Frankovo vítězství, které zavedlo totalitní režim nebo na straně druhé nynější problematické vítězství „demokratického“ kapitalistického režimu, kterému při využívání a devastaci Španělska může vládnout pouze špatně maskovaná diktatura. V každém případě budou údy dělníků, rolníků a lidu kolonií pevněji spoutané řetězy aby byly více vysáváni a podváděni.

Od svého úplného počátku lidová fronta ve svém programu popírala nejen socialistické ale i polosocialistické opatření. Byla otevřeným a zjevným ochráncem kapitalistického majetku, mávajícím před očima lidu grandiosními plány budoucích reforem, aby odvedla jeho pozornost od současného utrpení. Projekt lidové fronty ve Velké Británii má stejný střih. „Jakákoliv idea reálného socializmu by měla být v současnosti ponechána stranou“ prohlásil Sir Stafford Cripps v Tribune^{^[5]} (14. dubna 1938), když obhajoval vládu „demokratické fronty“. Daily Worker, podporující v doplňovacích volbách liberálního kandidáta proti labouristickému, se poškleboval „ohromujícímu labouristickému ‚objevu', že liberálové nejsou socialisté, jako kdyby liberálové někdy jimi byli.“ (11. května 1938).

Pro Británii tak jako pro Španělsko, je boj proti fašizmu bojem za socializmus. Vojenské plány a potravinové plány, špiónské paniky a protiletecké opatření slouží dělníkům jako varování, že „mírové“ období se prudce chýlí ke konci. Americká průmyslová recese se šíří do Británie; v prvních třech měsících roku 1938 se snížily nové kapitálově investice ze 49,505.000 na 33,000.000 za odpovídající období předešlého roku, což indikuje nástup průmyslového poklesu. Zvýšení zaměstnanosti ve zbrojním průmyslu a zvýšené povolávání do armády slouží v současnosti k zamaskování růstu průmyslové nezaměstnanosti a přesun těžiště národní ekonomiky není zřejmý z obecných obchodních a průmyslových statistik, protože umělé stimuly vyvolané přípravami na válku napomáhají skrýt skutečný proces ekonomického rozpadu. Nemoc, která ovládla životní zdroje zahnívajícího kapitalizmu, vyvolává, jako svůj příznak, horečnou aktivitu v některých odvětvích průmyslové činnosti provázenou falešným pocitem blahobytu, který musí být označen jako předválečná „prosperita“, delirium před krizí.

Dokud předválečný boom trvá a masy Britů setrvávají v poměrné pasivitě, pravé křídlo byrokratů trade-unionů a Labour Party se staví proti lidové frontě. Až se masy pohnou, jak to udělaly ve Španělsku a ve Francii, směrem k socialistickému ozbrojenému řešení svých těžkostí, labouristická byrokracie bude bez skrupulí následovat příkladu svých protějšků ve Španělsku a ve Francii, nasadí uzdu masovému hnutí a povede ho na bezpečnou vedlejší kolej lidové fronty. Jestliže dnes kladou odpor lidové frontě, není to proto, že je to otevřené a zrádné opuštění předstírání socialismu ale proto, že jsou celkem spokojeni se svým postavením v kapitalistické společnosti, protože mají obavy z nežádoucí publicity, které by je převzetí politické moci vystavilo. Dnes útočí na liberály, že nejsou socialisté, zítra je budou ospravedlňovat a bránit, pracovat s nimi ruku v ruce v „stávkokazeckém komplotu“ lidové fronty, jak to jejich bratři reformisté z komunistické strany již dělají.

Komunistická strana Velké Británie hájí lidovou frontu a podporuje liberály s programem „zbraně pro Španělsko“, „obrana demokratických svobod“, „hospodářský a sociální pokrok pro lidi“. Vládnoucí francouzská lidová fronta nedodává do Španělska žádné zbraně, francouzští otroci v koloniích v severní Africe a Indočíně dostávají jako svůj podíl na „demokratických svobodách“ - kulky a tresty vězení; vláda francouzské lidové fronty^{^[6]} uždibuje z ústupků vybojovaných na vládnoucí třídě prostřednictvím přímých stávkových akcí francouzských dělníků a znehodnocuje nárůst jejich mezd manipulacemi s měnou. Liberálové a „progresivní" kapitalisté nabízejí místo reforem nabubřelé plány reforem.

Nejnovější články vůdců komunistické strany dokazují, že si dobře uvědomují proradnou úlohu liberálů. Dnes mohou využít bojovné reputace, kterou vydobyli členové strany v odborářských srážkách, aby vedli aktivní dělnictvo po politických cestách narýsovaných jejich chlebodárci v Kremlu. Stalin a jeho společníci jsou připraveni obětovat socialistické aspirace britské dělnické třídy kvůli válečnému spojenectví s britskou buržoazií a k tomuto účelu potřebují lidovou frontu v Británii. Vůdci komunistické strany poslušně otočili; rázně a bezostyšně popřeli svou argumentaci zpřed několika měsíců a vědomě a úmyslně manévrují dělnictvo k podpoře koaliční vlády s třídním nepřítelem, zakrývají dělníkům oči, zatím co si liberálové připravují dýku, kterou jim vrazí do zad.

Komunistická strana dělá svou zrádcovskou práci s hlasitým pokřikem „Jednota! Jednota!". Ale britská dělnická třída představuje dvě třetiny obyvatelstva a mohla by za sebou stáhnout většinu nižší střední třídy, jestliže vystoupí se smělým programem socialistických požadavků. Dělníci nepotřebují spojenectví s kteroukoliv částí třídního nepřítele a nejméně ze všeho s prohnilými, dlouhodobě upadajícími liberály. Instinktivně cítí, že je jednota všemocnou zbraní v jejich boji - jednota dělnické třídy. Lidová fronta je karikaturou jednoty. Skutečná sjednocená fronta, spojující na třídních základech dělníky, jejich organizace a jejich strany programem společného boje, je požadavkem dneška, je jediným prostředkem, který brání práva a výsady získané boji a oběťmi generací dělníků. Úspěšná obrana jednou získaných výsad musí nevyhnutelně vést ke kampani za úplná práva dělníků, k boji za moc dělníků.

Španělská zkušenost je varování a poučení pro dělníky celého světa a zejména pro britské dělníky. Včerejší drama ve Španělsku se dnes detailně opakuje v Británii. Zítra se ukáže, jestli britští dělníci dokáží uskutečnit podstatu úloh, které před ně staví historie. A při přípravě na tyto úkoly potřebuje dělnická třída nadevše „stranu, ještě jednou stranu a opět stranu“.

Napsal T. Grant společně s Ralphem Lee
v květnu - červnu 1938
jako předmluvu k Trockého brožuře
„Španělská lekce - poslední varování“.
Překlad M. Souček
převod do HTML: Francesco (2013), kbMIA

Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné ve vydání publikovaném v anglické sekci MIA, písmenem je označena poznámka MIA.)

a POUM - Partido Obrero de Unificación Marxista (Dělnická strana marxistického sjednocení) byla španělská komunistická antistalinistická strana. (Pozn. MIA)

1 Lidová fronta byl název koalice dělnických stran a tzv. liberálních či radikálních kapitalistických stran. Komunistická internacionála přijala politiku lidové fronty v r. 1935 po debaklu spojeném s Hitlerovým nástupem k moci.

2 Arabské obyvatelstvo severozápadní Afriky. V Maroku po léta bojovalo za osvobození zpod Španělské nadvlády. Zatím co byla vláda lidové fronty nečinná, slíbil jim Franko nezávislost.

3 Ruská revoluce se podle starého ruského kalendáře konala v říjnu 1917.

4 Largo Caballero - vůdce levého směru Španělské socialistické strany v r. 1930. Španělský premiér od září 1936 do května 1937.

5 Stafford Cripps - od r. 1931 poslanec parlamentu za labouristickou stranu. V roce 1939 na čas vyloučen ze strany kvůli kampani za lidovou frontu. Jako kancléř pokladu v létech 1947 - 1950 zavedl úsporný ekonomický program.

Tribune byly noviny reformistické levice ve straně, které Cripps pomáhal v roce 1937 zakládat.

6 Spojenectví Francouzské komunistické strany (PCF), socialistů (SFIO) a Radikální a socialistické strany vyhrálo v květnu 1936 volby a vytvořilo vládu vedenou vůdcem SFIO Léonem Blumem. Blumova vláda trvala od června 1936 do června 1937, když se rozpadla pod tlakem buržoazního pravého křídla lidové fronty.